Prostor Sluneční soustavy není prázdný, ale obsahuje mnoho menších těles: od prachových částeček po neforemná skaliska planetek. V některých oblastech systému se těchto objektů vyskytuje víc než jinde, přičemž se převážně jedná o pozůstatky formování naší soustavy. Kromě hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem patří k těmto význačným lokalitám Kuiperův pás (přesněji Edgeworthův-Kuiperův pás) za oběžnou dráhou Neptunu a Oortův oblak na hranici Sluneční soustavy. 

Zmíněné dvě oblasti jsou přitom zcela odlišné. Kuiperův pás má formu zploštělého disku blízko roviny ekliptiky, v němž drtivá většina těles obíhá ve stejném smyslu jako ostatní planety. Jde zřejmě o pozůstatek původního asteroidálního pásu kolem Praslunce, který do míst vymetla gravitační činnost velkých planet v raných fázích vývoje systému. Je zdrojem krátkoperiodických komet a k jeho členům patří i velké planetky, z nichž některé řadíme dokonce do kategorie trpasličích planet (například Pluto, Makemake nebo Haumea). 

Oproti tomu Oortův oblak představuje sférický útvar obsahující triliony ledových těles, jež na samotné periferii Sluneční soustavy obíhají po náhodně skloněných dráhách. Jedná se o pozůstatky původního protoplanetárního disku a do těchto vzdáleností je vymetlo gravitační působení ostatních těles a rovněž intenzivní vichr vanoucí od Praslunce na samotném počátku existence naší soustavy. Pohyby těles v Oortově oblaku ruší okolní hvězdy a oblast je zdrojem dlouhoperiodických komet.

Vyhřeznutí meziobratlové ploténky je obvykle velmi bolestivé. Nejčastější příčinou tohoto stavu je kombinace věku a chybného držení těla, nedostatek pohybu a oslabení svalů podél páteře, jednostranné chronické případně náhlé přetěžování páteře (obvykle již poškozené meziobratlové ploténky).

Kladivo místo rentgenu

Léčba obvykle obnáší fyzioterapeutické postupy, ať už pomocí teplých zábalů, koupelí a ultrazvuku, v krajních případech je nutná operace. Samotné léčbě by mělo vždy předcházet důkladné vyšetření pomocí rentgenu, počítačové či pozitronové tomografie.

Nic z toho ovšem nepotřebuje Rosdi Hasan – svérázný chiropraktik z Malajsie, který si vystačí s vlastní intuicí, černým fixem a kladivem.

Rosdi se léčbě bolestí zad věnuje již několik let a podle svých vlastních slov, má jen ty nejlepší výsledky. Své pacienty nejdříve vyšetří hmatem, pomocí fixu si na postiženou oblast zakreslí problémové části a poté obyčejným kladivem a dřevěným špalíkem vrací ploténky na správné místo.

Pacienti si péči svérázného chiropraktika pochvalují, lékaři jsou ovšem vesměs zděšeni. Podle Rosdiho krajana doktora Mahyuddina jsou popsané postupy nejen zcela nepřesné a z principu chybné, mohou podle něj i ohrožovat pacientovo zdraví. „Bez pořádného vyšetření nelze objektivně zjistit zdravotní stav pacienta. Stačí jeden špatně vedený úder a pacient může zůstat nadosmrti ochrnutý,“ varuje před podobnými postupy doktor Mahyuddin.

Pro výlety do přírody jsou klíšťata strašákem, číhajícím v trávě na svou kořist. Tou se mohou stát zvířata i lidé, které tito drobní škůdci ohrožují řadou nepříjemných průvodních aspektů klíštěcího kousnutí. Jak se na sezónu krvesajných parazitů připravit, co nepodcenit a proč přemýšlet nad vhodným očkováním nebo alespoň repelentem, jsme se ptali Mgr. Radomíra Dohnala z Přírodovědné fakulty Jihočeské univerzity.

? Jaké nemoci klíšťata přenášejí?

