Narození v šlechtické rodině bylo důvodem k velké radosti, stejně jako je tomu dnes. Dítě bylo vyvrcholením manželského života a také pokračovatelem rodu. V některé literatuře se lze dočíst, že děti raného novověku trpěly nedostatkem rodičovské lásky, ale podle písemných pramenů tomu tak není, rodiče tehdy milovali své děti stejně jako dnes. Dětská úmrtnost byla ovšem děsivá, patnáctého roku se dožila ani ne polovina šlechtických potomků a situace v nižších vrstvách společnosti byla ještě horší.

Studium nade vše

Malý šlechtic vyrůstal nejprve v „ženské“ části rodiny, pod dohledem matky a kojných. I chlapci nosili dívčí šatičky a jen v tomto období měli čas na dětské hry. Pak se o chlapce začal starat otec a období dětství skončilo. Od této chvíle se na dítě začalo pohlížet jako na malého dospělého, což se projevuje třeba i v odívání. Dětské šaty neexistovaly, jen zmenšené šaty dospělých, včetně zbraní a šperků.

Velký důraz se začal klást na vzdělání, které se stalo součástí urozenosti. Malí chlapci se vzdělávali buď v městských školách, nebo pro ně najímali domácí učitele. Občas tak vznikaly šlechtické školy, kde se učilo víc urozených synků, většinou však neměly dlouhého trvání. (Výjimkou byly bratrské školy na Košumberku nebo v Ivančicích.) Ve vzdělání se kladl největší důraz na jazyky, naopak zanedbávala se matematika. Od poloviny 16. století získávali stále větší vliv na vzdělání jezuité, jejichž kolej v Klementinu kvalitou výuky daleko předčila pražskou univerzitu.

Na zkušenou do ciziny

Tu ostatně navštěvovali hlavně měšťanští synkové, šlechta studovala spíše v zahraničí. Studia byla součástí „kavalírských“ cest a kromě studia, často nedokončeného, se jinoši učili i chování a poznávali cizí kraje. Tyto cesty uzavíraly období mládí. Pak přicházela dospělost. Ta zpravidla začínala sňatkem, v němž láska hrála jen malou roli, nedá se ovšem říct, že by většina svazků byla nešťastná.

Život šlechty byl spojen s kariérou, buď úřednickou, nebo vojenskou. Stáří přicházelo rychle, padesátiletí byli považováni za starce, ti starší pak za lidi obzvláště Bohem požehnané. Smrt byla součástí života a lidé se jí báli mnohem méně než dnes. Ideálem byla „dobrá smrt“, tedy klidný odchod v rodinném kruhu.

Supermasivní černé díry v centrech galaxií jsou ohromné. To víme jistě. Jejich přesné zvážení ale nebývá úplně jednoduché. Do této chvíle bylo zváženo 44 supermasivních černých děr ve spirálních galaxiích s pomocí pozorování hvězd nebo mračen plynu na oběžných drahách kolem příslušné černé díry. U dalších černých děr byly použity k odhadu hmotnosti jiné, méně spolehlivé metody.

Ben Davis ze Swinburn University v australském Melbourne a Marc Seigar z University of Minnesota v Duluthu ale vymysleli postup, kterým lze odvodit hmotnost supermasivní černé díry z tvaru spirálních ramen takové galaxie.

Nevíme přesně proč, ale funguje to

Vědci připouštějí, že přesně nevědí, jak hmotnost supermasivní černé díry působí na tvar spirálních ramen. Když ale tímto způsobem odvodili hmotnost černých děr v galaxiích, kde již astronomové jejich hmotnost znají, tak se ukázalo, že nové výpočty fungují dobře.

TIP: Srážka galaxií: Supermasivní černé díry požírají hvězdy s mnohem větší chutí

Davis se Seigarem tvrdí, že jejich metoda je srovnatelná, ne-li lepší, než dosavadní postupy. Teď se každý může podívat na snímek spirální galaxie a ihned si tipnout, jak hmotná je asi její centrální supermasivní černá díra.

