Průzkum kompaktního, přibližně 16 světelných let velkého oblaku molekulárního plynu naznačuje, že by mohl být domovem druhé největší černé díry v Mléčné dráze. Naznačují to počítačové simulace analyzující pohyb plynu v této oblasti.

Zkoumaná oblast, označovaná jako CO–0.40–0.22, se nachází přibližně 27 000 světelných let od Země a 195 světelných let od centra Mléčné dráhy. Výpočty naznačují, že by mohlo jít o středně hmotnou černou díru s hmotností okolo 100 000 Sluncí. Pokud se její existenci podaří potvrdit, půjde o druhou největší černou díru v naší Galaxii. Tou největší je superhmotná černá díra Sagittarius A* s odhadovanou hmotností okolo 4,5 milionu Sluncí.

Žádné honosné dezerty jako suflé (bábovička plná horké čokolády) nebo crème brûlée (vanilkový krém s křehkou karamelovou krustou). V Hollywoodu teď „frčí“ koláče jako od babičky. Cukrárny, které je nabízejí, rostou jako houby po dešti – jejich recepty přitom vycházejí z toho, co s sebou přivezli čeští imigranti před 150 lety. Tzv. kolache si získaly velké renomé a například v Texasu jim zasvětili celé festivaly. Upéct koláč přitom není žádná věda: Těsto uhnětené z mouky, másla a soli se vloží do formy a pak už se pochoutka naplní tím, co má jedlík nejraději – třeba lesním ovocem nebo jablky. Zapomenout se samozřejmě nesmí ani na tradiční zdobený okraj.

Sladká nostalgie 

„Zákazníci chtějí koláče, jaké jim pekly jejich babičky a jaké jedli po nedělním obědě. Jde o způsob, jak si připomenout hezké chvíle z dětství,“ vysvětluje oblibu tradičních dezertů cukrářka Lisa Ritterová. Kromě babiččiných receptů však hollywoodské cukrárny nabízejí i nové varianty pochoutky. Experimentuje se zejména s netradičními náplněmi a vznikají tak třeba koláče masové nebo zeleninové. Zvláštní jsou ovšem i jejich tvary: pokud spěcháte, můžete sáhnout například po koláči v hrnku. 

„Pečeme koláče na špejli nebo jako panáky alkoholu, které prodáváme v malých skleničkách, ale třeba i koláče v zavařovací sklenici,“ vyjmenovává majitelka cukrárny Robyn Poarchová. Velkým hitem se stal právě koláč ve stylu skleničky tvrdého alkoholu, přičemž v náplni se nešetří tequilou a limetkou. 

Místo svatebního dortu 

I když si koláč může upéct každý doma, o ty „profesionální“ je větší zájem. Mlsné jazýčky neodrazuje ani cena pochoutky – v hollywoodské cukrárně za ni průměrně zaplatíte v přepočtu sto korun. Koláče dokonce vytlačily takové konkurenty, jako jsou svatební dorty. Místo nich si dnes budoucí novomanželé hromadně objednávají na hostinu svatební koláče.

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Moderní cukrárny povýšily koláče na umění. Dezerty našich babiček chutnají skvěle, a navíc se vyrábějí z místních přírodních surovin. Cukráři je přitom stále zdokonalují a snaží se vymýšlet něco nového. Mají k tomu dobrý důvod: průměrný Američan si totiž dezert po hlavním jídle dopřeje třikrát týdně. 

Austrálie zamýšlí své vojáky vybavit osobními černými skříňkami. Měla by to být záznamová zařízení kombinovaná se záchranným majákem. Australské úřady kvůli tomu udělily grant telekomunikační společnosti Myriota a společnosti vyvíjející nositelné technologie IMeasureU, v hodnotě 700 tisíc australských dolarů (asi 12 milionů 280 tisíc Kč).

Vyvíjenému zařízení v Austrálii přezdívají „Flight recorder“, čili „Letový zapisovač“, protože podobným zařízení jsou povinně vybavena i letadla. Letové zapisovače letadel uchovávají veškerá významná data o letu letadla.

Vojáci s černými skříňkami

„Letové zapisovače“ by měly u vojáků fungovat podobně. Nebudou pochopitelně zapisovat výkon motorů, nastavení klapek nebo spotřebu paliva, nýbrž data od přístrojů, jimiž jsou vybaveni vojáci, včetně jejich pohybu během mise nebo boje.