Klíšťata se mohou stát přenašeči původců hned několika onemocnění, které můžou mít vážné a trvalé následky na lidské zdraví. Jde především o bakteriální původce Lymské boreliózy, ehrlichiózy a viry způsobující virové záněty mozku (TBEV, klíšťovou encefalitidu). Kromě toho ale mohou přenášet i další patogenní mikroorganismy, jednobuněčné prvoky, které způsobují další infekční onemocnění (babésiózu, bartonelózu), nebo bakterie tularemie (takzvané zaječí nemoci). Ročně se u nás kvůli klíšťatům nakazí přibližně čtyři tisíce lidí boreliózou, čtyři stovky klíšťovou encefalitidou a zhruba sto lidí tularemií. Všechny tyto nemoci jsou ve svých počátečních fázích dobře léčitelné, bohužel téměř čtyřicet procent případů nákazy probíhá bezpříznakově.

? Dělají nám to klíšťata schválně?

Nikoli, sama nemají moc na výběr. Nakazí se totiž již v prvním vývojovém stadiu jako larvy. Zdrojem nákazy jsou jim většinou drobní hlodavci, kteří fungují jako přírodní rezervoár těchto onemocnění. Parazité, tedy viry a bakterie, se s klíštětem jen vezou. A vzhledem k tomu, že klíště může svůj čtyřfázový vývoj za nepříznivých podmínek na šest měsíců nebo celý rok zastavit, vezou se velmi pomalu. Každé z vývojových stadií klíštěte (u dospělých jedinců jen samičky) saje krev pouze jednou. Po nasátí odpadnou na zem, kde pod listím dochází během měsíců k jejich další přeměně. Na rozdíl od zvířat je člověk konečným článkem šíření nákazy. Nakazit vás může „centimetrová boule“ nasátého klíštěte, stejně jako 0,8 milimetrů velká larva.

? Kde se nacházejí nakažená klíšťata?

Klíšťata se vyskytují v České republice plošně, a k nákaze proto můžete přijít kdekoli v místě jejich výskytu. Pravdou ale je, že lze vytipovat určitá ohniska, kde lidé k infekcím přichází častěji. Klíšťata přenášející tularemii byla zatím zaznamenána v kraji Jihočeském, Libereckém, Středočeském a v Praze. S boreliózou je to už složitější, čistě teoreticky na ni narazíte spíše v nížinách. Mezi nejvíce promořené okresy loni patřil Uhersko-hradišťský a Kutnohorský. Riziková je ale prakticky celá oblast kraje Jihomoravského, Zlínského, Moravskoslezského, Středočeského a Jihočeského. A encefalitida? Ta pestrou mozaikou pokrývá každý třetí okres: Frýdek-Místek, Karviná, Prostějov, Blansko, Ústí nad Orlicí, Náchod, Havlíčkův Brod, Benešov, Kolín, Mladá Boleslav, Prachatice, Most, Teplice a Sokolov. 

? Je každé klíště infikované?

Zdaleka ne každé klíště je přenašečem původců onemocnění, ale bohužel už nepoznáte, které se na vás zrovna přisálo. Promořenost českých populací klíšťat ehrlichiózou nepřesahovala hranici šesti procent, virus klíšťové encefalitidy byl zaznamenán u tří až šesti procent klíšťat a boreliózu přenášelo v nejvíce rizikových oblastech každé páté klíště. Pro potřeby prevence se tedy počítá, že dvacet procent našich klíšťat je nyní přenašečem zmíněných chorob. Jedno klíště je totiž schopné přenášet několik různých patogenů, kterými vás po svém přisátí obdaruje. Ale ne nutně pokaždé. Infikované přisáté klíště na vás přenese nákazu jen v asi třiceti procentech případů. Záleží, jak dlouho na vás bylo uchyceno. Na přenos klíšťové encefalitidy stačí podstatně kratší kontakt než u bakteriálních infekcí a boreliózy. Rozhodující zůstává vaše tělesná kondice a stav vašich protilátek.

? Jaké je nejvhodnější místo pro klíště?

Ve skutečnosti není nic jako „univerzální“ popis terénu vhodného pro klíšťata. Vyskytovat se mohou na loukách v nížinách stejně jako v horských lesích. Jen jich tam bude méně. Typickým biotopem klíštěte jsou listnaté a smíšené lesy a porosty křovin s bylinným patrem, zejména jejich „sluncem prohřáté“ lemy a dále porosty na okrajích vodních toků. Často se klíšťata vyskytují i v parcích, zahradách a na neudržovaných pastvinách. Výrazně méně jich je v jehličnatých lesích, hlavně jsou-li bez podrostu, a v kamenitém prostředí s minimem porostu. Vyloženě přesluněná prostranství klíšťata nevyhledávají, a proto na ně většinou nenarazíte ani uprostřed polních monokultur.

