Vývoj kosmické lodi Orion není úplně jednoduchý. V tomto programu NASA dochází k velkému počtu změn a uštěpační kritici prohlašují, že se za padesát let od programu Apollo kosmické lodě NASA nijak moc nevyvinuly.

Orion měl původně vzlétat do vesmíru na nosné raketě Ares 1. Teď to mají být rakety SLS. Změnily se rozměry lodi, také se podstatně snížil počet členů posádky (ze 6 na 4). Zásadní změnou je i to, že se z původně plánovaného přistávání na souši stalo přistávání na vodě, opět stejně jako v programu Apollo. Přistávání na vodě je ale nutné důkladně nacvičit.

Přistání na moři

Astronauti NASA využili letního počasí a trénují procedury při přistání a vyzvednutí lodi Orion ve vlnách Mexického zálivu. Loď je navržena tak, aby mohla přistát na moři a pak čekat až 24 hodin na vylovení námořními týmy NASA.

TIP: NASA staví novou kosmickou loď. Najde ale pro Orion nějaký pořádný účel?

Během přistání může dojít k různým nehodám nebo poruchám. Astronauti na ně musí být v maximální možné míře připraveni. Posádka by měla být schopná dostat se ven vlastními silami, a pak do bezpečí, aniž by jim pomohli lidé z námořních týmů.

Takový unikát jinde nenajdete: Šest vesnic v nedotčené rumunské přírodě a v nich potomci českých přistěhovalců. Mluví starou češtinou, žijí tak, jak se na našem venkově žilo před dávnými časy, a nejsou závislí na moderních technologiích. Specifická komunita je však v posledních letech v ohrožení – mladí odcházejí a s nimi také mizí naděje na pokračování dvousetleté historie místních Čechů.

Kolik řečí umíš…

Jedna z šesti českých vesnic v Banátu se jmenuje Eibentál. Čechy tam před 190 lety nalákal jistý habsburský podnikatel, který si od císaře pronajal místní lesy a prodával dřevo. Do neosídlené krajiny na východě mocnářství se však nejdřív nikdo nehrnul. Teprve příslib dobrého výdělku a vlastní půdy nakonec přitáhl asi 80 českých rodin.  

Nicméně na místě bylo všechno trochu jinak: Svá pole si osadníci museli doslova „vydolovat“ z lesů a sám podnikatel se brzy vytratil. Lidé tak zůstali ponecháni svému osudu. Rakousko však potřebovalo kraj osídlit a Češi se osvědčili. Dostali proto i jiné výhodné nabídky – třeba úlevy od vojenské služby nebo deset let daňových prázdnin. Naděje na novou budoucnost pak kolem roku 1827 přivedla další české rodiny. 

Češi v místě zdomácněli, ale houževnatě si udržovali svou řeč i kulturu. Doma mluvili rodným jazykem, na trhu rumunsky či srbsky a na úřadech třeba maďarsky. „Za mého mládí všichni starší, kteří tu bydleli, mluvili běžně čtyřmi či pěti jazyky, i když měli třeba jen čtyři třídy školy,“ dodává Josef Kocman, bývalý elektrikář a pamětník, jenž o Eibentálu napsal i knihu. 

Ve velkém za prací  

Zachovat kulturu pomáhali čeští učitelé a kněží. Vesnice se staly katolickou výspou v jinak pravoslavném kraji – i to drželo osadníky pohromadě. Roli hrál ovšem ještě další fakt: „Už od počátku si Češi brali za manželky jen Češky z dalších vesnic,“ vysvětluje Kocman.  

V původně dvanácti osadách žilo na konci 19. století zhruba 8 500 Čechů. Živobytí jim dávaly doly na uhlí a chrom, jenže zejména mladí lidé začali postupem času odcházet. Například vesnice Svatá Helena měla ještě po sametové revoluci 1 200 obyvatel, zatímco dnes jich zbylo asi jen 320. Podle jednoho z osadníků Štěpána Štěpničků se většina vrátila do Čech. 

