V průběhu Velké války došlo k nesčetným modifikacím uniforem, výstroje i výzbroje, jež armáda zaváděla na základě zkušeností z jednotlivých bojišť, ale také podle možností dané oblasti, neboť produkce armádní výstroje probíhala především v menších továrnách po celém soustátí.

Za císaře a jeho rodinu

Rakousko-uherská armáda vycházela při zavádění své výstroje a výzbroje jak z několikasetleté tradice, tak z nejnovějších módních a technických trendů. Věhlasné bílé uniformy, o kterých zpívá nejedna lidová píseň, se staly minulostí ještě v druhé polovině 19. století, kdy je nahradily kabáty světle šedé barvy. Posledními změnami před začátkem války prošla rakousko-uherská uniforma v roce 1908. Standardní barvou oblečení pěšáka se stala takzvaná štičí šeď, střední odstín šedé barvy s příměsí do modra. Pořád šlo ovšem o uniformy slušivé. Teprve zdrcující válečný nedostatek přinutil c. k. erár k používání přísně praktických vzorů z náhražkových materiálů postrádajících lesk a eleganci.

S postupujícím časem se navíc v oblasti výroby pro frontu projevily důsledky rostoucí nouze. Naši pradědečkové v zákopech začali namísto původních spinek (kamaší) používat praktické ovinovačky nebo vlněné podkolenky, barva uniforem se po německém vzoru změnila na takzvanou polní šeď, torny z teletiny nahradily plátěné tlumoky. K používání přileb se přecházelo kupodivu teprve v letech 1916 a 1917. Celková pochodová zátěž řadového pěšáka byla značná: činila asi 27 kg. Polovina příslušníků pěší čety nesla ještě polní lopatky, jeden voják krumpáč, další pak nůžky na stříhání ostnatého drátu.

Nově sestavené pochodové kolony byly vybaveny výstrojí čerstvé produkce, stávající frontové jednotky si ale poměrně dlouho ponechávaly původní materiál, se kterým na frontu přišly. Důvodem byla materiálová nouze i vyšší kvalita předválečné produkce. Tuto různorodost ještě zvyšoval fakt, že si mnoho vojáků uniformy upravovalo podle vlastní vůle. 

Pokud úvahy fyziků správné, tak viditelná hmota tvoří jenom docela malou část vesmíru. Několikanásobně více by mělo být temné hmoty a většinu vesmíru by měla tvořit temná energie. Potíž je v tom, že o temné hmotě téměř nic nevíme a o temné energii toho víme ještě méně. Dokonce není ani jasné, zda tyto fenomény existují.

Výzkumu temné hmoty a temné energie se věnují vědci v rámci projektu Dark Energy Survey (DES). Zabývají se studiem 26 milionů vybraných galaxií a sledují jejich osudy během posledních 7 miliard let. V těchto dnech uveřejnili první výsledky své práce.

Vesmír s temnou hmotou a energií funguje

Vědci Dark Energy Survey přesně změřili některé klíčové kosmologické parametry. Zároveň dospěli k závěru, že standardní kosmologický model, známý jako Lambda-CDM, funguje nejlépe, když v sobě zahrnuje jak temnou hmotu, tak i temnou energii.

TIP: Soumrak temné energie? Nová studie zpochybňuje zrychlování rozpínání vesmíru

Podle badatelů je to poprvé, kdy někdo zkombinoval data z počátku vesmíru, získaná zmapováním reliktní mikrovlnného záření, s údaji, které poskytlo pozorování galaxií v rozvinutém vesmíru. Projekt Dark Energy Survey poběží asi ještě čtyři roky. Snad nakonec přispěje i k odhalení podstaty temné hmoty a temné energie.

Svět je plný smutných lidí, okamžitou pomoc ale potřebuje jen relativně malá část z nich. Zjistit, zda někdo trpí nebezpečnou depresí, ale není vůbec jednoduché, a to ani pro zkušené lékaře. Statistiky ukazují, že diagnostická úspěšnost lékařů je zhruba 42%, což není zrovna mnoho. Američtí psychologové proto vyzkoušeli zapojit do procesu diagnostiky deprese počítače.

Jejich výzkumu se zúčastnilo 166 dobrovolníků s účty na Instagramu, přičemž u 71 z nich byla v předešlých třech letech diagnostikována deprese. Počítače analyzovaly 43 950 fotek, které účastníci výzkumu měli na svých účtech.

TIP: Stane se chatovací inteligence Woebot lékem na epidemii deprese?

S pomocí dobrovolníků výzkumníci vytvořili počítačový algoritmus, který určí depresi z fotek, které člověk sdílí na sociálních médií, s výtečnou úspěšností 70 %. Lidé s depresí mají podle výzkumu viditelný sklon sdílet méně barevné obrázky a umělé inteligence to pak obstojně dovedou rozpoznat.

Australští vědci zjistili, že se delfíni skákaví u pobřeží Západní Austrálie oddávají sexuálnímu chování ve skupinách, které tvoří jen samci. Po skončení rozmnožovací sezóny sledovali skupinu 15 delfíních samců, která se občas rozpadala na menší skupinky.

