Na snímku proslulého válečného fotografa Davida Douglase Duncana vidíme amerického navigátora japonského původu, Minoru Wada během bojů o Filipíny v roce 1945. Tento muž vyrostl v Japonsku, kde také po určitou dobu sloužil v armádě. Padl do zajetí právě na Filipínách, ale nabídl své služby Američanům. Zde navádí americké bombardovací letectvo k úspěšnému náletu na velitelství japonské 100. divize. Jeho motivací k tomuto činu bylo minimalizovat ztráty na životech a uspíšit konec války v Pacifiku.

Westerlund 2 je stará přibližně 2 milióny let a obsahuje jedny z nejsvítivějších a nejhmotnějších hvězd v naší galaxii. Měří asi 10 světelných let a nachází se asi 20 000 světelných let daleko v souhvězdí Lodního kýlu. Následující vizualizace je sestavená ze snímků Hubbleova kosmického dalekohledu ve viditelném a infračerveném světle.

Na psí útulek v ukrajinském Nikopolu se s prosbou obrátila dívka jménem Lena. Útulek prosila o pomoc při záchraně psa, který podle jejích slov již tři roky žije v podzemní teplárenské síti. 

Dívka se snažila psa z podzemního komplexu dostat vlastními silami, vystrašený pes se ale vždy schoval a osvobodit se jej tak nedařilo. Tři roky se o uvězněného psa starala a do šachty mu shazovala jídlo. Lena žádala o pomoc místní úřady, známé, dobrovolníky i profesionální kynology. S žádostí o pomoc se obrátila i na Ministerstvo pro mimořádné události. Odpovědí jí ale bylo sdělení, že podobnými incidenty se úřad nezabývá.

Pomocnou ruku nakonec Lena našla v pracovnících psího útulku. Během komplikované záchranné operace se psa pojmenovaného podle ruského cara Alexandra II. podařilo z podzemní sítě vyprostit a dopravit ho do rukou veterinářů. Pes Alexander je podle jedné z pracovnic útulku relativně v pořádku, je jen velmi vystrašený.

Běh s býky je tradiční součástí oslav svátku svatého Fermína, které se v Pamploně konají od 16. století. Původ této tradice je veskrze prostý – v dávných časech honci časně z rána hnali býky uličkami Pamplony k řezníkovi nebo na koridu. Na počátku 20. století se z transportu dobytka stal adrenalinový sport – mladíci, ukazující svou odvahu, se přidávali k procesí býků se špičatými rohy. Postupem času se z Encierro stala masová atrakce, která každoročně do Pamplony přiláká až milion návštěvníků z celého světa.

TIP: Dusot kopyt a krev na dlažbě: V Pamploně odstartoval běh s býky

Přestože vše vypadá poměrně dramaticky, od roku 1910 přišlo přímo při bězích o život „jen“ 16 lidí. Poslední obětí býka se stal v roce 2009 sedmadvacetiletý Daniel Jimeno Romero.

Černé a bílé pruhy. Nepřehlédnutelné a z kulturního povědomí nesmazatelné. Ikonické oblečení pro odsouzené. I české děti ví, že v pruhovaném oděvu chodí vězeň. I když tomu tak vlastně ve skutečnosti téměř nikdy nebylo. „Pruhované oblečení se na našem území s výjimkou období nacistické okupace nepoužívalo,“ potvrzuje Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. 

Přesto černobílí pruhovaní vězni pronikli do popkultury a vryli se do podvědomí několika generací přinejmenším filmových diváků. Skuteční odsouzení se ovšem oblékli do černobílých pruhů přece jen o něco dříve než jejich představitelé v němých groteskách a zvukových filmech. Stalo se to v roce 1815 v New Yorku. Kromě praktických důvodů – pruhovaného vězně lze na útěku zahlédnout mnohem snadněji než kohokoli v běžném oblečení – mělo oblečení také hlubší význam. Ve středověku pruhy symbolizovaly hanbu a v 19. století také mříže. Vězni za nimi žili a se svým oblečením je navíc „nosili“ přímo na těle. 

