Vědci ze Smithsonianského centra migrujícího ptactva nyní zjistili, že na vývoj tohoto veledůležitého ptačího orgánu mají vliv i letní teploty vzduchu, a to zvláště u čeledi vrabcovitých žijících na slanisku. Vědecký tým pod vedením Russe Greenberga zkoumal několik druhů vrabců v různých částech pobřeží Severní Ameriky. Tyto oblasti jsou strukturou a vzhledem velmi podobné, ale letní teploty se tu různí. Na 1 380 jedincích bylo prokázáno, že velikost zobáku úzce souvisí s rozdílnými hodnotami nejvyšších denních teplot v oblastech hnízdišť v letním období.

TIP: Poslední žijící hrůzopták: Jihoamerická seriema rudozobá

Čím vyšší je průměrná letní teplota, tím větší je také zobák. Zobáky u ptáků hnízdících na teplejších místech byly až o 90 % větší než u ptáků z chladnějších slanisk. „Schopnost zchladit se a neztrácet přitom tekutiny je velmi důležitá, protože tito ptáci žijí v prostředí s přímým sluncem a omezeným přístupem k čerstvé vodě,“ říká Greenberg.

Nový objev je vlastně dalším příkladem tzv. Allenova pravidla, podle kterého mají živočichové žijící v chladnější oblastech kratší končetiny a všechny výstupky na těle, aby zmenšili poměr povrchu těla vzhledem k jeho objemu a ztráceli tak co nejméně tepla.

Výpravu na Novou Guineu provázely od počátky spory s domorodci. Když expedici došly zásoby potravin, lovci churavěli a sám Vráz zeslábl,  rozhodl se vrátit zpátky. Cestou unikl jen tak tak léčce kmene Morejců. Prý chtěli Vráze zabít, aby získali jeho zbraně. „Čtyřicet bojovníků nejen s luky, kopími a kyji, ale i s několika puškami žene se na bělocha. Nastane prudká palba. Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné“, vyprávěl v takřka mayovském stylu Vráz své dceři. 

Zpátky k pobřeží

Po pouhých třech týdnech vrátil na novoguinejské pobřeží. Až na výjimky neviděl z ostrova víc než jeho předchůdci, italští badatelé d’Albertis a Beccari. Vráz to dával za vinu zejména domorodcům, kteří prý velmi zlenivěli, když jim Evropané dávali nesmyslně vysoké částky za zastřelené rajky, jejichž nádherná ocasní péra se využívala jako ozdoba na klobouky. Další dva měsíce se zotavoval na pobřeží, přičemž podnikal jen kratší plavby k okolním ostrovům, ale i tak jednou málem přišel o život. V bouřce přišli o zásoby pitné vody a museli přistát na pobřeží, prý obývaném kanibaly. Při nabírání vody je domorodci přepadli a pouze duchapřítomnost jednoho průvodce, který Papuánce odstrašil puškou, zabránila nejhoršímu. Přesto však jeden z Vrázových průvodců padl.

Cestovateli se ani nepodařilo rozřešit otázku, zda záhadný živočich ježura opravdu patří k několika málo savcům, kteří kladou vejce (dnes víme, že ano). Jeho strasti po mnoha letech popsala dcera Vlasta. Byla přesvědčená, že kdyby se mu záhadu podařilo objasnit, „cítil by se odměněn za všechny útrapy v Nové Guineji“. Nakonec pro něj domorodci motivovaní odměnou ježuru (papuánsky mitčunu) ulovili a Vráz si ji mohl prohlédnout, ale „jeho radost trvá tak dlouho, dokud mu Papuánci paježuru neukradnou. Mitčuna odnese si své tajemství do žaludku nenasytných Papuánců.“

Rozpačitý návrat

Co vlastně Vrázova cesta do neznámé země přinesla? „Finanční výdělek pro Vráze samotného z cesty na Novou Guineu je nepatrný v poměru s vydáním, nehledě na tělesné a duševní oběti,“ napsala po letech o cestě jeho dcera Vlasta. Z výpravy přivezl řadu předmětů, které pak věnoval Národnímu či Náprstkovu muzeu, zprávu o objevení Smetanova pohoří otiskl i velmi prestižní odborný časopis Petermanns Geographische Mitteilungen. Vyprávění o Nové Guinei se také stalo součástí knižního vydání Vrázových spisů, které v té době připravil přírodovědec a cestovatelův přítel Bohumil Bauše.

