Sám sebe považoval za vzorového árijce kvůli nordickému vzhledu a nacistické ideologii zůstal věrný až do své popravy v roce 1952. Přitom zpočátku nic nenaznačovalo tomu, že by se z prostého zeměměřiče, narozeného roku 1895 v knížectví Lippe (centrální Německo) mohl stát fanatický esesman.

Závratný vzestup

Jürgen (původním jménem Josef) Stroop patřil při vypuknutí první světové války mezi nadšené mladíky, které zcela ovládla válečná psychóza. Již v srpnu dobrovolně narukoval a o několik měsíců později se ocitl na západní frontě, kde záhy utrpěl zranění ruky. Po vyléčení se na nějaký čas vrátil do Francie, ale již v létě 1915 se dočkal přeřazení na východní frontu. V bojích se projevil jako statečný a ukázněný, což dokládá i udělení Železného kříže II. třídy.

Po skončení války demobilizoval v hodnosti četaře a vrátil se ke svému původnímu zaměstnání zeměměřiče. Rok 1932 znamenal v jeho životě přelom – vstoupil do nacistické strany a také do SS, kde jeho kariéra začala (mimo jiné i díky přízni vysokých nacistických pohlavárů) okamžitě strmě stoupat. Krátce po Hitlerově jmenování kancléřem stanul v čele pomocné policie doma v Lippe. Nějakou dobu sloužil v Sudetech a při napadení Polska v září 1939 již měl hodnost SS-Standartenführera (plukovník) a zastával post velitele SS ve městě Hnězdno (německy Gnesen). V roce 1941 se také dostal do bojů na východní frontě – od července do září sloužil v divizi „Totenkopf“.

Zničení ghetta

Pomyslný vrchol Stroopovy kariéry představuje rozdrcení povstání ve varšavském ghettu, které vypuklo 19. dubna 1943. Na skromném kousku půdy se tu v hrozných životních podmínkách od roku 1940 tísnilo téměř 400 000 Židů, kteří začali být od léta 1942 deportováni na východ. Když pronikly do Varšavy zvěsti, že oněch prvních 300 000 osob Němci odtransportovali do vyhlazovacího tábora Treblinka, začali zbývající Židé formovat podzemní organizace a připravovat se na ozbrojené vystoupení.

Okupanti a polská policie ghetto v noci na 19. dubna obklíčili s cílem definitivně ho vyklidit, a když do něj v ranních hodinách napochodovali, zaskočila je soustředěná palba židovských bojovníků. První den bojů přinesl Němcům zklamání. Museli se z ghetta stáhnout a dosavadního velitele operace Ferdinanda von Sammern-Frankenegga nakázal Himmler nahradit ještě téhož dopoledne právě SS-Brigadeführerem Jürgenem Stroopem, který se nedávno účastnil bojů proti partyzánům na Ukrajině.

A ten se úkolu zlikvidovat revoltu zhostil s velkým nadšením. Druhého dne povstání se Němcům sice podařilo dosáhnout dílčích úspěchů, ale navečer se opět z ghetta museli stáhnout. Stroop, který akci osobně řídil, proto přistoupil k taktice vypalování jednotlivých domů, během čehož jeho podřízení odhalovali důmyslný systém bunkrů a skrýší, které si Židé připravili. Se zajatými povstalci němečtí vojáci jednali v naprosté většině stejně – popravou. Stroop Židy považoval za méněcennou rasu, ale v poválečných výpovědích zavzpomínal s jistou formou obdivu na tvrdošíjný odpor mladých mužů i žen, kteří se odmítali vzdát a na smrt šli s lehkostí.

Poslední odpor se podařilo Stroopovým jednotkám (o síle zhruba 2 000) zlomit až téměř po měsíci bojů, konkrétně 16. května. Během této systematické likvidace zemřelo podle Stroopových údajů 17 Němců a 93 jich bylo raněno. Ztráty mezi Židy však šly do desetitisíců – podle nejrůznějších odhadů bylo obětí 56–70 000. Buď je Němci zabili v boji, nebo je odeslali do vyhlazovacích táborů. O zničení ghetta sepsal velitel operace velmi podrobnou zprávu, která se po válce dostala do rukou Polákům a stala se jedním z hlavních dokumentů jeho obžaloby.

Židovská čtvrť Varšavy již neexistuje!

