V měnící se historické paměti se Hus stal osobností vpravdě renesanční. Byl reformátorem, mučedníkem, světcem, národním buditelem a vlastencem, sociálním revolucionářem, lidovým tribunem a komunistou. Ale vedle toho také samozřejmě kacířem, odpadlíkem, buřičem, fanatikem a náboženským tmářem. Počínaje 6. červencem 1415 se začala utvářet památka neobyčejného muže, jehož pravá tvář se postupem času a vlivem vzbouřených dob, chápajících předmět svého obdivu po svém, měnila k nepoznání.

Světec, či zatracenec?

Petr z Mladoňovic hned po návratu do Čech zpracoval svoje dílo, jež se v češtině vžilo pod názvem Relace o mistru Janu Husovi. Zvláštního vydání se dočkal jeho závěr věnovaný posledním dnům a hodinám kostnického mučedníka. Ty s odkazem na novozákonní Kristovo utrpení dostaly název Pašije a Husa tak stavěly do pozice světce, jenž položil život za víru.

Takový obraz se samozřejmě vytvářel jen v utrakvistickém prostředí, zatímco katolický svět Husa kladně přijímat z logiky věci nemohl. Příkladem díla pozdně středověkého katolického oponenta pohlížejícího na Husa kriticky byla Historie česká Eneáše Silvia Piccolominiho, jenž záhy poté nastoupil na papežský stolec jako Pius II. Husitské hnutí odsoudil, ale Husově postavě přece jen přiznal některé klady.

Byl to podle něj muž „výmluvný a proslul bezúhonným životem.“  Dal se však svést na scestí, aby jej pak „následovali skoro všichni kněží, obtížení dluhy, pověstní zločiny a buřičstvím, kteří se domnívali, že pomocí novoty uniknou trestům.“ Piccolomini ještě více upevnil převládající představu o českých zemích coby semeništi kacířů, Čech byl zkrátka prototypem heretika.

Vzor pro Luthera

Vzpruhu časem poněkud blednoucí památce dodal příchod německé reformace 16. století s Martinem Lutherem v čele, jenž v Husovi objevil svůj velký vzor. Po seznámení s jeho dílem se prohlásil za završitele Husových snah a v Německu podnítil vydání jeho stěžejního díla O církvi, dokonce ještě dřív, než vyšlo v Čechách. Zde se začaly Husovy spisy ve větší míře publikovat až po sto letech od jeho skonu.

Poměrně pozitivní obraz Husa i Jeronýma Pražského podává ještě katolík Václav Hájek z Libočan, jenž je jako dobré a učené muže staví do kontrastu se Žižkou a jeho „mordéři“. Pobělohorská rekatolizace se již samozřejmě snažila památku středověkého reformátora potlačit, zejména proto, aby napravila pošramocenou reputaci českých zemí a změnila stereotypní náhled na ně coby semeniště kacířství.

Osvícenský ideál

Novou etapu ve vnímání Husa a husitského hnutí vůbec znamenalo osvícenství. Pro rozumářské učence sklonku 18. století představoval středověký náboženský myslitel na jedné straně zaslepeného tmáře, na straně druhé však i kladnou postavu, protože stejně jako císař Josef II. a jeho stoupenci usiloval o reformování církve. V této době vymyslel František Martin Pelcl pozoruhodnou slovní hříčku: Joannes Hus I./JosepHus II. Nic nevadilo, že Husovy myšlenky a spisy již nikdo doopravdy neznal. Kdo by také ztrácel čas čtením nesmyslných náboženských traktátů...

Hus byl zkrátka člověk stojící na straně pokroku, ať už si pod ním dobové publikum představovalo cokoliv. Díky tomu mohl sloužit za vzor jak pro procísařské josefinisty, tak pro české národní buditele. V obrozeneckém prostředí se prostě soudilo, že Hus se přece postavil pražským Němcům a dokázal ze země cizáky vypudit. Proto mohl Ján Kollár, známý autor Slávy dcery, vyznat: „Já toto národní snažení a horlení Husovo za jeden z nejkrásnějších skutků v dějinách slovanského národa, obzvláště československého kmene držím.“ 

Palackého favorit

Nové pozornosti se Husovi dostalo zejména díky přelomové knize o českých dějinách z pera Františka Palackého Dějiny národa českého. Výklady otce české historiografie pak nadlouho utvářely obecný pohled na husitství a českou historii vůbec. Hus v jeho podání zahájil slavný věk národní minulosti, v němž český národ sehrál boj svůj hrdinský boj za svobodu, rovnost a pokrok. Jeho hnutí mělo v této interpretaci výrazně protiněmecký charakter, neboť namísto germánského feudalismu usilovalo nastolit pokrokovou slovanskou demokracii. 

