Scházeli se každý den na Akademii nebo v kavárnách. Živě diskutovali, tvořili a spolupracovali se stejně spřízněnými umělci po celé Evropě. Ta omamná pospolitost a dobrodružná melodie nového a nepoznaného jim tepala ve spáncích každý den dlouho do noci. Netušili, že opojení brzy pomine a oni se brzy budou muset obávat nejenom o svá díla, ale dokonce o holý život.

Vůdce jde na kulturu

Ačkoliv je léto, doprovází 19. července 1937 zahájení výstavy současného umění od časného rána déšť. Provazce deště spojují nebe a zemi a na pečlivě upravených chodníčcích mnichovského Hofgartenu se tvoří velké kaluže. Jako by sama příroda nechtěla ani náznakem podpořit tuto pečlivě naplánovanou akci nacistických pohlavárů. Před arkádami se tísní tisícihlavý dav. Nikomu nevadí, že je mokrý až na kost, přijede sám vůdce!

Krátce před polednem míří k budově kolona černých automobilů. Dav se dostává do extáze. Z prvního auta vystupuje muž, jehož tvář zná celé Německo. „Heil Hitler!“ Les rukou zdraví Adolfa Hitlera.

Po krátkém projevu organizátora výstavy Adolfa Zieglera, se slova ujímá sám Führer. Rozhlíží se alejí obrazů a soch a nenávistně zapichuje pohled do obrazu Oskara Kokoschky. „Díla zvrhlého umění jsou obludnými doklady nejhlubšího rozkladu našeho národa a kultury!“ hřímá. Souhlasný křik jeho přívrženců otřásá arkádami v základech. „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi!“ pokračuje vůdce…

Zlatá dvacátá léta

Zlatá dvacátá léta 20. století s sebou přinášejí obrovský kulturní rozkvět. Atmosféra plná svobody a podivného neklidu vyzývá k hledání nových cest a stylů, které by napomohly projevit doposud potlačované vize. Umělci, které dříve dusila přísná cenzura, dostávají příležitost vyjádřit svůj názor. Pryč se šosáctvím a akademismem! Němečtí expresionisté se připojují ke kubistům, surrealistům a dadaistům a hlásají umění nové doby. Všude se šeptá: „Berlín je nejsvobodnějším a nejčilejším kulturním centrem Evropy.“

Umělci udržují vztahy s tvůrci z Paříže. Pořádají výstavy a budují nové výtvarné školy. Jména jako Oskar Kokoschka, Franz Marc, Vasilij Kandinski a Paul Klee zná celá Evropa. Koho by napadlo, že bude mít tato zlatá éra tak krátké trvání?

Německý ideál krásy

Nacisté nastupují k moci a vše se začíná radikálně měnit. Už v prvních dnech vzniká Komora říšské kultury, podléhající samotnému Josefu Goebbelsovi. Jejím hlavním úkolem je likvidace nežádoucích umělců a propagace ideálu krásy árijského člověka. Umění a kultura se stávají služebníky nacistického režimu a rasové ideologie.

Hlavním vzorem této dokonalé krásy je antická kultura. Nacističtí umělci ve svých dílech realisticky zobrazují nahá, ušlechtilá těla mužů a žen, tváře s árijskými rysy, které zračí odhodlanost, čistotu a odvahu. Lid přijímá nový ideál s nadšením. Cítí se být součástí něčeho velkého a ušlechtilého. Vše probíhá podle plánu a Josef Goebbels si mne ruce: „Koho by tak ještě mohly zajímat ty avantgardní mazanice?“

Nacistická očista kultury

„Krásu árijského ducha je třeba očistit od špinavého avantgardního umění plného pesimismu a pacifismu,“ hřímá Hitler při jednom ze svých projevů. Umělce, jejichž díla neodpovídají nacionálně-socialistickým ideálům, nebo jsou dokonce židovského původu, fašisté nemilosrdně pronásledují. Jejich díla jsou odstraněna z muzejních sbírek, veřejně pálena nebo zabavena a prodána do zahraničí.