Novoguinejská cesta byla vlastně jedinou z Vrázových expedic, která přes všechny neúspěchy znamenala jistý pokrok v zeměpisném poznání. Bohužel jeho názvy dnes na mapách nenajdeme, slávu za objevy na Nové Guineji sklidili jiní, a vzhledem k tomu, že cestu známe jen z cestovatelova vlastního vyprávění a fotografií, můžeme se pouze dohadovat, kolik toho skutečně objevil. Vzhledem k tomu, jak okolo své osoby mlžil, je otázkou, co je pravda a co si přibarvil. Až nedůvěryhodně vypadá třeba jeho vyprávění o tom, jak s sebou táhl do Hatamu svazek Květů, aby si sám v divočině o Vánocích 1896 četl Vrchlického básně.

Dobrý konec

Po krátké zastávce v Evropě, včetně Prahy, Vráz zase odjel do Ameriky, kde na něj čekala jeho snoubenka Vlasta Geringerová, dcera vydavatele tamních krajanských novin. A jestliže má každý příběh končit svatbou, ani zde čtenáře nezklameme – v prosinci 1897 se v Chicagu ze slečny Geringerové stala paní Vrázová.

Po sňatku už podnikal Vráz jen kratší cesty. Navštívil například Mexiko, během boxerského povstání zajel do Číny, podnikal přednášková turné po Čechách, ale i Severní a Jižní Americe. Od roku 1910 žil v USA, kde se angažoval v krajanském hnutí, nakonec se však v roce 1921 s manželkou a oběma dětmi přestěhoval do Prahy. Zde také legendární cestovatel v roce 1932 zemřel. 

Po rozbití Družstva v prvním sledu ve vydávání časopisu pokračovala tzv. spořilovská skupina – navazující 28. číslo vyšlo už za necelé dva týdny po událostech u Zlaté husy. Zpočátku spořilovský V boj redigoval především Vojtěch Preissig, který s Irenou shromažďoval texty a současně působil jako výtvarný redaktor. Do redakčního kruhu dále patřila dcera Yvonne s manželem a učitel Jan Týml, jenž v té době vedl jako redaktor dětskou rubriku v Národní práci.

Předchozí část: Inka Bernášková: Odbojářka s příběhem jako z hollywoodského velkofilmu

Spořilovská skupina paní Inky

Tomu se podařilo získat malířku a ilustrátorku Miladu Marešovou, která se s Preissigem střídala při tvorbě grafické podoby časopisu. Důležitým členem redakce byl i Arnošt Polavský, redaktor Českého slova, a pplk. Jan Lexa, který měl na starosti vojenskopolitickou problematiku. Postupně se vedoucí úlohy chopila Irena Bernášková, kterou spolupracovníci a kolportéři časopisu znali jako paní Jičínskou, Skálovou, Modrou či Madam. O její důležitosti svědčí, že v nacistických dokumentech je spořilovský V boj veden jako Inka – V boj. Bernášková, věrná svému slibu danému Josefu Sejkorovi, se do vydávání časopisu pustila s vervou: vedla redakční práce, vytvořila novou kolportážní síť a podílela se i na vlastní výrobě časopisu.

V obdobích, kdy skupina neměla k dispozici tiskařský stroj, dokonce časopis tiskla pomocí válečku na těsto. Tiskařská čerň se jen obtížně smývá, takže Irena potom chodila po Praze se zabarvenýma rukama, což u ženy v domácnosti bylo jednoznačně nápadné. Přesto Inka toto riziko podstoupila. Naopak aby neohrožovala svého manžela, začátkem roku 1940 se s ním formálně rozvedla.

