Slevový systém restaurace v Chang-čou v provincii Če-ťiang měl jednoduchá pravidla. Žena s podprsenkou velikosti A měla nárok na slevu pět procent, za košíček velikosti B byla sleva 15 procent, velikost C se postarala o 25 procent a tak dále. Nabídku navíc doprovázela názorná kresba ilustrující zvyšující se slevu úměrně bujnějšímu poprsí. Podle jedné z obyvatelekek se jedná o vulgární reklamu, navíc diskriminační vůči ženám. Společně s několika dalšími pobouřenými občany si stěžovala na radnici.

Tento krok zjevně zabral, protože reklama i speciální nabídka z restaurace zmizely - a to přesto, že reklamní akce měla úspěch. Jak uvedl manažer podniku Lan Šeng-kang, počet zákazníků stoupl o 20 procent a dívky byly hrdé, jak velkou slevu získaly.

Originální slevu pro ženy nabízel nedávno i podnik My Place Café & Bar v hotelu Hilton v japonské Ósace: ženy měly tím vyšší slevu, čím vyšší podpatky mají jejich lodičky. Minimální výška podpatků přitom byla pět centimetrů, ovšem čím vyšší, tím lepší pro peněženku návštěvnic - za pět centimetrů byla sleva deset procent, a s každými dalšími dvěma centimetry se zvyšovala o pět procent. Pokud zákaznice dokázala přijít na podpatcích vyšších než 15 centimetrů, dostala slevu 40 procent.

Noční pochůzku spojenou s ostrahou města z počátku zajišťovali sami měšťané. Šlo o službu placenou, například v Pardubicích bylo v roce 1568 na noční hlídky vyplaceno 10 kop grošů. Na venkově se sedláci v noční službě také nejdříve střídali. Majitel domu byl povinen vyslat do služby dospělého člověka, který celou noc hlídal a ráno předával symbol ponocenské služby – hlásnou troubu – o dům dál. Této zatěžující povinnosti byli usedlíci zbaveni, když si později představení obce volili stálého ponocného. 

Práce pro „tvrďáky“

Volba stálého ponocného probíhala zpravidla formou licitace. O namáhavou noční službu ale nebývalo mnoho zájemců. Mezi uchazeči bychom často našli lidi z chudších vrstev, přičemž přednost měli vysloužilí vojáci, kteří dokázali zacházet se zbraní. Nejlépe se do služby hodili statnější jedinci, kteří měli „pro strach uděláno“. Při volbě hlásných ve Znojmě roku 1505 městská rada vyžadovala muže spolehlivé, ani příliš mladé, ani příliš staré, zejména se ale zdůrazňovalo, že dotyční nesmí být slepí. Kromě pozorovatelských schopností a nebojácnosti se někdy kladl důraz i na hudební schopnosti adepta.

Služba byla velice náročná. Vesnici musel obcházet za každého počasí, za deště, za mrazu i při chumelenici. To se samozřejmě podepisovalo na zdraví. Nejdůležitější výbavou byl tedy kvalitní oděv, hlavně nepromokavý teplý kabát, v zimě pak kožich a čepice nebo klobouk. Kolem těla míval ponocný přivázaný volský roh, na který vytruboval při oznamování hodin, nebo když zjistil nějaké nebezpečí. Někde nosíval ponocný místo trouby klepač nebo píšťalku. K určení času mu sloužily nejprve přesýpací a později těžké kapesní hodiny. Jelikož se pohyboval v noci pouze při svitu měsíce, nosíval sebou také lucernu, aby si v případě potřeby mohl posvítit.

Odbila desátá hodina

Pravidelné troubení probíhalo každou hodinu, přičemž délka služby ponocného a tedy i počet odtroubených hodin se v jednotlivých obcích lišil. V některých městech se troubívala každá hodina i přes den, na venkově bylo možné slyšet zvuk trouby přes léto nejčastěji od 10 večer, přes zimu od 7 hodin. Poslední hlas trouby zněl ve 4 nebo v 5 hodin ráno.

