Obecně se má za to, že dosáhnout rozvodu bylo na území českých zemích možné až po zavedení sňatku coby civilní instituce v roce 1868. Pravdou ale je, že rozvod jako legální akt umožňoval již průlomový patent Josefa II. z roku 1783, ačkoliv v tomto případě rozluka manželů od stolu a lože stále představovala až poslední východisko z nouze a rozloučené manželství mohlo být obnoveno. Rozvody se však odehrávaly i v dobách, kdy s nimi ještě žádný zákon nepočítal a instituce manželství se řídila výhradně církevními předpisy. V té době byly žádosti o rozvedené manželství přednášeny arcibiskupské konzistoři, která je prošetřovala a rozhodovala o nich.

Sešlej a v loži opotřebenej

Důvodů, kvůli kterým mohlo být podle katolické morálky manželství rozvedeno, nebylo mnoho. Patřila mezi ně především neschopnost konzumovat manželství, to jest impotence, a neschopnost zplodit potomka. Konzistoř nepodceňovala ani úklady o život jednoho z manželů. Pro srovnání, evangeličtí manželé měli manévrovací prostor neporovnatelně větší. Vedle uvedených pádných důvodů týkajících se sexuální oblasti pro podání žádosti o rozvod jim „stačila“ například epilepsie, trudnomyslnost, inkontinence, nymfomanie, náměsíčnost či šílenství. Na území bývalé římskoněmecké říše lze dokonce doložit několik případů, kdy se jako nepřekonatelná překážka v manželství objevily souchotiny a močové kameny.

Není bez zajímavosti, že žádost o rozvod většinou podávaly ženy a že jejich nespokojenost s manželským svazkem nejčastěji pramenila z manželovy impotence.  Přestože se jednalo o delikátní záležitost, vyšetřovací protokoly obsahují překvapivě otevřené výpovědi. Lze se setkat s tvrzeními, že manžel „jest sešlej a v loži nepotřebnej“, či že si o svatební noci „ani nestáhl kalhoty“. Konzistorní šetření předcházející rozvodu byla velice důkladná a docházelo během nich k výslechům svědků z okolí znesvářeného páru a v případě pochybností mohli být manželé podrobeni i lékařské prohlídce. Ubránit se vynesení podrobností z intimního soužití manželů na veřejnost a vzniku skandálu tak nebylo možné. 

Katastrofa sovětského výsadku u Bukrina ale znamenala pro Němce jen malou útěchou za selhání jejich snah o zničení sovětského předmostí 29. září. Všechny parašutisty zcela nepotřeli, ti přeživší se ihned vzpamatovali a organizovali boj navzdory svému zničenému vybavení.

Výsadek přišel o 19 z 25 vysílaček. V noci z 27. na 28. září ještě seskočily tři skupiny radistů, po kterých se ovšem slehla zem, o den později sestřelili Němci letoun Po-2 s vysílačkami. Komunikace tak až do 6. října zůstala sporadická. Šlo o vážný problém, protože rudoarmějci v předmostí podle pamětí Nikity Chruščova někdy výsadkáře považovali za banderovce nebo německé provokatéry a pálili po nich.

Když ne výsadkáři, aspoň partyzáni

Zbytky výsadku se držely v malých skupinách v lesích jižně od Kaněva, Dudari a severně Bučaku. Skupina 230 mužů se dostala přes Dněpr a posílila sovětské hlavní síly. Dalších 600 čelilo Němcům u Kaněva a Čerkass, 200 u Černyši a 300 u Jablonova. Plukovník Sidorčuk jako první navázal kontakty se zbytky parašutistů na levém břehu Dněpru a ihned informoval sovětské jednotky, aby na ně nestřílely. Jeho skupina, zformovaná 5. října u Kaněva, byla se 600 muži největší a na rozdíl od ostatních disponovala dostatkem výzbroje a munice.

Sidorčuk nakonec vytvořil brigádu se třemi střeleckými prapory a ženijní, protitankovou, spojovací a průzkumnou četou. Ještě 6. října navázal spojení se 40. armádou a od 8. do 11. října ho Sověti přes frontovou linii zásobovali. Pak ale na skupinu zaútočili Němci a výsadkáři se museli stáhnout do Taganžského lesa, který nabízel lepší krytí. Tam se k nim připojily další skupiny, například muži A. Bluvštejna, V. V. Fofanova a S. Petrosjana.

Posílený Sidorčukův oddíl znepokojoval německá vojska od 28. října do 11. listopadu. Pomocí kurýra navázal spojení s 2. ukrajinským frontem, konkrétně velením 52. armády, které dalo Sidorčukovovi rozkaz probít se k sovětským liniím a zároveň napadnout a obsadit vsi Lozovok, Sekirna a Svidovok na levém břehu Dněpru. Zpočátku úspěšný útok ale selhal kvůli sedmi německým tankům, přechod Sidorčukových výsadkářů-partyzánů k pravidelným sovětským silám se tak podařil až v noci ze 13. na 14. listopadu.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

Sovětský výsadek u Velikého Bukrinu se – co do počtu nasazených mužů, techniky a materiálu – s výsadkovou operací Market Garden u nizozemského Arnhemu, uskutečněnou o rok později, úplně srovnat nedá. Obě však měly podobný výsledek. Přílišný optimismus, podcenění nepřítele a ignorace nepříznivých okolností vedly k pohromám, které vlastní krví zaplatili parašutisté. Podobně jako po neúspěchu u Vjazmy se už sovětské velení do podobného dobrodružství nepustilo a srovnatelnou operaci do konce války nepodniklo.

Voda spolu s atmosférou a v kombinaci s příznivou teplotou vytváří základní podmínky pro existenci pozemského života. Za normální teploty a tlaku jde o bezbarvou čirou kapalinu bez zápachu. V přírodě se vyskytuje ve třech skupenstvích: v pevném jako led a sníh, v kapalném a v plynném v podobě páry.

Největší hustotu přitom nemá led, ale tekutá voda při teplotě 3,95 °C. Dalším snižováním teploty se objem jednotkové hmotnosti vody zvětšuje. Je to způsobeno polymerizací vodních molekul vodíkovými vazbami a úhlem mezi atomy vodíku. Tato zvláštnost má například za následek, že se led tvoří na povrchu vodních ploch a izoluje kapalnou vodu, jež pak tolik nepromrzá do hloubky. Voda o teplotě 3,95 °C se přitom hromadí na dně nádrží, což je velmi důležité pro přežití tamních organismů.

Pozemské zásoby 

Na Zemi se vyskytuje mnohem více vody než na ostatních vnitřních planetách Sluneční soustavy. Při pohledu z vesmíru má náš domov modrobílou barvu: bílou od vodní páry, tedy oblaků, a modrou od kapalné vody. A všechny formy života – tak jak ho známe – jsou na vodě závislé.