Dvojí V boj

Náklad časopisu byl nižší, kolem 500 výtisků, protože spořilovská skupina ztratila původní finanční podporu. Zároveň se ukázalo, že spořilovští vydavatelé nejsou jediní, kdo se snaží navázat na Škaldův časopis. Také Obrana národa, respektive jí podřízená tzv. holešovická skupina, začala vydávat svou vlastní verzi V boje. Obě redakce se v mnohém názorově shodovaly, ale i rozcházely. Proto ani jejich vzájemná domluva nebyla snadná.

V lednu 1940 došlo k prvnímu přímému jednání mezi zástupci obou stran. Vojáci vyžadovali, aby spořilovští zastavili vydávání svého časopisu a plně se jim podřídili.

Podle poválečných vzpomínek měla na tyto striktní požadavky vliv skutečnost, že nedůvěřovali skupině odbojářů, které reprezentovala žena. Údajně se obávali, že by mohla v kritických okamžicích selhat a ohrozit tak celou odbojovou činnost. Nemohli se mýlit více.

Paní Inka naopak při výsleších prokázala více osobní statečnosti než mnozí muži v její situaci. Bernášková v souladu s názory svého otce požadavek Obrany národa odmítla a podle vzpomínek Arnošta Polavského k tomu rozhořčeně dodala: „Nechtějí nám přiznat vliv, na jaký máme nárok, byli bychom vedle, a přece my jsme oprávněni pokračovat, neboť jsem dala vydavateli z první skupiny slib, že list povedu dál, a slib také dodržím. Nikdo nám v tom nesmí zabránit, ani poroučet.“

Zároveň ale existenci dvou časopisů vnímala jako určitou výhodu v situaci, „kdyby jedna skupina praskla“. Od března 1940 se časopisy začaly lišit názvem – spořilovská verze se přejmenovala na Náš V boj. V červnu 1940 se potom napjatý vztah mezi oběma vydavatelskými centry podařilo do určité míry vyřešit, když se zástupci obou skupin dohodli, že budou své verze vydávat střídavě po jednom týdnu a že budou spolupracovat na jejich kolportáži. Zároveň mělo docházet k výměně a přetiskování některých informací a příspěvků. V tuto chvíli se už ale nad spořilovskou skupinou pomalu začala stahovat mračna.

Statečná až do konce

Bernášková se nesoustředila jen na vydávání časopisu, podílela se také na ilegálním převádění ohrožených osob na Slovensko. Poměrně dlouho se jí dařilo unikat zatčení, ačkoliv byla v hledáčku gestapa, které do její skupiny nasadilo konfidenta. Štěstí se k ní otočilo zády 21. září 1940, kdy byla v pražské ulici Na Poříčí zatčena s falešnými doklady na jméno Vlasta Nováková. Ten den byl zatčen i její otec a bývalý manžel a také čtyři desítky dalších spolupracovníků. Ve vězení se Irena pokusila otrávit jedem, který při sobě stále nosila, ukázalo se však, že se jedná o neškodná analgetika.

Při výsleších vzala veškerou vinu na sebe, podíl svého otce marginalizovala. Chránila i další spolupracovníky, navzdory brutálnímu bití nikoho z nich neudala, uváděla pouze jména lidí, kteří už byli ve vězení či po smrti. Podařilo se jí dosáhnout toho, že podíl jejího otce a manžela na vydávání časopisu byl označen za okrajový. Ona naopak putovala před berlínský Lidový soud jako hlava odbojové organizace.

V protektorátu zatím spěl časopis V boj do své poslední fáze. Po rozprášení spořilovské skupiny, jež pro své čtenáře připravila 37 čísel časopisu, vydal ještě šest čísel spolupracovník spořilovské skupiny Vladimír Hruban, aby zmátl vyšetřovatele. Potom vycházel časopis jen v režii holešovické skupiny, nyní už součásti ÚVODu. I tato skupina čelila tlaku gestapa, někteří její čelní představitelé a poté i další stovka spolupracovníků byli během léta a především v září 1940 zatčeni. Přesto se dařilo vydávat časopis dál až do přelomu března a dubna 1941. Důvod ukončení vydávání není dosud zcela objasněn – buď došlo k zatčení klíčových spolupracovníků, nebo se ÚVOD rozhodl netříštit síly a soustředit se na ilegální časopis Český kurýr.