Kananejci (nebo také Kanaánci) tvořili původní semitské obyvatelstvo oblasti Kanaánu na Předním východě, která byla Zemí zaslíbenou pro starozákonní Židy. Jako první město v Kanaánu Židé dobyli silně opevněné Jericho a po něm mnoho dalších.

Přes Kanaán přecházela jedna invaze za druhou. Co se ale stalo s obyvateli Kanaánu? Dochované písemné zprávy o nich pocházejí od jejich nepřátel, takže je otázkou, nakolik jsou důvěryhodné.

Britští vědci se rozhodli vystopovat osud Kananejců na základě DNA. Nejprve získali vzorky DNA Kananejců z pěti koster doby bronzové, pohřbených ve starověkém městě Sidon. Když pak jejich DNA porovnali s dnešními obyvateli Libanonu, tak se téměř z 90 procent shodovala.

TIP: DNA dávných mumií odhalila překvapení o původu Egypťanů

Jak se zdá, dějiny nakonec nebyly ke Kananejcům tak kruté. V podstatě stále ještě žijí v Kanaánu a jejich historie neskončila.

Ploštěnky nás nepřestávají udivovat tím, jak dovedou regenerovat často i celé tělo z malého kousku tkáně. Bylo by skvělé se od nich takový trik naučit.

Teď ale vědci zaujaly ještě něčím dalším. Ukázalo se totiž, že i když ploštěnku připravíte o hlavu s očima, tak dovede reagovat na světlo. U ploštěnek, které jsou zvyklé na život ve tmě, se vyvinul druhý systém vnímání světla, který nezávisí na očích.

TIP: Zázrak transplantace: Slepému pulci vrátilo zrak oko voperované na ocas

Když takové ploštěnce uříznete hlavu, tak ji za nějaký čas kompletně doroste, i s jednoduchým mozkem a očima. Mezitím vnímá světlo, především jeho UV složku, zbytkem svého těla. Vědci zatím netuší, jak to ploštěnky dělají, ale alespoň je zase co objevovat.

Když jsem začal pátrat po historii pozorování kvesala chocholatého v posledních stovkách let, začal se mi vykreslovat pohnutý osud tohoto opeřence. Svých krátkých setkání s impozantním zástupcem ptačí říše jsem si začal vážit ještě víc.

Mayské čelenky a krvavé peří

Jestliže se ponoříte do studia předkolumbovské historie Střední Ameriky, s jistotou narazíte na odkazy nebo názvy, které budou připomínat kvesaly chocholaté (Pharomachrus mocinno). V některých případech se určitě dopátráte starých legend, v nichž tito ptáci dokonce zaujímají role hrdinů. Na jiných místech se můžete číst, že barevné peří kvesalů sloužilo jako platidlo při odevzdávání daní a mayští (a po nich i aztéčtí) řemeslníci z něj zhotovovali ozdobné obrazy a čelenky, kterých si vážili více než zlata. Proto Montezuma věnoval jako výraz úcty španělskému dobyvateli Hernandu Cortézovi nádhernou čelenku s pery kvesalů. Vojáci bohužel prahli především po zlatě a čelenka z několika stovek kvesalých per je příliš nenadchla. Až ke konci 19. století jí byla ve vídeňském muzeu věnována zasloužená pozornost a po restaurování byla o tomto výjimečném kusu napsána rozsáhlá publikace.

TIP: Rychlonohý chytrák aneb Lovecké taktiky karanča jižního

Zřejmě nejkrvavější příběh, který se v souvislosti s kvesaly vypráví, popisuje, jak pravá Cortézova ruka, dobyvatel Pedro de Alvarado ubil desetitisíce Indiánů. Tehdy se z nebe sneslo obrovské hejno kvesalů a svými těly pokryli zkrvavené mrtvoly. Jejich peří na hrudi nasáklo krví a proto má dodnes výrazně červenou barvu.

V historii by se dalo pátrat dál a jen o minulosti kvesala chocholatého by bylo možné napsat mnoho stran. Pestré jsou však i odkazy současné – v Guatemale je kvesal součástí státního znaku, zdobí vlajku a měnová jednotka se jmenuje quetzal.

