Pokud si tedy toužíte odpočinout a nechcete se dlouze připravovat, shánět hlídání, dlouho čekat na letišti nebo překonávat autem tisíce kilometrů, tak pak jen stačí sednout do auta, zadat do navigace Mšené-lázně (například od Prahy po dálnici D8 je to 45 km) a za chvíli se nechat okouzlit příjemným prostředím malebné oázy klidu a pohody Lázně Mšené. 

Klientům, kteří si mohou během prázdnin udělat čas alespoň na 2 dny, nabízíme báječný pobyt Relax v lázních na 2 dny / 1 noc s ubytováním, polopenzí a přísadovou koupelí. Cena tohoto programu je 1.145 Kč, včetně doplňkových služeb zdarma. Těmito službami jsou například půjčení kol, půjčení holí na Nordic Walking, ping pong, kuželky, venkovní posilovna a další. 

Při pohledu na všechny historické budovy a upravený lázeňský areál na vás dýchne nezaměnitelný genius loci areálu s nostalgií starých časů. Lázně Mšené spojují svou dlouhou tradici od roku 1796 s moderním vybavením a bohatou nabídkou lázeňských a wellness procedur. Tradiční i exotické služby v těchto lázních rodinného typu ocení i náročnější klienti.

Nabídku lázeňských pobytů, rituálů i jednodenních balíčků procedur naleznete na www.msene.cz

Bušení srdce, nevolnost, mdloby, zmatenost, a dokonce halucinace – to vše mohou pociťovat lidé trpící tzv. Stendhalovým syndromem, známým též jako „florentský syndrom“ či „hyperkulturémie“. Jedná se o velmi zvláštní dočasnou poruchu a zmíněné stavy při ní u postiženého nastávají po zhlédnutí obvykle většího množství uměleckých děl, jež pro něj mají velký osobní význam. 

Onemocnění dostalo název podle francouzského spisovatele Stendhala, který popsal odpovídající zkušenost v roce 1817 při návštěvě Florencie. Důsledky syndromu jsou přitom pro některé osoby natolik závažné, že vyžadují pobyt v nemocnici, a dokonce nasazení antidepresiv. Například nemocnice Santa Maria Nuova ve zmíněné Florencii každoročně přijímá turisty trpícími závratěmi a dezorientací, poté co zhlédli sochu Davida či mistrovská díla v galerii Uffizi. Ačkoliv mnohé případy známe již z 19. století, poprvé syndrom popsala italská psychiatrička Graziella Magheriniová v roce 1979.

Odborníky i veřejnost po celém světě nedávno zaujala zpráva o podivných rádiových signálech, které měly přicházet od blízké hvězdy. Přesně po takových signálech už dlouho pátrají naše radioteleskopy.

Signály zachytil veliký radioteleskop portorické observatoře Arecibo. Přicházely od hvězdy Ross 128, což je velmi slabě zářící červený trpaslík, vzdálený od Sluneční soustavy asi 11 světelných let. V tuto chvíli nevíme o tom, že by kolem něj obíhaly nějaké planety.

Planý poplach

Navzdory pozdvižení v části médií, Abel Mendez z Portorické univerzity a jeho kolegové od počátku silně pochybovali o tom, že jde o signály nějaké mimozemské civilizace. Proto v uplynulých dnech znovu namířili Arecibo na trpaslíka Ross 128 a získaná data detailně analyzovali.

TIP: Radioteleskop Arecibo vystopoval nejrychleji rotujícího hnědého trpaslíka

Výsledky hovoří dost jasně. Zdrojem podezřelých rádiových signálů není žádná mimozemská entita, ale s největší pravděpodobností jeden nebo více geostacionárních satelitů. Signály pocházejí z pásma používaného geostacionárními satelity ke komunikaci a hvězda Ross 128 se nachází poblíž nebeského rovníku, kde se nalézá mnoho těchto satelitů.

Loni v listopadu zakopl devítiletý Jude Sparks na procházce v Las Cruces v Novém Mexiku o předmět, který vypadal obří zkamenělá čelist. Svůj nález ukázal rodičům, kteří následně kontaktovali profesora biologie Petera Houde z New Mexico State University. V květnu letošního roku se pak ostatky tvora, který byl identifikován jako Stegomastodon, prehistorický slon, který žil před 1,2 miliony let, podařilo vyjmout ze země.

Podle profesora Houdeho jde o poměrně vzácný nález. Pokud jsou kosterní pozůstatky vystaveny působení počasí, rychle se rozpadají. Chlapec měl ale štěstí, že k odkrytí jeho nálezu došlo relativně nedávno, pravděpodobně při silných deštích.

