Krávy, ovce, kozy, období dešťů, období sucha. Tak by se dal jednoduše a ve zkratce charakterizovat věčný koloběh života Masajů, jejich hodnoty a smysl života.

Vyvolený lid v koloběhu vody a sucha

Původ Masajů je částečně zahalen tajemstvím. Neznalost písma a chybějící písemné záznamy značně ztěžují archeologům a etnografům pátrání v dávné minulosti nejen samotných Masajů, ale i ostatních afrických národů. Nejpravděpodobnější se však zdá být, že do své současné vlasti přišli z oblastí jižního Súdánu. Sami Masajové tvrdí, že je stvořil bůh Engai a dal jim k dispozici veškeré pastviny na Zemi a stáda dobytka k tomu. Pokládají se za vyvolený lid boží a odtud pramení jejich neuvěřitelná hrdost nejen vůči všem černochům, ale také vůči bělochům. Ke svému okolí se chovají zdrženlivě, někdy až upjatě, ale zároveň suverénně.

TIP: Královny africké savany aneb Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Prostory, které dnes Masajové převážně obývají, jsou bezvodé travnaté stepi, savany a trnitý buš bez pravidelných srážek. Tyto plochy jsou nevhodné pro zemědělství, ale vyhovují nomádskému způsobu života spojenému s chovem skotu. Přesto jsou Masajové na řekách, pramenech či studnách závislí a často ženou svá stáda dvakrát týdně napojit k vodě, a to i desítky kilometrů daleko. Jindy zase ženy transportují vodu v nádobách na zádech oslů. Když i tyto vzdálené zdroje vody vyschnou, musí se všichni přestěhovat na vlhčí místa. Veškerý proviant, kterého není mnoho, naloží na osly a opustí svůj dočasný domov, aby se sem s příchodem dešťů znovu vrátili.

Mnohoženství a péče o dobytek

Společenský život Masajů je postaven na oddělené výchově chlapců a děvčat a na věkovém kastovním uspořádání. Chlapci a děvčata v dětském věku žijí se svojí matkou v chýši, která je postavena z proutěného pletiva a směsi bláta a kravského trusu. Chýše stojí uvnitř kruhové ohrady, kde ve vlastních „domech“ bydlí i ostatní otcovy ženy s dětmi.

Celý komplex ohrad a chýší, zvaný enkang, je na ochranu před lvy a hyenami obehnán hustým plotem z trnitých větví. Všechny vchody do ohrady, jichž bývá několik, se na noc či v době ohrožení uzavírají navršením trnitých větví z buše. Chýše v ohradě jsou pak rozmístěny podle staletími daného vzorce. První žena žije i se svými dětmi v chýši, která je postavena vpravo u hlavního vchodu do ohrady. Jestliže má její manžel i druhou ženou, pak její chýše stojí vlevo od vchodu. Třetí žena bydlí v chýši vpravo vedle ženy první a tak dále. Prostě přímo ideální seskupení pro to, aby se Masaj nespletl, kde strávil poslední noc. Stačí si jen pamatovat: Včera v noci jsem byl vlevo, zítra jdu doprava a pozítří musím zase doleva, jen o kousek dál.

Ve středu velké kruhové ohrady je umístěna ještě jedna menší ohrada, kam je na noc zaháněn dobytek. Na rozdíl od lidí se tak dobytek těší dvojité ochraně. Jeden muž vlastní okolo 75 krav, stejný počet ovcí a koz a k tomu ještě asi deset oslů. Všechna zvířata jsou přes noc natěsnána v této malé ohradě. Zvláštní péče je věnována kůzlatům a jehňatům – ty tráví noc uvnitř chýší.

Jídlo, které se nekazí

Hlavní potravou všech Masajů zůstává dodnes kravské mléko smíchané s krví. Krev získávají tak, že ze vzdálenosti jednoho metru nastřelí krátkým šípem krční žílu živého dobytčete, kterou před tím provazem zaškrtili. Vytékající krev zachycují do připraveného kalabasu – nádoby z tykve. Aby se krev v tykvi nesrazila, rychle ji míchají tenkým prutem a krevní sraženina, která se na prut přichytí, je největší pochoutkou masajských dětí. Krev pak dospělí smíchají s čerstvě nadojeným mlékem a výživný nápoj je připraven ke konzumaci. Kráva je tak vlastně pro Masaje pochodující spižírnou a lednicí dohromady. Zásoby se nikdy nevyčerpají a v panujícím horku nikdy nezkazí.