Tak se původně měla jmenovat takzvaná Stroopova zpráva, pětasedmdesátistránkový dokument mapující zničení židovské čtvrti. Mělo se jednat o jakési památeční album určené pro Heinricha Himmlera a vedle rozkazů a popisu operací obsahovalo asi 50 fotografií. Zpráva končí konstatováním: „Židovská čtvrť Varšavy již neexistuje! Velkolepá operace skončila ve 20.15, kdy byla varšavská synagoga vyhozena do povětří.“

Že však tento způsob prezentace vlastních „schopností“ nebyl řadě lidí po chuti, dokazuje i výrok generála Alfreda Jodla v průběhu norimberského tribunálu: „Sprostá arogantní esesácká svině! Jen ta představa, že psaní této vychloubačné zprávy na vražednou výpravu zabralo 75 stran, když běžná zpráva na klasickou bojovou akci vojáků proti dobře vyzbrojené armádě zabere jen pár stran.“

Konání pořádku

Stroopovy „úspěchy“ při potlačení povstání bezesporu přispěly k tomu, že se stal Vyšším vedoucím SS a policie ve Varšavě (Höherer SS-und-Polizeiführer, HSSPF). V této funkci jej jeho nadřízení odeslali na podzim toho roku do Athén, poněvadž po kapitulaci Itálie bylo zapotřebí udržet území do té doby spravovaná Italy. Od Stroopa se očekávala větší razance při pacifikaci vzpurných Řeků, upevnění moci athénského gestapa a též pokrok při „konečném řešení židovské otázky“ v zemi. Své pověsti krutého esesmana také dostál. Nejprve si nechal pozvat premiéra kolaborantské vlády Ioannise Rallise, přičemž mu jednoduše oznámil, že veškerá rozhodnutí bude konzultovat s ním, a nikoli s vojenským správcem Řecka generálem Alexandrem Leerem.

Nakázal okamžitý soupis veškerého židovského obyvatelstva, přičemž neuposlechnutí se mělo trestat smrtí. Během Stroopova působení v Řecku tak jeho lidé poslali na smrt do Osvětimi přes 10 000 Židů. Choval se bezpříkladně krutě k odbojářům, počínal si sebevědomě i ve vztahu k nadřízeným a též neváhal překračovat své pravomoci. Snad právě proto byl po několika týdnech(!) z Řecka odvolán a odeslán ve stejné funkci Vyššího velitele SS a policie do Porýní, kde setrval až do konce války.

Zmizet ve Wehrmachtu

V Porýní měl Stroop na svědomí další zločiny, mezi ty „nejproslulejší“ patří vražda devíti sestřelených a zajatých amerických pilotů. Vysoce postavený esesman to však nepovažoval za zločin – podle jeho vnímání světa se jednalo o teroristy a vrahy, kteří používali necivilizovaných metod v zabíjení lidí.

V první polovině dubna 1945 odcestoval směrem k Berlínu, protože se s ním chtěl setkat Heinrich Himmler. Stroop vzpomínal, že se jej říšský vůdce SS zeptal, jestli mohou vyhrát válku. Na to mu odvětil, že německý duch nemůže být nikdy zlomen. Himmler údajně zareagoval těmito slovy: „S vojáky, kteří jsou oddáni Hitlerovi jako vy, naše třetí říše nemůže zemřít.“

Stroop se pak v posledních týdnech války věnoval výcviku takzvaných werwolfů (budoucích záškodníků ve spojeneckém týlu) – a sám měl na starost skupinku mladých členů Hitlerjugend. Konec války je zastihl v Rakousku, kde se všichni dohodli, že se převléknou do uniforem Wehrmachtu a pokusí se splynout s masou vojáků. Stroop se od skupinky později oddělil – a 10. května 1945 se vzdal americkým silám v Bavorsku.

„Měl jsem strach“

Stroop měl u sebe falešné dokumenty na jméno Josef Straup. V roli záložního důstojníka Wehrmachtu setrval po dva měsíce, než se odhalila jeho pravá identita. Přestože u sebe nosil kapsli kyanidu, nakonec ji nepoužil. Když se ho po válce jeho spoluvězen zeptal, proč po zajetí nespáchal sebevraždu, odvětil mu takto: „Je to prosté. Měl jsem strach.“

Odhaleného válečného zločince nejprve odsoudili za vraždu pilotů k trestu smrti Američané ve zvláštním tribunálu konaném v Dachau. Avšak ihned po vynesení rozsudku v roce 1947 byl Stroop předán do Polska, kde se po celé čtyři roky sbíral podkladový materiál pro sestavení hlavních bodů obžaloby.

Přestože se při procesu snažil bagatelizovat vlastní roli ve správě země, vraždění Poláků a zničení varšavského ghetta, jeho zpráva pro Himmlera o úspěšném potlačení povstání však hovořila sama za sebe. V roce 1951 jej polský tribunál odsoudil k trestu smrti oběšením, který byl vykonán v březnu 1952.

Pokud si položíme otázku, zda fanatický esesman později zpytoval svědomí, odpověď nalezneme v jeho poválečné odpovědi na dotaz, jestli svých činů litoval: „Každý, kdo chtěl v těchto dnech být opravdovým mužem, což znamená silným mužem, musel jednat jako já.“

Nacista do morku kostí

Stroop představoval ukázkového antisemitu a zastánce teorie o nadřazenosti germánské rasy. O amerických příslušnících vojenského tribunálu se vyjadřoval jako o Židech, protože měli tmavé vlasy. Oddanosti nacistické ideologii se nikdy nevzdal (rovněž hlasitě odsuzoval atentát na Hitlera z 20. července 1944), a dokonce ještě po válce se svému spoluvězni svěřoval s vlastními „zasvěcenými“ rozbory rasových profilů spoluvězňů či plány na vyhubení ukrajinského národa po vyhrané válce pomocí alkoholu.

