V Mexickém zálivu se u jižního pobřeží Spojených států objevila rekordní „mrtvá zóna“. Jde o oblast oceánu, kde zmzel prakticky všechen kyslík a není zde patrný žádný život. Přežívají zde jen organismy, které kyslík nepotřebují.

Nová mrtvá zóna je jednou z největších v známé historii. Podle odborníků a aktivistů tato zóna vznikla především kvůli americkému masnému průmyslu, který vypouští do Mexického zálivu velké množství toxinů a také živin.

TIP: Zrudnou světové oceány? Země se ohřívá a přibývá nebezpečných toxických řas

Přísun živin způsobuje v moři bouřlivý rozvoj sinic a řas. Na jejich umírajících tělech se pak rychle množí bakterie, které v dané oblasti spotřebovávají veškerý kyslík rozpuštěný ve vodě. Výsledkem je mrtvá mořská zóna.

Pozorování NASA odhalilo, že mrtvá zóna měří na délku okolo 14 tisíc kilometrů a zabírá plochu přes 21 tisíc kilometrů čtverečních. Ještě před 30 lety to přitom bylo o 8 tisíc čtverečních kilometrů méně.

Když vědci vyvíjejí mobilní zařízení na solární pohon, tak se snaží umístit solární články na místo, které je co nejvíce vystaveno Slunci.

Husarský kousek se teď povedl německým vědcům, když umístili mobilní elektroniku a solární články do brýlí proti Slunci. Namísto běžných ochranných skel mají tyto brýle dva organické solární články o tloušťce 1,6 milimetru.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

Nové solární brýle poskytují dostatek energie pro mikroprocesor, dvojici senzorů a dva displeje, a ještě jim zbude energie pro další aplikace. Fungují přitom nejen na plném Slunci, ale k jejich provozu postačuje osvětlení průměrné kanceláře. Novou technologii bude možné použít i pro okna budov a podobná místa, kde vyrobí daleko více elektřiny.

Jméno Michael Poliza je dnes ve světě přírodní fotografie pojmem, ale vaše fotografická odysea se otevřela až po uzavření jiné úspěšné činnosti…

Mojí velkou zálibou a zároveň povoláním byly dlouhou dobu počítače. První firmu jsem prodal, když mi bylo 27 a podobný postup jsem zopakoval u druhé vlastní společnosti, kterou jsem prodal ve věku 38 let.

Peníze jste investoval do cestování a fotografování, že?

Koupil jsem motorovou jachtu a s několika přáteli a přírodovědci jsme po tři roky brázdili světová moře. Tehdy jsem také poprvé využil spolupráce s tiskem. Na palubě s námi byl i reportér z německého magazínu Stern, který o cestě psal pravidelné reportáže. Byla to skvělá doba. Rozhodli jsme se procestovat svět rychlostí někdejších objevitelů a během plavby jsme navštívili zhruba 140 zemí.

TIP: Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu aneb Hlídačem na „konci světa“

Projekt „Oči nad Afrikou“ využíval další z živlů. Po vodě vzduch, dalo by se říct … Byla tato návaznost vaší prvotní inspirací?

Kdepak, to mne vůbec nenapadlo. Koneckonců ani nešlo o moji myšlenku. Ta patřila příteli Stefanu Breuerovi, který byl kdysi podobně jako já úspěšným podnikatelem. Stefan byl v Africe poprvé ve dvanácti, když ho rodiče vzali na safari. Černý světadíl jej od té doby fascinoval a nápad letět z Evropy do Afriky dostal v Jihoafrické republice. Řekl si, že pohled z ptačí perspektivy je něco tak neobyčejného, že ihned začal shánět potřebné vybavení a lidi, kteří by jeho nadšení sdíleli. Oslovil mne a já okamžitě pochopil, že jde o životní příležitost.

Jak jste si tehdy představoval vaši společnou výpravu a zejména její fotografické výsledky?

Příležitost zkoumat krajinu z výšky třicet, tří set, pěti set metrů je naprosto jedinečná. Některé geometrické struktury se vám ukáží pouze ze vzduchu. Když jste na zemi, nevidíte, jak stromy, tráva a keře vytvářejí nejrůznější obrazy. Nešlo vlastně ani tak o protiklad mé cesty po světových mořích, ale spíš o úplný opak první práce, kterou jsem věnoval výhradně Africe. Pomocí teleobjektivů jsem se přiblížil africkým zvířatům prakticky na dosah a obrazně i doslovně řečeno jsem se podíval lvům do tlamy a levhartům do očí.