Většině umělců je toto poselství jasné. Rychle pryč! Mnozí prchají do Francie, někteří do Československa. Ti, kteří přece jen setrvávají v Německu, končí v koncentračních táborech.    

V roce 1936 přichází Goebbelsovo ministerstvo propagandy s ďábelským nápadem. Uspořádá výstavu, která jednou provždy zostudí nežádoucí a zvrhlé moderní umění. Jak ale dokáží platnost svých tvrzení? Jeden ze spolupracovníků dostává nápad: „Co kdybychom využili sbírku profesora Prinzhorna? Zabýval se přece kresbami bláznů!“ Goebbels je nadšen: „Vynikající nápad! Povýšení vás nemine!“

Výstava, čítající 650 zkonfiskovaných děl, se doplní kresbami a fotografiemi pacientů psychiatrických léčeben. Ty nevyvratitelně potvrdí, že současní rádoby umělci nemají právo na život v ušlechtilé Třetí říši! Vše podtrhnou nactiutrhačné texty a posměšná hesla.

Trvá bezmála rok, než se vše připraví. V červenci 1937 je výstava pod názvem Entartete Kunst konečně zahájena. Za tři měsíce ji v Mnichově zhlédnou dva miliony návštěvníků. Překvapivě se stává velmi populární. Ve stejném termínu vystavují nacisté v Mnichově i své „velké německé umění“. Očekává se stejná, ba mnohem větší návštěvnost.

Opak je ale pravdou! Přijde sotva 420 tisíc lidí. Goebbels zuří: „Jak je to možné? Kde se stala chyba?“ Zato odpůrci režimu spiklenecky pomrkávají a tiše vtipkují: „Možná to s vkusem německého nadčlověka přece jen nebude tak zlé. Možná přece jen zvítězí zdravý rozum.“

Nikdo z nich, bohužel, netušil, že to nejhorší teprve nastane. A že si na svobodu – tedy konec 2. světové války, budou muset počkat dalších osm let.

Prapůvod soubojů muže proti muži lze hledat již v antice, kdy podle starých tradic vyslala každá znesvářená strana jednoho šampiona, aby se s protivníkem utkal na smrt. Někdy střetnutí celý konflikt vyřešilo, jindy se stalo pouze jakousi „předehrou“ k následující bitvě, přičemž dávalo znamení, na kterou stranu se přikloní bohové. Již v Bibli se také dočteme o legendárním souboji Davida a Goliáše, Homérova Iliada zas dramaticky popisuje utkání Achilla s Aiásem i s Hektorem. 

Móda z Francie 

Ve středověké Evropě „tradice“ pokračovala v podobě oblíbených rytířských klání, opravdovou módou se však bitvy o čest staly až po roce 1526. Tehdy se schylovalo k duelu samotných panovníků Francie a Španělska, když František I. Francouzský vyzval španělského a římského krále Karla V. 

Ačkoliv nakonec k potyčce mezi monarchy nedošlo, popularita osobního vyřizování účtů chladným ostřím (na rozdíl od manévrů celých armád) rychle rostla: Jen ve Francii tak údajně v době vlády Jindřicha IV. zemřelo za pouhých deset let neuvěřitelných deset tisíc vysoce postavených mužů. Král pak souboje oficiálně zakázal. Nicméně ještě za Ludvíka XIV., tedy od poloviny 17. století do počátku 18. věku, skončil smrtí osobní konflikt asi čtyř tisíc příslušníků francouzské šlechty.

Na americké pobřeží pronikly duely s prvními evropskými osadníky, přičemž na Jihu zakořenily podstatně pevněji než na Severu. Na poli cti tam střelným prachem bojovali především právníci a politici, pro něž dobrá pověst znamenala všechno. 