Rok poté, co definitivně přestal vycházet časopis V boj, proběhlo s Bernáškovou soudní líčení. Během něho se Irena ke své odbojové činnosti hrdě hlásila. Nepřekvapí proto, že byla 5. března 1942 – jako první Češka – odsouzena k nejvyššímu trestu. Svým blízkým tuto skutečnost oznámila v dopise následujícího znění: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Irena Bernášková byla popravena gilotinou 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee chvíli poté, co pronesla svá poslední slova: „A Československá republika přece bude!“ Tato žena, jejímž životním krédem bylo stát si za svým přesvědčením, jednat v jeho duchu a především dodržet daný slib, zemřela stejně statečně, jako žila.

Lidé už dlouho sní o zvířatech na dálkové ovládání. A teď už jsou skoro na dosah ruky. Přispěli k tomu i američtí vědci, kteří geneticky upravili myši tak, aby je bylo možné ovládat magnetem.

Vsadili na takzvanou magneticko-termální stimulaci vybraných neuronů v mozku. Nejprve si geneticky upravili myši, aby jejich mozkové buňky, neurony, reagovaly na změnu teploty. Pak jim do tří vybraných malých částí mozku vpíchli dávku magnetických nanočástic, vyrobených ze železa, kobaltu a hořčíku.

Magnetické nanočástice přilnuly k neuronům v mozku myši. Když pak vědci zapnuli vnější magnetické pole, tak se nanočástice zahřály a aktivovaly tím upravené neurony, citlivé na změnu teploty.

TIP: 20 miliard nanočástic v magnetickém poli rozsvítilo myší mozek

Vědci tímto způsobem dokázali pokusné myši ovládat třemi různými povely, odpovídajícími třem částem mozku s nanočásticemi. Mohli přinutit myši k pohybu, dát jim povel k otočení, a také je „vypnout“, aby se na místě zastavily. Výzkum by se mohl uplatnit nejen v dálkovém ovládání zvířat, ale i v lidské medicíně, při léčbě řady chorob a poruch.

Enrique Stanko Vráz byl jedním z nejbarvitějších českých cestovatelů. Řadu let žil v Africe, v letech 1892–1893 přešel Jižní Ameriku z Venezuely do Peru. Pak se načas zastavil v Praze, kde nadchl publikum svými vyprávěními z cest, a znovu se vydal do světa. Tentokrát do Asie. Byl cestovatel-samotář a věděl, že na velké objevné výpravy za neznámými zeměmi jen těžko dosáhne bez státní podpory či bohatého mecenáše. Když tedy zamířil na Novou Guineu, rozhodl se, že výpravu do téměř neznámé oblasti Hatamu pojme především jako zoologickou. Její cíl: ježura.

Na ostrov lidojedů

Na novoguinejskou výpravu vyjel Vráz v říjnu 1896 ze Singapuru. Přes Jávu, Bali a teprve nedávno zpacifikovaný Lombok dorazil na jižní Celebes. Tam se však zdržel jen krátce a hned další lodí se přesunul do Ambonu, hlavní nizozemské stanice na ostrovech koření – Molukách. Po pěti dnech zajel na ostrov Ternate, kde sídlil nizozemský rezident, který měl na starosti i formální správu západní části Nové Guineje. „Dostalo se mi od sekretáře ternatského dovolení ku šestiměsíční (jen!) cestě a pobytu v severozápadní N. Guinei“, stěžoval si pak Vráz – ačkoli si byl vědom, že na delší výzkumy stejně nemá finanční prostředky.