Unikající mlžný klenot

Hned od počátku mých cest za přírodou Střední Ameriky jsem toužil kvesala chocholatého spatřit. S ohledem na nejrůznější zmínky v odborné literatuře jsem ale byl zároveň přesvědčen, že pozorovat tohoto neobyčejného ptáka ve volné přírodě je takřka nemožné. Až s postupem času jsem zjistil, že míst pravidelného výskytu kvesalů je několik a ještě později se mi díky intenzivnímu hledání dařilo zvyšovat i frekvenci našich setkávání.

Začátky ovšem k velkému optimismu nevybízely. Asi před šesti lety jsem křižoval kostarickou rezervaci Monteverde, kde je horský mlžný les pro kvesaly jako stvořený. Stejně jako na jiných podobných místech se mi ale během dlouhého chození po lese dařilo zvířata objevit jen minimálně. V temném zamračeném chrámu, kde kapky vody hlasitě bubnují všude okolo a vegetace je znatelně orosená, dovoluje mlžný závoj rozhled pouze na první dva metry. Častokrát je jediným životem voda bublající v potůčcích a malých vodopádech ukrytých v zeleni. Je ovšem pravda, že když už něco v trvale mlhou zahaleném lese najdete, je to vždy nějaký klenot. Kvesala jsem v pralese několikrát slyšel, potkával jsem přírodovědce, kteří ho ten den viděli, ale mně stále unikal.

Štěstí jsem měl poprvé až v roce 2006. Vracel jsem se bahnitou stezkou po náročném dni stráveném hledáním hnízda kolibříků, když mě ozývající se kvesal dovedl až pod strom, kde jsem našel samečka i samičku. Kdybych ovšem bezpečně neznal jejich hlas, nechal bych se o jejich přítomnosti přesvědčit jen obtížně. Ptáci seděli vysoko v koruně mohutného stromu porostlého mechem a bromeliemi a jen škvírkami mezi listy jsem tušil lesklé zelené peří. První setkání tedy moji touhu ani zdaleka nenaplnilo.

Na ozdobu a „pro zlost“

Kvesal chocholatý patří do poměrně bohaté čeledi trogonovitých (Trogonidae), která má několik desítek druhů a její příslušníky můžeme potkat v tropických krajích celého světa. Jednoznačně nejvíce z nich však najdeme v Americe.

Kvesalové mají zelené tělo a červená prsa. Nezaměnitelná je i jejich chocholka na hlavě. Nejsou větší než 40 cm, ale k jejich tělu je nutné připočíst nepřehlédnutelnou ozdobu, kterou tvoří skoro 70 cm dlouhý ocas. Nepříliš praktickou ocasní ozdobu mají jen samci. Po skončení toku jim mnohdy vypadá a později znovu narůstá. Aby ocas uchránili, mají neobvyklý způsob startu. Z větve, na které sedí, nemohou vzlétnout přímo vpřed, protože by si o ni mohli ocasní pera potrhat. Do vzduchu se proto dostávají tak, že couvnou, odskočí dozadu, a teprve pak vzlétnou. Podobně ošemetný je jejich pobyt v hnízdě. Když je kvesal uvnitř, ocas musí zůstat venku. Klidně tak můžete spatřit dutinu, z níž čouhá jen hlavička a dlouhý ocas.

Kvesalí ráj u Rio Savegre

Kostarická oblast okolo horské silnice mezi městečky Cartago a San Isidro je přítomností kvesalů chocholatých poměrně vyhlášená. To ale neznamená, že tady na ně narazíte na každém kroku. Při první návštěvě jsem jako lektor fotografického workshopu lidem kvesaly sliboval, ale za tři dny v Savegre Lodge jsme nezahlédli ani jedno křídlo. Smůla, s níž je třeba počítat, při dalších návštěvách pomalu ustupovala. Také jsem začal kvesalům více rozumět a dokázal jsem předpokládat místo jejich výskytu.