Jen do první krve 

Při soubojích se dobrovolně střetávali ozbrojení muži, aby bránili svou čest a prokázali tak, že si jí cení víc než vlastního života. Většinou však nebylo cílem protivníka zabít, nýbrž mu udělit lekci a očistit vlastní jméno. Souboje tudíž často končily „s první krví“, například když jeden ze soupeřů zasáhl rameno druhého, nebo po vypálení jediného náboje, i když nikdo z účastníků nebyl zasažen. Navíc muži často mířili na méně zranitelná místa, třeba na nohy. 

Asi jen pětina duelů končila smrtí, míra cílené brutality však závisela na tom, jak moc byla čest dotyčného pošramocena. Při větších urážkách se hranice „první krve“ značně překračovala a nejvážnější spory završila i smrtelná rána. 

Šavle, pistole, balony

U soubojů asistovali tzv. sekundanti, přátelé obou účastníků. Nejprve se snažili spor ukončit smírem, a pokud už ke střetu došlo, vyjednávali jeho podmínky: u pistolí například vzdálenost pro vypálení a počet výstřelů. Účastníci mohli mít i jiné zbraně, třeba šavle či okované hole – fantazii se meze nekladly: Například v Paříži se bojovalo i s kulečníkovými koulemi, a dokonce v horkovzdušných balonech. Podmínkou však bylo využití co nejpodobnějších prostředků, a proto není divu, že se ze sériově vyráběných zbraní určených pro duely stal ve druhé polovině 18. století výnosný byznys. 

Vzdálenost při střelbě činila obvykle padesát metrů, s šavlemi se bojovalo do první krvavé rány nebo do „zneškodnění“ protivníka. Zpočátku představovaly duely o čest výsadu šlechty (především důstojníků), v době romantismu se však rozšířily i mezi měšťany a studenty. Ačkoliv je oficiálně zakazovala jak církev, tak právo mnohých států, hlavně v důstojnických kruzích se pokládaly za povinnost. Například v německých a rakouských zemích se tak běžně odehrávaly až do první světové války – jako ilegální se ovšem většinou konaly v ranních hodinách a na odlehlém místě. 

Planeta Venuše vypadá jako koule o téměř stejné velikosti jako Země, na které není na první pohled vůbec nic nápadného. Když se na ni podíváme v oblasti ultrafialového záření, obraz planety se dramaticky změní.

V UV oblasti je planeta Venuše nápadně a nepravidelně pruhovaná světlými a tmavými plochami. Vše nasvědčuje tomu, že cosi nepravidelně rozloženého v horních vrstvách extrémní atmosféry Venuše absorbuje záření o ultrafialových vlnových délkách. Problém je v tom, že nikdo neví, co by to mohlo být. O záhadě se ví již dlouho, odpověď jsme zatím neobjevili.

K Venuši poletí CubeSat

Tým vědců a inženýrů Goddardova kosmického střediska NASA v Greenbeltu, stát Maryland, nedávno získal prostředky na to, aby připravil misi malé kosmické lodi typu CubeSat, která by mohla záhadu planety Venuše rozřešit.

TIP: SkyFire: NASA pošle k Měsíci sondu sestavenou ze 6 CubeSatů

Mise CubeSat UV Experiment, čili zkráceně CUVE, vyšle k planetě Venuši CubeSat, který bude vybaven přístroji pro detekci a analýzu ultrafialového záření, a rovněž novým typem zrcadla z uhlíkových nonatrubiček. Podle odborníků jde přesně o ten typ mise, při které se mohou osvědčit i velmi malé kosmické lodě, jako jsou CubeSaty o velikosti pár desítek centimetrů.

Koho by nezajímalo, jestli má vlohy ke sportu? Většinou se to zjišťuje při různých testech nebo trénincích. Američtí vědci ale zjistili, že je jeden způsob, při němž není nutné se ani pohnout.

Odpověď se skrývá v rukou. Doslova. Jediný háček je v tom, že tento test je použitelný pouze u pubertálních chlapců. Pokud má někdo v tomto věku stejně dlouhé ukazováčky a prsteníčky, bude se slušnou pravděpodobností dobrý ve sportech.