Velká vlna návratů do domoviny však přišla už po válce, v roce 1947; další odliv pak nastal, když se před 25 lety zavřely tamní doly. Ani dnes nemají mladí v Banátu práci, a odcházejí proto především tam, kde se domluví – do Čech. I od Štěpničkových zamířili do České republiky všichni tři synové. 

Konec, nebo nový začátek? 

Příběh sebevědomého mladíka Tiberiu Pospíšila z Eibentálu je ovšem jiný. Rozhodl se žít tam, kde se narodil. Práci si nehledal, ale vytvořil: Spolu s bratry si otevřel hospodu a začal vozit turisty na vyhlídkové plavby po Dunaji. Mezi svými vrstevníky je přesto pomyslnou kapkou v moři. Lidí tu zkrátka stále ubývá – navzdory faktu, že region nedávno znovu objevili čeští turisté a každoročně se tam koná i Festival Banát, kde hrají kapely převážně z alternativní scény. „Moc naděje na přežití vesnic nevidím – dokud tu nevzniknou nové možnosti výdělku pro mladé,“ uzavírá Josef Kocman.  

Kdysi se lidé domnívali, že jde o boží posly a uctívali je. Dnes jsou ohrožení a chráníme je. Měsíčníci jsou velice zvláštně vypadající gigantické ryby z příbuzenstva čtverzubců a doopravdy připomínají spíše nebeské těleso, které uvízlo v oceánu. Jsou to rozvážní lovci medúz a dalších mořských živočichů širého oceánu.

Až doposud jsme znali tři druhy těchto ryb. Běžného měsíčníka svítivého a další dva druhy. Australští vědci teď ale objevili čtvrtého měsíčníka, navíc po 125 letech. Nový druh dostal jméno Mola tecta, což by bylo možné přeložit jako „měsíčník skrytý“.

TIP: Překvapení v oceánu. Vědci objevili první teplokrevnou rybu

Badatelé tento druh odhalili, když analyzovali DNA od více než 150 měsíčníků z oceánů celého světa. Nově objevený měsíčník není žádný drobeček, může vážit až tunu. Podle toho, co zatím víme, tak tento druh obývá moře jižní polokoule. 

Český král Jan Lucemburský byl středověký rytířem v pravém slova smyslu. Účastnil se honosných turnajů a se stejnou vervou se vrhal vstříc válečným střetnutím. Stěží by však dosáhl úspěchů, kdyby mu po boku nestála vojenská družina.

Kdo mu sloužil

V průběhu více než třiceti let Janových dobrodružných výprav se složení jeho vojska pochopitelně měnilo. Zpočátku, v době sporů s českou šlechtou, tvořili základ družiníci z Lucemburska, případně najatí vojáci z dalších říšských knížectví. O první bitvě u Esslingenu (1316) zbraslavský kronikář píše: „Vedl pak s sebou král ve vojsku málo českých šlechticů, ale vzal si lidi pana Trevírského a také přidružil přemnohé z různých stran Německa.“

Daleko více Čechů a Moravanů už mu stálo po boku o šest let později u Mühldorfu při slavném drtivém vítězství nad Fridrichem Habsburským. Ta se navíc odehrála 28. září, tedy na svátek národního patrona svatého Václava. Tehdy už se tvořila pověst a prestiž rytířského krále a mnozí čeští šlechtici s dobrodružnou povahou neváhali získat vavříny i kořist po jeho boku. Nemáme k dispozici žádný přesný seznam, ale někteří se v Janově družině objevovali pravidelně – například Těma z Koldic patřil k jeho věrným druhům.

Nositelé zvučných jmen

Jiní zase využívali příležitostí, když se jim cíl výpravy zdál lákavý, ať z hlediska prestiže, či kořisti. Najdeme zde jména nejvýznamnějších českých rodů – například Petra z Rožmberka, Bernarda z Cimburka či Jindřicha mladšího z Lipé. Podle smlouvy s králem byli sice povinni sloužit mu vojensky zdarma, ale pouze při obraně země. Výpravy do zahraničí si nechávali platit. Výjimku v tomto směru představovaly křížové výpravy (za svaté tažení se pravděpodobně neplatilo), kde bylo Čechů hodně, protože do Litvy se vyráželo v podstatě od českých hranic.

TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Méně jich můžeme předpokládat třeba na italském tažení na počátku třicátých let, protože to bylo součástí Janovy západní politiky a vyrážel tam z Lucemburska. Tamní rytíři, které částečně podědil po císařském otci, tvořili další významnou část jeho družiny. Ne že by z nich měl nějakou osobní gardu, ale jako věrný doprovod fungovali. Opět mezi nimi byli tací, třeba proslulý Mnich Basilejský, kteří patřili k jeho věrným druhům. Obecně tedy počítejme družinu česko-lucemburskou doplněnou žoldáky z říše.

Kolik jich bylo

Otázka počtu je složitější nejen kvůli změnám, ale i chybějícím či pochybným číselným záznamům středověkých kronikářů. Víme například, že z 1 800 rytířů (kopí) Bavorova vojska u Mühldorfu, jich Janova družina tvořila významnou část, což může být třeba 500 až 800. Ke Kresčaku dojel Jan prý s 500 kopími. Kopí je jednotka patřící k jednomu těžce ozbrojenému rytíři. Tu mohlo tvořit zhruba 4 až 6 lidí – panošů a méně ozbrojených jezdců, kteří svého pána v bitvě chránili a podporovali ho. To znamená, že v obou významných bitvách mohlo jen Janovo osobní vojsko čítat 2 až 3 tisíce ozbrojených mužů (u Mühldorfu možná ještě více). Na italském tažení jich mohlo být zhruba stejně, na křížových výpravách zřejmě významně více, ale přesné počty se nedochovaly. Ve stovkách kopí se mohla počítat i Janova běžná družina, s níž často cestoval po Evropě za různými diplomatickými a jinými účely.

Rok 1917 byl pro ruské impérium zlomový. Proběhly v něm dvě revoluce - první únorová svrhla cara a druhá říjnová nastolila nový režim. Jedním z důsledků tohoto vnitropolitického chaosu a nestability bylo i zhroucení východní fronty. Rusové nakonec v listopadu toho roku požádali o uzavření příměří, které bylo podepsáno 15. prosince toho roku. Tento snímek zachycující podpis příměří se objevil v mnoha novinách a jiných periodikách po celém světě.

Zleva sedící za ústřední mocnosti: Hakki Paša (Osmanská říše), von Merey (Rakousko-Uhersko), princ Leopold Bavorský, gen. Hoffmann, plk. Gavčev (Bulharsko). Naproti nim seděla sovětská delegace: Lev Kameněv, Adolf Joffe, Anastasia Bizenko, admirál Altfater.

Indický inženýr se rozhodl postavit síle přírody - s pomocí pár trubek se snaží vytvářet miniaturní umělé ledovce. Zní to trochu bláznivě, ale Sonam Wangchuk se svým projektem Ice Stupa (česky „Ledový sloup“) získal prestižní cenu Rolex Award for Enterprise za loňský rok.

Wangchuk pomáhá farmářům v horské oblasti Ladak na severu Indie. Místní lidé zde do značné míry závisejí na jarním tání vody zamrzlé do ledovců, které se ale kvůli globálnímu oteplování zmenšují a ustupují.

TIP: Záchrana ledovce: Ve Švýcarsku plánují obnovit ledovec umělým sněhem

Inženýr proto staví důmyslné systémy trubek, které bez pomocí elektřiny či pump přivádějí vodu z horských bystřin, a za nízkých teplot z této vody vytvářejí ledové sloupy. Ty pak fungují jako miniaturní ledovce, které v teplém období pozvolna roztávají a zásobují obyvatele dále po proudu nezbytnou vodou.

Kromě výzdoby najdou cestující v jednotlivých vozech pravidla konkrétních sportů, zajímavosti z historie jednotlivých disciplín a zajímavosti z dřívějších ročníků studentských her.

Psal se rok 1860, když se jedním z deštných pralesů na severu Kambodže prodíral francouzský přírodovědec a cestovatel Henri Mouhot. Honba za vzácným druhem motýla, při které prožil dobrodružství připomínající příběhy Indiana Jonese, jej zavedla až do samotného srdce džungle. V místech, jež porůstala neprostupná vegetace, ho však čekalo ohromující překvapení: Mouhot tam narazil na zbytky kamenných chrámů, které svou velikostí a výzdobou působily jako z jiného světa. 