Kopřiváky a prádlo na černo

Ostatně i současní vězni vnímají své vězeňské oblečení jako nedílnou součást trestu. „Působí to tak, jak to působit má, takže člověka to degraduje. Ale samozřejmě jen na určitou úroveň, tak aby to nebylo úplně na dno. Nicméně jsme vězni,“ připouští odsouzený Stanislav.

I československé vězeňství má mezi používanými oděvy několik ikonických kousků. Nejsou tak obecně známé jako oblečení s příčnými a podélnými pruhy. Pro ty, kteří v nich strávili několik let, se ovšem staly nezapomenutelnými společníky jejich nevítaných časů za mřížemi. 

Představujeme první model – Halinu. „V devatenáctém století dochází ke změně vězeňského oděvu v rámci habsburské monarchie a na území Čech, Moravy a Slezska se začíná nosit takzvaná Halina,“ popisuje Aleš Kýr. „Byla to poměrně teplá hnědá látka se stojacím límcem.“ Po válce nahradil „stojáček“ Haliny běžný sakový límec. Nedobrovolně si ho vyzkoušela například celá řada politických vězňů v padesátých letech minulého století. 

Pak však přicházejí kopřiváky. „Na počátku sedmdesátých let, když československá armáda vyřazovala stejnokroj vzor 21, využil se tento stejnokroj ve vězeňství,“ říká Aleš Kýr. Vězeňský žargon popsal tento styl oblečení podle jeho nepříjemného škrábání. 

Brzy po nasazení kopřiváků však přišel nový oděv – sintry. Modré stejnokroje, ušité ze stejné látky pro muže i ženy. S nezbytným doplňkem v podobě čepice lodičky pro muže a šátkem pro ženy. „Ve věznici v Pardubicích ženy šily vězeňské oděvy včetně ženského vězeňského prádla. To bylo ušito z pruhaté velmi výrazné látky. Odsouzené ženy však nebyly s erárním spodním prádlem spokojeny. Z různých kousků látek si tedy sešívaly svoje osobní spodní prádlo, za to ovšem byly kázeňsky postihovány.“ 

A tak se na pruhy nakonec dostalo i v českém vězeňském prostředí. Připomeňme však ještě jednu pruhovanou kapitolu. Za protektorátu zde platily předpisy německého nacistického vězeňství. To na černobílé linie aplikovalo chladnokrevný systém. „Podle barvy našitého trojúhelníčku si nacisté viditelně označovali kategorie odsouzených. Zelený trojúhelníček byl našíván kriminálním zločincům, hnědý trojúhelníček zločincům, kteří se údajně štítili práce, fialový trojúhelníček vykladačům Bible. Růžový trojúhelníček nosili odsouzení homosexuálové, modrý pak měli zpravidla Němci.“ 

Obléct se do banánu

Současný šatník vězňů má hned několik variant. Ta nejběžnější se skládá z krátkého trička a dlouhých kalhot. Tohle oblečení nosí odsouzení takzvaně „na doma.“ Když jdou mimo své oddělení, oblékají si bundu. Na zimu pak mají erární vatovaný kabát, pletenou čepici i šálu. Oranžová vesta na pracovním oblečení znamená možnost vyjít i mimo věznici. Bílé svršky zase signalizují, že jejich majitel vydává jídlo. Na spaní si berou erární žluté pyžamo. Ve vězeňském žargonu tomu říkají „obléci se do banánu.“ „Pro mne byl začátek hrozný. Příjezd, fasování věcí, všechno bylo poměrně staré a velké. Na první návštěvu jsem měl o třicet centimetrů delší rukávy, vypadal jsem hrozně, žena mne málem nepoznala,“ popisuje odsouzený Stanislav. 

Vězni v Jiřicích berou do ruky jehlu jenom tehdy, když šijí medvídky pro děti z dětských domovů. Proslýchá se ale, že v některých věznicích je možné za úplatek získat oblečení na míru. Nebo si nechat ušít třeba vlastní střih kalhot. I když za mřížemi fasují všichni stejné stejnokroje, platí i tady, že šaty dělají člověka. Není proto divu, že civilní oblečení je jednou z věcí, po které se odsouzeným nejvíce stýská. „Nevím, jestli by tady bylo praktické nosit oblek, ale džíny bych nosil rád určitě,“ říká odsouzený Roman. 