Liberál a socialista

K Husovu odkazu se hlásili jak intelektuálové z okruhu T. G. Masaryka, tak i stoupenci dělnického hnutí, pro něž byl bojovníkem za sociální pokrok a uznávali ho čeští i němečtí členové sociální demokracie. Masaryk zase Husa vnímal především jako náboženskou osobnost, která morálně povznesla český národ a podnítila domácí reformaci, jež se svými myšlenkami svobody a tolerance stala hlavním přínosem českých zemí světu.

Jako nikdy předtím byl Hus a jeho hnutí vzpomínán v období první světové války, kdy zcela symbolicky právě v den 500. výročí Husova upálení, 6. července 1915, vyhlásil Masaryk boj habsburské říši. Legionáři bojovali pod prapory s vyobrazením kalicha, jejich oddíly dostávaly jména slavných husitských postav, aby je v jejich zápase motivovala „Husova pravda a ryzí přesvědčení“, stejně jako „Žižkova přímost a neohroženost“.

Ve víru 20. století

Spor o Husa přežil pád monarchie a znovu se rozhořel na pozadí první československé republiky, jež jeho památce velmi přála. Dokonce tak, že z toho vznikl mezinárodní skandál. Při oslavách 510. výročí Husova skonu se pravdymilovnému mistru dostalo tolika ovací ze strany nejvyšších představitelů státu, že papežský nuncius Francesco Marmaggi protestně opustil republiku. Takzvaná Marmaggiho aféra roku 1925 vyústila v dočasné rozvázání diplomatických styků mezi ČSR a vedením římskokatolické církve. A to nemluvíme o tom, že byla záhy po vzniku republiky založena nová Církev československá čerpající přímo z Husova odkazu.

Svébytnou kapitolu své druhé existence si Hus odžil za komunistického režimu, kdy způsob chápání jeho osobnosti a významu monopolně razil tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý, vzděláním historik a muzikolog. Obdivovatel díla Aloise Jiráska velebil Husa už od počátku 20. století a již tehdy potlačil náboženský rozměr jeho osobnosti, aby vyzvedl „sociálně-revoluční“ dimenzi jeho učení. Díky tomu také mohlo v padesátých letech, době, kdy byly jiné kostely odsouzeny k chátrání, dojít z jeho podnětu k znovuvybudování Betlémské kaple.

Po únoru 1948 se z Husa naplno stal revoluční buřič a tribun lidu, čímž režim demonstroval kýženou podobnost mezi cíli Husa (potažmo husitů) a svými. Skutečně je něco spojovalo a tím bylo přesvědčení o absolutní pravdě a povinnosti ji šířit. Jenomže mezi Husovou pravdou Božího zákona a pravdami marxismu ležela hluboká propast.

Známé čínské rčení říká, že chcete-li strom, nejlepší čas zasadit ho byl před dvaceti lety. Druhý nejlepší čas je teď. V případě šedesátiletého Sheikha Abdula Samada můžeme toto úsloví mírně poupravit – nejlepší čas zasadit strom byl před 48 lety. Druhý nejlepší je každý den.

Jeden strom za každý den

Sheikh Abdul Samad z Bangladéše již 48 let každý den vysazuje jeden strom. Za tuto dobu již vysadil nejméně 17 500 nových stromů. Se svým posláním Sheikh začal, když mu bylo 12 let a vytrval dodnes.

Otec čtyř dětí se většinu svého života živí jako řidič rikši. S průměrným příjmem okolo 100 bangladéšských taka denně (zhruba 31 korun) si musí vystačit s málem. Se svou ženou Jornou a svými dětmi žije Sheikh v chatrči postavené na vládním pozemku. Peníze, které Sheikh vydělá, musí vystačit na nákup jídla a zbýt musí i na sazenici stromku, kterou nakupuje v místním zahradnictví. „Někdy dostanu nějakou sazenici zdarma,“ říká vytrvalý zahradník Sheikh.