V malých skupinách se tito delfíni věnovali intenzivním kontaktům, které připomínaly páření. Je velmi pravděpodobné, že se delfíni skákavé chovají podobně i na jiných místech oceánu.

TIP: Delfíni mají mezi sebou přátele i nepřátele, podobně jako lidé

Vědci jsou přesvědčeni, že homosexuální chování delfínů pomáhá utužovat sociální organizaci skupiny samců delfínů. Kontakty mezi samci, ať už sexuálního nebo jiného charakteru, přispívají k utváření vazeb mezi jednotlivými členy skupiny, a pomáhají také ustanovit dominantní a podřízené jedince v rámci skupiny.

Do života mravenčího společenstva neodmyslitelně patří i jiní zástupci bezobratlých, kteří s mravenci žijí buď v přátelském, nebo nepřátelském vztahu. Především mravenci rodu Formica tuto symbiózu hojně využívají a tak můžete v jejich hnízdech najít celou řadu dalších bezobratlých. Jsou to například i jiné druhy mravenců jako Formicoxenus nitidulus, drabčíkovití brouci rodu Thiasophila nebo Stenus, brouci rodu Monotoma a další.

Zaostřeno na cukry

Potrava mravenců je velmi bohatá a skládá se s bílkovin a cukrů. Každý mravenčí druh má poměr mezi potřebnými bílkovinami a cukry různý. Nejdůležitější složkou potravy jsou přitom bílkoviny, které jsou nutné pro vývoj larev mravenců, ale i pro výživu královen. U lesních mravenců rodu Formica však více než 50 % potravy tvoří tzv. medovice, tedy cukrové výkaly nejčastěji ze zadečků mšic a červců. Složení medovice se liší podle druhu mšice, ale nejčastěji obsahuje fruktózu, glukózu, sacharózu, trehalózu a vyšší oligosacharidy. Zbytek mravenčí potravy tvoří hmyz (30–45 %), rostlinné šťávy (5 %) a semena (0,5–1 %).

Za den vyloučí jedna mšice asi 0,5 mg medovice, v teplém počasí to může být až 8 mg. Množství sebrané medovice se liší u jednotlivých druhů mravenců. Nejvíce je vyprodukováno v letním období, takže maximum sběru připadá na konec léta.

Ochrana za potravu

Mravenci využívají mšice a červce ke svému prospěchu a bez nadsázky můžeme hovořit o jakémsi pastevectví. Soužití mravenců se mšicemi a červci se odborně nazývá trofobióza. Jde o oboustranně výhodné soužití, které přináší jedněm bezpečí a druhým potravu. Trofobióza je známa u celé řady mravenců. U nás se s ní setkáte především u mravenců rodu Formica, Lasius a Myrmica.

TIP: Mšice a jejich spolupracovníci aneb Výkonná genetická laboratoř

Téměř každá kolonie mšic má své mravenčí ochránce. Mravenci své mšice chrání velmi urputně, a jakmile se do jejich blízkosti dostane například larva berušky, ihned se ji snaží odehnat. Při fotografování mšic jsem sám na vlastní kůži zažil obětavost mravenců. Když jsem hledal vhodnou větvičku pro fotografování, kde na mšice dobře uvidím, dotknul jsem se stativem jiné části mladého javoru a mravenci okamžitě využili příležitosti a vyrazili směrem k nekryté části mého těla. Obrana mravenců je velmi efektivní a tak jim na oplátku mšice a červci poskytují sladké šťávy ze zadečku. Mravenci jemně poklepávají tykadly na vystrčené zadečky mšic, které ochotně vypustí kapičku medovice. Pozorovat toto chování není vůbec náročné a stačí se jen pozorně dívat.

Pro zteč Reichstagu musela vojska sovětské 150. střelecké divize nejdříve získat neporušený Moltkeho most přes Sprévu, ležící přímo proti Reichstagu, a po něm přisunout co nejblíže těžkou techniku. Rudoarmějci obtížný úkol splnili a podminovaný a barikádami bráněný most se ocitl 29. dubna ráno v jejich moci. Teprve na levém břehu si sovětští vojáci uvědomili, co je čeká – útok na mohutný objekt, před kterým se prostíral otevřený, ze všech stran postřelovaný terén. Úkryt poskytovalo pouze mnoho kráterů po explozích, plných špinavé a studené vody.

Předchozí část: Pád Berlína (1): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Znovu a znovu do útoku

Jedinou šanci přiblížit se k Reichstagu představovaly přískoky z jedné díry do druhé pod trvalou palbou. První sovětskou divizi záhy posílila 171. střelecká divize a tyto dva svazky sehrály klíčovou roli při dobytí hlavního cíle bitvy o Berlín. Boj o rozsáhlou budovu Říšského sněmu se postupně rozpadal na útoky jednotlivých pluků, poté praporů, rot a čet a nakonec se již prosazovala iniciativa jednotlivců.