Tradice nepoddajného etnika

Ze všech původních afrických domorodců si Masajové, i přes masivní tlak civilizace na země třetího světa, nejcíleněji uchovávají své tradice. Respektive se o to snaží. V odlehlých částech „nekonečných“ savan se jim stále daří zachovat původní způsob života nomádských pastevců. Ne však už tam, kde se dostali do přímého kontaktu s civilizačními vymoženostmi. Tam se z nomádů pozvolna stávají usedlíci, kteří se věnují mimo chovu dobytka také zemědělství a rádi cestují do okolních měst za nákupy. Ženy nakupují na místních tržištích ovoce, mouku a rýži, prodávají své korálkové ozdoby turistům a muži se potulují po místních barech. Po několika dnech strávených ve městě se vracejí zpět do divočiny.

Masajové žijící v Keni dnes patří mezi nejbohatší etnikum. Peníze nemají uložené v bankách, ale v dobytku. Ostatní kmeny jim závidí a často je proto odsuzují. Trnem v očích je i jejich nezvladatelnost – „divokost“ a neochota přizpůsobit se zákonům civilizace.

Masajové a ochrana přírody

Pro dřívější správu britské kolonie či pro současnou vládu Masajové byli a jsou zdrojem nikdy nekončících problémů. Zdánlivá harmonie mezi Masaji a divokou zvěří je jen klišé. Masaj si divokých zvířat nevšímá prostě proto, že jejich masem opovrhuje. Tam, kde žijí Masajové, je populace lvů silně zdecimovaná, neboť šelmy představují pro jejich dobytek hrozbu. Fakt, že museli opustit území nově vzniklých národních parků, vedl Masaje do permanentního konfliktu se strážci rezervací. Například v národním parku Ambosleli pod Kilimandžárem, na protest, že museli opustit srdce oblasti a byli tak odříznuti od stálých pramenů vody, začali Masajové v parku vyvražďovat vzácné nosorožce a lvy. Situace se částečně uklidnila až po uskutečnění finančně náročného projektu – vybudování vodovodu a svedení vody pro dobytek za hranice parku.

Kompromisem skončilo i vysídlení masajských rodin z kráteru Ngorongoro v Tanzanii. Jezero Magadi na dně kráteru zůstává v období sucha jediným vodním zdrojem v širokém okolí a Masajům sem byl povolen vstup s dobytkem pouze v případě, že všechny jiné zdroje vody už vyschly. „Napojit a ven!“ zní vládní nařízení. Přísné regule ochránců přírody mají své opodstatnění. Snem každého Masaje je vlastnit co nejpočetnější stádo dobytka a neznají v tom hranici. Přemnožený skot má neblahý vliv na přírodní prostředí, v okolí napajedel a stálých sídel pak přímo destruktivní. Zem je pod kopyty stád doslova rozprášena po okolí a příchod těžkých dešťů už jen zkázu dokončí. Destrukce krajiny je přímo úměrná rostoucí masajské populaci a jejich stád.

Výraznou měrou na ekologii se podepsal i přechod nomádského způsobu života na usedlý. V některých oblastech v Keni byly pozemky přeměněny na tzv. group ranches a rozděleny mezi jednotlivé masajské klany. Odpovědnost tak byla přenesena přímo na samotné Masaje s očekáváním, že toto opatření povede k ohleduplnějšímu využívání krajiny. A výsledek? Stav dobytka neklesá, dokonce roste. Jsou zakládána stále nová a nová obilná pole a ranče jsou ohrazovány drátěnými ploty, což negativně ovlivňuje volnou migraci divokých zvířat. Dočasným řešením se zdá být předání parků, které leží na masajských území, do částečné samosprávy samotným Masajům s podílem na zisku z turistického ruchu, ale hlavně na stálém tlaku ochránců.

Budoucnost s civilizací

Navzdory tomu, že každý etnograf a většina „dobrodruhů“ by si pokrytecky přála, aby přírodní národy žily stále v době kamenné, tlak civilizace je neúprosný. Africká „kultura luku a šípu“ rychle mizí. I Masaj žijící kdesi v odlehlé tanzanské buši, si rád poslechne rádio, pohovoří prostřednictvím mobilního telefonu s přítelem a rád se nechá od turisty za peníze vyfotit. Také mu není proti mysli zajet si do města na pivo a obléct se na to do slušivého kvádra, aby nebyl ostatním pro posměch. Budoucnost Masajů leží především v jejich rukou. Kdyby chtěli, tak se civilizaci ubránit dokáží. Potenciálu hrdosti na to v sobě mají dost. Jenže kmenová zásada „opovrhování“ civilizací a prací jako takovou už dávno vzala za své.

