Přestože neměl vysokoškolské vzdělání jako většina tehdejších československých politiků, s pomocí selského rozumu se vyšvihl mezi elitu. Masaryk dokonce za označil Antonína Švehlu  za jednoho z nejvýznamnějších státníků Evropy.

Na venkově je síla

Narodil se na rodinném statku v Hostivaři u Prahy. Vyučil se pekařem a měl blízko k národním sociálům. Avšak po smrti otce se spolu s matkou ujal správy statku. Začátkem století napomáhal vzniku sjednocené agrární strany, brzy se dostal do jejího čela i mezi autory jejího politického programu. Vyhlásil heslo, které získalo oblibu: „Venkov jedna rodina!“

Neuměl dobře německy, proto nekandidoval do Říšského sněmu, ale jenom do sněmu zemského. Za první světové války patřil mezi vedoucí činitele protirakouského odboje. Spolu s Rašínem organizoval převzetí moci. Věděl, že nejdůležitější je vládnout nad potravinami, proto zajistil Obilní ústav a zastavil dodávky obilí do Rakouska.

Jako několikanásobný čs. ministr se podílel jak na vypracování ústavy, tak na pozemkové reformě. Snažil se, aby agrární politika vlády i strany byla přijatelná jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. V letech 1922–1929 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády), kdy byl premiérem, se zasazoval o řešení sociálních otázek.

Plat? Děkuji, nepotřebuji

V roce 1937 odmítl kandidovat na prezidenta proti Masarykovi a naopak ho podpořil. V době, kdy ještě neměl Beneš pevné postavení, uvažoval Masaryk o Švehlovi jako o svém dočasném nástupci na Hradě.

Zatímco ostatní „muži osmadvacátého října“ měli vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, Švehla ne, ale hodně sám studoval. Měl však tolik selského rozumu, že se vyšvihl jako schopný politik a mistr kompromisů. Známý internista profesor Josef Charvát vzpomínal, že po smrti se našel v jeho psacím stole veškerý plat, který pobíral jako předseda vlády. Není divu – o peníze se nikdy nezajímal, živil ho statek v Hostivaři. Když dostal premiérský plat, strčil ho do šuplíku.
Zatímco Beneše si cizí politici cenili jako diplomata, Švehlu považovali za mistra vnitřní politiky. „Švehla je velký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě,“ řekl o něm Masaryk. 

Updown Court

Lokalita: Windlesham, Velká Británie
Majitel: neznámý
Hodnota: asi 70 milionů dolarů

Updown Court v anglickém hrabství Surrey v roce 1987 zcela zničil oheň a rekonstrukce započaly až v roce 1998. Tehdy se proslýchalo, že o koupi mají zájem například americký herec Bruce Willis nebo korunní dubajský princ Muhammed al Maktum. Když však byla stavba v roce 2005 dokončena a nabídnuta k prodeji za 138 milionů dolarů, zájemci se zrovna nehrnuli. Nakonec dům po nesčetných peripetiích koupil v roce 2011 asi za 58 milionů dolarů neznámý obchodník. 

Usedlost má 103 místností, z toho 24 ložnic (každá disponuje samostatnou mramorovou koupelnou), dráhu na bowling, pět plaveckých bazénů, kurty na tenis i squash, promítací sál pro padesát lidí nebo vinný sklep s kapacitou tři tisíce lahví. Roční náklady na provoz ovšem činí i po výrazných škrtech zhruba 1,2 milionu dolarů.

Maison de l’Amitié

Lokalita: Palm Beach, USA
Majitel: ruský magnát Dmitrij Rybolovlev
Hodnota: 128 milionů dolarů

Název Maison de l’Amitié znamená Dům přátelství. Stavba, k níž patří pozemky o rozloze 7 450 m², se nachází na jednom z nejluxusnějších pobřeží světa – floridském Palm Beach. Samotný dům zaujímá plochu 5 760 m² a uvnitř byste mimo jiné našli osmnáct ložnic, osobní obrazovou galerii a skleník o velikosti menší botanické zahrady. Sídlo kdysi za 41 milionů dolarů koupil miliardář Donald Trump, načež jej v roce 2008 zase prodal za 95 milionů ruskému magnátovi Dmitriji Rybolovlevovi. Ten je mimo jiné vlastníkem fotbalového klubu AS Monaco, přičemž v současnosti údajně zvažuje, že nechá dům strhnout a pozemek prodá. Důvod? V interiérech se prý rozmohla plíseň.

