Antropoložka Anne Russonová z York University v Torontu sledovala po dobu dvou let, jak se orangutani sami naučili šťouchnout sumce holí, takže vyděšená ryba vyskočila z jezírka a stala se pro ně snadnou kořistí.

„Jestliže tohle svedou orangutani, pak i prvotní hominidé mohli praktikovat lovení ryb s pomocí nástrojů,“ říká Russonová, které se podařilo zachytit nejen samostatné rybaření těchto primátů, ale i lov ryb ve dvojicích. Podle Russonové se orangutani tomuto umění učí pozorováním šikovnějších jedinců.

Ryby obsahují velké množství mastných kyselin důležitých pro vývoj mozku. Russonová zaznamenala během jediného dne u jezírka plného ryb sedmnáct pokusů o vylovení jedné z nich. Orangutani pak kořist spořádali přímo na místě.

Ačkoli lov ryb není u primátů obvyklou praktikou, i šimpanzi čas od času vytáhnou z vody nějakou tu rybu a opice, které umí dobře plavat – jako například makaci nebo paviáni – loví ryby „holýma rukama“.

TIP: Orangutani vyhnaní z ráje: Primáti, kteří musejí žít mimo prales

Zajímavé však je, že se do hledání potravy ve vodě pouštějí zrovna orangutani, kteří plavat neumějí, a v případě, že do vody spadnou, jdou ke dnu jako kámen. Živit se rybami je napadlo zřejmě náhodou. Postupně se v této činnosti zdokonalili a začali používat klacky a větve, kterých je v okolí vždy dostatek.

Netradiční kampaň zahájili provozovatelé městské hromadné dopravy v Madridu. Cílem je upozornit muže, že na sedadlech nemají sedět s roztaženýma nohama, neboť to omezuje ostatní pasažéry. Kampaň odstartovala petice skupiny Mujeres en lucha („Ženy v boji“), jež shromáždila na dvanáct tisíc podpisů. Dámy v ní upozorňovaly na to, že se kvůli rozvalujícím se cestujícím z řad mužů musejí tísnit v nepohodlných pozicích.

Ve vozech hromadné dopravy se tak nově nacházejí symboly, jež zástupce mužského pohlaví vybízejí, aby se zbytečně neroztahovali. S podobným problémem však bojují i v řadě dalších velkých měst – například v americkém New Yorku, Filadelfii či Seattlu.

Existenci Devítky, tedy pořádně velké deváté planety Sluneční soustavy, poprvé připustili vědci z Caltechu v lednu 2016. Její přítomnost naznačují zvláštnosti oběžných drah transneptunických těles (TNO, z anglického Trans-neptunian objects), objektů, které obíhají Slunce za oběžnou drahou Neptunu.

TIP: Další planeta ve Sluneční soustavě? Historie a současnost hledání Planety X

Devítka by měla mít hmotnost asi 10 Zemí a její oběžná dráha by měla být kdesi ve vzdálenosti 600 až 700 AU. Existence této planety je stále otevřenou otázkou a vědci usilovně shromažďují důkazy pro nebo proti Devítce.

Existuje Devítka anebo ne?

Nové body pro existenci teď Devítce připsali španělští astronomové z Madridské univerzity. Použili nové postupy ke studiu velice vzdálených objektů Sluneční soustavy, takzvaných extrémních transneptunických těles (ETNO, z anglického Extreme trans-Neptunian objects). Dráha těchto objektů se přibližuje ke Slunci nejblíže na 30 AU a velká poloosa jejich dráhy je delší než 150 AU.

TIP: Pátrání po tajemné Devítce: Astronomové hlásí čtyři možné kandidáty

Španělé prostudovali dráhy 28 extrémních transneptunických těles a pak ještě 24 menších těles ze skupiny kentaurů. Výsledky jejich výzkumu potvrzují, že by skutečně mohla existovat masivní planeta Devítka, jak ji popsali vědci z Caltechu. Lov na Devítku ale ještě rozhodně nekončí. Její případnou existenci potvrdí až přímé pozorování našimi přístroji.

Mohlo by se zdát, že s magickými silami mohou pracovat jen a pouze vyvolení jedinci, obdaření nadpřirozenými schopnostmi. Pokud si ale pod pojmem magie představíme možnost ovládat realitu a svět kolem, pak může být mágem každý z nás. Podle těch, kteří se magií zabývají, v sobě člověk skrývá obrovské síly, o nichž však buď nemá tušení, nebo neví, jakým způsobem by je mohl ovládat. 

