Křesťanská církev už ve svých raných počátcích pořizovala seznamy věřících. Od 7. století byla zaznamenávána data úmrtí mnichů a řeholníků a v roce 1137 se Lateránský koncil zmiňuje o matrikách se zápisy osob, jimž byly uděleny církevní svátosti. Nejstarší skutečné matriky jsou z Francie, dochoval se zlomek z let 1334–57. Ve stejném století se objevily nejstarší italské matriky, v 15. století už byly vedeny i v Belgii, Španělsku a Švýcarsku. V 16. století se začaly vést matriky ve většině ostatních evropských zemí. 

Teprve Tridentský koncil (1545–1563) nařídil, aby katoličtí faráři vedli matriky pokřtěných a oddaných. Realizace nařízení však na sebe nechala ještě nějaký čas čekat, u nás byla podpořena nařízením olomoucké synody roku 1591 a pražské synody 1605. Matriky zemřelých byly vedeny podle nařízení papeže Pavla V. od roku 1614. Všechny tři typy zápisů se psaly do jedné knihy, teprve patentem Josefa II. z roku 1784 začaly být vedeny tři různé knihy. 

Zkušené porodní báby

Podívejme se nyní, jak vypadal například křestní zápis v 17. století. Nejdůležitější samozřejmě bylo jméno křtěného dítěte a datum křtu. Ovšem pozor! Ne vždy se datum křtu shodovalo s datem narození, křest byl často prováděn až druhý či některý pozdější den po narození. Pokud farář neuvedl obojí, nelze s jistotou tvrdit, že den narození je shodný se dnem křtu. Až později se začaly psát zvlášť jak dny narození, tak křtu.

Dále měl zápis obsahovat jméno křtícího, zasvěcení kostela a jméno místa, kde kostel stojí. Samozřejmě také den narození dítěte, jména rodičů, jejich příslušnost k farnosti, místo jejich původu, jména kmotrů a jejich otců a jejich původ. Od Josefa II. byly rubriky rozšířeny o číslo domu, pohlaví dítěte, zda je manželské či nikoliv a náboženství rodičů.

Pokud se jednalo o potomka šlechtického původu býval zápis mnohem delší, už jenom vypsání všech křestních jmen... Například u panovnických rodů nebylo výjimkou 10–15 jmen a k tomu ještě pro jistotu „jméno“ Všichni svatí (Omnes Sancti). Zápisy byly psány podle jazyka farnosti a faráře, tedy v jazykově českých oblastech česky, v německých německy, ve smíšených se mohlo psát latinsky.

Zajímavou osobou byla porodní bába, jejíž jméno bylo psáno do matriky od roku 1789. Jednalo se o zkušené ženy, pro něž existovala v Praze od roku 1753 škola, a které nosily medailonek s těhotnou Pannou Marií. Před farářem musely přísahat, že nebudou při porodu používat čáry a kouzla a v nouzi budou křtít. Nebyl-li totiž po ruce farář a hrozilo, že dítě brzy zemře, mohlo dojít k takzvanému nouzovému křtu, aby dítě nezemřelo jako pohan.

Hrdlobol či krysle?

V oddacích matrikách je řada zápisů stejná jako u matrik křtů – tedy jméno faráře, zasvěcení kostela a podobně. Navíc se uváděl samozřejmě den svatby a také data tří ohlášek. Původně se uváděla jen jména otců ženicha a nevěsty, později jména obou rodičů. Před zrušením nevolnictví byl často nutný souhlas vrchnosti se sňatkem. Matriky zemřelých nebyly vedeny tak pečlivě a údaje o zemřelém byly často dopisovány až s určitým časovým odstupem. Vždyť už nebylo kam spěchat. Úmrtí se zapisovala do matrik farnosti, v níž k úmrtí došlo a nikoliv do matrik v místě bydliště zesnulého. Od roku 1756 začalo platit nařízení pražského arcibiskupství, které zakazovalo pochování zemřelého bez ohledání jeho mrtvoly. To proto, aby byla vyloučena násilná smrt.