Většinu povrchu Země (71 %) pokrývají slaná moře a oceány. Na naší planetě se nachází 1,409 miliardy krychlových kilometrů vody, přičemž celých 97 % z tohoto množství zaplňuje moře a oceány. Asi 2 % jsou uložena v podobě ledu v polárních oblastech, v ledovcích a ve sněhové pokrývce a zbytek se soustředí v jezerech, řekách, horninách a v podobě podzemní vody.

Rozšířením vody na Zemi a jejím pohybem se zabývá hydrologie, pohyb vody v zemské atmosféře zkoumá meteorologie. Životodárná tekutina tvoří na naší planetě součást nepřetržitého cyklu, který označujeme jako koloběh vody v přírodě.

Životodárná tekutina ve vesmíru

Dobrá zpráva pro zastánce mimozemského života zní, že v planetárních soustavách může být voda mnohem rozšířenější, než jsme si dosud mysleli. Skupina výzkumníků studujících její původ ve Sluneční soustavě dospěla k závěru, že více než polovina zdejší vody vznikla dříve, než se zrodila naše hvězda – a to v prachoplynném oblaku, který se stal předchůdcem našeho solárního systému. Pokud však může voda vznikat ve velkém množství v takovýchto oblacích, pak ji lze potenciálně objevit kdekoliv.

Sluneční soustavu voda doslova zaplavuje. Co se týká ostatních planet, v minulosti se kapalná voda vyskytovala na povrchu Marsu. Velká pozornost se upírá k některým měsícům, zejména k Jupiterově Europě. Její povrch pokrývají kry rozlámaného ledu, které spočívají na tekuté vodě o hloubce až 100 km. Znamená to, že těleso obsahuje trojnásobek pozemských zásob. Voda se pravděpodobně nachází i pod ledovou pokrývkou největšího Jupiterova satelitu Ganymedu.

Na povrchu Neptunova měsíce Tritonu se podařilo objevit rozsáhlá „jezera“, z nichž jedno dosahuje průměru 175 km. Tyto zásobárny zřejmě plní zmrzlá voda (nebo směs vody a čpavku), která se dostala na povrch v důsledku slapového ohřevu. Podpovrchové oceány kapalné vody se nacházejí také na Saturnových měsících Titanu a Enceladu.

S rostoucí vzdáleností od Slunce pak roste i množství vody. Značné zásoby se zachovaly v Oortově oblaku, kde se dnes nachází skladiště kometárních jader, obsahujících desítky procent vody. A podle jedné z teorií přinesly právě vlasatice většinu životodárné tekutiny také na Zemi.

Nevyřešená otázka

Země se zformovala z malých kamenných planetesimál, které obíhaly kolem mladého Slunce, spojovaly se, až vytvořily planety – s největší pravděpodobností suché objekty. Ledy v procesu formování planet nefigurovaly až do doby, než teplota v celé soustavě značně poklesla. Na Zemi se tudíž musela voda objevit mnohem později po jejím vzniku.

Jedna z hypotéz předpokládá, že voda pochází ze srážek s kometami. Vlasatice se zrodily ve studených oblastech planetárního systému, a obsahují proto hodně vodního ledu. Po skončení procesu formování planet, jenž trval maximálně několik milionů let, nasměrovalo gravitační urychlení velké množství komet v důsledku migrace plynných obrů do oblasti blíže ke Slunci. Vlasatice se srážely se suchými planetami a jejich led mohl stát u zrodu pozemských oceánů.

Otázku původu vody na Zemi se dosud nepodařilo zcela vyřešit. Existuje však mnoho více či méně vzájemně kompatibilních hypotéz, jak se mohla nepostradatelná tekutina na povrchu naší planety za uplynulých 4,6 miliardy roků akumulovat v množství dostatečném k vytvoření oceánů: 

Země se mohla ochlazovat až na úroveň, kdy došlo k odplynění těkavých složek, jež se následně staly součástí atmosféry, při dostatečném tlaku pro stabilizaci a uchování kapalné vody. Je rovněž možné, že vzácnou tekutinu přinesly do oceánů komety, transneptunická tělesa a na vodu bohaté planetky z vnější oblasti hlavního pásu asteroidů při srážkách se Zemí. Rovněž mohlo dojít k pozvolnému uvolnění vody uložené v minerálech a v neposlední řadě může voda pocházet z vulkanické aktivity – vodní pára ze sopečných erupcí kondenzovala a následně dala vzniknout dešťům, jež zaplnily oceány.

V současné době se vědci nejvíce přiklánějí k možnosti, že vodu dopravily na Zemi z velké části planetky a částečně se na tomto procesu možná podílely některé komety. Ty obsahují kromě vody rovněž elementy jako čpavek, metanol či oxid uhličitý, které mohly po dopadu na mladou Zemi v hojné míře obohatit její prostředí. Dodaly by tak potřebné ingredience a energii pro tvorbu aminokyselin a nastartovaly by vznik života.

V příbězích Star Treku se často objevuje holopaluba, pokročilý simulátor s velmi přesvědčivou virtuální realitou. Hrdinové seriálu tam mohou zažít simulace rozmanitých prostředí a situací.

Vědci se inspirovali Star Trekem a postavili podobnou holopalubu. Není ovšem pro vesmírné průzkumníky nebo příslušníky mimozemských ras, ale pro laboratorní myši, ryby a mouchy octomilky.

TIP: Virtuální realita: Potápění s plejtvákem obrovským v přírodovědném muzeu

Na rozdíl od Star Treku se laboratorní zvířata nebudou v zařízení, které nese označení FreemoVR, rekreovat a zažívat bláznivá dobrodružství. Čekají je tam řízené experimenty, které budou zaměřené na smysly živočichů a na jejich chování v různých situacích. 

Mnohé zvířecí migrace představují nejen impozantní fyzický výkon, ale rovněž kladou vysoké nároky na orientaci. Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) podniká dlouhé tahy z Arktidy k antarktickým břehům a ročně nalétá desetitisíce kilometrů. Neztratí se, i když mořské pláně mu nenabízí mnoho orientačních bodů.

Podobně samice karety obecné (Caretta caretta) vyrážejí na plavby dlouhé tisíce kilometrů, aby se nakonec vrátily naklást vejce na stejnou pláž, kde se samy vylíhly. Pomáhají jim v tom vnitřní kompasy a mapy, které spoléhají kromě jiného i na magnetické pole Země.

Neomylný průvodce všech generací

Magnetické pole není vidět, slyšet ani cítit. Nedokážeme ho nahmatat. Přesto je všude kolem nás. Jeho siločáry pronikají naším tělem nepovšimnuty a bez zjevných účinků. Zvířata je však vnímají. Ukazuje cestu humrům na dně moří, včelám bzučícím nad rozkvetlou loukou, americkým čolkům zelenavým (Notophthalmus viridescens) plazícím se po březích lesních tůní nebo červenkám obecným (Erithacus rubecula) poletujícím v našich parcích a zahradách.