TIP: Zachránci stromů: Obdivuhodné poselství amatérských ekologů z Číny

„Zkoušela jsem mu sázení stromů rozmluvit, nakonec mě ale stejně neposlechl. Jeho láska ke stromům je nezastavitelná,“ říká o posedlosti Sheikha jeho žena Jorna.

Neobyčejný příběh Sheikha Samada naštěstí nezůstal bez povšimnutí. V rámci 26. výročního charitativního večera deníku The Daily Star byl za svůj celoživotní přínos životnímu prostředí oceněn částkou 100 tisíc bangladéšských taka (zhruba 30 tisíc korun). Dost peněz na to aby, si Sheikh na stáří dopřál lepší bydlení. A pochopitelně nakoupil nové sazenice…

Na farmě v indickém Ásámu se narodilo kůzle, jež trpí tzv. kyklopií – kvůli vzácné genetické vadě se mu vyvinulo pouze jedno oko i ucho, a navíc má pokřivenou horní čelist. Nejedná se sice o první podobný případ, nicméně zatím nepojmenované mládě překonalo nepříznivou prognózu – jedinci s kyklopií totiž umírají záhy po porodu.

Jeho majitel, Mukhuri Das, je přitom novým přírůstkem do stáda nadšený. „Šokovalo mě to. Narození jednookého kůzlete je jako zázrak,“ nechal se slyšet. „Teď se nám sem hrne spousta lidí, všichni ho chtějí vidět, a tak jsme díky němu slavní. Je jako dar od Boha.“ 

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Chin-Fei Lee z institutu ASIAA (Academia Sinica Institute of Astronomy and Astrophysics) na Tchaj-wanu, objevil velmi zajímavé věci v akrečním disku kolem jedné protohvězdy.

Vědci k tomu použili soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v chilské poušti. Pozorovali s ní protohvězdu označovanou jako Herbig-Haro (HH) 212, což je objekt v souhvězdí Orionu, vzdálený od nás asi 1 300 světelných let. Jde o učiněné vesmírné mládě, protohvězda zřejmě není starší než 40 tisíc let. HH 212 stále ještě mohutně nasává hmotu z ohromného akrečního disku materiálu, který krouží kolem ní.

Disk plný organiky

Lee a jeho tým v akrečním disku protohvězdy, který jim připomíná kosmický hamburger, objevili komplexní organické molekuly. V akrečním disku je například metanol, methylmerkaptan nebo formamid. Odborníci se domnívají, že tyto molekuly slouží jako stavební kameny při vzniku složitějších biomolekul, jako jsou aminokyseliny nebo cukry.

TIP: Vesmírné chutě: Mladičkou planetární soustavu obklopuje kosmický hamburger

Objevené organické molekuly se zřejmě tvoří na povrchu ledových zrn v akrečním disku. Záře rodící se hvězdy je pak uvolňuje do prostoru v podobě plynu, který pak můžeme detekovat pomocí soustavy ALMA. A jednou z nich třeba vznikne nový život.

Sviňuchy kalifornské neboli mořské kravičky jsou asi metr a půl velcí kytovci, kteří žijí na jediném místě světa - na severu Kalifornského zálivu u pobřeží Mexika. Podle odborníků jich zbyly už jen tři desítky. Jsou tedy nejen jedni z nejmenších, ale také nejohroženějších kytovců.

Pod ochranou delfíní ploutve

Osud sviňuch sice visí na vlásku, mexičtí ochranáři to ale nevzdávají. Při zřejmě posledním pokusu o jejich záchranu se domluvili s americkým námořnictvem a získali od nich komando vojenských delfínů.

Jsou to drsní profesionálové, kteří dovedou vyhledat a možná i zlikvidovat miny nebo nepřátelské potápěče. Teď ale tyto delfíní vojáky vycvičili jako stráž nešťastných sviňuch. Sviňuchy totiž ohrožuje rybolov, nikoliv ale přímo.

TIP: Jak zacházet s krakenem? Delfíni dovedou ulovit nebezpečné chobotnice

Sviňuchy milují ryby a občas se připletou do rybářských sítí, což může skončit jejich smrtí. To je chvíle, kdy by měli zasáhnout delfíni z ochranářského komanda. Postřehnou sviňuchu v nesnázích a upozorní na ni rybáře. Delfíny nasadí do Kalifornského zálivu letos v září. Společně se zákazem rybolovu sítěmi v této oblasti by to snad mohlo sviňuchy zachránit před vymřením.