Po odtroubení každé hodiny pěl ponocný chvalozpěv, kterým oznámil přesný čas. Nebyl v každé obci úplně stejný, ale často velmi podobný: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem.“ K ránu pak zpíval: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila čtvrtá hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina!“

Ponocný býval na obchůzce ozbrojen, nejčastěji píkou, holí nebo halapartnou, někdy navíc šavlí či obuškem. Nejrozšířenější bývala halapartna, která jako kombinace kopí, sekery a háku umožňovala proti případnému nepříteli hned několik obranných i útočných akcí. Navíc dobře posloužila v případě požáru při strhávání hořící krytiny. Ponocného někdy doprovázel pes, který mu byl věrným pomocníkem a společníkem při osamělé i nebezpečné noční službě. Hlásný se také chránil různými magickými praktikami, často měl halapartnu i troubu posvěcenou, nosíval u sebe tříkrálovou křídu a různé devocionálie, které mu měly zajistit bezpečí a ochranu.

Čína nedávno dokončila nový radioteleskop FAST (Five-hundred-meter Aperture Spherical radio Telescope). Je to skvělé zařízení, největší svého druhu na světě, s moderními technologiemi. Potíž je v tom, že ho nemá kdo používat.

Teleskop FAST zahájil testovací provoz loni v září (2016). Vědecké cíle radioteleskopu jsou ambiciózní. S jeho pomocí bude možné studovat mračna neutrálního vodíku, rozmanité molekuly ve vesmírném prostoru, taky pulzary, i odposlouchávat cizí civilizace, pokud nějakou vystopuje. Jenže k tomu všemu potřebuje vyškolenou a zkušenou obsluhu.

FAST hledá šéfa

Nedávno vyšlo najevo, že Čína ještě ani nemá nikoho, kdo by této významné observatoři za 178 milionů dolarů (zhruba 4 miliardy Kč) šéfoval. Intenzivně shánějí člověka s náležitými zkušenostmi, na místo s platem 1,2 milionu dolarů (téměř 27 milionů Kč) ročně. Zatím marně.

TIP: Arecibo přijde o prvenství: Čína dostavěla největší radioteleskop světa

Nejde přitom o to, že v Číně nemají vhodného odborníka. Háček je v tom, že podle expertů je na celém světě jenom asi 40 lidí, kteří mají na toto místo vhodné předpoklady. A nikdo z nich zatím nemá o FAST zájem. Čína to bude muset rychle nějak vyřešit. Byla by škoda nechat slibný radioteleskop zahálet.

Pavouky skákavky známe spíše kvůli jejich bizarnímu vzhledu. Často připomínají spíš oživlé drahokamy nebo hračky. Agresivní lovce, kteří si troufnou na podstatně těžší kořist, by v nich hledal asi jen málokdo.

Vědci nedávno překvapeně zjistili, že pestře zbarvené velké skákavky druhu Phidippus regius na Floridě občas úspěšně loví invazní rosničky kubánské. Jim příbuzné skákavky v Kostarice zase dovedou ulovit mládě ještěrky anolise.

TIP: Pavouci skákavky „slyší“ na dálku, i když nemají uši

Je to vůbec poprvé, kdy mají vědci důkaz o tom, že skákavky, přinejmenším ty velké, mohou lovit žáby nebo ještěrky. Tyto skákavky žijí skrytým způsobem života, takže jejich lovecké dovednosti dlouho unikaly pozornosti přírodovědců.

Organizátoři povstání ještě před jeho začátkem přesunuli na střední Slovensko také větší zásoby nafty, benzinu, olejů a pneumatik. Hlavním dodavatelem pohonných hmot se měla podle plánu stát Státní rafinerie v Dubové, tu však značně poškodil nálet spojeneckého letectva z 20. srpna 1944. Ve spolupráci s vedením Baťových závodů v Baťovanech bylo získáno i 20 000 párů vojenské obuvi. Železárny v Podbrezové spolu s železničními opravnami ve Zvolenu zajišťovaly povstalcům dostatečné zázemí v oblasti železárenství a strojírenství. Stejně tak byla hned v několika závodech podchycena zbrojní výroba. Nejdůležitější faktor však představovalo zásobování potravinami, které byly rovněž ještě před vypuknutím akce přesouvány do budoucí povstalecké oblasti.

