1. Země: Blíž ke Slunci, víc tepla?

Země obíhá kolem Slunce po eliptické dráze: v nejbližším bodě ji od něj dělí 147,1 milionu kilometrů, zatímco na opačné straně se vzdaluje až na 152,1 milionu kilometrů, a rozdíl tak činí nezanedbatelných pět milionů kilometrů. Nachází-li se naše planeta ke své hvězdě nejblíže, přijímá od ní více energie, kdežto ve větší vzdálenosti je tepla i světla méně.

V žádném případě však nelze uvedený fakt spojovat se střídáním pozemských ročních období. Jedno roční období je část roku, která se vyznačuje charakteristickou změnou počasí. Zmíněná změna je důsledkem oběhu Země kolem Slunce, při němž se její rotační osa naklání v úhlu 23,5°. Na konkrétní místa planety tak v průběhu roku dopadá odlišné množství slunečního záření. Na severní polokouli panuje zima v době, kdy se Země nachází ke své hvězdě nejblíže, zatímco na jihu mají v té době léto. Proto jsou u nás zimy o něco mírnější, neboť Slunce naši polokouli zahřívá poněkud více než tu jižní v zimním období.

Ke střídání ročních období dochází také na Marsu a na obřích planetách Saturn, Uran a Neptun. Pro zajímavost: na Neptunu trvá jedno roční období úctyhodných 41 let.

2. I planetky mají své prstence 

Dlouho jsme věděli pouze o prstenci u Saturnu. Jeho náznaky spatřil ve svém primitivním dalekohledu již Galileo Galilei, který však podstatu pozorovaného úkazu nepochopil správně. V roce 1977 objevili astronomové prstenec u planety Uran, a to na základě sledování zákrytu slabé hvězdy. O dva roky později vyfotografovala kosmická sonda Voyager 1 prstenec Jupitera. A jako poslední se v roce 1984 podařilo odhalit prstenec Neptunu, rovněž na základě zákrytu hvězdy, ovšem teprve v roce 1989 potvrdila jeho přítomnost sonda Voyager 2.

Třetího června 2013 nastal zákryt slabé hvězdy planetkou 10199 Chariklo, která krouží kolem Slunce v prostoru mezi Saturnem a Uranem. Před samotným zákrytem i po něm jas hvězdy krátce zeslábl. Nejjednodušší vysvětlení znělo, že má planetka prachový prstenec. Chariklo měří v průměru zhruba 250 km a detailní zpracování dat z pozorování vedlo k závěru, že ji ve vzdálenosti necelých 400 km obepínají dva prstence: jeden má na šířku 7 km, druhý 3 km a dělí je 9km mezera. Dostaly jména Oiapoque a Chuí po dvojici řek tekoucích poblíž severní a jižní hranice Brazílie.

3. Planetka s šesti chvosty

Když astronomové studovali pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu hlavní pás planetek ve Sluneční soustavě, podařilo se jim mezi nimi identifikovat těleso s šesti „kometárními“ prachovými ohony neboli chvosty. Dostalo předběžné pojmenování P/2013 P5 a David Jewitt z Kalifornské univerzity k němu uvedl: „Doslova nás šokovalo, když jsme objekt spatřili. Ještě víc nás ovšem udivily dramatické změny struktury jeho ohonů během třinácti dnů, kdy neustále vyvrhoval prach. Je těžké uvěřit, že se skutečně jedná o planetku.“

Těleso vyvrhovalo prach přinejmenším posledních pět měsíců. Astronomové nepředpokládají, že by pozorované chvosty mohly být důsledkem srážky s jiným objektem, protože se nepodařilo detekovat větší množství (shluk) prachu uvolněného do okolního prostoru najednou. Podle pečlivého počítačového modelování, které uskutečnila členka vědeckého týmu z Institutu Maxe Plancka v Německu Jessica Agarwalová, mohou ohony představovat následek řady jednorázových výronů.

Pokračování: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (2.)

Planetku možná roztočil tlak slunečního záření. A podle Davida Jewitta se pak rychlost její rotace potenciálně zvýšila natolik, že slabá gravitace nedokázala udržet prach na povrchu tělesa. Postupně proto začal unikat do okolního prostoru a vytvářet chvosty. Mohlo se tak uvolnit 100–1 000 t materiálu, což představuje pouze malou část celkové hmotnosti objektu, jehož průměr se odhaduje na 430 m.

Na obloze již nějakou dobu poletují drony zásilkových služeb, záchranářské drony nebo drony opraváři. Brzy se dočkáme i policejních dronů, které budou pomáhat a chránit ze vzduchu.