Dnes se tam, jen kousek za Vídní, vlní v létě ve větru zlatá stébla pšenice. Na louce plné květin poletují motýli a bzučí včely i čmeláci. Listí osik, topolů a bříz nedalekého hájku se tiše třepotá. V roce 6 n. l. však místo kypělo čilým ruchem. Zimní tábor zvaný Carnuntum si tam zbudovaly legie římského císaře Tiberia. Vojenská posádka skýtala této výspě římského impéria záruky bezpečí, a tak se do sousedství Carnunta stěhovali i řemeslníci, obchodníci či lidé živící se příležitostnými pracemi. Vojsko a běžní občané žili odděleně, ale obě strany z tohoto soužití těžily. 

Ve 2. století bylo Carnuntum metropolí celé provincie Pannonia Superior, jež sahala daleko za hranice dnešního Rakouska až na Balkán. V dobách největšího rozkvětu žilo ve městě kolem 50 tisíc lidí. Právě z Carnunta vedl římský císař Marcus Aurelius boje s Kvády a Markomany, kteří se do provincie tlačili ze severu. Tzv. markomanské války, jež se táhly od roku 162 až do roku 180, předznamenaly celkový úpadek římského impéria – a zároveň i zánik Carnunta. V následujících staletích už město nedokázalo čelit opakovaným vpádům germánských kmenů. V 5. století bylo již zcela opuštěné, postupně se změnilo v ruiny a upadlo v zapomnění. 

Příchod badatelů

Od poloviny 19. století se prostor bývalého Carnunta ocital v centru pozornosti archeologů, kteří ovšem dlouho netušili, jak velké město v dobách své největší slávy bylo. Odhalili lázně, pozůstatky Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 tisíc diváků. Většina města však zůstávala dál ukryta pod zemí. 

Dnes se o ruinách Carnunta hovoří jako o „Pompejích u bran Vídně“: V oblasti bývalé metropole římské provincie Pannonia Superior se nikdy nijak intenzivně nestavělo. Na některých místech sice mohla památky pod zemí poškodit hluboká orba, ale v zásadě se zbytky města pod povrchem zachovaly dokonale. A Wolfgang Neubauer ukázal, co z nich dokážou na dálku zjistit moderní přístroje: Pustil se s jejich pomocí do zevrubného průzkumu slibné lokality ležící na západ od někdejšího městského amfiteátru, odkrytého klasickými vykopávkami v letech 1923 až 1930 – a objevil velkou gladiátorskou školu!

Tréninkové centrum pro gladiátory

Početné obyvatelstvo Carnunta zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. O tom, jaký význam lidé drsnému sportu přikládali, svědčí místní „tréninkové centrum“. Velikostí se vyrovnalo i slavné škole Ludus Magnus, kde cvičili gladiátoři pro zápasy v římském Koloseu. 

Od počátků císařství v roce 27 př. n. l. až do pádu Západořímské říše v roce 476 vznikla na území impéria asi stovka gladiátorských škol. Jejich budovy měly víceméně stejný základní stavební plán; většina z nich však byla později buď zničena, nebo je přestavěli pro jiné účely. Ruiny výcvikového střediska v Carnuntu ovšem nabízejí pohled do gladiátorské školy tak, jak na sklonku existence města fungovala. Podlouhlé budovy obklopovaly rozlehlou obdélníkovou dvoranu, jež tvořila srdce komplexu. V ní se nacházela kruhová tréninková aréna s dřevěnými tribunami, vystavěnými na kamenných základech, a uvnitř stála další kruhová ohrada, pro divoká zvířata. 

Jižní a západní křídlo obývalo až 75 gladiátorů. Většina cel byla tak malá, že v nich mohl spočinout jen jeden muž, a ani ten neměl místa nazbyt. Některé větší a luxusněji vybavené místnosti zřejmě sloužily majiteli školy, tzv. lanistovi, instruktorům a případně i gladiátorským celebritám. V obytné části našli archeologové také maličkou celu bez oken s natolik nízkým stropem, že se v ní dospělý muž nemohl ani postavit – tak vypadala samotka pro vzpurné zápasníky. 

