S nadbytečným tukem má mnoho lidí až příliš důvěrné zkušenosti. Snadno se hromadí a je velice obtížné se ho zbavit. Tuková tkáň v těle je dvojího druhu. Bílý tuk bývá problematický a mnohem užitečnější tuk hnědý, který lze relativně snadno spálit na teplo.

Američtí vědci vymysleli způsob, jak předělat buňky bílého tuku na tuk hnědý. Používají k tomu pravidelné injekce nanočástic přímo do tukové tkáně. Nanočástice z polymeru naplnili lékem dibenzazepinem, jehož působením se buňky bílého tuku mění na hnědý tuk.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Použité nanočástice jsou menší než 200 nanometrů. Pronikají do buněk bílého tuku a tam pozvolna uvolňují dibenzazepin. Léčba funguje u myší, které mají po těchto injekcích méně tuku a zlepší se jim zdraví. Pokud nanočástice zaberou i u lidí, tak by s nimi bylo možné léčit obezitu i cukrovku a další podobné choroby.

Každý, kdo někdy držel v ruce Rubikovu kostku, si jistě vzpomene na svůj boj s její zapeklitostí. Pro Australana Felikse Zemdegse je však řešení hranatého hlavolamu stejně přirozené jako dýchání: Proslavil se tím, že Rubikovu kostku o rozměrech 3 × 3 × 3 složí za neuvěřitelné 4,73 sekundy.

TIP: Nový robošampion dokázal složit Rubikovu kostku za 0,887 sekundy

Letošní mistrovství vzal ovšem útokem hlavně v náročnějších kategoriích, kde přepsal rovnou několik světových rekordů. Hlavolam se stranou o pěti čtvercích složil za 38,52 sekundy; s kostkou o rozměrech 6 × 6 × 6 si poradil za 80,03 sekundy a „sedm barevných polí“ zdolal v čase 2:06,73.

Černobílé filmy, uhlazené večeře a na talířcích ty nejvyhlášenější laskominy. Ale ouha, toto první republika úplně tak není. Je pravda, že smetánka takto opravdu jedla. Návštěvníci kin ale dávali přednost skromnější kuchyni. 

I v dělnických koloniích si ale uměli pochutnat, jen trochu skromněji. Ke snídani černý chléb a melta, bílá káva byla spíš sváteční záležitostí. Na oběd brambory a zelí a na večeři to, co doma zbylo.Odborníci na stravování by asi velikou radost neměli. Maso na stolech rozhodně nebylo každý den. Jedině v neděli, a i to bylo často výjimečné. Co se ale na kamnech vařívalo poměrně často, to byla uzená polévka. K ní chleba a byla večeře. Pro všechny. Šunkofleky, bramboráky, zelňáky. Těmi nepohrdneme ani dnes.

Střední střída si mohla dovolit pestřejší stravu, a dokonce si dopřávali i nejrůznější gastronomické kurzy. A potom tady byla třída nejvyšší. Ti nejbohatší. Někteří hodovali, někteří i přes velké bohatství žili skromně. Třeba takový Vlasta Burian. Doma měl čtyři lednice, soukromého kuchaře, ale knedlíky byly na jeho stole jen málokdy. Proč? Filmová hvězda si přece musí hlídat linii!

Co jedl pan prezident?

Se vznikem Československé republiky taky po dlouhé době ožil pražský hrad. Přítomnost prezidenta Masaryka byla v mnohém neobvyklá. Monarchové za Rakouska – Uherska hrad příliš nenavštěvovali, a i když byl stále krásně udržovaný, jedno chybělo. Nádobí. Nebylo tam víc než pár příborů a talířů. Všechno se postupně dokupovalo. Slavnostní servis se ale vytahoval jen při vzácných návštěvách.

