Když začalo být jasné, že Německo válku nevyhraje, vyhodnotila Magda situaci až neuvěřitelně racionálně. S myšlenkami a „plány“ do budoucna se svěřila své důvěrnici Ello: „My, elita Třetí říše, musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a s jinými národy jsme jednali s neúprosnou krutostí. Za to se nám vítězové bohatě pomstí... ale my se nebudeme zbaběle krčit. Všichni ostatní mají právo žít dál, my ne ... selhali jsme.“ Nechtěla také obhajovat skutky svého manžela, protože by to bylo proti jejímu svědomí.

Je zajímavé slyšet tuto větu od ženy, která nepomohlasvé židovské kamarádce z dětství a ta nakonec zahynula v koncentračním táboře. Je možné takové ženě věřit? Nepomohla ani svému nevlastnímu židovskému otci, který ji vychovával a s nímž prožila krásné chvíle svého dětství. Také on našel smrt v koncentračním táboře. Měla Magda Goebbelsová vůbec nějaké svědomí? Odpovědi se asi budou hledat těžko. Zvlášť v případě, že do hry vstoupí i šest nevinných dětí.

Příliš krásné pro budoucí svět

Magda byla vzdělaná a rozumná žena, tudíž dobře věděla, že po porážce Německa by ji a její rodinu čekaly kruté časy plné výslechů, trestů a všeobecného ponížení. Možnost odejít dobrovolně ze života se jí jevila jako jediná možná. Ale byly tu ještě děti.

Harald, který padl do anglického zajetí, neměl s Goebbelsem nic společného, a byl tudíž dle Magdina mínění v bezpečí, ale co těch zbylých šest? Vystavit je živoření, nechat je bez rodiny, dopustit, aby byly terčem pomsty? To v žádném případě. „Vezmeme je s sebou, protože jsou příliš krásné a dobré pro svět, který nastane,“ prohlásila rezolutně jednoho dne Magda. 

Její rozhodnutí šokovalo i ty nejotrlejší a fanatické příznivce režimu, a tak jí bylo nabídnuto několik variant, aby děti zachránila. Jednu chvíli se zdálo, že Magda nabízenou pomoc přijme a s dětmi odletí ze země. Do konverzace s řidičem, který jí odvoz na letiště nabídl, však zasáhl Goebbels. Ledově prohlásil, že jeho manželka se samozřejmě musí rozhodnout sama, jestli sebe a děti zachrání, on že ale zemře společně s Führerem. Magda ho okamžitě ujistila, že i s dětmi zůstane.

Hrůzný čin

21. dubna 1945 se Goebbels s rodinou přemístil do krytu pod říšskou kanceláří. O týden později si Hitler zavolal nejbližší spolupracovníky a oznámil jim, že dobrovolně zemře. Zpráva nikoho moc nepřekvapila. Nepřekvapilo ani to, že novým říšským kancléřem se měl stát právě Goebbels. Ve svatební den Hitlera a Evy Braunové všichni v bunkru mluvili jen o možnostech sebevraždy. „Většina souhlasí, že nejjistější způsob je cyankáli. Téměř všichni je u sebe mají.“

Bunkr, který se otřásal pod náporem sovětských granátů, se pro Magdiny děti stal místem pláče, strachu a nechápavých otázek. Proč nemůžeme ven? „Umřeme tady?“ ptala se Helga, která stále prosila, aby bunkr opustili. Navenek chladnou a vyrovnanou Magdu v bunkru rozplakal jen Hitler, jenž jí těsně před smrtí věnoval stranický odznak, který si právě odepnul za svého kabátu.

Po sebevraždě Hitlera a jeho manželky už pro Magdu nestálo za to žít. Jejich smrt udělala definitivní tečku za jednou historickou érou. Na prvního máje 1945 se Goebbelsovi rozloučili se spolupracovníky, požadovali, aby jejich mrtvoly byly spáleny. Večer maminka připravila dětem velkou konvici kakaa s uspávacími prostředky, hrála si s nimi jako obvykle, některé z nich pochovala, jiné pohladila po vlasech. Byly oblečené do bílých košilek, smály se, vesele klábosily. Za chvilku usnuly.

TIP: Čistokrevné manželství: Jaký vliv měla Lina na kariéru Reinharda Heydricha?