K druhému největšímu ostrovu světa dovezl českého dobrodruha nizozemský parník, který se během roku opakovaně vracel k novoguinejskému pobřeží. Demonstroval tak, která evropská velmoc je tu pánem, i když hlavně na mapě. Ve vnitrozemí totiž plynul život stejně jako před staletími. „Dne 5. [listopadu] hned za svítání spatřil jsem pln nadšení poprvé předostroví novoguinejské, ostrovy Batatu a Tameu a ostrůvky jeffamské, a byl tedy v pátém pásmě svých světových cest, v oblasti australské,“ napsal světoběžník.

Za základnu svých novoguinejských výzkumů Vráz zvolil Doré (dnešní Manokwari) na severozápadním poloostrově Vogelkop, kde byla kromě mnoha domorodců malá evropská misie. Zde strávil téměř celý listopad, teprve na konci měsíce začal podnikat menší cesty do nedalekého pohoří Arfak.

V hloubi Nové Guineje

Zatím vyslal posly k náčelníku kmene Hatamů, žijícímu dále ve vnitrozemí, který chtěl navštívit a prozkoumat. Ačkoliv to sám nečekal, dne 11. prosince 1896 přišel hatamský náčelník přímo k němu, „v průvodu více než 70 osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly, se psy a vepříky“. S nimi se Vráz odebral do hor, doprovázen ještě šesti Indonésany ze své družiny, ale žádným dalším bělochem, možná záměrně.

Podél řeky Andaj, do Arfackých hor a podél řeky Meni – tak Vráz popisoval svou cestu. Jenže měl ale čím dál větší problémy s domorodci, kteří ho doprovázeli: „Byl ohromný lijavec, takže odpočinek byl velice vábný, ale nedošel jsem oddechu, neboť uondané Papuánce popudil proti mně zlotřilý syn koránův Najk, i zdvihli proti mně zjevnou vzpouru.“ Podle Vrázova vyprávění od ní domorodce odstrašila náhoda, když následující noci oblast postihlo poměrně silné, i když nikoliv ničivé zemětřesení.

Nepřátelští domorodci

V oblasti Hatamu, několik dní cesty od pobřeží, byl Vráz podle svých slov prvním Evropanem. Nad táborem, který zde zřídil, také vztyčil červenou vlajku s bílým lvem. V článku pro Sborník České společnosti zeměvědné oblast důkladně popsal včetně výčtu všech osad. Nepřízeň domorodců ho provázela i nadále, přesto dosáhl jistých úspěchů. „Z Velkého Hatamu postoupil jsem dalších 20 km do nitrozemí směrem jihozápadním a pak jižním. Třetí s morejským Hatamem rovnoběžné západojihozápadní pásmo horské pojmenoval jsem (totiž navrhuji pojmenovati) Beccariovým, jiné samostatné, hlubokým údolím oddělené pásmo, jež vybíhá s počátku na jih »pásmem Smetanovým«.“ Prý po svém nejmilejším tvůrci české hudby. Snažil se také fotografovat domorodce a místní přírodní krásy, setkal se však jen s malým porozuměním.

Chtěl pokračovat dál ke kmeni Manikioňanů. Jeho zástupci k němu přišli až do Hatamu, ale za žádnou cenu nemohl pro další cestu sehnat nosiče. „Monsren Vraz, záhadný bílý muž, se jim [Manikioňanům] zamlouvá. Vráz v duchu jásá a připravuje se kvapně na cestu. Zapomněl na Najka! Než si sbalí věci, přátelští Manikioňani jsou pryč. Hatamští je zahnali!“ Ano, další z nešťastných příhod, které Vrázovi zkomplikovaly cestu.

Jak pokračovala Vrázova výprava? Čtěte v neděli 20. 8.!

