Šachová úloha, či spíše kombinatorický problém známý jako „problém osmi královen“ je vlastně velmi jednoduchý - cílem je na běžné šachovncici nalézt všechny možné pozice královen tak, aby se navzájem neohrožovaly šachovými tahy.

Když počítače hrají v šach

Zadání s 8 dámami zvládne každý, kdo umí hrát šachy a má dost trpělivosti. Možných řešení této úlohy je celkem 92. Co se ale stane, pokud šachovnci zvětšíme a umístíme na ni větší počet figur? Úlohu lze zobecnit na problém n dam, tedy otázku, jak lze rozmístit n dam na šachovnici o rozměrech n × n tak, aby se vzájemně neohrožovaly. Zmíněná úloha je pro svou názornost využívá při výuce programování.

Počítače řeší tento problém hrubou silou. Prostě zkouší jednu možnost za druhou, dokud nevyčerpají všechna řešení. Podle odborníků ale tento přístup funguje do velikosti šachovnice 1 000 × 1 000 polí. Pak už jsou výpočty tak komplikované, že to ani dnešní počítače nezvládají.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Americký institut Clay Mathematics Institute proto nabízí 1 milion dolarů (asi 22 milionů Kč) tomu, kdo dokáže napsat algoritmus pro rychlé řešení „problému osmi královen“, nebo dokáže, že to není možné. Nejde o nikterak jednoduché zadání, pokud ale někdo uspěje, mohlo by to podle odborníků změnit samotné základy programování.

V severní Americe se lavinovitě šíří užívání velmi účinného syntetického opiátu fentanylu, který je v tomto ohledu horší než heroin. Podle některých odborníků je to epidemie a mohli bychom proti ní zakročit s vakcínou.

Vědci amerického Scripps Research Institute pracují na vakcíně, která zablokuje účinky fentanylu. Dokonce prý bude možné použít kombinovanou vakcínu, která bude blokovat účinky fentanylu a zároveň i heroinu.

Vývoj takových vakcín nebyl jednoduchý, protože lidský imunitní systém nerozeznává malé molekuly opiátů jako hrozbu. Nově vyvíjené vakcíny to řeší tak, že odstartují produkci protilátek, které se připojují k molekulám opiátu a brání mu v dosažení receptoru, kde by se projevily účinky opiátu na nervový systém.

TIP: Protidrogové očkování: Na obzoru je vakcína proti závislosti na heroinu

Pokud se vakcíny proti opiátům osvědčí, znamenalo by to zvrat v léčbě těžkých a velmi problematických závislostí na opiátech, které postiženým ruinují život.

Messier 98, také známá jako NGC 4192, je vzdálena asi 50 milionů světelných let v souhvězdí Vlasy Bereniky. Na tomto nádherném obrázku z dalekohledu ESO NTT (New Technology Telescope) je obvod galaxie, rozčechraný plynem a prachem, je ozdoben namodralými tečkami. Jsou to oblasti plné velmi mladých hvězd, které intenzivně září a odfukují část hustého materiálu, který je obklopuje. Odhaduje se, že Messier 98 obsahuje jeden bilion hvězd.

Místo věčného spánku pro sedmdesát tisíc nebožtíků poblíž São Paula ponese název Corinthians Forever a pochováni tu budou i někteří legendární fotbalisté. Na novém hřbitově vyrostou rovněž společenské místnosti, restaurace, zahrady, jezero, a dokonce přírodní rezervace.

Zájemci si mohou místo zajistit v přepočtu za 41–71 tisíc korun, v závislosti na jeho vzdálenosti od hrobů slavných klubových idolů.

Corinthians mají druhou největší fanouškovskou základnu v Brazílii – podporuje je tam asi 25 milionů nadšenců, kteří si říkají „Věrní“, zatímco příznivci soupeřů o nich často mluví jako o „bláznivé bandě“.

Nemoci oběhové soustavy

Srdce váží kolem 300 g, je velké zhruba jako zaťatá pěst a s každým tepem vypudí do krevního oběhu asi 70 cm³ krve. Za minutu jím tedy projde okolo 5 l životodárné tekutiny, což odpovídá jejímu celkovému objemu v těle. Srdeční zástava organismus kriticky ohrožuje, protože orgány (především mozek) nedostávají kyslík a potřebné živiny. K nejčastějším příčinám srdečního selhání patří ischemická choroba srdeční, chlopenní vady a kardiomyopatie, tedy poškození srdečního svalu. Mozek čelí ohrožení už při zástavě trvající déle než pět minut. K akutnímu selhání u něj dochází v důsledku cévních mozkových příhod, například mozkového infarktu či mrtvice, které nastávají kvůli poruše krevního oběhu orgánu.