Sídlo Iry Renerta

Lokalita: Sagaponack, USA
Majitel: obchodník s cennými papíry Ira Renert
Hodnota: asi 200 milionů dolarů

Když se v Sagaponacku v americkém státě New York začalo stavět budoucí sídlo miliardáře Iry Renerta, mysleli si místní obyvatelé, že půjde o hotel nebo náboženské centrum. Zjištění, že se jedná o soukromý dům, vyvolalo značné pobouření. Na pozemku o obrovské rozloze 255 000 m² vyrostl mezi roky 1998 a 2003 komplex, jenž zahrnuje například promítací sál pro 160 lidí, 29 ložnic, 39 koupelen, bowlingovou dráhu, dva tenisové a dva squashové kurty, a dokonce i malou elektrárnu.

Hodnota celé stavby se odhaduje na 198 milionů dolarů, což z ní dělá nejdražší sídlo soukromého vlastníka v celých Spojených státech. V září 2012 přesunul Ira Renert, jehož majetek činí podle předpokladů 6,5 miliardy dolarů, do interiérů domu část své umělecké sbírky. Zaplatil za ni více než 500 milionů, a ostraha objektu je tedy pochopitelně velmi důkladná.

Villa La Leopolda

Lokalita: Nice, Francie
Majitel: Michail Prochorov nebo Roman Abramovič
Hodnota: přes 500 milionů dolarů

Současná podoba vily Leopolda pochází z let 1929–1931, kdy se o její přestavbu zasloužil veleúspěšný americký architekt Ogden Codman, Jr. Jejím původním majitelem byl belgický král Leopold II., který nemovitost na pobřeží daroval své milence Caroline Lacroix. Dům ovšem nese jeho jméno. 

V průběhu 20. století se vlastník sídla několikrát změnil a v létě 2008 jej podle dostupných údajů koupil ruský miliardář Michail Prochorov. Jeho právníci ovšem tuto skutečnost popírají a jiné zdroje ukazují na dalšího ruského magnáta – Romana Abramoviče. Uváděná kupní cena komplexu na pozemku o rozloze 40 500 m² se pohybuje mezi 515 a 695 miliony dolarů. Z teras se prý naskýtají krásné výhledy na pobřeží a přilehlé zahrady, o něž pečuje tým padesáti zahradníků. 

Kontroverzní Antilia

Lokalita: Bombaj, Indie
Majitel: indický obchodník Mukeš Ambani
Hodnota: zřejmě jedna miliarda dolarů

Zřejmě nejdražší soukromá usedlost na světě paradoxně nestojí v Evropě ani ve Spojených státech amerických – tyčí se k nebi v indické Bombaji a představuje zdroj četných kontroverzí. Někteří Indové jsou na ni hrdí, jiní – včetně zámožných podnikatelů – tvrdí, že takový projekt znamená v zemi, kde mnoho dětí trpí hlady, jen demonstrativní předvádění bohatství. 

Budova nazvaná Antilia patří obchodníkovi Mukeši Ambanimu. Celkem má 27 poschodí, ovšem místnosti disponují velkoryse pojatými stropy, takže souhrnná výška stavby odpovídá spíše 60 podlažím. Přes svůj protáhlý tvar by měl dům odolat zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály. Říká se, že do něj Ambani investoval 5 % svého bohatství. V útrobách Antilie se nacházejí například i garáže pro 168 automobilů, přičemž provoz objektu zajišťuje 600 lidí. Hodnota celého komplexu byla odhadována až na dvě miliardy dolarů, ale pravděpodobněji se pohybuje „pouze“ kolem miliardy.

Nejsou na prodej

Lokalita: Washington, USA a Londýn, Velká Británie
Hodnota: 320 milionů dolarů a 1,56 miliardy dolarů

Teoreticky by bylo možné zařadit do přehledu nejdražších nemovitostí světa i Bílý dům, jehož odhadovaná hodnota dosahuje 320 milionů dolarů, a Buckinghamský palác, u kterého cena šplhá k 1,56 miliardy dolarů. Ovšem jelikož je první zmíněná stavba sídlem amerického prezidenta a ve druhé oficiálně pobývá britská královna, nebudou zmíněné objekty pravděpodobně nikdy na prodej. 

Antares je nejjasnější hvězdou souhvězdí Štíra a také jednou z největších a nejzářivějších hvězd, které můžeme pozorovat pouhým okem. Jde o červeného veleobra na sklonku života, který pravděpodobně v budoucnu exploduje jako supernova.