Podle nařízení císaře Josefa II. začala být do matriky vedle jména, data narození a úmrtí a dalších běžných údajů zapisována také příčina úmrtí (ta se ovšem vyskytovala i dříve, záleželo na faráři). Nejčastější byla sešlost věkem (v němčině abgelebt); dnes již neznámé názvy nemocí jako hrdlobol (záškrt) či krysle (spalničky) může badatel najít v genealogických příručkách. V době čarodějnických procesů nebylo také úplně neobvyklé, když farář uvedl jako příčinu smrti „posedlost ďáblem“ (besessen vom Teufel)! Většinou se však měl farář řídit podle ohledacího listu, který vyplnil lékař či felčar. V případě, že lékař nebyl po ruce, a příčina smrti nebyla zcela zřejmá, farář většinou napsat do kolonky způsob smrti „obvyklý“ (gewöhnlich). 

Poztrácené kartičky a nedoslýchavý farář

Což o to, farář neměl lékařské vzdělání a proto často spíš odhadoval, jaký neduh vlastně nebohého farníka sklátil. Pro genealogické bádání také není příčina smrti některého z předků nejdůležitější. Mnohem větší bolení hlavy však mohou pátrajícímu po rodinných kořenech způsobit zápisy, které jsou zcela chybné a zavedou tak badatele snadno do slepé uličky. Běžná byla například praxe zapisování matričních zápisů nejprve na samostatné kartičky, z nichž je teprve později farář přepsal do matriky. Někdy se však kartičky poztrácely dříve, než byly přepsány do knihy, jejíž pečlivé vedení bylo farářovou povinností.

Tak se mohlo stát, že když se farář dozvěděl, že přijíždí na vizitaci komise z biskupství, ve spěchu rychle prázdná místa v matrice dopsal. Jelikož si však už moc nepamatoval, jak se vlastně jmenovali rodiče ženicha a nevěsty, které na jaře oddával, tak si jejich jména jednoduše vymyslel. Komise samozřejmě nic podrobně nezkoumala a spokojila se s tím, že v matrice nejsou nevyplněné kolonky. Občas se také stalo, že farář špatně slyšel, nebo byl trochu zmožen oslavováním narození nového křesťana, takže když mu rodiče sdělovali jméno dcerušky, rozuměl jim místo Marie Anna třeba Maria nebo Mariana.

Při ohláškách a svatbě zase rozuměl starý pan farář nebo jeho nástupce něco jiného, takže se jméno poněkud lišilo třeba i nakonec v úmrtním zápisu. Nezřídka se také stalo, že rodiče i velebný pán pomalu ztráceli v početném potomstvu přehled (v baroku bylo 10–15 dětí na matku naprosto běžné číslo) a tak měli rodiče najednou doma dva Františky.

Nomen omen

Ne vždy byla chyba na straně faráře. Stalo se například, že rolník si stěží pamatoval své křestní jméno a o příjmení neměl ani tušení, tak mu je rozzuřený farář na místě vymyslel – třeba Hňup. Občas také někdo odmítl k zápisu přijít, neboť se za něj platilo. Z poznámek na volných okrajích jedné matriční knihy se například čtenář dozví, co si téměř s uspokojením farář poznamenal – že muži, který si nenechal zapsat svoji svatbu, už žena umřela.

Časté záběry z konfliktních oblastí ukazují bojovníky s AK-47 a modernějšími AKM, někdy však i s čs. samopalem vz. 58. Podle současné terminologie se jedná o útočné pušky, v minulosti se ovšem označovaly jako samopaly. V čem se tak zásadně liší?

Třískové obrábění versus lisování

Jeden z prvních rozdílů mezi AK-47 a Sa vz. 58, který zaujme z hlediska zpracování, je pouzdro závěru – jedna z nejdůležitějších částí, protože tvoří jádro a současně spojovací element celé konstrukce. K němu se připojuje hlaveň, pažba i pistolová pažbička, pohybuje se v něm závěr a do pouzdra závěru se vkládá zásobník. Zatímco toto pouzdro tvoří u Sa vz. 58 přesně vyfrézovaný odlitek, sovětští konstruktéři navázali na válečné zkušenosti a použili plechový výlisek s následným nýtováním a svařováním (i když některé verze obdržely pouzdro obráběné).