Maminka je nechala o samotě, pak se k nim spolu s doktorem Stumpfeggerem vrátila, aby smrtící injekce dokonala dílo zkázy. Když přišla zpět, plakala. Sedla si ke stolu a hrála solitaire. Její manžel se k ní připojil. Poté spolu beze slova vyšli na zahradu, kde se Goebbels zastřelil a Magda rozkousla cyankáli. 

Mezi první jednotky, které nové samochodky Sexton obdržely, patřil 23. kanadský polní pluk. Cvičil s nimi už na jaře 1943 a později bojoval v Normandii. Jejich premiéra začala v září 1943 v Itálii, kde sloužily u 8. britské armády.

Předchozí část: Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník (1)

S typhoony proti tigerům

Při vylodění za dne D 6. června 1944 dostaly osádky ještě na vyloďovacích plavidlech ukotvených sextonů rozkaz ostřelovat pláže, ale tato palba postrádala účinnost. V červenci 1944 tyto stroje zcela nahradily starší samochodky M7 u 21. britsko-kanadské armádní skupiny. Následně provázely Spojence při jejich postupu v severozápadní Evropě. Na rozdíl od německých stíhačů tanků a útočných děl nebo silně pancéřovaných a vyzbrojených sovětských samochodek nespočíval úkol sextonů (stejně jako amerických M7) v přímém boji s tanky. Měly poskytovat přehradnou i cílenou palbou z dálky při podpoře tanků i pěších jednotek.

Šlo o logickou roli – vzhledem ke slabému pancéřování a absenci stropu nedokázaly čelit nejen obrněncům, ale ani zkušeným pěším tankoborníkům. A právě do křížku s nimi se osádky sextonů dostaly v Normandii, kde nepřítel operoval v členitém terénu s krytím v podobě živých plotů a lesíků. Britské samohybky tu dostaly roli pojízdných těžkých moždířů určených k podpoře pěchoty, přičemž mohly využít značného rozpětí svého náměru i odměru. Nepřehledné prostředí ale kladlo obrovské nároky na jejich osádky – mimořádně nebezpečný se jevil i jen pouhý průzkum. Někdy nezbylo než opustit bezpečí pancíře a vydat se pátrat po nepříteli pěšky.

Raději nepřímo a z dálky

Do extrémní situace se dostal třeba poddůstojník a střelec v sextonu Ernest Powdrill, když jeho jednotka pronikla do německých linií ve východní Normandii na počátku srpna 1944: „Ocitli jsme se v obavách v noci hluboko v nepřátelském území doslova obklopeni německými tanky. (...) Dozvěděl jsem se, že jsou od nás vzdálené asi 200 až 300 metrů, ale terén byl tak členitý, že jsme je neviděli. Děla jsme nabili protipancéřovými granáty, což byly pořádné kusy železa asi velikosti velikého domácího bochníku chleba, ale stejně jsme byli znepokojení. Sexton nebyl stavěný na boj s tankem a okolnosti by se jistě postavily proti nám, kdybychom se do něj museli pustit,“ vzpomínal.

Velení odtud nakonec sextony stáhlo, pouze několik se jich pustilo do přestřelky s těžkými tanky Tiger. Při tažení v Nizozemsku od září 1944 se sextony mnohem víc zabývaly přesnou střelbou na větší vzdálenosti, snažily se zasáhnout například sklady munice. Baterie přitom často využívaly noční přesuny na území nikoho, odkud ohrožovaly nepřítele, a pak se zase stahovaly do vlastních linií.

K jejich nejzajímavějším úkolům patřila spolupráce s bitevníky Hawker Typhoon. Sextony se tak přece jen čistě protitankové role nakonec zhostily, i když jen zprostředkovaně. Zápalnými střelami označovaly obrněné formace nepřítele, aby je osádky letadel z dálky viděly a mohly je pak napadnout salvami svých raket s kumulativní hlavicí.

Využití sextonů dosahovalo značné šíře: používaly je britské, kanadské a jihoafrické jednotky sil Spojeného království a polská první obrněná divize. Sloužily také v Portugalsku, které je nasadilo ještě za koloniální války v Angole (1961–1975). Po druhé světové válce je používala také italská armáda. Ta ovšem samohybky přezbrojila německými 105mm houfnicemi. Britové je udržovali ve výzbroji do roku 1956. Své pokračování našly též v dalších konstrukcích, např. u australské experimentální samochodky Yeramba, která se jimi inspirovala.