Předchozí část: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (1)

Díky zákazu zvyšování cen, jakož i dalším nařízením se podle zdrojů SNR úspěšně dařilo zásobovat osvobozené území základními potravinami. Těch „luxusnějších“, pro život ne zcela nezbytných, byl logicky nedostatek. Odrazilo se to například i v zákazu prodeje piva pro civilní spotřebu ze dne 10. října 1944. Protože frontové boje tehdy vrcholily a bojovníci potřebovali odbourat stres, bylo možné vydat pivo „jen jednotkám čs. armády a partyzánů na jejich písemný rozkaz, nebo i bez písemného rozkazu, pokud tyto jednotky se nacházejí v poli“.

Povstalecké umění

Během SNP se na osvobozeném území rozvíjel také kulturní a umělecký život. Jeho nositeli byli především známí slovenští novináři, spisovatelé, rozhlasoví pracovníci, divadelníci, filmaři, výtvarníci či hudebníci, jakož i zástupci školních, kulturních či náboženských institucí. Mimořádnou roli na poli informací a kultury sehrál povstalecký periodický tisk. Na povstaleckém území vycházelo kolem třiceti novin a časopisů. Informace čerpaly především od Zpravodajské agentury Slovenska, jakési tiskové kanceláře SNR. Nejznámější periodika přestavovala Pravda, Čas, Hlas lidu či vojenské Bojovník a Útok.

Velmi důležitý prvek na povstalecké straně představovala existence banskobystrického Svobodného slovenského vysílače. Už od konce srpna 1944 se jednalo o jeden z hlavních komunikačních prostředků působících na povstaleckém území. Pravidelně vysílal nejrůznější relace a zveřejňovaly se tu politické dokumenty, avšak největší zájem byl o zpravodajství z bojišť. Není proto divu, že vysílač nemohl uniknout pozornosti německé Luftwaffe. Ta sice zničila jeho budovu i studio, přesto ve své činnosti pokračoval až do porážky povstání.

Z iniciativy herce a režiséra Andreje Bagara vzniklo 12. září 1944 v Banské Bystrici putovní Frontové divadlo. Mělo svou hereckou, hudební, taneční složku a dokonce i iluzionistu. Za více než měsíc své existence uskutečnilo zhruba padesát představení, někdy i dvě až tři denně, a to ve více slovenských městech a obcích. Povstalci měli také svůj vlastní filmový štáb, ve kterém působil i oblíbený herec Paľo Bielik. Přestože se štábu podařilo natočit množství autentického materiálu, kvůli špatnému uskladnění podlehl špatným povětrnostním podmínkám a zachovalo se jen minimum.

TIP: Vypálený slovenský Telgárt: Oslavované vítězství bylo ve skutečnosti fiasko

Nejvíce kulturně-společenských aktivit se odehrávalo v centru povstání – v Banské Bystrici, a to především v Národním domě, který se stal hlavním stánkem povstalecké kultury. Pořádaly se v něm koncerty, ale i různé přednášky. Civilní obyvatelstvo projevilo zájem i o kinematografii, a tak poprvé mohli diváci na Slovensku vidět několik sovětských filmů. Jejich promítání znamenalo pro povstání i finanční podporu – výtěžek ze vstupného byl použit na podporu bojujících povstalců a jejich rodin.

Přestože se albatrosi černobrví (Thalassarche melanophrys) vyskytují na Falklandských ostrovech na několika místech, nalezení lokality vhodné k jejich poznávání nebylo nijak jednoduché. Největší překážkou jednoznačně byla dostupnost takových oblastí. Ostrůvky jsou malé a letadlem se na nich většinou přistát nedá; v opačném případě dopravce připojí k lokalitě poznámku: „V případě špatného počasí se let ruší.“ Přitom špatné počasí je na Falklandských ostrovech prakticky pořád a výše uvedená nabídka přepravy jakoby neexistovala. Další alternativou je doprava lodí s nějakou právě se přesunující expedicí, ale takový způsob je příliš nahodilý. Pro náš nabitý třítýdenní itinerář tedy další nepoužitelná varianta. Po zralé organizační a finanční rozvaze jsme se nakonec s Bohdanem rozhodli pro menší kolonii albatrosů, která byla na atraktivním místě a navíc ve společnosti tučňáků skalních. Byl jím ostrov Saunders, kde jsme strávili čtyři dny.