Ve Velké Británii spojily své síly policejní sbory z Devonu, Cornwallu a Dorsetu a vytvořily první policejní jednotku s drony. Tvoří ji 5 policistů se 6 drony, ale během příštího roku ji posílí dalších 40 policistů.

Policejní drony budou operovat v Devonu, Cornwallu a Dorsetu. Jejich úkolem bude pomáhat při pátrání po pohřešovaných osobách, fotit a filmovat místa činu, zasahovat u velkých dopravních nehod, hlídkovat v neobydlených oblastech a bojovat proti pytláctví.

TIP: Drony proti hadům: V Amazonii zavádějí službu pro převoz protijedů

Časem by policejní drony mohly nahradit lidské policejní hlídky a dramaticky omezit počet policistů, kteří jsou v dnešní době nezbytní pro nasazení v ulicích a nemohou být využiti při jiných úkolech.

V jinak vyschlé oblasti pouště Kalahari poskytuje delta Okavango stálou nebo občasnou obživu 400 druhům ptáků, zhruba 70 druhům ryb a asi 200 000 kusům velkých savců. Na prostoru zhruba 250 na 150 kilometrů zde probíhá pravidelný cyklus stoupání a klesání vodní hladiny, který byl plně objasněn až ve 20. století.

TIP: „Černá voda“ pestrých barev aneb Vulkanické údolí Waimangu

Řeka Okavango začíná být napájena srážkami, které v lednu a únoru spadnou v Angolské vysočině, zhruba 1 200 kilometrů daleko od delty. Vodním korytem putují srážky až sem a během následujících čtyř měsíců (březen–červen) pomalu začínají plnit tuto oblast, v níž rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími body nepřesahuje dva metry. Každý rok je do delty přinášeno asi 11 kubických kilometrů vody, z níž 60 % absorbují rostliny, 36 % se vypaří, 2 % prosáknou do podzemních zásobníků a zbylá 2 % vtečou do jezera Ngami. Záplavy vrcholí mezi červnem a srpnem, kdy se delta rozleje do plochy trojnásobně přesahující její obvyklou velikost. Rostoucí zelení jsou pak přitahována početná stáda zvířata a proměňují oblast v jedno z míst s největší koncentrací divoké zvěře na světě.

Edvard Beneš neměl při usednutí do prezidentského křesla zrovna ideální podmínky. Ačkoliv měl za sebou dlouhou politickou kariéru a stejně jako Masaryk sice symbolizoval samostatné Československo, Evropa se opět vydávala na válečný pochod, který měl zakrátko pohltit také mladý stát.

Od pařížských studií k bourání monarchie

Olympijský výbor vyrazil v půlce května do Paříže a Los Angeles – dvou měst, jež se dostala do finálové volby pro olympijské hry v roce 2024. Šušká se ovšem, že se chystá cena útěchy proto toho, kdo výběrem neprojde – stačí prý počkat čtyři roky a dnes druhá metropole bude mít hry pro rok 2028 v kapse. Jak to celé dopadne, se ukáže 13. srpna, kdy se v peruánské Limě sejde Olympijský výbor. Ačkoliv pro někoho může být zmíněná „cena útěchy“ důkazem nesmírné síly obou kandidátských metropolí, ukazuje také tvrdou realitu pořádání olympijských her v 21. století: Náklady jsou astronomické, ekonomický přínos pochybný a méně a méně měst je ochotno přelézt provazy do výběrového ringu. 

Špatné skóre

Chris Dempsey o tom ví víc než většina lidí. Během relativně krátké doby dokázal vytáhnout na světlo problematičnost celého výběru a jeho poznámky pomohly shromáždit víc kritických hlasů z řad skeptiků. Ty pak obratem přiměly mnohá města stáhnout kandidaturu, zatímco Mezinárodní olympijský výbor (MOV) musel přiznat četná pochybení a nedostatky. Jeho prezident Thomas Bach se nedávno nechal slyšet, že jeho organizace „nemůže ignorovat fakt, že má problém s výběrovým procesem“.

Před pouhými třemi roky debatoval Dempsey s kamarády, zda má smysl, aby se Boston snažil o získání pořadatelství her v roce 2024, a jestli by na tom město vydělalo. Zaznívaly silné protiargumenty, neboť „skóre“ novodobé olympiády není nijak oslnivé: překročené rozpočty, prázdné stadiony ponechané osudu, korupční skandály. 