První zteč Reichstagu zahájily sovětské jednotky 29. dubna ještě za tmy, po jejím odražení zaútočily po předchozí mohutné dělostřelecké přípravě ten samý den dopoledne znovu. Oba útoky je pouze přivedly do mokrých jam ve vzdálenosti 300 m od cíle. Ve večerních hodinách znovu následovala sovětská palba z děl, která však okamžitý efekt nepřinesla. Rudoarmějce navíc zaskočil předtím nezjištěný vodní příkop před Reichstagem, který na mnoho hodin zablokoval postup.

Překážka vznikla propadnutím stropu podzemní dráhy a následným zatopením vodou ze Sprévy. Teprve 30. dubna ráno se podařilo přemístit po Moltkeho mostě samohybná děla, která přímou střelbou z bezprostřední vzdálenosti probila otvory ve zdech a zahnala obránce od střílen. V následující zteči již rudoarmějci dosáhli stěn budovy a vzniklými průlomy do ní pronikali.

Průnik do budovy

Následovala druhá fáze bitvy o Reichstag – boj uvnitř budovy. V ní využívali němečtí obránci svou znalost složitého prostředí budovy v nepřehledné situaci, kdy tma, hustý prach a kouř spolu se střelbou bránily vnikajícím sovětským jednotkám v rychlé orientaci. Další postup se zpomalil. Dalo se však předpokládat, že některý z odvážných průzkumníků, kteří stáli v čele sovětských útoků, dokáže nakonec na kupoli proniknout.

Přání se asi stalo otcem myšlenky, neboť na základě nepřesného hlášení odešla od velitele 150. střelecké divize dlouho očekávaná informace, která prolétla všemi nadřízenými stupni až na Stalinův stůl – nad Reichstagem vlaje rudý prapor se srpem a kladivem. Zprávu ihned zveřejnila sovětská informační agentura a dále ji šířila mezinárodní média.

Do oblasti se stáhli všichni sovětští váleční korespondenti, aby zjistili, že kolem nich sviští kulky z údajně dobyté budovy. Ukázalo se, že informace nebyla přesná, a velitel divize generálmajor Šatilov měl jedinou možnost, jak zachránit nejenom svou reputaci, ale v sovětském systému i kariéru a možná život. Musel zajistit, aby na střeše budovy zavlál rudý prapor co nejdříve, bez ohledu na ztráty. Proto nařídil nepolevovat v úsilí o získání budovy.

Poslední boj

Jádro obránců Reichstagu tvořili v posledních dnech příslušníci SS
z divize Nordland a s ní spojené skupiny francouzských esesmanů z praporu „Charlemagne“. Předpokládali, že v případě zajetí budou jejich šance na přežití malé, a proto kladli tvrdý odpor. Spolu s nimi bojovali také kadeti námořního učiliště, příslušníci pozemního personálu Luftwaffe i vojáci Wehrmachtu.

Ke konečnému útoku na Říšský sněm zasadil 79. střelecký sbor veškeré síly a bojovou techniku. Útočné vlny sovětské pěchoty se po průniku do budovy rozbíhaly po chodbách a schodištích, přitom se malé skupiny jistily vzájemnou krycí palbou. Nakonec se rudoarmějcům podařilo ovládnout střed Reichstagu a zvolna pronikali na střechu, kde postupně zavlálo několik sovětských praporů.

Legendární rozvědčíci Jegorov a Kantarija vyvěsili svou vlajku až jako pátou v pořadí, přesto se právě oni stali Hrdiny Sovětského svazu a dostali se do učebnic. Obránci se zčásti vzdali, většina se 1. května večer stáhla do rozsáhlých sklepních prostor, kde se chystali klást další odpor. V noci na 2. května však podepsal generál Weidling kapitulaci celé berlínské posádky a poslední bojovníci o Říšský sněm složili zbraně. Jejich další osudy byly různé, zpravidla však nezáviděníhodné.

Po vypuknutí války odešel Jaroslav Klemeš spolu s kamarádem Ludvíkem Čambalou do zahraničí, aby bojovali za svobodu vlasti. Zúčastnil se bojů ve Francii, v Británii se v roce 1941 přihlásil do speciálního výcviku. Po jeho absolvování byl společně s J. Nechanským, A. Vyhňákem a J. Pešánem zařazen do skupiny Platinum-Pewter, která měla za úkol po svém vysazení v protektorátu udržovat rádiové spojení s Londýnem a organizovat příjem dalších osob a výzbroje. Sedmnáctého února 1945 byla jejich skupina vysazena u Nasavrk.

Po válce byl Klemeš povýšen na nadporučíka a stal se tělovýchovným důstojníkem 2. pluku v Litoměřicích. V prosinci 1950 byl propuštěn z armády a zatčen. Po 15 měsících ve vyšetřovací vazbě byl odsouzen ke dvěma letům vězení, degradován a byla mu odejmuta vyznamenání. Po propuštění z vězení musel ještě rok strávit v pracovním táboře, poté pracoval v dělnických povoláních, později jako řidič u ČSAD. V roce 1968 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i vyznamenání. V roce 1990 byl povýšen na podplukovníka v záloze, v roce 1992 na plukovníka. V roce 2010 byl povýšen do hodnosti brigádního generála, v roce 2013 na generálmajora a od letošního května je generálporučíkem.