Přes tučňáky vzhůru na útes

Po dvouhodinové, velmi opatrné cestě přes skály stařičkým landroverem, jsme se od hliněného letiště dostali k plechové marigontce, která se na ostrově Saunders stala naším dočasným domovem. Dovezla nás sem paní Susan Pole-Evans, která ostrov vlastní a s rodinou a dvěma zaměstnanci se tu živí především chovem ovcí. V okolí dvaceti kilometrů jsme zůstali sami. Paráda! Ani jsem se nepřevlékl do nepromokavých oblečků a už jsem stepoval s výhledem na pobřeží a s fotobatohem na zádech.

TIP: Ostrov dračích stromů aneb Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu

Cesta k albatrosům vede přes kolonii tučňáků skalních, kteří se usadili na skalách jen pár metrů nad mořskou hladinou. To albatrosy jsme našli o mnoho metrů výše, jejich hnízda byla rozmístěná na několika místech těsně u hrany útesu. Většinu dní jsou dospělí albatrosi pryč, na hnízdech z uplácané hlíny zůstávají pouze jejich chundelatá ukřičená mláďata. Rozkošná stvoření, od kterých jsem se nedokázal odtrhnout. Namlouval jsem si, že je musím hlídat před útoky chaluh a další dravců, kteří neustále prolétávali v okolí kolonií. Mláďata albatrosů černobrvých zůstávají o samotě celé dny, zatímco jejich rodiče pátrají v jižním Atlantiku po potravě. O to úchvatnější je pak jejich vzájemné setkání.

„Stydlivý“ milenecký pár

Během času stráveného na útesu jsme byli s Bohdanem svědky projevování náklonnosti mezi páry albatrosů, které jsou pro tyto ptáky velmi typické. Když se albatrosi vracejí z moře, provází jejich přílet k hnízdům bouřlivé volání, podle nějž se poznávají se svými partnery. Ihned po dosednutí začnou roztahovat křídla na uvítanou a tím to nekončí. Přiblíží se k sobě, aby do sebe začali zlehounka cinkat zobáky.

Když jsem jeden pár sledoval déle, bylo mi podezřelé, že se vítají nějak dlouho. O chvíli později jsem začal tušit, co bude následovat, ale pár se naneštěstí při svých projevech lásky začal přesouvat mimo můj zorný úhel. Za kameny jsem je skoro neviděl, a tak jsem rychle skálu oběhl a fotografoval pářící se albatrosy z druhé strany. Přestože jsem většinu námluv více natáčel na videozáznam, jak došlo na páření, na video jsem si ani nevzpomněl. Tento vzácný okamžik jsem pouze fotografoval.

Pár zajímavostí o albatrosech

Albatrosi a jejich příbuzní buřňáci jsou jedni z nejlepších letců ptačí říše. Dokážou překonat obrovské vzdálenosti mezi lovištěm a hnízdištěm.

Klíčovým znakem všech albatrosů jsou veliké trubkovitě protažené nozdry. Díky nim mají vynikající čich, který jim umožňuje nalézt potravu plovoucí na vodní hladině.
Při ohrožení se albatrosi brání vyvrhováním silně páchnoucí olejovité tekutiny ze žaludku. Útočníka tímto projektilem neomylně zasáhnou, ale dočasně tak okrádají o potravu mláďata, která se živí právě natrávenými zbytky.

Většina trubkonosých, mezi které albatros patří, hledá potravu na moři, loví ryby, medúzy a malé korýše, často se živí i odpadky vyhozenými přes palubu lodí.

Albatrosi z pohledu fotografa

Fotografování albatrosů je poměrně komfortní, k ptákům se dá dostat třeba i na pár decimetrů a je možné snímat je širokoúhlým objektivem se zakomponováním okolního prostředí. Fotografování ale mělo jiný handicap, celý svah útesu je hrozně strmý a i stát na něm bylo obtížné. Neustále hrozilo sklouznutí do moře (což se Bohdanovi v jednu chvíli opravdu málem podařilo) a bylo nutné být neustále ve střehu i kvůli fotografické technice.