Další nepříjemností jsou pro města často až úsměvné nároky Olympijského výboru. Většina ze sedmi tisíc stran požadavků se týká bezpečnosti a konstrukčních parametrů budovaných hal, některé „drobnosti“ však zástupcům měst zvedají tlak. Seznam, který MOV předložil Oslu (nakonec se z kandidatury pro zimní hry v roce 2020 stáhlo), zahrnoval například následující položky: „Na letišti musí členy výboru přivítat usmívající se, pozitivní a nápomocný personál“, „hotelový bar musí být otevřen dlouho do noci a nesmí nabízet jiné nealkoholické nápoje než výrobky firmy Coca-Cola“ nebo „konferenční sály by měly být vybaveny olympijsky vypadajícím nábytkem“.

Hlavně bez nás

Dempsey stál u vzniku občanského hnutí No Boston Olympics (Boston bez olympiády), které nakonec přimělo město stáhnout kandidaturu. O své zkušenosti se podělil s aktivisty z Hamburku, Říma a Budapešti, načež zmíněné metropole z procesu také vycouvaly. Jeho argumenty jsou natolik závažné, že si ho na svém zasedání chtěli vyslechnout rovněž organizátoři z Calgary. Město hostilo olympiádu v roce 1988 a zvažuje kandidaturu pro zimní hry za devět let. 

Dempsey byl přizván, aby srozumitelně přednesl protinázor. A jeho vystoupení udělalo na městskou komisi dojem. „Chris předvedl skutečně zajímavou prezentaci,“ nechal se slyšet mluvčí komise Sean Beardow. „Intenzivně přemýšlíme nejen o tom, zda je Calgary dost dobré pro olympiádu, ale i o tom, jestli je olympiáda dost dobrá pro Calgary.“

Chris Dempsey věří, že kritika je pro celou věc nesmírně zdravá: „Naše zkušenost z Bostonu by měla být podnětná pro lidi na obou stranách olympijské debaty. Dělá mi dobře pomyšlení, že jsme se stali vzorem pro jiná města.“ O svých zkušenostech napsal knihu No Boston Olympics: How and Why Smart Cities Are Passing on the Torch (Boston bez olympiády: Jak a proč chytrá města předávají pochodeň dál).

Zrození v obýváku

Zatímco se bostonští byznysmeni a politici pouštěli do příprav na vyhlášení kandidatury, Dempsey začal s několika přáteli studovat nedávnou historii olympijských her a dopad, který sportovní událost na hostitelská města měla. Když se Americký olympijský výbor rozhodl v roce 2015 navrhnout Boston jako nejlepšího národního kandidáta pro hry v roce 2024, získaly „obývákové“ debaty a protesty u Dempseyových na intenzitě. 

Chris se stal následně jedním z vůdců rostoucí opozice a prorazil především neustálým poukazováním na základní tezi – a sice že olympiáda je jistě lukrativní pro MOV, ale může znamenat naprostou katastrofu pro hostitelské město. Zatímco tedy zastánci kandidatury natírali všechna čísla optimisticky na růžovo, protestní hnutí vyvedlo své argumenty v mnohem realističtějších a pochmurnějších barvách. Když pak v červnu 2015 Boston kandidaturu stáhl, navrhl americký výbor jako náhradu Los Angeles. A Dempsey věřil, že jeho práce skončila. 

Jak jste to dokázal?

Jenže potom mu začal zvonit telefon. Na drátě měl protestní skupiny z Hamburku, Říma a Budapešti, tedy z měst, jež se rovněž snažila o kandidaturu pro hry v roce 2024 – a všichni mu kladli tutéž otázku: „Jak jste to dokázal?“ Chris vzpomíná: „Snažil jsem se vysvětlit, jak je celý výběrový proces Mezinárodního olympijského výboru nastavený a jak z něj pramení nevýhody pro hostitelská města. Protože zatímco výbor a jeho sponzoři bohatnou na televizních kontraktech a reklamě, města ze všeho vyjdou nejhůř.“ 

Začal tedy šířit „bostonský vzor“: Sdílej fakta. Využívej internet a sociální sítě. Usiluj o pozornost médií. Šiř zprávy a používej loga. Jeden z organizátorů protestního hnutí v Budapešti Tamás Csillag se netajil obdivem: „Bylo pro mě extrémně motivující zjistit, že malý, ale dobře připravený tým může uspět, i když za sebou nemá statisíce dolarů nebo politickou stranu.“ Maďarští oponenti her sesbírali přes 250 tisíc podpisů, a vynutili si tak v dané otázce referendum. Místní politici byli nakonec natolik nervózní, že raději letos v únoru kandidaturu zrušili. V soutěži tudíž zůstala pouze Paříž a Los Angeles. 