Pane generále, jak vypadal váš život před válkou?

Narodil jsem se v roce 1922 v Čadci na Slovensku, kde otec pracoval na berním úřadě a matka tam byla učitelka. Přemístili je do Skalice, matka učila v Holíči. Rodiče se však rozešli a já zůstal s otcem, se kterým jsem měl blízký vztah. Ve Skalici jsem chodil do pokračovací obchodní školy a pak jsem pracoval jako příručí v obchodě.

V době, kdy začala nacistická okupace českých zemí, vám bylo 17 let...

Mládí nehrálo roli, byl jsem vychováván tak, abych miloval svou vlast a byl ochoten pro ni něco obětovat. Proto jsem se rozhodl odejít do Francie a přidat se k československé armádě, která se tam formovala.

Tajně přes hranice

Kdy jste odešel z protektorátu? Řekl jste o tom otci?

Otci jsem neřekl, že odejdu, protože by mě přemlouval, abych zůstal, napsal jsem mu jen dopis. Už jsme se nikdy neviděli. Za války byl zatčen, pracoval totiž v organizaci, která převáděla ohrožené lidi židovského původu z Moravy na Slovensko. Čtyři z nich Němci zavřeli a pak popravili – otec byl mezi nimi.

O tom jsem se dozvěděl v Anglii, kde jsem se setkal s rodákem, který mi ukázal výstřižek z našich novin, které vycházely v Londýně, kde bylo napsáno, že otec byl popraven za narušování řešení židovské otázky. Tatínka jsem měl moc rád, staral se pěkně o mne i o bratra poté, co od nás matka odešla. Po válce jsme se s ní spolu s bratrem jednou setkali, ale když začala o tátovi mluvit škaredě, rozloučil jsem se s ní a už nikdy ji pak neviděl.

Jak vaše cesta do Francie probíhala?

V lednu 1940 jsme odešli s kamarádem Ludvíkem Čambalou takzvanou balkánskou cestou. V Maďarsku jsme se přihlásili na francouzském konzulátu, dál jsme šli do Jugoslávie, kde nám vystavili společný pas pro několik lidí, a přes Řecko a Turecko až do Sýrie, která tehdy patřila Francii. Mezi libanonským Bejrútem a Marseille fungovala pravidelná doprava, nalodili jsme se na loď Patria, která nás odvezla přes Alexandrii a Alžír do Marseille. Odtud nás Francouzi odvezli do Agde, kde byl tábor formující se československé armády.

Dostal jsem se k velitelské rotě druhého pluku jako spojař, kamarád Čambala, protože byl příliš mladý, bylo mu teprve šestnáct a půl roku, byl zařazen k náhradní rotě, později ho ale převeleli k naší rotě. V době našeho příchodu už byly vytvořeny dva naše pluky a vznikal třetí pluk. Francouzi se na nás nedívali dobře. Mysleli, že válka je kvůli nám Čechoslovákům, a vůbec nechtěli bojovat. Byli jsme nemile překvapeni, jak se vůbec na válku nepřipravovali. Když jsme pak ale měli odcházet na frontu, tak už se na nás dívali jinak – mávali nám a prosili, ať zastavíme ty „boše“.

Jak to vypadalo na frontě?

Fronta byla asi 70 km východně od Paříže na řece Marně, odjeli jsme tam z Agde vlakem. Od něj nás vezly autobusy až do obce, kde byl vojenský lazaret. Tam jsme s Čambalou poprvé viděli a hlavně ucítili, jak vypadá skutečná válka – všude byli zranění ovázaní vojáci a silný zápach. Dál jsme pokračovali k řece a my spojaři jsme měli za úkol převzít jeden úsek a navazovat spojení rot s velitelstvím praporu a pluku. Veškeré spojení se uskutečňovalo pomocí telefonů, museli jsme udržovat dráty, které občas přetrhala palba. Silnice byly ucpané, protože na frontu šlo vojsko, a proti vojákům zase prchalo civilní obyvatelstvo. Na ně nalétávaly německé štuky, stále znovu a znovu. Němci tak chtěli vyvolat chaos, a to se jim velmi dařilo.

Jak pokračovala dál vaše francouzská anabáze?

Museli jsme ustoupit, nákladní auta si pro sebe zabrali Francouzi a my putovali pěšky přes celou Francii. Němci rychle postupovali, byli dobře sehraní, letectvo uvolňovalo cestu pozemním jednotkám. Zastavili jsme se ještě na řece Loiře u města Gien, kde právě německá letadla zaútočila na most. Druhý den přišli Němci, ale přes most, jak jsme očekávali, nezaútočili, o pár kilometrů dál totiž postavili pontonový most a překročili řeku. Takže jsme zase museli ustoupit.