TIP: Válka budoucnosti: Rozšířená realita poskytne vojákům v bitvě výhodu

Důvodem pořízení těchto zařízení je, že by měla výrazně zvýšit šance vojáka na přežití, v případě zranění nebo jiných problémů během akce. Zranění budou nalezeni a dopraveni k lékařům mnohem rychleji, což je při válečných zraněních zcela klíčové. Zařízení také poskytne cenné informace o výkonu vybavení vojáků v akci, a to pak může vést k následným vylepšením.

Rod Veitmilerů odvozoval svůj původ od tvrze Veitmile u Smrkovic. V erbu měl žernov, tedy mlýnský kámen. A od mlýna je odvozeno i jméno rodu, vždyť německy Weitmühl znamená vzdálený mlýn. Žili, byli ve starém mlýně jedni Krabicové a všude to měli z pekla daleko, chtělo by se říct. Ale ono to není tak jednoduché. Třeba jméno Krabice. Kde se vlastně vzalo? Proč si někdo říká tak obyčejně a přitom zvláštně?

Příliš mnoho dětí

Před dávnými časy se jedné poddané Veitmilerů narodila trojčata. Toť se ví, byl z toho poprask. To není jak dnes, kdy si lidé nezávidí, pomůžou si, když je třeba a pomlouvat by je ani nenapadlo. Tehdy byla jiná doba. A tak manželka pána z Veitmile naznala, že v tom musel být čert, nebo alespoň jiný mužský. Co jeden, několik! Na tři děti, no ne? A hned se s tím také musela svěřit, tu kuchařce, támhle slouhovi...

Ale protože měl tehdy osud na starost mnohem méně lidí, záhy došlo i na Veitmilerku. Sama otěhotněla, ale nadšení z požehnaného stavu jí vydrželo jen do porodu, kdy přivedla na svět hned devět chlapců. Vzhledem k jejím předchozím tvrzením to byl průšvih! V žádném případě se to nesměl dozvědět manžel. A protože není racionálnějšího tvora, než ženy krátce po porodu, vydala Veitmilerka rozkaz vzít všechny děti až na jedno, uložit je do krabice a v rybníce utopit jako koťata. Porodní bába dobře věděla, kdo jí dává jíst, takže se několikrát pokřižovala, sebrala nemluvňata a šla.

Zásah osudu

Osud však umí být milosrdný, a tak se stalo, že bábu potkal na cestě k rybníku pan Veitmiler. Ženština se sice chvíli tvářila, že seče trávu, ale když na ni pán udeřil, kápla božskou. Veitmiler nevěnoval pozornost jejímu kání a slibům, že už to nikdy neudělá, a horečně přemýšlel. A protože na pomluvy o cizoložství příliš nedal, rozhodl se vyřešit situaci šalamounsky. Bábě rozkázal, aby chlapce zanesla do nedalekého mlýna, kde se o ně bezdětní mlynářovic rádi postarali – zvlášť, když z toho koukal nějaký ten peníz od panstva.

Veitmiler se vrátil domů a dělal jakoby nic. Až uplynulo sedm let a na jakési hostině Veitmiler vyprávěl společnosti hrůzostrašný příběh. Hovořil o ženě, která hned po porodu ubezdušila své děti. Lišácky se zeptal společnosti, co by taková matka zasloužila a jeho žena bez zaváhání odpověděla, že stejnou smrt, jakou uchystala oněm nemluvňatům. V tu chvíli se otevřely dveře sálu a dovnitř vstoupilo osm chlapců, kteří byli neskutečně podobní panskému synkovi a Veitmilerovi samotnému. Manželka ihned věděla, kolik uhodilo. Protože se však chlapci rozeběhli k matce a objímali ji, nu, jako vlastní, a protože Veitmiler věděl své, rozhodl se kající se ženu neutopit, zato však přivinout zpět na svou hruď. 

Češi nezůstali stranou, ani když se začala protiteroristická koalice angažovat v Afghánistánu. První operací, do které se zapojili, byla ISAF (International Security Assistance Force, 2001–2014). Vláda České republiky vyslala v dubnu 2002 do akce lékaře ze 6. polní nemocnice, které o půl roku později vystřídala 11. polní nemocnice.