Severní křídlo školy ukrývalo lázně s centrálním vytápěním. V ústředním topeništi hořela dřevěná polena a ohřátý vzduch se odtud rozváděl systémem kanálů v podlahách a stěnách. Udržoval přitom v lázních příjemné klima i v zimě, kdy venkovní teploty klesaly hluboko pod nulu. Do bazénů přitékala potrubím jak teplá, tak studená voda. Gladiátoři měli (podobně jako dnešní vrcholoví sportovci) v areálu zajištěnu regeneraci po tréninku i po zápasech. Přes podlahu se vytápěla rovněž tělocvična, kde se trénovalo, když venku zavládlo špatné počasí.

Dejte jim chléb a hry

Můžeme si být jisti, že gladiátorské zápasy v Carnuntu sledoval i císař Marcus Aurelius, který tam strávil nějaký čas během markomanských válek. V jedenácti letech navštívil místní klání poprvé i jeho syn a nástupce trůnu Commodus, pro nějž se pak zmíněná zábava stala životní láskou.

Zápasy vzbuzovaly v Římě prudké vášně. Lidé se hrnuli na tribuny v očekávání krvavé podívané a mezi návštěvníky se pravidelně strhávaly rvačky o nejlepší místa. Římané chodili na gladiátorské zápasy z velmi podobných pohnutek, jaké nás dnes vedou ke sledování drsných akčních filmů plných násilí: V kině či doma u televize hledáme únik z denní reality a utvrzujeme v sobě pocit, že hodnoty, s nimiž stojí a padá naše civilizace, nakonec zvítězí. Díky podívané na bojující gladiátory zaháněli Římané frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Šlo zároveň o součást spolehlivé formule „chléb a hry“, jejíž pomocí udržovali vládci masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu.

Status gladiátorů se postupně významně měnil. Za římské republiky v letech 509 až 27 př. n. l. bojovali v arénách odsouzení zločinci, váleční zajatci či otroci koupení a vycvičení speciálně pro tyto účely. Tu a tam se v amfiteátrech bili rovněž svobodní muži, kteří si takovou kariéru vybrali dobrovolně. Za římského císařství v letech 27 př. n. l. až 476 n. l. patřili gladiátoři stále ke společenským vyděděncům; v jejich řadách se však nacházeli nejen svobodní jedinci, ale také muži (a dokonce i ženy) z urozených rodin, kteří pohrdli svým výsadním sociálním postavením, aby se mohli zápasům věnovat jako sportu. 

Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak ji líčí například oscarový snímek Gladiátor. Pro lanisty představoval každý bojovník značnou investici: Platili za jeho ubytování, stravu i výcvik a peníze se jim vracely pronajímáním zápasníků. Pokud by gladiátorovi hrozila při každém střetu s protivníkem smrt, pojilo by se podnikání lanistů s neúnosně vysokým rizikem bankrotu. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.

V zákulisí zápasů

Výzkumy pozůstatků gladiátorské školy v Carnuntu odhalily některé zajímavé okolnosti výcviku. Podařilo se například najít místo, kde stával tzv. palus – dřevěný sloup, na němž bojovníci dlouhé hodiny cvičili výpady. Palus byl vždycky prezentován jako tlustá kláda, v carnuntské cvičné aréně se však jednalo o tyč silnou pouhých pár centimetrů. Gladiátoři na ni přitom nevedli útoky s plnou intenzitou, protože by dlouho nevydržela. Primitivní trenažér tedy sloužil k pilování techniky přesných zásahů. 

Gladiátoři byli specialisté a každý z nich se cvičil v určitém způsobu boje. Tzv. murmillo měl úzký meč, v ruce nesl podlouhlý štít a hlavu mu chránila helma s hřebenem. Často nastupoval proti bojovníkům s malým štítem v jedné ruce a s krátkým zakřiveným mečem zvaným „sica“ v druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a poté ho zasáhnout trojzubcem. Tradiční vykopávky na místě někdejší carnuntské školy pak odhalily, že do výzbroje některých bojovníků patřila čepel, jejíž pomocí mohli síť rozříznout a vymanit se z ní.

Jedno z největších překvapení však archeologům přichystal nález obyčejných kuřecích kostí. Gladiátoři byli vegetariáni, což jasně dokázala analýza kosterních pozůstatků z gladiátorských hřbitovů. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Běžné nápoje bojovníků obsahovaly ocet a popel – primitivní verze dnešních iontových nápojů jim měla zajistit potřebné minerály. Kde se tedy v aréně gladiátorské školy vzaly zbytky po masité hostině? Podle archeologů si boháči z Carnunta objednávali ve škole soukromá představení a součást této „VIP podívané“ tvořilo luxusní občerstvení včetně pečené drůbeže!