Los Angeles plné optimismu

Nicméně zatímco Dempsey vytvořil vzor pro aktivisty, plánovací komise pro hry v Los Angeles věří, že svým přístupem motivuje k následování další kandidátská města. Její plán nepočítá s tím, že by se jakékoliv stavby projektovaly výhradně pro olympiádu, a schválený návrh rozpočtu ve výši 5,3 miliardy dolarů (tedy asi 122 miliard korun) by měl být výrazně nižší než účet vystavený za poslední hry. Tím nejdůležitějším ukazatelem je však nejspíš značná podpora pořádání her mezi obyvateli města.

TIP: Jak dnes vypadají nedávná olympijská sportoviště v Riu, Aténách, Atlantě nebo v Soči

„Komunita Los Angeles v nejširším slova smyslu nadšeně vítá nápad hostit olympijské hry v roce 2024,“ říká Casey Wasserman, předseda tamní komise pro pořádání her. „Je to zcela unikátní situace. Nacházíme se v oáze optimismu.“ Podle Wassermana právě dědictví olympiády, která se ve městě konala v roce 1984, rozdmýchává chuť lidí projekt podpořit. Nezávislý výzkum ukázal, že pro hry je celých 88 % obyvatel. Městská rada, jež o podání kandidatury rozhodovala, má deset členů – a návrh prošel jednomyslně. 

Změní se něco? 

Zatímco tedy nadšení možná zajistí Los Angeles pořádání olympijských her v roce 2024, zdaleka není jisté, zda budou mít aktuální protesty jakýkoliv dopad na výběrová řízení kandidátských měst v budoucnu. Aktuálně probíhající výběr by mohl vyslat zprávu o tom, jak by měl správný adept vypadat. A přestože může mít MOV v současnosti problém s nedostatkem ochotných metropolí, neznamená to, že se v budoucnosti cokoliv změní. 

„Nevidím nejmenší šanci, že by bylo v příštích pěti letech cokoliv jinak, a nic se nezmění ani za deset let,“ myslí si Dempsey. „Dokud se najde alespoň jeden jediný uchazeč, budou hry pokračovat, pořád budou pro výbor výdělečné a pořád budou zahrnovat plno nesmírně nákladných ceremonií.“ 

V kombinaci s elektronickým a radarovým naváděním dokáže extrémní hustota střel zničit i rychle letící cíl. Nevýhodou těchto zbraní je ovšem extrémní spotřeba munice a vysoká cena. K nejznámějším typům vysokokadenčních automatů patří 7,62mm kulomet Minigun M134 a 5,56 mm kulomet XM214. Pokud jde o kanony ráží 20–30 mm, pak především M61A1 Vulcan, M 197, GAU-8/A Avanger a další.

Richard Jordan Gatling sestrojil první prototyp své zbraně s několika hlavněmi v roce 1861. Tvořilo ji několik hlavní, každá s vlastní komorou, pro něž se musel používat jednotný typ munice s kovovou nábojnicí. Hlavně se ve stejném 
rozestupu od sebe točily kolem středové hřídele.

Náboje do komor dopravoval shora trychtýř nebo zásobníku – při každém pootočení svazku hlavní se náboj zasunul do komory, pak došlo k odpalu, prázdná nábojnice se vytáhla a vyhodila. Jeden muž otáčel klikou a udržoval celý mechanismus v chodu, neexistovala tedy žádná automatika pomocí odvodu plynů či zpětnému rázu. Další člen obsluhy mířil a pomocníci přisypávali další střelivo.

Při rychlém točení klikou dokázal Gatling vypálit 300 ran za minutu, což byla na tu dobu závratná kadence. Americká armáda kulomet přijala oficiálně do výzbroje v roce 1866.

Existovalo více variant s šesti až deseti hlavněmi, v rážích 12, 14 a 15 mm, většinou na dvoukolovém podvozku. Kulomet se používal během občanské války Severu proti Jihu (1861–1865), nasadily ho i koloniální mocnosti. Postupně ho však zastínila konstrukce Američana Hirama Maxima. K obnovení zájmu o Gatlingův princip došlo až v roce 1945 – firma Johnson Automatics si z vojenského muzea půjčila desetihlavňovou zbraň z roku 1903, k níž ale připojila elektromotor.

Tato kombinace zajistila v roce 1946 dosažení kadence 5 000 ran/min. Do výzkumu se zapojilo i letectvo, v září 1950 experimentální zbraň střílela už rychlostí 6 000 ran/min. Za několik let se tak díky Gatlingově konstrukci zrodil šestihlavňový 20mm kanon M61 Vulcan a pak další typy.