Triton je největší přirozenou družicí Neptunu. Angličan William Lassell jej objevil před 170 lety, 10. října 1846, a pro astronomy je těleso zajímavé zejména ze tří hledisek. Za prvé jde o jediný velký měsíc v celém systému, který obíhá retrográdně, tedy proti smyslu rotace planety. V případě malých těles je to sice běžné, ale mezi velkými měsíci představuje Triton skutečnou výjimku. I kvůli tomu vědci usuzují, že se ve skutečnosti jedná o zachycený objekt Kuiperova pásu.

TIP: Triton: Jeden z nejpodivnějších měsíců ve Sluneční soustavě 

Rovněž v důsledku neobvyklé dráhy je slapový vliv Neptunu na měsíc značný – vede ke ztrátě orbitálního momentu hybnosti, a tudíž k postupnému snižování oběžné vzdálenosti. Odborníci očekávají, že přibližně za 3,6 miliardy let dospěje Triton do kritického bodu, kdy jej slapy roztrhají. Měsíc sestávající převážně z ledu se tak dočasně zformuje do podoby jasného prstence kolem planety. 

Ačkoliv Triton považujeme za nejchladnější těleso Sluneční soustavy, je vulkanicky aktivní. Na jeho povrchu nalezneme zejména gejzíry, pracovní látkou však není roztavená hornina jako na Zemi, ale voda. Bohužel, jediné zásadní údaje o Tritonu jsou už poněkud staršího data: Planetu navštívila pouze sonda Voyager 2, a to v roce 1989. 

Rodiče malých dětí až bolestivě dobře vědí, že malé ratolesti rychle rostou. Některé kousky z jejich šatníku se vyperou jednou, dvakrát, a už jsou dítěti malé.

Co kdyby ale oblečení pro nejmenší prostě rostlo s dítětem? Designér s titulem z aeronautického inženýrství Ryan Mario Yasin měl osobní zkušenost s rychlým růstem malých dětí a navrhl futuristicky vyhlížející oblečení, které může dítě nosit zhruba od 4 do 36 měsíců života. Zároveň je pevné, odolné, omyvatelné a vzdoruje větru i dešti.

TIP: Inteligentní sportovní podprsenka větrá, když se majitelka zapotí

Pokud se takové dětské oblečení rozšíří, mohlo by ušetřit suroviny, odpad i peníze. Tajemství chytré látky je v její struktuře. Jde o takzvaný auxetický materiál, který se při roztažení neztenčí, ale spíše zesílí. Podobné materiály se dnes používají například pro výrobu ochranné výstroje.

Rosnička zelená (Hyla arborea) je jediným zástupcem čeledi rosničkovitých, kterého můžete pozorovat i na našem území. Žije hlavně v nížinách; ve výškách nad 750 metrů nad mořem ji už rozhodně nespatříte. Nejpravděpodobněji můžete na tohoto drobného obojživelníka narazit v okolí listnatých lesů a v blízkosti jezer. Rosničky jsou převážně noční živočichové, ale bývají aktivní i ve dne, kdy se pohybují na prosluněných porostech. Zimní období přečkávají zahrabány v zemi v blízkosti vody nebo na vlhkých pobřežních stěnách.

Barevné změny žabích lezců

Rosničky dorůstají délky 3–5 cm, což z nich činí jedny z nejmenších žab v Česku. Kromě drobného vzrůstu jsou výrazné také díky jasně zelené barvě s tmavým proužkem, který se táhne přes celé tělo. V zadní části těla je pruh zatočen do kličky.

TIP: Dýchají jen povrchem těla aneb Proč je dobré ztratit plíce?

Zabarvení ovšem není zcela konstantní, protože kožní pigmenty jsou schopny reagovat na teplotu a vlhkost. Proto mohou být žabky zbarvené od světle zelené po šedou, hnědou až žlutou a volit svou barvu tak, aby byly na daném podkladu co nejméně viditelné. Štíhlé zeleně zabarvené končetiny rosniček jsou ukončeny prsty s kruhovými přísavkami. To z drobných tvorů dělá nejen zdatné skokany, ale také znamenité lezce.