Nakonec jsme se dostali do přístavního města Séte. Lodě měly zakázáno vyplout na moře, protože už bylo uzavřeno příměří, ale pomohl nám generál Fauché, který byl v Československu jako vojenský atašé ve 20. letech. Mohli jsme se beze zbraní nalodit na egyptskou loď a večer jsme vypluli do Gibraltaru. Tam se formoval velký konvoj 33 lodí a pěti torpédoborců, který odplul do Anglie.

Výcvik v Anglii

Co jste cítil, když jste Francii opouštěl?

Z Francie jsme byli strašně zklamaní a byli jsme rádi, že ji opouštíme. Hrozné oblečení z první války, pušky, které se zasekávaly... V Liverpoolu už bylo všechno jinak. Pořádek, organizace, prostě všechno fungovalo. Nastoupili jsme do vlaku s luxusními vagony, ve kterých byly čalouněné sedačky. Až jsme se báli sednout, abychom je neušpinili. Přivezli nás do Cholmondeley, kde byly připraveny stany pro šest až osm lidí. Tam jsme se odvšivili, spálili staré uniformy a dostali battledressy a nové boty. Zkrátka úplně něco jiného než ve Francii.

Čekali jste, že se Němci vylodí na britských ostrovech?

To nikdo nevěděl. Ve Francii měli Němci obrovskou převahu, i leteckou. Nad Británii každý večer přilétaly mohutné svazy bombardérů, slyšeli jsme, jak padají bomby. Naši vojáci tam potom chodili pomáhat odklízet trosky. Angličani naši pomoc, to, že bojujeme i za jejich zemi, oceňovali a dávali nám to jednoznačně najevo. Projevilo se to třeba tak, že jakmile viděli cizího vojáka, vždycky ochotně brali stopaře.

V bitvě o Británii se vyznamenali českoslovenští piloti. Vy jste neuvažoval, že byste se přihlásil k letectvu?

Já i další jsme se hlásili, ale nevzali všechny. Protože jsem byl ve spojovací četě, nechtěli mě pustit. Někteří z nás se tam dostali, ale bylo jich málo.

Potom jste se přihlásil do speciálního výcviku?

Ano. Celé to začal Churchill svým výrokem „Zapalte Evropu!“ Tím bylo myšleno, že do okupovaných zemí mají být shazováni parašutisté, kteří tam měli provádět sabotáže a působit Němcům problémy. Velitelé praporů dostali za úkol vybrat vojáky vhodné pro tyto úkoly. Následně přišel ze zpravodajského oddělení pplk. Strankmüller se škpt. Šustrem a ti chodili k jednotkám a dělali pohovory s vybranými vojáky. 

Říkali nám, že domácí odboj potřebuje pomoc. Že je to nebezpečná práce, že když odmítneme, nic se nestane, ale jestli chceme pomoct... Řekl jsem ano. Odvezli nás do Londýna k plukovníku Moravcovi a pak na výcvikovou stanici STS 46. Na speciální kursy jsme se pak stěhovali na různá jiná místa.

Jak samotný výcvik probíhal?

Byl poměrně dlouhý. Já už měl základní radiotelegrafický výcvik za sebou, tady nás npor. Süsser kromě jiného učil, jaká dělat při vysílání protiopatření, aby nás nechytili. Němci totiž odposlouchávali a sledovali, zda se neobjevila nová vysílací stanice, hned to pak hlásili obsluhám goniometrů; ty potom dokázaly lokalizovat místo, odkud se vysílá. Proto jsem později v protektorátu nesměl „pípat“ z jednoho místa třeba půl roku a musel jsem se často stěhovat.

V Anglii jste byl při výcviku jeden z nejmladších. Jak jste vycházel s ostatními účastníky?

Občas se nějaký konflikt objevil, ne vždy si lidé sedli. A to je při výsadku strašně důležité, aby si ti lidé rozuměli a věřili si. Například Pavel Hodač si nepadl do oka s Jaromírem Nechanským, pořád na něj nadával, a přitom  jsme měli společně seskočit do protektorátu. Jejich vztah by tak napjatý, že když se Hodač v Anglii ženil a nás pozval na svatbu, tak Nechanský na ni nepřišel. Také Pavel Hromek se těžko snášel s ostatními. Tonda Bartoš, velitel budoucího výsadku Clay-Eva ho s sebou nechtěl. Nakonec to Bartoš se Štokmanem a Šikolou udělali tak, že Moravcovi řekli, že Hromek mluví ze spaní, a nejen mluví, ale i odpovídá! Nakonec šel Hromek do akce sám a já se s ním sešel až na Moravě.

Výcvik jste zahájil v říjnu 1941, do akce jste se dostal až za tři a půl roku. Jak jste toto čekání zvládal?