Srážky hvězd ve vesmíru jsou neobyčejně vzácné: Nejčastěji k nim dochází ve vícenásobném systému v důsledku výměny momentu hybnosti. Přímé kolize náhodně prolétajících stálic lze prakticky vyloučit, snad s výjimkou extrémně hustých hvězdokup. 

Dvojhvězdné systémy složené z neutronové hvězdy a nezdegenerovaného člena v kosmu až tak neobvyklé nejsou. Stačí, aby byla primární komponenta dostatečně hmotná, rychle se vyvinula, vybuchla v supernovu a zanechala po sobě neutronovou hvězdu. Druhá složka se vyvíjí pomaleji, neboť je méně hmotná, a expanduje ve stadiu rudého obra. Pokud exploze supernovy dodá neutronové hvězdě impulz směrem k druhému členovi systému, může se tato stálice zanořit do rozepnuté obálky rudého obra, přičemž se bude v plynu dál účinně brzdit. A po několika stoletích postupného spirálování se obě jádra skutečně srazí. 

Jestliže součtová hmotnost jader překročí tzv. Tolmanův-Oppenheimerův-Volkoffův limit (asi tři hmotnosti Slunce), dojde ke kolapsu v černou díru. V opačném případě vznikne neutronová hvězda s větší hmotností, pravděpodobně obklopená akrečním diskem. Během „pobytu“ neutronové hvězdy v obálce rudého obra mluvíme o Thorneově-Żytkowově objektu, který vzhledem připomíná červeného veleobra s neobvyklými chemickými příměsmi a zvláštním izotopickým složením: Jde o důsledek ne zcela běžných nukleárních procesů, kdy obálka rudého obra bezprostředně padá na neutronovou hvězdu.

Pokud se někdy někdo octne tváří v tvář tyranosaurovi, neměl by si vzpomenout na Jurský park. Jeho šance totiž budou větší, než v populární sérii filmů o dinosaurech.

Podle nového výzkumu by totiž člověk v kondici mohl tomuto nebezpečnému dravci utéct. Američtí vědci zkombinovali dvě biomechanické počítačové simulace, rekonstruovali jeho pohyb a dospěli k závěru, že tyranosaurus rozhodně nemohl pomýšlet na běh.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Až 12 metrů dlouhý a někdy i 15 tunový predátor konce období křídy byl prý rád, když svižně šel. Rychlost jeho chůze byla limitovaná velkou velikostí a váhou těla T. rexe. Jeden z největších dvounohých tvorů všech dob je ale stále v řadě ohledů záhadný.

John Muir Trail je jedním z nejslavnějších dálkových pochodů, a to nejen v rámci Spojených států amerických. V podstatě se jedná o přechod části pohoří Sierra Nevada v Kalifornii – z Happy Isles (1 230 m n. m.) v národním parku Yosemite až k Mount Whitney (4 421 m n. m).

Stovky kilometrů do dálky, tisíce metrů do výšky

Ve valné většině své délky se John Muir Trail (JMT) kryje s mnohem delším dálkovým pochodem Pacific Crest Trail, v jehož rámci už jen ti největší nadšenci přecházejí po severoamerických Kordillerách od kanadských až k mexickým hranicím. Pokud byste JMT šli klasicky ze severu na jih (Pacific Crest Trail se kvůli počasí chodí naopak z jihu na sever), na celkových 340 kilometrech nastoupáte 14 000 a sestoupíte 11 000 výškových metrů. Po celou dobu se jen zřídka dostanete pod hranici 2 400 metrů nad mořem.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Jelikož popis celé trasy by byl poměrně nudnou četbou, kde by se střídalo stále totéž – jezero, louka, výstup, sedlo, sněhové a suťové pole, louka, brodění potoku a řeky s nejrůznějšími názvy, které nezúčastněnému člověku stejně hned vypadnou z hlavy – raději dám k dobru několik osobních postřehů o patáliích tohoto dálkového pochodu.

Dostane se na kůži

Když se v červenci vydáte na John Muir Trail, budete mít dost dní dovolené, stabilní slunečné počasí a žádný stres, pak by možná hodně lidí chtělo být ve vaší kůži. Rozhodně by ale nechtěli být vaší kůží. No jen si to představte. Jste uvyklí na každodenní hygienu a občas nějakou tu péči navíc. Najednou se po dlouhém únavném letu ocitnete v příjemném prostředí kalifornských hor v Yosemite National Park. Jenže po několika hodinách se váš nositel ocitne v lese, uvidí první, relativně malé hejno komárů, a už se na vás snáší první velká sprška repelentu. Pak se dostanete z lesa ven a váš celoročním sezením v kanceláři postižený majitel usoudí, že jeho bělostné pokožce horské slunce jen prospěje. Schová tedy připravený opalovací krém a vy se pálíte, připékáte a rudnete a rudnete.