Vše o albatrosu černobrvém (Thalassarche melanophrys)

Řád: Trubkonosí (Procellariiformes)
Čeleď: Albatrosovití (Diomedeidae)
Velikost: délka 83–93 cm, rozpětí křídel 210–250 cm
Prostředí: Nejčastěji otevřená moře a oceány, skalní útesy, někdy i velmi vysoko nad vodní hladinou. Hnízdí na mořském pobřeží bez vzrostlejší vegetace.
Hnízdění: Podobně jako většina albatrosů hnízdí každoročně a vždy v koloniích. Hnízda staví na strmých svazích útesů, na terasách, až do výšky 350 m nad mořem. Vysoce umístěné hnízdo pomáhá ptákům při vzlétnutí i dosednutí, protože mohou využívat stoupavé vzdušné proudy a snadno získají potřebný vztlak pro křídla s širokým rozpětím.
Vzhledem k tomu, že se v jižním Atlantiku nachází pouze omezený počet ostrovů vhodných pro hnízdění, jsou ptáci nuceni stavět hnízda těsně vedle sebe. Kromě toho, těsná společnost snižuje pravděpodobnost napadení mláďat predátory.
Způsob života: Albatrosi černobrví tvoří trvalé páry a po celý život se vždy v září vracejí ke stejnému partnerovy na stejné hnízdiště. Tento zvyk poruší pouze v případě, že jeden z dvojice zahyne, nebo když se dopustí nevěry. Stává se to pouze tehdy, když se páru opakovaně nedaří úspěšně rozmnožit několik let po sobě. Pak si ptáci najdou jiné partnery, s nimiž vyvedou mláďata.
Starost o mláďata: Po složitém rituálu během toku, jehož cílem je znovu upevnit vzájemné pouto, snese samice jediné velké vejce do netypického hnízda. Albatrosi černobrví budují hnízdo z bláta a trávy. Jde o jakýsi komín o průměru 30 cm a vysoký až 50 cm. Oba rodiče se střídají při jeho zahřívání, dokud se v prosinci nevylíhne mládě. Má prachovité světle šedé peří a velmi rychle roste živeno plody moře, které mu v podobě natrávené kaše nosí rodiče. Mládě zůstává v hnízdě obvykle 17 týdnů, pak se přepeří a poprvé vzlétne.
Potrava: Albatrosi létají dlouhé hodiny nad hladinou moře a loví ryby, olihně, hlavonožce, kril a medúzy.
Věk: Mohou se dožít až 70 let!
Početnost populace: Největší hnízdní kolonie se nachází na ostrově Steeple Jason na Falklandách (přes 100 000 párů!). Na celých Falklandských ostrovech je to okolo 400 000 párů, světová populace se odhaduje okolo jednoho milionu párů. Celková početnost se však bohužel trvale snižuje.
Ohrožení: V minulosti velmi rozšířený druh, v současnosti těchto ptáků dramaticky ubývá, zejména z důvodů nadměrného komerčního rybolovu (používání vlečných sítí). Albatrosi doplácejí na svůj zvyk sbírat potravu na hladině, kde se stávají obětí moderních rybářských technik. Ptáci se potápějí k návnadám na hácích nastražených na ryby a bohužel se chytí sami. Vhodnější by bylo, kdyby rybáři lovili pouze po setmění, nebo během dne při rybolovu plašili ptáky.

Určitě jste ho už někde viděli, ať už v reálu, nebo na internetu. Fidget spinner zaútočil na lidstvo se silou, kterou naposledy pamatujeme u zvířátka Tamagoči. Jde totiž o dostupnou zábavu, kterou si může vyzkoušet naprosto každý. Ne každý se ale spokojí s hračkou za desetikoruny. Tak jako u každého jiného zboží vznikají i spinnery určené pro náročné a pro nejnáročnější.

Jedním z nich je i Saturn Spinner z dílny japonské NSK Micro Precision, společnosti specializující se na vysoce přesná ložiska všeho druhu. A v čem že spočívá přidaná hodnota jejich hračky? Kromě kvalitního materiálu jde především o dobu, po kterou se antistresová pomůcka vydrží kroutit na jedno roztočení. Firma prý garantuje výdrž nejméně 12 minut. Pokud výrobek tento limit nesplňuje, je opětovně rozebrán vyčištěn a znovu složený. Podle Toshikazu Ishiiho, prezidenta NSK Micro Precision, i sebenepatrnější smítko má vliv na dobu fungování.