Člověk umí s pomocí kompasu určit světové strany. Zvířata dokážou díky smyslům pro vnímání magnetického pole mnohem víc. Vnitřním kompasem někteří živočichové „čtou“ směr siločar běžících mezi magnetickými póly Země. To jim dovoluje určit správný směr jejich putování.

TIP: Zvířata na cestách aneb Tajemství stěhovavých živočichů

Siločáry magnetického pole Země nemají všude stejný sklon. Nad rovníkem běží rovnoběžně se zemí, na magnetických pólech směřují k zemi kolmo. Pokud živočich určí sklon siločar magnetického pole v místě, kde se právě nachází, získá tak představu, jak moc se vzdálil od rovníku. Můžeme říct, že tak určil svou zeměpisnou šířku.

Zemské magnetické pole je dost proměnlivé, ale v různých částech světa si udržuje určité parametry, vedle sklonu siločar například i určitou intenzitu. Zvířata, která dokážou tyto parametry vnímat, mohou z jejich hodnot odhadnout i to, jak daleko se posunula na východ nebo západ. Zjednodušeně lze říci, že mohou určit svou zeměpisnou délku. Na základě údajů ze „zvířecího GPS“ a „zvířecího kompasu“ je migrujícímu rybákovi nebo želvě jasné, kde se právě nachází a kudy povede jeho další cesta. Generacemi prověřené pudy jím poradí, kdy „zahnout“, aby se na své cestě nezatoulali do nebezpečných končin a spolehlivě našli cíl cesty.

Smysly, kterými zvířata vnímají magnetické pole Země, patří k nejméně prozkoumaným. V poslední době se ale i na tomto poli vědci dočkali mnoha významných objevů. Tajemství zvířecích kompasů a GPS se nám pomalu odkrývají.

Žralok jako vodivá tyč

Ze školních hodin fyziky si možná pamatujete poučku, která říká, že pohyb elektronů ve vodiči kolem něj generuje magnetické pole. A naopak, pohyb magnetickým polem vyvolává ve vodiči tok elektronů. Využití tohoto fyzikálního jevu pro orientaci podle magnetického pole se sice zdá nasnadě, ale ve skutečnosti je jeho uplatnění v přírodě velmi vzácné. Zcela jistě se s pomocí tzv. elektromagnetické indukce orientují žraloci, rejnoci a další paryby (Chondrichthyes).

Z čistě fyzikálního hlediska můžeme tělo žraloka považovat za „tyč z vodivého materiálu“. Když žralok plave magnetickým polem, dochází v jeho těle k posunu iontů a vzniká v něm elektrické napětí. Protože je okolní slaná mořská voda vodivá, proudí tělem žraloka i okolní vodou velmi slabé elektrické proudy, které by většina živočichů nedokázala zaznamenat. Žralok je však vybaven tzv. Lorenziniho ampulemi, orgány, které už na sklonku 17. století objevil italský lékař a přírodovědec Stefano Lorenzini. Ampule je tvořena drobným kanálkem vyplněným slizovitou hmotou, který ústí do systému váčků vyplněných rovněž zvláštním slizem.

Na žraločím rypci jsou ústí ampulí patrné jako drobné černé tečky a vytvářejí druhově specifické symetrické vzory. Žralok vnímá prostřednictvím Lorenziniho ampulí slanost vody, její teplotu i tlak. Kromě toho zachycuje těmito citlivými orgány také elektrické pole vytvářené činností svalů jiných živočichů. Díky tomu odhalí kořist i v kalné vodě a rovněž najde tvory skryté na dně pod nánosy bahna nebo písku. Pomocí Lorenziniho ampulí vnímá i slabé proudy vznikající v důsledku jeho vlastního pohybu v magnetickém poli. Ty jsou nejslabší, pokud žralok plave ve směru siločar. Maximální intenzity dosahují elektrické proudy kolem žraločího těla, když paryba zamíří napříč siločarami zemského magnetického pole. Pro žraloka je to stejný ukazatel jako pro nás výchylka střelky kompasu.

Živočichové, kteří žijí na souši, se pohybují v silně nevodivém prostředí. Navíc nebývají vybaveni orgány s citlivostí srovnatelnou s Lorenziniho ampulemi. Musí proto při orientaci spoléhat na jiné mechanismy.

Střelky „zarostlé“ v těle

Mnozí tvorové využívají k orientaci mikroskopické částečky magnetitu čili oxidu železnato-železitého, které v jejich těle fungují jako střelka kompasu. Částečky byly odhaleny u širokého spektra organismů od bakterií až po savce. Například u lososů se vyskytují ve větším nahlučení mezi okem a nozdrou. Právě do tohoto místa míří jedna z větví trojklanného nervu a odvádí odtud vzruchy do mozku. Tak je zajištěno zpracování dat sbíraných smyslem pro magnetické pole.

Podobné nahloučení magnetitových částic najdeme i u holubů a mnoha tažných ptáků. Jsou jimi vybaveny mořské želvy nebo delfíni. Také u těchto zvířat končí v blízkosti shluku magnetitových částic bohatě rozvětvená odnož trojklanného nervu. Zcela jistě nejde o náhodu, ale spíš o pravidlo platné pro funkci smyslu určeného ke vnímání magnetického pole u širokého druhového spektra obratlovců.

Částice magnetitu v hlavě lososa mají průměr asi 50 nanometrů a jsou natrvalo zmagnetizované. V magnetickém poli Země se chovají jako střelka kompasu a mají tendenci se natočit tak, aby jejich konce směřovaly k severnímu a jižnímu magnetickému pólu. Protože jsou však pevně zarostlé v tkáni, projevuje se jejich tendence k pohybu jen tlakem na okolní tkáně. Čím více jsou magnetitové částice vychýleny polohou rybího těla ze severo-jižního směru, tím více tlačí na okolní buňky. Citlivá nervová zakončení tento tlak zaznamenají a mozek pak informaci vyhodnotí.

Proč i malé střelky stačí

Trvalé magnety nemohou být příliš malé. To je dáno fyzikálními zákony. Zjednodušeně si můžeme představit, že příliš malé částice nemají velký problém s prohazováním svých magnetických pólů a také jimi neustále „míchají“. V konečném důsledku si takové částice neudrží trvale orientované vlastní magnetické pole a nemohou fungovat jako střelky kompasu. Přesto mnozí živočichové ve svých magnetických smyslech právě takové malé magnetitové částice mají. Ty se nacházejí například v ozobí holubů, kde však zcela jistě slouží k hledání cesty pomocí magnetického pole. Jak to mají holubi zařízeno?