Je dobré znát několik kvesalích návyků. Ptáci poměrně často odpočívají na mohutných větvích stromů nad Rio Savegre a zejména ráno a odpoledne vysedávají na stromech planého avokáda, kde hodují. Právě na těchto stromech jim to nejvíce sluší. Na kmenech porostlých světlými šedozelenými mechy jejich úchvatné lesklé zelené a červené peří obzvlášť vynikne. Přidanou hodnotou podobného pozorování je to, že kvesal je poměrně trpělivý a v přítomnosti člověka nezmatkuje. Pokud jste v klidu, obyčejně neodlétá.

Na několika místech u San Gerardo de Dota jsou dokonce vyhlášené stromy, kde je možnost shledání s tímto krásným ptákem velmi pravděpodobná. Jedná se o strom „pětidolarový“ a „jednodolarový“ – pojmenované podle toho, kolik si majitelé stromů, místní zemědělci, říkají za vstup na svou pastvinu. Jak jsem se ovšem přesvědčil, ani tady není šance stoprocentní. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že největší dobrodružství je najít si „svého“ kvesala, třeba v blízkosti řeky. Je nutné pozorně pomalu chodit, zastavovat se a pokoušet se tu lesklou zelenou rozpoznat od neustále intenzivně zeleného mokrého mlžného lesa. Jistým vodítkem může být i zvuk, který kvesalové vydávají. Právě tak jsem je několikrát našel já sám.

Ústup do hor

Kvesalové během života prakticky vůbec nemigrují. Přemisťují se jen občas, a pouze na krátké vzdálenosti. Pozorována byla migrace výšková v rámci jedné oblasti. Podle ní by bylo možné usoudit, že se ptáci stěhují vždy do té výšky, kde zrovna dozrává ovoce, jímž se živí.

Kvesal chocholatý je dnes už velmi vzácný. Ačkoliv je přísně chráněn, jeho nádherné peří stále láká pytláky. Bohužel na rozdíl od dob Mayů už dnes není zabití pestrobarevného ptáka hrdelní zločin a mezi lidmi jsou stále omezenci, kteří prahnou po vycpaninách.

Aktuálně největší hrozbou je však pro kvesaly chocholaté kácení původních lesů, které je nutí stěhovat se výš a výš do hor, kde ještě nějaký původní les zůstává. Kvůli mizejícím lesům, které jsou nahrazovány pastvinami, tak ptáky klidně můžete potkat až ve výškách kolem 3 200 metrů nad mořem.

I přes všechny tyto negativní zprávy jsem ale pořád optimista a věřím, že tyto impozantní ptáky budu v horských částech tropů potkávat i nadále. Třeba někdy i v době hnízdění.

Průvodce stopaře kvesala chocholatého

Kvesaly chocholaté můžeme rozdělit do dvou podruhů. Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy mexického státu Chiapas, Guatemaly, Hondurasu a Nikaraguy, zatímco poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje pouze v horách Kostariky a Panamy. Jejich výskyt je však pouze ostrůvkovitý a nejvyhlášenější jsou asi tři lokality. Dokonce si troufám po několika cestách odvážně tvrdit, že pokud budete mít na hledání dohromady deset dní a všechny tři místa navštívíte, kvesala chocholatého nakonec spatříte.

Prvním „zaručeným“ místem výskytu je horské údolí nad Rio Savegre v Kostarice, kde lze při troše štěstí potkat i tři samce za den. Když už budete v Kostarice, můžete to vzít přes rezervaci Monteverde, kde je šance také vysoká. Dalšími nadějnými místy mohou být svahy pod panamským vulkánem Baru, případně rezervace Biotopo del Qetzal v Guatemale.

Rodný list kvesala chocholatého (Pharomachrus mocinno)

