V prosinci 1828 byla vydána zakládací listina závodu ve Vítkovicích a roku 1835 připadla vítkovická Rudolfova huť Geymüllerově nájemní společnosti, ve které měla zastoupení i rodina Rotschildů. O několik let později, roku 1851, byly v její blízkosti vyhloubeny další dva vrty, které potvrdily přítomnost uhlí. Na jejich základě tam byl roku 1852 založen důl Hlubina.

Hlubina

Ve vzdálenosti dvacet čtyři metrů od sebe byly vyhloubeny dvě jámy (větrní, kterou se přiváděl vzduch a vztažná, která ho rozváděla do těžní jámy), což bylo pro tehdejší dobu zcela unikátní. Těžní jáma číslo 1 byla v letech 1852–1857 vybrána až do hloubky 244 metrů, jáma číslo 2 měla 155 metrů. Pravidelná těžba začala roku 1867. Mezi dolem Hlubina a železárnami byla později vybudována koksovna, čímž vznikl ojedinělý komplex zahrnující těžbu uhlí, úpravnu, výrobu koksu a výrobu surového železa. Spojení mezi jednotlivými částmi zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí zařízení a dopravní mosty.

Když se roku 1873 spojil bankovní dům Rotschildů se společenstvím bratří Gutmannů, vzniklo Vítkovické horní a hutní těžířstvo a pět let na to začala první rekonstrukce a modernizace dolu Hlubina. Původní těžní stroj i ventilátor Guibal byly nahrazeny novými a výkonnějšími zařízeními, která umožňovala zkvalitnění těžby. Rekonstrukce pak proběhly i následujících letech a železárny se jako komplex rychle rozrůstaly. Vznikla nová huť Karolína a začaly se vyrábět hutní stroje, vznikla ocelárna, šamotárna i kovárna a celkový počet zaměstnanců se rozrostl na 9 000.

Z neštěstí do prosperity

Rychlý rozvoj a prosperita si ale také vybraly svou daň. 14. června 1894 napáchalo obrovské škody několik výbuchů. První z nich přišel v půl desáté večer a byl tak silný, že prach a dým vyrazily vtažnou jamou až na povrch. Druhý se ozval o půl hodiny později. Krátce po něm dorazila první skupina záchranářů, která se snažila dostat k centru havárie. Následovaly však další detonace a všech pět záchranářů za ně zaplatilo životem. Katastrofa se dotkla celkem tří dolů a stála život 235 horníků. Po havárii se začalo s pravidelným odebíráním vzorků plynu a po snížení obsahu kysličníku uhličitého, 20. června 1894, se odtěžily narušené části dolu. Provoz byl poté po necelém měsíci obnoven.

Na počátku 20. století vznikly nové výrobny a přišla i modernizace všech zařízení. Roku 1921 byl proveden výkop nové těžní jámy, byla postavena ocelová těžní věž, která měla téměř padesát metrů a k dolu Hlubina a Karolína přibyl ještě důl Šalamoun.

Poslední vůz

Během druhé světové války bylo na dolu Hlubina vytěženo maximální množství uhlí. Po válce byl důl znárodněn a prošel i mnohými rekonstrukcemi. Poslední vůz s uhlím byl vytěžen 30. června 1992. Těžní i vzdušná jáma byly zasypány v letech 1995–1996 a všechna zařízení byla demontována. 

Hned v prvních dnech ozbrojeného vystoupení, konkrétně 1. září 1944, uspořádal odbojový orgán Slovenská národní rada (SNR) svou první veřejnou schůzi a vystoupil tak z ilegality. Její členové přijali deklaraci, kterou se rada prohlásila za zdroj zákonodárné a výkonné moci na Slovensku. Na povstaleckém území byla rozpuštěna Hlinkova slovenská lidová strana, německá a maďarská politická strana, a to včetně přidružených organizací. K oslabení jejich dosavadního vlivu přispěly také nové zákony ohledně školství, úpravy práv národnostních menšin (konec pronásledování Židů) či nařízení o zajištění německých a arizovaných podniků.

Spolupráce levice a pravice

Slovenskou národní radu tvořili zpočátku zástupci politických skupin, které stály u jejího zrodu o Vánocích v roce 1943. Po začlenění dalších osobností, které postupně přicházely na povstalecké území, se počet členů SNR ustálil na padesáti, včetně dvou nepolitických reprezentantů – generálů Jána Goliana a Rudolfa Viesta. V čele stálo kolektivní předsednictvo, jež nakonec čítalo osm lidí. Tento orgán byl spolu s jedenácti pověřenictvími („ministerstvy“) reprezentantem vládní moci na povstaleckém území.