Plánování vám zabralo tři roky. Co vše jste během nich zvažovali?

Museli jsme v prvé řadě najít zásobovací letadlo a další piloty. Bylo potřeba vyřešit množství zásadních i drobných technických problémů a v neposlední řadě konkretizovat místa, která chceme během cesty vidět. Rovněž jsme se zpočátku nedokázali shodnout na délce expedice. Nakonec jsme určili, že ideál je osm týdnů a že během nich navštívíme sedmnáct zemí – Německo, Rakousko, Itálii, Chorvatsko, Řecko, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Ugandu, Tanzanii, Mosambik, Malawi, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Bylo nutné vyřídit množství povolení a samozřejmě zvolit ideální období. Zjišťovali jsme, jak se vyhnout písečným bouřím v Egyptě nebo silným bouřkám v Etiopii, zda je možné předpovídat cyklóny a podobně.

Měli jste strach z rizik, která podstoupíte při cestě některými africkými zeměmi?

Ano. Zejména těsně před odletem jsme začali pochybovat, zda jsme něco nepodcenili a jestli jsme mysleli na všechno. Co se teď děje v Súdánu? Nezuří tam válka? Možná naše nadšení z cesty vyvolalo až příliš velký optimismus … Co když po nás budou střílet rebelové? Jak máme vyhodnotit varování před teroristy? Koupili jsme i záchranný člun pro případ, že bychom měli problémy při přeletu Středozemního moře. Taky jsme si říkali, jestli budou mít čtyři chlapi v jedné helikoptéře s množstvím vybavení dost místa…

Potvrdily se později vaše obavy?

Vůbec ne. Nejvíc nás asi šokovalo to, že všechno klaplo téměř bez problémů. Neměli jsme žádné problémy s imigračními úředníky, nikdo nám neomezoval povolení k letu a přístup vojenských i civilních úřadů byl bezvýhradně přátelský. Ve vztahu k naší cestě převažoval zájem, někdy až fascinace. Vlastně jediný problém jsme měli ještě mimo africké území při přeletu řeckého ostrova Korfu, když jsme se rozhodli trochu porozhlédnout nad Egejským mořem. Řekové měli podezření ohledně našich záměrů a donutili nás přistát. Málem mi tam zabavili fotografické vybavení, ale od té doby šlo vše hladce.

To jste neměli ani žádné technické problémy? Osm týdnů provozu mi přijde jako dost velká zátěž pro jeden stroj…

Technické části přípravy jsme věnovali velkou pozornost, což se evidentně vyplatilo. Naší hlavní starostí bylo proto shánění benzínu. Někdy musela naše zásobovací Cessna letět napřed a chlapi se snažili sehnat další palivo. Občas strávili hodiny u vysílačky, než se někde podařilo objevit zapomenutý barel. Třeba poblíž masajské vesnice, kde nikdo neuměl anglicky, nebo schovaný v přístřešku za chatrčí. Pak jsme museli s Cessnou načasovat sraz, abychom palivo přečerpali do nádrží. V zásadě šlo ale všechno dobře. Vrtulník jsme museli opravovat jen dvakrát ke konci cesty – v Mosambiku a v Namibii.

Jak vypadal váš každodenní rytmus?

Během expedice jsme každý den odhalovali krásu a tajemství života, takže o motivaci bylo postaráno. Slunce ještě nevyšlo a my už jsme byli ve vzduchu a začali pátrat po nejlepších úhlech záběru, barvách, vzorech a útvarech. Abychom využili nejlepší světlo, byli jsme nad zemí s prvními paprsky a přistávali jsme teprve potom, když se ztratily ty poslední. Příroda nám nabízela obrazy, které už o pár vteřin později nebyly k vidění. Všechno to bylo o správném načasování a hledání. Fotit z letící helikoptéry není nic jednoduchého. Po přistání jsem prohlédl záběry, zálohoval je, vybral ty nejlepší a ve zmenšeném formátu jsem je přidával na internet. K účasti na našem letu jsme přizvali lidi z celého světa. Jihoafrické Timesy otiskovali každý týden vybrané záběry a já zveřejňoval zážitky z každého dne na stránkách německého Sternu. Během cesty jsem nashromáždil asi 25 000 snímků.