Maličké magnetitové částice vykazují vlastnost, kterou fyzikové označují jako superparamagnetismus. Pokud se ocitnou v magnetickém poli Země, generují své vlastní magnetické pole. To je dost silné na to, aby odpuzovalo nebo naopak přitahovalo okolní magnetitové částice obdařené vlastním magnetickým polem. Velmi malé superparamagnetické magnetitové částice se sice nenatáčejí jako střelky kompasu, ale i tak mají tendenci se pohybovat. I ony jsou zarostlé v tkáni a různou měrou ji „namáhají“. Nervová vlákna to zaznamenají a odvedou vzniklý vzruch do příslušného centra mozku.

Octomilky versus lidé

Nejpodivuhodnější systém vnímání magnetismu využívá skutečnosti, že reakce některých molekul závisí na síle okolního magnetického pole. Jde o reakce, jež lze z hlediska klasické chemie hodnotit jako „exotické“ nebo aspoň „krajně neobvyklé“. V laboratorních podmínkách jsou většinou pro ovlivnění chemických reakcí zapotřebí magnetická pole neskonale silnější, než je magnetické pole Země. V poslední době je ale k dispozici stále více důkazů o tom, že v živých buňkách podléhají biochemické reakce i slabým magnetickým polím.

Zdá se, že mnozí živočichové kombinují biochemický systém detekce magnetického pole se zrakem. Orgán pro chemické vnímání magnetického pole je uložen v sítnici oka, kde se nacházejí molekuly kryptochromů. Ty jsou aktivovány dopadajícím světlem, především jeho modrou složkou. Následně se mohou aktivované kryptochromy účastnit biochemických reakcí, jejichž průběh podléhá vlivu magnetického pole Země.

Nejlépe je biochemické vnímání magnetického pole prozkoumáno u mušek octomilek. Ty lze vycvičit tak, aby našly zdroj potravy označený magnetem. Pokud však mušky v důsledku zásahu do dědičné informace nedokážou vyrábět kryptochrom, o svůj magnetický orientační smysl přijdou. Pozoruhodný pokus z poslední doby prokázal, že kryptochrom ze sítnice lidského oka dokáže octomilkám výpadek jejich vlastního kryptochromu nahradit. To znamená, že kryptochrom savců může fungovat jako ukazatel magnetického pole. Výsledky pokusu však nelze interpretovat jako důkaz existence magnetického smyslu u člověka. Lidské kryptochromy zjevně slouží jiným účelům.

Lze magnetické pole vidět?

O tom, jak zvířata vnímají magnetické pole pomocí kryptochromů, se mezi vědci zatím vedou dohady. Ke vzrušujícím teoriím patří představa, podle které zvířata magnetické pole vidí. Reakce kryptochromů v buňkách sítnice mohou tyto buňky podráždit podobně jako dopadající světlo. Zvíře vidí své okolí tak, jak jej vnímáme i my díky světlu dopadajícímu na světločivné buňky oční sítnice. Přes běžný obraz okolního světa se mu však promítá obrazec vykreslený biochemickými reakcemi kryptochromů. Ten zvířeti zviditelní magnetického pole. Obrazec může mít formu stínu nebo světelného vzoru. Jak se zvíře natáčí, mění se nejen to, co vidí, ale mění se i obrazec odpovídající okolnímu magnetickému poli. Poznatky o biochemickém vnímání magnetického pole jsou natolik nové a prozatím i neúplné, že je někteří přírodovědci považují spíše za zajímavou teorii než za jasně prokázaný fakt.

TIP: Šestý smysl? Divoká prasata mají vnitřní kompas na vnímání magnetického pole

Zvířata přitom zřejmě nespoléhají na jediný systém detekce magnetického pole. Přední odborník na magnetickou orientaci živočichů americký biolog Kenneth Lohmann z University of North Carolina je přesvědčen, že například mořské želvy nebo tažní ptáci kombinují biochemické vnímání magnetického pole s detekcí využívající částice magnetitu. Každý systém zaznamenává něco jiného. Oko vidí magnetické pole díky kryptochromům a slouží jako kompas k určení směru pohybu. Magnetitové částice slouží k měření síly magnetického pole i směru a sklonu siločar a zvířata je používají jako obdobu GPS pro určení polohy.

Nejen magnetické pole

Pasliznatka Stoutova patří k nejodpudivějším mořským živočichům: Nemá čelisti ani kosti a před predátory se chrání tak, že se bleskově pokryje slizem. Zvláštní stvoření má zároveň své místo v korejské kuchyni a do asijské země také směřovala zásilka 7 500 pasliznatek ulovených v Tichém oceánu. Řidič kamionu však neopatrně zabrzdil na rozkopané silnici, jedna z nádrží se převrhla do vedlejšího pruhu, způsobila srážku čtyř aut a její obsah vytekl.

Vyděšení živočichové začali produkovat sliz, takže vozidla, silnici i blízké okolí brzy pokryl bílý povlak jako z hororu. Policie musela k vyčištění komunikace přizvat hasiče a ušpiněným obyvatelům doporučila, aby oblečení vyhodili: Zatvrdlý sliz je totiž nesmírně pevný. 

Když mnichovská policie vstoupila v roce 2012 do bytu nenápadného, tehdy 79letého důchodce, vůbec netušila, že nejspíš uzavírá jednu z velkých kapitol dějin. V bytě bělovlasého, od pohledu plachého starého pána se totiž nacházelo 1 406 malířských pláten, mezi nimiž byly práce Picassa, Kandinského, Mattise, Kleeho, Chagalla nebo Muncha – v podstatě celého výkvětu modernistického výtvarného hnutí 20. a 30. let minulého století. Kdyby se všechna zmíněná díla dostala do aukce, dosáhla by jejich celková hodnota po vydražení asi 35 miliard korun.

Šlo o tak omračující nález, že bylo na případ uvaleno přísné embargo a první informace o sbírce pronikly na veřejnost až loni v listopadu. Máme přitom zřejmě co do činění s největším odhalením ukradených nacistických pokladů v poválečné historii.

Umění na hranici

Oním nenápadným důchodcem byl Cornelius Gurlitt, syn Hildebranda Gurlitta. Hildebrandův příběh je v mnoha ohledech podobný osobním historiím jiných oportunistů, kteří se zapletli s nacisty, protože to v danou chvíli bylo výhodné. Rozdíl spočívá v tom, že Hildebrand nebyl žádný zabedněný antisemita, ale kultivovaný milovník moderního umění, navíc se čtvrtinou židovské krve v žilách. 

Až do nástupu nacistů patřil Gurlitt starší k uznávaným kurátorům a obchodníkům s díly inovativních uměleckých hnutí. Kubismus, futurismus, dadaismus – to byl jeho svět. S obrazy pak nejen obchodoval, ale také organizoval výstavy a osobně se znal s největšími hvězdami tohoto nového, progresivního světa. Tytéž umělecké směry se však pro nacisty staly nadávkami. Nacionálně ladění spisovatelé opěvovali kult antické krásy, vypracovaných těl a realismu, tudíž je abstrakce, experimenty a složité pohledy na svět z mnoha úhlů nezajímaly.