Ačkoliv je Saturn Spinner označován jako Rolls Royce mezi fidget spinnery, ani zdaleka není tím nejdražším. Zatímco za japonskou hračku zaplatíte zhruba 3 400 korun, za ruský spinner Caviar vyrobený ze zlata zaplatíte tolik, jako za levnější auto - 360 tisíc korun.

Začalo to téměř romanticky: ohromně jasné východy slunce, stříbřitá oblaka, podivné záře a nakonec bílá noc – a to prosím v západní Evropě! Konec června roku 1908 byl působivý, nikdo však netušil, že je to předehra k dramatu, které jen náhodou nestálo život statisíců lidí. 

Apokalypsa s malebnou předehrou

Přenesme se do Ruska, přesněji do Krasnojarské oblasti centrální části Sibiře. Na absolutně jasném nebi se zde 30. června náhle zjevil žhnoucí a nesmírně zářící ohnivý válec doprovázený ohlušujícím rachotem. Přelétl nad tajgou a po deseti minutách, během nichž překonal tisíc kilometrů a nechal za sebou duhovou stopu, explodoval nad téměř neobydlenou Tunguzskou oblastí. Místo okamžitě vzplanulo a hustý černý kouř, stoupající ze zapálené tajgy, byl vidět na 400 km daleko.

Ztráty na životech naštěstí nebyly velké – v tajze se pohybovali pouze Evenkové a ruští lovci. Až 34 km od epicentra nalézáme první přeživší: skupinka tří Evenků ještě spala ve svém čumu (což je něco jako vigvam z březové kůry nebo sobích kůží), když je exploze i se stanem vymrštila do vzduchu. V nejbližší obydlené osadě, 70 km vzdálené obchodní stanici Vanavaře, prý vlna žhavého vzduchu odhodila muže sedícího na verandě domku a zapálila na něm košili. Popáleniny utrpěli i ostatní lidé z blízkého okolí, zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy.

Zklamání prvních průzkumníků

Co vnesly do případu bezprostřední výzkumy? Nic, žádné se nekonaly. Carské Rusko přecházelo do pomalé agónie posledních let své vlády a odlehlá neobydlená oblast byla mimo jeho pozornost. Nikdo nezmapoval rozsah škod, proto se na vše brzy zapomnělo. Když pak v roce 1921 mineralog Leonid Alexejevič Kulik vyrazil na expedici přezkoumat v Rusku dosud objevené meteority, do Tungusky vlastně vůbec nedošel. Mapku dopadu však sestavil z dostupných informací a publikoval.

Kulik byl také prvním vědcem, který se do Tungusky skutečně vypravil, a to v březnu 1927. Posledních 80 km se probíjel na lyžích, a když dosáhl hranice polomu, evencký průvodce jej do „začarovaného kruhu“ odmítl vpustit. I tak odjížděl Kulik uchvácen. Grandiózní výjev zmaru jej pohltil a Tunguska se stala jeho celoživotním tématem. Vrátil se sem spolu se svými kolegy ještě čtyřikrát, naposledy roku 1939, a pokaždé odešel jako poražený. Četné krátery (největší o průměru 30 m a hloubce 4 m), v nichž se pokoušel nalézt zbytky meteoritického železa, byly patrně běžným geomorfologickým fenoménem a výtvorem mrazu ve věčně zmrzlé půdě. Nenašel vlastně vůbec nic a nakonec zmizel v pekle druhé světové války – byl raněn, zajat a v koncentračním táboře zemřel roku 1942 na epidemii tyfu.

Mravenčí práce a první výsledky

Od padesátých let do současnosti už tajgu křižuje celá řada expedic vědeckých i zpola amatérských, sovětských i světových. Zkoumají radioaktivitu i přítomnost cizorodých prvků, pátrají po zbytcích tajemného tělesa, složitě propočítávají dráhy dopadu vesmírných těles a analyzují dobová seismická měření ze všech koutů světa. Jen v letech 1961 až 1979 prošlo tajgou deset sovětských expedic, které do největších podrobností zakreslily směřování vyvrácených stromů i výrazné jizvy na těch, které zůstaly stát. V hledáčku výprav byly magnetické, izotopové i termoluminiscenční anomálie v oblasti i mutace borovic. 