Stejná technologie lisování posloužila u převážné většiny AK-47 ke zhotovení krytu závěru, který po spojení s pouzdrem kryje vlastní závěr. Ten se pohybuje v takto vymezeném prostoru, přičemž při výstřelu zcela zakrývá výhozní okénko a teprve při pohybu vzad, iniciovaném tlakem spalných plynů na píst, okénko otevírá a vyhazuje jím prázdnou nábojnici. Při pohybu vpřed působením vložené vratné pružiny se pak vysouvá ze zásobníku do nábojové komory nový náboj.

Jeho odpálení zajišťuje bicí pružina, symetricky vinutá podobně jako hodinové pero, tvořící součást spoušťového ústrojí. Oproti tomu víko pouzdra závěru „osmapadesátky“, jedna z mála lisovaných částí čs. zbraně (další dvě tvoří nadpažbí a podpažbí), nese dvě pružiny. Horní vratná, vrací závěr dopředu, a dolní bicí, uděluje potřebnou energii úderníku. Zásobníky pro AK-47 a Sa vz. 58, vzájemně nezaměnitelné, vznikly lisováním (Sověti později přešli na plastové zásobníky s kovovými doplňky). Výroba dalších součástek již probíhala třískovým obráběním, tedy frézováním, soustružením a broušením.

Závěr a jeho mechanismus

Závěr musí zvládnout řadu činností v extrémně krátkém čase po sobě: během zlomku sekundy zasouvá náboj ze zásobníku do nábojové komory, kterou těsně před výstřelem uzamyká, rozněcuje zápalku náboje, po výstřelu prázdnou nábojnici vytahuje a vyhazuje. Právě v konstrukci závěru a jeho mechanismu spočívá největší odlišnost obou zbraní. Závěr AK-47 tvoří zápalník, nosič závorníku pevně spojený s pístem, rotační závorník se dvěma ozuby, zamykajícími závěr do vybrání v pouzdře závěru a s integrovaným vytahovačem prázdných nábojnic.

Celkem se závěr „kalacha“ skládá ze tří základních součástek, což ovšem neznamená, že menší počet dílů rovná se jednoduchost. Za největší slabinu závěru lze považovat pevné spojení pístu s nosičem závorníku, což při prasknutí součásti v důsledku únavy materiálu způsobí zaseknutí a de facto vyřazení zbraně z boje. Zamykání závěru pomocí rotačního závorníku s ozuby patří u automatických zbraní k nejrozšířenějším konstrukcím.

Výraznou odlišnost čs. konstrukce představuje samostatný píst, který předává svou energii, získanou od spalných plynů po výstřelu, „úderem“ na čelo závěru. Poté se vrací působením vlastní vratné pružiny dopředu. Závěr „osmapadesátky“ se skládá ze čtyř součástí: ta největší (a nejtěžší), nosič závorníku, nese zbývající tři – totiž závorník s kyvnou závorou a úderník probíhající osou závorníku a bijící na zápalník. Ten tvoří kompaktní součást závorníku podobně jako vytahovač nábojnic.

Systém uzamčení závěru fungující u samopalu vz. 58 doposud žádná jiná zbraň této kategorie nepoužila – přesto prokázal svou spolehlivost a životaschopnost. Oproti AK-47 přináší tento závěr další výhody. Za prvé střeleckou pohotovost, kdy závěr zůstává po posledním vystřeleném náboji v zadní poloze. Za druhé závěr při své činnosti otevírá celý prostor nad zásobníkem a za nábojovou komorou, což zajišťuje téměř stoprocentní spolehlivost zbraně při vyhazování prázdných nábojnic.