Kromě toho rázně odmítal slovanské ženy jako partnerky pro německé muže. Stroop si v roce 1941 nechal změnit jméno – z Josefa na Jürgena. Stalo se tak na památku jeho zesnulého syna, ale určitou roli v tom sehrál i fakt, že jméno Josef mu znělo příliš židovsky.

Průměrná délka života geostacionární družice je přibližně patnáct let. U některých satelitů se objeví závada ještě před jejich patnáctým rokem života, zatímco jiné fungují bez problémů i delší dobu. U těchto bezproblémových satelitů ovlivňuje délku života zbytek paliva, které satelit potřebuje k udržení své orbitální pozice, opravení kursu a k bezpečnému přesunu mimo orbitální dráhu. Doplňování paliva satelitům se stává skutečným předmětem zájmu a tématem diskusí v odborných kruzích. Řešení spočívá v doplňování paliva satelitů přímo ve vesmíru.

Vesmírná čerpací stanice

Údržba a doplňování paliva satelitů na oběžné dráze představuje skutečný průlom a scénář pro budoucí vývoj nových družic. Vesmírný servis s minimálním narušením provozu satelitů je přesně to, co satelitní operátoři hledají. Tato služba zajistí větší flexibilitu při řízení a správě satelitní flotily, a to s minimálními výdaji a prodloužením maximální životnosti. „Servis družic na oběžné dráze je nejdůležitějším faktorem pro vývoj nové generace komunikačních družic. Umožní satelitním operátorům rozšířit stávající využití vesmírných zařízení díky prodloužení jejich životnosti a možným kontrolám a opravám přímo ve vesmíru,“ říká Carlo Tommasini, viceprezident, Fleet Engineering ve společnosti SES. 

Mimo doplňování paliva a údržby bude možné satelity také částečně upravovat přímo ve vesmíru. Stávající družice půjdou rozšířit, jejich součástky bude možné nahradit a větší družice, které by bylo obtížné vypustit do vesmíru v celku vzhledem k nadměrné velikosti a váze, půjde smontovat přímo na oběžné dráze.

První „vesmírná benzínka“ již za 4 roky

Vůbec prvním komerčním zákazníkem, který bude využívat vesmírné služby pro doplňování paliva a údržbu satelitů, bude společnost SES, přední světový satelitní operátor s více než 50 geostacionárními satelity a 12 satelity na střední oběžné dráze. Tankovací vesmírné zařízení bude dle plánů uvedeno do provozu v roce 2021.

Jak bude vypadat a fungovat tato nová technologie? Zařízení pro doplňování paliva bude podobné pohyblivé benzínové stanici, která bude schopná doplňovat palivo družicím pomocí robotických paží. „Vesmírná čerpací stanice se přemístí na orbitální pozici satelitu SES, kde se připojí k jeho zadní části na dobu přibližně devíti dnů. Zatímco satelit SES bude i nadále poskytovat služby zákazníkům, automatická a dálkově ovládaná robotická ramena zkontrolují satelit, odkryjí tepelný plášť, uvolní ventily a doplní palivo. Poté, co je přečerpání paliva dokončeno, ventily uzavřeny a tepelný plášť zajištěný, se robot od satelitu odpojí a odletí. Satelit SES pak funguje samostatně a nadále slouží zákazníkům i za hranici obvyklé 15leté životnosti,“ vysvětluje Carlo Tommasini. 

Vyplatí se udržovat starý satelit při životě?

Otázkou zůstává, zda je žádoucí prodlužovat životnost satelitu se zastaralou technologií. Carlo Tommasini vysvětluje, že služba prodlužující životnost satelitů je významnou součástí mise konkrétní družice, kterou tak podporuje. Faktory jako strategický význam orbitální polohy satelitů, dlouhodobé plánování satelitní flotily a předpokládaná dynamika trhu ovlivňují diskusi o vývoji nových satelitů a naopak o prodloužení života starších družic. To znamená, že v případě méně strategicky výhodné orbitální pozice, nižších příjmů a vyšší tržní nejistoty je prodloužení života satelitů přínosné. Tato služba zajistí kontinuitu jinak neudržitelného toku příjmů a čas potřebný k dalšímu sledování tržní dynamiky, což je potřebné pro optimální nastavení dlouhodobé strategie satelitní flotily.

Po onemocnění kapavkou začal Rudolf stále víc pít. Podle Mizzi Kasparové, jedné z jeho posledních milenek, si tím pomáhal při ochabující potenci. „Schopen soulože, jen když se napije šampaňského.“ Tyto a podobné informace kupovali policejní špiclové od paní Wolfové, což byla jakási manažerka luxusních metres. Alkohol samotný však Rudolfovi nestačil a začal brát morfium. Naučil se dávat si podkožní injekce.