Předchozí část: Zahraniční mise Armády České republiky (1): UNPROFOR - První nasazení

Působení našich zdravotníků v Afghánistánu završil jedenáctičlenný polní chirurgický tým v dubnu 2003. Později byly v rámci ISAF nasazeny i další české jednotky, přičemž největší uznání si vysloužil takzvaný provinční rekonstrukční tým, jenž vznikl v březnu 2008 ve východoafghánské provincii Lógar a kterým prošlo asi 2 500 českých vojáků. V zemi působil pět let a kromě vojáků v něm sloužili i různí odborníci na zemědělství, infrastrukturu nebo média. Češi uskutečnili velké množství projektů, které pomáhaly postavit válkou zničenou provincii opět na nohy.

Kromě jednotek pod ISAF však v zemi působili i vojáci podléhající velení americké protiteroristické operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda, od roku 2001), která po Iráku pokračovala i v Afghánistánu. Kontingent složený z příslušníků elitní 601. skupiny speciálních sil pod velením plukovníka Ondreje Páleníka zahájil své operace 24. března 2004. Jednalo se o historický okamžik, protože šlo o první nasazení čistě bojové jednotky AČR v dějinách.

Naši vojáci se soustředili na provádění speciálního průzkumu a úderných akcí malého rozsahu, a to jak ve vysokohorských, tak i v obydlených oblastech. Příslušníci 601. skss sloužili v rámci operace Trvalá svoboda ještě v roce 2006 a pak v letech 2008–2009. Celkově provedli přes 200 bojových operací a museli řešit mimo jiné vyhrocenou situaci během parlamentních voleb. Kromě toho také od ledna 2010 chrání český zastupitelský úřad v Kábulu a od poloviny roku 2011 působili v provincii Nangarhár. Tam především cvičili zásahovou jednotku afghánské policie a také spolupracovali s ostatními spojenci při operacích proti organizovanému zločinu a boji proti drogám.

V současnosti slouží v Afghánistánu 267 českých vojáků. Konkrétně se jedná například o polní chirurgický tým, letecký poradní tým a 6. strážní rotu. Ta má za úkol zamezit nepřátelským aktivitám proti základně Bagrám. Právě po sebevražedném útoku na tuto základnu zahynulo v červenci 2014 pět našich vojáků. Celkově v afghánských misích zemřelo deset mužů, což představuje nejtragičtější bilanci v našich novodobých dějinách.

Příště: KFOR - Neklidné Kosovo

Úplné zatmění Slunce

Pokud se naše hvězda, Měsíc a Země seskupí v tomto pořadí do jedné přímky, nastane zatmění Slunce. V místech zemského povrchu, kam dopadá plný měsíční stín, se pak nachází pásmo viditelnosti úplného zatmění Slunce. Šířka plného stínu dosahuje nejvýše 270 km a z konkrétní lokality lze úplné zatmění Slunce pozorovat přibližně jednou za 360 let. V Praze bylo naposled viditelné 12. května 1706 a příští nastane až 7. října 2135, jako úplné však bude pozorovatelné pouze ve východní části republiky. Úplné zatmění Slunce je pro určité místo na Zemi časově omezeno a může trvat nejdéle 7,5 minuty.

Částečné zatmění Slunce

Z míst na zemském povrchu, kam dopadne polostín vržený Měsícem, lze pozorovat částečné zatmění Slunce, které se vzhledem k větší šířce polostínu vyskytuje mnohem častěji – pro danou lokalitu na Zemi. Největší částečné zatmění poslední doby viditelné z České republiky nastalo 11. srpna 1999: v maximální fázi zakryl Měsíc zhruba 95 % slunečního kotouče. 

Zatmění, které u nás bylo pozorovatelný 20. března 2015, mělo menší fázi – Měsíc zakryl přibližně 73 % slunečního disku. Úkaz začal v 9:37 a trval do 11:58. Další částečné zatmění spatříme až 10. června 2021.

Prstencové zatmění Slunce

Zvláštním typem úplného zatmění Slunce je zatmění prstencové. V jeho maximální fázi vidíme na obloze sluneční kotouč v podobě úzkého prstence, přičemž vnitřní část disku zakrývá Měsíc, který je právě v novu. Náš souputník totiž obíhá kolem Země po eliptické dráze: Pokud se k planetě přiblíží nejvíc, může zcela překrýt sluneční kotouč a nastává úplné zatmění. Avšak nachází-li se od Země nejdál, je jeho úhlový průměr menší, a tudíž ke kompletnímu zakrytí Slunce nedostačuje. Výsledkem se pak stává prstencové zatmění.