Pohanství a z něj vycházející čarodějnictví neznamená krok zpět nebo ústup do doby pověr. Právě naopak, je mnohem lépe svázáno s dobou než většina velkých tradičních náboženství. Pro pohana není Bůh nedostupnou entitou sídlící ve vzdáleném nebi. Pohan vnímá božskou přítomnost v rostlinách, zvířatech, ve čtyřech živlech, v lidech i uvnitř sebe. Rovná práva, feminismus, ekologie, harmonie, péče o Zemi… to všechno (a mnohem více) je součástí pohanství – starého, a přece velmi současného náboženství. Čaroděj, to je pohan, který síly přírody dokáže využívat v praxi. 

Příroda – kolébka čarodějnictví 

Celé to začalo před nějakými dvaceti, možná pětadvaceti tisíci lety. Lidé pocházeli z přírody a byli její součástí. Uctívali mnoho božstev, která představovala nejrůznější aspekty lidského života a okolního světa. Hlavními a nejdůležitějšími božstvy pro tehdejší obyvatele střední a západní Evropy byl ženský element bohyně Matky a mužský element Rohatého boha. Lidé se tehdy nesnažili přírodu vytěžovat. Žili s ní v symbióze, a byli proto odměněni možností ovládat síly z přírody pramenící, které jsou i dnes nad naše chápání.

Po Evropě se pak začalo šířit nové náboženství s nepříliš dlouhou tradicí. Hlavní ikonou byl v očích tehdejších evropských pohanů ukřižovaný tesař s trnovou korunou na hlavě. Během několika set let pak bylo pohanství postupně vytlačováno. Nejdříve nenápadně, později v něm však křesťanství začalo vidět konkurenci a díky papeži Řehořovi Velikému byl v šestém století našeho letopočtu spuštěn masový přechod na křesťanskou víru. Rohatý bůh byl označen za ďábla, pohané za ďáblovy vyznavače, původní pohanské svátky zakázány, nebo si je církev přivlastnila a upravila podle svého. Vše nakonec vyústilo v kruté období čarodějnických procesů a pohanství bylo v Evropě téměř zlikvidováno.

Věda, pára a rozum

Dalším extrémem se stala doba rozvoje vědy a techniky. Průmyslová revoluce jen kvetla, rozum a racionalita se staly náboženstvími, která všechna ostatní přejela jako parní válec. Křesťanství a víra obecně se sice stále těšily velké úctě, už však neměly na evropskou populaci ani zdaleka takový vliv, jako tomu bylo dříve. 

Ocitli jsme se v současnosti, ve světě moderním a silně přetechnizovaném, kde by si většina z nás nedokázala svůj život bez počítače, mobilu nebo iPodu vůbec představit. I přes to, anebo možná právě proto zažívá pohanství rozkvět a od poloviny 20. století (kdy byl v Ang­lii zrušen poslední protičarodějnický zákon) se rozšiřuje, sílí a dostává se do povědomí společnosti stále víc a víc. K jeho revitalizaci během posledních šedesáti let došlo zřejmě hned z několika důvodů.

Svět se stal natolik technicky vyspělým, že přestal vnímat čarodějnictví a pohanství jako konkurenci. Zároveň ale začala tato vyspělost lézt některým lidem na nervy a rozhodli se hledat protipól, pravý opak racionální a moderní doby, od které se potřebovali alespoň částečně nebo zcela odpoutat. Novopohanská společenství, rituály, keltská hudba, fantasy literatura a filmy… to jsou jen některé z aspektů současného stylu života těch, kteří se rozhodli vrátit nebo se alespoň ohlédnout zpět ke starým kořenům.

Kult Wicca

Mezi nejznámější neopohanská náboženství patří Wicca. Kult, který na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století založil Gerald Brusseau Gardner, byl silně inspirován pohanstvím, kultem plodnosti, lidovým čarodějnictvím i klasickým okultismem a navazuje na venkovské čarodějnictví praktikované v oblasti New Forest v Anglii. Později se z tohoto magického oboru vyvinuly další tradice, jako například Wicca Saská nebo Dianická. Do svého náboženství Gardner začlenil celou řadu prvků západního okultismu. Často se jako základní pravidlo wiccanů uvádějí slova: „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš.“

Gardner byl roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek čarodějů a čarodějnic) v New Forest (anglické hrabství Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha, která se novopohanstvím zabývala, nesla název „Witchcraft Today“ (Čarodějnictví dnes).

Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý (jakým je například Bible pro křesťany nebo Korán pro muslimy), má ale svůj ústřední posvátný spis nazývaný Knihou stínů (Book of Shadows). Tato Kniha se předává z učitele na žáka v prakticky nezměněné podobě po mnoho generací. Většinou obsahuje instrukce k nejrůznějším rituálům a čarodějným praktikám nebo mytické básně.

Hlavní wiccanská božstva, Rohatý bůh a Velká bohyně, mají tajná jména, která jsou (podobně jako Kniha stínů) předávána z učitele na žáka v rámci zasvěcovacího rituálu. Bůh a Bohyně představují svoje vzájemné protiklady, dvě misky vah, na kterých jsou různorodé předměty, obojí ale váží stejně, čímž je udržována rovnováha pohlaví, světa a celého vesmíru.

Panna, Matka a Stařena – to jsou tři aspekty Velké bohyně, které odpovídají fázím, jimiž prochází měsíc. Bohyně je pak považována za zosobnění samotné Země. Bůh je Bohyni synem, milencem i manželem a jeho nebeským tělesem je Slunce. O zimním slunovratu se Bohyni narodí jako syn, který plně dospěje s příchodem jara a stává se jejím milencem. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt. Na začátku zimy se pak odebírá do podsvětí, aby se o zimním slunovratu mohl znovu narodit.

Konec pohanů v Čechách?

Novopohanství se v naší zemi začalo objevovat teprve na konci osmdesátých let 20. století. Ani dnes však u nás nezažívá takový rozkvět jako například v Británii nebo v USA. K Wicce a dalším pohanským směrům se v České republice hlásí jen hrstka lidí a nezdá se, že by se tato komunita nějak zvlášť rozrůstala. Samozřejmě i v našich končinách existují organizace jako například Bratrstvo Keltů, které lidem přináší alespoň nějakou tu ochutnávku prastaré pohanské kultury, jedna vlaštovka však ještě hejno nedělá.

Šedesátá léta, která měla na západ od našich hranic na rozmach alternativních náboženských směrů zásadní vliv, jsou dávno pryč a česká pohanská scéna má za světem padesátileté zpoždění. Většina neopohanů nemá potřebu získávat další ovečky pro svou víru. Představa wiccana, stojícího u vstupu do metra s pohanskými časopisy v rukou nebo zpívajícího písně obracející lidstvo k Bohyni, je tak poněkud úsměvná. 

Ve středověkých Čechách se zachovávalo jen právo zvykové, soudci se tedy neřídili žádnými obecně platnými předpisy, ale právo pro každý případ znovu a znovu „nalézali“, čili posuzovali podle své libovůle, o které prohlašovali, že je v souladu s „dávnými zvyky“. Karel IV. se to pokusil zásadně změnit.

První zemský zákoník

„Aby spravedlnost, dosud tak strašně pošlapávaná, dále už zůstávala na svobodě... a posouzení pře se vám dostávalo nikoli vůlí posuzujícího, ale cestou rozumu,“ to jsou slova z předmluvy k zákoníku, jemuž pozdější tradice přiřkla název Majestas Carolina. Karel IV. toto zlomové právní dílo s nejlepšími právníky připravoval několik let, ale s jeho představením české šlechtě si počkal na vrchol své moci – učinil tak po návratu z císařské korunovace v říjnu 1355.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Hlavním Karlovým cílem bylo konečně dát Českým zemím psané zákony. Zákoník má celkem 127 článků a měl se předčítat každý rok na začátku jednání zemského sněmu. Je z něj patrná především snaha zabezpečit mír a řád v království, aby se nemohly opakovat chaotické události z let panování Karlova otce Jana. Nyní mělo být jasně stanoveno, jak se má postupovat v případě smrti krále a že pokud si královna bude chtít vzít po smrti krále jiného muže (což byl případ Elišky Rejčky, vdovy po Václavovi II., a Jindřicha z Lipé), musí oba odejít ze země. Další ustanovení se týkala práv nejvyšších zemských úředníků a jejich možného potrestání.

Hazard i ochrana lesů

V zákoníku se řešilo i dědické a manželské právo nebo trestání žhářů a odbojníků. Zajímavá jsou ustanovení o zákazu hry v kostky, kterou Karel nejprve kategoricky vyloučil s poukazem na zhoubné následky hazardu, ale posléze povolil, pokud se bude hrát jen o hotové peníze nebo o malý dluh. Někteří šlechtici holdující kostkám byli totiž schopní zastavovat i celé majetky, a přivést tak svůj rod na mizinu. Články o právech královských lesů zase přinášejí první ustanovení o ochraně přírody, když hovoří o nutnosti zachovat krásu českých hvozdů.