Útočiště v drogách

Rudolfova nemoc se projevovala různými příznaky: budila dojem, že je to bronchitida, pak zase revmatismus nebo zánět močového měchýře, Trpěl úpornými bolestmi hlavy a kloubů, když mu lékaři naordinovali rtuťové kúry, dostával astmatické záchvaty kašle a křeče žaludku. Morfium začal doplňovat kokainem. Snažil se sice závislosti zbavit, jenže odvykací svízele ho znovu vrátily do bludného kruhu.

„Nedlouho po propuknutí choroby se odehrála ještě jedna osudová věc,“ píše Petr Hora-Hořejš. „Na jaře roku 1886 si Rudolf naplánoval léčebný pobyt na dalmatském ostrově Lacromě (dnes Lokrum). Štěpánka se ho tam uvolila doprovodit. A právě tam ji Rudolf nakazil. Nelze zpětně zjistit, zda se tak stalo vědomě, z nezodpovědnosti prince, či bezděčně, aniž znal infekční povahu svého onemocnění.“ Rudolf zůstal neustálým čekatelem na císařský titul. Neměl ani syna, a už ani naději na něj. Své manželce způsobil komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji nakazil, neplodnost.

Práce a zábava? Obojí najednou

Nemocný princ stále sloužil v armádě. Umístili ho do funkce šéfa pěchotní inspekce, aby jezdil od jednoho útvaru k druhému a křížem krážem takřka neustále cestoval zeměmi a provincie monarchie. Byl blízko fyzickému i psychickému vyčerpání. Jeden dvorský úředník vydal toto svědectví: „Korunní princ chtěl pracovat a také mnoho pracoval, a byl současně lačný požitků a zábavy. Proto každá minuta jeho dne byla vyplněna spěchem. Když přišel pozdě večer či v noci domů, věnoval se ještě dlouhé hodiny korespondenci či politickým spisům. Aby se udržel vzhůru, popíjel vychlazené šampaňské smíchané s koňakem a na lůžko se ukládal až o třetí hodině ráno.“

TIP: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II.

Morfium, které bral od sedmadvaceti let, mu zpočátku pomáhalo. Vedlejším účinkům se však nevyhnul. Když mu je lékaři přestali dávat, opatřoval si je tajně. Zhubl a zestárl, vzrůstala jeho nervozita a agresivita. Když slavil třicáté narozeniny, byl z něj sklíčený a deprimovaný člověk. Svému zoufalému rozpoložení se rozhodl v noci na 30. ledna 1889 učinit konec. Dějištěm tragédie, která otřásla habsburským domem, se stal lovecký zámeček Mayerling. 

Je tomu již dlouhých 8 let, kdy Spojené státy zažily start astronautů z vlastní půdy. Když se 21. července 2011 posádka raketoplánu Atlantis vrátila zpět, nastalo dlouhé čekání na nový americký systém pro lety do vesmíru. Pro kosmickou supervelmoc, za jakou se Spojené státy právem považují, je to jistě ponižující.

Čekání je ale u konce. Agentura NASA v těchto dnech zveřejnila data startů prvních posádek soukromých kosmických lodí, které se vydají na oběžnou dráhu. Historicky první let astronautů se soukromou společností podnikne SpaceX, následovat bude Boeing.

Dragon a Starliner

Pokud všechno dobře dopadne, tak SpaceX vyšle do vesmíru nosnou raketu Falcon 9 s kosmickou lodí Dragon 2 nejprve v únoru 2018 bez posádky, a pak bude v červnu 2018 následovat první Dragon 2 s lidskou posádkou.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Společnost Boeing plánuje zkušební let kosmické lodi CST-100 Starliner na červen 2018 a první astronauty pošle do vesmíru již v srpnu 2018. Roli nosné rakety se zhostí osvědčený Atlas V. Jak SpaceX, tak i Boeing poletí z legendárního kosmodromu na floridském mysu Canaveral.

Rozkvětu nádherné třímilionové Arménie brání vedle četných vnitřních problémů také fakt, že je vklíněna mezi nepříliš přátelsky naladěné sousedy. S Ázerbájdžánem bojuje desítky let kvůli spornému území Náhorního Karabachu a nad vztahy s Tureckem se dál vznáší přízrak děsivé genocidy z roku 1915. Nebýt neustále přítomného napětí, možná by země prosperovala a ve velkém lákala zahraniční investory i turisty. Nemálo dobrodruhů se tam nicméně vydává již dnes a po krátké návštěvě metropole Jerevan míří na sever: Minou křišťálové jezero Sevan, jež slouží jako oblíbené prázdninové letovisko, a pokračují do Tavuše – jedné z deseti arménských provincií zhruba se 125 tisíci obyvatel. 

Nádherná – a zaostalá

K prvnímu osídlení Tavuše došlo zřejmě již v době kamenné a dnes se díky tamnímu mírnému klimatu, podporovanému hustou říční sítí, jedná o výhradně zemědělskou oblast. Na aleje ovocných stromů narazíte takřka na každém kroku a například městečko Noyemberyan se v létě promění v jeden velký trh, kde prodejci nabízejí lokální zboží všech barev a vůní.