Stegomastodon byl asi 2,8 metru vysoký, vážil 6 tun a vypadal jako robustní verze dnešního slona. Žil v době Pliocénu až do Holocénu, tedy před 10 000 lety na území Severní a Jižní Ameriky. Řadí se mezi málo slonů (kromě rodu Cuvieronius), kterým se dařilo i v Jižní Americe. 

Čemu se smáli naši předkové? Třeba takové anekdotě, kterou na svých stránkách uveřejnil týdeník Kinorevue na konci 30. let minulého století.

Vojáci, kteří již sloužili dříve, projdou pouze jednoměsíčním zdokonalovacím kursem, ale všichni nováčci musí absolvovat tříměsíční kurs základní přípravy. Po ubytování v kasárnách v Dědicích branci vyfasují výstroj a začnou se z nich postupně stávat vojáci. Výcvik se dělí na čtyři fáze, přičemž zdokonalování různých dovedností probíhá ve všech z nich současně, byť každá se zaměřuje na něco jiného.

Předchozí část: Jak vstoupit do Armády České republiky (1)

Tři měsíce drilu

V první fázi instruktoři důkladně prověří fyzickou zdatnost i psychickou odolnost svých svěřenců. Přezkoušení je zaměřeno na výkony na překážkové dráze a pěší pochody na kratší vzdálenosti do 8 km. Ve druhé fázi se vojáci naučí manipulovat s pistolí, samopalem a ručními granáty a závěrečná zkouška se skládá mimo jiné ze střeleb a pochodu na 10 km. Třetí část výcviku již nutí brance použít nabyté dovednosti v rámci taktické přípravy. Při přesunu, útoku i obraně se dbá na soudržnost jednotky a týmový duch.

Instruktoři poté hodnotí kromě jiného i střelbu dvojic, výcvik v sebeobraně a boj zblízka a pěší pochod až na 15 km. Závěrečná fáze kursu základní přípravy pak všechny schopnosti rozvíjí a vojáci se učí mimo jiné překonávat nepřátelskou obranu, přežívat v terénu, nebo používat efektivně všechny zbraně v rámci družstva. Ti, kteří výcvik úspěšně zvládnou, jsou následně přeloženi ke konkrétnímu útvaru podle svého služebního zařazení. Tou dobou již za sebou mají také vojenskou přísahu, při níž slíbili věrnost České republice a ochotu bránit stát před jakýmkoliv vnějším útokem. Kariéra nových vojáků může začít.

Aktivní záloha

Jak se na přelomu tisíciletí postupně měnila struktura armády z branecké na profesionální, vznikla potřeba zajištění nových záložních kádrů, které by nahradily odcházející vojáky základní služby. V roce 1999 povolal náčelník generálního štábu Jiří Šedivý první záložníky na dobrovolná cvičení. O tři roky později se pak začaly utvářet první útvary a k 1. lednu 2004 dostala Aktivní záloha také zákonný rámec.

V současnosti slouží v každém kraji jedna pěší rota a při různých specializovaných útvarech pak fungují další jednotky. Jedná se například o Palebnou baterii AZ 13. dělostřeleckého pluku, tankovou rotu AZ 73. tankového praporu nebo záchrannou rotu AZ 151. ženijního praporu. Uchazeč o službu v Aktivní záloze musí absolvovat šestitýdenní kurs základní přípravy ve Vyškově a poté opakovaná každoroční cvičení v délce až čtyř týdnů.

Dříve AČR neměla dost prostředků na to, aby cvičení probíhala v plném rozsahu, ale v posledních dvou letech se situace pomalu zlepšuje. Armáda také záložníkům vyplácí vyšší náhradu za ušlou mzdu, než tomu bylo dříve. Úroveň Aktivní zálohy dokumentuje také to, že se její příslušníci dokonce zúčastní letošního mezinárodního cvičení Ample Strike 2016, kde budou plnit roli strážní služby. Podle náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře jsou schopni se postavit vedle jednotek české armády i při těchto náročných cvičeních.

Zélandie je téměř kompletně ponořený kontinent o velikosti asi poloviny Austrálie. Když ho před 23 miliony let pohltily vlny, nad hladinou zůstal jen Nový Zéland, Nová Kaledonie, ostrov Norfolk a několik dalších ostrovů.

Přesto se teď na Zélandii chystá mezinárodní vědecká expedice. Ponořené části kontinentu bude zkoumat 30 vědců na palubě vědecké vrtné lodi Joides Resolution. Na celkem dvouměsíční výpravu se vydávají právě v těchto dnech.