Jakmile se pak k moci dostali národní socialisté, tvrdě zavedli své názory do praxe. Toto „zvrhlé umění“ – jak byl modernismus překřtěn – se pro posměch vystavovalo ve stejnojmenné expozici. Zhlédly ji tři miliony návštěvníků, a aniž to nacisté zamýšleli, dokázali tak s moderním uměním seznámit více lidí než kterýkoliv galerista v historii před nimi.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Během několika málo měsíců zmizelo z galerií šestnáct tisíc moderních děl a 20. března 1939 vzplála v Berlíně hranice, na níž skončilo na pět tisíc pláten. Nejcennější kousky si však nacističtí pohlaváři pokrytecky schovali. 

Překvapivý návrat na výsluní

Progresivním umělcům zakázali pracovat a kritici a volnomyšlenkářští galeristé skončili na ulici. I Gurlitt dostal výpověď z Hamburské galerie. S jeho kariérou by to šlo brzy z kopce (a možná směrem do koncentračního tábora), kdyby nedostal nabídku, jež se neodmítá. Führerovo muzeum v Linci hledalo zkušené obchodníky, kteří modernímu umění rozuměli – přestože totiž nacističtí pohlaváři zmíněná hnutí veřejně odsuzovali, se zabavenými plátny čile obchodovali a prodávali je na západ. Například autoportrét Vincenta van Gogha se podařilov e Švýcarsku vydražit za čtyřicet tisíc franků. 

Gurlitt se chytil stébla a vstoupil do služeb nacistů – později tvrdil, že ze strachu. Ten sice mohl hrát roli, ale ani v tomto případě peníze „nesmrděly“, a Gurlitt se tedy stal jedním ze čtyř oficiálních obchodníků se „zvrhlým“ uměním. Zabavoval cenné kusy z židovských sbírek a obratem je prodával šťastnějším evropským sběratelům. Inkasoval za to tučné provize, jež činily 10–20 % z konečné ceny. Po porážce Francie dokonce povýšil – stal se prominentním členem tzv. Rosenbergovy skupiny, která shromažďovala poklady napříč Evropou. Vybaven dokumenty s Hitlerovým podpisem tak raboval soukromé i veřejné sbírky. 

Nebyl však jediný. Kradlo se v Československu, poté v Polsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, na Balkáně i obsazených územích Sovětského svazu, a to v míře, která nemá v dějinách obdoby. Když byl pak v červenci 1943 svržen Mussolini, krádeže uměleckých děl zasáhly také Itálii, včetně proslulé florentské galerie Uffizi. Jako záminka posloužil nacistům postup spojeneckých jednotek, před nimiž měla být odvezená díla „zachráněna“. 

Záchranná mise

Bezostyšné nacistické loupení po celé okupované Evropě pochopitelně nezůstalo utajeno a dobře o něm věděli jak západní Spojenci, tak špičky Sovětského svazu v čele se Stalinem. Rusové po válce vyčíslili vlastní škody na půl milionu ukradených, zničených nebo poškozených uměleckých děl – a právě tyto obrovské ztráty se chápaly jako ospravedlnění drancování Rudé armády v obsazených částech Německa v roce 1945. Sovětskou okupační zónu prohledávaly „trofejní brigády“ s úkolem nashromáždit nejcennější úlovky. Tak se do Moskvy dostal například legendární Priamův zlatý poklad, který našel Heinrich Schliemann v pozůstatcích starověké Tróji roku 1873.

Američané a Britové však k naloupeným pokladům přistupovali seriózněji a na popud prezidenta Franklina D. Roosevelta vytvořili speciální jednotku, jejímž úkolem bylo uloupené umění vyhledat a zachránit před zničením. Jednotka vznikla v roce 1943, kdy už začínalo být jasné, že Německo válku nevyhraje. Její oficiální název zněl Program pro památky, výtvarné umění a archivy, ale do historie vešla prostě jako Památkáři. Sestávala zhruba z 350 členů pocházejících z 13 zemí, kteří se rozdělili mezi různé spojenecké oddíly. Jednalo se vesměs o profesionály, již měli k umění blízko a rozuměli mu – našli bychom mezi nimi například ředitele muzeí či galerií, kurátory nebo kunsthistoriky. 

Poklad v Altaussee

Během spojeneckého postupu se Památkáři pohybovali v závěsu za vojenskými jednotkami a sami se mnohokrát dostali pod palbu. V osvobozených městech pak zjišťovali poškození kulturních památek a snažili se o okamžitou nápravu nejhorších škod. Ještě obtížnější pak bylo vyhledávání různých úkrytů, kam nacisté nashromážděné cennosti převezli. Nejednalo se přitom pouze o naloupené poklady, ale rovněž o legálně získané sbírky německých muzeí, kterým by jinak hrozilo zničení při spojeneckých náletech. 

Podařilo se nalézt přes tisíc úkrytů, ale jen některé z nich obsahovaly ty nejvýznamnější skvosty – jako například solný důl u rakouské obce Altaussee. Nacisté tam od srpna 1943 sváželi cennosti z různých rakouských muzeí, kostelů a klášterů – včetně českého Vyšebrodského oltáře – přičemž nic z toho se nemělo najít.

Župní vedoucí August Eigruber chtěl totiž před koncem války, po Hitlerově smrti, celý komplex vyhodit do vzduchu pomocí osmi půltunových leteckých bomb. Nedošlo k tomu pouze díky obětavosti a odvaze místních obyvatel: zdejším horníkům se v noci z 3. na 4. května podařilo bomby z dolu odstranit, a aby zabránili Eigruberovým mužům v přístupu do podzemí, odstřelili hlavní vchody. 

Americká pěchota obsadila Altaussee 8. května, načež tamní obyvatelé ukázali vojákům podzemní chodby a Památkáři mohli zahájit záchranné práce – podařilo se jim objevit více než 6 500 uměleckých předmětů. 

Gurlittův nový život

S koncem války se zhroutila také Gurlittova kariéra. Z Drážďan – doslova srovnaných se zemí spojeneckým bombardováním – utekl i s rodinou do Mnichova a vzal s sebou velkou část své osobní sbírky, která mu při hledání pokladů pro Hitlera jaksi „omylem“ uvízla v kapsách. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik obrazů odvezl a někde ukryl. V poválečných zmatcích zkrátka nebylo dost lidí, kteří by se vyšetřování mohli věnovat, a Gurlitt sám při výsleších zrovna nespolupracoval. Památkářům tvrdil, že sbírka zanikla při požáru jeho rodinného domu. V jeho výpovědi existovala řada nesrovnalostí, ale budování nového Německa stálo spoustu sil, takže na hledání ukradených obrazů jich už mnoho nezbývalo. Z Gurlitta se po válce stal uznávaný galerista a na jeho podivnou minulost se zapomnělo. Zemřel v roce 1956 jako „jeden z lidí, kteří vybudovali nové německé výtvarné umění“.