Úplné zatmění Měsíce

Poslední úplné zatmění Měsíce nastalo 28. září 2015 v ranních hodinách: začalo ve 3:07 nad jihozápadním obzorem s naším souputníkem v souhvězdí Ryb, přičemž fáze úplného zatmění byla pozorovatelná od 4:11 do 5:23 následovala opět fáze částečného zatmění, která skončila v 6:27.

Úplné zatmění Měsíce má tři fáze – polostínové, částečné a úplné zatmění. Celkové zatmění nastává tehdy, prochází-li náš přirozený satelit plným zemským stínem. Další úplné zatmění nás čeká 27. července 2018.

Částečné zatmění Měsíce

Pokud by dráha našeho souputníka kolem Země ležela v rovině ekliptiky, pak by zatmění Měsíce nastalo při každém úplňku. Ve skutečnosti je však vůči ekliptice skloněna o 5,2°, tudíž může k zatmění dojít pouze tehdy, je-li náš průvodce v úplňku a zároveň v blízkosti jednoho z uzlů své dráhy (v uzlu – ať už výstupném, či sestupném – se nachází při průchodu rovinou dráhy Země). Tolik teorie. Pokud Měsíc vstoupí do zemského stínu celý, nastává úplné zatmění, zatímco ponoří-li se do stínu pouze část disku, hovoříme o částečném zatmění. Poslední částečné zatmění jsme měli možnost pozorovat 7. srpna.

Polostínové zatmění Měsíce

Zatmění Měsíce se neomezují jen na malou část Země, jako je tomu v případě slunečních zatmění – lze je pozorovat ze všech míst planety, kde se náš souputník nachází nad obzorem. V porovnání se zatměním Slunce trvá také úplné zatmění Měsíce mnohonásobně déle. Než však dojde k fázi úplného zatmění, nastává zatmění polostínové a částečné, které přechází do zatmění úplného a naopak. Někdy ovšem náš přirozený satelit vstoupí pouze do zemského polostínu a takové zatmění pak označujeme jako polostínové. Dojde při něm pouze k nepatrnému zeslabení svitu Měsíce, které nelze pozorovat pouhým okem.

Vydali jsme se za delfíny kapverdskými na Bahamskou lavici, což jsou zjednodušeně řečeno mělké vody v oblasti vápencových usazenin u Bahamských ostrovů. Cestou zpět jsme měli pětidenní zastávku na Floridě a já jsem využil šanci navštívit kapustňáky širokonosé (Trichechus manatus), nebo také mořské krávy, jak se jim říká. Potápění s těmito obrovskými a klidnými živočich pro mne bylo nad očekávání silným zážitkem.

Setkání při východu slunce

Nejvíce kapustňáků širokonosých žije v Crystal River, což je oblast na severozápadě Floridy. Jde o místo protkané vodními kanály a řekami, které všechny ústí do Mexického zálivu. Kapustňáci mají toto vodní bludiště velmi rádi a v sezoně sem připlouvají po stovkách. Někteří z nich jsou i stálými obyvateli Crystal River.

Kapustňáci jsou jednou z největších místních atrakcí a lodí, které nabízejí výlet či plavání s nimi, jsou desítky. Navzdory všudypřítomným americkým zákazům, které vycházejí z mnoha často nepochopitelných pravidel a nařízení, je na Floridě plavání s kapustňáky povoleno. Zároveň jde o nejlepší způsob, jak se k nim přiblížit a lépe tato zvířata poznat. My jsme se obřími savci vydali již v šest hodin ráno a první setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Už po půl hodině plavby, v okamžiku, kdy se překrásně probarvoval východ slunce, jsme objevili hravou rodinku.

Pohled do očí a chvilka na pohlazení

Navzdory nepříliš čisté vodě jsme dlouho neváhali a ponořili jsme se ke kapustňákům. Sladká a hnědě zakalená řeka není zrovna lákavým místem na potápění pro někoho, kdo tráví většinu dnů v roce v oceánu, ale špatná viditelnost je nezbytnou daní za setkání s těmito neobyčejnými zvířaty.