Univerzální bodák pro AK-47

Bodák tvoří po staletí neodmyslitelnou součást většiny delších ručních zbraní a svou univerzálnost prokazuje dodnes. Zatímco první AK-47 obdržely jednoduché bodáky M 1947, umožňující po nabroušení ostří i řezání, o 12 let později vstoupily na scénu víceúčelové bodáky M 1959 a M 1959/2, představující zásadní změnu ve velkosériově vyráběných chladných zbraních.

Konstruktéři do jediného kompletu spojili zbraň nejen bodnou, sečnou a řeznou (bok hřbetu čepele tvaru bowie má pilovou lištu), ale i nůžky na drát – provedení bodáku a pochvy umožňuje stříhat i dráty pod proudem. Funkci nůžek zajišťuje obdélníkový otvor v čepeli, do kterého lze nasadit čep nanýtovaný na spodní části pochvy. Bodák k samopalu vz. 58 vypadá vedle sovětského bodáku M 1959/2 či jeho verze M 1989 určené pro AK-74 skutečně jako „chudý příbuzný“.

TIP: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět

Kromě bodání umožňuje po nabroušení takzvaného nepravého ostří pouze sekání nebo řezání, ale víc nic. Kožená pochva se nosí navlečena na opasku a slouží jen k uložení bodáku. Ve srovnání s úplně první variantou „kalašnikovů“, tedy s AK-47, i s jeho modernější úpravou AKM, lze za mírně kvalitnější konstrukci považovat Sa vz. 58. Nedočkal se však ani ve zlomku tak masového rozšíření ani rozpracování do dalších, průběžně modernizovaných variant jako AK-47, které už ve svých parametrech převyšují první variantu.

Pokud při uzavírání životní pojistky v kolonce „povolání“ vyplníte „kosmonaut“, sklapne agent šanon a schůzka skončí. Fakta říkají, že kosmických letů se ke konci září 2016 zúčastnilo celkem 546 lidí, z nichž 18 zahynulo v přímé souvislosti s misí; a uvedené číslo se ještě o tři zvýší, započítáme-li tragédii Apolla 1. Zmíněná profese skutečně patří mezi ty rizikové. Potenciální nebezpečí představují například dlouhodobé účinky zvýšených dávek kosmického záření či pobyt v podmínkách mikrogravitace, a vyskytnout se mohou i náhlé zdravotní komplikace. Řídící letových misí se však obávají zejména tří událostí: ohně, dekomprese a otravy. 

Požár je obrovským rizikem pro veškerá izolovaná plavidla: nejen pro ta vesmírná, ale i pro lodě na moři či třeba pro letadla. Prostory jsou obvykle malé, oheň se rychle šíří a není před ním kam utéct. V kosmu také již několikrát hořelo, ale prozatím se plameny vždy podařilo dostat včas pod kontrolu. 

Dekomprese souvisí s únikem vzduchu. Je-li rychlá, už během několika desítek sekund nastává ztráta vědomí, a na reakci tak nezbývá moc času. Pomalá dekomprese však rovněž znamená krajní riziko. Také k této situaci již v kosmu několikrát došlo, a bohužel i s tragickými následky – například pro posádku Sojuzu 11. 

Třetí velkou hrozbu představuje únik nebezpečných látek, jež se rychle šíří ventilačním systémem v malých prostorách kosmické lodi. Mnohé látky používané jako technické (například jako chladivo) mají leptavé účinky a jejich únik je třeba okamžitě zastavit, nebo se musí alespoň zamezit jejich šíření, třeba i trvalým uzavřením příslušného modulu. A přirozeně – také této krizi už posádky v historii kosmonautiky čelily.

Některé autonomní drony jsou velké, plné moderního vybavení. A jiné zase mohou být úplně malé a jednoduché. Síla takových dronů je v tom, že je lze nasadit ve velkých hejnech.

Close-in Covert Autonomous Disposable Aircraft MK5 neboli CICADA je malý, autonomní kluzákový dron, který je oproti jiným autonomním dronům tak levný, že může být na jedno použití. Jeden dron CICADA přijde asi na 250 dolarů (asi 5 500 Kč).