Majestas zčásti vycházel ze starých českých právních zvyků, zachovával třeba předpis o krutém trestu uškrcení u kůlu, který má stihnout dívku i jejího muže, pokud by se vzali bez vědomí nebo proti vůli rodičů. Ale například starobylé takzvané boží soudy neboli ordály zákoník naopak proti vůli části duchovních pod těžkými tresty zakazoval. Šlechtě se mimo jiné zapovídalo uřezávat poddaným nosy, vylupovat oči nebo utínat údy.

A právě omezování šlechty, která si v neklidných letech po vymření Přemyslovců zvykla jednat dost nevázaně, vedlo nakonec k tomu, že Karel IV. se zákoníkem narazil. Českým pánům vadilo asi především to, že by právo mělo být sepsané a jasně dané. Když císař viděl, že by zákoník neprosadil, raději prohlásil, že kodex nešťastnou náhodou spadl do ohně a celý shořel. Nebyla to pravda, jeden z rukopisů se zachoval třeba v rožmberském archivu, což dává tušit, kdo s ním nesouhlasil. Mnoho z ustanovení zákoníku se však posléze Karlovi přece jen podařilo prosadit jinými cestami.

„Naše císařská kniha“

To, co Karlovi nevyšlo v Čechách, toho dosáhl v Říši. Hlavní zákoník pro Římskou říši připravoval stejně jako ten český dlouho dopředu a rovněž jej uvedl záhy po své císařské korunovaci. Na dvou zemských sněmech v Německu se pak projednával po celý rok 1356. Karel ho nazýval „Naše císařská kniha“, ale dnes se mu říká Zlatá bula Karla IV. podle přivěšené pečeti ze zlata. Bula platila až do zániku Říše za napoleonských válek v roce 1806!

Karel v Bule s konečnou platností stanovil počet kurfiřtů, tedy volitelů římského krále na sedm (tři duchovní a čtyři světské) s tím, že o volbě nového panovníka rozhoduje většina hlasů. To byla velká změna oproti předchozímu stavu, kdy se museli všichni volitelé, mezi nimiž měl český král v čestné hodnosti nejvyššího číšníka zajištěno výsadní postavení, shodnout, což vedlo k patovým situacím a volbám dvou i tří králů najednou. Bula též přesně popisovala, jak mají probíhat různé ceremonie na císařském dvoře, kdo má kde stát, co má mít na sobě a také, kdo má co zaplatit. Každý z kurfiřtů měl ovládat všechny jazyky Říše, jmenovitě němčinu, latinu, italštinu a „slovanštinu,“ tedy češtinu.

Také v oblasti právního povýšení Českého království slavil Karel úspěchy. Zlatá bula potvrzovala právo českého sněmu volit v případě vymření dynastie nového panovníka. Říšský vládce tedy už nesměl udělit české království jako „uprázdněné léno“, ale musel potvrdit českou volbu. Království též získalo úplnou soudní samostatnost, takže žádné odvolání do Říše oslabující moc českého vladaře už nebylo možné. Vztah Českých zemí a Říše se tím rozvolnil.

Kdo všechno je ke službě v armádě způsobilý? Kromě plnoletosti a trestní bezúhonnosti musí uchazeč mít dokončené alespoň učňovské vzdělání a nesmí být členem žádné politické strany nebo odborové organizace. Zajímavostí je požadovaná výška nového brance. Už je dávno pryč doba, kdy pruský král Friedrich II. přijímal do armády jen ty nejvyšší muže, ale přesto existují i u nás určitá omezení. Pro muže je stanovena minimální hodnota 160 cm, pro ženy pak o 5 cm nižší. Chemici a osádky tanků a samohybných tanků (kromě řidiče) pak mohou měřit nejvýše 185 cm. Své zvláštní předpisy má v tomto směru Hradní stráž, která požaduje brance s výškou 176–188 cm.

Od registrace k lékaři

Pokud si jste svým rozhodnutím obléci uniformu jisti, musíte navštívit náborovou internetovou stránku www.kariera.army.cz, kde se zaregistrujete k budoucí službě vojáka z povolání, popřípadě člena aktivních záloh nebo účastníka dobrovolného cvičení. V prvním jmenovaném případě vyplníte kromě základních údajů také preferované posádkové město a své vysněné služební zařazení. Na výběr je celkem 26 možností od střelce či průzkumníka přes ženistu a mechanika až po právníka nebo kuchaře. Následuje čekání na telefonickou výzvu rekrutačního střediska, která odstartuje dlouhý přijímací proces.