? Kdy nastává čas klíšťat?

Navzdory obecnému úsudku jsou klíšťata poměrně odolná, chladné teploty jim nevadí. Jistotu, že klíště skutečně nepotkáte, máte jen tehdy, když na zemi stojí sníh nebo panuje mráz. Už při pěti stupních nad nulou začínají klíšťata opouštět své úkryty v podzemí a jejich životní cyklus se začíná rozbíhat. A při patnácti stupních už fungují na plný výkon. Pro přehlednost se doba potenciálního výskytu klíšťat v České republice vymezuje od dubna do října, ale teplý podzim nebo časné jaro může s tímto časovým vymezením zamávat. Do tuhého jde hlavně v letních měsících. To proto, že lidé vyráží do přírody a frekvence vzájemných setkání s krvesajnými roztoči narůstá. Pokud si nejste jistí aktuálním stavem, podívejte se na předpověď aktivity klíšťat na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu.

? Jak odstranit klíště a co pak s ním?

Místo přisátí nejprve dezinfikujte, snížíte tím riziko sekundární infekce. Poté buď pinzetou, kleštičkami, případně mokrým kapesníkem uchopte vyčnívající část klíštěte a zvolna ho vyviklejte ven. Netočte s ním po směru ani proti směru, ústní otvor klíštěte nemá závit! Ranku poté znovu dezinfikujte. A co s ním dál? Pořád nevíte, zda bylo nakažené či nikoli, a proto je vhodné se k němu chovat jako k potenciálně nebezpečnému infekčnímu materiálu. Nesnažte se ho rozmačkat. Můžete jej třeba spálit (zabaleného do toaletního papíru), nebo jej spláchněte do WC. Klidně si tuhle událost poznačte do kalendáře. To, že vám dva až tři dny v místě zůstane malé zarudnutí, problém není. Ale pokud přetrvá déle, nebo zaznamenáte typickou červenou skvrnu s bílým středem, je pozornost lékaře na místě.

Velká rudá skvrna je podivuhodný atmosférický jev v horních vrstvách planety Jupiter. Podle toho, co víme, jde o něco jako gigantický hurikán, který je dvakrát větší než Země. Přesto že Velkou skvrnu známe již dlouho, a jde o nejvýraznější jev na Jupiteru, představuje stále velkou záhadu.

Proto v těchto dnech vzbudily velkou pozornost snímky americké meziplanetární sondy Juno, která 10. července na své oběžné dráze přelétla přes tuto ikonickou oblast. Vědci týmu sondy Juno s vydatnou pomocí vědeckých dobrovolníků ihned zasedli k počítačům a zpracovali první snímky Rudé skvrny z rekordní blízkosti.

Rudá skvrna z největší blízkosti

Podle šéfa týmu Juno Scotta Boltona ze Southwest Research Institute v San Antoniu vědci po celá staletí Velkou rudou skvrnu pozorují, nadšeně obdivují a neméně vášnivě o ní teoretizují. A teď máme k dispozici nejpodrobnější snímky Skvrny v historii.

TIP: Velká rudá skvrna na Jupiteru ohřívá horní vrstvy atmosféry planety

Není to ale konec nýbrž začátek. Badatelé ještě budou muset zpracovat mnoho dat, nejen z kamery sondy JunoCam, ale také z osmi vědeckých přístrojů sondy. Pak se snad dostaneme blíž k řešení Velké rudé záhady, která dráždí celé generace astronomů.

Navzdory obecně rozšířenému mýtu kelímky na kávu ve skutečnosti většinou opětovně využitelné nejsou. Kvůli vodotěsnosti je totiž pokrývá vrstva polyetylenu – plastového materiálu, který nelze ve standardním recyklačním zařízení znovu oddělit. Navíc se zmíněné nádobky primárně nevyrábějí z recyklovatelného papíru, nýbrž z přírodní papíroviny určené na jedno použití: A jen ve Spojených státech na ně ročně „padne“ šest milionů stromů. 

Některé papírové šálky sice zdobí značka, podle níž jsou biologicky odbouratelné; přesto je lze kompostovat pouze za velmi specifických podmínek, které většina lidí nedokáže splnit. Podle odhadů se celosvětově za rok vyrobí asi 500 miliard kelímků a velká část z nich nakonec směřuje na skládku – načež trvá zhruba půl století, než se rozpadnou. 