Intervaly střídání chemického postřiku a rožně záleží na rychlosti obměny lesů a otevřených ploch. Po dvou dnech ovšem váš majitel usoudí, že rudá není jeho oblíbená barva a začne se mazat opalovacím krémem. Ten je sice sám o sobě blahodárný, jenže cesta vede stále nahoru a dolů, člověk se potí a v údolích jsou pořád ti dotěrní komáři. Vrstvy repelentu, opalovacího krému, potu a hojícího krému po opalování se na vás mísí, ucpávají póry a vy začínáte dost zapáchat. Protože mýt se jednak k image správného horala nepatří, jednak zatím není kde hygienu provádět.

Teprve po týdnu nastává úleva. Chemicko-biologická vrstva spojená prachem je dostatečně silná, aby nepropustila tolik slunečního záření, a chemické procesy účinné látky repelentu se odehrávají především na jejím povrchu. Po druhém týdnu se konečně začnete loupat, spadne z vás i ta chemicko-biologicko-prachová vrstva a opět můžete volně dýchat. Váš majitel už mezitím skoro přestal vnímat komáry, občas se mírně namaže opalovacím krémem a hlavně se začíná blížit civilizaci, takže vás občas i umyje.

Medvědí nezájem

Medvěd je zvíře velké, divoké a nebezpečné a v oblasti Sierra Nevada téměř všudypřítomné. Ve většině případů ovšem medvěda černého uvidíte především na tričkách, na pivní etiketě, ve znaku Kalifornie či na varovných cedulích. Museli jsme se proto vybavit povinným medvědím barelem a dát do něj všechno jídlo a drogerii na cestu. Barel zapůjčený od rangerů je černý, škaredý, neskladný, těžký, no zkrátka samé kladné vlastnosti. Pokud se navíc trochu ušpiní uzávěr, nedostane se do něj nejen medvěd, ale ani vy. Dá se sice použít jako bytelná židlička, ale mám pocit, že kus nábytku zrovna nepatří k vybavení, které byste si s sebou normálně vzali na tři sta kilometrů dlouhou horskou túru.

Poté, co jsme si v Yosemity Valley přečetli, že jen v daném roce došlo ke zhruba sto třiceti incidentům s černým medvědem, trochu jsme se těšili, že nějakého potkáme. Ono totiž v tomto případě slovo „incident“ povětšinou znamená, že medvěd přišel, sebral jídlo na tábořišti, možná se vloupal do auta, kde lidé jídlo vystavovali, najedl se a odešel. A tak jsme na cestě každý večer poctivě dávali většinu potravin do barelů několik metrů od stanu a zbylé jídlo věšeli na strom. Na barely jsme pokládali ešusy a lžičky, aby nás jejich případný rachot o přítomnosti medvěda zpravil a my se na něj mohli jít podívat. Každý večer jsme doufali, že nás rachot probudí, ale byli jsme zklamáni. Dokonce ani svišťům naše jídlo zřejmě nevonělo natolik, aby kolem něj šmejdili a ešusy shodili. Obecně se tedy dá říct, že s ohledem na medvědy může normální člověk přežít pobyt v divočině Sierry Nevady ve zdraví.

Zásoby jedou napřed

Před několika lety na poutní cestě do Santiaga de Compostela mi jeden starší muž řekl své pravidlo týkající se dlouhých cest: „Na dlouhou cestu toho moc nepotřebuješ. Co nemáš, to najdeš, nebo se to k tobě dostane jiným způsobem.“ Už při putování severním Španělskem jsem se mohla párkrát přesvědčit o této pravdě a po absolvování John Muir Trail mohu navíc dodat: „Co máš a opravdu nepotřebuješ, to ztratíš, vyhodíš, zapomeneš nebo daruješ.“ A to je přirozený koloběh.

Jednou z batohových „náplní“, bez níž se neobejdete, je bezesporu jídlo. Představa potravin na celých 16 dní, které budeme mít naložené na zádech, nás ale vůbec nelákala, a tak jsme začali hledat na internetu. Brzy jsme zjistili, že na ranč Muir Trail, skoro přesně uprostřed pochodu, si za 50 dolarů můžete nechat poslat desetikilový kýbl s jídlem. K tomu připočtěte asi 1 000 Kč české, nebo 50 dolarů americké poště. Abychom zásilku pojistili, rozhodli jsme se poslat nachystané poživatiny do Severní Karolíny spolu s kamarádem, který tam jel o dva měsíce dříve služebně.