TIP: Největší simulátor hurikánu na světě pomáhá zlepšovat předpovědi

Vědci nyní testují systém, který z jediného zásobníku vypustí 32 dronů CICADA najednou. Drony jsou vybavené senzory a v budoucnu budou v celých hejnech sbírat chemické nebo meteorologické informace. Dobře se uplatní při výzkumu hurikánů, tornád i dalších podobných jevů.

Dvaačtyřicetiletá Emma Mirrington si minulý víkend vyrazila na sýrový a chilli festival, který se konal v jihoanglickém Guildfordu. Jako připomínku prožitého víkendu si Emma v jednom z festivalových stánků se suvenýry zakoupila láhev vodky Satan’s Shot, jejíž důležitou příměsí je i jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě - Carolina Reapers.

TIP: Král je mrtvý: Velšan vypěstoval nejpálivější chilli papričku na světě

O suvenýr se Emma rozhodla podělit s přáteli, degustace satanské vodky ale podle všeho nedopadla nejlépe. Třicetiletý kamarád Emmy po požití pálivého nápoje ztratil vědomí a skončil v péči lékařů. Objevily se i informace, že vodka mohla obsahovat nemrznoucí směs – v Česku dobře známou z kauzy pančovaného alkoholu. Tato informace se ale později ukázala jako nepravdivá.

Mnohem pravděpodobnější tezí se tak jeví možnost, že muž po pozření vodky utrpěl anafylaktický šok způsobený kapsaicinem - prudkou alergickou reakci, která může končit i smrtí.

Dnes už víme, že se během vzniku a vývoje planetárních systémů mohou některé planety ztratit. Pak se toulají po galaxii, aniž by patřily nějaké hvězdě. Kolik je ale vlastně takových potulných planet v Mléčné dráze?

Problém je v tom, že tyto planety prakticky nezáří a je tudíž nesmírně obtížně je objevit. První studie na toto téma, které se objevily kolem roku 2011, předpovídaly, že potulných planet je v naší Galaxii ohromné množství. Toulavé planety o velikosti Jupiteru a větší měly být asi dvakrát početnější, než jsou v Mléčné dráze hvězdy.

TIP: Bludné planety: Osamocení vesmírní poutníci

Nová vědecká práce, kterou má na svědomí Przemek Mróz a jeho kolegové z Observatoře Varšavské univerzity, ale tyto odhady podstatně snižuje. Podle jejich výsledků je planet velikosti Jupiteru v Galaxii přinejmenším 10× méně, než kolik vědci původně odhadovali.

Planety prozradí gravitační mikročočky

Mróz a spol. v rámci projektu Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE) pozorovali oblast s 50 miliony hvězd a hledali náhlá krátkodobá zjasnění, což jsou typické projevy gravitačních mikročoček. Mezi lety 2010 až 2015 zachytili 2 167 takových jevů, ale většinu z nich podle všeho způsobily slabě zářící hvězdy, nikoliv planety velikosti Jupiteru.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Naopak potulné planety velikosti Země by podle výpočtů Mrózova týmu mohly být mnohem častější. Kvůli chybějícím datům a malému vzorku je sice těžké odhadovat jejich počet, nicméně podle polského vědce by jich mohlo být více než hvězd. Přesnější informace by mohly přinést pozorování vesmírných observatoří - evropské Euclid a americké WFIRST. 

Na první pohled je ósacký Hotel Relation obyčejným hotelem, jakých jsou po celém světě tisíce. Zdejší minimalistické pokoje jsou vybavené standardní postelí, televizí a v koupelnách jsou v kelímcích jednorázové zubní kartáčky. Přibližně polovina zdejších pokojů ale nabízí i malou místnost vybavenou oltářem. V těchto místnůstkách odpočívají v chlazených rakvích mrtvoly.

Podobně jako většina západních společností i populace v Japonsku nezadržitelně stárne a v posledních letech se země potýká s nedostatkem kapacit v krematoriích. V celé zemi vycházejícího slunce je zhruba 5 100 krematorií, přičemž na třináctimilionové Tokio jich připadá jen 26. Pro srovnání: v Česku aktuálně funguje 27 krematorií, které mají k dispozici 54 žárovišť. Pozůstalí tak musí čekat i několik dnů, než na ně přijde v krematoriu řada. 