Dva a půl roku trval výcvik, absolvoval jsem jeden kurs za druhým. Potom jsme se přesunuli do Itálie. Bydleli jsme mezi Brindisi a Bari a účastnili jsme se dalších kursů. Hodně jsme trénovali vysílání. Je totiž důležité, aby se oba telegrafi sté – ten, který vysílá, i ten, který přijímá – sehráli, zvykli si na sebe. Tato sehranost se nám později hodila v protektorátu. Abychom Němce zmátli, měnili jsme například během jedné relace několikrát vysílací frekvence. Jeli jsme na určité frekvenci, a pak jsme si dali znamení – třeba „přecházím na Béčko“, on už věděl, jaká je to frekvence, odpověděl „OK“ a už mě tam hledal, a už mě tam chytal. Takhle jsme se Němcům ztráceli a oni nás museli znovu hledat.

Po letech doma

Když jste konečně v únoru 1945 seděl v letadle směřujícím do protektorátu, na co jste myslel?

Já jsem spal. Spali jsme všichni čtyři, leželi jsme na padáku a motory nás ukolébaly. Letěli jsme už potřetí, takže to pro nás nebylo nic nového. Poprvé jsme bloudili nad jižní Moravou, byla mlha, tak jsme se vrátili. Podruhé, když jsme letěli nad Wiener Neustadt, kde byla řada zbrojovek, nás překvapila silná protiletadlová palba, bouchalo to jak u vánočního stromku; dostali jsme zásahy a letci naznali, že se musíme vrátit. Potřetí nás vezla polská osádka. Chtěli jsme, aby nás shodili přesně, a oni na to: na metr vás shodíme. A opravdu, shodili nás naprosto přesně. Když jsme se přiblížili k cíli, začali nás Poláci budit. Nám se ani nechtělo, ale jeden z nich už otevřel poklop a nás udeřil ledový vzduch do tváře. Honem jsme se připravili a koukali se z okýnka, viděli jsme bílé a černé fleky – jak na polích ležel sníh a lesy byly tmavé. 

Dohodli jsme se, že skočíme dva a dva. Já jsem skákal třetí. Skákali jsme se svázanýma nohama, vak s materiálem jsme měli přivázaný k nohám. Některým z nás, i mně, se vak utrhl. Ten provaz byl z Itálie, takový starý a vetchý... Už jsem myslel, že jsem o vak přišel, ale Lojza Vyhňák na mě zezdola křičí – mám ho, mám ho... Materiál se ale stejně poškodil. Vysílačku jsme sice opravili, ale vysílali jsme jen na blind, nevěděli jsme, jestli nás slyší. Proto jsme žádali o nové vysílačky, a oni to v Londýně skutečně slyšeli. A kolega Karel Niemczyk potom zajistil, že nám poslali vysílačky nové.

Po seskoku jste došli na záchytnou adresu...

Měli jsme tři adresy. Na první adrese nás zklamali psi, kteří nepřestávali štěkat. Člověk, který bydlel na udané adrese, nás nechtěl pustit dovnitř, měl strach. Řekli jsme heslo, a on že nikoho nepustí, ať přijdeme za světla. Heslo bylo: Chceme chleba. A odpověď měla být: A s máslem? Ale on neřekl nic. Když jsme viděli, že sousedi otevírají okna, tak jsme raději odešli.

Další adresou bylo Hradiště. Tam už jsme nemohli za tmy dojít, tak jsme se schovali v lese, kde jsme počkali, než se opět setmí. Večer jsme přišli do Hradiště, kde nám otevřela paní Korábková, která o ničem nevěděla. Byla tehdy v nesnadné situaci – jejího muže už hledalo gestapo. Oni mysleli, že na noc se přijde domů vyspat, a tak tam na něj chodili čekat… a po nich jsme přišli my. Paní Korábková nevěděla, co má dělat. Ukazovali jsme jí anglickou čokoládu, pistole… Mohla to být provokace Němců… a ona přemýšlela a koukala nám do očí a pak najednou řekla: „Chlapci, já vám věřím. Ale tady nemůžete být, co kdyby zase přišli gestapáci hledat manžela.“ Tak nás schovala ve stodole na zahradě. Druhý den to oznámila panu Fialkovi, zvěrolékaři, který měl spojení na odboj a na telegrafisty.

Co bylo v protektorátu hlavním úkolem výsadku Platinum?

Abychom mohli přijímat zbraně, měli jsme k dispozici naváděcí maják Eureka, který jsem obsluhoval. Bez eureky se letadlo jen těžko navádělo k cíli. Já si naopak díky ní mohl letadlo „přitáhnout“ přesně nad shozovou plochu, dosah signálu byl 80–90 km podle terénu. Když jsem eureku zapnul, nemohl jsem sice mluvit s osádkou letounu, ale na obrazovce přístroje se mi zobrazil jeho rádiový signál. Ve sluchátkách se ozýval stálý zvuk, který se začal zvyšovat, když se letadlo přiblížilo.