Astronom Keiichi Ohnaka, který působí na chilské Catholic University of the North, společně s dalšími kolegy podrobně zkoumal pochody, k nimž dochází na červeném veleobrovi předtím, než dospěje k explozi supernovy.

Blízký veleobr

Antares je k takovému výzkumu velmi vhodný, protože je k nám relativně blízko. Pozorujeme ho ve vzdálenosti asi 550 světelných let. Zároveň jde o velmi velkou hvězdu, jehož průměr je asi 883 krát větší, nežli průměr našeho Slunce.

TIP: Rudý veleobr Betelgeuse: Hvězda, která by pozřela většinu Sluneční soustavy

Ohnakův tým využil ke svému pozorování zařízení Large Telescope Interferometer (VLTI) chilské Observatoře Paranal. S pomocí tohoto zařízení vědci velmi detailně sledovali pohyby plynného oxidu uhelnatého v „atmosféře“ Antarese. Pozorování proběhla během 5 nocí v roce 2014 a přinesla podrobné údaje o tom, jak se pohybuje plyn v bouřlivé atmosféře červeného veleobra.

Jantar z Myanmaru, čili Barmy, se poslední dobou stává zdrojem obdivuhodných fosilií všeho druhu. Mezi nejnovější objevy náleží sedm krásně zachovalých květů dávných rostlin.

Asi půlcentimetrové fosilní květy pocházejí z období křídy a jejich stáří je asi 100 milionů let. Tyto rostliny, pojmenované Tropidogyne pentaptera, rostly ve světě plném velkých dinosaurů, kteří před sebou měli ještě desítky milionů let existence.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Jak se takové květy mohly dostat do pryskyřice, která pak časem ztuhla do podoby jantaru? Vědci se domnívají, že se to mohli způsobit kolemjdoucí dinosauři, kteří ohnuli větve rostlin. Jejich květy se uvolnily a uvízly v pryskyřici na kůře blahočetů (Araucaria).

V Atlantiku bude asi letos na podzim horko. Specialisté amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru NOAA zpřesnili údaje a předpovídají sezónu hurikánů, která by měla patřit k těm nejdrsnějším v historii.

Podle NOAA můžeme očekávat 14 až 19 silných tropických bouří s rychlosti větru přes 63 kilometrů za hodinu. Průměrně jich přitom bývá 12. Do dnešního dne se těchto bouří v Atlantiku objevilo 6.

Stejně tak NOAA předpovídá až 5 ničivých hurikánů s rychlostí větru nejméně 179 kilometrů za hodinu. Průměrně zde bývají za sezónu 3, zatím ale letos v Atlantiku nevznikl ani jeden nebezpečný hurikán.

TIP: Největší simulátor hurikánu na světě pomáhá zlepšovat předpovědi

Co to znamená pro obyvatele oblastí, kde hrozí riziko hurikánů a tropických bouří? Podle NOAA by lidé měli být připraveni, měli by počítat se špatným počasím a hlavně by měli mít jasno, co budou dělat v případě ohrožení.

Zhruba desetiminutový filmový týdeník obsahuje málo známé záběry amerických a britských vojenských sil a francouzských odbojářů, kteří osvobodili Paříž v roce 1944. Můžeme zde vidět například americké vojáky při překročení Seiny na pontonových mostech, tankové střety u Eiffelovy věže, přehlídku na Champs Elysees, a slavnostní průvod na  Place de la Concorde,do které střílel německý sniper.

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) byl dříve rozšířen na mnoha místech našeho území, ale z většiny lokalit vymizel již ve druhé polovině 19. století. V Čechách byly poslední údaje o jeho výskytu zaznamenány ve 20. letech 20. století v Podkrkonoší. Na Moravě nejdéle přežívaly populace na vrchu Kotouč u Štramberku (polovina 20. let 20. století) a na Znojemsku, kde byl poslední nález zaznamenán v roce 1935. Od tohoto roku byl považován za vyhynulého.

Sen statečného muže

Jan Lukášek (1923–2009), rodák z Dúbravky u Bratislavy, prožil nesmírně dramatický a bohatý život. Za války se zapojil do odboje, byl zatčen, v roce 1944 prchl z vězení, přešel frontu a vstoupil do speciálního útvaru 4. ukrajinského frontu. Po válce se stal vojákem z povolání a pracoval jako instruktor výsadkového vojska.