Hotely pro mrtvé

Pro mnoho lidí zejména z velkých měst jde o poměrně složitý problém. Podle tradice jsou těla z márnic vydávána rodinám k poslednímu rozloučení domů. V malých městských bytech je ale není kam uložit.

Hotely, jakým je Relation v Ósace, tak nabízí praktické řešení, jak dostát poslednímu důstojnému rozloučení a zároveň přečkat čas, než se v krematoriích uvolní kapacita. Podle tradice uchovávají Japonci urnu s popelem zesnulého 49 dnů doma, než duše dorazí na onen svět. Teprve poté jej přemístí na hřbitov. 

TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života

Odborníci očekávají, že poptávka po podobných službách spíše poroste. V loňském roce v Japonsku zemřelo 1,3 milionu lidí, což je o 35 % více než v roce 2000. Podle japonského ministerstva práce by se počet pohřbů mohl v příštích 20 letech vyšplhat až na 1,7 milionu ročně. V této době bude vrcholit odchod silných ročníků a japonská populace se oproti dnešku smrskne o 20 milionů lidí.

Vedle chybějících kapacit krematorií se velká japonská města dlouhodobě potýkají i s nedostatkem míst pro nebožtíky. Na hřbitově v centru Tokia proto přišli se zajímavým řešením: ve svatyni plné moderních technologií mohou odpočívat více než dva tisíce zesnulých.

Pobyt na ostrém letním slunci může být zdraví nebezpečný. Řešením je použití opalovacího krému, obvykle je ale problém v tom, že se s nimi člověk musí po několika hodinách namazat znovu. To ale není případ nového experimentálního krému na opalování, který je vyrobený z DNA. Ten totiž funguje tím lépe, čím déle je na kůži. Takový krém by mohl přinést revoluci do plážové kosmetiky.

TIP: Vesmírné opalování: Špetka našeho bronzu pochází i z černých děr

Vědci využili toho, že UV záření ze slunečního svitu ničí řetězce DNA. Když k tomu dochází v buňkách, je to škodlivé pro zdraví. Ale pokud UV záření rozkládá DNA v krému na kůži, tak se tím zesiluje ochrana proti Slunci. Opalovací krém s DNA má navíc i další bonus - udržuje prý kůži příjemně vlhkou.

Kasuár je velmi výstřední příbuzný pštrosů z tropických pralesů Papui-Nové Guineje a severní Austrálie. V naší době je to unikátní pták a žádného podobného nenajdete.

Paleontologové teď ale v Číně vykopali nový druh oviraptora, čili dinosaura blízce příbuzného dnešním ptákům. Je to sice už sedmý druh oviraptora z této oblasti Číny, ale tenhle dinosaurus jako by z oka vypadl kasuárovi.

TIP: Velká změna v mládí? Zvláštní dinosauři z pouště Gobi měli zuby jenom do tří let

Jmenuje se Corythoraptor jacobsi a na hlavě měl věc velmi podobnou keratinovému výběžku, který zdobí hlavy dnešních kasuárů. A mají společné vlastně i to, že ani v jednom případě přesně nevíme, k čemu jim takový výběžek sloužil. Vědci obvykle sázejí na prostředek ke komunikaci, ale není to úplně jisté.

Srbsko leželo rakousko-uherské monarchii dlouho v žaludku, protože Vídeň vnímala malý státeček jako překážku posilování svého vlivu na Balkáně. Smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este po sarajevském atentátu se stala vhodnou záminkou pro finální zúčtování.