„Hodně to vypovídá o osobnosti dotyčného. Pakliže je někdo čistý a upravený, působí na okolí včetně zaměstnanců věznice rozhodně příjemněji, než odsouzený, který má oděv v nepořádku a zanedbaný,“ vysvětluje speciální pedagožka věznice Jiřice Hana Procházková. 

Retrovlnu ve vězeňských oděvech zažívají v současné době v USA. Pruhované oblečení se do některých věznic zase vrací a dokonce v barevných variantách. Někteří teoretici módy ale tuhle „módní vlnu“ zatracují. Černobílé pruhy získaly za dobu své existence tolik významů, že dnes jde spíše o bizarní kostým než o důstojný oděv. I když za mřížemi.

Pravda, český lid i značná část nekatolicky orientované šlechty mu nikdy příliš nefandila. Přesto o něm lze mluvit jako o jednom z nejschopnějších a nejúspěšnějších vladařů pozdního středověku. Už první měsíce jeho pobytu v Čechách v roce 1436 a především v Praze naznačily, že kompromis v podobě basilejských kompaktát bude velmi křehký. To ukázaly i nejbližší události. Zikmund nepotvrdil českému sněmu volbu Jana Rokycany za českého arcibiskupa, načež se Rokycana rozhodl demonstrativně utéct z Prahy, což Zikmunda značně diskreditovalo v očích české kališnické veřejnosti.

Zikmund ale bojoval také se záležitostmi těla. Se svým zdravím měl trvalé problémy a s nemocí zvanou dna (jinak také pakostnice či podagra) v závěru svého života marně zápasil. Historické prameny tvrdí, že ještě téhož dne, kdy oběsili Jana Roháče, posledního husitského vůdce, s nímž se Zikmund potýkal, začala nesnesitelná bolest rozežírat už dost zničenou císařovu tělesnou schránku. „Nemoc králů“ samozřejmě středověcí lékaři znali a jako její příčinu stanovili nadměrnou konzumaci masitých jídel či přemíru alkoholu, což si samozřejmě mohli dopřát jen bohatí. Dnešní medicína ji charakterizuje jako typ artritidy, při níž se v těle hromadí velké množství kyseliny močové, která se usazuje v tkáních.

Dietní rádce

U Zikmunda se podle dochovaných lékařských informací toto onemocnění projevovalo opakujícími se záchvaty kořene u palce nohy. Jeho doprovodným jevem bývaly ledvinové kameny, otoky kloubů na nohou a pravděpodobně i silná bolest rukou a ramen. Zikmund totiž trpěl těžkým revmatismem, chronickou rýmou, sklonem k zácpě a častými závratěmi. Tuto diagnózu mu určil už v roce 1426 pražský arcibiskup Albík z Uničova, dobře obeznámený s medicínskou teorií a praxí. Ten mimo jiné například spojoval chronickou rýmu s příliš častým mytím hlavy! Proto králi radil, aby měl hlavu stále v teple, aby se v zimě teple oblékal a halil si krk i vlasy.

Do vody na mytí hlavy mu měli jeho lazebníci přidávat víno, heřmánek a mátu a jeho „pomazanou“ hlavu měli masírovat tak dlouho a intenzivně, aby se co nejvíce otevřely póry a nemoc vyšla z těla ven. Trávicí problémy se Albík u Zikmunda snažil odstranit pomocí vyvážené stravy. Doporučoval mu dietu, určil mu pitný režim a „nutil“ ho k většímu tělesnému pohybu, což paradoxně králi způsobovalo ještě větší bolesti. Měl se vyvarovat všeho tučného masa, uzených ryb a kyselých pokrmů, naopak mu do jídelníčku doporučoval drobnou drůbež, nikoli však kachny a husy, zato však mě pojídat dostatek vajec „na měkko“. 