Vedle úrodných nížin však v regionu nechybějí ani pohoří či majestátní rokliny: Zasněžený vrchol nejvyšší hory Murghuz se tyčí do výše 2 993 m n. m. Oblast zkrátka oplývá přírodním bohatstvím, které jí lze jedině závidět – a až tam jednou vznikne důležitá infrastruktura, dokáže snad Tavuš dostát označení „malé arménské Švýcarsko“, jež jí místní hrdě přisuzují. 

Omšelé kouzlo

Za sovětských časů představovala Tavuš vysoce industrializovaný region. Ve správním středisku, dvacetitisícovém Ijevanu, například dlouho fungovala továrna na koberce, která dávala práci stovkám lidí a zásobovala kvalitními výrobky ruský trh. Nedávno však zkrachovala a zavřela své brány, stejně jako mnohé jiné klíčové fabriky – třeba lihovar proslulého koňaku. V roce 2000 se navíc přerušila mezinárodní železniční tepna, jež Tavuš spojovala s okolními státy, což chudou provincii citelně zasáhlo. 

Dominující zemědělský charakter však v podstatě není na škodu. Zatímco města v Tavuši nejsou ničím zajímavá – se svou oprýskanou sovětskou architekturou a betonovými skulpturami, jež nahrazují zeleň –, tajemné vesničky ztracené v kopcích mají své omšelé kouzlo. 

Ani o krok zpět

Poněkud netradiční zážitky vám Tavuš nabídne u hranic s Ázerbájdžánem, kde několik enkláv dokonce zasahuje do sousedního území, a proto je tam cítit silné etnické napětí: Řidiči se na místních křivolakých cestách neustále ohlížejí a takřka za každou zatáčkou očekávají léčku, nepřátelskou palbu nebo „zbloudilou“ raketu. K ostražitosti mají velmi dobrý důvod: Loni v dubnu ve 300 kilometrů vzdáleném Náhorním Karabachu znenadání vzplála několikadenní vlna násilí, jež si pak vyžádala asi čtyři stovky životů – a intenzivní palba se nakonec rozezněla také v Tavuši. 

Pro „pohodlného“ Evropana je podobná situace málo uvěřitelná. Arméni si nicméně na život v neustálém napětí, kdy se křehké příměří může ze dne na den zbortit, zkrátka zvykli. Je dokonce otázkou národní hrdosti nepřenechat nepříteli ani píď území, pro které toho předkové tolik vytrpěli. Když se tedy rozezní sirény, ženy a děti utíkají do krytů, zatímco muži svorně oblékají uniformy a bez váhání jdou bránit hranici. 

Klidná válečná zóna

Pokud si však odmyslíte neustálou hrozbu války, je Tavuš klidným místem s okouzlující přírodou a pohostinnými lidmi. Každá hospodyně umí naplno využít plody z rozkvetlých zahrad a sadů. Návštěvníci si tak mohou vychutnat ovoce v nejrůznějších podobách: sušené, naložené, vařené, kandované – ale vždy vynikající. Gurmáni by rozhodně neměli vynechat spas, tradiční jogurtovou polévku s kroupami, nebo vinné listy s mletým jehněčím zvané tolma či šašlik z grilovaného skopového se zeleninou. Jako příloha se k většině pokrmů podává pověstný arménský chléb lavaš (viz Legenda o plackách). 

Jakmile zaplníte žaludek specialitami arménské kuchyně a zchladíte žáhu poněkud jedovatě vyhlížející, světle zelenou estragonovou limonádou (vyrábí se z pelyňku estragonu, byliny používané už v antických dobách), můžete se vydat objevovat místní kulturní bohatství. V Arménii připadá na jednoho obyvatele nejvíc kostelů a klášterů na světě – a ani Tavuš se nenechává zahanbit. Arménská apoštolská ortodoxní církev tam má mimořádně silný vliv. Prastaré chrámy se proto těší hojné návštěvnosti a neustále se budují nové. 

Ve světě klášterů

V provinciích na severu najdete desítky míst dýchajících mystickou atmosférou, kláštery nicméně hrají prim. Mezi nejnavštěvovanější patří Gošavank poblíž horské vísky Goš, jenž se rozkládá na místě původní stavby, zničené roku 1188 zemětřesením. Sestává se ze čtyř kostelů, dvou kaplí, knihovny, školy a galerie; po obvodu jeho zdí pak stojí opřeny kamenné desky – tzv. chačkary – s vyrytými kříži a dalšími motivy, jež jsou typické pro středověké arménské křesťanské umění. 

Rekonstruovaný klášter Haghartsin schovaný uprostřed lesů zas dovede vykouzlit magickou atmosféru svým masivním dómem, jímž dovnitř proniká kužel světla. A obrníte-li se trpělivostí ke stoupání po zablácené polní cestě ke klášteru Makaravank, bude vám odměnou pomyslný výlet do jiného světa: Už po průchodu kamennou brankou na malé prostranství si budete připadat jako ve snu, vevnitř vás posléze ohromí planoucí svíce, dřevěné sloupy a původní zdobené klenboví. Drobnější a na první pohled méně lákavý je klášter Kirants, i ten však umí překvapit – například svým stářím: Datuje se totiž až do 8. století. 