Podle čínského ministerstva školství neumí zhruba 400 milionů obyvatel Země středu, tedy asi 30 % tamní populace, mluvit úředním jazykem – mandarínskou čínštinou. Avšak i mezi zbylými 70 % se prý najde dost těch, kteří zmíněnou řečí nevládnou příliš dobře. Není nijak neobvyklé, že domácí film z jihu běží na severu země s čínskými titulky. Ty ovšem většina lidí přečíst umí, protože mají shodný význam i v odlišných dialektech. Problém tkví v tom, že se v různých částech země vyslovují stejné znaky zcela rozdílně.

Jazykový babylon

V Číně se vyskytují stovky různých dialektů. Kromě mandarínské čínštiny se tak můžete setkat například s kantonštinou nebo s dialektem hokkien. Mluvčí ministerstva školství proto nedávno oznámil, že se při výuce jazyka dostanou do hledáčku především venkovské oblasti a místa, kde žijí etnické menšiny.

Komunistická strana se už desítky let snaží mandarínštinu propagovat, ale v zemi o rozloze převyšující více než dvojnásobně celou Evropskou unii nejde o nic jednoduchého. Navíc – ne každý se mandarínštinu učit chce. Například v roce 2010 se v Tibetu konaly protesty proti výuce úřední čínštiny, která prý podrývá tamní kulturu a jazyk.

Mnoho těch nejvíce kreativních osobností světové historie nemělo daleko k alkoholu. A často to s pitím hodně přeháněli. Teď se ale ukazuje, že alkohol v malém množství dovede podpořit kreativní myšlení.

Rakouští vědci sehnali přes 80 dobrovolníků, které si rozdělili do dvou skupin. Jedněm poskytli k pití alkoholické pivo a druhým zase nealkoholické pivo. Badatelé přitom výslovně upozorňují, že zvolili taková piva, aby alkoholický a nealkoholický vzorek chutnaly a vypadaly prakticky stejně.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

Dobrovolníci pili pivo a přitom podstoupili celou řadu testů, které prověřily jejich kreativitu. Experiment dovedl vědce k závěru, že zhruba půllitr piva u mužů a třetinka piva u žen skutečně vede ke zvýšení kreativního myšlení.

V začátcích nacistické okupace se v českém národě vedle mlčící většiny našli i lidé, kteří se proti Němcům rozhodli aktivně bojovat. K nim patřila i Irena Bernášková a její nejbližší rodina. Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze jako prostřední z dcer malíře Vojtěcha Preissiga. Ten nejprve spolupracoval s Alfonsem Muchou, později se prosadil především v oboru grafického umění a typografie. V roce 1910 se rozhodl odejít s manželkou a třemi dcerami do Spojených států amerických. Nejprve nebyl příliš úspěšný, později se ale karta obrátila, když dostal příležitost vyučovat na Kolumbijské univerzitě.

Roku 1916 dokonce vedl tiskařskou a grafickou školu ve Wentworthově institutu v Bostonu. Preissig se nesoustředil jen na umění. Za první světové války se zapojil do československého zahraničního odboje. S ohledem na svůj věk už nemohl aktivně bojovat, podílel se tedy na náboru dobrovolníků do čs. legií – vytvářel náborové plakáty a další válečné propagační materiály. Preissigovy dcery tak dospívaly v uměleckém prostředí, kde byl ale zároveň kladen velký důraz na vlastenectví a nutnost aktivně podporovat věci, o jejichž správnosti je člověk přesvědčen.

Tento životní postoj rodičů si Irena vzala za svůj, jak se ukázalo v období nacistické okupace. Irena, svými blízkými oslovovaná zásadně jako Inka, během dospívání začala projevovat spíše chlapecké záliby. Sportovala, navštěvovala skautský oddíl a zajímala se o auta natolik, že už ve 13 letech je dokázala řídit. Zároveň po otci – kromě povahy – zdědila i výtvarný a literární talent (psala povídky, které sama ilustrovala).

Hořkosladký návrat do vlasti

Roku 1921 se společně se sestrami vrátila do vlasti (až o devět let později je následovali rodiče) a maturitou na gymnáziu dokončila studia zahájená v New Yorku a Bostonu. S novým prostředím se sžila poměrně snadno, jen v některých ohledech do meziválečného Československa – snad v důsledku jedenáctiletého pobytu ve svobodomyslné Americe – příliš nezapadala. Marně se například snažila získat pilotní licenci, jako ženu ji české pilotní školy odmítaly.