TIP: Tajemství jantarové komnaty: Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Osud ztracených pláten by se nejspíš nikdy nepodařilo objasnit, kdyby po sedmdesáti letech nezasáhla náhoda: Hildebrandův syn Cornelius vzbudil pozornost německých celníků v nočním vlaku z Curychu do Mnichova: choval se nervózně, místo německého pasu měl rakouský a v jeho tašce se našlo několik svazků pětiseteurových bankovek. Prohlídka jeho bytu představovala logický krok a také pořádnou trefu. 

Hlavně nevyčnívat

Policisté nakonec poskládali obraz tichého života nenápadného důchodce. Gurlitt celou dobu vydělával prodejem obrazů, které nakradl jeho otec. Dával si však pozor – nikdy je nenabízel v Německu a vyhýbal se vyhlášeným aukčním síním a jejich expertům. Vždy tvrdil, že vlastní pouze jeden obraz a nic dalšího k prodeji už nemá. Desítky let tak unikal pozornosti, jenže s tím byl náhle konec: jakmile se zpráva dostala do médií, jeho byt v tiché mnichovské čtvrti zasypaly desítky novinářů. Gurlittovo nemocné srdce nastalý tlak nevydrželo a starý muž v květnu 2014 zemřel. 

Když se v roce 2011 v Číně srazily rychlovlaky a zahynulo při tom 40 lidí, tak čínské úřady omezily rychlost vlaků z 350 km/h na 300 km/h. Čínu tu stálo první místo v žebříčku zemí s nejrychlejšími vlaky.

TIP: Los Angeles a Las Vegas propojí americko – čínský rychlovlak

Letos je rok 2017 a Čína se vrací na výsluní. Od 21. září zahájí provoz čínské rychlovlaky nové generace. Na trati mezi Pekingem a Šanghají budou dosahovat rychlostí až 350 km/h. Maximální rychlostí souprav přezdívaných „Fuxing“, což česky znamená „omlazení“ je přitom až 400 km/h. Na vysokorychlostní trati teď mohou rychlovlaky Fuxing zkrátit pasažérům cestu mezi Pekingem a Šanghají na 4 hodiny a 30 minut.

Čína má již více než 20 tisíc kilometrů vysokorychlostní železnice. Do roku 2020 chce přidat další tratě dlouhé 10 tisíc kilometrů. Země již vytvořila nejdelší síť vysokorychlostní železnice na světě a podle odhadů za ni utratila 360 miliard USD (osm biliónů korun).

10 nejrychlejších vlaků podle provozní rychlosti:

1. Shanghai Maglev: 431 km/h (Japonsko)
2. Harmony CRH380A: 379km/h (Čína)
3. Trenitalia Frecciarossa 1000: 354 km/h (Itálie)
4. Renfe AVE: 349 km/h (Španělsko)
5. DeutscheBahn ICE: 330 km/h (Německo)
6. Eurostar e320 a TGV: 320 km/h (Evropa)
7. Hayabusa Shinkansen E5: 321 km/h (Japonsko)
8. Thalys: 300km/h (Evropa)
9. Hokuriku Shinkansen E7: 259 km/h (Japonsko)
10. Amtrak Acela Express: 241km/h (USA)

Kibale Forest leží v Ugandě v distriktu Kibale/Kabarole. Oblast je obývána především dvěma kmeny – Batooro a Bakiga – jejichž příslušníci využívají prales k obživě a rovněž si zde berou dřevo a listí jako stavební materiál. Přes tyto (zatím spíše nevýrazné) lidské zásahy žije v pralese přes 200 druhů motýlů a je zde napočítáno více než 330 druhů ptáků, včetně velmi vzácných druhů – například vlhy sametové (Merops gularis). Dominantními savci jsou v Kibale primáti, kterých je možno spatřit třináct druhů, a to včetně několika skupin habituovaných (tedy na člověka zvyklých) šimpanzů (Pan troglodytes). Také se zde můžete setkat s pralesními slony, pralesními prasaty, některými druhy antilop, levhartem a na savanách i se lvem.

Opice „za humny“

Do parku je možné dostat se přímo z hlavního města Kampaly přes Fort Portal, nebo použít cestu z jihu přes sousední park Queen Elizabeth. My jsme sem dorazili ze severu, z parku Murchison Falls, protože první etapa naší cesty Ugandou vedla na sever do oblasti pramenů Bílého Nilu. Jak jsme se sami přesvědčili, na tuto výpravu je třeba počítat s více než osmi hodinami, které jsme si rozdělili na dvě části a přenocovali na trase ve městě Hoima.

Poslední kilometry byly opravdu utrpením, protože cesta byla i na ugandské poměry špatná a navíc na našem 22 let starém Landcruiseru praskla jedna listová pružina. Náš průvodce a řidič v jedné osobě provedl v krátké době opravu v africkém stylu (všechny listové pružiny na voze již byly skládankou z několika starších) a vůz dále fungoval naprosto spolehlivě. A to navzdory 550 000 kilometrům najetých převážně na africké roletě.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat aneb Vidím se, tedy jsem!

Drncání v autě se nám lépe snášelo při pomyšlení na cíl naší cesty, kterým byli především primáti v Kibale. Těšili jsme se na setkání se šimpanzy a guerézami a doufali jsme, že se nám třeba podaří zahlédnout i pralesní vlhy. Krátce po příjezdu jsme vyrazili na krátkou procházku, na níž jsme hledali hlavně motýly a ptáky. Ani ne za hodinku jsme přitom narazili na tlupu gueréz pláštíkových (Colobus guereza). Necelých 400 metrů od kempu jsme tak měli možnost obdivovat první pralesní primáty.

Šimpanzi – zruční lovci

Šimpanz je považován za našeho nejbližšího příbuzného a shoda převážné části lidské a šimpanzí DNA tuto domněnku přesvědčivě potvrzuje. Šimpanzi žijí v pralesích Afriky od Guineje po Ugandu a na jih po jezero Tanganika. Většinou jsou vázáni na deštný prales, někdy však vstupují i do zalesněné savany nebo do horských lesů. Můžeme je tak vidět i v nadmořské výšce okolo 3 000 metrů. V Ugandě se vyskytuje poddruh šimpanze (Pan troglodytes schweinfurthi) a to nejen v pralese Kibale, ale i v lesích na jihu Murchison Falls, v proláklině Kyambura Gorge a v Bwindi. V lesích Konga pak žije šimpanz (Pan troglodytes troglodytes), česky někdy nazývaný čego a ještě dál na západ až po Guineu poddruh Pan troglodytes verus.

Stejně jako Dian Fosseyová proslavila gorily, pak v případě šimpanzů se o poznávání jejich života obdobným způsobem zasloužila paní Jane Lawick-Goodallová, jejíž knihy o studiu života šimpanzů v rezervaci Gombe vycházejí i u nás. Například její poznání, že šimpanzi používají nástroje a společně loví zvěř pro maso (především guerézy a drobné antilopy) byla ve své době přímo revoluční.