TIP: Poměr délky mužského ukazováčku a prsteníku vypovídá o chování muže k ženě

Výzkum 57 dobrovolníků totiž prozradil, že čím menší je poměr délky těchto prstů, tím více mají kluci svalové hmoty. A svaly jsou obvykle to, co sportovci potřebují. Badatelé se domnívají, že poměr délky ukazováčku a prsteníčku odráží množství hormonu testosteronu, jemuž jsou chlapci vystaveni v děloze během těhotenství.

Antarktida je plná ledu. Čím hlouběji se podíváme, tím starší led tam najdeme. Vědci, kteří pracují v Antarktidě v oblasti Allen Hills, vyvrtali doposud nejstarší led v historii.

Rekordně starý led vznikl asi před 2,7 miliony let. Je tím pádem o více než 1,5 milionu let starší, nežli dosavadní nejstarší led, který kdy vědci získali. Vyvrtaný led představuje velmi cenný zdroj informací o minulosti planety Země, hlavně pokud jde o dávné klima.

TIP: Podmořský robot objevil pestrobarevný svět na mořském dně u Antarktidy

Najít tak starý led nebylo vůbec jednoduché. V hlubinách Země je horko a to postupně roztává dávný led, uložený hluboko pod povrchem. Odborníci ale objevili oblast v Antarktidě, kde je prastarý led mnohem blíže povrchu. Z hloubky 205 metrů tady vyvrtali vzorky ledu, kterým radioizotopové datování přiřklo věk 2,7 milionů let.

Vědci zjistili, jakým způsobem se enzymy přítomné v zažívacím traktu včel dokáží vypořádat s pesticidy používanými k hubení roztočů. Poprvé se tak podařilo objasnit přesný molekulární mechanismus umožňující opylujícímu hmyzu tolerovat potenciálně smrtící látky. Podle profesorky entomologie na University of Illinois May Berenbaumové jsou úly kontaminovány zemědělskými chemikáliemi, z nichž mnohé přinášejí do úlů spolu s nektarem samotné včely. „Zemědělské pesticidy najdeme všude,“ říká Berenbaumová. „Postupně se hromadí ve včelím vosku, takže včely jsou jejich účinkům neustále vystaveny. Další chemické látky používají včelaři na ničení roztočů v úlech. Přestože neexistují důkazy o tom, že by jejich přítomnost měla na svědomí syndrom zhroucení včelstev, nejsou tyto látky příznivé pro žádný hmyz.“

TIP: Mozek dělá královnu aneb Víc poddaných potřebuje větší rozum

Výzkum se zaměřil na cytochromy P450, což jsou enzymy napomáhající organismům k detoxikaci. Ve středním střevu včel byly odhaleny tři cytochromy schopné metabolizovat dvě odlišné insekticidní látky – tau-fluvalinát a koumafos. Podle Berenbaumové je možné, že včely jsou na přítomnost pyrethroidů (kterým je například právě tau-fluvalinát) adaptované již odedávna. Tato syntetika mají totiž podobnou strukturu jako rostlinami vytvářené přírodní obranné látky zvané pyrethriny.

Robert Eyssen poté naplánoval útočnou operaci, kterou se rozhodl s pomocí Orionu také realizovat. Šlo o přímý úder proti ostrovu Nauru, australskému mandátnímu území. Jinak nevýznamný ostrov totiž představoval ohromnou zásobárnou fosfátů, důležitých pro vojenský průmysl. V roce 1940 jich tato zemička produkovala na jeden milion tun, čemuž hodlal Eyssen na čas zabránit. Na cestě k Nauru narazila německá eskadra na loď pro dopravu fosfátů Triona a potopila ji.

Image

Čtěte také

Pomocný křižník HSK 7 Komet: Dravec v rouše beránčím (1)

V noci ze 7. na 8. prosince se německé pomocné křižníky přiblížily k cílovému ostrovu, ale k plánované výsadkové operaci nedošlo kvůli silnému větru a vysokým vlnám. Během noci však křižníky potopily čtyři plavidla, z nichž dvě si připsal na konto Komet. Jedním byl norský Vinni, druhou novozélandská Komata. Dne 21. prosince vydal Eyssen nezvyklý rozkaz. Připlul totiž s Kometem k pobřeží ostrova Emirau v Bismarckově souostroví a propustil na svobodu všech 153 válečných zajatců. Na jeho přímý pokyn vylodily své zajatce i Kulmerland (257 mužů) a Orion (82 mužů).