Obdobnou deziluzi prožila i v manželství. V roce 1925 se provdala za svého bratrance Eduarda Bernáška, úředníka Všeobecného penzijního ústavu. Tento sňatek si prosadila navzdory nesouhlasu rodiny. O jejím uvažování a přístupu k životu nejlépe vypovídá stručná odpověď, kterou v souvislosti se svým plánovaným sňatkem reagovala na rozhořčený dopis rodičů: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“

Emancipovaná Irena se jen těžko vyrovnávala s omezeními, která souvisela s jejím stavem vdané ženy. Manžel jí nechtěl půjčovat automobil, stejně tak vyžadoval, aby se vzdala profesního uplatnění a zůstala ženou v domácnosti. Překládala tedy alespoň z domova pro nakladatelství Máj. Navíc bylo manželství už od začátku zatíženo tragickou zkušeností, kdy Irena potratila a další děti už mít nemohla. Přesto se nestáhla do ústraní a aktivně se zajímala o dění ve světě.

Cesta k odboji

V průběhu druhé poloviny 30. let se Bernášková a její otec snažili upozorňovat na rostoucí nebezpečí ze strany hitlerovského Německa, například pomocí dopisů zasílaných přátelům na Západě, v nichž vyvraceli lživá tvrzení nacistické propagandy. Jeden z Ireniných textů, pod nímž se podepsala jako „prostý občan z Československa“, vyšel 22. srpna 1938 dokonce v britském deníku Manchester Guardian.

V článku kritizovala Hitlerovu politiku a zdůrazňovala, že: „...my ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“ To, že nešlo o pouhá vzletná slova, dokládala Bernášková i svými činy. Při mobilizaci během mnichovské krize se dobrovolně přihlásila jako sestra Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po okupaci
českých zemí se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Bernášková nebyla jedinou ženou činnou v odboji. Počet takto angažovaných žen dnes není možné přesně určit, nicméně nepochybně se jednalo o stovky, ba tisíce žen.

Některé z nich organizovaly odbojovou činnost, jiné měly na starosti distribuci ilegálního tisku, působily jako spojky a šifrantky, podílely se na ukrývání pronásledovaných osob. Z tohoto množství žen obětavě pracujících pro svůj národ ale zůstává většina téměř neznámá. Do povědomí širší veřejnosti proniklo jen několik jmen – například komunistickým režimem protežovaná Marie Kudeříková či svým přátelstvím s Franzem Kafkou známá Milena Jesenská. Jméno Ireny Bernáškové je v jejich stínu, přestože v odboji dosáhla významného postavení.

Perem proti nacismu

Bernášková je spojována s ilegálním protinacistickým časopisem V boj, jehož první číslo vyšlo na přelomu dubna a května 1939 v nákladu zhruba tří tisíc výtisků. Na jeho výrobě se podílel okruh lidí kolem bývalého italského legionáře Josefa Škaldy, tzv. Družstvo v prvním sledu. Hned od začátku se ve vydávání časopisu angažoval Vojtěch Preissig, v té době působící jako umělecký poradce Památníku osvobození. Pro časopis překládal, zaznamenával zprávy ze zahraničního rozhlasu, psal původní texty a také měl na starosti výtvarnou podobu časopisu. V této činnosti ho nejaktivněji podporovala jeho dcera Irena, stranou ale nezůstaly ani její dvě sestry Yvonne Bydžovská a Vojtěška Šíchová.

První číslo časopisu mělo v Praze velký ohlas, zároveň ale ukázalo, že bude nutné zlepšit jak jeho redakční, tak technickou úroveň. Proto se začal rozšiřovat okruh spolupracovníků a zároveň byly hledány cesty, jak snáze zajistit papír a tiskařské stroje. V srpnu 1939 došlo k jednání Družstva v prvním sledu se zástupci vojenské ilegální organizace Obrana národa. Díky její finanční pomoci bylo nově možné vydávat až 5 000 výtisků časopisu, zároveň ale Družstvo ztratilo výsadní rozhodovací pravomoci a muselo se do značné míry podřizovat Obraně národa.