Psi už v dávné minulosti hlídali obydlí nebo pomáhali při lovu. Později se od plotů a branek přemístili k postelím a gaučům. Někteří šli ještě dál a své majitele z peřin bezostyšně vytlačili. Kde se zrodila láska ke psům, která překonala hranice mezi člověkem a zvířetem?

Stačí pohlédnout na šlechtické portréty novověku a je jasné, jaké postavení psí miláčkové u dvora měli. Zvláště šlechtičny trávily svůj čas v osamění na letních sídlech, když jejich muže odvolaly povinnosti ke dvoru. Právě pro ně byl psík příjemným společníkem. Šlechtický pes se měl podstatně lépe, než většina poddaných. Ale zajít bychom mohli i dále do minulosti. Už nástěnné rytiny v hrobkách faraonů představují psy téměř jako členy rodiny. Významem i zobrazenou velikostí často převyšovali panovníkovy manželky.

Carský mazlíček

Lásce ke psům zkrátka propadali i ti nejvýše postavení. Například ruský car Alexandr II. (1818–1881) si oblíbil irského setra Milorda. Do dějin vstoupil jako roztomilý černý hafan, ve skutečnosti však prý měl červenou srst s černými špičkami chlupů. Carovi ho daroval jistý polský statkář s tím, že pes není čistokrevný. Alexandrovi to evidentně nevadilo. Milord jej provázel na každém kroku. Poddaní si svého cara bez jeho psa už ani neuměli představit. A také s ním spojovali leckteré úsměvné historky.

Jistý obchodník se jednou natolik nešikovně tlačil přihlížejícím davem, aby byl svému carovi co nejblíže, že přitom Milordovi šlápl na tlapku. Pes si to nenechal líbit a uštědřil mu pořádný kousanec. Obchodník se sesunul v bolestech na zem a car se mu za svého psa velkoryse omlouval. Pokousaný nebožák však opáčil, že se není za co ospravedlňovat. Naopak, otisk psích zubů pro něj bude celoživotní nesmazatelnou památkou na tento výjimečný den, kdy na něj shlédl samotný car.

Zda je tato historka pravdivá, se už nejspíš nedozvíme. Jisté však je, že Milord byl ve své době nejslavnější pes v celém carském Rusku.

Nacistický prominent

Nacistické zákony přistupovaly k lidem hůř, než ke zvířatům. A to doslova. Právě zákon o ochraně zvířat z roku 1933 byl totiž v nacistickém Německu k němým tvářím nejvstřícnější. Dokonce až na výjimky výrazně omezoval pokusy na zvířatech. Že je vykonával na lidech, už je další věc. Zákon byl inovován až v roce 1972 verzí, která se k pokusům na zvířatech stavěla mnohem přístupněji!

Tento německý zákon mnohé vypovídá i o svých tvůrcích. Hodně nacistických pohlavárů k němým tvářím velice tíhlo. Včetně samotného Hitlera. On i jeho partnerka Eva Braunová celé roky chovali několik chlupáčů. A Hitler se s oblibou nechával se svými psy fotografovat. Domníval se, že tím zdůrazní svou lidskou stránku. Obzvláště si oblíbil fenku německého ovčáka Blondi. Tu mu v roce 1941 už jako sedmiletou daroval jeho osobní tajemník Martin Bormann.

Spolu až do konce

Hitler psa miloval a v jeho společnosti se prý dokázal nejlépe odreagovat. Blondi s ním trávila čas až do samého konce. I v bunkru pod říšským kancléřstvím. Dokonce ji nechával spát ve své posteli, což se Evě Braunové vůbec nelíbilo. Předtím, než sám spáchal sebevraždu, dal psa otrávit. Vyzkoušel tak na něm účinnost jedu, který si později sám vzal. V té době měla Blondi dokonce pět štěňat, se kterými si v bunkru hrávaly děti Josepha Goebbelse. Štěňata i děti potkal stejný osud, jako jejich rodiče. Smrt.

TIP: Jak psi rozumí lidské řeči: Vnímají intonaci, ale i obsah sdělení

Za zmínku také stojí, že tento německý ovčák nebyl tak úplně německý. Blondi údajně pocházela z prestižní české chovatelské stanice v Kravařích na Opavsku. Ze stejné stanice vzešel také vlčák, kterého si po válce pořídil prezident Eduard Beneš.