Chvíli se zdálo, že klíčem k záhadě budou magnetitové a silikátové kuličky velké desetiny až setiny milimetru, které se nacházely všude okolo. Takových kuliček ovšem na Zemi spadne denně několik tun, aniž by u toho asistoval meteor o velikosti fotbalového hřiště. Na kosmický původ katastrofy však ukazovaly i zvýšené obsahy vzácných prvků v půdě a vrstvě rašeliny z roku 1908. Italští vědci Menotti Galli a Giuseppe Longo pátrali v Tungusce v roce 1991. Nakonec prokázali přítomnost mikroskopických částeček chemických prvků, typických pro kamenný meteorit, v pryskyřici ožehnutých stromů. Na dalšího badatele, Jevgenije V. Dmitrijeva, čekal důkaz v mraveništi. Lesní mravenci totiž, podobně jako straky, s oblibou shromažďují lesklé věci – zrnka zlata nebo střípky skla. A tunguzští mravenci si do svých domovů natahali sklovitá vlákna, roztavenou hmotu explodující komety. 

Superpočítač v hlavní roli

Jestliže první expedice hledaly zbytky železného jádra meteoritu a druhá etapa výzkumů (od padesátých po začátek devadesátých let) sbírala data a indicie, nastává od devadesátých let etapa třetí, vybavená nejvýkonnějšími počítači a maximem informací. Kráter se však hledá dál.

Vědci z Boloňské univerzity už od roku 1999 zkoumají jezero Čeko. Za dopadový kráter po tunguzském meteoritu chtěli prohlásit právě jej – má totiž přibližně okrouhlý tvar, průměr kolem 500 m, netypicky strmé stěny a dno v hloubce 50 m. Jeho původ je však mnohem starší a žádné zbytky po meteoritu se v jeho sedimentech nenašly. S tím se ovšem italský vědec Luca Gasparini nehodlá smířit a poslední tři roky se pokouší na dně jezera narazit na jádro domnělého meteoritu. 

Zásadní analýzy nicméně pracují s počítačovými modely a s předpokladem, že z tělesa nezůstalo víc než pár gramů. Tým kolem italských vědců Luigiho Foschiniho a Paola Farinelly zveřejnil roku 2001 teoretické výpočty k předpokládanému rozdrobení tělesa během letu. Průměr tělesa byl zároveň určen na 60–100 metrů.

Pachatel neznámý, pátrání pokračuje

Nevyřešenou záhadou je už v prvé řadě to, co vlastně výbuch v tajze (nebo nad tajgou) způsobilo. Již v roce 1930 britský matematik a astronom Francis J. W. Whipple publikoval názor, že šlo o malou kometu – ta se totiž skládá z ledu, prachu a silně výbušného metanu. Hypotézu podporují i ony pozoruhodné optické jevy, jež události předcházely. Slovenský astrolog Ľubor Kresák záhadné těleso roku 1978 dokonce určil jako fragment umírající Enckeovy komety. Argumentem oponentů je však přílišná křehkost a nesoudržnost komet, těleso by muselo explodovat mnohem výše nad Zemí.

Novější výzkumy proto straní spíše mimořádně pórovitému kamennému meteoroidu (úlomku ze srážky asteroidů) nebo chondritu – vzácnějšímu typu meteoroidu s křehkou strukturou. Toto těleso mohlo mít průměr kolem 50 m a explodovalo už ve výšce kolem 6–8 km nad Zemí. Ohnivá zkáza, která se zřítila do tajgy, vůbec nemusela být pevnou hmotou. Vědci z amerických Sandia National Laboratories předpokládají, že menší asteroid, letící až šedesátinásobnou rychlostí zvuku, explodoval už v nejvyšších vrstvách atmosféry a na Zemi vrhnul ve směru letu pouze masu horkého stlačeného plazmatu, která nevytvoří kráter, jen sežehne vegetaci pod sebou. 

Antihmota, nebo černá díra?