Co z viděného pro vás bylo nejlepší?

Vlastně každý let byl mimořádný, ale jeden zážitek byl asi pro nás všechny nejvýraznější – když jsme se dostali do Danakilské prolákliny v Etiopii nad moře bublající lávy. Rozhodli jsme se tam přistát a hledání místa, které by udrželo náš třítunový stroj, mi opravdu utkvělo v paměti. Každopádně ale doufám, že na lidi, kteří mé snímky uvidí, budou fotky působit jako soubor, který by mohl změnit jejich celkový pohled na Afriku. Ukazuji na nich kontinent ohromně bohatý na barvy, extravagantní krásu a s nekonečným množstvím obměn. Žádný světadíl není tak překvapující. Žádný jiný vás takovým způsobem neohromí. A jde také o nejstarší kontinent, na němž začala pouť lidského rodu. Věřím, že fotky jsou pomníkem kolébky lidstva.

Máte při pohledu zpět pocit, že jste něco zásadního opominuli?

To ani ne. Spíš bych si přál vidět z této perspektivy Afriku před 150 lety, když se po savanách proháněla obrovská stáda slonů, buvolů a zeber, kam až oko dohlédlo.

Kdo je Michael Poliza

Úspěšný německý podnikatel v oblasti počítačové techniky, který v roce 1997 prodal již svoji druhou firmu a začal se věnovat fotografování divoké přírody. Jeho práce se věnují především Africe a snímky tohoto fotografa byly publikovány v předních světových časopisech, jako jsou National Geographic, Nature’s Best Photography, Africa Geographic a Travel Africa. Zde můžete obdivovat devět snímků, které se mu podařilo zachytit z vrtulníku během osmitýdenní cesty nad Afrikou.

Na okraj rozhovoru

Michael Poliza je dnes ve světě fotografie zavedená firma, což platí i v doslovném smyslu. Když se proto na Michaela obrátíte se žádostí o rozhovor a snímky, nebude s vámi komunikovat přímo on, ale sekretářka, která vám ochotně a rychle poskytne veškeré podklady. Trochu škoda, ale je celkem pochopitelné, že člověk, za nímž už nyní stojí velký kus prvotřídní práce, váží svůj čas velmi pečlivě. Koneckonců za něj mluví v prvé řadě jeho snímky.

Během pátrání po exoplanetách narazil tým astronomů z univerzity v Cambridge na opravdovou perlu – ve vzdálenosti 600 světelných let daleko od Země se jim podařilo objevit nejmenší známou hvězdu. Výjimečnost objevu podtrhuje skutečnost, že hvězda, která dostala označení EBLM J0555-57Ab, je podle vědců tak malá že menší už být vlastně ani nemůže. Pokud by byla ještě menší, nemohlo by na ní docházet k procesu termojaderná fúze a hvězda by se změnila na hnědého trpaslíka.

TIP: Jak maximálně velká může být hvězda?

Velikostí nově objevená hvězda odpovídá Saturnu a přitažlivost na jejím povrchu je podle vědců zhruba třistakrát větší než na Zemi. Hmotnost hvězdy EBLM J0555-57Ab je pak přibližně stejná jako u hvězdy TRAPPIST-1, její velikost je asi o třicet procent menší. Podle vědců jde s velkou pravděpodobností o chladného trpaslíka třídy M. Jedná se tak o zdaleka nejpočetnější spektrální třídu hvězd s přibližně 80% zastoupením.

Jako „opravdové holubí peklo“, tak popisovali farníci atmosféru bohoslužeb v kostelu Nossa Senhora da Consolação v centru brazilského São Paula. Ptáci z blízkého okolí vlétávali do útrob chrámu, kde rušili věřící. Všude po nich zůstávalo peří a holubí trus. Představení kostela se proto obrátili na společnost Protec, aby je nevítaných návštěvníků zbavila.