Nejslavnější český pes

Pokud hledáme nejslavnějšího českého psa, stačí vejít do knihkupectví či knihovny. Vždyť kdo by neznal Dášeňku, čili život štěněte. Autor knihy a majitel onoho roztomilého „malého nic“ si se skutečným štěnětem foxteriéra užil své. Kromě toho, že Dášeňka rozkousala, na co přišla, neměla vůbec smysl pro fotografování. Karel Čapek jako vášnivý fotograf se ovšem nedal. Nakonec se mu to přece jen povedlo. Dášeňka je tak patrně držitelkou jednoho světového rekordu. Patrně u žádného jiného slavného psa nemáme tak dokonale popsané štěněčí období, jako u ní.

Alex Borg je švédský inženýr ze skupiny AmazingDIYProjects, která se prezentuje poněkud bláznivými vynálezy. Nedávno Alex přišel s létajícím strojem s mnoha malými rotory, který vzdáleně připomíná létající koberec skřížený s hejnem včel. A také se na něm proletěl.

Velmi hlučný stroj s kolmým startem a přistáním nese jméno chAIR a ve vzduchu ho nese celkem 76 rotorů uspořádáných do čtyř multirotorových systémů. Elektrické motory pohání 80 lithium-polymerových baterií o váze 35 kg.

TIP: Studenti ze Singapuru postavili multikoptéru, která unese člověka

Uprostřed této extrémní multikoptéry je pohodlná sedačka pro pilota. První let, který absolvoval sám vynálezce, trval dohromady 8 minut a za tu dobu stroj spotřeboval polovinu energie z baterií.

Pokud byste si chtěli vyrobit svůj chAIR, pak vězte, že vás vyjde na zhruba 10 tisíc dolarů (asi 230 tisíc Kč). Létající koberec chAIR sice není příliš praktický, ale zábava to je prý zaručená.

Červnový liják mě zahnal pod klenbu mohutného javoru. Ani ne patnáct metrů ode mne na pokraji mýtiny a trnkových křovin stála na prkenných nohou srna. Chvíli jsem si myslel, že je zraněná, ale pak se jí pod „zrcátkem“ objevila neustále rostoucí bublina. Vzápětí se ve vysoké trávě ozvalo žuchnutí a na světě se ocitlo čerstvě narozené srnče, které neurvale omýval lijavec …

Nebezpečná útlocitnost

Říje srnce obecného (Capreolus capreolus) začíná v polovině července a trvá zhruba měsíc. Srny jsou poté latentně březí, takže až do listopadu se v nich zárodek nového života takřka nevyvíjí. Mládě v sobě nosí 280–300 dní, což je pozoruhodné i proto, že mnohem mohutnější laň je březí jen 240 dní. V červnu, výjimečně i na konci května, rodí samice jedno (někdy dvě; naprosto ojediněle tři) hnědé, bíle skvrnité srnče.

TIP: Jak fungují záchranné stanice aneb Nemocnice pro divoká zvířata

V prvních dnech zůstávají srnčata skrytá v husté vegetaci, kam je matka přichází několikrát denně krmit. Po cca třech týdnech srnče přijímá i rostlinnou potravu a je matkou pouze dokrmováno; k úplnému odstavení dochází až na podzim. Čekání v úkrytu je taktika, která účinně chrání mláďata před šelmami. Nedovede je však ochránit před nepoučenými lidmi. Někteří návštěvníci lesa totiž považují dočasně osamocená srnčata za opuštěné sirotky, hladí je a zanechávají na jejich srsti lidský pach (čímž mohou způsobit, že je matka již nepřijme a opustí) nebo se jich zbytečně ujímají. Nevědomky tak připravují mláďatům neradostnou budoucnost. Je třeba respektovat, že v přírodě se s přirozenými ztrátami na mláďatech počítá. Ve většině případů je lepší dát jejich životním příběhům volný průběh a – nevměšovat se!

Mláďata v pyžamu

Při výpravách do přírody můžeme poměrně často narazit i na rodiny divokých prasat (Sus scrofa). Černá zvěř je v naší zemi považována za přemnoženou a populace nadále explozivně roste. Bachyni se selaty můžete objevit jak na sněhu, tak i na prahu léta, protože vrhy černé zvěře jsou u nás rok od roku variabilnější! Kromě člověka nemají u nás přirozeného nepřítele s výjimkou několika vlků v Moravskoslezských Beskydech. Ostražitá a nesmírně inteligentní černá zvěř vede především noční život, takže lidé místo na černé rytíře narazí spíše na jejich stopy – rozrytou zem.