Do kbelíku jsme naskládali takové poklady jako sušené sójové mléko, bramborovou kaši s mlékem i bez něj, červenou čočku, která se dle našeho vlastního pokusu po delším namočení vaří pouhých pět minut, instantní rýžovou a kukuřičnou kaši, sójové maso, rýžové nudle a podobně. Zkrátka věci, o kterých si v dobách, kdy máte po ruce uzená žebra, zmrzlinu a čerstvou zeleninu, necháváte zdát jen v nočních můrách. Každopádně jsme měli pocit, že jsme úspěšnost naší cesty uspokojivě zajistili.

Jídlo pryč, vzpomínky zůstávají

Potraviny byly relativně včas poslány ze Severní Karolíny na ranč Muir Trail v Kalifornii, ale když jsme tam dorazili my, oranžový kbelík nikde. Nebyl ani na ranči, ani (dle telefonního hovoru) na první zastávce, kterou musí od místní pošty k ranči řetězem místních lidí urazit. Promptně jsme tedy vybrali nádoby, kam procházející dávají vše nepotřebné, včetně jídla. Získali jsme tím zásoby tak maximálně na jeden a půl dne.

Možnost pokračovat dál jediný další den nám náladu moc nevylepšila, ale naštěstí jsme se dali do řeči s Edem a Jamesem, pány důchodového věku. Téhle dvojici dorazily zásoby včas, ale Jamesovy nohy dostaly po pádu natolik zabrat, že se rozhodl cestu ukončit. Za symbolických pětadvacet dolarů nám prodal většinu svého proviantu, a jelikož je zřejmě velký jedlík, jeho potraviny nám třem stačily. K tomu jsme vlastně ušetřili, protože místo padesáti dolarů za dopravu na ranč jsme zaplatili jen dvacet pět. Hodí se podotknout, že jsme měli velké štěstí. Jen asi dvacet minut po nás dorazili na ranč dva mladíci, kteří se rozhodli absolvovat celý Pacific Crest Trail. Evidentně jídlo dlouho neviděli a žádný kbelík si ani neposlali.

Paní, která se o kbelíkový koloběh stará, ještě před odchodem dáváme instrukce, aby v případě, že naše potraviny dorazí, neposílala zásilku zpět. Ať dá raději obsah k dispozici dalším procházejícím a pomůže tak uzavřít koloběh věcí potřebných. Jsem přesvědčena, že udat deset kilo jídla tady není problém. Lidí, kteří se vydávají na tento dálkový pochod, bude vždy dost. Přes všechny peripetie, jež musí člověk přestát, si totiž nakonec odnáší především krásné vzpomínky na úchvatnou, téměř nedotčenou přírodu Sierry Nevady.

„Traťové“ rekordy

Pochod John Muir Trail bez externí pomoci a bez doplňování jídla nejrychleji prošel Michael Popov, který trasu absolvoval za 4 dny, 5 hodin a 25 minut. Rekord s externí podporou drží Sue Johnstonová, která z Mount Whitney do Happy Isles přiběhla v srpnu roku 2007 za 3 dny a 20 hodin.

Odkaz Johna Muira

John Muir (1838–1914) byl Američan skotského původu, který valnou část svého života zasvětil studiu botaniky a geologie pohoří Sierra Nevada. Především díky jeho zápalu pro ochranu přírody byla údolí Yosemite a Sequoia shodně v roce 1890 vyhlášena národním parkem. Muir založil tzv. „Sierra Club“, dodnes jednu z nejvýznamnějších organizací na ochranu přírody. O svých cestách americkou divočinou napsal spoustu knihy, jmenujme například „The Mountains of California“ (1894). Rok po jeho smrti, v roce 1915, věnovala kalifornská vláda částku 10 000 dolarů na vybudování cesty John Muir Trail, která byla dokončena v roce 1938. Je ironií osudu, že cesta pojmenovaná po Johnu Muirovi končí na Mount Whitney – hoře, které dal jméno Josiah Dwight Whitneym, pán, jenž byl na vědeckém poli geologie Muirovým zapřisáhlým odpůrcem.

Jak se neztratit na John Muir Trail

Jak se tam dostat

Na mezinárodním letišti v San Franciscu si můžete vypůjčit auto a dojet s ním do města Merced. Tam můžete vůz vrátit a dál pokračovat autobusem do Národního parku Yosemite. Na cestě zpět vám nezbývá než doufat, že alespoň jednoho z vás od úpatí Mount Whitney někdo sveze do civilizace, kde si opět budete moci půjčit auto.