„Jeden z těch svatostánků, měřitelný s chrámem krále Šalomouna a postavený asi nějakým starověkým Michelangelem, by klidně mohl zaujmout čestné místo po boku našich nejkrásnějších staveb,“ poznačil si Mouhot do deníku. Jednalo se o Angkor Vat, největší, a zároveň nejtajemnější svatyni města Angkor – někdejšího centra říše Khmerů. 

Metropole v srdci džungle 

Mouhot, stejně jako pozdější cestovatelé, zpočátku považoval zázračný svatostánek za dílo antických stavitelů. Zdálo se mu nemyslitelné, že by něco tak úchvatného mohli vytvořit neznámí „barbaři“ žijící kdesi v tropické džungli. Jenže brzy nato vydalo naleziště další ze svých početných tajemství. Ukázalo se, že neukrývá „jen“ několik chrámů – badatelé jich v areálu napočítali stovky (včetně kamenných rozvalin). Další zjištění vyvolalo opravdovou senzaci: V 9.–15. století, tedy v době evropské románské až renesanční éry, se hluboko v pralese rozkládalo sídlo, které i dnes udivuje svou velikostí. Angkor – v překladu z khmerštiny „město“ – představoval centrum kdysi mocného Khmerského království.  

Zaujímal plochu 1 000 km², tedy přibližně dvojnásobek dnešní Prahy, a ještě ve 12. století měl zřejmě až milion obyvatel. Pro srovnání: V Paříži v té době žilo asi 30 tisíc lidí a v Londýně pouhých 20 tisíc. Podle archeologů představoval Angkor svého času největší metropoli světa. Přesto obyvatelé po roce 1431 město náhle opustili a z neznámých důvodů jej nechali napospas džungli. 

Největší svatyně světa 

Senzační zjištění přineslo zároveň řadu znepokojivých otázek: Jak dokázali staří Khmerové zkrotit rozsáhlou monzunovou krajinu v srdci pralesa, kde ročně spadne na 2 500 mm srážek? Jak zvládli spravovat a živit milionovou metropoli? Proč stavěli tolik kamenných chrámů, ale přitom se nedochovala jediná kamenná světská stavba? A konečně – co je nakonec vyhnalo z angkorského ráje? 

Mnohé odpovědi zatím neznáme, klíč k rozluštění řady dalších tajemství však leží v samotném srdci města, v impozantním chrámu Angkor Vat. Mezi kamennými pozůstatky sídla ční zmíněný svatostánek jako obr – pokud jde o velikost i zachovalost. S rozlohou téměř 1,6 km² představuje vůbec největší chrám na světě; navíc jej obklopuje masivní, 190 m široký příkop, takže stavba působí dojmem, že „pluje“ na vodě. 

Na počest boha-krále

Khmerští panovníci budovali duchovní stavby pod silným vlivem hinduistické architektury, která symbolicky odráží celý vesmír. Indická kultura se do oblasti dostávala díky obchodním i diplomatickým výpravám, s nimiž přicházeli také hinduističtí kněží. Ti pak khmerské panovníky udivovali svými „magickými“ schopnostmi a nakonec často zůstávali na jejich dvorech. 

Snad právě pod tímto vlivem se od 11. století začal na nejposvátnější khmerské hoře Phnom Kulen odehrávat okázalý ceremoniál, který potvrzoval kult dévaradži čili boha-krále. Připomínalo se při něm, že hinduističtí bohové pověřují pozemskou vládou konkrétního člověka. Ten se tak stává jejich zástupcem na zemi a přejímá i roli ochránce vesmíru. Při obřadu panovník obdržel posvátný kámen falického tvaru zvaný lingam, jenž vyjadřoval jeho duchovní i pozemskou moc a byl uložen v chrámu. Každý khmerský vládce pak budoval svůj vlastní svatostánek symbolizující jeho přímé spojení s bohy, což částečně vysvětluje i značné množství chrámů v Angkoru. Po smrti vladaře sloužila svatyně jako jeho mauzoleum – právě odtud měl putovat na svoji poslední cestu k bohům. 