Odborníci proto doporučují plastové víčko oddělit a kelímek hodit do běžného odpadu. V opačném případě totiž může „kontaminovat“ jiné, recyklovatelné předměty z papíru, takže pak na skládce skončí mnohem víc materiálu. A vůbec nejjednodušší je vychutnat si oblíbený nápoj z běžného šálku.

Kdo někdy viděl nohatku, jistě uzná, že vypadá jako stvoření z jiné planety. Jsou to zvláštní členovci, kteří žijí v moři a působí dojmem, že mají jen nohy a skoro nic jiného. Žijí obvykle v mělkém moři, biologové je ale objevili i v hloubkách okolo 7 kilometrů.

Jsou to dravci a někdy i mrchožrouti, kteří svým bodcem útočí na žahavce, mořské houby, kroužkovce nebo mechovky. Svou kořist obvykle vysávají.

TIP: Špatný rok? Na pobřeží Japonska umírají ve velkém množství ostrorepi

Stejně jako navenek jsou nohatky zvláštní i uvnitř. Mají malá protáhlá srdce, která jim divoce bijí až 180× za minutu, což ale stejně nestačí. Vědci nedávno zjistili, že pohyb krve, tedy v jejich případě hemolymfy, v jejich monstrózních nohách, jim zajišťují stahy střeva, které se u nohatek z tohoto důvodu rozprostírá až do končetin. Není to srdce, ale právě střevo, které nohatkám zařídí oběh většiny krve a v ní rozpuštěného kyslíku.

Historie piva je už od počátku své existence spjatá s historií národa českého. Už první Češi dorazili s měchy plnými chmeleného piva. Svědky dávného pivovarnictví jsou dodnes názvy některých obcí, jež nesou pojmenování po chmelu případně po chmelnicích.

Každému jeho Pivín

Oproti tomu vesnice ani města se jmény odvozenými od podstatného jména „pivo“ vlastně neexistují, což se jeví jako malá záhada. Výjimkou je obec Pivín u Prostějova. Nabízí se však vcelku logické vysvětlení: slovo „pivo“ totiž bylo příliš obecným názvem a každá domácnost si ho vlastně připravovala sama. Jinak by se to na našich mapách Pivíny jen hemžilo!

Pivovarčiči Sobík, Šesůra a Častoň

Jednu z nejstarších zmínek o pivovarnictví v Čechách najdeme už v Zakládací listině Vyšehradské kapituly z roku 1088. V pozdně středověkém dokumentu se dokonce dočteme jména sládků, kterým se tehdy říkalo „pivovarčiči". A příjmení prvních doložených pivovarnických mistrů? Sobík, Šešůra a Častoň z osady Trávník. Je nepochybné, že pivo patřilo k životním potřebám mnoha lidí už tehdy.

Sám kníže Soběslav I. dokonce přidělí týdně každému z kanovníků po jednom vědru medu a jednom soudku piva. A duchovním od svatého Jiří v Praze se dostane každé Vánoce bezesporu výhodné nabídky; mohou si pořídit dvě pinty piva za velmi příznivých šest haléřů! A na Tři krále se klérus vydává na koledu k abatyši, která každému panáčkovi daruje piva a vína bez odměření. České knížecí dvory a statky vaří v nejstarších dobách nejen pivo, ale také tehdy masově oblíbenou medovinu. Ve středověkých podhradních župách bychom našli várečné krčmy, takzvané taberna braxatilis, které čepovaly hradní pivo domácím i pocestným.

Nejdůležitější živnost v zemi: pivovarnictví!

Ránu pivovarnictví zasadí svatý Vojtěch, který pod pohrůžkou vyobcování z církve vaření piva úplně zakáže. Velký fanoušek piva, Václav I., za tekutý chleba neváhá orodovat až u papeže, a naštěstí slaví úspěch. Lidé si mohou pivem zase legálně prolévat hrdla v celé zemi. A když se v Čechách a na Moravě zakládají města, nezmiňuje se v listinách městských privilegií žádná živnost v takové míře, jako pivovarnictví.

Důvod? Tato živnost přinášela královské komoře vůbec největší zisk. Roku 1330 je v Praze vydána listina, dle které se může pivo vařit pouze uvnitř hradeb města, což respektují i další města a menší obce v zemi. Jednotlivá města se od této chvíle začínají rozlišovat na takzvané právovárečné s právem vaření a výčepu piva a na nákladnické, kde se připravoval pouze slad, ale pivo se nevařilo.