Stavba a život v masajské chýši

Výstavba nového domova je záležitostí žen. Na vybraném místě žena nejprve vyznačí půdorys budoucí chýše – obdélník o velikosti 3×2 metry – a pak na něj navrší kravský hnůj. Řídká mrva změkčí tvrdou lateritovou zem, do níž pak stavitelka v pravidelných vzdálenostech snadněji zatluče asi dva metry vysoké dřevěné tyče. V místě budoucího vchodu ukotví dva silnější kmeny, či bambusy. Na takto připravené budoucí stěny chýše připevní ohebné a kůry zbavené slabé větve a ohne je do pravého úhlu, čímž vytvoří základ pro střechu. Následně nashromáždí větší množství tenkých ohebných větví a proplete je mezi stávajícími, čímž vytvoří husté síto.

Poslední fáze stavby je přímo delikátní. Do dřevěného pletiva žena holýma rukama vetře a na celý povrch v několika vrstvách naplácá směs kravského hnoje a hlíny. Na takto připravenou hrubou stavbu pak rozetře řídkou mrvu a vše pečlivě uhladí. Slunce pak celou stavbu vysuší a promění v tvrdou, dešti odolnou chýši. Tak tomu říkám „vůně domova“...

Každá chýše je uvnitř rozdělena proutěnými přepážkami na tři malé místnosti. Jedna slouží jako ložnice pro muže, druhá pro ženu s dětmi a třetí je společenská místnost. Tady masajské ženy vaří na otevřeném ohništi a na noc sem berou malé ovečky a kůzlata, k nimž se chovají stejně jako k vlastním dětem. Vchod je tak úzký a nízký, že se jím člověk stěží protáhne dovnitř.

První roky po Vítězném únoru 1948 byly pro československé komunisty zvláštním obdobím. Mnozí z nich získali do té doby nevídanou moc a možnosti prosazovat své budovatelské vize. Na druhou stranu se už od podzimu mohli všichni důvodně obávat toho, že své postavení ze dne na den ztratí. Podobně jako v dalších zemích takzvaného východního bloku se totiž i v Československu začala aplikovat Stalinova poučka o zostřování třídního boje. Pro členy KSČ to znamenalo, že i uvnitř jejich strany musí působit vnitřní nepřítel.

Vnitřní nepřítel

Hon na čarodějnice vyústil do řady inscenovaných procesů, z nichž největší byl monstrproces proti vedení „protistátního spikleneckého centra“ v čele s Rudolfem Slánským, který skončil v listopadu 1952 uložením jedenácti trestů smrti. V návaznosti na něj proběhly hlavně během roku 1954 další politické procesy s vysoce postavenými funkcionáři KSČ. Patřil k nim i proces s takzvanými slovenskými buržoazními nacionalisty, do jejichž čela byl postaven Gustáv Husák.

Veřejné tažení proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu začalo zdánlivě nečekaně na jaře 1950, ale uvnitř KSČ a Státní bezpečnosti se připravovalo již řadu měsíců. Po roztržce SSSR s Titovou Jugoslávií přicházely z Moskvy během roku 1948 zprávy o nebezpečné úchylce, buržoazním nacionalismu. Předsednictvo ÚV KSČ začalo hledat projevy buržoazního nacionalismu na Slovensku. Někteří slovenští komunisté totiž odmítali úplnou centralizaci státu a o určitých otázkách si chtěli rozhodovat sami v Bratislavě. Toto pojetí razili hlavně funkcionáři takzvaného povstaleckého vedení (Husák, Šmidke, Novomeský), kteří od konce roku 1943 řídili činnost Komunistické strany Slovenska (KSS) v domácím odboji a po válce zastávali vedoucí funkce ve Sboru pověřenců – jakési slovenské vládě.