TIP: Země má nový kontinent: Je velký jako Indie a téměř celý je pod vodou

Badatelé budou vrtat v oblasti Tasmánského moře, v hloubkách od 1 do 5 kilometrů. Na každém z vytipovaných míst chtějí proniknout do Zélandie 300 až 800 metrů pod zatopený povrch kontinentu. Jejich cílem je získat vzorky dávných sedimentů, které již miliony let nerušeně spočívají pod mořskou hladinou. Slibují si od nich odpovědi na otázky týkající se pohybu kontinentů a dávného klimatu.

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je jednou z druhově nejpočetnějších masožravých rostlin, jichž je více než 170 druhů. Jednotlivé druhy rosnatek se nejčastěji vyskytují v rašeliništi, mokřinách a močálech a mohou se značně lišit jak velikostí, tak tvarem. Mnoho druhů rosnatek je autogamních, takže u jejich květů dochází při uzavření k samoopylení. Jiné druhy se rozmnožují vegetativně pomocí odnoží. Kořenový systém většiny z nich je velmi málo vyvinut a obyčejně slouží pouze k příjmu vody a k ukotvení rostliny v půdě. Pro některé jihoafrické druhy jsou však nejen zásobárnou vody, ale i živin.

TIP: Sekvoje a sekvojovce aneb Mrakodrapy mezi rostlinami

Masožravý způsob obživy si rostlina vyvinula v důsledku nedostatku živin v kyselých biotopech. K rozpuštění polapeného hmyzu přilepeného k chloupkům na listech používá enzymy a z rozložených hmyzích těl získává dusičnany a jiné potřebné látky.

Kvete v pozdním létě bíle a někdy růžově. Květy se podobně jako téměř u všech ostatních masožravých rostlin nacházejí poměrně vysoko nad listy, čímž je zajištěno, že případný opylovač nebude lepkavými plochami chycen. Semínka jsou černá, 1–1,5 mm velká. Květy se otevírají v závislosti na osvětlení a celé květenství se natáčí se v závislosti na poloze slunce na obloze. Rosnatky jsou víceleté a mohou se dožívat i více než 50 let.

V Česku se vyskytují v Krušných horách, na Šumavě, v Jeseníkách, v Orlických horách, v Krkonoších, u Veselí nad Lužnicí a rovněž v Českém lese. Až budete procházet močály, dejte pozor, ať ji nezašlápnete.

Pařížané se v pátek ráno probudili a naskytl se jim šokující pohled na obrovskou „velrybu“ ležící na břehu řeky Seiny. Kytovec byl ve skutečnosti umělecká instalace skupiny nazvané kolektiv kapitána Boomera, jejíž cílem je zvýšit povědomí o životě a ochraně velryb a delfínů. Iluze byla takřka dokonalá.

U příležitosti výročí mise Apolla 11 připravila newyorská aukční síň Sotheby's dražbu vesmírných artefaktů. Mezi 170 nabízenými položkami byl největším tahákem na první pohled obyčejný vak. Ve skutečnosti v něm ale Neil Armstrong před 48 lety dopravil na Zem první vzorky z Měsíce.

Životní nákup

Cenný artefakt koupila v roce 2015 v aukci Nancy Carlsonová a podle všeho to byl životní nákup. Za vak (o kterém si myslela že pochází z mise Apolla 17) zaplatila pouhých 995 $ (zhruba 23 tisíc korun). Později se ale ukázalo, že „pytlík“ nepochází z Apolla 17, nýbrž z mise Apolla 11 a zpátky na Zemi se v něm vezly úplně první vzorky hornin. Tato zdánlivá maličkost pochopitelně hraje ve sběratelském světě zcela zásadní roli.

TIP: Aukce k nezaplacení: Kvůli omylu má NASA z ostudy kabát

Význam artefaktu si pochopitelně uvědomuje i NASA. Agentura vedla s Nancy Carlsonovou dva soudní spory, ve kterých se artefakt snažila získat. V loňském roce ale daly soudy za pravdu Nancy a lunární vak se tak opět objevil na trhu.

V pátek za něj kupec, který si podle aukční síně Sotheby´s nepřál zveřejnit jméno, zaplatil 1,8 milionu dolarů (v přepočtu přes 39 milionů korun). Vak se tak v žebříčku vesmírných relikvií vyšplhal na pomyslný stříbrný stupínek – doposud nejdražším vesmírným artefaktem je návratová kapsle za kterou sběratel v roce 2011 zaplatil 2 882 500 $. Za náramkové hodinky Davida Scotta, který se na Měsíc podíval v roce 1971, zaplatil v roce 2015 jiný sběratel 1 625 000 $.

Přestože jde o rekordní částku, v Sotheby's možná panuje mírné zklamání – těsně se totiž nepodařilo dosáhnout na odhadovanou cenu 2 až 4 miliony dolarů (46 až 93 milionů korun). Naopak Nancy Carlsonová jistě příliš nesmutní.