Podle zásady parity se pět pověřenictví nacházelo v rukou takzvaného občanského bloku (hospodářství, finance, pošty, veřejné práce, školství), pět ovládal socialistický blok (mimo jiné vnitro, zdravotnictví, sociální péče). Pověřenec národní obrany podplukovník Mikuláš Ferjenčík oficiálně vystupoval jako nestraník, přestože měl spíše blízko k nekomunistickému odboji. Celková spolupráce občanské a socialistické části SNR či jiných povstaleckých orgánů byla víceméně vždy bezproblémová a k vážným politickým sporům nedocházelo. Největší politický problém během povstání představoval poměr mezi SNR a exilovým československým prezidentem a vládou v Londýně.

Na místní, okresní či oblastní úrovni plnily roli politického i samosprávného aparátu revoluční národní výbory, které uváděly v život nařízení SNR a směrnice ostatních centrálních povstaleckých orgánů. Zprvu musely převzít moc a později zajišťovat zejména správu a hospodářské fungování jim příslušejícího území. Většina výborů vznikla na základě iniciativy jednotlivců v souladu s místními možnostmi odboje a bez jakýchkoliv přesných plánů.

Na řadě míst často zůstávaly ve funkci i předešlé správní orgány, jejichž úřednický aparát byl přímo přičleněn k národním výborům. Spoluprací obou těchto složek se dosáhlo relativně hladké správy osvobozených měst a vesnic. Na povstaleckém území působila Komunistická strana Slovenska (KSS), která se v polovině září 1944 spojila se sociálními demokraty za účelem vzniku silné sjednocené levice. V reakci na to se i příslušníci občanského bloku sdružili do jednotného seskupení – Demokratické strany.

Strategicky důležité podniky

Ještě před vypuknutím povstání bylo na příkaz guvernéra Slovenské národní banky Imricha Karvaše do Banské Bystrice a Ružomberku přesunuto přibližně tři a půl miliardy korun slovenských (Ks), tedy asi dvě třetiny finanční hotovosti slovenského státu. Na povstaleckém území pak působily samostatné peněžní instituce – Slovenská národní banka a Poštovní spořitelna. K dispozici měli povstalci i kremnickou mincovnu.

Dokončení: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (2)

Financování vojenských jednotek podřízených SNR probíhalo na základě směnek, jejichž hodnota do konce povstání vzrostla na více než 876 milionů Ks. Zásobování povstalecké armády a obyvatelstva zajišťovaly všechny významnější podniky osvobozeného území, jakož i družstevní centrály a velkostatky. Obyvatelstvu se vyplácely sociální dávky, zároveň však civilisté na požádání vojenských velitelství podléhali pracovní povinnosti. Týkalo se to všech osob bez rozdílu pohlaví ve věku 17–60 let.

Edward Molter z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho kolegové nedávno objevili bouři na Neptunu. Není to žádný drobeček. Svými rozměry přesahuje celou planetu Zemi. Její pozorování potvrzuje, že v atmosféře Neptunu dochází k velmi dramatickým změnám, které jsou možná projevem pravidelně se opakujících jevů sezónního počasí.

Bouře na Neptunu

Na rozdíl od Jupiteru, kde bouře jako Velká rudá skvrna mohou trvat stovky let, přetrvávají bouře na Neptunu v průměru jen pár let. Tato bouře zřejmě zasahuje širokou vrstvu atmosféry Neptunu. Nachází se poblíž rovníku Neptunu, což je pro zdejší bouře neobvyklé.

TIP: Neptun: Modrý obr s neuvěřitelně rychlými větry

Díky těmto pozorování se dozvídáme více o tom, jak to funguje v atmosféře zmrzlého plynného obra, jakým je Neptun. A také na mnoha dalších planetách jiných planetárních systémů, které jsou Neptunu podobné.

Fosilie druhohorních dinosaurů jsou staré desítky milionů let. Přesto se občas najdou ta výtečně zachovalí dinosauři, že je možné z fosilie vyčíst řadu detailů o jejich životě.