Nádorová onemocnění

Druhou objemnou a rozmanitou kategorií příčin úmrtí jsou nádory. Konkrétně pak ty zhoubné, protože úmrtnost na nezhoubné se většinou pohybuje v promilích procent. Nezhoubné (benigní) nádory rostou většinou pomalu, nevrůstají do okolích tkání a sousední struktury spíše jen utlačují. Pokud se je podaří odstranit, většinou znovu nenarůstají. Naproti tomu zhoubné (maligní) nádory rostou rychle, některé pronikají do okolních tkání a ničí je. Agresivní buňky poté naruší stěny cév a do organismu se dále šíří cévní a mízní soustavou, v místech s příhodnými podmínkami vznikají metastázy. 

Nádor, tedy masa nové tkáně, která se utvořila samovolně bez potřeby organismu, může vzniknout v jakékoli tkáni. Nejčastěji se však objevuje v částech těla, kde se buňky množí nejvíc (dýchací či trávicí soustava) nebo v tkáních, kde jsou buňky stimulovány hormony (prostata, vaječníky, prsa).

Nemoci dýchací soustavy

Plíce váží asi 1,3 kg a umožňují výměnu plynů mezi krví a vzduchem: Krev v nich přijímá kyslík a zbavuje se oxidu uhličitého. Průdušky se v plicích větví na hustou síť o celkové délce 2 400 km. Výměna plynů se odehrává v plicních sklípcích, kterých je asi 400 milionů. Celková vnitřní plocha orgánu se pohybuje mezi 50 a 70 m². Akutní respirační selhání, jež se projeví výrazným poškozením plic, nastává například v důsledku pneumonií (zápalů plic), edémů (otoků) či výpotků (zánětlivých otoků). Dochází při něm k nedostatečnému okysličování tkání a nestabilitě krevního oběhu. Následuje útlum centrálního nervového systému, v nejtěžších případech selhávají další orgány a pacient umírá. 

Nemoci trávicí soustavy

V této skupině hrají hlavní roli játra. Orgán vážící 1,5 kg plní asi 500 různých funkcí: od podílu na trávení potravy přes syntézu důležitých látek a jejich skladování až po odbourávání zplodin a toxinů. Zásoby vitamínu A uskladněné v játrech vystačí na dva roky, a vitamínu B12 dokonce na čtyři roky. Při akutním selhání orgánu se poškozuje jeho tkáň, například v důsledku propuknutí infekční hepatitidy, nádorového onemocnění nebo alkoholické (i nealkoholické) cirhózy. Játra se pak nedokážou zbavovat odpadních látek a škodlivin, které se tudíž v těle hromadí. Následně může dojít k poruše mozkových a srdečních funkcí a ztrátě vědomí. 

Na věku záleží

Pro osoby ve vyšším středním věku, tedy zhruba 45–64 let, je typická spíše úmrtnost na novotvary a skupina nejstarších osob (65 let a více) je spojena více s úmrtími na nemoci oběhové soustavy. U nejstarších osob se také výrazněji projevují nemoci dýchací soustavy, stejně jako u dětí ve věku 1–9 let. Střední délka života činí u mužů 75,8 roku, u žen 81,4 roku. Nejnižší úmrtnost, a tedy nejvyšší naději na dožití mají již dlouhodobě obyvatelé Prahy, naopak nejvyšší úmrtností se vyznačují kraje Ústecký a Moravskoslezský.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv se obává o pacienty s kardiostimulátory. Právě vydal příkaz ke stažení celkem 465 tisíc rádiem ovládaných kardiostimulátorů od společnosti Abbott, protože jsou kvůli chybě vystaveny riziku napadení hackery. Problém se navíc nejspíš týká dalších téměř 300 tisíc kardiostimulátorů.

Organizace MedSec, která hlídá bezpečnost medicínského vybavení, objevila slabiny v zabezpečení software těchto kardiostimulátorů. Těchto bezpečnostních děr by mohli využít hackeři. S potřebným know-how a správným vybavením by prý mohli kardiostimulátory ovládnout.