Hlasitá píseň lásky

Navzdory nepatrné velikosti jsou rosničky známé výrazným hlasovým projevem. Pronikavé skřehotání lze slyšet i na stovky metrů, přičemž nejsilněji se ozývá v období páření.

Žabky dosahují pohlavní dospělosti kolem prvního roku života. Páření začíná začátkem dubna a trvá až do konce srpna. Rosničky se v této době shromažďují v okolí vodních ploch. Samci, které lze rozlišit podle přítomnosti hnědého vaku na hrdle, na sebe upozorňují hlasitým skřehotáním a lákají samičky. Během spojení, kdy si sameček přidržuje družku předními končetinami, naklade samička v malém shluku asi 800 vajíček. Námluvy se nejčastěji odehrávají v malých (i občasných) tůních, menších rybnících nebo v mělké příbřežní vodě větších vodních nádrží.

Problémy rychlých lovců

Rosničky jsou lovci a živí se převážně bezobratlými, hlavně hmyzem a pavouky. Potravu loví rychlým skokem, na který kořist není schopná reagovat. Pulci se živí hlavně planktonem nebo nálevníky, je však mezi nimi možný i kanibalismus.

Rosničky bohužel patří mezi ohrožené druhy a jsou tedy přísně chráněny zákonem. Největším problémem pro budoucnost těchto sympatických obojživelníků je ničení jejich přirozeného biotopu. Nesvědčí jim ani rybníkářství, tedy hnojení rybníků, které může likvidační pro celou generaci pulců. Problémem, o kterém se moc nemluví, můžou být také někteří fotografové. I mezi nimi se bohužel najdou jedinci, kteří si kvalitní záběr cení nad život svého objektu.

Rosnička pohledem fotografa

Ladné křivky a úžasné zbarvení dělají z rosničky žádaný objekt snad pro každého fotografa přírody. Právě kvůli zbarvení je ale rosničku ve volné přírodě velmi těžké najít. Když se vám je ale podaří vystopovat během dne, máte vyhráno, protože v této době nejsou příliš aktivní. Obecně doporučuji fotit rosničky pouze v ranním nebo večerním světle, které podtrhne dokonalé zabarvení. Rovněž se tak vyvarujete přeexponování hlavně na lesklých zádech žabky. Během focení a hledání těchto úžasných tvorů mějte na paměti, že se jedná o chráněný druh. Určitě se nechceme dočkat dne, kdy budeme našim dětem ukazovat rosničky na fotografii.

Víte, co je to Bäckaby, Vallentuna, Fixhult, Lugnvik nebo třeba Lycksele? Slova evokující spíše postavy z fantasy příběhů, jsou ve skutečnosti názvy pohovek švédského nábytkářského koncernu Ikea. Každý, kdo do této prodejny levného konfekčního nábytku někdy zavítal ví, že podobnými obtížně zapamatovatelnými jmény se jejich produkce jen hemží.

Své o tom ví i třiadvacetiletá v Mongolsku narozená a ve Švédsku žijící Yaanja Wintersoulová. Tato dívka se během jediného týdne dokázala naučit obsah celého 328stránkového katalogu Ikea pro rok 2018. Yaanja nejen že zná zpaměti názvy všech z 4 818 položek v katalogu, dokáže k nim přiřadit i jejich klíčové vlastnosti a dokáže přesně určit jaké produkty se nacházejí na konkrétní stránce katalogu.

Úctyhodný výkon Yaanji Wintersoulové není výsledkem speciálních dovedností nebo snad fotografické paměti. Třiadvacetiletá dívka pouze ví, jak pracovat s pamětí. Ostatně jde o dvojnásobnou šampionku World Memory Championship, tedy Mistrovství světa v paměťových disciplínách.

Mimochodem, názvy produktů Ikea vznikají na základě velmi přesného klíče – venkovní nábytek je pojmenován po skandinávských ostrovech, knihovny nesou jména profesí a chlapeckých jmen a názvy pohovek zase odkazují na zeměpisné pamětihodnosti Švédska. Systém pojmenovávání zavedl zakladatel koncernu Ikea Ingvar Kamprad, který trpěl dyslektickou poruchou čtení.