Řád: Trogoni (Trogoniformes)
Čeleď: Trogonovití (Trogonidae)
Velikost: Délka těla je cca 40 cm, k čemuž je u samců třeba připočíst asi 70 cm dlouhý ocas.
Prostředí: Žijí v mlžných pralesech Střední Ameriky, v místech s bohatou vegetací. Často si k životu vybírají poměrně chladné horské oblasti.
Hnízdění: Sami si hloubí hnízda v kmenech tlejících stromů, na stavbě se podílí jak samec, tak samice. V březnu a dubnu nastává u kvesalů období námluv a rozmnožování. Samice snáší dvě světle modrá vejce do dutiny v kmenech a hnízdo nijak nevystýlá. Při sezení na snůšce se 17–19 dní střídají oba rodiče. Domorodci se dříve domnívali, že kvesalové si budují hnízdo s dvěma vchody, aby si samci v době hnízdění nepoškodili svůj krásný chvost. To ovšem není pravda a ocas kvesalů je v době hnízdění často v dost špatném stavu.
Starost o mláďata a potrava: Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima a jsou krmena hmyzem, drobnými žabkami a ještěry. Dospělí ptáci se naproti tomu živí hlavně plody stromů. Obvykle za tři týdny jsou malí kvesálci připraveni opustit své hnízdo.

Že asijské armády používají při výcviku neortodoxních metod, je vcelku známo. Tento snímek zachycuje jihokorejské vojáky, kteří se otužují vstupem do ledové řeky. Studená voda má podporovat krevní oběh a celkově má muže zocelovat.

Pátrání po planetách nacházejících se mimo naši Sluneční soustavu je vzhledem k obřím vzdálenostem nesmírně složité. Lovci exoplanet, jakým je například sonda Kepler, k němu využívají techniku mapující pokles jasnosti mateřské hvězdy během tranzitu planety přes její kotouč. Je tedy logické, že pátrání po měsících takovýchto planet je ještě o řád složitější.

Přesto se astronomům z Kolumbijské univerzity v New Yorku podařilo objevit první extrasolární měsíc. Vědci jsou o tom alespoň přesvědčeni. Jejich objev má definitivně potvrdit pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu, které je naplánované na říjen tohoto roku.

Nově objevený měsíční kadidát je podle vědců souputníkem exoplanety s označením Kepler - 1625b a nachází se poblíž hvězdy, která leží asi čtyři tisíce světelných let od Země. Měsíc by měl být velký a těžký jako Neptun. Obíhat by měl kolem planety, která je přibližně stejně velká jako Jupiter, ale asi tak 10× těžší než tato planeta z naší Sluneční soustavy.

Omalovánky rozvíjí dětskou kreativitu a dokáží dítě zabavit. V posledních letech jsou ale nesmírně populární i mezi dospělými – jsou vítanou relaxační pomůckou v uspěchané a stresem naplněné době. 

TIP: Největší superjachta světa bude stát 30 miliard korun

Společnost Very First To, zaměřená na luxusní zboží, se proto rozhodla, že relaxační omalovánky nabídne i superboháčům. Ti si mohou je mohou objednat dle vlastního přání, vytvořené na míru známým anglickým ilustrátorem Ianem Beckem, který navrhoval například obal alba Goodbye Yellow Brick Road pro Eltona Johna.

Obsah luxusních omalovánek vzniká na základě schůzky a individuálních preferencí kupce a tvoří je výjevy z rodinného života, oblíbených míst či koníčků konkrétního zákazníka. Výsledkem je 10 unikátních obrazů, ručně vázaných v kůži se jménem vyvedeným 24karátovým zlatem. Cena je pochopitelně také luxusní – omalovánky Very First To vyjdou na 30 850 dolarů, což je v přepočtu zhruba 830 tisíc korun.

Pokud se i vy chcete zbavit stresu a nemáte 830 tisíc na superluxusní omalovánky, vyzkoušejte ty naše – za 36 stran unikátních obrazců zaplatíte jen 39,90 a bavit se u nich budete neméně.

Tehdy nikdo netušil, jak pravdivá tato slova budou. Tím bláhovým snílkem byl totiž americký podnikatel Henry Ford a on nikdy nemluvil do větru. I tentokrát Ford dostál svému slibu. Díky svým inovacím a revoluční pásové výrobě postavil 540 kilogramů vážící vůz, který uháněl rychlostí až 72 kilometrů za hodinu. V roce 1908 představil legendární Ford model T, takzvanou plechovou Lízu nebo taky Kraksnu…