Pralesem k fíkovým labužníkům

Na setkání se šimpanzy jsme se velmi těšili a přesto jsme po příjezdu k informačnímu centru zcela přehlédli mladého samce, který se brzy ráno krmil zralými fíky kousek od výchozího bodu naší jednodenní výpravy. Než jsme vytáhli fotoaparáty, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém porostu. Do husté zeleně jsme vyrazili s průvodkyní po krátkém „zaškolení“. Cesta přes potůčky a sloní stopy vedla nádherným pralesem, kde mohutné, přes padesát metrů vysoké stromy, tvořili nad našimi hlavami zelený baldachýn. Atmosféru původního deštného pralesa dotvářel hustý podrost lián.

Po několika kilometrech chůze jsme ve větvích vysokého fíkovníku objevili skupinu šimpanzů, kteří se krmili na právě dozrálých plodech. Zpočátku nevyvíjeli celkem žádnou zvláštní aktivitu, až na to, že párkrát zahoukali a celkem úspěšně se pokoušeli pomočit pod stromy se potloukající turisty. Nezbylo nám než trpělivě čekat na okamžik, kdy lidoopi sestoupí dolů. Trpělivost se vyplatila a jeden ze šimpanzů nám umožnil sledovat ho několik desítek metrů po zemi. Jednalo se o starší samici, kterou ve větvích následovalo její mládě. Teprve, když nás průvodce upozornil, že hodina se šimpanzy je u konce, uvědomili jsme si, jak rychle čas utekl. Dostat se několik metrů k divokému šimpanzovi byl strhující zážitek, den však ještě nekončil.

Guerézy rychlé, zručné a omylné

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit Bigodi Wetland, místní komunitou chráněný a spravovaný močál, kde se hojně vyskytují nejrůznější druhy opic a pralesních ptáků. Některé zdroje dokonce uvádí, že během zhruba pětikilometrového, fyzicky nenáročného okruhu, je možné vidět až 138 druhů zvířat. Nejprve jsme měli představu, že stezkou rychle proběhneme a nebudeme se příliš zdržovat. Vždyť cesta začínala přímo u silnice, což na první pohled žádnou divočinu neslibovalo.

Navíc nás čekal večerní trek za kombami a nočními savci. Jenže brzy byl všechno jinak. Během cesty jsme potkávali různé druhy opic, guerézy červené a pláštíkové, kočkodany zelené, čepičaté i černolící. Jako první jsme zahlédli guerézu šedonohou (Procolobus tephrosceles), která se podobně jako bíločerná gueréza pláštíková (Colobus guereze occidentalis) často stává kořistí lovících šimpanzů. My jsme zastihli oba druhy na stejné lokalitě a obě tlupy si od nás udržovaly slušný odstup.
Strávili jsme s guerézami určitě pár hodin a mohli jsme obdivovat jejich úžasnou obratnost ve větvích. Zároveň jsme se ale mohli přesvědčit, že ani tito vzdušní artisté nejsou při svých výkonech neomylní. Malá gueréza pláštíková si špatně vyměřila skok a pár metrů od nás spadla na zem z výšky přesahující sedm metrů. Matka za poplašného vřískání ihned sjela z větve na zem, vzala mládě do náruče a bleskově s ním vylezla zpět na strom. Opičí junior na tom ovšem nebyl nejlíp, protože cestou k zemi schytal i několik úderů od větví. Později jsme se jen mohli dohadovat, zda nakonec přežil bez následků.

Útěky před vetřelci

Na rozdíl od gueréz se kočkodani většinou pohybovali v podrostu, a tak na jejich přítomnost často upozornil až pohyb kapradiny nebo špička ocasu. Vůbec nebylo jednoduché zahlédnout je celé, a tak jsme byli vděční za kočkodana čepičatého (Cercopithecus lhoesti), plachého a ne příliš viděného obyvatele tohoto močálu, který se nám alespoň na několik okamžiků předvedl v celé své kráse.

Kočkodanů žije v Ugandě několik druhů. V pralese jsme potkali kočkodana zeleného, čepičatého, černolícího a na savanách Murchison Falls také kočkodana husarského. I tito primáti byli velmi plašší a nebylo jednoduché přiblížit se k nim dostatečně blízko. Když jsme se dostali na jim nepříjemnou vzdálenost, prostě před námi utekli vysoko do korun stromů. Výjimkou byli kočkodani čepičatí, kteří při obou setkáních naopak slezli ze stromů na zem a zmizeli v hustém pralesním porostu. Nikde jsem se ovšem nedopátral, zda šlo o náhodu, nebo jejich obvyklý úhybný manévr. Kromě kočkodanů a gueréz jsme často potkávali také paviány, konkrétně paviány anubi (Papio anubis).

Prales Kibale nám umožnil spatřit velké množství opičích druhů, ale je jasné, že pouze pootevřel své dveře. Nepoštěstilo se nám například uvidět kočkodana Brazzova (Cercopithecus neglectus), mangabeje černého (Cercocebus aterrimus) ani žádnou z drobných nočních opiček. Návštěva Ugandy a pralesa Kibale, stejně jako pralesa Bwindi, je však v každém případě mimořádným zážitkem. Nenajdete zde sice žádné luxusní ubytování a cesta po prašných cestách, někdy spíše připomínajících koryto potoka, je tobogán a očistec dohromady. Obrovské množství živočišných druhů však všechny tyto útrapy bohatě vynahradí.

Národní park Kibale Forest

Kibale Forest byl národním parkem vyhlášen v roce 1993 a zahrnuje nejen původní deštný prales, ale i savanu a vysázené kulturní, pro Ugandu exotické dřeviny. Oblast lesa pokrývá 77 % parku a je tvořena jak stálezeleným pralesem v severní části, tak i částečně opadavým lesem na jihu oblasti. Zbylých 23 % pokrývají travnaté plochy, močály a kulturní dřeviny. Celý park má rozlohu 780 km2 a leží v nadmořské výšce mezi 1 100–1 600 metrů.

Obyvatelé Národního parku Kibale Forest

Pronásledované guerézy

V lesích Afriky se před asi 20 miliony let objevily opice, které dokázaly strávit listí a pupeny stromů. Jejich zuby a především žaludky se přizpůsobily k přijímání poměrně špatně zpracovatelné potravy plné celulózy. Také jim zakrněl nebo úplně zmizel palec na předních končetinách. Jde o guerézy.

Tito primáti mají pohnutou historii. V předminulém století přišly do módy opičí kožešiny. Zvláště žádané byly guerézy pláštíkové, z jejichž kůží se vyráběly kožichy a rukávníky. Opice byly vybíjeny po stovkách tisíc za rok a i když móda časem bohudík změnila své preference, pro guerézy bylo skoro pozdě. Z některých druhů a poddruhů zůstalo jen několik tisíc jedinců, u jiných, například u guerézy zanzibarské, jde pouze o několik málo desítek.