Masaryk na velké hodování nebyl. Jeden chod mu stačil. A dokonce byl velkým propagátorem hladovění. Tvrdil, že žaludek je sval jako každý jiný a odpočine si jedině, když nemusí zpracovávat potravu. Nikdy nekouřil ani nepil alkohol. K jídlu jedině vodu. K odpočinku bylinkový čaj. Připadá vám to neskutečné? Žádný strach. I on měl několik neřestí. Ořechová kolečka podle receptu jeho maminky, houbová omáčka a velké množství černé kávy. Měl rád klasickou českou a slovenskou kuchyni, až na jedinou výjimku - každé ráno snídal ovesnou kaši. Tento zvyk přebral od své americké manželky Charlotty.

Pečení je radost

V měšťanských rodinách se peklo skoro každý den. Často se snídala buchta a káva. Bábovky se pravidelně podávaly k odpolední kávě. Hospodyňky často pekly i přirozeně bezlepkové pečivo. Těsto z mrkve či ořechů nebyla žádná velká neznámá. Koblihy nebyly je smažené s marmeládou, ale taky polévané, obalované nebo podávané s různými sladkými omáčkami. A zvyk podávat na oběd jako hlavní chod třeba buchtičky s krémem? Ve světě naprostý unikát! 

Jedná se vskutku o malý zázrak: Tvrdý křupavý chléb je výživný, zdravý, a hlavně velmi praktický. Brzy po upečení totiž ztvrdne a vydrží pak i několik měsíců. Proč právě „Schüttelbrot“? Nenechte se zmást německy znějícím názvem – Jižní Tyrolsko náleží geograficky k Itálii, k níž bylo připojeno po první světové válce. Tamní obyvatelé ovšem nadále používají převážně němčinu. 

Řádně natřepaná placka 

Schüttelbrot, to je tvrdá křupavá chlebová placka z pšeničné a žitné mouky, s typickou vůní fenyklu a horského vzduchu, na němž se sušila. Název vychází z německých slov „schütteln“ („otřást“ nebo „zatřást“) a „Brot“ („chleba“) a prozrazuje samotné výrobní tajemství: Při zpracování těsta se s ním musí dovedně zatřást. V míse se připraví spíš řidší chlebové těsto (viz Jak na „natřepaný“ chleba). Jakmile správně nakyne, nabere pekař malé množství do dlaně a položí je na hodně pomoučené prkénko. Poté jím krouží, až vytvaruje placku, kterou dá péct. 

S vůní alpských vrcholků 

Placka pak schne na alpském vzduchu a hned druhý den ztvrdne, načež v suchu vydrží až čtyři měsíce. Pracný a časově náročný postup pochopitelně v moderních provozech nahradila strojová výroba, tradiční způsob pečení ovšem z Jižního Tyrolska zcela nevymizel. I dnes tam najdete malé pekárny a usedlosti, kde Schüttelbrot připravují ručně. Měli jsme štěstí a mohli jsme si jeho výrobu vyzkoušet na malé farmě Lerchnhof na okraji městečka Olang, na úpatí hory Kronplatz. 

Ekofarma Lerchnhof je rodinný podnik, na jehož provozu se podílí již několik generací Oberparleiterových. Kromě ubytování pro turisty nabízí jedinečnou kuchyni, připravenou převážně z vlastních surovin. Předloni majitelé obnovili také tradiční výrobu Schüttelbrotu: Dnes jej pečou nejen pro potřeby své restaurace, ale i pro místní pekárnu. Navíc pořádají kurzy pro turisty i místní. 

Vlastnoručně až do pece  

Na zmíněném „workshopu“ nám ochotný majitel farmy Daniel Oberparleiter prozradil rodinnou recepturu na chlebové těsto a ukázal nám, jak se připravuje. Z hotové hmoty pak na pomoučené desce udělal malé bochánky, roztřepal je na placky a jednu po druhé hned sázel do rozpálené pece – zvládl jich takto nachystat asi pět za minutu. 

Potom přišla naše chvíle – mohli jsme si vyrobit svůj první třepaný chleba v životě. Jenže to, co se v podání pana Oberparleitera jevilo jako naprosto přirozený pohyb, očividně vyžaduje značnou praxi. Po pár nevydařených pokusech se však i nám podařilo chléb natřepat, přestože jsme jedinou placku hnětli zhruba pět minut. Na kariéru úspěšných pekařů pod alpskými vrcholky to tak zatím nevypadá. 