Holubí "hypnóza"

Firma přišla s neortodoxním, ale podle slov farníků takřka dokonale funkčním a navíc humánním řešením. Na dveře a okna kostela firma umístila obrazce sestávající se z barevných soustředných kruhů. Obrazce prý způsobují ptákům závratě a odrazují je od náletů na kostel. 

Přestože oslovení odborníci nad popisovaným řešením jen nevěřícně kroutí hlavou, farníci se shodují, že ptáci se nyní svatostánku téměř zcela vyhýbají.

„Pokud bychom chtěli u holubů dosáhnout pocitů závratě, museli bychom nějakým způsobem ovlivnit vnímání jejich vnitřního ucha. Možná by k tomu mohl, podobně jako u lidí, posloužit otáčející se obraz, o efektivitě statického obrazu ale silně pochybuji,“ okomentoval použité řešení brazilský profesor ornithopathologie Thiago Dantas. Firma Protec se ovšem dušuje, že nejde o žádné šarlatánství a uvedený postup se používá i na dalších místech na světě. 

Věhlasná bitva začala 16. října 1813 útokem spojeneckých vojsk, který však nebyl příliš úspěšný. Ale ani Napoleonovy sbory nebyly s to prolomit přesilu na protivníkově linii, takže první den bojů skončil patem. Následující den zavládl klid, v němž se Napoleon marně pokusil vyjednat příměří. 

Cesta k vyhnanství

18. října spojenci zahájili masivní ofenzivu po celém obvodu města, jejímž výsledkem byla devítihodinová řež a těžké oboustranné ztráty. Když Napoleon viděl, že je bitva ztracená, zahájil v noci z 18. na 19. října ústup přes řeku Elster. Vše šlo dobře, až do ranních hodin, kdy byl kvůli chybě sapérů (pomocných jednotek) předčasně zničen most, který představoval jedinou volnou cestu k úniku.

Císař Francouzů přišel o 70 000 mužů, z nichž bylo 50 000 mrtvých a raněných a 20 000 zajatých. Protinapoleonská koalice pod velením maršálka knížete Karla Schwarzenberga zlomila francouzskou nadvládu nad střední Evropou a k Napoleonovu pádu už zbývalo pět měsíců.

Dlouho očekávané vítězství

Krafftovo plátno zachycuje okamžik, kdy kníže Schwarzenberg hlásí spojeneckým panovníkům vítězství. Muž, jenž jakoby mimoděk vyhlíží z plátna, by mohl být náčelník jeho štábu Jan Radecký z Radče. V trojici napravo vidíme uprostřed císaře Františka I., po jeho levici pruského krále Fridricha Viléma III. a po pravici ruského cara Alexandra I.

Slunce je stále plné překvapení. Astronomové nedávno zjistili, že jádro Slunce rotuje asi čtyřikrát rychleji, než jeho svrchní část. Zřejmě jde o pozůstatek procesů z doby samotného vzniku Slunce.

Pro astronoma Rogera Ulricha z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho spolupracovníky to bylo velké překvapení. Tohle by čekal jen málokdo. Jádro Slunce přitom zabírá asi čtvrtinu z poloměru Slunce, který činí 696 tisíc kilometrů.

SOHO zkoumá Slunce zevnitř

Podle Ulricha je nejvíce pravděpodobným vysvětlením, že rotace jádra Slunce vlastně představuje pozůstatek období, v němž Slunce vzniklo. Je to, jako kdyby astronomové vykopali úžasně cennou fosilii.

TIP: Zaostřeno na Slunce: Družice SOHO slaví 20 výročí průzkumu naší hvězdy

K objevu došlo díky zařízení jménem GOLF (Global Oscillations at Low Frequency), které pracuje na americko-evropské sondě SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). GOLF pozoruje seismické vlny na Slunci. Z podoby těchto vln je pak možné odvodit, jak vlastně vypadá vnitřek Slunce. Podle všeho jde o nejlepší výsledek výzkumu sondy SOHO za poslední desetiletí a jednu z nejzajímavějších věcí, co jsme kdy o Slunci zjistili. 

Když byl v roce 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednášel leteckým instruktorům izraelské armády, neměl tušení, jak moc to změní jeho život. Zmíněná událost totiž předznamenala jeho budoucí Nobelovu cenu i vznik nového vědního oboru. 

Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba piloty vychovávat pozitivním jednáním či odměnami, a nikoliv prostřednictvím trestů. Opíral se přitom o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů mu oponoval: „Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za dobře provedený manévr pochválil, a příště ho provedli hůř. Když jsem je však za špatně provedený manévr seřval, většinou se zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a tresty ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři souhlasně přikyvovali. Kahneman se nad jejich tvrzením zamyslel a později našel pro uvedený rozpor překvapivé vysvětlení. Spočívalo v jevu nazvaném „regrese k průměru“.

A nezpůsobuje B

Představte si sérii náhodných událostí: Řekněme, že házíte gumovou kuličkou o zeď. Její přesný odraz pak záleží na tom, jak silně hodíte a jak moc je zeď nerovná. Nicméně se snažíte házet stále stejně, do identického místa. Přesto kulička většinou uhne někam jinam a jednou za čas odskočí skutečně prudce, protože hodíte příliš silně nebo trefíte hranu vyčnívající cihly. Půjde o zcela extrémní výsledek, odlišný od ostatních, ovšem příští hod pak zase velmi pravděpodobně zapadne do průměru těch předchozích. Podle Kahnemana následuje v každé náhodné posloupnosti po mimořádné události s největší pravděpodobností událost průměrnější. Rodiče mimořádně malého vzrůstu nejspíš budou mít o něco vyšší dítě a potomek mimořádně vysokých rodičů bude nejspíš v dospělosti měřit o něco méně. 

V případě zmíněných pilotů to pak funguje následovně: Jejich schopnosti se díky výcviku časem zlepšují, ale rozdíly mezi jednotlivými lety závisejí z velké části na náhodě. Po mimořádně dobře provedeném manévru či přistání bude nejspíš následovat manévr horší, průměrnější. A mimořádně špatný manévr příště vystřídá opět jeden bližší průměru, tedy v tomto případě lepší. Pokud instruktoři piloty za dobrý manévr chválili a za špatný kritizovali, mohli nabýt mylného dojmu, že se pochvala minula účinkem, kdežto trest pomohl, ačkoliv na výkon pilotů nemělo ani jedno žádný vliv.

Omyl leteckých instruktorů dokládá obecnější problém lidské psychiky: máme tendenci vyvozovat příčinné souvislosti mezi jevy, kde žádná souvislost neexistuje (trest vede ke zlepšení výkonu pilotů). Skutečnost, že po události A následovala událost B, nedokazuje, že A zapříčinilo B. Zmíněný druh mylného úsudku přitom může mít velice vážné následky.

Kahnemana to přimělo k zamyšlení: Jsou takové omyly v úsudku běžné? A jaké další chyby podobného charakteru lidé dělají? Uvedenými otázkami se poté zabýval desítky let a za svůj výzkum byl v roce 2002 odměněn Nobelovou cenou za ekonomii. V 77 letech pak vydal první knihu pro laickou veřejnost – Myšlení, rychlé a pomalé –, která se na knižním webu Amazon ihned dostala mezi deset nejprodávanějších. 

Smrtící náhody

V roce 2005 se u dvouletého syna známé herečky Jenny McCarthyové projevily příznaky autismu, poté co byl očkován běžně používanou MMR vakcínou (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám). McCarthyová usoudila, že nemoc jejího syna způsobilo právě očkování. Jenže jedna taková zkušenost nikterak nedokazuje, že mezi oběma událostmi existuje příčinná souvislost. Naopak – tvrzení, že vakcíny způsobují autismus, vyvracejí desítky studií. A na jejich straně stojí v podstatě i všechny relevantní organizace jako Americká akademie pediatrů nebo Centrum pro kontrolu nemocí CDC. Mimochodem: studie, která shrnula závěry 67 pečlivě provedených a kontrolovaných výzkumů na téma škodlivosti vakcín, potvrdila, že jakékoliv komplikace jsou extrémně vzácné. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

Jenže tvrzení, že vaše dítě onemocnělo autismem po očkování, je zkrátka příliš sugestivní. McCarthyová dnes působí jako aktivistka v organizaci Generation Rescue, která bojuje za „bezpečné“ vakcíny; nechala se přitom slyšet, že pokud bude mít další dítě, za nic na světě ho nenechá očkovat. Toto „antivakcinační tažení“ podobně smýšlejících lidí už ovšem začíná mít závažné důsledky pro celý svět. Počty očkovaných v USA, Kanadě a v některých evropských zemích klesly a mezi neočkovanými lidmi již propukají lokální epidemie spalniček – tedy nemoci, kterou se právě díky očkování podařilo ve vyspělých zemích téměř vymýtit.