Slovenští komunisté, kteří byli v době Slovenského národního povstání buď ve vězení, nebo byli méně významní, ale kteří po válce pronikli do ústředních orgánů strany (Široký, Bacílek, Bašťovanský), zastávali leckdy protichůdná, centristická stanoviska. Atmosféra uvnitř KSS nebyla po únoru 1948 dobrá. Zvláště mezi Viliamem Širokým a mladším a vzdělanějším Husákem probíhaly ostré diskuze, v nichž Husák svým věcným až chladným způsobem argumentace zpochybňoval či dokonce odmítal některé Širokého návrhy přivážené z Prahy.

Přiznání viny

První přípravy procesu začaly probíhat po příchodu sovětských poradců Lichačeva a Makarova do Československa v roce 1949. Tehdy byli zatčeni první straničtí funkcionáři, kteří byli donuceni k účelovým výpovědím potvrzujícím existenci „buržoazněnacionalistické“ skupiny mezi slovenskými komunisty. Vše nasvědčuje tomu, že Husákovo jméno se v protokolech vyšetřovatelů začalo objevovat na objednávku Širokého. V březnu 1950 předala StB Gottwaldovi hotovou zprávu o chystaném nebezpečném celorepublikovém spiknutí s centrem v Bratislavě s přímým napojením na jugoslávské a maďarské zrádce.

Všichni obvinění se káli, Husák dokonce nechal zveřejnit svou sebekritiku v hlavním ideologickém stranickém časopise Nová mysl. V textu precizně vyjmenoval sérii svých nacionalistických chyb a prohlásil, že se touto politikou dostal na kluzkou cestu do propasti služebníků reakce a imperialismu. Husák dokonale ovládal řeč komunistické moci a současně se zachoval jako pravověrný komunista: ukázněně se podrobil rozhodnutím vedení strany.

Po disciplinovaném přiznání viny došlo na odvolávání z funkcí. V březnu 1950 byl z funkce ministra zahraničí odvolán Vladimír Clementis, o dva měsíce později ztratil Husák funkci předsedy Sboru pověřenců. Zatčen však byl až v únoru 1951, protože zprvu byl buržoazní nacionalismus hodnocen jako politicko-ideologická úchylka, nikoliv jako kriminální zločin nejtěžšího kalibru.

Nekonečné a kruté výslechy

Klasicistní Zámek Koloděje stojí na východním okraji Prahy. Toto dnes poklidné místo má za sebou pohnutou historii. Státní bezpečnost zde v podzemních prostorách zřídila improvizované vězení pro zhruba třicet vedoucích komunistických funkcionářů zatčených v lednu a únoru 1951. Podmínky v narychlo upraveném, nevytápěném a neosvětleném sklepení kolodějského zámku, kam byl převezen i Husák, byly nelidské. Vyšetřovatelé StB zde byli takřka neomezenými pány. Anatomie vedení výslechů je dostatečně známá. Pokud se vězeň odmítal podepsat pod smyšlená obvinění, přicházelo „gestapácké“ násilí kombinované s trvalým psychickým trýzněním.

Gustáv Husák později praktiky v kolodějské mučírně popsal takto: „Desítky dní a nocí jsem musel chodit po cele, při výsleších stát, mnohokrát jsem musel být v temnici a spát na holé podlaze…byl jsem bit, škrcen a zraněn na krku při výslechu.“ Vzpomínal, že „tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohách (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušované buzením a vstáváním“.

Výslechy ukončila StB ve chvíli, kdy vězně zlomila a donutila podepsat přiznání. Navzdory týrání byl Husák ochoten připustit nanejvýš některé politické chyby. Husákovo vzdorování však mělo své limity vymezené trvalou manipulací, bezvýchodností situace i oddaností straně. V březnu 1954 podepsal definitivní verzi výslechového protokolu.

Odsouzení a rehabilitace

Gustáv Husák dostal za velezradu a sabotáž doživotí. Výkon trestu nastoupil nyní už bývalý člen KSČ ve slovenské věznici Leopoldov. Tato někdejší pevnost byla vedle jáchymovských lágrů jedním z nejtvrdších zařízení v Československu. Komunista Husák zde byl běžně ve styku, ať už jako spoluvězeň nebo spolupracovník, s mukly odsouzenými za protikomunistický odboj, udržoval však s nimi korektní vztahy, alespoň podle vzpomínek některých z nich.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Jako gesto humanismu a důkaz dovršení cesty k socialismu byla v roce 1960 vyhlášena rozsáhlá amnestie, která se týkala i vybraných politických vězňů. Na jmenném seznamu schváleném politbyrem ÚV KSČ byl i Gustáv Husák. V té době už v rámci KSČ pracovali i za účasti historiků-komunistů rehabilitační komise, které měly revidovat rozsudky z politických procesů s komunistickými funkcionáři. Komise přes prvotní odpor Viliama Širokého a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného nakonec plně rehabilitovala jak Husáka, tak ostatní odsouzené. Gustáv Husák, tento pragmatický a zaťatý slovenský Robespierre, mohl začít pracovat na svém návratu do velké politiky.