Takový je i případ nově objeveného dinosaura Borealopelta markmitchelli. Borealopelty žily asi před 110 miliony let, v období spodní křídy. Patřily k ankylosaurům, mohutně stavěným obrněným dinosaurům. S 5,5 metry délky a váhou 1,3 tuny to byl takový druhohorní tank.

Fosilie byla objevena v dehtových píscích kanadské provincie Alberta, v dole společnosti Suncor Energy. Je doopravdy nádherně zachovalá ve třech rozměrech, tedy nikoliv stlačená, jak fosilie často bývají. Na fosilii jsou i zbytky měkkých tkání. Nález je to tak výjimečný, že se mu začalo přezdívat Mona Lisa mezi dinosaury.

TIP: Zuul: Nový dinosaurus se jmenuje podle záporáka z Krotitelů duchů

Paleontologům se také podařilo odhadnout původní zbarvení borealopelt. Tvořily ho odstíny hnědočervené a zdá se, že tito dinosauři přes své hrozivé brnění spoléhali také na kvalitní maskování. 

Zajímavý poznatek ze života kahaua nosatého (Nasalis larvatus) přinesla japonská vědecká studie, která zjistila, že tyto opice vyvrhují rozmělněnou, spolknutou potravu podobně jako přežvýkavci. Kahau se tak zařadil do nepočetné skupiny savců, kteří fermentují potravu v předním střevě. Patří sem například hroch, lenochod, klokan či kráva. Pro tato zvířata je obtížné strávit rostlinnou vlákninu, a protože se těžko vypořádávají s velkým množstvím potravy, musí jíst opatrně a pomalu.

TIP: Začarované ostrovy Galapág aneb Na lovu zdivočelých koz

Podle spoluautora studie Marcuse Clausse pouze přežvýkavci jako například krávy, buvoli, vysoká zvěř, antilopy, žirafy a velbloudi našli řešení tohoto problému. Naučili se konzumovat potravu po trochách, takže celkově mohou zkonzumovat víc. Jak se ukázalo, kahau se se záludnostmi svého trávicího traktu vyrovnává podobně. Ve dnech, kdy se chová jako přežvýkavec, jí déle a tím pádem i více než v jiné dny. Zatím bylo toto chování pozorováno jen na jednom místě v Malajsii a není jasné, zda jde o místní „know how“ či o obecné chování všech kahauů.

Ve vzduchu byla cítit sůl Černého moře. Pobřeží Krymu starým mužům prospívalo, až na tu únorovou teplotu. Kníratý Josif Stalin se k hostům moc neměl. Winston Churchill kouřil svůj doutník a strhaný americký prezident Franklin Roosevelt stěží tušil, že za dva měsíce zemře. Druhá světová válka se nezadržitelně blížila ke konci, když se 4. až 11. února 1945 konala Jaltská konference. Jedno z nejdůležitějších setkání v dějinách se zaheslovalo pod krycí název Argonaut. Přítomnost „velké trojky“ výjimečnost potvrzovala. 

Mimo jiné se dojednalo i to, jak bude vypadat Německo po válce. Celá země se měla rozdělit do čtyř okupačních zón, stejně tak i Berlín. Problém byl ale v tom, že ležel sto kilometrů v srdci sovětské zóny. A právě Berlín se stal ústředním bodem politického sváru. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov nepronesl jen tak pro nic za nic dnes už legendární citát: „Co se stane v Berlíně, stane se v Německu. A co se stane v Německu, stane se v Evropě.“ 

Jestliže mělo hlavní město Německa před válkou 4,6 milionu obyvatel, po ní to bylo už jenom 2,8 milionu. Většina žila v západní části. Město bylo v té době schopno zajistit pouze dvě procenta potravinové potřeby. Všechno ostatní se muselo dovážet. Dohody o propojení neexistovaly. Silniční, železniční a letecké koridory závisely jenom na dobré vůli Sovětského svazu. A ta netrvala dlouho...

Do začátku 250 milionů marek

Tvrdá politická partie začíná. USA, Británie a Francie se jednomyslně dohodly, že ovládaných zón se ani za nic nevzdají, stejně tak Západního Berlína. A to bez ohledu na udržení jednoty Německa! Podobně se nechal slyšet i Sovětský svaz. Byla to patová situace. Nikdo nechtěl couvnout, šlo o vliv v nově se rodící Evropě. 