Všechno marné

Král sice teoreticky věděl, co by měl jíst a pít, nicméně jako panovník musel pořádat někdy velmi bujaré hostiny na počest vznešených osobností a na druhé straně je sám při svých diplomatických cestách musel absolvovat. Tehdy nepochybně házel dobré rady svého arcibiskupa a lékaře v jedné osobě za hlavu. A stejně tak tomu bylo i s alkoholem. Albík mu radil, aby se vyvaroval pití příliš těžkého vína, jemuž ovšem Zikmund holdoval ve značné míře stejně jako jeho bratr Václav IV. A ještě jednu radu Albík svému panovníkovi dával: měl by výrazněji krotit svoji pověstnou a nezřízenou sexuální vášeň.

I další lékaři, kteří byli ke králi přivoláni, věděli, jaká nemoc ho sužuje, ale pomoci mu nemohli. Samozřejmě, i oni mu doporučovali dietu, pití různých čajů či bylinných odvarů, které si měl také jako obklady přikládat na bolavá místa. Měl jíst hodně třešní čerstvých i sušených, vhodná by pro něho měla být konzumace jahod. Po čase však všichni téměř svorně došli ke konstatování, že jeho neduhy jsou nezhojitelné.

Proklatý palec

Nejvíce problémů mu působil palec u nohy, který ho šeredně pálil. Postupem doby mu napuchl, zčervenal a stal se přecitlivělým na dotek, takže obuv mu působila muka a kde mohl, tam se zouval. Tehdy lékaři tvrdili, že jeho palec byl zachvácen ohněm pekelným, odborně „sacer ignis“. Ti, kdo s ním měli co do činění při oblékání a obouvání tvrdili, že se mu kůže strašně napjala a doslova hrozila protržením. A jak se nemoc zhoršovala, přidávaly se k ní zimnice a teploty.

Nepochybně mu jeho muka a snad i brzký konec přáli jeho nepřátelé, kterých nebylo málo. Všeobecně se mluvilo o boží pomstě, seslané na něho za všechna příkoří, která českému národu způsobil. Lékaři navrhli palec uříznout. Zikmund po určitém váhání na jejich návrh přistoupil, ačkoli dobře věděl, že bude muset snášet snad až neuvěřitelnou bolest a že ho to z muk pekelných nakonec vysvobodit nemusí. Lékařské konsilium zákrok provedlo, ale ke zlepšení zdravotního stavu podle očekávání stejně nevedl.

Poslední věci vladaře

Nicméně ani ony bolesti mu nezabránily činit v posledních dnech svého života závažná rozhodnutí. Vedl politická jednání s vyslanci koncilu i se zástupci šlechty. Nabádal všechny kolem sebe, aby zůstali věrni jeho dědici a zeti Albrechtu Habsburskému a tím i jeho politickému konceptu, jemuž věnoval dvacet let svého neklidného života.

TIP: Zikmund Albík z Uničova: Lékař ve víru husitské revoluce

Bohužel, nepodařilo se mu zplodit syna, který by měl nárok na dědičné pokračování v lucemburské linii. A vzhledem k tomu, že katedrála v Oradee byla v 17. století vyrabována Turky a všechny ostatky v ní uložené byly zničeny, nemohla být ověřena hypotéza, že Zikmunda neskolilo stáří ani dna, nýbrž některá z forem rakoviny. Tomu by odpovídalo i dobrozdání očitých svědků, kteří Zikmundovo tělo odváželi k poslednímu spočinutí. Dušovali se, že bylo jen „kost a kůže“.

Čich hraje zřejmě mnohem větší roli v jídle, než jsme si zatím mysleli. Zdá se, že když jíme jídlo bez čichu a tím pádem i bez vůně, má to vliv nejen na náš požitek z jídla, ale také na trávení a metabolismus.

Méně vůně, méně kil

Nedávno to zjistili vědci, kteří ve svých experimentech použili myši geneticky upravené tak, aby neměly žádný čich. Když tyhle myši a spolu s nimi i běžné laboratorní myši krmili tučnou stravou, s překvapením zjistili, že myši bez čichu ve výsledku hubly.