U Tungusky však nesoupeří pouze klasický meteoroid s kometou. Mezi výstřední outsidery, kteří se přesto hlásí k souboji, patří i antihmota nebo černá díra. Jsou to hypotézy nepříliš reálné, ale čas od času se přece vynoří. Meteoroid z antihmoty by vážil pouhý kilogram, přesto by dovedl napáchat stejnou škodu jako jeho o několik set tun těžší kamenný kolega. Interakce s atmosférou by však byla natolik rychlá a bouřlivá, že by se těleso sotva dostalo tak blízko Zemi, jak se dle dosavadních výpočtů předpokládá.

Ještě fantastičtěji zní teorie o setkání Země s miniaturní černou dírou. Její zánik by se sice neobešel bez mohutné exploze, ale stejně jako antihmota by nevysvětloval předcházející jevy v atmosféře. Současné fyzice navíc není jasné, jak tyto malé černé díry fungují. Ani náraz plazmoidu, tedy plazmatické hmoty vymrštěné z povrchu Slunce, nebo obřího kulového blesku nemá jednoznačné zastánce.

Příroda sobě

Možná se však astronomové pletou a tunguzská katastrofa nebyla návštěvou z vesmíru, ale ryze domácí záležitostí. Protože oblast leží v tektonicky velmi aktivní oblasti a epicentrum se navíc nachází v průsečíku několika zlomových linií, mohou se tyto teorie opírat o reálný základ.

Jeden ze scénářů počítá s výronem a následnou explozí obrovského množství zemního plynu, druhý s pyroklastickou smrští vyvolanou vulkanickou činností. Žhavé plyny a popel, vyvržené z hlubin Země, aniž by byly následovány vznikem vulkánu a chrlením lávy, mohly mít dostatečnou sílu na to, aby spálily a zahubily vše v okruhu několika desítek kilometrů. Popílek a zplodiny, které by se takto dostaly do vzduchu, mohly koneckonců vést k oněm pozorovaným světelným efektům. 

Zastáncem varianty, že příčinou katastrofy byl únik deseti milionů tun sopečných plynů, je i astrofyzik Wolfgang Kundt z Bonnské univerzity, který s touto teorií vystoupil v roce 2001. Spouštěčem exploze bylo podle něj tření zemního plynu o atmosféru. Malou zradou je ovšem otázka, jak se ty zhruba dvě miliardy kubických metrů metanu mohly v takovém množství a koncentraci nad tajgou shromáždit, aniž by explodovaly dříve, než by dosáhly maxima.

Fyzik a geolog Andrej J. Ol’chovatov zase ve svém volném čase uvažuje o tom, že ohnivá koule nad tajgou mohla být původu geofyzikálního. Jeho geometeor tak vznikl v důsledku zemětřesení a při svém letu kopíroval linii tektonických zlomů.

Proč se však stále tolik zabýváme dávným výbuchem? Možná proto, že potenciální zkázu z vesmíru nemůžeme nikdy vyloučit a obrovité asteroidy Zemi, sice z bezpečné vzdálenosti, míjejí každou chvíli. NASA aktuálně eviduje přibližně 14 tisíc potenciálně nebezpečných objektů. Drtivá většina nicméně nepředstavuje nebezpečí pro Zemi a ani pro satelity na oběžné dráze. Podle pracovníka NASA, Lindleye Johnsona je aktuálně největší hrozbou objekt, který se má k Zemi přiblížit v roce 2185. I u něj je ale pravděpodobnost, že zasáhne Zemi jen 490 k jedné.

Image

Čtěte také

Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Není to tak dlouho, co vědci v krvi komodských draků objevili látky, které jsou slibné jako nový typ antibiotik. Ale pro medicínu jsou velmi zajímavé i jedy, ať už ještěrů, jako jsou právě varani komodští, anebo hadů.

Podle nové studie nabízejí jedy ještěrů a hadů velké množství zajímavých látek, které bude možné využít v nových typech léčby. Až donedávna se přitom věřilo, že u ještěrů jsou jedy vzácné. Ve skutečnosti jsou ale poměrně běžné, jen nebývají smrtelné. Stačí, když kořist nebo protivníka zpomalí.

TIP: Kde sehnat nová antibiotika? V krvi draků z ostrova Komodo!

Jedy ještěrů a hadů často ovlivňují krevní tlak nebo například srážlivost krve. Právě takové vlastnosti jsou přitom žádoucí při léčbě nebo prevenci infarktu a mrtvice, obávaných chorob dnešní doby.