Sonda Juno neustále rozšiřuje naše obzory o planetě Jupiter. Barry Mauk z americké laboratoře Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory v Marylandu a jeho kolegové použili data této sondy ke studiu polárních září největšího plynového obra Sluneční soustavy.

TIP: Sluneční bouře vyvolávají na Jupiteru obří polární záře

Povedlo se jim přitom objevit něco mimořádného. Jde o doposud neznámý typ polární záře Jupiteru. Záře navíc neodpovídá žádnému z dosavadních modelů polárních září. Zdá se, že se na Jupiteru ukrývá nějaký proces, který zatím neznáme.

Polární záře nabitá energií

Stejně jako na Zemi, je i na Jupiteru několik různých typů polárních září. Nově objevená polární záře je ale doposud nejjasnější. Její energie odpovídá asi 1 000 miliwattům na metr čtvereční. Polární záře na Zemi mají přitom energii tak asi 10 až 20 miliwattů na metr čtvereční. Podle Mauka jsme na stopě doposud zcela neznámého procesu.

Více než milionu studentům veřejných škol v New Yorku začal včera nový školní rok. A pro mnoho z nich to bude poprvé, kdy si budou moci ve škole dopřát plnohodnotný oběd. Veřejné školy v New Yorku navštěvuje přibližně 1,1 milionu studentů, přičemž až 75 % z nich žije v chudobě. Velká část rodin si tak nemůže dovolit platit svým dětem obědy, přestože jedna porce vychází na necelé 2 dolary.

Podle newyorské radní Carmen Fariña je mezi studenty mnoho takových, kteří ve škole raději hladoví, než aby přiznali, že na oběd nemají peníze. Nejen jim nyní vyšla vstříc radnice a všem studentům veřejných škol od letošního roku nabízí obědy zcela zdarma. New York se tak připojil k Bostonu, Chicagu, Detroitu a Dallasu, kde podobné opatření platí již nějakou dobu.

Radní neočekávají, že nové opatření bude mít významný dopad na veřejné rozpočty. Stát New York totiž před nedávnem změnil systém vyplácení nejrůznějších podpor a sociálních dávek směrem k jejich lepší adresnosti.

Lidé si často myslí, že když jsme si vybudovali technologickou civilizaci, tak jsme se vyvázali z moci přírodní výběru. Když máme počítače, měla by na nás být evoluce krátká. Jenže není.

Potvrzuje to i výzkum více než 200 tisíc Američanů a Britů, během něhož vědci sledovali, jak se u lidí postupně mění geny. Přestože výzkum neprobíhá nikterak dlouhou dobu, je patrné, že se naše geny skutečně vyvíjejí.

TIP: Extrémní evoluce: U lidí v poušti Atacama se vyvinula schopnost pít vodu s arzénem

Změn v lidských genech, na které působí přírodní výběr, je celá řada. Nejvíce z nich se dotýká genů souvisejících s Alzheimerovou chorobou a také s intenzivním kouřením nikotinu. Evoluce se tak snaží reagovat na problémy, s nimiž se náš druh potkává.

Krab zvaný houslista má velké klepeto, které slouží nejen k přitahování pozornosti všech samiček z okolí, ale i k ochlazování těla. Vědci Zachary Darnell a Pablo Munguia z University of Texas umístili kraby pod horké světlo a měřili jim teplotu. Brzy zjistili, že tělesná teplota krabů, kterým chybělo klepeto, stoupala rychleji a dosáhla vyšších hodnot než u ostatních krabů. Klepeto je tedy důležitou částí těla, a to nejen při vyhledávání partnerek a v boji s ostatními samci, ale i při termoregulaci.

TIP: Parazité a jejich metody aneb Když krev teče z cizího

„Klepeto pravděpodobně funguje jako chladič odvádějící teplo z těla pryč do okolního vzduchu,“ říká Darnell. Tento ochlazovací systém umožňuje krabům trávit více času mimo jejich úkryt, takže mají možnost shánět potravu či přilákat víc samiček k páření. Již dříve byla o houslistech zjištěna jiná zajímavost: samci v případě potřeby ochraňují před vetřelci nejen svoji samičku, ale i samičku svého souseda. Nedělají to však z čistě nezištných důvodů. Za svoji službu očekávají od sousedky akt páření, kterého se jim také ve většině případů dostane.