Experimentátoři si nejdřív mysleli, že myši bez čichu toho snědí méně. Ale nebylo to tak. Myši se krmily prakticky stejně. Přesto myši bez čichu za dobu experimentu shodily nemalých 16 procent své váhy.

TIP: Čeho se dočkají stresovaní rodiče? Obézních dětí!

Že právě čich hraje v tloustnutí či hubnutí podivuhodnou roli se vědcům potvrdilo, když si vyrobili myši nikoliv bez čichu, ale naopak se zesíleným čichem. Myši se superčichem tloustly při stejné stravě rychleji než běžné myši.

Přesný mechanismus vlivu čichu na metabolismus zatím neznáme a není zatím ani jasné, zda by popsaný princip fungoval i u lidí. Možná se ale brzy dočkáme a můžeme tak očekávat úplně nový přístup k léčbě obezity.

Předchozí část:
Od oceli po kevlar (1): Historie a současnost neprůstřelných vest

Mnohem masovějšího využití neprůstřelné vesty za druhé světové války doznaly u spojeneckého letectva. Protiletadlová palba nad Německem způsobovala britským i americkým bombardérům velké ztráty. Analýzy ukazovaly, že většinu sestřelených letounů nemá na svědomí poškození samotného stroje, ale fatální zranění osádky.

Proti střepinám flaku

Letce přitom mnohem častěji než přímý zásah usmrcovaly střepiny z explodujících granátů. Způsobovaly tak masivní krvácení, že ho na palubě letounu nešlo zastavit. Reakce britských konstruktérů na sebe nenechala dlouho čekat a vývoj dal vzniknout tzv. protiflakovým vestám (flak jackets) právě proti střepinám. Funkční vrstvu tvořil nylon (vynalezený v polovině 30. let) doplněný o kovové destičky různé velikosti.

S produkcí začala v roce 1943 společnost Wilkinson Sword, proslulá dnes holicími strojky. A přestože Royal Air Force vesty nakonec vyhodnotilo jako příliš neohrabané pro personál bombardérů Lancaster, masově se uplatnily v prostorných trupech amerických B-17 a B-24. Posádky je zpravidla nenosily během celého letu, ale oblékaly je až před dosažením cíle náletu. Doplňkovou ochranu tvořily ocelové přilby. Přes značnou hmotnost a neschopnost chránit před přímým zásahem kulometnou střelou německého stíhače historici nasazení prvních flak jackets hodnotí pozitivně.

Korea a Vietnam

Za korejské války se nejoblíbenějším modelem amerických mariňáků stala lehká M-1951 – nylonová vesta s všitými hliníkovými a plastovými segmenty. Ačkoliv reklama tvrdila, že vesta spolehlivě zastaví ruský náboj 7,62×25 mm Tokarev vypálený z bezprostřední vzdálenosti, skutečné ochranné schopnosti nevypadaly tak impozantně. Nízká hmotnost si prostě vybrala svou daň.

Postupné zlepšování vlastností nylonu spolu s vývojem lehkých, ale odolných materiálů nicméně posouvalo parametry vest stále dál. Ve vietnamském konfliktu poptávka po kvalitních balistických oblecích vzešla nejprve od osádek pomalých a nízko létajících letadel a vrtulníků v čele s UH-1 a UC-123. Dosud nejlepší řešení se zrodilo roku 1967 v armádních laboratořích v Naticku a neslo označení T65-2. Šlo o vůbec první vesty, jejichž konstrukci bychom již mohli označit za modulární.

Vyráběly se ze zodolněného nylonu a měly našité kapsy, do nichž se vkládaly pláty z různého materiálu – podle toho, jak náročnou misi měl voják absolvovat. Používaly se především keramické pláty, jež dokázaly zastavit puškový projektil ráže 7,62 mm. Mezi nejrozšířenější materiály patřil oxid hlinitý (respektive korund), karbid křemíku nebo karbid boru. Šlo o sloučeniny vyznačující se vysokou odolností a výjimečnou tvrdostí, kdy například karbid křemíku na Mohsově stupnici dosahuje hodnoty 9,5 (nejvyšší stupeň tvrdosti 10 na ní vykazuje diamant).