Jak se zvyšoval počet výtisků a rostla odvaha odbojářů (Škalda zaslal několik čísel V boje K. H. Frankovi),rostlo zároveň odhodlání gestapa vydávání časopisu zarazit. Zlomové v tomto kontextu bylo 27. číslo, které se vracelo k bouřlivým událostem z 28. října 1939, kdy si Češi v protektorátu připomínali výročí vzniku Československa. Na obálku tohoto čísla Vojtěch Preissig navrhl do půli žerdi staženou čs. vlajku se stuhami a lipovou ratolestí, kterou bylo nutné kolorovat ručně.

S tím mu pomáhala celá rodina, jak vzpomíná Preissigova dcera Vojtěška: „Když jsem jednou přišla k rodičům, spatřila jsem ke svému úžasu spousty vymalovaných obálek, ještě mokrých, vyložených po celém nábytku v pokoji, a v kuchyni na stole byly rozloženy barvy, mističky a štětce a kolem stolu celá rodina vybarvuje československý prapor. Přisedla jsem též. Tak mne tehdy napadlo, že by gestapo mohlo uhádnout podle praporu toho, kdo to kreslil, a řekla jsem to. Kdosi odpověděl: Ale ne! A co by se stalo, kdyby tak teď přišlo gestapo, když je to tak krásně rozloženo. Bohužel jsem se potom dozvěděla, že právě toto krásné, pracně vymalované číslo gestapo vybralo ve Zlaté huse.“ Toto slavnostní číslo se opravdu tisklo v zadním traktu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí, kam nechal Škalda přemístit tiskařskou techniku.

Dokončení: Inka Bernášková: První Češka odsouzena nacisty k smrti

Dne 10. listopadu 1939 sem přišel Škalda s Josefem Sejkorou, dalším ze zakladatelů Družstva, aby si vyzvedli balíky s výtisky časopisu. Při této příležitosti zde přítomná Inka slíbila Sejkorovi, který měl zlé tušení, že v případě nutnosti bude ve vydávání časopisu pokračovat. Chvíli nato byli Sejkora se Škaldou zatčeni a potom následovaly další rozsáhlé razie, v jejichž důsledku došlo k zániku Družstva v prvním sledu. Zatčena byla i již zmíněná Milena Jesenská, která do časopisu také přispívala (v květnu 1944 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück). Rodina malíře Preissiga zůstala prozatím mimo pozornost gestapa.

Bolivijský Národní park Eduardo Avaroa je jedním z nejnavštěvovanějších míst země. Na jihozápadě Bolívie jsou k vidění barevné laguny, vulkány a nejvyšší hory poblíž hranice s Chile a Argentinou.

TIP: Tajemství mexického poloostrova: Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Do parku přijíždí každý rok kolem 40 000 návštěvníků a jeho zvířecí populaci reprezentuje 23 druhů savců, kteří sahají od králíkům podobných viskač přes andské lišky až po pumu. I když se vám při návštěvě tohoto místa nepodaří zahlédnout ani jedno z těchto zvířat, určitě nepřehlédnete neobvyklé barvy a úžasná zákoutí vytvářená barvou místních hornin.

Tyto trenýrky údajně chrání mužskou plodnost tím, že vše, co se nachází pod nimi, je chráněno před vyzařováním pocházejícím z mobilů, tabletů a notebooků. Dle expertů totiž nošení smartphonů v kapsách může ovlivnit počet spermií, a tím pádem i plodnost. Ne všichni vědci sice souhlasí, nicméně trio francouzských studentů přišlo na trh s trenýrkami, které díky speciální látce s obsahem stříbra ochrání mužskou chloubu před 99 % elektromagnetického záření od 100 MHz do 2,6 GHz.