Přichází téčko

Sláma a odér hnoje – to se stalo na prvních 16 let součástí života mladého Henryho Forda. Vyrůstal v duchu, že jednou převezme tátovu farmu. Den, kdy otci řekl, že odchází, byl nejhorší moment v jeho životě. Sen byl ale silnější. Dalších 10 let se protloukal a stoupal po žebříku kariéry od zámečnického učně až po vedoucího technika ve firmě amerického vynálezce Thomase Alvy Edisona. Ve volném čase dělal dvě věci: randil s osudovou láskou Clarou Jane Bryantovou a taky stavěl vlastní motory. S Clarou se oženil v roce 1888 a až do smrti mu byla oporou. O Vánocích 1893 sice mohla nadávat, co dělá velký ošklivý motor v jejím dřezu, ale místo toho mu zatleskala. Úspěch je dítětem trpělivosti. 

V roce 1896 Ford sestrojil a vyzkoušel svůj vůbec první automobil. Přišel úspěch, získal sponzory a založil firmu Detroit Automobile Company. Jeho čas ale ještě nepřišel – společnost zkrachovala kvůli problémům s prodejem.

Ford se poučil. Díky krachu pochopil, že je nezbytné orientovat se na střední třídu. „Postavím auto pro všechny!“ zařekl se. A tak s dalšími společníky založili v roce 1903 společnost Ford Motor Company. Neměli velký kapitál – jenom 28 000 dolarů (dnes by to dělalo 600 000 dolarů). Přesto, díky minimalizování nákladů, hned v prvním roce postavili 1 750 vozů Fordu modelu A! První si koupil doktor Ernst Pfenning za 750 dolarů. Následovalo ho dalších 1 700 zákazníků. Firma se rozjela, přišel model N se 7 000 vyrobenými kusy. A pak… pak z haly vyjel první Ford model T – legendární „téčko“, které je všeobecně pokládáno za první cenově dostupný vůz, který „postavil Ameriku na kola“. Psalo se 27. září 1908 a Henry Ford splnil svůj slib.

Inspirace? Linka v masokombinátu!

Ford měl vizi, ale ještě nemohl tušit, jaké terno s „téčkem“ udělal. První měsíc tomu však rozhodně nenasvědčoval – dělníci vyrobili jenom 11 aut. Rok 1909 skončil s číslem 1 000 v kolonce prodej. Jeden kus stál tehdy 850 dolarů. Ford si mohl vytahat vlasy, ale na průměrný plat Američana to ještě nebylo. Navíc dosavadní prostory se ukázaly být hrubě nedostačující. Coby ředitel firmy se rozhodl docela rychle. Dal pokyn k výstavbě nového závodu v Highland Parku v Detroitu.

V roce 1910, po vyrobení 12 000 automobilů, se společnost stěhovala do nového. A taky k nové lince! Tu navrhl William C. Klann. Inspirací se mu stala moderní jatka Union Stock Yards v Chicagu. Zvláštní pásové zařízení, které urychlovalo výrobu, ho nadchlo. A Klannův nápad se zalíbil i Fordovi. Po pokusech a omylech se za několik měsíců rozběhla podobná montážní linka. Když se vozy vyráběly ručně, na jednom dělníci nechali 12,5 hodin práce, teď pouhou 1 hodinu a 33 minut. Právě tehdy začala nová éra automobilové revoluce.

Hrdý William C. Klann jako vůbec první člověk na světě vyjel s takto vyrobeným vozem před zástupce médií, diváky a před stejně pyšného Henryho Forda. Roky udržovaná masová produkce se řídila jediným heslem – rychlostí výroby. Právě v prvním roce 1. světové války vyrobil Ford víc aut než všichni světoví výrobci dohromady! Henry Ford se v dolarech mohl koupat.

Není dělník jako dělník

Rozhodně si ale nehodlal nechat všechno jen pro sebe. Dělníkům zvýšil dvojnásobně platy. Jestliže v roce 1912 brali 2,38 dolaru za den, o čtyři roky později už 5 dolarů (v přepočtu je to dnes skoro 100 dolarů). Ford válcoval konkurenci. Zatímco jiné automobilky prodávaly vozy za 2 000 dolarů, Ford zlevňoval. Neustále. Tím se mohla stlačit cena vozu pod hranici průměrného ročního platu. V roce 1912 se to podařilo, poprvé v historii lidstva! Model T stál 575 dolarů (v přepočtu by to dnes bylo 256 000 korun). Ford konečně naplnil svoji vizi. Cena přitom klesala dál. V roce 1913 vůz přišel na 550 dolarů, dva roky nato cena dosáhla úrovně 440 dolarů. Ve 20. letech spadne dokonce pod 300 dolarů (dnes asi 77 000 korun). 