V místních volbách v roce 1946 odmítlo 86 procent Berlíňanů komunismus. To ale Stalina nezajímalo. Následující měsíce se v podstatě čekalo, až se něco stane. V roce 1947 vznikla sloučením americké a britské zóny tzv. bizonie. Rok nato trizonie s Francií. Hlavní slovo měl americký generál Lucius D. Clay. Sovětský svaz si musel vystačit sám. V březnu 1948 se Stalin dozvěděl, že západní spojenci chystají měnovou reformu jako poslední krok přeměny poválečného Německa. Generalisimus Sovětského svazu se naštval a vydal rozkaz, kterým se mělo omezit zásobování Západního Berlína. Nepomohlo to. 

V pátek 18. června 1948 trizonie definitivně oznámila, že se měnová reforma spouští. O tři dny později se do Berlína převezlo 250 milionů německých marek coby nové oběživo. 23. června 1948 byla měnová reforma uvedena v platnost. Sověti zareagují takřka okamžitě. V noci z 23. na 24. června 1948 turbíny elektrárny Zschornewitz, která dodávala Berlínu elektřinu po celá desetiletí, najednou ztichly. Západní Berlín potemněl. O několik hodin později se uzavřely všechny pozemní a vodní přístupové cesty. Nastala izolace. Ale ne pro osobní přepravu. Ta paradoxně v omezené míře fungovala stále. 

5 000 tun zásob denně 

Začala se řešit otázka, co dál? Kapitulovat a nechat Západní Berlín Stalinovi, nebo se vzepřít? Vojenský zásah nikdo nechtěl – taková akce by mohla vyvolat děsivou reakci. Spojené státy navíc neměly dostatečnou sílu. Již před čtyřmi měsíci snížily počet jednotek na 552 000 mužů. V samém Západním Berlíně bylo jenom 8 973 Američanů, 7 606 Britů a 6 100 Francouzů. To v celé sovětské zóně se pohybovala 1,5milionová Rudá armáda. Američané spoléhali, kdyby bylo nejhůř, na atomové bomby. V polovině roku 1948 jich mohli mít okolo padesáti! V červenci a srpnu proto přepravili do Anglie tři skupiny bombardérů B-29, které atomové pumy mohly nést. 

Nicméně čas ubíhal. Zásoby potravin by vystačily na 36 dnů a uhlí na 45 dnů. Rozhodlo se hned další den, 25. června 1948. „Zřídíme letecký most!“ Vojenský guvernér za Británii sir Brian Robertson předložil nezbytná čísla. Vypočítal, že v průměru jeden člověk denně spotřebuje minimálně 1 700 kalorií. To pro 2,2 milionu obyvatel znamenalo 1 534 tun jídla, plus 3 475 tun uhlí a benzínu. Dohromady přes 5 000 tun zásob. Denně!  

Velikonoční paráda

Byly zřízeny tři letecké koridory: z Hamburku, Hannoveru a Frankfurtu s vymezeným rozpětím 30 kilometrů. První letadlo přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru 26. června. Spojencům ale chyběl dostatek strojů. Místo 5 000 tun zboží se ze začátku přepravovalo jenom pár set tun. To představovalo vážnou hrozbu. Narychlo se sehnala další letadla z Británie, Francie a Kanady. Britská RAF nasadila až 150 Dakot (Douglas DC-3 ) a 40 kusů Avro Yorks. Takhle flotila sice dokázala přepravit 750 tun, ale i tak to bylo pořád málo. Spojené státy musely stáhnout z celého světa jedna z největších dopravních letadel té doby, C-54. Na strojích nelétali jenom američtí nebo britští letci, ale taky Novozélanďané, Australané, Kanaďané a Jihoafričané. 

Sovětský svaz se původně domníval, že blokádou odpor zlomí. Spletl se. Úsilí naopak rostlo. Třeba ve francouzské zóně letouny přistávaly každou minutu! Pak spojence napadlo dát Západnímu Berlínu ještě větší morální infuzi − poslat lidem na Velikonoční neděli dosud největší množství zásob. Od pátečního poledne 15. dubna do poledne 16. dubna 1949 rekord opravdu zlomili – během „velikonoční parády“ se uskutečnilo 1 383 letů a dodalo se 12 941 tun zboží!