Malebné doly

Vyplatí se také vyrazit do sousední provincie Lorri, kde se nachází například klášter Akhtala z 10. století: Na jeho stěnách spatříte originální barevné fresky s liturgickými motivy a kromě toho je protkán labyrintem podzemních katakomb, kde se během turecké genocidy několik týdnů skrývaly stovky prchajících arménských vesničanů. V jeho těsné blízkosti pak funguje síť zlatých dolů – u svatostánku na kopci se před vámi otevře pitoreskní pohled na vyhloubené jámy v krajině všude okolo a nákladní vozy odvážející zeminu.

Klášterní komplex Haghpat, s propojeným systémem kaplí, zvonic a modliteben, je pro změnu unikátně zapuštěný do svahu. V některých místnostech vás zaujmou kruhové díry v podlaze, pod nimiž se nachází důmyslný úložný prostor, určený ke skladování a chlazení vína. Poté můžete jen na chvíli spočinout venku na lavičce, upřít oči k obloze a vnímat ticho. 

Za „otce“ kolečkových bruslí považujeme Belgičana Johna Josepha Merlina, který je světu představil v roce 1760. Nadaný a uznávaný vynálezce později mimo jiné v Londýně založil muzeum, kde veřejně demonstroval své důmyslné mechanické výtvory a vylepšené hudební nástroje. Jeho „bruslařské umění“ však podobnou kvalitou neoplývalo. Při prezentaci novinky na maškarním plese v londýnském Carlisle-House jezdil davem a při tom hrál na housle. Nabral ovšem přílišnou rychlost, načež narazil přímo do velkého zrcadla a skončil pořezaný. 

Kolečkové brusle si však nechal patentovat až Francouz Monsieur Petitbled, a to roku 1819 v Paříži. Jeho bota měla dřevěnou podrážku, kožené řemeny a tři kolečka vyrobená ze dřeva, kovu a slonoviny. Vynález dobře fungoval zejména při jízdě vpřed, ostatní manévry byly ovšem oproti dnešním bruslím o poznání složitější, ne-li nemožné.

Severně od Brna se vypíná nepřehlédnutelný Babí lom, který převyšuje moravskou metropoli o 330–370 metrů. Červené devonské sedimenty zde popustily uzdu kamenné fantazii a vytvořily úchvatnou lokalitu, jejíž genius loci dýchá z každičkého milimetru.

Kouzlo Moravského Švýcarska

Výrazný skalní hřeben, který se tyčí nad Lelekovicemi, již drahný čas přitahuje pozornost výletníků. Koneckonců to dokládají zažloutlé fotografie dam v dlouhých šatech a v kloboučcích a džentlmenů v redingotech a cylindrech před skalními útvary. Kdysi tu stávala dřevěná Merhautova rozhledna, Ripkova vyhlídka (na jižním vrcholu) a Wiesnerova chata (u Bukové studánky). Babí lom byl pro svou vyzývavou krásu nazýván Moravským (či Brněnským) Švýcarskem a jeho neobyčejnou krásu určitě pociťoval i básník Petr Bezruč, který zde s přáteli vždy 1. listopadu zapaloval svíčky za mrtvé kamarády.

Dodnes se udržuje tradice novoročních výstupů na Babí lom, která se datuje od konce 70. let 20. stol. Již mnohem dříve, v roce 1884, ale pěl na toto místo ódu K. Gartner v článku Der Babylom bei Brünn: „Morava sice není zemí, kde citrony kvetou a i bez zhlédnutí Brna lze klidně zemřít. Kdo zamíří svůj pohled z Brna k severu, všimne si modrého, všechny své sousedy převyšujícího vrchu kuželovitého tvaru, mohutně se vypínajícího nad běžnou úroveň krajiny – Babylomu.“

Rozmarná fantazie přírody za pomoci mrazu, eroze a vichru vytvořila z devonských sedimentů bizarní panoptikum miniaturních věží, skalních útvarů, útesů a stěn. Pokroucené borovice dotvářejí magickou atmosféru a zanášejí poutníkovu fantazii do říše japonských akvarelů.

Babylon jmen

Záhada kolem názvu Babího lomu vyvolávala řadu dohadů. Dříve se předpokládalo, že tak bylo pojmenováno místo, kde se „lámaly baby“ – starobylé kultovní idoly starých Slovanů – ale tato hypotéza byla již dávno odborníky opuštěna. Souběžně s názvem Babí lom nesla lokalita i jméno Babylon a v 15. století je jí dokonce říkalo Kozí hřbety.