Nevěřící osvobození příslušníci posádek nepřátelských lodí stáli na břehu a nechápavě hleděli na tři velké lodě, které se pomalu ztrácely z dohledu. Jejich rozpaky vzbuzoval i materiál, kterým je Eyssen vybavil. Věnoval jim bohaté zásoby potravin i pitné vody, člun, mapy, navigační prostředky k dosažení 70 mil vzdáleného přístavu Kavieng na Nové Guineji, kuchyňské potřeby a dokonce zbraně a střelivo! Německá admiralita později vydala rozkaz, který obdobné jednání velitelům zakazoval. Dva dny před Štědrým dnem roku 1940 se lodě rozdělily, Kulmerland plul do Německa a křižníky zahájily samostatné akce.

Znovu na Nauru

Velitel Kometu se nevzdal své myšlenky na přerušení výroby fosfátů na Nauru, jen musel změnit plán, protože s jedinou lodí nemohl provést invazi – na to neměl dost mužů. Rozhodl se tedy zničit těžební zařízení dělostřelbou. Po půlnoci 27. prosince se blížil k pobřeží a opět provedl nezvyklý krok. Ve 3.00 zakotvil u břehů, vyvěsil válečnou vlajku Kriegsmarine a zahájil radiové vysílání. V něm na pevninu oznámil, že hodlá zařízení ostrova zničit dělostřeleckým bombardováním, ale pokud do té doby bude vysílačka mlčet, zařídí, aby se ostrované mohli co nejrychleji spojit s australskými úřady a zavolat pomoc.

Zároveň vyzval obyvatelstvo k evakuaci z ohrožené oblasti, přičemž jasně stanovil cíle, které napadne. Na útěk dal lidem na břehu tři hodiny. V 6.20 zahřměla těžká děla Kometu, k nimž se přidaly i protiletadlové kanóny ráže 37 a 20 mm, ničící čluny v přístavu, potápějící bóje a likvidující podobné menší cíle. Stopadesátimilimetrové granáty dopadaly do skladu fosfátů, na těžební vybavení, do nádrží s pohonnými hmotami a rvaly na kusy zařízení přístaviště.

Válečnou scenérii ozařovaly přízračné plameny z 13 000 t hořící ropy, zničeno bylo dále 12 000 t fosfátů, těžní výbava, těžké přístavní jeřáby pro nakládání lodí a další zařízení. V 7.30 vydal velitel rozkaz zastavit palbu, zvýšit výkon dieselů a odplout od ostrova. Vývoz fosfátů byl narušen, první loď s tímto nákladem znovu vyplula z Nauru až 6. března následujícího roku. Eyssen pokračoval na jih podle dispozic, které mu dávaly za úkol doplout do antarktických vod a napadat zde spojenecké velrybářské lodě, a tak narušit zásobování proviantem.

Křižník raději opět změnil identitu, tentokrát z něj posádka vytvořila japonskou loď Ryuko Maru. Nový rok 1941 oslavila posádka společně se svým velitelem, který byl tohoto dne povýšen do hodnosti Konteradmiral. Následoval rozkaz k plavbě k ostrovu Kerguelen, kde se měl Komet setkat s pomocným křižníkem Pinguin a zásobovací lodí Alstertor. Na smluvené místo doplul 8. března, o čtyři dny později následován Pinguinem. Z Alstertoru získala posádka hlavně munici a zásoby.