Zásoby na dlouhou zimu

Neobvyklému pečivu daly vzniknout zvláštní klimatické podmínky, jež v regionu panují. Za dlouhých tuhých zim zůstávali totiž osadníci i několik týdnů „uvězněni“ ve svých usedlostech, a potřebovali se tedy na chladné období dobře zásobit trvanlivými potravinami. Vysušený Schüttelbrot vydržel při vhodném skladování i čtyři měsíce, a ukázal se tak jako vítaná alternativa běžného pečiva. Namáčel se do polévek či omáček, ale jedl se rovněž jako příloha k sýrům nebo ke špeku. 

Alpské hospodyně pro něj pak našly ještě další skvělé využití: Obzvlášť tvrdé a dobře vysušené placky rozemlely na jemný prášek, smíchaly ho s pšeničnou moukou a z tohoto základu potom dělaly domácí těstoviny.

V těchto dnech uplyne 40 let od chvíle, kdy v rozmezí dvou týdnů vyrazily na svoji pouť vesmírné sondy Voyager 1 a Voyager 2 (česky Cestovatel). Tato dvojice sond představuje lidské výtvory, které jsme vyslali do zatím nejvzdálenějších končin vesmíru.

TIP: Voyager 1 a 2: Průkopníci na cestě Sluneční soustavou

V roce 1977 nejprve z floridského Mysu Canaveral odstartoval Voyager 2 (20. srpna) a po něm Voyager 1 (5. září). Vědci NASA tehdy nejspíš nemysleli na to, zda sondy budou fungovat ještě po 40 letech. Přesto, oba dva Voyagery stále letí a posouvají hranice lidské civilizace stále dál do vesmíru. Voyager 1 je od nás aktuálně vzdálený asi 140 AU, Voyager 2 asi 115 AU.

Poselství do vzdáleného vesmíru

Sondy Voyager 1 i 2 mají na palubě pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství případným mimozemským civilizacím. Na desce jsou zaznamenány obrázky i zvuky, včetně pozdravů v mnoha jazycích, ukázky hudby i přírodních zvuků.

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Obě sondy mají na svém kontě zajímavé objevy a pozorování. Plutoniem poháněné sondy aktivně poletí tak dlouho, dokud jim vystačí zásoby radioaktivního paliva. Očekává se, že Voyager 1 přibližně za 300 let pronikne do Oortova oblaku (v té době už jistě nebude funkční) a bude jím prolétat zhruba 30 000 roků. O dalších 10 000 let později mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu Gliese 445.

Jejich kamery už dlouhou dobu nefungují, ale některé přístroje na palubě sond stále ještě pracují a sbírají data. Sondy také stále komunikují se Zemí a spojení by mělo vydržet ještě zhruba desetiletí. 

Když vědci v roce 2003 v oblasti Západního Ghátu v Indii objevili nový druh žáby Nasikabatrachus sahyadrensis, který zároveň představuje i novou, doposud neznámou čeleď, tak z toho byl poprask. Mnozí mluvili o objevu století, přinejmenším ve vědě o žábách.

Nedávno vyšlo najevo, že v Západním Ghátu žije ještě další druh těchto svérázných žab, který dostal jméno Nasikabatrachus bhupathi. Stejně jako jeho příbuzní tráví většinu času v mělkých norách pod zemí. Odborníci tyto dva druhy rozlišili pomocí DNA, znaků na jejich tělech, a také podle jejich hlasů.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Vzhledem tyto žáby připomínají obojživelného krtka, což s jejich podzemním životním stylem není až tak zvláštní. Na pohled to jsou šeredy, pozornost vědců mají ale přesto zaručenou na dlouhou dobu.

Obyvatelé africké Keni budou muset rychle zapomenout na igelitové tašky. Keňské úřady totiž zavedly velice přísné zákony proti jejich používání.