Uchazeč o službu si osobně podá žádost o povolání do služebního poměru a podepíše čestné prohlášení, že není politicky aktivní. Poté dostane formuláře k zdravotním prohlídkám, které musí absolvovat ve vojenské nemocnici v Praze, Brně nebo Olomouci. Lékaři si budoucího vojáka opravdu důkladně proklepnou – čeká jej vyšetření moči a krve, zraku, sluchu a řeči, rentgen hrudníku, EKG, neurologické, orientační a kožní.

Případně mohou přijít na řadu i další prohlídky, pokud lékaři naznají, že je to nutné. Samostatnou kapitolu pak tvoří psychologická vyšetření. Na zájemce o službu čekají stovky otázek týkajících se jeho vztahu k rodině a bývalým partnerům, motivace vstupu do armády či jeho sklonům k agresivnímu chování. Byť se psychologické testy mohou zdát jako banální, právě na nich vždycky snaha mnoha uchazečů ztroskotá.

Od lékaře  do Vyškova

V případě úspěšného absolvování všech vyšetření budoucí voják směřuje opět do rekrutačního střediska, kam si již přinese velké množství různých dokumentů včetně dokladů o nejvyšším dosaženém vzdělání, rodného listu, výpisu z rejstříku trestů a všech možných dokladů o dosažené jazykové úrovni nebo získaných kvalifikacích (například řidičský průkaz). Následně se uchazeč objedná do takzvaného výběru, který probíhá v odděleních pro výběr personálu v Praze a Olomouci.

Jako první je na řadě zkouška fyzické zdatnosti, která se skládá ze čtyř částí. Muži do 30 let věku (starší uchazeči mají nižší normy) musí zvládnout 33 sedůlehů za minutu, zatímco ženy o pět méně. Kliky dělají pouze muži, a aby prošli, musí jich zvládnout za půl minuty 19. Třetí část zkoušky představuje skok snožmo do vzdálenosti minimálně 182 cm (u žen 144 cm) a vše zakončuje zátěžový test. Uchazeč šlape na rotopedu a senzory hodnotí jeho výkon ve wattech přepočítaný na jeden kilogram tělesné hmotnosti při tepové frekvenci 170 tepů za minutu.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Po absolvování všech fyzických testů pokračuje uchazeč do poradenské části výběru, kde mu je nabídnuto volné služební místo. Armáda vychází z výsledků všech předchozích šetření a pokouší se zvolit takové služební zařazení, které co 
nejvíce využije uchazečových schopností. Pokud budoucí voják souhlasí, tak se rovnou dozví, kdy se má hlásit ve Vyškově k začátku svého výcviku.

Dokončení: Jak vstoupit do Armády České republiky (2)

Pokrok v genetických metodách nezadržitelně pádí vpřed. Ve světě se schyluje k revoluci v léčbě geneticky podmíněných i mnoha dalších závažných chorob. Lékaři chtějí měnit lidskou DNA.

Panel amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno jednomyslně schválil léčbu, která mění DNA buněk pacienta. Tento zákrok je součástí léčby jedné formy leukemie. Z pozměněných buněk pacienta se stane účinné léčivo, které „nahodí“ imunitní systém pacienta na vysoké obrátky, aby si snáze poradil s nemocí.

TIP: Editování genů poprvé zachraňuje před smrtí kvůli leukémii

Pokud Úřad pro kontrolu potravin a léčiv přijme doporučení panelu, což je velmi pravděpodobné, tak se na trhu objeví první dostupná genová terapie tohoto druhu, vyvinutá společností Novartis. Tato léčba navíc funguje nejen u jedné konkrétní formy leukemie, ale i u dalších typů této nemoci, stejně jako u mnohočetného myelomu a agresivního mozkového nádoru.

Přestože od vyhasnutí sopek Nízkého Jeseníku uplynula z geologického hlediska pouze „chvilka“, dnes z nich zbyly už jen trosky zničené deštěm, větrem a mrazem. I ty ovšem patří k unikátním přírodním výtvorům, jejichž prohlídku by si milovníci naší přírody a krajiny neměli nechat ujít.