Vidět je tak metr daleko a natažená ruka se už na konci barví do červeno-hněda. Najednou se z hnědé tmy prosvětlené východem slunce vynořuje ten, kvůli němuž jsme podnikli celou cestu. Ohromná hlava kapustňáka se ke mně přibližuje stále víc, až si ze zhruba dvaceti centimetrů koukáme se do očí. Pořizuji pár snímků, slunce mám přitom za pravým ramenem, takže za daných okolností jde o perfektní podmínky. Poté dávám bokem fotoaparát a přikládám ruku na drsnou kůži mého protějšku.

Kapustňáci jsou vodní savci, kteří se ještě nepřizpůsobili životu ve vodě tak dokonale, jako třeba delfíni. Jejich blízkými příbuznými překvapivě nejsou jenom dugongové, kteří společně s nimi patří do řádu sirén (Sirenia). Na základě vědeckých důkazů bylo zjištěno, že kapustňáci patří do širšího příbuzenstva dvou dalších, zcela rozdílných tvorů – slonů a damanů, což jsou savci, kteří vzhledem i velikostí připomínají sysla.

Když se pod vodou dotýkám hrubé kůže, která se ještě zcela nezbavila ochlupení, kapustňák mi slona opravdu něčím připomíná. I přední ploutve mají pozůstatky sloních „nehtů“. Je velmi přátelský a jen se tak ladně a lehce vznáší ve vodě. Po půl minutě, když už se nabažil mého drbání, důstojně odplouvá a já mám poprvé možnost zaznamenat, jak je veliký. Zhruba třímetrový obr má ohromný, do kruhu zaoblený ocas, který u žádného jiného tvora na světě neuvidíte. Jde o opravdu mimořádné zjevení.

Oáza teplých pramenů

V myšlenkách se ještě pořád věnuji odplouvajícímu obrovi, když mé snění přerušuje blikající červené světýlko na podvodním pouzdře. Poprvé po tisíci hodinách strávených focením v oceánech pouštím vlastní vinou do pouzdra pár kapek vody. V hloubce jednoho metru! Příprava v pět hodin ráno byla trochu překotná a já pořádně nedovřel přední port. Detektor proti zatopení naštěstí zapracoval dokonale a fotoaparát vše bez úhony přečkal.

Na lodi vysušuji pouzdro a přitom se přesouváme k teplým pramenům, které se nacházejí uprostřed vodních kanálů Crystal River. Malá exotická oáza s průzračnou lagunou je obklopená palmami a hustou vegetací. Kapustňáci jsou milovníci teplé vody a v zimních měsících, zejména v prosinci, když se voda v řečišti hodně ochladí, se sem přesouvají po stovkách, až je laguna plná k prasknutí.

Navzdory své velikosti mají kapustňáci jen malou vrstvu podkožního tuku a voda, která je studenější než 20 °C, může být pro ně osudná. V nižších teplotách totiž přestává fungovat jejich trávicí trakt. V březnu je však už poměrně teplo a kapustňáci v lagunách nebývají. My jsme ale měli štěstí a na jednoho „opozdilce“ jsme přece jen narazili. Mohli jsme si vychutnat potápění s kapustňákem v křišťálově čisté vodě teplých pramenů.

Na druhý den přišla na Floridu bouře doprovázená tornády a my už jsme se zpět do vody nedostali. Čekal nás odjezd a nezbývalo než vzpomínat a posbírat dojmy a informace z našeho setkání.

V cestě rychlým člunům

Kapustňáci jsou neuvěřitelně něžní a přátelští tvorové, kteří mohou plavat ve sladké vodě řek, kanálů a lagun, ale i podél pobřeží moře. Všude tam, kde roste mořská tráva nebo jiné vodní rostliny, na kterých se tato zvířata pasou. Pohybují se velice pomalu a většinu svého času tráví krmením, odpočinkem nebo cestováním.