Svatý příbytek Višnua

Nejproslulejší z angkorských chrámů nechal vystavět král Súrjavarman II. v letech 1113–1150, aby tak potvrdil své spojení s bohem Višnuem. Ostatně původní název svatostánku zněl „Preah Višnulóka“ neboli „svatý příbytek Višnua“. Pozdější a dosud používané pojmenování „Angkor Vat“, v překladu „městský chrám“, získalo místo až po náboženské revoluci v 13. století, kdy země přijala buddhismus. Tehdy se chrám změnil ze sídla zasvěceného Višnuovi v buddhistickou svatyni.

Súrjavarman II. měl k výstavbě velkolepého svatostánku zřejmě i silný osobní důvod: Již jako čtrnáctiletý chlapec totiž zabil tehdejšího panovníka, svého strýce Dharanindravarmana I., načež se chopil vlády. Potřeboval však svou moc stvrdit přízní bohů a obrovský chrám – největší, jaký kdy smrtelník spatřil – mu ji měl zajistit. 

Zrození z tekutého chaosu 

Náboženský přesah se promítá jak do symboliky, tak do samotné konstrukce chrámu, silně inspirovaného hinduistickými mýty o stvoření vesmíru. Ústředním tématem se stala legenda o „čeření mléčného oceánu“, podle níž povstal kosmos z počátečního tekutého chaosu, a to za společného úsilí bohů a ďáblů. Ti oceán různě zohýbali pomocí vesmírné hory plnící funkci jakési vařečky, přičemž se pokoušeli získat z „mléka času“ elixír nesmrtelnosti. 

V souladu s legendou vyrostl chrám uprostřed vodní nádrže symbolizující prvotní oceán, ve kterém se ukrývá život čekající na probuzení. Svatostánek stojí na půdorysu mandaly – posvátného symbolu řady kultur, jenž ukazuje, jak se chaos mění v harmonickou formu. Uprostřed se tyčí pětice hlavních věží, které představují vrcholky mytické hory Méru, značící v hinduismu střed světa a domov bohů. Stavba spočívá na třech stupňovitých „patrech“ – do těch vyšších přitom směli vstoupit pouze duchovní, zatímco nejnižší stupeň byl vyhrazen obyčejným smrtelníkům. Podél náspu vedoucího k hlavní bráně se dosud nacházejí balustrády ve tvaru gigantických hadů nágů, kteří jsou strážci bohů a symbolizují vesmírnou plodnost.

Dílo andělů, démonů či obrů

K velkým záhadám patří samotné vybudování chrámu – a v mnohém si nezadá s otazníky, jež se vznášejí nad egyptskými pyramidami. Stavba prý vyrostla tak rychle, že ji podle některých legend stvořili andělé, démoni či obři, případně se místo zázrakem zrodilo „samo“ během jediného večera. 

Podle skutečných odhadů postavili dělníci Angkor Vat za necelá čtyři desetiletí (i když dostavba a dokončení výzdoby trvaly o čtyřicet let déle). Přesto se jednalo o poměrně krátký interval, uvážíme-li, že mnohé evropské katedrály budované zhruba ve stejné době se často dokončovaly až s použitím moderní techniky ve 20. století. Spěch zedníků i mistrů kamenického řemesla lze zřejmě vysvětlit blížící se smrtí krále Súrjavarmana II.: Pokud měl chrám umožnit cestu panovníka k bohům, ale nebyl by dokončen před jeho skonem, zcela by ztratil smysl. 

Záhada neexistujícího pískovce 

Monumentální stavba mohla v nehostinné džungli vyrůst tak rychle zřejmě i proto, že na ní pracovalo až padesát tisíc mužů. Súrjavarman II. je povolával ze všech koutů říše a dost možná v extrémně tvrdých podmínkách dřeli dobrovolně – budovat „sídlo bohů na zemi“ pro ně totiž znamenalo velkou čest. 