Průřez Uhlířským vrchem

Nejznámější sopkou Nízkého Jeseníku je Uhlířský vrch u Bruntálu, jehož mírně klenutý, protáhlý hřbet zvýrazňuje barokní stavba poutního kostela. Jde o nepřehlédnutelnou dominantu, a pokud pojedete do Bruntálu autem či vlakem od Olomouce, určitě vás již zdálky zaujme. Uhlířský vrch (672 m) byl původně stratovulkánem neboli smíšenou sopkou. Při erupcích chrlil rozžhavené pevné částice (vulkanoklastika), po nichž následovaly výlevy žhavotekuté lávy. Průřez částí této sopky můžete obdivovat ve starém lomu na jihovýchodním svahu, těsně pod kostelem. Právě tento lom tvoří jádro chráněného území v kategorii přírodní památka, které bylo vyhlášeno v roce 1966. Vede přes něj i zelená turistická značka z Bruntálu.

TIP: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník aneb Drsné kouzlo střechy Evropy

Bývalý lom využívaný k těžbě suroviny pro výrobu stavebních hmot poskytuje doslova učebnicový průřez vrstvami vulkanoklastik (tufů), jež kdysi tvořily podkovovitý val kolem poměrně rozlehlého kráteru. Obnažený profil se skládá z pěti lomových stěn, celkově je asi 40 metrů vysoký a téměř 300 metrů dlouhý. Podle vrtných geologických výzkumů se kráter nacházel severozápadně od dnešního vrcholu. Původně byl vyplněn lávovým jezerem, po protržení valu z něj láva vytékala směrem k východu (morfologicky zřetelný lávový proud obloukovitě obchází silnice i železnice). Zřejmě díky nerovnostem předvulkanického reliéfu nedošlo k tvorbě typického sopečného kužele.

Varhany Venušiny sopky

Další stratovulkán, který má sopečnou minulost přímo v názvu, vystupuje nad obcí Mezina, vzdušnou čarou asi čtyři kilometry jihovýchodně od Uhlířského vrchu. Jmenuje se Venušina sopka (643 m) a podobně jako Uhlířský vrch představuje erozní torzo někdejšího stratovulkánu. Také na Venušině sopce se v minulosti těžily vulkanoklastika (tufy) a to dokonce přímo na vrcholu. Památkou na těžbu je prohlubeň, mylně připomínající některým návštěvníkům kráter.

Zdejší odkryvy jsou na rozdíl od Uhlířského vrchu bohužel značně zašlé a zarostlé a průřez tufovými vrstvami lze zhlédnout prakticky jenom v severní části, kde byly během těžby vylámány výklenkovité komory připomínající malé jeskyně. Pozoruhodná je zde například sopečná puma velká až 1,5 metru. Nízký stupeň zpevnění vulkanoklastického materiálu nasvědčuje, že Venušina sopka je nejmladším z vulkánů Nízkého Jeseníku.

Během sopečné aktivity Venušiny sopky byly exploze několikrát přerušeny výlevnými fázemi. K výlevům láv docházelo k severu a východu – ve směru svažujícího se reliéfu. Vrtný průzkum zde odhalil celkem tři vrstvy lávových proudů, v jejichž čelech byly v minulosti založeny lomy na výrobu drceného kamene. Jeden z nich je od roku 1997 chráněný jako přírodní památka pod názvem Lávový proud u Meziny. Jeho prohlídku byste neměli vynechat, neboť poskytuje ukázku nejdokonaleji vyvinuté sloupcové odlučnosti čediče v moravskoslezské oblasti. Skalní stěna, tvořená řadou čedičových sloupů (tzv. kamenné varhany), představuje příčný průřez dvěma tělesy lávových proudů. Jednotlivé sloupy jsou 5–12 metrů vysoké a 20–50 centimetrů široké. Ve střední části lomu jsou orientovány vertikálně, v pravé lomové stěně se stáčejí do šikmé polohy, což signalizuje terénní nerovnost někdejšího předvulkanického reliéfu.

Ukázkový stratovulkán

Za největším a nejlépe zachovalým vulkánem Nízkého Jeseníku musíte z Venušiny sopky opět popojít či popojet. Konkrétně osm kilometrů na jihojihovýchod do obce Roudno, nad níž se zdvihá dominantní vrch Velký Roudný (780 m). Mezi všemi kopci vulkanického původu na území ČR se může pyšnit přídomkem „nejlépe zachovaný stratovulkán“. Jeho sopečné produkty dnes pokrývají plochu téměř 9 km2, chráněné území (národní přírodní památka) má však plochu jen 81 ha.