Co lze pořídit cestou

Musíte být zásobeni vším potřebným prakticky od samého začátku. Cestou nejsou žádné stánky s občerstvením a peníze jsou vám co platné jedině na Tuolumne Meadows, Reds Meadow a John Muir Ranch, kde se dá koupit alespoň plyn do vařičů.

Jak ujít 340 kilometrů

Záleží na každém, jaké denní kilometrické dávky si naordinuje. Jako na každém dálkovém pochodu, i zde se doporučuje začínat pozvolna. Není třeba se honit, ke konci bude výkonnost jistě minimálně o 30 procent vyšší. V poledne nezapomínejte odpočívat. Kempovat je povoleno skoro všude. Jen je třeba mít na paměti, že v suti vysokých sedel nebo v podmáčeném údolí nebude kdovíjaký komfort na spaní. Co se týče vody, většinou hlavní starosti cestovatele, té pro našince pitné je v červenci skoro všude dost. Za celou dobu se nám stalo jen jednou, že jsme jí večer měli nedostatek a museli jsme filtrovat jakousi „louži“. To bylo ale dáno hlavně tím, že jsme byli líní vrátit se o dva kilometry zpět k čisté strouze.

Co byste měli vědět

Na absolvování této cesty (to ostatně platí prakticky pro každý americký národní park) musíte mít potřebná povolení. To na JMT získáte u National Park Service. Pokud jste alespoň trošku časově flexibilní, není ani třeba jej vyřizovat doporučených 24 týdnů dopředu. Povolení prakticky nic nestojí, jen zaplatíte 5 dolarů za rezervaci. Snaha obejít jej je tedy zbytečná a nestojí za ostudu a pokutu, protože nějakého rangera po cestě určitě potkáte. Je samozřejmě zakázáno nechávat v přírodě jakékoli odpadky a musíte po sobě zakopávat i to, co v pohodlí vašeho domova bezpracně mizí odpadovým potrubím.

Mapa a orientace v terénu

Nespoléhejte na to, že mapu koupíte na místě. Průvodců i map je celá řada, doporučujeme koupit co nejvíce podrobnou předem přes internet z USA. Cesta samotná je sice prošlápnutá v jakýsi chodníček, ale není značená a člověk se zde pohybuje v opravdové divočině, odkud je někdy i více než tři dny cesty do civilizace. Bloudění by vás mohlo stát nejen hodně sil, takže na mapě rozhodně není radno šetřit.

Projekty dánského konceptuálního umělce Kristiana von Hornsletha rozhodně nejsou pro každého. Svérázný umělec proslul například porušováním autorských práv a používáním cizích děl nebo projektem pomoci chudým Uganďanům, který pro jeho etickou stránku rázně utnuly ugandské úřady. Před 10 lety nabízel chudým vesničanům hospodářská zvířata za to, že si oficiálně změní jméno na „Hornsleth“. Během čtyř měsíců pro svůj projekt získal přibližně 300 nových Hornslethů.

Bezdomovci jako tamagoči

Také nejnovější počin svérázného Dána vyvolává vlnu emocí. Kristian nabízí londýnské bezdomovce jako živé pokémony. Na rozdíl od sběratelské hry, která ovládala svět v loňském roce, nejde o sbírání či lovení pokémonů. Deset bezdomovců Kristian vybavil GPS zařízením, které umožňuje jejich nepřetržité sledování. Spíše než pokémony tak projekt připomíná legendární tamagoči. Zájemcům je společně s mobilní aplikací nabízí za 32 700 dolarů (v přepočtu zhruba 700 tisíc korun). Kupci navíc získají exkluzivní pozlacený portrét „zakoupeného“ bezdomovce. 

O zájemce prý Kristian nemá nouzi, o projekt projevili zájem aktivisté i skupiny věnující se pomoci lidem bez domova. Mezi zájemci jsou prý ale i bohatí byznysmeni.

Přestože jde primárně o umělecký, byť poněkud kontroverzní projekt, nechybí mu ani společenský rozměr. Podle von Hornsletha by mohl podnítit zájem společnosti o osudy lidí bez domova. V příštích týdnech umělec chystá sérii videí dokumentujících život lidí bez domova, kteří se do projektu zapojili. „Chci lidem ukázat, že opravdový život je mnohem zajímavější než osudy Kim Kardashian,“ říká o svém nejnovějším dílku Kristian von Hornsleth.