V tu chvíli museli pomocníci rozmístit a rozsvítit světla, aby letoun mohl nalétnout proti větru. Pak shodil válcové kontejnery se zbraněmi, které byly uložené v pumovnicích, bylo jich tam 22–24, když pilot otevřel pumovnici, tak vypadly ven. To byl krásný pohled. Víte, co to dalo práce najít vhodnou plochu, aby to byla rovina, nebylo to blízko silnice… Jeden kontejner vážil kolem 100 kg. Do rána to muselo zmizet, místní nám pomáhali i s vozy taženými koňmi. První shoz jsme takhle provedli na Moravě u Nového Města na Moravě, Radomír Luža a jeho skupina dostali polovinu, druhou jsme dali sovětským partyzánům, kteří tam v okolí žili v zemljankách. To byl první náš shoz. Bylo tam kolem stovky lidí.

Kolik těch shozů celkem bylo?

Udělali jsme čtyři. Já s Nechanským. Pak v Praze už jsme bohužel nezrealizovali ani jeden shoz.

Na pomoc Pražskému povstání

Proč jste z Moravy odešli do Prahy? A jak jste se tam dostali?

To bylo nejhorší, co jsem zažil. Na Moravě byly čtyři radiostanice, v Praze žádná. Jedna se tedy měla přesunout do Prahy. Měl jít kapitán Hromek, ale on byl takový hádavý, proto jsem řekl, neblázněte, vždyť on se tam bude s každým hádat. Tak jsem šel já s Nechanským. V Praze byla Zpravodajská brigáda, skupina mladých lidí, a ti nám měli zajistit dopravu do Prahy. Vlakem to nešlo, protože na nádražích byly přísné kontroly. Přesvědčili proto jednoho německého pracovníka Todtovy organizace, který jezdil po trase Vídeň–Praha, aby pomohl převézt dva lidi do Prahy, že mu to bude po válce přičteno k dobru. On souhlasil.

V Moravské Třebové u vlakového nádraží nás naložil do auta na dřevoplyn a jeli jsme na Prahu. U Německého Brodu byla uzávěra a dva esesáci a pět vojáků Wehrmachtu. Chtěli doklady. My s Nechanským jsme seděli vzadu, pod nohama vysílačku zakrytou hadry. Řidič jim dal papíry, ty ale nestačily... pak vyndal další, taky to nebylo ono, pak už jsme se rozhlíželi, kam budeme utíkat, jestli se pokusíme prostřílet, ale uvědomili jsme si, že proti sedmi nemáme šanci. Nakonec řidič vyndal nějaký doklad, díky kterému nás nechali jet.

Jak vypadalo vaše působení v Praze?

V Praze jsme přijeli k Veleslavu Wahlovi do Bubenče. Ten nám dal své oblečení, ve kterém jsme byli méně nápadní než v našich vlastních vysokých botách a oblečení vhodném pro pobyt na Vysočině. Přišel k němu ještě jeden muž, který nabídl, že mohu vysílat od něj z domu. Vzal mě tramvají k sobě domů, dal mi klíče a nechal mě samotného. Sám jsem ale vysílat nemohl. Máte totiž sluchátka na uších a nemůžete hlídat okolí. Potom mě odvezli do Kobylis a odtud jsem vysílal celou dobu.

Jaké zprávy jste vysílal?

Co bylo třeba. V první řadě jsme žádali o zbraně. Navrhli jsme asi čtyři plochy pro shoz zbraní, na jedno z těch míst šli členové Zpravodajské brigády, ale letoun nepřiletěl. Divili jsme se, proč najednou nic neposílají. Až po válce jsem se dozvěděl, že Rusové proti těmto dodávkám zbraní zasáhli, protože nechtěli, aby se na území, které plánovali obsadit, dostaly zbraně ze Západu.

Po válce jste zůstal v armádě?

Dostali jsme nabídku zůstat v armádě nebo na ministerstvu zahraničních věcí, na vyslanectvích dělat telegrafistu, šifranta. Asi šest nás šlo do jednoleté vojenské akademie v Milovicích, bylo to na úrovni vojenské akademie. My jako nadporučíci jsme tam strávili jen rok a šli k jednotkám. Když potom přišel rok 1948, tak byli všichni propouštěni a někteří také zavíráni.

Zatkli i vašeho velitele Nechanského. Když probíhal soud s ním, nebál jste se, že si přijdou i pro vás?

On byl v Praze, já v Milovicích, takže jsme se moc nestýkali. V tomto duchu vypovídal i Nechanský u výslechu. Přesto se mě s ním prokuratura pokusila spojit. Když mě vyslýchali na Domečku, vyšetřovací věznici StB, potkal jsem tam jednoho známého z kursu, který nás měl také vyšetřovat. Ptal se mě, jestli jsem znal Nechanského. A já – jistě že znal. A on ježíšmarjá!. A pak už jsem ho nikdy neviděl. Nechanskému dávali za vinu hlavně to, že za Pražského povstání podepsal tu smlouvu s Němci o jejich odchodu z Prahy. Nechanského nakonec v roce 1950 popravili.

A váš proces?