Svahy Velkého Roudného pokrývají nezpevněná vulkanoklastika (tufy), ve vrcholové části vystupuje fialově šedá pórovitá láva, jejíž petrografické složení naznačuje, že vyplňovala kráter nebo sopouch. Právě bohatá lávová výplň sopouchu podmínila zachovalý tvar sopky – zpevnila sopečný kužel a výrazně zpomalila jeho destrukci.

Kromě neživé přírody je Velký Roudný pozoruhodný i z botanického hlediska. Na jihozápadních svazích se vyskytují teplomilné druhy rostlin, krajinářsky zajímavé jsou antropogenně podmíněné pásy luk, oddělené souběžnými řadami stromů a keřů, které dodávají Velkému Roudnému typický vzhled a ráz. Přes tyto louky vede na vrchol od silnice Roudno – Křišťanovice půl kilometru dlouhá zeleně značená trasa (významová odbočka). Na vrcholu stojí dvacet metrů vysoká dřevěná rozhledna z roku 2007, která poskytuje částečný rozhled po okolní krajině, a obnovená poutní kaple z roku 1933, k níž vede z Roudna křížová cesta.

Materiál pro mlýnské kameny

Součásti stratovulkánu Velký Roudný jsou rovněž čtyři čedičové lávové proudy dlouhé několik kilometrů. Jeden z nich způsobil v geologické minulosti přehrazení údolí Moravice, čímž vznikla přirozená přírodní hráz. Za touto překážkou se dočasně vytvořilo jezero, v jehož hladině se pak po jistou dobu zrcadlil vybuchující a žhnoucí vulkán. Právě v klidné jezerní vodě se vlivem gravitace a vlnění usadily tzv. razovské tufity, chráněné od roku 1997 jako přírodní památka.

U nás jde o vzácný případ horniny, která se nikde jinde nevyskytuje. Těžila se již od středověku, vyráběly se z ní žlaby pro dobytek, římsy, mlýnské kameny a silniční patníky. Zajímavým pozůstatkem po mechanizované těžbě jsou seřezané rovné skalní stěny. Výchozy razovských tufitů najdete na jižním konci obce Razová, kam se ovšem z Velkého Roudného musí putovat velkou oklikou kolem přehrady Slezská Harta.

Rady do batohu

Sopečné bomby

Ve vulkanoklastickém materiálu na Uhlířském vrchu převládají lapilli a strusky, hojné jsou též sopečné bomby a balvany. Jejich aerodynamický tvar připomíná kapky, bochníky, vřetena, mandle nebo hrušky. Na mnohých exemplářích je vidět zatočená vnitřní struktura, která vznikla sbalením a rotací žhavotekutých lávových útržků při průletu atmosférou. Došlo přitom rovněž k rychlému ochlazení a utuhnutí povrchové, celistvé kůrky, čímž bylo zabráněno úniku plynů zevnitř – tím lze vysvětlit silně pórovitou vnitřní stavbu jednotlivých bomb a balvanů. Časté jsou v sopečných tělesech uzavřeniny cizorodého materiálu, který je přepálený a má cihlově červenou barvu. Jedná se o úlomky břidlic a drob, přes něž si láva razila cestu na zemský povrch, a které přitom pohlcovala, tavila či přepalovala.

Pověst o Boží stopě

Jeden rozlomený lávový balvan, volně ležící v lese těsně pod vrcholem Velkého Roudného, je místní přírodní raritou. Nazývá se Čertův anebo taky Boží a má na povrchu prohlubeň vyplněnou vodou, připomínající otisk lidské šlépěje. Podle lidové pověsti pochází přímo od Pána Boha, který na kameni zápasil s Luciferem. Velký Roudný totiž obsadili čerti, dštili síru, rozhazovali žhavé kameny a v okolí šířili bezbožnost a prostopášnost. Po vyhraném zápase Bůh mrštil Luciferem do země a za ním naskákali všichni čerti. Díra pak byla zaházena kameny, aby čertovská pakáž nevylezla znovu ven. Na Čertově (Božím) kameni jsou vlevo od stopy Boží patrné i škrábance po drápech ďábla... Vědci přišli s méně přitažlivým vysvětlením a prohlubeň považují za stopu po dopadu sopečné pumy, která rozlomila blok sopečného kamene napůl.