Mohou se sice dožít až 50 let, ale dosažení tohoto věku v posledních letech až příliš výrazně brání činnost člověka. Lidé mají na svědomí obrovské procento úmrtnosti mořských krav. Nadměrná výstavba a rostoucí populace na jihu Floridy vyhnaly teplomilné plavce dál na sever a při stále krutějších floridských zimách tak mají čím dál méně útočišť s teplou vodou. I když jsou tato zvířata od roku 1970 chráněna zákonem, stále častěji se stává, že se srazí s rychlými plavidly a jsou zraněna lodními šrouby. Jako by se tato klidná a pomalá stvoření nehodila do naší uspěchané doby. Status chráněného tvora je těmto pomalým plavcům při křižování tisíců lodí u milionářských rezidencí Floridy málo platný. V karibské oblasti a v Jižní Americe jsou zase snadným úlovkem pro pytláky a rybáře, pro něž je maso mořských krav stále atraktivním zbožím.

TIP: Rozbouřené vášně v ledovém větru: Jak vypadá koloběh života rypoušů severních

Kapustňáci byli na hranicí vyhynutí již v 60. letech minulého století. Ani dnes jim lidské činy nedávají do budoucnosti žádné záruky a je opět na nás, abychom otevřeli oči a umožnili přežití těchto neobyčejných zvířat.

V belgickém městě Malmedy sídlí organizace The World Fraternity of Knights of the Giant Omelette (volně přeloženo „světové bratrství rytířů obrovské omelety“) a již od roku 1973 se tam pravidelně koná slavnostní příprava zmíněného obřího pokrmu.

Zatímco tak v patnácti zemích Evropské unie (mimo Česko) musejí obchodní řetězce stahovat z pultů vejce kontaminovaná insekticidem fipronilem, rytíři jmenovaného bratrství jsou si prý jisti, že jejich omeleta je zcela nezávadná. Letos na její přípravu padlo deset tisíc vajec a smažila se ve čtyřmetrové pánvi na otevřeném ohni. Poté ji kuchaři naporcovali a rozdali přihlížejícím. 

Toplitzské jezero leží jihovýchodně od Salzburgu. Svírají ho strmé horské stěny a není jednoduché se k němu dostat. Pro zasvěcené představuje symbol jednoho z největších dosud nerozluštěných tajemství druhé světové války. Před koncem světového konfliktu totiž nacisté potopili na jeho dno velké množství beden, které podle několika doložených svědectví ukrývaly mnoho cenností a tajné dokumenty. A už od prvních let po skončení války se objevovaly zprávy o podivných, někdy až děsivých úmrtích lidí, kteří se pokoušeli tajemství na dně jezera odhalit.

V březnu roku 1946 se u blízkého jezera Wildensee našla těla dvou mrtvých mužů. Jednomu z nich někdo rozpáral břicho a odstranil vnitřnosti. Podle policistů, kteří ostatky ohledávali, zřejmě násilník v útrobách zavražděného inženýra Hermanna Mayera něco hledal. Mezi lety 1950 a 1955 byli v oblasti objeveni další mrtví. Čtyři z nich podle policie zemřeli poblíž míst, kde prokazatelně pobývali už roku 1942. Domněnka, že se vrátili na stará známá místa, aby tam hledali něco cenného – tak cenného, že kvůli tomu riskovali život – je nasnadě.

Svědectví krále padělatelů

Co tito lidé u Toplitzského jezera před smrtí hledali? Odpověď skýtá například svědectví Slováka Adolfa Burgera, který strávil několik let v padělatelských dílnách koncentračních táborů v Osvětimi, Mauthausenu či Ebensee.

V knize Ďáblova dílna, jež se dočkala i filmového zpracování, Burger uvádí, že 29. dubna 1945 bylo do jezera svrženo velké množství beden s padělanými bankovkami a zlatem. Bedny prý obsahovaly i štočky a části tiskařských strojů, na nichž se falešné peníze vyráběly. Podle dalších svědectví skončil na dně jezera také obsah tří nákladních aut, která vezla zlato z úřadu šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera, 22 beden se zlatem a cennostmi od Adolfa Eichmanna a 20 beden zlata generála Fabiunkeho z říšské válečné pokladny. Hovoří se rovněž o cenných mincích, maďarských korunovačních klenotech či diamantech.

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Kromě žlutého kovu a dalších cenností však hlubiny ukrývaly i důležité dokumenty. V roce 1942 zřídili nacisté u Toplitzského jezera výzkumné středisko, v němž vyvíjeli nové zbraně, například torpéda, rakety a miniponorky. Plány, prototypy a součásti těchto zbraní pak podle svědectví bývalého pracovníka zmíněného střediska skončily před koncem války rovněž pod hladinou. 