Nové vesty poskytovaly vojákům jak přiměřenou ochranu, tak konečně i přijatelný komfort a pohyblivost. Ne náhodou se ke konci války ve Vietnamu staly standardem u vrtulníkových osádek a běžnou výbavou pozemních jednotek. Při očekávání obzvlášť tuhé nepřátelské palby šla odolnost dále zvýšit přídavnými pláty z oceli či lehkých slitin.

Existovaly též vesty těžšího provedení, u nichž kovový panel tvořil integrální součást. Pro tvar a rozměr těchto plátů si neprůstřelné vesty vysloužily u vojáků přezdívku chicken plate (servírovací tác). Není bez zajímavosti, že bojovníci Vietkongu neprůstřelné vesty sice nenosili, přesto některým poskytovala alespoň částečnou balistickou ochranu náprsní kožená sumka se třemi kapsami na zásobníky pro automatickou pušku AK-47 či AKM či jiné zbraně.

Dokončení 16. července

6. Černé díry jsou kulaté

Černé díry ve skutečnosti nejsou žádné díry. Hmota, jež do nich padá, nikam nemizí

Pojem „černá díra“ je poněkud zavádějící. Nejde totiž o žádné díry ani tunely, jak se často znázorňují. S našimi fyzikálními teoriemi a přístroji můžeme dosáhnout k horizontu událostí – a ten má pro vnější pozorovatele prakticky kulovitý tvar. 

Předchozí část: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (1)

Podle populárních představ požírají černé díry všechno ve svém dosahu, ve skutečnosti to ovšem platí jen pro blízké okolí horizontu událostí. S větším odstupem od černé díry je její gravitační pole stejné jako v případě jiného tělesa o stejné hmotnosti.

7. Z rotujících černých děr lze těžit energii

Díky rotaci prostoru nad horizontem událostí bychom teoreticky mohli z černých děr získat část energie

Kolem rotujících černých děr se vně horizontu událostí nachází elipsoidní oblast vymezená plochou, kde rotace okolního časoprostoru dosahuje rychlosti světla. Na obou pólech rotace se zmíněná plocha dotýká horizontu událostí, přičemž oblasti mezi touto plochou a horizontem událostí se říká ergosféra. Spadne-li nějaká částice do ergosféry, získá díky rotaci energii navíc. Dokud se však nachází nad horizontem událostí, může ještě černou díru i se získanou energií opustit.

Uvedený proces hypoteticky umožňuje těžit z černé díry rotační energii. V roce 1969 jej navrhnul matematik Roger Penrose a teoreticky lze tímto způsobem vytěžit 20,7 % celkové energie rotující černé díry. Poté by černá díra přestala rotovat a ergosféra by zanikla. Tzv. Penroseův proces by také mohl vysvětlovat gama záblesky a podobné nesmírně energetické jevy ve vesmíru. Počítačové modely ukazují, že zmíněný proces zřejmě podněcuje záření kvazarů a dalších aktivních galaktických jader, obsahujících monstrózní supermasivní černé díry.

8. Černé díry vznikají hlavně zhroucením hvězd

V existenci černých děr věříme, i když jsme je dosud nespatřili a víme o nich jen nepřímo

Podivnost černých děr může vést až k podezření, zda nejsou jen patologickým řešením Einsteinových rovnic, které nemá s reálným světem nic společného. Sám slavný fyzik v černé díry nevěřil a domníval se, že se částice při gravitačním kolapsu v určitou chvíli samovolně stabilizují. Kvůli jeho autoritě odmítala většina odborníků veškeré výsledky, které existenci zmíněných objektů naznačovaly. Po Einsteinově smrti v roce 1955 se však situace pozvolna měnila a koncem 60. let už převážná část fyziků souhlasila, že mohou vznikat horizonty událostí. Z černých děr se postupně stal astrofyzikální mainstream, i když dodnes na vlastní oči nikdo žádnou neviděl. 