TIP: Bezpečnostní experti na dálku hackli auto a poslali ho do příkopu

Hacknutí přístroje pro podporu života by vydalo majitele kardiostimulátoru zcela do rukou hackerovi. Mohl by ho donutit k čemukoliv anebo ho rovnou zabít. Naštěstí prý lze kardiostimulátory zabezpečit i u pacientů, kteří je již mají implantovány v těle. Stačí do nich nahrát nový firmware, což zabere asi tři minuty u specialisty v nemocnici.

František Ondřej Poupě (1753–1805) o různých dobových pověrách a receptech věděl. Na rozdíl od všech ostatních tvrdil, že používání křídy, vápence, vápenné vody a bukového popele je nejen hanebné, ale i zdraví škodlivé. „V těchto poměrech přichází do českého pivovarství Poupě,“ praví se v knize Karla Kosaře. „Vysoký, štíhlý, černovlasý a černooký, hladce oholený, střídmý v jídle i v pití, muž neúnavné činnosti a pevného charakteru, který nejenže po těžkých útrapách dokázal vařit kvalitní pivo, ale hlavně posunul odborné znalosti na tehdy nepředstavitelnou výšku.“

Zcestovalý znalec

Narodil se 26. listopadu roku 1738 v Českém Šternberku. Otec byl kovářem, matka vychovávala ještě dva syny. Pravděpodobně jako pětadvacetiletý nastoupil František na sladovnickou dráhu u bratra Jana, který byl sládkem ve Velké Bíteši. Tehdejší učedníci se museli nejen vykázat křestním listem a dokladem o bezúhonnosti, ale prokázat rovněž znalost psaní, čtení a počtů. Poupě během svého učení prošel celou výrobou piva a sladu. Po vyučení pracoval rok u bratra, který završil svou kariéru jako sládek v Třebíči, a nato jako sladovnický tovaryš šest let cestoval po našich, rakouských, německých a polských pivovarech. 

Kolem roku 1780 se stal sládkem hraběte Karla z Windischgrätzu ve Štěkné na Písecku. Na posvícenské slavnosti se seznámil s Annou Herzovou, s níž se oženil. Hluboce se zajímal o technologické pivovarnické postupy a sám s nimi experimentoval, takže dal dohromady materiál ke spisu Die Kunst des Bierbrauens (Umění vařit pivo). Zlepšená kvalita piva, zmodernizovaný pivovar a snížená spotřeba dřeva o dva pětiny, to vše obrátilo na mladého sládka pozornost majitele. Jakmile se uvolnilo sládkovské místo ve větším pivovaře v Tachově, musel se tam Poupě přestěhovat.

„Zaváděním nových metod nevyhovovalo místním úředníkům, zvláště když Poupě prosadil stavbu nového pivovaru a nikoli jen rekonstrukci starého. V Tachově se jako první Evropan naučil během kontroly technologie používat teploměr. Koncem roku 1791 však musel pod nátlakem místního úřednictva odejít.“ Spiknutí neschopných proti schopnému opět slavilo úspěch.

Závist a naschvály

V té době byl Poupě doporučen hraběti Vrtbovi, majiteli panství v Hořovicích. Výsledky jeho práce vzbudily zájem majitelů o modernizaci pivovarů pod jeho vedením na panství nalžovském u Klatov a ve Voticích. „V pětapadesáti letech byl Poupě rozhodnutím knížete Josefa Schwarzenberka jmenován sládkem pivovaru v Jinonicích. Předcházející sládek zavinil téměř úpadek pivovaru. Podle tehdejšího zvyku musel ale Poupě spolu se svým protikandidátem, podstarším z Jinonic, samostatně vyrobit várku piva, přičemž kvalita měla být rozhodující pro jmenování nového sládka. Přestože mu okolí nepřálo a jeho soupeř dostal k dispozici o čtyři pytle sypání navíc, uvařil Poupě lepší pivo a vyrobil ho dokonce o půl sudu víc. Obdržel jmenování sládkem a během měsíce se stěhoval do Jinonic.“

Schopný Poupě ve svém okolí opět vyvolal velkou zášť. Stíhala nehoda za nehodou, problémy se vyskytovaly především při vystírání a na chladicích stokách, kam mu přidávali i výkaly. Taky se ztrácel slad a ve sladovně dokonce vypukl požár, který musel Poupě osobně hasit. I když pracoval ve dne v noci, situace se mu vymkla z rukou. Nakonec ztratil důvěru majitelů, kteří dostávali o činnosti nového sládka od jeho protivníků nepříznivé informace.