Jestliže v lese náhodou objevíte selata v rozkošných světle hnědých pruhovaných „pyžamech“, buďte ostražití. Jejich máma je totiž dokáže srdnatě bránit a zranění, která může způsobit páráky a klektáky (spodní a horní špičáky) mohou být hrozivá. Z vlastní zkušenosti však v rámci objektivity musím říci, že jsem s černou zvěří i s jejími mláďaty přicházel do úzkého kontaktu takřka po deset let a nikdy jsem nezažil ani jediný incident. Ačkoli je dlužno přiznat, že jsem byl vždy doprovázen dvěma aljašskými malamuty.

Blízký kontakt s rodinkou divokých prasat vám však zprostředkuje trpělivost a dobrý dalekohled. Sledování inteligentních společenských sudokopytníků bude patřit k vašim nezapomenutelným zážitkům.

Kam za srnami a černou zvěří

Odpověď je jednoznačná: „Kamkoliv.“ Srnčí patří k naší nejhojnější zvěři a její počet se odhaduje na 300 000 kusů. Přemnožení srnčí zvěře, které nastalo s vyhubením přirozených predátorů (zejména vlků), je nežádoucí, poněvadž je příčinou poškození lesa, které nakonec vede k ochuzení porostů; nejvíce trpí okusem mladé stromky. V příliš husté srnčí populaci se také často vyskytují váhově podprůměrní jedinci s nekvalitním parožím, kteří jsou i méně plodní. Srnce najdete v lesích, polích, v nížinách, vrchovinách i horách s výjimkou nejvyšších horských partií. Srnčí zvěř se velmi dobře aklimatizovala i v kulturní krajině, kde dramaticky ubylo vhodných remízků. V posledních letech se negativně projevuje zvýšení osevních ploch s řepkou olejkou, jejíž spásání způsobuje srnčí zvěři zažívací obtíže, které mnohdy končí i úhynem zvířat.

I divoká prasata se vyskytují téměř na celém území České republiky, i když v hustotě populace jsou značné rozdíly. V naší přírodě se dokonale přizpůsobila. Pokud mohou bez problémů ustoupit do lesních areálů, často v noci hledají potravu i v bezprostřední blízkosti lidských příbytků a vnikají i do zahrad. V nacházení potravy jsou všežravá prasata velmi úspěšná – živí se rostlinnou potravou, houbami, mlži a plži, hlodavci, ptačími vejci a s chutí se pustí do každé mršiny. Za veder s oblibou vyhledávají kaliště.

Nesou Izrael a Itálie vinu na ukřižování Ježíše Krista? Rozhodnout má v této otázce Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, na který se obrátil svérázný keňský právník Dola Indidis. Ze strany Keňana nejde o první pokus učinit zmíněné země odpovědné z vraždy Ježíše, podobnou petici soudu doručil již před 10 lety. Tehdy se jí soud odmítl zabývat.

2000 let stará vražda

V novém návrhu Dola Indidis viní ze smrti Krista kromě Izraele a Itálie i některé historické postavy, například Piláta Pontského, římského prefekta provincie Judea, který podle Bible odsoudil Ježíše k ukřižování. Mezi dalšími žalovanými je i tehdejší římský císař Tiberius, Héródés Antipas a další historické či biblické postavy.

Podle Dola Indidise byl Ježíšův výslech v rozporu s tehdejším i současným právem. Byly proti němu použité nezákonné formy mučení a celý proces odporoval všem formám spravedlnosti. „Někteří přítomní na Ježíše plivali, vysmívali se mu a bušili do něj pěstmi,“ okomentoval své pohnutky keňský právník.

TIP: Pastor ze Zimbabwe tvrdí: „Mám přímou telefonní linku na Boha“

S největší pravděpodobností ale snaha Keňana ani tentokrát nedojde svého naplnění. Podle mluvčího haagského soudu se Mezinárodní soudní dvůr podobnou žalobou zabývat nemůže, neboť tato nespadá do jeho kompetencí. „Zabývat se něčím podobným není pro Mezinárodní soudní dvůr ani teoreticky možné,“ prohlásil směrem k petici jeden ze zpravodajů haagského soudu.