Zaměstnanci automobilky se stali hýčkanými. Nejenže se v průběhu let dostali do situace, kdy si mohli nové „téčko“ koupit za čtyři měsíční platy, ale získali i další výhody. Sociální program pro stálé zaměstnance. Sem patřilo podnikové zdravotnictví, sportovní a kulturní vyžití. Benefity ovšem mohli mít jenom ti mravně čistí. Sociologické oddělení společnosti dohlíželo, jestli dělník není alkoholik nebo závislý na hazardu „Ne, není pravda, že jsme z práce vytěsnili zručnost a kvalitu. Ale přenesli jsme vyšší dovednost do dalších oblastí – managementu, plánování a výroby strojů,“ vysvětloval Americe Ford. „Tohle zdokonalení ocení právě obyčejní dělníci.“ Henry Ford změnil pohled na dělníka. 

Z nádeníka udělal vypiplaného zaměstnance. I tohle zbytek světa obšlehne, inspirovat se dá třeba i Tomáš Baťa. Fakt, že se práce pro tyhle společnosti stala poctou, že se stály fronty na každé volné místo, pomůže přetvořit 20. století. 

Plechová žravá Kraksna

Z dnešního pohledu se vyráběla směšná vozítka, zato dostupná všem, jak Henry Ford slíbil. Ford T měl na délku 3 404 milimetrů, na šířku 2 515 milimetrů. Vážil 540 kilogramů. Dřevěná loukoťová kola kryly vpředu 5 centimetrů a vzadu 8,9 centimetru široké pneumatiky. Motor měl objem 2,9 litru a výkon 15 kW (20 koní). Z pohledu dnešních ekologů byla spotřeba hotový horor – na 100 kilometrů doslova „sežral“ 11 až 18 litrů. Tankovalo se co chvíli. Do nádrže se vešlo jenom 38 litrů benzínu, petroleje nebo etanolu. Spíš se jezdilo na benzín, alkohol se v době prohibice (v letech 1914–1933) docela prodražil.

I když se v limitovaných edicích lakovalo i jinak než načerno, právě odstíny černé dominovaly. Bylo jich přes 30. Henry Ford měl údajně prohlásit, že „každý zákazník si může vybrat jakoukoli barvu, pokud chce černou“. To ale nikdy nevyslovil, jde o fámu. Faktem zůstává, že odstíny černé preferoval kvůli jedinému důvodu – lak schnul rychleji.

Legenda, která změnila svět

V době, kdy z linky sjelo desetimilionté „téčko“, mělo po celém světě devět z deseti vozů značku Ford. V Americe ovládl trh z 50 procent. Čísla prodeje byla tak luxusní, že firma nemusela dát v letech 1917 až 1923 na reklamu ani dolar! Jestliže se v roce 1911 prodalo 69 762 aut, rok příští to byl téměř trojnásobek! Pak to šlo skoro řetězově: 1913 – 202 667 kusů; 1914 – 308 162; 1915 – 501 462 vozů. V roce 1925 byly dny, kdy produkce dosahovala 9 000 až 10 000 vozů denně, dohromady dva miliony za rok… 

Ford model T se zároveň stal vůbec prvním automobilem, který se vyráběl na různých místech světa současně – v Kanadě, Anglii, taky v Německu, Argentině, Francii, Španělsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Brazílii, Mexiku a Japonsku. „Téčko“ se montovalo do roku 1927, celkem se vyrobilo 15 007 033 vozů. Jde pořád o jeden z nejúspěšnějších modelů v celém století a historii automobilismu. Jde o legendu, s jejíž výrobou se svezly revoluční postupy, které změnily svět od základů.