Za těchto okolností Poupě pracoval na své knize o umění vařit pivo. První svazek vyšel v lednu 1794 a v únoru byl její autor propuštěn. Ještě než odešel, prosadil si uvaření poslední várky bez přítomnosti podstaršího a bednáře. Várka dopadla výborně, takže sice ztratil místo, ale čest nikoliv. S rodinou se odstěhoval do Prahy a ubytoval se v domě U Tří zlatých koulí na Perštýně.

Pořád s plným elánem

Vydání prvních dílů jeho spisu se bohužel nesetkalo s pochopením. „Někteří sládkové vyčítali Poupěti prozrazení výrobních tajemství, jiní zase roztrušovali fámy, že skutečným autorem spisu je někdo jiný. Proti se Poupě ohradil článkem v novinách, ve kterém vyzval každého, který si troufá napsat 3. díl, aby tak učinil. Pokud se nikdo nepřihlásí, napíše zbytek knihy sám.“ S vydáním druhého dílu byly potíže, přičemž rodina s pěti dcerami byla na pokraji finančního vyčerpání. „Kupte těch několik výtisků,“ psal Poupě poněkud zoufale v předmluvě, „vždyť připadne sotva jeden výtisk na dva pivovary. Učiňte tak třebas jen z pouhé zvědavosti, poněvadž je to v Čechách první a v Německu, jak sobě spravedlivě lichotit mohu, nejzevrubnější spis.“

Bylo mu už přes šedesát, byl nemocný a odstěhoval se do menšího bytu. V nouzi nejvyšší objevila se hraběnka Clam-Martinicová, která mu nabídla místo sládka ve Slaném. Začal pivovar modernizovat a v krátké době zvýšil kvalitu piva natolik, že se začalo dovážet do Prahy. Poupě zároveň pokračoval ve studiu přírodních věd. Uzpůsobil teploměr na takzvanou pivní váhu, což byl jakýsi předchůdce hustoměru. Jako dvaašedesátiletému se mu narodil toužebně očekávaný syn, což mu vlilo novou tvůrčí sílu, a tak sepsal další knihu o vaření piva. Opět německy, protože v češtině svoje spisy nemohl vydat pro příliš malý okruh zájemců.

Měl pětašedesát let, ale na odpočinek nepomýšlel. Jeho slánské působiště se mu stalo těsným. Roku 1798 využil vyhlášení konkursu na obsazení sládka v městském pivovaru v Brně. „Magistrát se usnesl na tom popřáti přednost před ostatními spoluuchazeči o uprázdněné místo sládka při městském pivovaru v Brně panu Františku Ondřeji Poupěti, a to pro jeho důsledné znalosti teoretické, výtečnou způsobilost praktickou a pro jeho chvalné morální vlastnosti, jimiž se prokázal, jednak slavnými tiskopisy svými o umění vaření piva, jednak předloženými pochvalnými vysvědčeními, a jemu samému dal tu službu...“

Konečně klidná léta

V červnu roku 1798 se tedy Poupě přestěhoval do Brna, do bytu na Starobrněnské ulici, v areálu pivovaru. Tady prožil nejskvělejší dobu svého života. Ocitl se ve velkém pivovaru se sladovnami a se šenkem piva, kde pracovalo 20 sladovníků. Jeho finanční poměry byly uspokojivé – z každé várky měl čistý zisk téměř 29 zlatých, který se ovšem musel zmenšit o částku na stravování pivovarské chasy. „V brněnském pivovaru našel Poupě mnoho nedostatků, nedostatečnou a špatně postavenou varnu, slad napadený pilousy. Rychle zvýšil kvalitu piva a jeho výstav.“

Za jeho správy se pivovar těšil výborné pověsti a sládkové z okolních měst za ním začali chodit pro rady. Setkal se i bratrem Janem, sládkem z Bíteše, který si k němu přišel pro radu, jak zacházet s teploměrem, praním kvasnic a pivní váhou. V té době už u nás používalo teploměr a pivní váhu 200 sládků.