V německém průvodci (Führer durch Brünn und Umgebung) z roku 1912 se dočteme: „Když jsme se rozhlíželi z brněnského Špilberku, upoutal nás zvláště Hexenstein (Kámen nebo Skála čarodějnic) – Babylom. Znovu a znovu se proměňuje vzhled tohoto lesa. Ze slunečného, protepleného přechází do zachmuřeného a temného houští a téměř hrůzný šepot z něj vycházející naznačuje blízkost Kamene čarodějnic. Cesta prudce stoupá, až náhle stojíme před vzhůru se tyčícími skalními kolosy – skalnatý hřbet Babylomu byl dosažen. Ten krásný Babylom, jenž je obklopen kouskem romantiky, zvláště k večeru, když modrá mlha zahalí lesy, údolí i rovinu, nebo vůbec v noci, kdy klamavé světlo měsíce se mihotá nad skalami a dává jim strašidelný nádech. Lidská fantazie zabydluje pak tu skalní divočinu postavami noci čarodějnic a představuje si celý čarodějnický rej.“ Podobné zajímavé úvahy kolem zmatku místních jmen však přenechejme etymologům, my se spokojíme s možností odhalit něco z fyzické krásy Babího lomu.

Dlouhá cesta ke kráse

Pásmo devonských sedimentů je v námi popisované oblasti mezi Svinošicemi a Ivanovicemi dlouhé sedm kilometrů. Na zemský povrch však výrazně vystupuje jen na Babím lomu, který ve svém nejvyšším bodu dosahuje výšku 562 m n. m. Tato cenná a vzácná lokalita zaujímá plochu 23,39 hektaru a od roku 1980 je přírodní rezervací.

Vývoj hřebene Babího lomu je dlouhý. Začal už někdy při vrásnění na konci prvohor, ale podstatnou dobou pro vývoj oblasti bylo především období mladších třetihor, kdy na okraj českého masívu „zaútočily“ horniny vrásnících se Karpat. Posledním, avšak klíčovým, obdobím byly starší čtvrtohory v době ledové. Tehdy země promrzala do hloubky 100–150 metrů. Ve skalách byl navát sníh upěchovaný vichrem. Ten se při tání měnil v led, který trhal a tvaroval skály.

Křídla na vrcholu skal

Na nejvyšších místech hřebene spadají k východu výrazné strmé skály. Právě na těchto místech se dochovaly poslední fragmenty reliktních borů. Všude jinde převažují duby s příměsí habru a ojedinělými buky.

Skalní plotny, jako by promyšleně a záměrně uložené kyklopským stavitelem, vytvářejí průrvy, úchvatné skalní útvary i skalní okna. Roztodivné skalní sestavy mají pochopitelně svá jména – najdete zde Ztracené skály, Paraple, Panenské skály, Ploutev, Velkou šikmou věž, Křídla a mnoho dalších. Mezi skalami trčí torza vývratů a jako hadi se proplétají plazící se kořeny. Z hřebene se okouzlenému poutníku otevírá řada nezapomenutelných výhledů na předpolí Českomoravské vrchoviny.

Rozhledna a nenápadný potomek

Na jižním okraji hřebene byla zásluhou lelekovického rodáka MUDr. Rudolfa Albrechta vystavěna v letech 1959–61 rozhledna, kterou projektoval ing. arch. M. Korvas. Z plošiny patnáctimetrové rozhledny, na kterou vede třiačtyřicet schodů, se otevírá takřka kruhový výhled. Návštěvníci se mohou kochat pohledem na Českomoravskou vrchovinu, Velký Lopeník, Drahanskou vrchovinu, Chřiby, Bílé Karpaty či Pavlovské vrchy. Několikrát do roka, zejména při zimní inverzi, je odtud vidět na sta kilometrů daleko, takže lze prý dohlédnout až na čtyři horské skupiny Východních Alp.

Impozantní hřeben Babího lomu má svého utajeného „levobočka“. Asi 350 metrů od Poslední skály se můžete s devonskými křemennými slepenci setkat ještě jihozápadně od Záhumenní v Lelekovicích. Skalky ovšem nepřesahují výšku jednoho metru.

Místo pro stromy i zvířata

Babí lom ovšem není jen místem nevšední kamenné krásy. Zároveň jde o významnou a vyhledávanou botanickou lokalitou, která poutala pozornost přírodovědců již od konce 19. století. Stačí nahlédnout do díla Moravská květena, jejíž autoři Oborny, Formánek a Polívka věnovali Babímu lomu několik hutných stran. Floristický výčet zdejších druhů by byl nekonečný, proto vyberme pouze několik nejvzácnějších druhů, kterými lokalita oplývá – lilie zlatohlavá (Lilium martagon), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), jedle bělokorá (Abies alba), jilm horský (Ulmus glabra), růže plstnatá (Rosa tomentosa)…

TIP: Rezervace Maštale ve Východních Čechách aneb Labyrinty kamenných poutníků

Ani z hlediska české fauny není Babí lom nezajímavý. Zastihnete zde převážně běžné druhy plazů, savců i ptáků. V posledních letech tady několikrát opakovaně zahnízdil krkavec velký (Corvus corax), zatímco dříve hnízdící výr velký (Bubo bubo) na lokalitě v současné době patrně pouze loví. Výhled z babího lomu si zřejmě oblíbil i čáp černý (Ciconia nigra). V okolí se vyskytuje srnčí i černá zvěř, loví zde lišky a po potravě slídí i jezevec.