Africká Keňa má v tuto chvíli zřejmě nejpřísnější zákony proti igelitovým taškám. Za jejich porušení hrozí velmi přísné tresty. Pokud bude někdo chycen při výrobě, prodeji nebo i při držení jediné igelitky na jedno použití, hrozí mu vězení v délce čtyř let a pokuta, která může dosáhnout výše až 40 tisíc dolarů (asi 868 tisíc Kč).

TIP: Znepokojivé znečištění: V roce 2050 bude v oceánu více plastů než ryb

Igelitky na jedno použití při své výrobě spotřebují energii a suroviny, aby pak byly vyhozeny a čekaly 500 až 1 000 let, než se rozloží. Přitom ohrožují ryby, želvy i mořské ptáky. V Keni mají ještě navíc problémy s igelitkami kvůli kravám, které je často požírají. Na jatkách pak nacházejí v žaludku krav někdy až desítky igelitek, což ohrožuje nejen zvířata ale i lidi.

Roupcovití (Asilidae) je hmyzí čeleď patřící do řádu dvoukřídlých (Diptera). Tato čeleď obsahuje přes 7 000 popsaných druhů, které jsou rozšířeny ve všech částech světa. Z eocénu, oligocénu a miocénu bylo dokonce popsáno 39 druhů, z nichž 15 dodnes žije.

TIP: Lvi říše hmyzu aneb Zabijácká duše kudlanek

Všichni roupcovití mají silné bodlinaté nohy, dvě složené oči a v charakteristické prohlubni mezi nimi i tři jednoduché oči (ocelli). Štětiny na obličejové části, kterým se říká mystax, chrání hlavu roupcovitých. Tuto funkci hmyz využívá zejména při lovu.

Dospělí jedinci se totiž živí prakticky jakýmkoli druhem hmyzu, který dokážou přemoci. Mezi jejich oběti patří nejen většina druhů much, brouků, motýlů a můr. Troufnou si i na včely, šídla, vosy a některé pavouky. Krátkým silným sosákem hmyz probodnou a vstříknou do něj sliny, které obsahují neurotoxické enzymy. Tak oběť ochromí a připraví si ji k pozdější konzumaci. Sliny totiž rozloží vnitřnosti úlovku na řídkou hmotu, kterou roupcovití vysají podobně jako pavouk mouchu.

Později pokračoval Komet severovýchodním kurzem, aby se na místě s krycím názvem Balbo setkal se zásobovací lodí Anneliese Essberger, od které mezi 14. a 21. červencem přebíral vše potřebné, včetně 690 t nafty. Zásoba paliva nyní stačila až do počátku roku 1942. Poté, co minuli Galapágy, spatřili Němci 15. srpna konečně cizí loď! Byl jí britský Australind přepravující z Adelaide do Británie náklad zinku, ovoce, džemu a pošty.

Zajetí lodě Kota Nopan

Jeho kapitán nereagoval na Eyssenův zákaz vysílání a éterem se neslo SOS s udáním polohy. Eyssen dal rozkaz k zahájení palby, která připravila o život kapitána a dva důstojníky, zbylých 42 mužů mělo různě vážná zranění. Australind se pak potopila po odpálení náloží. Další úspěch si Komet připsal 17. srpna. Tehdy zastavil nizozemskou nákladní loď Kota Nopan s cenným nákladem zinku, manganu, kaučuku, ságové moučky, pepře a muškátových oříšků.

Zvláště kvůli strategicky významným kovům se Eyssen rozhodl, že loď obsadí svými muži a pokusí se s ní proniknout do některého okupovaného evropského přístavu. Posledního vítězství dosáhl Komet 19. srpna, když zastavil a potopil nákladní loď Devon, která převážela díly letadel, strojní vybavení a kabely. Dne 20. září se Komet a Kota Nopan setkaly se zásobovacím plavidlem Münsterland, doplnily zásoby a vydaly se na cestu k domovu. Kota Nopan, jako rychlejší z obou lodí, šťastně zakotvila v Bordeaux 17. října a Komet, v doprovodu tří minolovek, doplul 26. listopadu do Cherbourgu, aby o den později pokračoval do Le Havru a dále do Německa. Konečně 30. listopadu 1941 Komet vplul do Hamburku, doprovázen lamači blokády.