Záhadou ovšem zůstává původ použitého pískovce – jeho nejbližší naleziště totiž leží víc než 30 km severně od chrámu. Na stavbu se spotřebovaly miliony tun kamene, jak ho tedy dělníci dopravili na místo? V úvahu přichází cesta po vodě, jenže řeka se lokalitě obloukem vyhýbá, a muselo by se tudíž jednat o síť umělých kanálů a říčních ramen. Protože bylo nutné přesunout bloky o hmotnosti 50 kg až 10 t, musela být organizace práce vskutku obdivuhodná. Nabízí se však i další vysvětlení: Podle některých badatelů „padl“ na výstavbu Angkor Vatu celý pískovcový masiv, po němž tak nic nezbylo. 

Genesis vepsaná do kamene 

Vedle perfektně opracovaných kamenných bloků – jež do sebe v mnoha případech zapadají s takovou přesností, že ani nevyžadovaly tmelicí hmotu – vyniká dokonalostí i vnitřní výzdoba chrámu. Precizně propracované basreliéfy vyplňují snad každý kout rozlehlého svatostánku. V řadě za sebou by přitom kamenné výjevy vytvořily pásmo dlouhé 1,2 km, největší výzdobu svého druhu na světě. 

TIP: Duel božských sídel: Mexický Chichén Itzá vs. kambodžský Angkor Vat

Podle odborníků si jemné kamenické práce vyžádaly minimálně polovinu z celkového času na výstavbu Angkor Vatu. Z chrámových stěn k nám dodnes promlouvá „Genesis“ vepsaná do kamene, jež líčí výjevy ze starověkých eposů Rámájana a Mahábhárata, ale i síla panovníkova vojska či oddanost jeho početného služebnictva. Chodby zdobené basreliéfy musely přitom v době svého vzniku působit ještě impozantněji – stejně jako chrámové věže je totiž pokrývalo zlato.  

Budiž voda!

Co však stálo za vzestupem říše, jež byla nakonec tak mocná, že si mohla dovolit i nejodvážnější chrámový projekt své doby? Podle archeologů lze odpověď hledat v genialitě khmerských inženýrů, dávných specialistů na vodohospodářství. Podobně jako bohové z legend při stvoření vesmíru, i oni totiž dokázali zkrotit chaos okolních vod a uvést je v řád.  

Angkor leží v tropickém pralese, který šest měsíců v roce čelí monzunovým dešťům; následuje období sucha a naopak nedostatek životodárné tekutiny. Khmerové se proto odedávna učili, jak uchovat vodu přinášenou monzuny na horší časy. V 9. století se khmerští inženýři pustili do ambiciózního projektu – vytvoření gigantického vodohospodářského systému. Dokončili jej teprve v průběhu 12. století, tedy zhruba o 300 let později, výsledek však rozhodně stál za námahu – díky němu mohla vyrůst téměř milionová metropole, jež své obyvatele bezpečně uživila.  

Umění khmerských inženýrů

Vodní systémy protkávaly celý Angkor a okolí: Zahrnovaly i přírodní jezero Tonlé Sap, kam přivádí pravidelné záplavy řeka Mekong, a dále šlo o několik obřích vodních nádrží (tzv. baray), z nichž největší pojala 53 milionů metrů krychlových (pro srovnání – přehrada Orlík má asi 280 milionů krychlových metrů). Soustava se využívala k zemědělským účelům, ale i jako zdroj pitné vody. Umělé kanály byly propojeny s trvalými zdroji z jezer, řek, podzemních toků a dešťových vod. Dřevěné domy obyvatel se pak stavěly na vyvýšených místech či na kůlech a v jejich blízkosti se budovaly menší nádrže, jež zachycovaly vodu v období dešťů. 

Celý vodohospodářský systém zároveň sloužil jako dopravní síť, na níž byli lidé závislí podobně jako my dnes na elektřině. Především však v období sucha dovoloval zavlažovat rýžová pole, přičemž právě hojnost rýže zřejmě umožnila nebývalý rozmach království. Sazenice zmíněné plodiny sice rostou na suchu, následně se však musejí pracně přemísťovat do vody. Khmerové problém vyřešili elegantně – rýži zasadili na suchá pole, načež půdu zavlažili a v době sklizně zas vodu odvedli pryč. Mohli tak sklízet i několikrát ročně. 