Pivovarnické cechy

Během 14. století se zakládají cechy a sladovnictví se stává právoplatným a uznávaným řemeslem. Pivovarnictví nikoli. Cechy mají na starost ochranu práv měšťanů proti šlechtě, ale určují také pořadí vaření a kolik si kdo smí piva uvařit. Dohlíží také na pivovarnické učně a jejich vzdělávání, kontrolují kvalitu piva a hodnotí morálku svých členů. Zkrátka na dobré jméno klade mimořádný důraz.

Významným dokumentem v historii piva se stala Smlouva svatováclavská, která měšťanům povoluje vařit pivo po dobu šesti let, ale pouze pro vlastní potřebu. Nařízení má za následek to, že pivo nesmí prodávat o výročních městských trzích. Oproti tomu šlechtické usedlosti dostanou výhradní právo vařit pivo natrvalo. Pro měšťany značně nevýhodné!

Poupětova revoluce

V druhé polovině 18. století dojde k významné pivovarnické reformě, která umožní vyniknout typickým vlastnostem českých piv. Onu revoluci má na svědomí sládek František Ondřej Poupě (1753—1805). Konstruoval totiž nová zařízení pro výrobu sladu a piva. Přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad. Snížil poměr přidávaného chmele, čímž pivo výrazně zesvětlalo. Původně totiž šlo o velmi tmavý mok. Poupě ve své pivní reformě kráčí srdnatě dál a v Brně zakládá pivovarnickou školu, první svého druhu v Evropě! Brněnskou pivní akademii absolvovala řádka tuzemských i zahraničních sládků. 

Když se v provozu ozve siréna, tak každý řidič, co má všech pět pohromadě, udělá místo, aby sanitka, policie nebo hasiči mohli projet. Zvládne to ale umělá inteligence autonomních vozidel?

Rozhodně by měla. Intenzivně na tom pracují experti společnosti Waymo, která je je úzce spojena s internetovým gigantem Google. Trénují umělé inteligence, aby si poradily s každým představitelným scénářem za plného provozu, v němž se objeví vozidlo se sirénou.

TIP: Virtuální lidé učí počítače chápat, jak reagují skuteční lidé

Umělé inteligence se musí naučit nejenom zachytit sirénu a určit, o jaký typ vozidla jde, ale rovněž rozpoznat směr, odkud se siréna blíží a patřičně zareagovat. Autonomní auta trénují s policejními vozy i motocykly, sanitkami, hasičskými vozy a dokonce i s neoznačenými policejními automobily.

Keporkaci, zvaní také velryby hrbaté (Megaptera novaeangliae), jsou mezi savci rekordmany migračních tras. Vědecký tým pod vedením Travise Hortona z University of Canterbury na Novém Zélandu nyní zjistil, že tyto trasy jsou nejen nejdelší, ale že keporkaci dorazí vždy na stejné místo, a to po jednotlivých, stovky či tisíce kilometrů dlouhých přímkách. Neodchýlí se přitom o více než jeden stupeň, a to i když musí odolávat silnému protiproudu.

TIP: Podceňovaný smysl aneb Vědci začínají rozplétat tajemství velrybího čichu

Šestnácti jedincům byly připevněny satelitní přístroje, které sledovaly a zaznamenávaly jejich pohyb z místa na místo. Všichni keporkaci byli neuvěřitelně přesní při hledání kýžené destinace, bez ohledu na to, kolik měsíců či let dělilo jejich migrační cesty.

Tajemství velrybí navigace

Vědci se dříve domnívali, že keporkaci využívají pro navigaci magnetického pole, ale různorodost jednotlivých tras tomu nenasvědčuje. Stejně tak je nepravděpodobné, že by se řídili sluncem, jehož poloha na nebi se mění příliš často na to, aby mohlo posloužit jako účinné vodítko. Podle Hortona je možné, že keporkaci využívají kombinaci obou těchto prostředků a mimo to sledují i měsíc a hvězdy. Objevují se i názory, že vnímají zvuky svých spoluputovníků, jež se nesou daleko oceánem, a částečně se jimi řídí. Skutečný způsob jejich navigace však zatím zůstává tajemstvím.