V roce 1971 byl z politických důvodů propuštěn (nesouhlasil s invazí spojeneckých vojsk v roce 1968). Poté se nastěhoval do Štramberka, což bylo nesmírným štěstím pro ochranu tamní přírody i pro jasoně červenookého. Jan Lukášek byl totiž mimo jiné vášnivým lepidopterologem (znalcem motýlů), který v sobě po léta hýčkal sen navrátit tyto motýly zpět na vápencové skály Štramberka.

Odsouzen k nezdaru?

V roce 1982 odstartoval Jan Lukášek ve spolupráci s Jaroslavem Ašmerou z univerzity v Ostravě projekt Apollo – repatriaci jasoňů do štramberské přírody. Nejprve bylo třeba vysadit rozchodník bílý (Sedum album), na němž se larvy štramberské populace vyvíjejí. Odborníci z domova i zahraničí byli skeptičtí a tvrdili, že bez finančně náročných insektárií je projekt odsouzen k nezdaru.

Praktik Jan Lukášek nesouhlasil – podle jeho zkušeností v přírodě nikdo nikdy nic motýlům neklimatizoval, a přesto prospívají! S přáteli založil ZO ČSOP Apollo a na štramberském vrchu Kotouči vybudovali první chovná zařízení pro jasoně, jejichž housenky byly přivezeny ze Slovenska – houseníky, s vysazenými živnými rozchodníky. Vylíhlí motýli však v klecích nemohli ani létat, ani se rozmnožovat.

Nečekaný světový triumf

Jan Lukášek se nakonec rozhodl, že houseníky otevře a motýly prostě vypustí do volné přírody. Puštěním okřídlených krasavců na svobodu dostala repatriace vzácného druhu rychlý spád. Exemplářů překrásného motýla začalo v některých biotopech u Štramberku přibývat.

Pokus o reintrodukci jasoně červenookého byla úspěšně zakončena roku 1994 a změnil se ve světový úspěch. Jan Lukášek byl oceněn cenou Josefa Velka, cenou Jana Šmardy, získal i cenu ministra pro životní prostředí a byl oceněn pamětní medailí Českého svazu ochránců přírody. Je třeba zdůraznit, že podobná repatriace motýlího druhu se ještě nikde na světě nezdařila!

Vandalové a pytláci

Repatriační program jasoně červenookého se zdařil díky radikálnímu odlesnění biotopů, včetně narušení původního krytu a vysazení živných rostlin (rozchodníků). Kvůli jasoňům je dobré zavedení pastvy koz s ponecháním nedopasků (je třeba zachovat bodláky a pcháče). V lomech, kde jasoňové žijí, není možná jakákoli nevhodná rekultivace, například vysazování dřevin a navážení zeminy.

TIP: Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Úspěšný návrat jasoňů červenookých do Štramberka bohužel neunikl pozornosti pytláků. Z celé Evropy se na vápencové kopce začali sjíždět bezohlední „motýlkáři“, kteří se snaží okřídleného krasavce ulovit (pytláci dokonce kradou i housenky). Na černém trhu v Česku se preparovaný jasoň červenooký prodává asi za 5 000 Kč, v zahraničí jde o sumu podstatně vyšší.

V obci sužované nekonečnou řadou průtahů vojsk, vypravovaných proti Turkům, se na prahu 17. století vyhrotily vztahy mezi radikalizujícími se tábory rozštěpeného křesťanstva. Jaký potenciál se v těchto rozporech skrýval, se zřetelně ukázalo v květnu 1602 v Brně.

Faráři navzdory

Tehdy brněnský katolický farář Jan Chenetius rázně odmítl, aby bylo na farním hřbitově u sv. Jakuba či na pohřebišti před Veselou branou pochováno tělo zesnulého evangelíka Bernarda Strobla. Chenetiovo nekompromisní stanovisko vzbudilo nevoli šmelcířského cechu, jehož členem Strobl byl. Jeho kolega Hans Pichl, rovněž protestant, neváhal faráři pohrozit násilnou akcí spočívající v tom, že se osobně s pěti či šesti pomocníky vloupe na hřbitov, protože „chtějí krchov, by pak třebas na několiko zámkuov zamčen byl, mocně odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“.

Páter Chenetius o šmelcířově svévoli neprodleně informoval městskou radu. Konšelé nebrali farářovu stížnost na lehkou váhu, zvláště když v Brně nedlouho předtím došlo k nepovolenému pohřbu nekatolického příslušníka bednářského cechu. V souvislosti s Pichlovým extempore se obávali, že pokud se podobným výstupkům nezamezí, může v královském městě dojít k ozbrojeným střetům, a Hanse Pichla proto nechali uvěznit. Oficiálním důvodem jeho zadržení bylo potupení císařského mandátu, takže o jeho osudu neměl rozhodnout nikdo jiný než samotný panovník.