Podnikatelé jako hazardní hráči

Podle Kahnemana na nás mají emočně nabité příběhy mnohem větší vliv než pouhé statistiky. Letecká katastrofa, kterou vidíme v televizi, v nás může vyvolat strach z létání. A nepřebijí ho ani přesvědčivé důkazy, že jde statisticky o nejbezpečnější způsob dopravy. Lidé mohou v důsledku mylně vyvozené příčinné souvislosti považovat neškodný lék za nebezpečný, ale také naopak neúčinný medikament za účinný. Částečně to vysvětluje úspěchy prokazatelně nefunkčních přípravků, jako jsou například homeopatika. Některé nemoci zkrátka časem zmizí samy od sebe – a pokud při tom budete užívat nějaký lék, nejspíš uvěříte, že vás vyléčil, přestože to nemusí být pravda. 

Stejně tak lidé mylně vyvozují závěry v byznysu. Například když se společnost typu Google stane extrémně úspěšnou, máme pocit, že za tím musí „něco“ být – nějaký zázračný recept na úspěšnou firmu. A že pokud jej okopírujeme, staneme se také úspěšnými. Jenže jak ukazuje Kahneman, podobné pokusy většinou končily fiaskem, protože za mimořádným úspěchem firem mnohdy stojí pouhá shoda náhod neboli staré známé „být ve správný čas na správném místě“. Pokud některá z uvedených ingrediencí chybí, úspěch se nedostaví bez ohledu na vynaložené úsilí. Podle psychologa hledáme zkrátka jako lidé „jednoduchá poselství úspěchu a nezdaru, která identifikují jasné příčiny a ignorují rozhodující sílu náhody a nevyhnutelnost regrese. Tyto příběhy pak vytvářejí a udržují iluzi, že věcem rozumíme“.

Intuice není všechno

V jednom rozhovoru pro magazín Time se Kahneman zmínil o pozoruhodném průzkumu: Jedné skupiny lidí se zeptali, kolik by byli ochotni zaplatit za životní pojistku, která by byla vyplacena v případě smrti z jakékoliv příčiny. Druhé skupiny se zeptali, kolik by dali za pojistku pro případ smrti při teroristickém útoku. Výzkum se odehrál v době, kdy se v Evropě stupňovaly aktivity teroristů. Lidé se tak přikláněli k vyšším částkám za životní pojistku pro případ teroristického útoku. Pokud by však uvažovali racionálně, měli by dojít k opačnému závěru: Všeobecná pojistka samozřejmě zahrnuje i smrt při teroristickém útoku a všechny další možné příčiny. Má tedy vyšší cenu než jen samotná pojistka proti útoku teroristů. Vnímáme zkrátka rizika nikoliv podle jejich pravděpodobnosti, ale podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. Kahneman přitom v pokusech prokázal, že potíže s intuitivním posuzováním pravděpodobností mají i profesionálové, včetně autorů učebnic statistiky.

Psycholog pak často studoval způsob lidského uvažování a rozhodování v rámci experimentů s využitím nabídek. Například: „Máte možnost od nás dostat 200 dolarů na ruku s jistotou, nebo 300 dolarů s pravděpodobností 98 procent. Kterou nabídku si vyberete?“ Podobné pokusy s řadou různých variací ukázaly, že se lidé vystavení podobným dilematům mnohdy nechovají racionálně ani konzistentně – odmítnou například určitou nabídku, načež ji přijmou jen proto, že byla formulována jinak (ale významově stejně). 