Guerézy pláštíkové (Colobus guereza) žijí ve středním patře lesa, nejraději v primárním pralese nebo v lesích podél řek. Jsou sdruženy v tlupách o 10–25 členech na ploše okolo 15 ha. Velikost oblasti jedné konkrétní tlupy je samozřejmě závislá na množství potravy na tomto území. Volání samců je poměrně hlasité, ale není jediným signálem, podle nějž se „příbuzní“ na delší vzdálenosti identifikují. Dalším znakem je dlouhý bílý vlající ocas. Mláďata gueréz se přitom rodí celá bílá a jejich srst se postupně probarvuje. Gueréza pláštíková je dlouhá 100 až 160 cm, samci váží až 22 kg.

Gueréza šedonohá (Procolobus tephrosceles) obývá vrchní patra lesa a je silně vázána na určité druhy listí. Tyto guerézy jsou 100 až 150 cm dlouhé, přičemž na ocas připadá až 80 cm. Samci váží až 13 kg. Jsou častou kořistí šimpanzů.

Kočkodani pralesů i savan

Druhou velkou skupinu primátů tvoří v Kibale kočkodani. S kočkou ani s Dánem nemají nic společného a vznik jména těchto opic je tak trochu záhadou. Kočkodani se velice dobře pohybují po všech čtyřech končetinách, a to jak na stromech, tak po zemi. Někteří bývají velmi pestře zbarveni. Zabydleli všechny niky na jih od Sahary a jejich životním prostředím je především prales. Obývají však i křovinaté stepi a okolí řek. Kočkodan husarský (Erythrocebus patas) se dokonce přizpůsobil životu v savaně. Tento druh jsme měli možnost spatřit na pláních rezervace Murchison Falls. Na otevřeném prostranství je suverénní a na svých dlouhých nohách prý dokáže běžet až rychlostí 50 km/h.

Kočkodani se často pohybují ve velkých skupinách tvořených i různými druhy, někdy dokonce společně s guerézami. Vzájemná tolerance je zřejmě dána faktem, že si nijak potravně nekonkurují.

Jak se fotí v pralese

Zkráceně lze říct: „Bez blesku do pralesa nelez.“ Je zde velké množství kontrastů, vlhkost, dešťové přeháňky a vedro. K tomu hustá vegetace s velkým množstvím úkrytů. Kromě pořádného blesku je nutné určitě fotografování s oporou a zatěsněný fotoaparát, zvládající slušně alespoň ISO 1600.

Co o Doubravce či Dobravce víme? Moc toho není. Velký otazník visí už u data její narození. Uvádí se rok 933 či 936, někdy dokonce i 940. A mnohdy se raději neuvádí vůbec. Nedivme se – jsme v hlubokém středověku a ženskému pohlaví se nevěnuje nijak velká pozornost. Doubravka byla dcerou knížete Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. I její jméno známe jen z Boleslavem ražených mincí.

Solidní vzdělání i křesťanskou výchovu získala Doubravka u řádových sester v klášteře v bavorském Řezně a původně tam snad měla zůstat jako jeptiška či matka představená. Boleslav, kterému dali čeští kronikáři přívlastek Ukrutný, o ní také uvažoval jako o abatyši ženského kláštera, který plánoval zřídit v Praze. Jenže pak náhle rozhodl jinak! V šedesátých letech desátého století totiž uzavřel spojenectví s polským knížetem Měškem I. a rozhodl se vše pro jistotu stvrdit sňatkem. Chvíli váhal mezi Doubravkou a její, údajně snad o deset let mladší sestrou Mladou. Ta byla ve věku mnohem příznivějším pro uzavření manželství.

Polskou kněžnou

Těžko říci, jakou roli ve výběru nevěsty hrál sám Měšek. Nakonec však volba padla na Doubravku. Možná rozhodlo její vzdělání, zkušenosti, kontakty. Kdo ví? Doubravka prý nebyla jeho první ženou. Než se Měšek nechal pokřtít, měl údajně sedm žen! Pro úplnost ještě dodejme, že se na konci 19. století objevila hypotéza, že i Doubravka byla před svatbou s Měškem už jednou vdaná a zplodila v tomto svazku syna.

Jisté ale je, že v roce 965 se Doubravka stala manželkou knížete Měška z rodu Piastovců, zakladatele polského státu. Doplula za ním po Odře do Vratislavi, města, které údajně založil její dědeček Vratislav. A jako křesťanka sem přivedla mnoho církevních vzdělanců té doby. Historikové předpokládají, že v její družině byl i Jordan, první polský biskup, který mohl být jejím osobním zpovědníkem. A hlavně hned na začátku přesvědčila svého pohanského manžela, aby se nechal pokřtít.

Křest podmínkou manželství

„Nebudu s vámi sdílet lože,“ položila prý Doubravka nůž na krk svému manželovi. Pro Měška bylo přijetí křesťanství jednoznačně výhodné a přínosné. Stalo se tak rok po svatbě v roce 966, tedy přesně před 1050 lety. Díky tomu, že se Polsko, tehdy ještě země Polanů, stalo křesťanským státem, teoreticky získalo právo na jistou ochranu - žádný jiný křesťanský panovník je nemohl napadnout. Brzy na to bylo založeno polské biskupství v Poznani.

Manželství Doubravky a Měška bylo pokládáno za šťastné a vzešlo z něj několik dětí. Doubravka nejspíš ve „státním zájmu“ nedodržela svou podmínku, protože už v roce 966, kdy Měšek teprve přijal křest, se narodil Boleslav Chrabrý, první polský král.  Někdy se ale uvádí, že se narodil až o rok později. Doubravčina dcera Sigrid se stala švédskou a dánskou královnou. Kromě toho Doubravka porodila dceru neznámého jména, která se měla pravděpodobně provdat za jednoho z pomořanských knížat.

Ochlazení česko-polských vztahů

Dalším Doubravčiným synem měl údajně být i Vladivoj, který jí ale čest nedělal. Na počátku 11. století se mihl na českém trůně - podle některých historiků ho sem dosadil jeho bratr Boleslav Chrabrý. Vladivoj tu ale nadělal víc škody než užitku, až se nakonec upil k smrti. Je možné, že Doubravka měla s Měškem dětí více, ale zemřely v útlém věku, či nebyly „dost důležité“. Každopádně, historie o nich mlčí.

Dospělosti svých potomků se Doubravka bohužel nedožila. Zemřela v roce 977 a údajně ji pochovali v katedrále v Hniezdně. Přesné místo jejího posledního odpočinku ovšem neznáme. Měšek ji přežil o patnáct let. Doubravčina nečekaná smrt zasáhla nejen manžela a její ještě malé děti, ale negativně ovlivnila i do té doby příznivý vývoj česko-polských vztahů.