Z vůle císaře a kardinála

Přelom 16. a 17. století byl spojen s nápadnou změnou poměrů v moravských zeměpanských městech. Právě tyto obce se totiž měly stát výkladní skříní rekatolizačního programu císaře Rudolfa II. a nového olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna. Do čela královských a komorních měst měli být nyní dosazováni pouze katolíci a rekatolizační zásahy směřovaly také k odstranění všech projevů lokální náboženské tolerance. K těm patřilo i využívání katolickou stranou spravovaných hřbitovů lidmi jiných vyznání.

V Brně, kde měli evangelíci jednoznačnou početní převahu, byl od roku 1600 uplatňován zákaz jejich pochovávání ve farním kostele sv. Jakuba a na přilehlém hřbitově. Zákaz vzešel od kardinála Ditrichštejna, ale zpočátku byl obcházen s poukazem na to, že rozhodující je výlučně stanovisko světské vrchnosti města, tedy zeměpána. Tomuto výkladu učinil Rudolf II. přítrž mandátem s datem 28. ledna 1602. Konšelům v něm přikázal, ať napříště proti všem novotám ve víře rázně zakročují a s rozhořčením kvitoval, že se část Brňanů odvažuje ve věci pochovávání „bludařů“ stavět olomouckému biskupovi na odpor.

Pohřbívání nekatolíků se tedy v Brně stalo ožehavým problémem. V květnu 1602 spory vstoupily do nové fáze, neboť farář Chenetius již nebránil pouze pochovávání evangelíků u farního kostela sv. Jakuba, ale také na novém hřbitově s kaplí Panny Marie, založeném roku 1580 vně městských hradeb. Brněnským protestantům tak bylo zcela upřeno právo spočinout v areálech městských hřbitovů, chápané jako jeden z klíčových znaků příslušnosti k obci.

Efektní řešení

Při střetu s farářem Chenetiem se Hans Pichl spoléhal na podporu dalších příslušníků šmelcířského cechu a brněnské nekatolické opozice. Jak se ale ukázalo, bojové odhodlání Pichlových kolegů a souvěrců nebylo tak silné, aby dokázali otevřeně vzdorovat světské moci zaštítěné autoritou panovníka. Jejich odvaha se rozplynula, když císař v polovině roku 1602 rozhodl, že má být provinilec vykázán z města. Události však nabraly překvapivý obrat – do kauzy se vložili kardinál Ditrichštejn a moravský nejvyšší komorník Ladislav Berka z Dubé a z Lipé, kteří u Rudolfa II. vyprosili pro šmelcíře milost.

Iniciativa těchto představitelů katolického tábora měla svou železnou logiku. Intervenci totiž předcházel Pichlův přestup k římské církvi. Šlo evidentně o ryze pragmatický, okolnostmi vynucený krok, který nicméně naprosto vyhovoval politice olomouckého biskupa. Přerod evangelického buřiče v poslušného syna katolické církve patřil k efektním výsledkům snah o náboženskou „očistu“ země, které měly nejenom v Brně přinášet ovoce i v dalších letech.

(99942) Apophis je velký asteroid z Atenovy skupiny planetek. Podle astronomů je tento čtyřsetmetrový balvan potenciálně nebezpečný pro Zemi. Jeho oběžná dráha protíná oběžnou dráhu Země a nelze zcela vyloučit, že se s námi jednou srazí.

Podle nových výpočtů odborníků NASA z Laboratoře tryskového pohonu je riziko, že v tomto století Apophis srazí se Zemí, asi 1 ku 100 tisícům. Není to ale velký důvod k obavám.

Akutní nebezpečí nehrozí

Ve skutečnosti vědci riziko srážky Apophise se Zemí snížili. Když byl v roce 2004 Apophis objeven, tak původní odhady říkaly, že 13. dubna 2029 bude pravděpodobnost srážky s Apophisem asi 1 ku 36. Další pozorování Apophise a jeho dráhy ale toto akutní nebezpečí zcela vyloučila.

TIP: Dokáže nás současná technika ochránit před dopadem nebezpečné planetky?

V dnešní době známe 1 803 potenciálně nebezpečných asteroidů. To jsou tělesa, jejichž velikost přesahuje 100 metrů a mohou se dostat k Zemi blíže, než na vzdálenost 7,5 milionů kilometrů. Podle odborníků není žádný z těchto asteroidů na kolizním kurzu se Zemí.