Misi UNPROFOR (United Nations Protection Force, 1992–1995), která měla působit v zemích bývalé Jugoslávie, ustavila svým rozhodnutím Rada bezpečnosti OSN dne 27. listopadu 1991. O účasti našich vojáků rozhodla ještě československá vláda 16. ledna 1992 a krátce poté se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově začal urychleně stavět československý prapor. Jednotka o síle 500 vojáků se skládala ze tří rot. Čechoslováci pod velením podplukovníka Karla Blahny se v březnu 1992 rozmístili v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska v tehdejší Republice Srbská Krajina.

Naši vojáci působili v sektoru JIH spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil. Jejich hlavní úkoly spočívaly ve vybudování desítek kontrolních a propouštěcích stanovišť, organizování mobilních pozorovacích týmů, dohledu nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran a v neposlední řadě v ochraně obyvatel chorvatské obce Podlapač. Vojáci například hlídali tábory pro přesídlence, doprovázeli konvoje s humanitární pomocí nebo s chorvatskými uprchlíky.

Společný prapor působil na Balkáně ještě další tři měsíce po rozdělení Československa.Když se v lednu 1993 rozpoutaly boje na srbsko-chorvatské frontě mezi Zadarem a Benkovacem, činnost keňského a francouzského praporu to z větší části paralyzovalo. Naši vojáci tehdy sloužili jako záloha velitele sektoru a zasloužili se mimo jiné o záchranu několika desítek blokovaných Francouzů (viz V nejvyšších patrech, str. 28). Velení mise UNPROFOR oceňovalo schopnost čs. praporu udržet si akceschopnost i ve velmi vyhrocené situaci. Dne 22. dubna 1993 však jednotka utrpěla první ztrátu, když byl při minometné přestřelce mezi Srby a Chorvaty zabit Slovák rotmistr Igor Rigo.

Koncem téhož měsíce pak byl společný československý prapor nahrazen samostatným českým praporem pod velením plukovníka Vladimíra Brauna. Od února do března 1994 se prapor rozrostl o 480 vojáků, čímž jeho síla dosáhla 958 příslušníků. Rozšířil se o další mechanizovanou, průzkumnou a ženijní rotu, protitankovou četu a polní chirurgickou nemocnici. Jednotka i nadále působila na území Republiky Srbská Krajina, kde střežila 90 km dlouhý úsek hranice oddělující znesvářené strany. Na misi UNPROFOR navázala ještě mise UNCRO (UN Confidence Restoration Operation in Croatia, 1995–1996), na které se Češi podíleli vysláním chirurgického týmu. Během prvního působení na Balkáně přišla AČR celkem o šest mužů. Tři zahynuli při dopravních nehodách, dva padli při chorvatském ostřelování kontrolního bodu a jednoho zastřelil při hádce jeho kolega.

Příště: Hvězdná hodina v Afghánistánu
 

Jak jsme zmínili v předchozí části článku, v současné době se vědci nejvíce přiklánějí k možnosti, že vodu dopravily na Zemi z velké části planetky a částečně se na tomto procesu možná podílely některé komety. Ty obsahují kromě vody rovněž elementy jako čpavek, metanol či oxid uhličitý, které mohly po dopadu na mladou Zemi v hojné míře obohatit její prostředí. Dodaly by tak potřebné ingredience a energii pro tvorbu aminokyselin a nastartovaly by vznik života.

Přinesly ji komety?

Astronom Fred Whipple (1906–2004) si představoval komety jako „špinavé sněhové koule“. Podle některých modelů obsahují jejich jádra asi 40 % vodního ledu, 50 % tvoří pevné částice a v 10 % jde o jiné těkavé látky (ledy z oxidu uhličitého a uhelnatého, čpavku a metanu, dále kyanidy, formaldehyd a další). Při průletu sondy Giotto kolem Halleyovy komety se na straně osvětlené Sluncem podařilo pozorovat gejzíry tryskajících plynů. Materiál unikající z tělesa sestával z 80 % z vody, z 10 % z oxidu uhelnatého, 2,5 % představovala směs metanu a amoniaku a zbytek tvořily další uhlovodíky. 