Paradoxy lidského úsudku

Mezi nejbizarnější jevy, které Kahneman spolu se svým dlouholetým kolegou Amosem Tverským zkoumal, patří tzv. ukotvení (anchoring). Ve svém legendárním experimentu ukázali vědci testovaným subjektům kolo štěstí, které speciálně upravili tak, aby se vždy zastavilo buď na čísle 10, nebo 65. Jakmile účastník experimentu viděl výsledek, zeptali se jej: „Je procento afrických států v OSN nižší, nebo vyšší než číslo, které jste právě viděl/a? Zkuste odhadnout podíl afrických států v OSN.“ Pokud padlo účastníkům v kole štěstí číslo 10, jejich odhad se ukázal v průměru mnohem nižší (25 %), než když padlo číslo 65 (45 %). „Náhodně“ vylosovaná cifra totiž měla vliv na jejich odhad, ačkoliv to vlastně vůbec nedává smysl a účastníci pokusu by jistě podobné ovlivnění popřeli. Jenže uvedený efekt potvrdila řada různých experimentů s různým uspořádáním. 

Není těžké si domyslet, jak může ukotvení zapůsobit například v aukci s úmyslně nadsazenou vyvolávací cenou. Podobně však fungují třeba i slevy v reklamních letácích supermarketů: je sice skvělé, že na zboží dostanete 50% slevu, ale pokud přesto dvakrát přeplatíte jeho skutečnou hodnotu, nijak neušetříte. 

Můžeme tedy svou vrozenou „nedokonalost rozumu“ nějak odstranit a zlepšit způsob vlastního myšlení a rozhodování? Kahneman zůstává spíše skeptický: „Všichni bychom rádi měli v hlavě varovný zvonek, který zacinká, chystáme-li se udělat nějakou závažnou chybu. Jenže takový zvonek neexistuje a rozeznat myšlenkovou iluzi bývá ještě obtížnější než identifikovat iluzi zrakovou.“ Přesto psycholog nabízí alespoň jednu radu: „Čekají-li vás velká rozhodnutí, měli byste zpomalit. To je však v podstatě jediné, co vám mohu poradit.“ 

Vůbec nejstarší ztvárnění hvězdné oblohy představuje možná již  opracovaný mamutí kel objevený v roce 1979 na území Německa: Pochází z doby kolem roku 32500 př. n. l. a zářezy na něm napovídají, že se jedná o vyobrazení souhvězdí Orionu. Malovaný výjev ve francouzské jeskyni Lascaux, jenž vznikl před 33–10 tisíci lety, by zas mohl zachycovat Plejády v souhvězdí Býka. Tutéž hvězdokupu pak podle některých odborníků znázorňuje tabulka hvězd vytvořená před víc než 21 tisíci lety v jeskyni La grotte de la Tête du Lion.

TIP: Souhvězdí, které již neexistuje: Proč z oblohy „zmizela“ loď Argo?

Nejstarší známá „mapa“ hvězdné oblohy byla objevena teprve v roce 1999 v obci Nebra nedaleko Lipska a její nález vzbudil senzaci. Jedná se o bronzový disk o průměru 30 cm a o hmotnosti 2,2 kg, s modrozelenou patinou a zlatě zdobenými symboly, jehož vznik odborníci datují zhruba do roku 1600 př. n. l. Protože se však značně liší od jiných artefaktů z té doby, dlouho se považoval za podvrh – vědci ovšem jeho pravost nakonec potvrdili. Tzv. disk z Nebry znázorňuje Slunce, Měsíc, několik hvězd včetně zmíněných Plejád a zřejmě i Mléčnou dráhu.

Dvouplazi neboli amfisbeny jsou neobvyklí plazi, kteří připomínají spíše žížalu než ještěrku. Vrtají v zemi a na povrchu bývají k vidění jen málo. Nejdivnější z nich jsou dvojnožky, které vypadají jako žížaly, co mají za hlavou jeden pár malých nožek.

Profesorka Sara Ruane nedávno podnikla výlet do mexického státu Baja California. Tam se jí poštěstilo setkat se s dvojnožkou, což je vzácná událost. Dvojnožky tam sice žijí, prakticky vždy jsou ale zahrabané v zemi.

TIP: Dvouplazi se rozšířili po světě odvážným přeplutím přes oceány

Dvojnožka dvoupórá je kvůli své vzácnosti a nečekanému vzhledu opředená legendami. Vypráví se o nich například, že útočí na návštěvníky toalet, kterým se snaží zalézt do konečníku. Podle Ruanové, která je specialistkou na plazy, je to ale nejspíš jenom pohádka.