Velká cesta, trvající 516 dnů, skončila. Hodnocení celé operace není z jednoznačné. Je pravda, že Komet potopil nebo zajal pouze šest lodí, dvou dalších vítězství bylo dosaženo ve spolupráci s Orionem. Souhrnná prostorovost jedné ukořistěné a pěti potopených lodí činila 31 005 BRT, ve spolupráci dalších 21 125 BRT. Je však třeba započítat zničení přístavu na Nauru a zastavení těžby a distribuce fosfátů na několik měsíců, navíc došlo ke zničení množství strategických surovin přímo na ostrově a potopeno bylo několik plavidel vezoucích fosfáty Spojencům. Rovněž hodnota Kota Nopan a jejího cenného nákladu byla vysoká, německý průmysl dostal množství kovů, které se opatřovaly obtížně ze zahraničí.

Druhá plavba s novým velitelem

Po návratu do vlasti se posádka rozloučila se svým oblíbeným velitelem, kontradmiralem Robertem Eyssenem. S odchodem populárního vůdce jako by jeho loď definitivně opustilo válečnické štěstí. Na začátku roku 1942 ho začali připravovat k druhé bojové plavbě, prošel nutnými opravami a celkovou údržbou. Počet mužů posádky se snížil o šestnáct, loděnice provedla generální opravu pohonného systému a došlo i na přezbrojení.

Křižník dostal nové hlavní kanóny ráže 150 mm typu L/48 C/36, moderní zbraň vyvinutou pro torpédoborce, s dostřelem až 17 000 m. Počet 37mm kanónů se zdvojnásobil na čtyři a množství munice výrazně stouplo na osm tisíc nábojů. Dvacetimilimetrové protiletadlové kanóny zůstaly zachovány, byly však demontovány všechny torpédomety a zmizel také minonosný člun, Komet již nevezl ani průzkumný letoun. Pomocný křižník neměl riskovat při minových operacích, proto ani námořní miny vůbec neměl.

Novým velitelem se stal Kapitän zur See Ulrich Brocksien, sloužící v námořnictvu od roku 1915, předchozím zařazením náčelník štábu na velitelství oblasti Severního moře. Komet v noci ze 7. na 8. října 1942 vyplul z Vlissingenu s pestrou kamufláží lamače blokády, aby zamaskoval svou pravou identitu. Doprovod tvořily minolovné kutry R Boote. Již po půlnoci svaz vplul do nově vybudovaného minového pole, které se stalo v kanálu La Manche osudným pro čluny R 77, 78, 82 a 86.

Brocksien přerušil cestu a zakotvil v Dunkerque. Britská zpravodajská služba však již o vyplutí německého pomocného křižníku věděla a na moře vyslala operační skupinu, tvořenou šesti eskortními torpédoborci. Když nepřátelský křižník po dvě noci nevyplul, velitelé zamířili do přístavu, aby si jejich muži mohli odpočinout a být čerství na další hlídkování. Právě noc z 11. na 12. října však Komet využil k přejezdu do Le Havru. Britové vytušili, že korzár se skrývá v některém z francouzských přístavů, a proto rozdělili síly na dvě bojové skupiny. Group A tvořily eskortní torpédoborce Cottesmore, Quorn a Albrighton, Glaysdale a Eksdale a torpédové čluny MBT 49, 55, 56, 84, 95, 203, 229. Group B zahrnovala eskortní torpédoborce Brocklesby, Fernie a Tynedale, s polským ORP Krakowiak. Operace proti Kometu měla krycí název Bowery.