Většina vlasatic má podle dosavadních průzkumů odlišné složení izotopů vodíku než pozemská voda. Tyto komety tedy pocházejí z oblasti Sluneční soustavy, odkud jejich dřívější kolegyně vodu na Zemi nepřinesly. Nicméně zatím existuje jedna výjimka. Výzkum komety 103P/Hartley vedl k závěru, že vodu mohly na naši planetu dopravit komety z Kuiperova pásu, které v počátcích vývoje našeho solárního systému – v období pozdního velkého bombardování – dopadaly na Zemi a přispěly k vytvoření našich zásob životodárné tekutiny. Zmíněná vlasatice je zajímavá i tím, že se její jádro nejspíš vytvořilo slepením dvou jader vzniklých v různých vzdálenostech od Slunce. Jedna část přitom obsahuje více vody než druhá. Vzhledem k tvaru dostalo jádro tělesa 103P/Hartley přezdívku „psí kost“.

Tým astronomů ESA objevil na základě studia dat z infračervené kosmické observatoře Herschel Space Observatory u této komety stejné izotopové složení, jaké mají pozemské oceány. Ukazuje se, že vlasatice mohly hrát v dopravě vody na naši planetu významnou roli. Dnes pokrývá nepostradatelná tekutina více než 70 % zemského povrchu. Naše planeta však byla v době svého vzniku velmi žhavá, takže se na ní voda nevyskytovala a musela se na její povrch dostat při kosmických srážkách, jež zahrnovaly jak kolize s kometami, tak impakty planetek. I když je 103P/Hartley zatím jedinou známou kometou s izotopovým složením vody, jaké nacházíme na Zemi, nemůžeme ze hry vyloučit ani další podobná tělesa.

Mohou za to planetky?

Otázka, zda byly zdrojem vody na Zemi komety, či planetky, zaměstnává astronomy už dlouhou dobu. Nedávno zazněl na základě analýzy složení meteoritů názor, že pozemská voda nepochází z vnějších oblastí Sluneční soustavy, ale pravděpodobněji se k nám dostala s planetkami.

Meteority známé jako uhlíkaté chondrity zřejmě dopravily na Zemi vodu a další těkavé látky, jako dusík, uhlík či vodík. Aby astronomové z Carnegie Institution for Science ve Washingtonu zjistili, zda byly mateřskými tělesy uhlíkatých chondritů komety, či planetky, měřili množství deuteria – těžkého izotopu vodíku – v 86 vzorcích chondritů nalezených na naší planetě.

Čím dále od Slunce objekt vznikal, tím více deuteria obsahuje. Chondrity, které astronomové zkoumali, zahrnovaly podstatně méně deuteria než komety, což signalizuje, že mají pravděpodobně původ blíže k centrální hvězdě než vlasatice z mrazivých oblastí vnější části našeho solárního systému. „Chondrity asi vznikaly v hlavním pásu planetek, který se rozkládá v širokém prostoru mezi drahami Marsu a Jupitera,“ vysvětluje astronom Conel Alexander. Navzdory tomuto objevu však zůstává určení přesného místa, kde se chondrity zrodily, mimořádně těžkou, otevřenou otázkou.

Zásobárny na asteroidech

Přítomnost vodního ledu na planetkách může být mnohem četnější, než jsme donedávna předpokládali. Vyplývá to z nové studie dvou vědeckých týmů. Nejnověji máme k dispozici důkazy o přítomnosti vodního ledu a organických molekul na tělese 65 Cybele. „Nové objevy naznačují, že tato oblast Sluneční soustavy obsahuje mnohem víc vodního ledu, než jsme si mysleli,“ vysvětluje Humberto Campins z University of Florida, „přičemž to podporuje teorii, že planetky mohly v dávné minulosti při srážkách se Zemí dopravit na naši planetu značné množství drahocenné tekutiny a položit zde základní kameny pro vznik a vývoj života.“

Pomocí dalekohledu NASA nesoucího název ITF, jenž se nachází na Mauna Kea, se v roce 2009 podařilo zjistit, že rovněž povrch planetky 24 Themis zcela pokrývá led. Vědci tam také detekovali přítomnost organických molekul.

Trpasličí planeta Ceres je s průměrem 950 km největším objektem hlavního pásu planetek. Avšak teprve nedávno, na základě výzkumu kosmické observatoře Herschel v oboru infračerveného záření, u ní astronomové zaznamenali přítomnost vodní páry uvolňované z povrchu pokrytého ledem. Nyní se předpokládá, že až 25 % její hmotnosti může představovat voda.