Zastrašený Stern

První oficiální a dobře připravenou průzkumnou výpravu na dno Toplitzského jezera zorganizoval týdeník Stern. V srpnu 1959 vyzvedli potápěči ze dna nádrže bednu s 55 tisíci padělaných bankovek. Následovaly dvě bedny s dokumenty Kaltenbrunnerova úřadu, mezi nimiž se našly instrukce pro tajné agenty, údaje o nich či pokyny pro provádění sabotáží. Na dně se podařilo objevit celkem 37 beden, ale redakce Sternu se po řadě výhružných dopisů a varování rozhodla výzkum zastavit. Tehdy zbývalo vyzvednout osm beden. 

V roce 1963 se i přes zákaz spustil na dno jezera zkušený německý potápěč Alfred Egner, už se však nevynořil. Jezero začala prohledávat rakouská policie a o tři týdny později objevila Egnerovo tělo v hloubce téměř 70 metrů. Následná akce Maskovací závěs měla s konečnou platností odhalit tajemství dna Toplitzského jezera. Policejní potápěči vyzvedli 38 beden a podle oficiálních zpráv v nich nalezli především padělané bankovky a dokumentaci ke zbraním.

Co viděl Otto Skorzeny

Koncem 90. let se objevilo svědectví Rakušana Wolfganga Mittermayera, jednoho z posledních žijících členů německé elitní jednotky Alpský ochranný sbor, které velel Hitlerův oblíbenec Otto Skorzeny. Tento odborník na speciální operace proslul například riskantním únosem Benita Mussoliniho, internovaného v roce 1943 v hotelu na hoře Gran Sasso, či zorganizováním maďarského převratu v roce 1944. A podle Mittermayera měl dohlížet na ukrytí pokladu nesmírné ceny.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Zhruba 500 vojáků Skorzenyho jednotky prý mezi 20. dubnem a 18. květnem roku 1945 zorganizovalo akci na záchranu říšského pokladu. Speciální vlak pendlující mezi Berlínem, Vídní a Berchtesgadenem, kde stálo Hitlerovo alpské sídlo, přivážel podle člena Skorzenyho komanda velké množství beden s neznámým obsahem. Mittermayer údajně patřil k oddílu, jenž doprovázel konvoj s bednami a těžkými jutovými pytli až k hoře Dachstein: tam za přísných bezpečnostních opatření převzaly náklad jednotky horských myslivců. Podle jeho svědectví šlo o tzv. Mussoliniho poklad – zhruba 120 tun zlata, které italský vůdce během kariéry nakradl.  

Nicméně sám Skorzeny všechny domněnky o vlastním podílu na ukrývání pokladů třetí říše popřel ve svých pamětech. Připustil, že se na konci války se svými vojáky v oblasti Berchtesgadenu pohyboval, ovšem o skutečném důvodu se nijak zvlášť nezmiňoval. 

Roční průměrná teplota vzduchu na severní polokouli totiž činí 15,2 °C, zatímco na jižní jen 13,7 °C. Jedno z vysvětlení zní, že na severní hemisféře žije 90 % světové populace – to však nehraje rozhodující roli. Klíč tkví v oceánech, konkrétně v jejich cirkulaci.

Atlantická pumpa

Hlavní oceánskou „tepelnou pumpu“, která ohřívá severní polokouli, pohání podle klimatologů studená voda severního Atlantiku: Vytlačuje k povrchu teplejší vody z oblastí tropů, jež pak zahřívají také atmosféru. Georg Feulner a jeho kolegové z německého Potsdam Institute for Climate Impact Research s využitím klimatických modelů zjišťovali, co by se stalo, kdyby se zmíněné „čerpadlo“ vypnulo. A ukázalo se, že by se teplotní rozdíly mezi hemisférami minimalizovaly. 

Vědci nedávno skutečně zaznamenali náhlé zpomalení proudů severního Atlantiku, jež nastává zřejmě v důsledku globálního oteplování. Pokud by ovšem oceánská „pumpa“ přestala pracovat, mohlo by to mít zničující dopad: Jižní Asii by patrně postihly hladomory, amazonský deštný prales by zcela zanikl a celou západní Evropu by zasáhla malá doba ledová.