Mnozí vysocí velitelé RA napsali po válce paměti, v nichž shodně uvádějí, že Stalinova linie po roce 1939 přišla o svou výzbroj, protože byla přemístěna do opevnění u nové hranice.

Předchozí část: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (1)

Georgij Žukov ale naopak píše, že k odzbrojování pevností rozhodně nedocházelo a že jednoduše „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně starých opevněných prostorů využít“.

Nekvalitní beton a neprofesionální přístup

Hlavním faktorem selhání pevností byl zřejmě lajdácký a amatérský přístup nejen při umisťování jednotlivých bunkrů, ale též při jejich budování. Při výstavbě často docházelo k excesům, jako byl například případ jednoho z bunkrů tiraspolského OP v Moldavsku, jenž měl vyrůst přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného teprve v roce 1931.

Samotná výstavba rovněž neprobíhala zrovna ukázkově. V letech 1938–1939 inspekce pevností zjistila, že do bunkrů se instalovala jen asi třetina potřebného počtu děl. Kvůli pozdnímu dodání plánů se ve sledovaném (kyjevském) prostoru nacházelo jen 13 dokončených objektů z 91. Stavělo se z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Bunkry měly stěny často až o 15 cm tenčí, než jak stálo v projektech.

Udivený nepřítel

Takových hlášení existovala celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA proto považovali dané stavby za zcela nezpůsobilé pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem – v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila:

„Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby. Tankové věže jsou nasazeny na tankových korbách zakopaných do země a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek.“ O tom, že už se nestihlo vše napravit, svědčí další významné hlášení, tentokrát od nepřítele. Na štábu 20. armády došlo 17. července 1941 k výslechu německého ženisty, poručíka Böhma, zajatého při bojích u Orši. Při výslechu řekl toto:

„Naše rota měla za úkol zablokovat a zničit betonová opevnění na staré hranici. (…) Měli jsme skvělý výcvik v rámci postupu spolu s motorizovanými a tankovými jednotkami. (…) Svůj úkol jsme ale nemohli splnit, protože nebylo co plnit: namísto mohutných opevněných linií, s nimiž se počítalo, jsme narazili jen na zanedbané betonové stavby, které často ani nebyly dokončeny. (…) Když na nás některé palebné body vůbec začaly střílet, snadno se daly obejít za terénními vlnami. (…) Dlouho jsme nemohli uvěřit, že tohle má být ta nepřekonatelná linie staré hranice.“

TIP: Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích: Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Dlužno dodat, že i přes neuvěřitelné nedostatky dokázaly některé body OP klást tuhý odpor. Například karelský OP tvořil základ obrany Leningradu až do června 1944 a kyjevský OP od začátku července do 19. září 1941 bránil Kyjev. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila: posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP odolávaly nepříteli dva týdny. Vojáci přitom mnohé bunkry opustili až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Nic to však nemění na tom, že Wehrmachtu ve snadném prolomení Molotovovy a Stalinovy linie velmi pomohl typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě.

Už od devadesátých let minulého století se říká, že se kvalita spermatu mužů vyspělých zemí zhoršuje. Vědci ale docházeli k rozporuplným závěrům a stále nebylo jasné, jak to vlastně je.

Mezinárodní tým teď ale v rozsáhlém výzkumu zpracoval data celkem 185 vědeckých studií a detailně analyzoval změny ve spermatu mužů v čase. Badatelé dospěli k přesvědčivému závěru, že za období mezi lety 1973 a 2011 poklesl průměrný počet spermií u mužů vyspělého světa o 59 procent.

Nešlo přitom o náhlý pokles. Spermie ubývají postupně, v průměru o 1,6 procenta ročně. O mužích z méně rozvinutých zemí není dostatek údajů, ale zdá se, že i zde je situace podobná, snad jen s pomalejším tempem.

Jaké to bude mít dopady na budoucnost lidstva? Žádnou katastrofu nečekejte, technologie umělého oplodnění fungují velmi dobře a spermií je stále ohromný nadbytek. V USA dokonce zaznamenali pokles nechtěných rodičovství, k němuž zřejmě nižší počet spermií přispívá.

TIP: Nové hrozby: Virus zika možná zmenšuje varlata a snižuje plodnost u mužů

Vědci se ale obávají příčin tohoto poklesu množství mužských spermií. Pravý důvod totiž stále neznáme a možná vysvětlení jsou jedno horší než druhé – od změn v organismu kvůli životnímu stylu až po celosvětové znečištění látkami, které narušují činnost hormonů.

Ještě před 18 lety trvala cesta přes kaňon oddělující čínské provincie Jün-nan a S’-čchuan více než tři hodiny. Pokud měl člověk štěstí. Obzvláště během jarních měsíců, kdy se řeka Jinsha měnila v rozbouřený živel, mohla cesta zabrat i několik dnů.