Nejnovější výsledky

Analýza komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko uskutečněná evropskou sondou Rosetta naznačuje, že naše oceány netvoří voda z těchto těles. Na základě průzkumu oblaků vodní páry, které obklopují jádro zmíněné komety, určila Rosetta poměr vodíku a jeho těžší formy – deuteria – a zjistila, že je třikrát vyšší než v případě pozemské vody. Jedná se o významný objev, protože voda na Zemi je životně důležitá pro naši existenci, a přesto dosud neznáme její původ.

Některé teorie předpokládají, že přibližně třetinu z jejího celkového množství přinesly na naši planetu komety. Z toho lze usoudit, že izotopické složení vody, tj. poměr obyčejného (H) a těžkého (D) vodíku, bude na Zemi i u vlasatic podobný, ne-li přímo stejný. O to větší překvapení nám 67P/Čurjumov-Gerasimenko připravila. Uvedené nové informace posilují roli planetek jako hlavního dopravce vody na naši planetu, protože na rozdíl od komet se složení vody valné většiny dosud zkoumaných asteroidů podobá tomu pozemskému.

Na základě záznamu tvorby kráterů na Měsíci víme, že náš přirozený satelit i Zemi zasáhlo krátce po jejich vzniku velké bombardování, při němž na povrch obou těles dopadal bezpočet planetek a komet. Odpověď na otázku, zda životodárnou tekutinu dopravily na Zemi komety, či planetky, spočívá v určení poměru obyčejné a tzv. těžké vody. Poměr těžkého a obyčejného vodíku ve vodě (D/H) se zatím podařilo změřit jen u 11 komet a podobný poměr jako u Země vědci detekovali pouze u vlasatice 103P/Hartley. 

TIP: Kde hledat ve vesmíru život? Vyprahlý Mars a ledový svět Pluta

Měření Rosetty u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko zařadilo toto těleso mezi vlasatice s odlišným složením vody. V pozemských oceánech činí poměr těžkého a obyčejného vodíku 1,56 × 10−4, zatímco na 67P/Čurjumov-Gerasimenko se jedná o 5,3 × 10−4, tedy o více než trojnásobek. Nezbývá proto než nadále pátrat po tělesech Sluneční soustavy, u nichž se zmíněný poměr podobá stavu v pozemských oceánech.

Poprvé jsem se s jeřáby setkal jako malý kluk na stránkách knih polského fotografa a filmaře divokých zvířat Wlodzimierze Puchalského. O nějakých deset let později jsem důstojným opeřencům stanul tváří v tvář v zapomenutém koutu polských Mazurských jezer. Prodírali jsme se s přítelem Marianem podmáčeným porostem obsypáni krvežíznivými komáry a najednou před námi stáli dva mohutní vysocí šedomodří ptáci s červeným „baretem“ na hlavě – jeřábi popelaví. Jako by se zhmotnili z ilustrací prastarých arabských příběhů.

Na obdivování ale nebylo moc času – sotva nás ptáci zahlédli, s hlasitým výkřikem se vznesli do vzduchu a zmizeli za korunami stromů. I ten krátký pohled ovšem stačil, aby se stali mojí celoživotní láskou na první pohled.

Inspirace dávných generací

Jeřábi fascinovali člověka odedávna a výjimečnost těchto opeřenců jim zajistila místo v kulturním dědictví mnoha národů. Číňané je považovali za symbol štěstí, věčné lásky a dlouhověkosti, duše zemřelých odnášeli na věčnost právě posvátní jeřábi. Jejich pohyby byl dokonce inspirován jeden ze stylů tradičního bojového umění. Ve starověkém Egyptě, kde byli jeřábi nazýváni „slunečními ptáky“, nalezneme jejich malby a rytiny na stěnách pohřebních komor starých více než čtyři tisíce let.

Podle řecké mytologie se tvary jeřábích letových formací staly základem řecké abecedy. Sibiřští Evenové zase každoročně o letním slunovratu podstupovali pomyslnou duchovní cestu vzhůru na okřídleném sobu do země štěstí a hojnosti blízko slunce. V nejvyšším bodu se prý sob na okamžik proměnil v posvátného ptáka – jeřába. Astronomové po jeřábech pojmenovali jedno ze souhvězdí jižní oblohy.