Konec opředený tajemstvím 

Badatelé si dlouho lámali hlavu, proč velkolepá sláva Angkoru tak náhle pominula a město, které působivě zkrotilo přírodu, zmizelo z map. Objevila se celá řada teorií, podle nichž byla na vině válka s Thajskem vrcholící roku 1431, přelidnění, přestoupení panovníků k buddhismu či skomírající obchod. 

Nejnovější analýzy však ukázaly, že za kolapsem největšího města světa stál pravděpodobně tentýž prvek, který umožnil jeho pozoruhodný vzestup – voda. Udržovat v chodu rozrůstající se vodní systém, jenž hrál v životě milionového sídla rozhodující roli, bylo postupem času stále složitější. Vodní hospodářství navíc změnilo přírodní povodí a mohlo vést k erozím a zanášení kanálů, což ještě zvyšovalo nároky na jejich údržbu. Tehdejším inženýrům se situace postupně vymykala z rukou, a Khmerové se tak nakonec možná stali obětí vlastního úspěchu, podobně jako jiné civilizace.

Ničivé sucho? 

Badatelé z univerzity v Cambridgi navíc odhalili další pozoruhodný fakt. Poté co analyzovali sedimenty o síle dvou metrů z největší khmerské nádrže, mohli nahlédnout tisíc let zpátky do historie stoupání a klesání vod v Angkoru. Zjistili, že ve 14. století a na počátku století patnáctého sužovalo oblast extrémní sucho a do rezervoárů přitékalo jen málo vody, potřebné k závlaze rýžových polí. Následná neúroda pak mohla vyvolat vlnu hladomorů, jež nakonec přinutily panovníky přesunout hlavní město do Phnompenhu.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Pravdou však zůstává, že Angkor Vat ve skutečnosti nikdy opuštěn nebyl. Stal se domovem buddhistických mnichů, kteří tam stranou zájmu politiků i turistů nerušeně žili, meditovali a udržovali místo v co nejlepším stavu po dlouhých pět set let, zatímco jej zdánlivě pohltila džungle. 

Václav IV. miloval a podporoval umění, zejména krásné iluminace a architekturu, měl v zásadě dobré srdce a udržel se na českém trůně přes 40 let (vládl 1378–1419), tedy více než kterýkoliv jiný středověký vládce s výjimkou Vladislava Jagellonského. O tom, jaký byl ve skutečnosti jeho vztah k ženám, ale vedou historikové polemiky dodnes.

Intermezzo plné radovánek

Lightningy si němečtí stíhači skutečně nemohli splést s žádným jiným spojeneckým typem. Tyto dvoumotorové elegantní stroje se vyznačovaly neobvyklou, takzvanou dvoutrupovou koncepcí. Šlo o jednoplošník s centrální trupovou gondolou a se dvěma nosníky ocasních ploch vycházejících z gondol motorů. Díky nezvyklým tvarům byly lightningy mezi německými stíhači známy jako „der Gabelschwanzteufel“ (Ďábel s vidlicovým ocasem).

Prototyp byl zalétnut 27. ledna 1939. Předsériové YP-38 americké armádní letectvo přebíralo od podzimu 1940, úvodní sériovou variantou se stal P-38. Poprvé se typ zapojil do bojů roku 1942 v Pacifiku a v severní Africe. Celkem bylo vyprodukováno 9 393 stíhacích a průzkumných lightningů.

Ve variantách P-38J a P-38L, u kterých se již podařilo vyřešit většinu komplikací trápících úvodní lightningy, šlo o poměrně rychlý, dobře stoupající a silně vyzbrojený stroj. A vlastně také jediný rozšířený dvoumotorový stíhací letoun druhé světové války schopný bojovat s jednomotorovými stíhačkami jako rovný s rovným.

Největší popularity v rámci USAAF dosáhl lightning během nasazení v Tichomoří, kde na něm létala největší americká esa – Richard Bong (40 sestřelů) a Thomas McGuire (38 sestřelů). Tváří v tvář Luftwaffe lightningy uspěly poněkud méně, nejlépe si vedly právě stroje 15th Air Force (15. letecké armády), která si je podržela až do konce války.