Když přijde řeč na generály v první linii, vybaví se mnoha lidem propagandistické fotografie Heinze Guderiana řídícího z obrněného vozu postup německých tanků Francií nebo Erwina Rommela a Bernarda Montgomeryho, kterak udílejí rozkazy v dunách severoafrické pouště. Ani jeden z těchto slavných vojevůdců v bitevní vřavě nezemřel, mnozí další ale sdíleli osud milionů obyčejných vojáků, kteří padli na svých bojových pozicích. Je poměrně překvapivé, že přesné počty mrtvých generálů nejsou u většiny válčících zemí dodnes přesně známy. Jistě však víme, že největší ztráty v nejvyšším velitelském sboru měla třetí říše a Sovětský svaz – obě země přišly podle nejnovějších výzkumů o více jak 400 generálů.

V pomyslném žebříčku by dále následovala Čína (zhruba 300) a Japonsko (přibližně 150). Naproti tomu je skoro až s podivem, že například Spojené státy americké ztratily během druhé světové války necelou dvacítku generálů. Výše uvedená orientační čísla pochopitelně nezahrnují pouze ty, kteří padli přímo na frontové linii nebo v boji muže proti muži.

Mnozí generálové podlehli nepřátelskému bombardování, útokům partyzánů, byli popraveni jako zajatci nebo zůstali nezvěstní. Další zemřeli při leteckých či automobilových nehodách, kvůli náhlým zdravotním obtížím. Kromě toho je třeba připomenout, že mnoho především německých a sovětských generálů bylo z různých důvodů popraveno vlastním režimem.

Výstřely na konci války

Dne 30. března 1945 jel generálmajor Maurice Rose (1899–1945), velitel americké 3. obrněné divize, v koloně několika dalších vozidel k frontové linii. Na krajinu v okolí německého Padebornu již pomalu padala tma, když se Američané ocitli pod palbou. Osádky dvou džípů včetně generála se rychle ukryly v příkopech, když vtom dostal v čele jedoucí tank přímý zásah, který jej vyřadil z boje. Bylo zřejmé, že jde o dobře připravenou německou léčku, a tak vojáci znovu naskákali do svých vozidel a pokusili se ujet.

Sjeli ze silnice, přejeli přes pole a po chvíli na cestu znovu najeli. Vtom si ale všimli, že je obsazená skupinou německých tigerů. Řidič prvního amerického vozidla sešlápl plyn a džíp proklouzl podél německého obrněnce do bezpečí. Vůz generála Rose ale neměl tolik štěstí. Tiger se totiž otočil a ve snaze zatarasit únikovou cestu přimáčkl právě projíždějící auto ke stromu.

Poté se otevřel poklop na věži a velitel obrněnce s namířenou zbraní ihned vyzval tři Američany, aby se vzdali. Okamžitě si také všiml generálovy pistole a nervózně mu přikazoval, aby ji odhodil. Není zcela zřejmě, zda se Maurice Rose pouze rozhodl Němce uposlechnout, nebo se pokusil svou zbraň použít, pohyb jeho ruky jej ale nejspíše stál život. Tankista totiž několikrát vystřelil a minimálně jednou zasáhl generála do hlavy, čímž jej na místě usmrtil.

Zbylým dvěma Američanům se podařilo utéct a o celé události podat svědectví, takže se pak na místo mohli s posilami vrátit a vyzvednout tělo svého velitele. Maurice Rose pohřbili v Ittenbachu vedle vojáků, kterým velel. Rose se stal druhým a posledním americkým divizním velitelem zabitým na evropském válčišti. Tím prvním byl brigádní generál James Wharton, velitel 28. pěší divize, kterého 12. srpna 1944 zabil německý odstřelovač během inspekce na frontě. Stalo se tak jen několik hodin poté, co Wharton přebral nad divizí velení.

Planeta Mars už pomalu přestává být nedosažitelným cílem. Poté, co svůj úmysl přistát na povrchu Marsu ohlásily soukromé společnosti i některé státy, se konečně rozhoupala i americká agentura NASA.