Když na mne nemohli nic najít v souvislosti s Nechanským, zařadili mě při vyšetřování do skupiny generála Karla Palečka, mého nadřízeného z Anglie. Obvinili mě z toho, že jsem nenahlásil údajnou Palečkovu protistátní činnost, a také z toho, že jsem prý věděl o odchodu Štokmana a Bartoše na Západ, a neoznámil to. Dostal jsem u státního soudu obhájce ex offo, který při procesu řekl: „Můj mandant se přiznává.“ A já volal: „K čemu se přiznávám?! Vždyť já nic neudělal!“ Ale nebylo mi to nic platné. Nakonec dostal Paleček devět let a já dva roky.

Podobně jako tolik velkých objevů stála i u zrodu nerozpustitelné zmrzliny náhoda. Japonští vědci z centra Biotherapy Development Research v Kanazawě zkoušeli najít využití pro jahody, které nejsou vhodné pro prodej v podobě čerstvého ovoce. Reagovali tak na tehdejší problémy zemědělců postižených v roce 2011 zemětřesením, kteří kvůli tomu nebyli schopni dodávat na trh dostatečně konkurenceschopné ovoce. 

TIP: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě

Vědci požádali místního cukrářského mistra, aby vytvořil jim krém s příměsí polyfenolu – přírodní látky obsažené ve zvýšené míře právě v jahodách. To se sice neukázalo jako příliš praktické, neboť krém po přidání látky okamžitě ztuhl, zajímavý objev byl ale na světě.

Podle Takeshi Toyoda má polyfenol tu vlastnost, že zabraňuje oddělení vody od tuku. Zmrzlina tak drží mnohem déle svůj tvar i v teplém prostředí. Takto vylepšená zmrzlina si dokázala udržet takřka nezměněný tvar i během pokusu, kdy byla po dobu pěti minut vystavena teplému vzduchu ze sušičky. Dobrou zprávou pro milovníky zmrzliny je i skutečnost, že polyfenol žádným způsobem neovlivňuje chuť výsledného produktu.

Registrace některých internetových služeb dokáží být pořádně otravné. Provozovatelé od svých uživatelů vyžadují spoustu často zbytečných informací a dat. Není proto divu, že někteří uživatelé v nich vyplňují nesmyslné či nepravdivé údaje. Jak ukazuje příklad z Nizozemska, střet digitálního světa s tím reálným může být pořádně tvrdý.

Nizozemský poštovní kód (v podstatě alternativa našeho poštovního směrovacího čísla) umožňuje poměrně přesnou identifikaci konkrétního domu. Kód se skládá ze 4 číslic a dvojice velkých písmen, přičemž první dvě číslice označují město a oblast, druhé dvě číslice a dvě písmena označují rozsah čísel domů, obvykle na stejné ulici. V kombinaci s číslem popisným tak lze z náhodného zadání poměrně snadno „trefit“ skutečně existující adresu. Co je pro internetového uživatele banální záležitostí, je pro obyvatele jednoho domu v severní části Nizozemska hotovou noční můrou.

Proklatě snadná adresa

Když se v roce 2009 nastěhoval pan Fransen do domu na adrese 1111 AB (pozn. adresa je smyšlená), rozhodně netušil, co ho čeká. Během půl roku mu odpojili internet i telefonní linku. Když kontaktoval provozovatele služeb, dozvěděl se, že o odpojení požádala firma sídlící na jeho adrese. Že v domě nikdy žádná firma nesídlila nebylo důležité. Adresu pana Fransena využil někdo při registraci a po „přestěhování“ firmy došlo i k přestěhování služeb. Firma patrně využila služby virtuálního stěhování – společnosti které ji nabízí zařídí kompletní převod firmy na novou adresu.

Později se pan Fransen marně snažil odhlásit předplatné novin, které si nikdy neobjednal. Společnost po něm ale žádala úhradu dluhu za již odebrané služby. Ani nákupy na internetu nejsou pro obyvatele domu s „profláklou“ adresou nic snadného. Bol.com, což je nizozemská obdoba Amazonu, zařadila adresu pana Francise na black list – požívalo ji totiž při registraci příliš velké množství lidí.

Ve stejném domě jako pan Fransen bydlí již téměř půlstoletí i 83letý pan Hendriks. Také pro něj se bydlení v domě s „provařenou“ adresou stalo doslova utrpením. Jen nerad opouští dům na více dní – bojí se totiž, aby mu nevyžádaná pošta nezahltila poštovní schránku. Někdy odmítá až deset balíků v jediném dni. Seznam společností, se kterými musel v minulosti řešit nechtěnou zásilku, vydá na nekonečný seznam. Denně mu chodí balíky ze všech koutů Nizozemska i ze zahraničí.

Případy pánů Fransen a Hendrikse ukazují, jak může dopadnout střet internetového světa s tím reálným. Většina nizozemských internetových obchodů po svých uživatelích požaduje zadání poštovního směrovacího čísla. To ale vzniklo v úplně jiných časech – v Holandsku konkrétně v roce 1977, kdy nikdo nemohl předpokládat, jak bude vypadat dnešní internetový věk.