Přeborníci dálkových letů

Příslušníci rodu jeřábů jsou mohutní, až šest kilogramů těžcí ptáci, jejichž křídla mají rozpětí až dva a půl metru. Mohutné letky jim zdaleka neslouží jen pro ozdobu. Jsou to mimořádní letci a například jeřábi kanadští (Grus canadensis) urazí na cestách do zimovišť na jihu USA a v Mexiku až 9 000 kilometrů. Bez mezipřistání uletí i 2 000 kilometrů a za příznivého větru se pohybují rychlostí 130 km/h.

Tito impozantní ptáci dokáží létat ve výškách 10 000 metrů, tedy v koridorech dopravních letadel. Je pro ně typické, že táhnou v naprosto dokonalých klínových formacích. Tahové cesty jeřábů byly za pomoci telemetrie (odchycení dospělci byli opatřeni „batůžkem“ s vysílačkou) v poslední době dobře prozkoumány. Získaná data ukázala, že trasy táhnoucích jeřábů jsou v průběhu jejich života neměnné a potomci je přebírají od rodičů.

Vášniví tanečníci

Na světě žije patnáct druhů jeřábů. My se však budeme dále věnovat jen jednomu z nich – jeřábu popelavému (Grus grus), s nímž se vzácně můžeme setkat i v České republice. Přestože jeřábi žijí v trvalých partnerských svazcích, mají samci sympatický zvyk. Své milované se každým rokem znovu dvoří a je pravděpodobné, že tak upevňují dobré partnerské vztahy.

Kdo měl možnost pozorovat nádherné taneční vystoupení jeřábů na vlastní oči, určitě na ně do smrti nezapomene. Mně se poštěstilo být divákem tohoto přírodního představení na pokraji Bělověžského pralesa v Polsku. Složitá choreografie svatebního tance se skládá z rozličných variací a figur, při nichž ptáci stáčejí dlouhé krky vzad a vzhůru a vyskakují za frenetického máchání křídel. Stojí za zmínku, že taneční vlohy jsou jeřábům dány geneticky a kroky „rodinného tance“ se nemusejí učit. U mláďat chovaných v zajetí byly (ještě neohrabané) „taneční figury“ pozorovány již ve stáří několika dnů.

Nedílnou součástí zásnubních tanců jsou i typické akustické projevy. Jeřábi se ozývají troubením, jehož hlasitosti dopomáhá dlouhá průdušnice, která je na hřebeni klíční kosti stočena do kličky. Každý druh jeřábů má přitom svůj specifický akustický repertoár. Během hnízdění se páry projevují silně teritoriálně a pokusy ukázaly, že v této době agresivně útočí i na pouhé atrapy „cizích“jeřábů.

Připraveni na dlouhou cestu

Jeřábi popelaví potřebují ke svému životu mokřiny a rašeliniště. Tady se živí malými obratlovci, hmyzem, žábami, hlízami, kořínky i semeny rostlin. V pohybu podmáčeným prostředím jim pomáhají velmi dlouhé nohy s krátkými, ale silnými prsty. Jeřábi se většinou zdržují v mělčí vodě, kde také hledají potravu. Někteří ornitologové jsou však přesvědčeni, že umí i plavat. Mokřiny také chrání tyto ptáky před přirozenými nepřáteli. Bezpečí terénu, který je pro mnoho predátorů neschůdný, se jeřábům hodí zejména v období pelichání, kdy ztrácejí velká pera a nejsou po nějakou dobu schopni letu.

Od brodivých ptáků jeřáby odlišuje jeden význačný rys chování – na rozdíl například od čápů a volavek nikdy nehnízdí ani nehřadují na stromech. Uprostřed mokřin si páry staví velké hnízdo z rostlinného materiálu. Čím je voda v hnízdním biotopu hlubší, tím je hnízdo zákonitě vyšší.

TIP: Poslední žijící hrůzopták: Jihoamerická seriema rudozobá

Samice snese zpravidla dvě, výjimečně tři až čtyři vejce. V jejich zahřívání se pak střídají oba rodiče. Vylíhlá mláďata mají ochranné zbarvení, které jim usnadňuje přežití v prvních měsících života. Malí jeřábi jsou brzy schopní pohybu po mokřinách a neustále se rodičům ozývají pisklavými hlásky. Jsou tak s nimi ve stálém kontaktu během toulek za potravou. Mláďata doprovázejí rodiče 50–100 dní. Je třeba, aby rychle vyrostla a zesílila, jinak by totiž těžko zvládla dlouhou a namáhavou pouť do tradičních zimovišť, která je po uplynutí této doby čeká.