Zkáza Kometu

Večer 13. října obě skupiny vypluly na moře a nadcházející noční drama se neodvratně blížilo. Ve 22:13 začali Němci opouštět Le Havre pod rouškou tmy. Komet kryly torpédovky T 4, T 10, T 14 a T 19 z 3. T-Flotille pod velením Fregattenkapitäna Wilckeho. Okolo půlnoci se námořníci obou uskupení spatřili na úrovni La Hogue a ze vzdálenosti 5 500 m zahájili boj. Eskortní torpédoborce vystřelily osvětlovací granáty, v jejichž světle se zorientovaly a soustředily palbu na největší jednotku, tedy Komet. Již po krátkém čase na něm Britové spatřili požár.

Co se odehrávalo na Kometu, obklíčeném malými a smrtelně nebezpečnými bojovými čluny, se lze jen dohadovat. Poslední kontakt se světem živých provedl Brocksien ve 2.05, kdy jeho radista odvysílal zprávu o útoku spojeneckých válečných lodí. Tehdy se k němu pod příkrovem tmy blížilo malé smrtonosné plavidlo, rychlý motorový torpédový člun MTB 236 pod velením Sub-Lieutenanta R. Q. Draysona. Díky tmě a zmatku zuřící bitvy našel velitel vhodnou polohu, zaměřil trup nepřátelského křižníku a vypálil obě torpéda. Bylo 2.13, když se z největší lodi na bojišti ozval ohlušující výbuch, provázený gigantickým zášlehem plamenů, které vylétly desítky metrů do výše.

Loď okamžitě zmizela pod hladinou, roztržený vrak se stal hrobem pro všech 251 důstojníků a námořníků posádky. Svým rozsahem se jednalo o nejhorší zánik pomocného křižníku za druhé světové války, protože zničení ostatních přečkala alespoň část jejich posádek. Vrak Kometu objevil v červenci 2006 námořní archeolog Innes McCartney, křižník leží v hloubce 70 m. Potápěčská expedice zjistila, že střední část v důsledku extrémně silné exploze prakticky zmizela, a loď tak leží na dně rozdělena na dvě části.

V současné době známe více než 3 600 extrasolárních planet. Mnoho z nich (podle odhadů okolo dvou tisíc) jsou tzv. horké jupitery -  tělesa, jejichž hmotnost je podobná nebo vyšší, než je hmotnost Jupiteru a zároveň obíhají svou mateřskou hvězdu ve vzdálenosti přibližně 0,05 AU, což je pouhá 1/8 vzdálenosti mezi Merkurem a Sluncem. Velikost těchto těles a malá vzdálenost od mateřské hvězdy dala těmto objektům jejich označení — teploty, které na nich panují překračují (často výrazně) tisíc kelvinů (726,85 °C).

Někdo to rád teplé

Vedle horkých jupiterů ale existují i chladnější verze, které vědci řadí do skupiny teplých jupiterů. Právě do této kategorie spadá i nově objevená dvojice plynných obrů.

Dvojici plynných obrů objevila sonda Kepler již v roce 2015, její pozorování později potvrdily dalekohledy na havajských observatořích, v Chile a v Austrálii. Dvojice dostala označení EPIC 211418729b a EPIC 211442297b. V prvním případě jde o planetu vzdálenou 1 569 světelných let od Země, s odhadovaným průměrem 0,942 Jupiteru a 1,85násobkem jeho hmotnosti. Oběžnou dráhu vědci odhadují na 11,4 pozemského dne.

Druhý plynný obr se nachází o něco blíž – konkrétně 1 360 světelných let od Země. Je také o něco větší než jeho kolega – výpočty naznačují, že průměr EPIC 211442297b odpovídá 1,115 velikosti Jupiteru a jeho hmotnost je zhruba o 16 % menší než v případě největší planety Sluneční soustavy. Svou mateřskou hvězdu obkrouží EPIC 211442297b za 20,3 pozemského dne.

Zajímavé jsou i odhadované údaje o teplotách – v prvním případě vědci odhadují, že teplota v nižších vrstvách planety dosahuje 719 kelvinů (445,85 °C) u druhé planety pak 682 kelviny (408,85 °C).

Obě objevené planety budou cílem sondy Kepler v příštím roce. Sonda by se na ně měla zaměřit v rámci pozorovací kampaně K2 18, která bude probíhat od května do srpna 2018.