Image

Čtěte také

Pomocný křižník HSK 7 Komet: Dravec v rouše beránčím (3)

Doporučení odborníků v otázkách pitného režimu obvykle zní: Vypijte alespoň 2 litry tekutin denně! Ochucené limonády ale obsahují nezdravě velké množství cukru a čistá voda ne každému chutná. Jak z toho ven? Řešením by mohl být chytrý šálek Right cup vyvinutý v Izraeli, který pracuje se skutečností, že chuť vnímáme z podstatné části čichem.

Pohárek vybavený speciální kapslí uvolňuje aroma, které ošálí váš mozek a přesvědčí vás, že si pochutnáváte na pomerančovém džusu, přestože pijete stoprocentně čistou vodu. Jeden pohárek Right cup vyjde na 30 dolarů (asi 650 korun) a výrobce při dodržení správného skladování anoncuje funkčnost okolo jednoho roku.

Hlavní zbraní divokých nájezdníků byl krátký luk, z nějž dokázali neuvěřitelně rychle střílet a zase náhle zmizet za obzorem. Na svých rychlých stepních koních s lehkou výbavou dokázali překonávat ohromné vzdálenosti, naloupit kořist, vypálit vesnice, porazit nějakou tu menší armádu a pokračovat zase dál.

Vytlačeni z východu

Na začátku 13. století zvětšovali Maďaři s úspěchem svoji říši pod patronátem národního světce Štěpána. Proto je nepříjemně překvapilo, když se k nim z Asie začali tlačit jiní kočovníci, kteří si říkali Kumáni. Ti se pokoušeli ve 12. století vytvořit státní útvar mezi Kaspickým a Černým mořem. Dostávali se přitom do konfliktu především s ruskými knížectvími, ale dokázali se proti nim prosadit, dokud z východu nepřijeli další nájezdníci. Tentokrát to byli Mongolové, kteří pod vedením slavného Čingischána vytvořili ohromnou neporazitelnou armádu a vybudovali kolosální říši. Pod jejich tlakem se Kumáni na začátku 13. století přesunuli na hranice s Uherským královstvím, konkrétně Transylvánie.

Tehdejší uherský král Ondřej II. (vládl 1205–1235) na obranu proti divokým pohanům povolal roku 1211 do země čerstvě založený řád německých rytířů, jenž hledal uplatnění v Evropě, protože ve Svaté zemi se vedle starších řádů templářů a johanitů nedokázal příliš prosadit. Král Ondřej věnoval německým rytířům rozsáhlé pozemky na jižní hranici Transylvánie a vydal listinu, v níž upřesňoval, že zde mají bojovat „versus Cumanas“ (proti Kumánům). K tomu jim povolil na jejich území rozsáhlou autonomii, svobodu ve stavění mohutných pevností a osídlení německými osadníky.

Z nepřátel spojenci

Němečtí rytíři znali své řemeslo dobře a Kumány pravidelně poráželi. Během 14 let byly kumánské kmeny natolik zdecimované a přitom stále z východu tlačené expandujícími Mongoly, že jim nezbylo nic jiného, než nabídnout uherskému králi podřízení a vyjádřit ochotu k přijetí křesťanství.

Ve dvacátých letech 13. století se v trojúhelníku mezi uherským králem, německými rytíři a Kumány naprosto změnily vztahy. Král Ondřej II. totiž pochopil, že němečtí rytíři si hodlají vybudovat na uherských hranicích naprosto nezávislý stát, jenž častokrát zasahoval do práv různých uherských poddaných (především biskupů), takže ti se proti nim začali bouřit. Když se pak němečtí rytíři obrátili na papeže, aby přijali jeho svrchovanost, přetekla poslední kapka Ondřejovy trpělivosti a německé rytíře roku 1225 vyhnal. Ti byli nuceni přesídlit daleko na sever k Baltskému moři, zatímco Kumáni se vetřeli uherskému králi do přízně.

Kumánský kníže Barc se nechal roku 1227 pokřtít a vložil celé své území i svůj lid po ochranu uherského krále. Jenže tlak Mongolů neustával, a tak se dokonce velká část kumánských kmenů zvedla a se souhlasem krále přesídlila přímo na uherské území. Od té chvíle se datuje soužití Kumánů s Uhry.