Facka pro Stalina

Přetrvávající úspěch zasadil ránu sovětské nadutosti. Velikonoční paráda byla poslední kapkou. Za pár dní se čtyři velcí hráči na berlínském hřišti dohodli o ukončení blokády. Jednu minutu po půlnoci 12. května 1949 povolily sovětské jednotky přejezd. Blokáda, která trvala od 24. května 1948, skončila po 322 dnech! Směr Západní Berlín nabraly desítky vozů a vlaků. Ten první dorazil v 5:32. Když generál Lucius Clay přicestoval do Berlína, salutovalo mu zde 11 000 amerických vojáků s desítkami letadel za zády. Letadla sice létala dál, ale v daleko menším množství. Letecký most byl oficiálně zrušen s posledním zářím 1949, po 15 měsících.

Během nich přišlo o život 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců. V konečném součtu přepravily americké vzdušné síly 1 783 573 tun a britská RAF 541 937 tun. Celkem tedy 2 326 406 tun a provedly neskutečných 278 228 letů! Nalétalo se kolem 150 milionů kilometrů! To odpovídá vzdálenosti Země od Slunce.

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

Když blokáda skončila, zmizela i noční můra Berlíňanů. Málokdo věřil, že Spojené státy a Británie vydrží, že se v konfrontaci se Sovětským svazem nepodvolí. I když letecký most přišel spojence přibližně na 224 milionů dolarů (dnes asi 44 miliard korun), havarovalo 17 amerických a osm britských strojů a zemřelo 101 lidí (z toho 78 pilotů), šlo o obrovské morální vítězství Západu. A zároveň facku pro Stalina.

V pondělí 23. května 1949 byla ve třech spojeneckých zónách založena Spolková republika Německo. Sověti 7. října 1949 přispěchali se svou republikou – na území sovětské okupační zóny vznikla Německá demokratická republika. Berlínská blokáda patří k nejzávažnějším konfrontacím poválečného období a ve svém důsledku vedla až k postavení berlínské zdi. 

EchoStar-3 je komunikační satelit na geostacionární oběžné dráze, asi 35 tisíc kilometrů nad Zemí. Provozuje ho společnost komunikační společnost EchoStar se sídlem v americkém Coloradu. Nebo přesněji řečeno provozovala. Během pokusu o navedení na novou oběžnou dráhu se u satelitu objevila anomálie, po které se satelit odmlčel. Společnost EchoStar teď nemá se satelitem spojení, i když jejich odborníci na tom pracují.

TIP: Jako na střelnici: Satelit Copernicus Sentinel-1A byl zasažen kosmickým smetím

Nebude v tom nejspíš žádná záhada. EchoStar-3 je na oběžné dráze už od roku 1997 a už pět let přesluhuje. Jeho misi navíc doprovází řada problémů a selhání technického rázu. Zatím není jasné, jaký bude další osud satelitu, vše ale nasvědčuje tomu, že se jeho existence chýlí ke konci. Podle představitelů společnosti EchoStar tento satelit každopádně nepředstavuje závažné riziko pro další projekty na podobné oběžné dráze.

Podle historiků vzniklo zemědělství v době neolitické revoluce, tedy někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. Existují doklady, že například v oblasti Předního východu začali lidé se zemědělstvím asi před 12 tisíci let. Nejstarší zcela spolehlivé důkazy o zemědělství v tropech pocházejí z Papui-Nové Guineje, z doby před zhruba 10 tisíci let, kdy lidé začali pěstovat jamy, banány a kolokázie.

TIP: Nejstarší důkazy zemědělství na Blízkém východě z doby před 23 tisíci let

V tropických pralesích se ale objevují důkazy o tom, že tam lidé nejspíšě hospodařili mnohem dříve. Zdá se, že už před 45 tisíc let lidé v tropech začali vypalovat a kácet plochy v pralese. Tam pak nechávali růst rostliny, které jim přinášeli užitek, a také se tam stahovala zvířata z okolí, které pak lidé mohli lovit.

Jen málokterý zdravotní problém doprovází tolik dohadů, jako chronický únavový syndrom, stav nevysvětlitelné dlouhodobé únavy. Podle řady lékařů vlastně ani neexistuje anebo ho považují za projev mnoha různých chorob fyzického i psychického původu.

Podle nové studie týmu lékařů z  prestižní americké Stanfordovy univerzity není chronický únavový syndrom primárně psychický problém, ale reálná choroba. Lidé s tímto syndromem nepotřebují psychologa nebo dovolenou, ale lékaře.