Bublající evropský hrnec

Rostoucí napětí na starém kontinentu bylo patrné již řadu let. V říjnu 1908 habsburská říše anektovala Bosnu a Hercegovinu, kterou předtím tři desetiletí okupovala. Dvě balkánské války na přelomu let 1912 a 1913 téměř vytlačily z Balkánu Osmanskou říši a proměnily rozložení sil na poloostrově. Většině zdejších států vládly dynastie německého původu a zahraničněpolitická orientace byla zjevná. Výjimku představovalo Srbsko coby vazal Francie a především carského Ruska. Čtyřmilionová země překážela úmyslům centrálních mocností, další územní expanzi a posilování svazků s osmanskými spojenci. Sarajevský atentát sice připravil Rakousko-Uhersko o následníka trůnů, ale zároveň naservíroval strategickým plánovačům možnost, jak eliminovat srbský problém.

Brzkému rozpoutání ozbrojeného konfliktu nahrávala nedočkavost armádního velení a také záměrná izolace arcivévody Karla, nového následníka trůnu. Umírněný Karel zůstával stranou důležitých porad u císařského dvora, na nichž se přijímala klíčová rozhodnutí. Stařičký mocnář František Josef I. spoléhal na vládu, v níž převládali jednoznačně váleční jestřábi. Premiér Karl von Stürgkh a ministr zahraničí Leopold Berchtold si notovali s náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem, zarytým nepřítelem Slovanů v říši a propagátorem preventivní války proti Srbsku. Napjatá situace se přirozeně hodila vilémovskému Německu, které připravovalo vlastní útočné plány. 

Cesta k míru? Sotva!

Věhlasný britský historik Martin Gilbert zařadil rakouské ultimátum mezi trojici dokumentů, které nejvíce ovlivnily dějiny 20. století – hned vedle mírové smlouvy z Versaillles a Hitlerův Mein Kampf. Navzdory zoufalému diplomatickému manévrování vlády Nikoly Pašiće se zdál osud Srbského království zpečetěn. Ve čtvrtek 23. července 1914 v šest hodin odpoledne rakouský velvyslanec Giesl von Gieslingen doručil ultimátum ministru zahraničí Lazaru Pačuovi a oznámil, že odpověď je ve Vídni očekávána do osmačtyřiceti hodin. V případě nesplnění všech deseti bodů dojde k vyhlášení války a útoku.

Ačkoli dokument znamenal pro srbsko poprávní i politické stránce de facto sebevraždu, odeslal Nikola Pašić v termínu kladnou odpověď. Vídeň ujistil, že bude požadavkům maximálně vyhověno. Upozornil však, že k plnění některých bodů bude třeba přijmout legislativní změny. A právě na toto zaváhání oba německé státy čekaly.

Podpora německého bratra

Ministr Berchtold následujícího dne odejel do lázní Bad Ischl referovat císaři. Přivezl s sebou i dopisy, které počátkem měsíce získali v Berlíně pověření diplomaté hrabě Hoyos a velvyslanec von Szögyény-Marich. Německý kancléř Bethmann-Hollweg i císař Vilém II. v nich deklarovali podporu válečného dobrodružství rakouských spojenců. Berchtold s takto jasným poselstvím získal od Františka Josefa I. konečný souhlas, aby říše, jíž vládl neuvěřitelných šestašedesát let, znovu vstoupila na bitevní pole. Stalo se tak 28. července 1914, kdy monarchii zaplavilo císařovo provolání Mým národům, oznamující začátek válečného stavu. Ústřední aktéři předpokládali, že půjde o krátký lokální konflikt, který pro zaostalé, agrární Srbsko se slabou armádou skončí potupnou porážkou.

Jedinou neznámou zůstávala reakce Ruského impéria. Carská armáda již 24. července zahájila částečnou mobilizaci a bylo na Mikuláši II., jak se v rozhodující chvíli zachová. Rozlehlou říširozkládaly vnitřní nepokoje, ozbrojené síly byly fatálně nepřipraveny a dosud se nevzpamatovaly z potupné porážky od Japonska na Dálném východě v roce 1905. Car nakonec učinil rozhodnutí balkánským bratrům pomoci, i za cenu očekávaných krvavých obětí na frontě. Dne 30. července ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov oznámil úplnou mobilizaci, na kterou Německo (1. srpna) i Rakousko (6. srpna) reagovaly vyhlášením války. Během dvou srpnových týdnů pohltil žár války většinu evropského kontinentu.