Za hlavní příčinu vzniku černých děr se považuje zhroucení čili gravitační kolaps hmotných hvězd. Dochází k němu na konci života stálice, pokud vyčerpá všechno palivo, případně získá nadbytečnou hmotu. Jakmile přestane vnitřní tlak hvězdy stačit na vzdorování její vlastní gravitaci, objekt gravitačně zkolabuje. Je-li dostatečně masivní, fantasticky vybuchne jako supernova. Většina hmoty stálice se v explozi rozplyne a zůstanou jen velmi hutné „hvězdné vnitřnosti“. Pokud pozůstatek po supernově (zpravidla jádro původní hvězdy) dosáhne hmotnosti 3–4 sluncí, nic už nedokáže zabránit jeho totálnímu zhroucení do singularity černé díry. 

9. Můžeme vyrobit černou minidíru?

Vlastní černou díru zatím vytvořit neumíme. A i kdyby ano, potřebovali bychom nesmírné množství energie

Černé díry mohou čistě hypoteticky dosahovat jakékoliv hmotnosti, je-li stejná nebo vyšší než tzv. Planckova hmotnost čili asi 22 μg (mikrogramů). Vědci předpokládají, že vesmír byl bezprostředně po svém vzniku tak hustý, že v něm mohly vznikat tzv. primordiální černé díry, jež měly spíše skromné rozměry. Podle odhadů by dodnes mohly přežít prvopočáteční černé díry o hmotnosti 10¹² kg a větší, ovšem zatím tomu nic nenasvědčuje a pozorování hovoří spíše proti jejich existenci.

Další napínavá možnost zní, že bychom malou černou díru vyrobili na pozemských urychlovačích. Jenže – v důvěrně známé trojrozměrné gravitaci bychom ke vzniku těch nejmenších možných černých děr potřebovali minimálně 10¹⁹ GeV (gigaelektronvoltů) energie, což zůstává zcela mimo dosah jakýchkoliv dnes představitelných technologií. Údajně bychom k takové srážce částic museli disponovat urychlovačem o průměru tisíc světelných let. Americký fyzik John Wheeler prý spočítal, že by černou mikrodíru mohlo vytvořit i odpálení vodíkové pumy z veškerého deuteria v pozemské vodě. Některé scénáře bránové kosmologie zahrnující další rozměry však počítají s mnohem nižší Planckovou hmotností, na niž by už dosáhl Velký hadronový urychlovač (LHC), který bude srážet protony s výslednou energií 14 TeV (teraelektronvoltů). 

Fyzici se černých miniděr nebojí – naopak se je usilovně snaží objevit. Pokud by je vyčetli z dat LHC, šlo by o pádný důkaz ve prospěch existence dalších rozměrů. I kdyby se černou díru podařilo vyrobit, Zemi by určitě nezničila. Podle kvantové mechaniky se totiž takřka okamžitě vypaří. Jestliže by bylo snadné vytvořit na urychlovačích stabilní a žravou černou díru, dávno by už neexistovala Země ani další planety, hvězdy… Vesmírem totiž celé věky létají vysokoenergetické částice kosmického záření, při jejichž srážkách s dalšími atomy by se takové černé díry zrodily – a to se očividně neděje.

10. Černé díry se vypařují

Aby se černá díra mohla vypařovat, musela by vyzařovat Hawkingovo záření o vyšší teplotě než má její okolí

Když Stephen Hawking nasadil v roce 1974 na černé díry kvantovou mechaniku, zjistil, že nejsou tak úplně černé. Podle jeho výpočtů vydávají minimum tepelného záření, kterému se časem začalo říkat Hawkingovo. Pokud má slavný fyzik pravdu, černé díry se velmi pomalu vypařují, přičemž ty větší tak činí pomaleji a se zářením o nižší teplotě než jejich malé kolegyně.