V druhé polovině podzimu 1942 se čerstvě zformované útvary začaly přesouvat na východní frontu. Zatímco 1. polní divize zaujala pozici u města Novgorod, 5. divizi čekala jihoruská Kubáň a 3. a 4. se přesunula ke klíčovému městu Vitebsk. Nejtěžší výzva stála před 7. a 8. polní divizí Luftwaffe, které se staly součástí skupiny armád Don.

Předchozí část: Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Boje u Stalingradu

Ta měla v listopadu 1942 prorazit do obklíčeného Stalingradu a zachránit zle tísněnou 6. armádu. Chuť ledového pekla okusila jako první 8. polní divize Luftwaffe, která se snažila prolomit sovětské linie již 25. listopadu. Postup zasněženým neznámým terénem se v důsledku nedostatečného průzkumu změnil v katastrofu. Přední jednotky padly do sovětské léčky a byly téměř zničeny, z čelních sil nasazených do akce se na shromaždiště poblíž soutoku Donu a Čiru vrátilo pouhých dvanáct mužů.

Velitel protitankového praporu se zastřelil, šokován stavem své jednotky po útoku. Veselo nebylo ani u 2. divize, která spadala pod 9. armádu ve střední části východní fronty. Tam spustili Sověti na konci listopadu operaci Mars a jeden z mála úspěchů, jichž zde dosáhli, šel na vrub právě Göringových mužů.

Nejen silný frontální útok Rudé armády, ale také ukrutné mrazy, vytrvalé sněžení a přepady partyzánů měly podíl na zhroucení divize nedaleko Rževa. Frontu se nakonec podařilo stabilizovat až nasazením elitních veteránů z pěší divize Grossdeutschland. Jedinou formací letectva, která dosáhla lepších výsledků, se tak stala 21. polní divize Luftwaffe (bývalá divize Meindl). Ta na začátku roku 1943 kryla ústup zbytků německých sil z Děmjanského kotle.

Otázka budoucnosti

Nepříliš přesvědčivé výkony při prvních bojích přinesly otázku, jaká je jejich skutečná bojová hodnota. Armádní velitelé v čele s polním maršálem Erichem von Mansteinem tvrdili, že je téměř nulová a že jejich další nasazení na frontě bude znamenat pouze plýtvání lidmi a vojenským materiálem. Generál Meindl oponoval a poukazoval na zcela nevhodné nasazení bojových svazků, které měly i přes zjevný nedostatek mužstva suplovat plnohodnotné pěší divize. V létě 1943 nakonec Hitler rozhodl o podřízení polních divizí armádnímu velení s platností od 1. listopadu 1943, což mělo přispět k jejich efektivnějšímu nasazení a kooperaci s ostatními ozbrojenými silami.

Zatímco velitelé diskutovali, válka pokračovala. Obranné pozice na řece Mius držela 15. polní divize Luftwaffe. O její situaci nejlépe svědčí fakt, že na jednom z úseků drželo perimetr dlouhý 1 500 metrů pouhých 91 mužů s jedním 20mm kanonem, třemi minomety a 13 kulomety. V průběhu srpna 1943 Rudá armáda překročila řeku, smetla slaboučké obranné pozice a divizi téměř obklíčila. V bojích o bytí a nebytí se části mužstva sice podařilo dostat zpět do vlastních linií, o nějaké relevantní síle už nemohla být řeč a na konci září 15. polní divize jako samostatná formace zanikla.

Další neúspěch zažily útvary Luftwaffe na severní části fronty u Vitebska, kde Rudá armáda 6. října 1943 prorazila skrze pozice 2. polní divize a obsadila město Nevel. Hitler nařídil protiútok, ale formace se již nacházela ve stavu těžkého rozkladu. Do bojů v okolí Nevelu tak nakonec zasáhla alespoň 3. a 4. polní divize, avšak bez větších úspěchů. V listopadu konečně převzala velení nad polními vojsky Luftwaffe armáda. Následovalo doplnění stavů o nové rekruty a také reorganizace, když se nově divize skládala ze dvou pluků po třech praporech.

Pomocný personál většinou tvořili příslušníci porobených národů, nejčastěji Rusové a další bývalí sovětští vojáci. Také se obměnil velitelský sbor, když původní důstojníky Luftwaffe nahradili jejich armádní kolegové. Formacím zůstaly stejné názvy, ale pováleční historikové je pro snadnější orientaci označovali písmenem L v závorce. Personální i logistické změny výrazně zlepšily kvalitu zbytků polních divizí, a ty tak na východní frontě sloužily až do konce války.

Dokončení 21. července