Podle nových zpráv v NASA plánují misi v ceně mnoha miliard dolarů pro rok 2026, která zahrnuje dopravu vzorků hornin z povrchu rudé planety. Pokud se NASA povede dodržet časový plán, měly by se vzorky z Marsu dostat na Zemi v roce 2029. Nic takového se zatím lidstvu nepodařilo, takže by to byl ohromující úspěch.

První fáze této připravované mise, která nese provizorní jméno Mars 2020 rover, bude spočívat ve vyslání robotického roveru na povrch rudé planety, kam by měl dosednout v roce 2021. Rover bude na Marsu vrtat a skladovat vzorky v zásobárnách na povrchu Marsu.

Komplikovaný návrat z Marsu

Na sklonku roku 2026 vyrazí k Marsu druhý, menší rover, který tam přistane v létě 2027. Tam posbírá vyvrtané vzorky a doveze je k návratové kosmické lodi Mars Ascent Vehicle (MAV).

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Kosmická loď MAV odstartuje z povrchu Marsu, setká se s další kosmickou lodí na oběžné dráze Marsu a pak vzorky vyrazí směrem k Zemi. Přistát by měly v létě 2029. Jak se zdá, v příštích letech nás čeká závod vládních kosmických agentur a soukromých kosmických společností o první vzorky z rudé planety.

S nadbytečným tukem má mnoho lidí až příliš důvěrné zkušenosti. Snadno se hromadí a je velice obtížné se ho zbavit. Tuková tkáň v těle je dvojího druhu. Bílý tuk bývá problematický a mnohem užitečnější tuk hnědý, který lze relativně snadno spálit na teplo.

Američtí vědci vymysleli způsob, jak předělat buňky bílého tuku na tuk hnědý. Používají k tomu pravidelné injekce nanočástic přímo do tukové tkáně. Nanočástice z polymeru naplnili lékem dibenzazepinem, jehož působením se buňky bílého tuku mění na hnědý tuk.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Použité nanočástice jsou menší než 200 nanometrů. Pronikají do buněk bílého tuku a tam pozvolna uvolňují dibenzazepin. Léčba funguje u myší, které mají po těchto injekcích méně tuku a zlepší se jim zdraví. Pokud nanočástice zaberou i u lidí, tak by s nimi bylo možné léčit obezitu i cukrovku a další podobné choroby.

Každý, kdo někdy držel v ruce Rubikovu kostku, si jistě vzpomene na svůj boj s její zapeklitostí. Pro Australana Felikse Zemdegse je však řešení hranatého hlavolamu stejně přirozené jako dýchání: Proslavil se tím, že Rubikovu kostku o rozměrech 3 × 3 × 3 složí za neuvěřitelné 4,73 sekundy.

TIP: Nový robošampion dokázal složit Rubikovu kostku za 0,887 sekundy

Letošní mistrovství vzal ovšem útokem hlavně v náročnějších kategoriích, kde přepsal rovnou několik světových rekordů. Hlavolam se stranou o pěti čtvercích složil za 38,52 sekundy; s kostkou o rozměrech 6 × 6 × 6 si poradil za 80,03 sekundy a „sedm barevných polí“ zdolal v čase 2:06,73.

Černobílé filmy, uhlazené večeře a na talířcích ty nejvyhlášenější laskominy. Ale ouha, toto první republika úplně tak není. Je pravda, že smetánka takto opravdu jedla. Návštěvníci kin ale dávali přednost skromnější kuchyni. 

I v dělnických koloniích si ale uměli pochutnat, jen trochu skromněji. Ke snídani černý chléb a melta, bílá káva byla spíš sváteční záležitostí. Na oběd brambory a zelí a na večeři to, co doma zbylo.Odborníci na stravování by asi velikou radost neměli. Maso na stolech rozhodně nebylo každý den. Jedině v neděli, a i to bylo často výjimečné. Co se ale na kamnech vařívalo poměrně často, to byla uzená polévka. K ní chleba a byla večeře. Pro všechny. Šunkofleky, bramboráky, zelňáky. Těmi nepohrdneme ani dnes.

Střední střída si mohla dovolit pestřejší stravu, a dokonce si dopřávali i nejrůznější gastronomické kurzy. A potom tady byla třída nejvyšší. Ti nejbohatší. Někteří hodovali, někteří i přes velké bohatství žili skromně. Třeba takový Vlasta Burian. Doma měl čtyři lednice, soukromého kuchaře, ale knedlíky byly na jeho stole jen málokdy. Proč? Filmová hvězda si přece musí hlídat linii!