Mapa

Nízký Jeseník, turistická mapa Klubu českých turistů číslo 56 v měřítku 1:50 000

Mělo jít o zákrok, jakých lékaři v nemocnici Solihull Hospital nedaleko Birminghamu provádějí stovky. Sedmašedesátleté ženě měli lékaři odstranit šedý zákal. Během předoperačního vyšetření si ovšem všimli podezřelé namodralé hmoty v oku pacientky.

27 zapomenutých čoček

Po vyjmutí cizího tělesa se lékaři nestačili divit – v oku pacientky nalezli 17 do sebe slepených jednorázových kontaktních čoček. Následné vyšetření navíc odhalilo dalších 10 jednorázových kontaktních čoček ve stejném oku.

Oftalmolog solihullské nemocnice Dr. Rupal Morjaria, který zákrok prováděl, byl šokován. „Nikdy jsem se já, ani nikdo z mých kolegů, s něčím podobným ještě nesetkal,“ okomentoval svůj objev překvapený lékař. Operaci zákalu se nakonec lékaři rozhodli odložit, neboť existovalo nezanedbatelné riziko zánětu oka.

TIP: Žena spolykala 9 tisíc dolarů: Nechtěla se o ně dělit s partnerem

Pacientka podle svých slov používala jednorázové kontaktní čočky přibližně 35 let, jakým způsobem jí ale uvízly v očích netuší. Myslela si, že nepohodlí, které pociťovala, se objevilo v důsledku stárnutí a že trpí syndromem suchého oka, a proto ji tak pálí.

„Je opravdu překvapující, že si ničeho nevšimla. Takové množství čoček už něco váží, nehledě na to, že musely dráždit oči,“ poznamenal doktor Morjaria. Případ se stal již loni v listopadu, zveřejněn byl ale až nyní v prestižním lékařském magazínu British Medical Journal.

Masayuki Ozaki si podobně jako dva tisíce dalších japonských mužů pořídil hyperrealistického sexuálního robota nové generace. Zatímco ve většině je nákup silikonového stroje stále ještě primárně motivován touhou po sexuálním povyražení či jeho zpestření, v případě tohoto pětačtyřicetiletého fyzioterapeuta jde prý o opravdovou a nefalšovanou lásku. Masayuki své umělé robopartnerce kupuje oblečení a šperky, koupe se s ní a vyráží s ní na procházky.

Silikonová romance 

„Moje žena byla vzteky bez sebe, když jsem poprvé přinesl Mayu domů,“ říká Masayuki Ozaki. „Po porodu se moje žena začala chovat odtažitě a intimností bylo mezi námi stále méně. Cítil jsem se velmi osaměle. Když jsem v obchodě objevil Mayu, byla to láska na první pohled,“ dodává Masayuki.

Podle odborníků nejde o nic výjimečného a podobné příběhy se objevují stále častěji. Zejména v Japonsku se trh sofistikovaných sexuálních hraček rychle rozvíjí. Nejde přitom o nikterak levnou záležitost – nejnovější modely hyperrealistických silikonových sexrobotů stojí okolo šesti tisíc dolarů (zhruba 135 tisíc korun).

TIP: Sexuální pomůcka obětí falešného zločinu

Vývoj nových a stále realističtějších robotů je nyní doslova překotný – zatímco jednoduché nafukovací panny ze 70. let minulého století vydržely celé čtvrtstoletí v takřka nezměněné podobě, moderní modely jsou na trh uváděny s pravidelností nových chytrých telefonů. Od příštích generací odborníci čekají, že budou umět mluvit, smát se a simulovat lidské emoce, včetně například orgasmu.

Terapie robotem

V budoucnosti by se tak sexuální roboti mohli stát běžnou záležitostí. Mohou zpříjemňovat dlouhé chvíle seniorům, pomáhat mentálně postiženým a lze je využít i v rámci terapie sexuálních delikventů.

V otázkách terapeutického využití sexbotů ale existují mezi odborníky dva rozdílné pohledy. Podle jednoho by sex se stroji mohl sloužit jako bezpečná náhrada sexuálním delikventům a odradit je od páchání násilí na lidech. Existují ale i hlasy, které před takovou formou terapie varují. Odosobněný sex s roboty by mohl sexuální delikventy k násilí naopak povzbuzovat. Nedávná studie Minnesotské univerzity navíc ukázala, že hlavním motivem znásilnění je nikoli samotný sex, ale především agrese. Větší dostupnost sexuálních robotů by tak podle odborníků nemusela mít žádný pozitivní vliv na počet znásilnění.