Vědci pečlivě porovnali vzorky krve 192 pacientů s chronickým únavovým syndromem se vzorky 392 zdravých lidí. Nakonec vystopovali 17 cytokinů, látek souvisejících s činností imunity, které souvisejí se syndromem. Z těchto 17 cytokinů je 13 známkou probíhajícího zánětu.

TIP: Buňky vystresovaných myší nečekaně úspěšně léčí depresi

Pokud se výsledky výzkumu potvrdí, bude poměrně jasné, že při únavovém syndromu v těle probíhá skrytý zánět. Pak už jenom zbývá nalézt příčinu tohoto zánětu a vymyslet vhodnou léčbu.

Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je nenápadný pavouk s tmavohnědou hlavohrudí a šedým zadečkem. O co méně mu však příroda nadělila na vzhledu, o to zajímavější je jeho životní styl a způsoby. Už jen to, že dospělí samečci jsou asi o 30 % větší než samice, je pro pavouky velice atypické – délka těla samice je okolo 10 mm, u samců zhruba 15 mm. Důvodem velikostní dominance samců je zřejmě fakt, že jsou aktivnější při obstarávání potravy a takový lov pod vodou vyžaduje větší sílu pro překonávání odporu vody a vztlaku. V mokrém životním prostředí se vodouchům spodní strana hlavohrudi a u samic celý zadeček lesknou stříbrnou vrstvičkou vzduchu. Odtud pochází název druhu „stříbřitý“. Nejen kvůli této „změně barvy“ se z jinak obyčejného pavouka stává pod hladinou skutečně výjimečný tvor.

Stavba „automatu na vzduch“

Vodouši si vyvinuli svérázný plavecký styl – na volné vodě obratně a poměrně svižně plavou břichem vzhůru pohyby svých osmi nožek. Preferují však lezení po vodní vegetaci či po dně. Na pobyt ve vodním prostředí není vodouch nijak zvlášť přizpůsoben a stejně jako ostatní pavouci potřebuje k životu atmosférický vzduch. Aby mohl pod vodou žít a lovit, staví si ve vodních rostlinách síťové útvary, do nichž na svém jemně ochlupeném zadečku postupně dopravuje zásobu vzduchu z hladiny. Napřed vytvoří pod vodou horizontální pavučinu a natáhne k hladině vodící vlákna. Pak začne nosit vzduch. Nabírá jej tak, že vysune konec zadečku a překřížené zadní nohy nad hladinu a do chloupků zachytí vzduchovou bublinu, kterou po vodícím vlákně dopraví pod připravenou síť a uvolní ji třením nožek. Vytvoří tak pod vodou malý keson, který funguje jako pavoučí „akvalung“.

TIP: Malí lovci s obří silou aneb Mravenci, kteří udrží až šest tisíckrát víc než sami váží

Vzhledem k tomu, že bublinu vzduchu dělí od vody jen pár pavoučích vláken, je možná vzájemná výměna plynů mezi kesonem a plyny rozpuštěnými v okolní vodě. Pokud pavouk spotřebuje kyslík ve zvonu pod úroveň, která se vyskytuje ve vodě, kyslík se mu z ní opět doplní a oxid uhličitý se, v případě jeho vyššího parciálního tlaku vůči okolní vodě, naopak vylučuje. Čas od času si pavouk do kesonu přece jen přinese novou bublinku z hladiny.

Svatební komnata i zimní úkryt

Vodouch dokáže keson zkonstruovat překvapivě rychle. Nejdéle, přibližně čtyři až pět minut, mu trvá příprava pavučiny. Pro vytvoření dostatečné vzduchové bubliny doputuje k hladině jen zhruba 6–8 krát. Pro vodouchy, které jsem pozorovala, byla spouštěcím mechanismem pro vystavění kesonu nabídnutá potrava. V jiném případě pak pocit ohrožení ve společenské nádrži s různými podvodními obyvateli.

Stavba vydrží pavoukovi řádově týdny i měsíce. Ve vzduchovém doupěti, obvykle velikém asi jako lískový ořech, přijímá potravu, svléká se, páří i klade vajíčka. Dokonce zde i přezimuje – na sklonku podzimu zpevní doupě novými vlákny a uzavře se v něm na celou zimu. Svůj bizarní úkryt nejraději buduje mezi vodním rostlinstvem, ale dokáže ho vytvořit třeba i mezi kameny.