Co jedl pan prezident?

Se vznikem Československé republiky taky po dlouhé době ožil pražský hrad. Přítomnost prezidenta Masaryka byla v mnohém neobvyklá. Monarchové za Rakouska – Uherska hrad příliš nenavštěvovali, a i když byl stále krásně udržovaný, jedno chybělo. Nádobí. Nebylo tam víc než pár příborů a talířů. Všechno se postupně dokupovalo. Slavnostní servis se ale vytahoval jen při vzácných návštěvách.

Masaryk na velké hodování nebyl. Jeden chod mu stačil. A dokonce byl velkým propagátorem hladovění. Tvrdil, že žaludek je sval jako každý jiný a odpočine si jedině, když nemusí zpracovávat potravu. Nikdy nekouřil ani nepil alkohol. K jídlu jedině vodu. K odpočinku bylinkový čaj. Připadá vám to neskutečné? Žádný strach. I on měl několik neřestí. Ořechová kolečka podle receptu jeho maminky, houbová omáčka a velké množství černé kávy. Měl rád klasickou českou a slovenskou kuchyni, až na jedinou výjimku - každé ráno snídal ovesnou kaši. Tento zvyk přebral od své americké manželky Charlotty.

Pečení je radost

V měšťanských rodinách se peklo skoro každý den. Často se snídala buchta a káva. Bábovky se pravidelně podávaly k odpolední kávě. Hospodyňky často pekly i přirozeně bezlepkové pečivo. Těsto z mrkve či ořechů nebyla žádná velká neznámá. Koblihy nebyly je smažené s marmeládou, ale taky polévané, obalované nebo podávané s různými sladkými omáčkami. A zvyk podávat na oběd jako hlavní chod třeba buchtičky s krémem? Ve světě naprostý unikát! 

Jedná se vskutku o malý zázrak: Tvrdý křupavý chléb je výživný, zdravý, a hlavně velmi praktický. Brzy po upečení totiž ztvrdne a vydrží pak i několik měsíců. Proč právě „Schüttelbrot“? Nenechte se zmást německy znějícím názvem – Jižní Tyrolsko náleží geograficky k Itálii, k níž bylo připojeno po první světové válce. Tamní obyvatelé ovšem nadále používají převážně němčinu. 

Řádně natřepaná placka 

Schüttelbrot, to je tvrdá křupavá chlebová placka z pšeničné a žitné mouky, s typickou vůní fenyklu a horského vzduchu, na němž se sušila. Název vychází z německých slov „schütteln“ („otřást“ nebo „zatřást“) a „Brot“ („chleba“) a prozrazuje samotné výrobní tajemství: Při zpracování těsta se s ním musí dovedně zatřást. V míse se připraví spíš řidší chlebové těsto (viz Jak na „natřepaný“ chleba). Jakmile správně nakyne, nabere pekař malé množství do dlaně a položí je na hodně pomoučené prkénko. Poté jím krouží, až vytvaruje placku, kterou dá péct. 

S vůní alpských vrcholků 

Placka pak schne na alpském vzduchu a hned druhý den ztvrdne, načež v suchu vydrží až čtyři měsíce. Pracný a časově náročný postup pochopitelně v moderních provozech nahradila strojová výroba, tradiční způsob pečení ovšem z Jižního Tyrolska zcela nevymizel. I dnes tam najdete malé pekárny a usedlosti, kde Schüttelbrot připravují ručně. Měli jsme štěstí a mohli jsme si jeho výrobu vyzkoušet na malé farmě Lerchnhof na okraji městečka Olang, na úpatí hory Kronplatz. 

Ekofarma Lerchnhof je rodinný podnik, na jehož provozu se podílí již několik generací Oberparleiterových. Kromě ubytování pro turisty nabízí jedinečnou kuchyni, připravenou převážně z vlastních surovin. Předloni majitelé obnovili také tradiční výrobu Schüttelbrotu: Dnes jej pečou nejen pro potřeby své restaurace, ale i pro místní pekárnu. Navíc pořádají kurzy pro turisty i místní. 