Ve skutečnosti černá díra o hmotnosti Slunce vydává Hawkingovo záření o teplotě přibližně 100 nK (nanokelvinů), zatímco teplota reliktního mikrovlnného záření činí zhruba 2,7 K. Z toho plyne, že černé díry o hmotnosti naší hvězdy a větší přijmou mnohem víc hmoty od reliktního mikrovlnného záření, než kolik jí samy ztratí Hawkingovým zářením. Tudíž se nevypařují, ale naopak rostou. Aby tedy černá díra vyzařovala Hawkingovo záření teplejší než reliktní záření a skutečně se tak vypařovala, musela by být lehčí než Měsíc. V tom případě by ovšem měla průměr menší než 0,1 mm. Černá díra o hmotnosti auta by pak v průměru měřila pouze 10−24 m a vypařila by se za pouhou 1 ns (nanosekundu), přičemž by ovšem zableskla 200× jasněji než Slunce.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (3)

Na trhu v kambodžském Phnom Penhu snadno narazíte na klece plné pištících krys. Většině Evropanů už jen ta představa nahání hrůzu a hýbe žaludkem zároveň. V jihovýchodní Asii se nad tím ale nikdo nepozastavuje. 

Překupník krys Khum Jeng právě dává dohromady úlovky místních, aby na trh odvezl další várku oblíbené pochoutky: „Někteří překupníci je vozí až do Vietnamu. Ty velké se sní zpravidla v polévce. Dalším způsobem je stažené krysy marinovat a opéct. Kůží se pak krmí třeba ryby. Těmi malými krysami se nakrmí hadi a ty, které nepřežijí, se dávají krokodýlům.“

Rýžová biokrysa

Krysy z venkova jsou ve městě velice žádané. Jde o divoká zvířata, která se rodí a vyrůstají na rýžových polích. Na rozdíl od těch z města, které se živí odpadem a tím, co skončí v kanálech, jsou tato zvířata vegetariáni pochutnávající si pouze na ekologické stravě. 

Nejlepším časem pro odchyt hlodavců je období dešťů, kdy se krysy přesouvají do vyšších poloh a odchytávačům tak ulehčují práci. „Pasti kladu každý den kolem druhé odpoledne a pak ještě v pět hodin. Každý den tak nachytám až dvacet kilogramů krys. Za jedno kilo dostávám zhruba tři a půl tisíce rielů,“ vysvětluje Mon San, chytač krys.

TIP: Doporučení severokorejských úřadů: Jezte psy, jsou zdraví!

A to je v přepočtu necelý dolar. Někomu se to může zdát málo, v Kambodži je to ale nadprůměrný výdělek. Chytači krys si tak na společenském žebříčku nestojí vůbec špatně. Děkovat za to mohou i obrovskému zájmu o krysí maso ze sousedního Vietnamu. Poptávka tak významně převyšuje nabídku. 

„Prodávám tady asi tři měsíce. Tady se prodává dobře. Někdo krysy kupuje pro sebe, někdo je má pro někoho, kdo se sem nedostane. Nejvíc zákazníků mám z Viet­namu, Kambodžanů je méně,“ vypráví Sok Pich Nary, prodavačka v Phnom Penhu. 

Pro Kambodžany je totiž krysí maso novinkou, nejedí ho zdaleka všichni. I obchodníci si raději za výdělek koupí třeba rybu. V sousedním Vietnamu je tato pochoutka zhruba desetkrát dražší. 

Lepší než žába

Doby se ale mění. Maso hlodavců končí i v Kambodži čím dál častěji v polévkách nebo jen tak grilované na dřevěném uhlí podávané s chilli omáčkou. „Maso krys je velice chutné, mnohem chutnější než žabí maso. Kupuji jej od příbuzných z venkova a jím je skoro každý den. Je plné vitamínů a je dobré na zdravé kosti,“ tvrdí jeden z milovníků krysího masa. Také majitelka místní restaurace si pochvaluje: „Krysí maso je velice oblíbené, u mě se jí každý den. Na jídelníčku mám krysy zhruba rok, zákazníci je milují. Jestli je to dobré pro zdraví, nebo ne, nevím. Vypadá to ale, že ano.“

Je jasné, že krysí maso není pro každý žaludek. A to ani v Kambodži. A i když jeho cena v uplynulých letech stoupala, v porovnání s vepřovým nebo hovězím jde stále o levnější zboží. Pro mnoho rodin je to proto jediná příležitost, jak alespoň jednou za čas dostat na stůl nějaké to maso.