Lovec a kořist

Voudoši jsou výborní lovci. Především pak samečci, kteří jsou větší a silnější. Okolo kesonu si pavouk natáhne signální vlákna, díky nimž má přehled o potenciální kořisti v okolí – podobně jako suchozemští pavouci. Hmat představuje pro všechny pavouky nejspolehlivější smyslový orgán. Oproti tomu zrak je u vodouchů, stejně jako u většiny jiných druhů, slabý. Na lov vyráží aktivně v noci a jejich kořistí se stávají larvy vodního hmyzu, drobní korýši či bezobratlí. Oblíbenou potravou je hojná beruška vodní – zhruba centimetr dlouhý korýš našich stojatých i mírně tekoucích vod. Stříbřití lovci ale dokáží příležitostně uchvátit i drobný rybí či žabí plůdek.

Úlovek si vodouch odvleče do zvonu, protože ve vodě by se mu zředily trávící šťávy. V případě, že je úlovek drobný a pavouk má pocit bezpečí, dokáže vysát svou kořist i tak, že si ji přidrží vystrčenou nad hladinu. Trávení je, podobně jako u většiny pavouků, mimotělní – lovec vstříkne do své kořisti trávicí enzymy a po chvíli nasaje rozpuštěné živiny. Chelicery (klepítkovitá makadla) vodouchů jsou natolik robustní, že dokážou propíchnout i lidskou kůži. Vzhledem k tomu, že se jedná o našeho nejjedovatějšího pavouka, může dojít i k lokálnímu zapálení napadeného místa. Kousnutí vodoucha je poměrně bolestivé a dá se, co do příznaků, srovnat s včelím nebo vosím bodnutím. Sám vodouch se stává oblíbenou kořistí pro žáby nebo ryby.

Námluvy a život mladých vodouchů

Páření vodouchů probíhá v červnu a v červenci ve zvonu vytvořeném samicí. Na rozdíl od většiny druhů pavouků nebývá samice vůči samci agresivní. Samotnému aktu předchází (opět velice netradičně) minimální předehra a pavoučí pár spolu dokonce nějaký čas zůstává. Předání spermatu probíhá u pavouků zvláštním způsobem. Neděje se přímo z jednoho pohlavního otvoru do druhého, nýbrž prostřednictvím samčího makadla. Samec vyjme své sperma z pohlavního otvoru a uloží jej do váčku v makadle. Makadlem pak, v případě, že je jako nápadník úspěšný, vloží sperma do pohlavního otvoru samice.

Samice si sperma dokáže uchovat do doby, než jsou vajíčka připravená k oplodnění. Když přijde vhodný čas, vytvoří ve zvlášť postaveném kesonu bílý kokon s 30–70 vajíčky. Mladí pavoučci zůstávají nejprve pěkně v suchu. Než mohou poprvé vyplout do volné vody, potřebují se nejprve vysvléci, aby se jim na zadečku vytvořily chloupky, potřebné k přenášení vzduchové zásoby. Není to nic zvláštního, všichni pavouci se za život svlékají mnohokrát. Především proto, že pevný chitinový krunýř na těle a nohách jim neumožňuje růst. Při samotném svleku a pár hodin po něm je pavouk prakticky bezbranný – nový „kabátek“ je zpočátku měkký. Díky tomu ale může pavouk přepumpovat část tělních tekutin z měkkého zadečku do tělní části a tak během pár minut povyrůst. Když se tedy malí vodouši úspěšně převléknou, a poprvé vyplují do mokrého živlu, sami si staví miniaturní vzduchové kesony. K přezimování využívají třeba prázdných ulit podvodních šneků okružáků, do kterých si nanosí zásobu vzduchu a zavíčkují se uvnitř.

Kde můžete vodoucha pozorovat?

Vodouch vyhledává výhradně stojaté vody zarostlé vegetací – tůně bažin, příkopy, slepá říční ramena a příležitostně žije i v čistých rybnících. V Evropě se vyskytuje přibližně do 62° severní šířky. Najdete ho také v severní Asii a Africe. Dokáže přežít i v nadmořské výšce okolo 1000 m n. m., preferuje však oblasti okolo 200–500 m n. m.

U nás býval kdysi hojným druhem, pak došlo k poklesu populace a v současné době je opět četnější. V žádném případě se ale nejedná o běžný druh a vzhledem k jeho životnímu stylu ho na vlastní oči spatří málokdo. Oproti například Německu nebo Slovensku u nás zatím není chráněný.