Vlastnoručně až do pece  

Na zmíněném „workshopu“ nám ochotný majitel farmy Daniel Oberparleiter prozradil rodinnou recepturu na chlebové těsto a ukázal nám, jak se připravuje. Z hotové hmoty pak na pomoučené desce udělal malé bochánky, roztřepal je na placky a jednu po druhé hned sázel do rozpálené pece – zvládl jich takto nachystat asi pět za minutu. 

Potom přišla naše chvíle – mohli jsme si vyrobit svůj první třepaný chleba v životě. Jenže to, co se v podání pana Oberparleitera jevilo jako naprosto přirozený pohyb, očividně vyžaduje značnou praxi. Po pár nevydařených pokusech se však i nám podařilo chléb natřepat, přestože jsme jedinou placku hnětli zhruba pět minut. Na kariéru úspěšných pekařů pod alpskými vrcholky to tak zatím nevypadá. 

Zásoby na dlouhou zimu

Neobvyklému pečivu daly vzniknout zvláštní klimatické podmínky, jež v regionu panují. Za dlouhých tuhých zim zůstávali totiž osadníci i několik týdnů „uvězněni“ ve svých usedlostech, a potřebovali se tedy na chladné období dobře zásobit trvanlivými potravinami. Vysušený Schüttelbrot vydržel při vhodném skladování i čtyři měsíce, a ukázal se tak jako vítaná alternativa běžného pečiva. Namáčel se do polévek či omáček, ale jedl se rovněž jako příloha k sýrům nebo ke špeku. 

Alpské hospodyně pro něj pak našly ještě další skvělé využití: Obzvlášť tvrdé a dobře vysušené placky rozemlely na jemný prášek, smíchaly ho s pšeničnou moukou a z tohoto základu potom dělaly domácí těstoviny.

V těchto dnech uplyne 40 let od chvíle, kdy v rozmezí dvou týdnů vyrazily na svoji pouť vesmírné sondy Voyager 1 a Voyager 2 (česky Cestovatel). Tato dvojice sond představuje lidské výtvory, které jsme vyslali do zatím nejvzdálenějších končin vesmíru.

TIP: Voyager 1 a 2: Průkopníci na cestě Sluneční soustavou

V roce 1977 nejprve z floridského Mysu Canaveral odstartoval Voyager 2 (20. srpna) a po něm Voyager 1 (5. září). Vědci NASA tehdy nejspíš nemysleli na to, zda sondy budou fungovat ještě po 40 letech. Přesto, oba dva Voyagery stále letí a posouvají hranice lidské civilizace stále dál do vesmíru. Voyager 1 je od nás aktuálně vzdálený asi 140 AU, Voyager 2 asi 115 AU.

Poselství do vzdáleného vesmíru

Sondy Voyager 1 i 2 mají na palubě pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství případným mimozemským civilizacím. Na desce jsou zaznamenány obrázky i zvuky, včetně pozdravů v mnoha jazycích, ukázky hudby i přírodních zvuků.

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Obě sondy mají na svém kontě zajímavé objevy a pozorování. Plutoniem poháněné sondy aktivně poletí tak dlouho, dokud jim vystačí zásoby radioaktivního paliva. Očekává se, že Voyager 1 přibližně za 300 let pronikne do Oortova oblaku (v té době už jistě nebude funkční) a bude jím prolétat zhruba 30 000 roků. O dalších 10 000 let později mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu Gliese 445.

Jejich kamery už dlouhou dobu nefungují, ale některé přístroje na palubě sond stále ještě pracují a sbírají data. Sondy také stále komunikují se Zemí a spojení by mělo vydržet ještě zhruba desetiletí. 

Když vědci v roce 2003 v oblasti Západního Ghátu v Indii objevili nový druh žáby Nasikabatrachus sahyadrensis, který zároveň představuje i novou, doposud neznámou čeleď, tak z toho byl poprask. Mnozí mluvili o objevu století, přinejmenším ve vědě o žábách.

Nedávno vyšlo najevo, že v Západním Ghátu žije ještě další druh těchto svérázných žab, který dostal jméno Nasikabatrachus bhupathi. Stejně jako jeho příbuzní tráví většinu času v mělkých norách pod zemí. Odborníci tyto dva druhy rozlišili pomocí DNA, znaků na jejich tělech, a také podle jejich hlasů.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Vzhledem tyto žáby připomínají obojživelného krtka, což s jejich podzemním životním stylem není až tak zvláštní. Na pohled to jsou šeredy, pozornost vědců mají ale přesto zaručenou na dlouhou dobu.