I poučený laik dnes ví, že nositelem světla jsou fotony. Pod pojmem „foton“ rozumíme nehmotnou částici, kterou unikátně popisuje její vlnový vektor, v němž je zakódován jednak směr šíření fotonu a také jeho energie.

Experimenty provedené již v minulosti však ukazují, že foton si nelze zjednodušeně představit jako kuličku a elektromagnetické záření jako proud takových kuliček. Je totiž zřejmé, že světlo vykazuje současně vlastnosti vln (na tomto principu ostatně staví celá pozorovací astronomie), které se chovají podobně jako třeba vlny zvukové. Jiné pokusy pak poukázaly na vlnové vlastnosti „klasických“ částic: Podařilo se například zaznamenat interferenci elektronů na dvojštěrbině. 

Tento tzv. vlnově-částicový dualismus zaměstnává fyziky již od počátku 20. století. Jasno pro odborníky – a zmatení pro laiky – vnesla do problému až kvantová mechanika a následně kvantová teorie pole. Uvedený teoretický rámec pracuje s abstraktním polem, jehož zvlnění (nahromadění energie neboli výrazný energetický výkyv proti pozadí) se interpretuje jako výskyt částice. Každá částice má „své“ kvantové pole. Z kvantové teorie pole vyplývají částicové i vlnové vlastnosti mikrosvěta přirozeně jako fyzikální limity.

O kudlankách je známo, že si příležitostně dopřejí malého obratlovce, třeba ještěrku, mloka nebo myš. Švýcarští a američtí vědci ale nedávno přišli na to, že kudlanky překvapivě často a s chutí loví malé ptáky. Je to prý mnohem častější, než si kdo kdy pomyslel.

TIP: Dobrá investice: Být obětí sexuálního kanibalismu se samcům kudlanek vyplatí

Badatelé zdokumentovali přes 140 různých případů ulovení ptáka kudlankou a mnohé z těchto snímků jsou jenom pro silné povahy. Ukázalo se, že ptáky loví kudlanky řady různých druhů, a to na všech kontinentech včetně Antarktidy. Kořistí těchto vražedných hmyzích dravců se stalo celkem 24 druhů ptáků. Většinou jde o kolibříky, v kusadlech kudlanek ale skončili další druhy ptáků.

Snovač žlutý (Ploceus velatus) je typickým obyvatelem afrického kontinentu. Ani se nemusíte moc snažit, abyste jej objevili ve stepích i na pastvinách, v lesích a džunglích, polopouštích, ale i v mokřadech. Navzdory hojnosti tohoto ptačího druhu zůstávají jeho rituály v období námluv fascinující, i když těžko zachytitelnou záležitostí.

Osamělá hnízda i „sídliště“

V Africe můžete sledovat osamělá hnízda snovačů postavená na listoví palem či akácií, ale taktéž hustě osídlená sídliště, čítající stovky opeřenců. Velké kolonie dokáží budovat komplikovaná sídliště, kde jedno hnízdo navazuje na druhé. Na sebe napojená tři i čtyři hnízda ale žel někdy při silnějším větru neudrží nápor a utrhnou se. „Panelák“ snovačů se zřítí k zemi a výstavba může začít znovu.

TIP: Rybák dlouhoosasý aneb Nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

V prosinci, uprostřed jihoafrického léta, pravidelně hnízdí velké kolonie v okolí resortu, který mám pronajatý. Obzvlášť výrazně se snovači projevují na jednom stromě, kde je již z dálky slyšet skřek a pohvizdování. Právě tady jsem měl poprvé poznat, jak nesnadným fotografickým objektem jsou tito zdánlivě snadno zachytitelní ptáčci.

Chytráci, kteří neradi pózují

Pod stromem jsem kroužil delší dobu a čekal na nepozorného opozdilce, který včas nezmizí v bezpečí několikametrové výšky svého hnízda. Brzy jsem ale pochopil, že pro uspokojivý záběr se ke snovačům musím dostat blíž. V sandálech jsem začal šplhat na strom a sotva jsem s těžkou fototechnikou zdolal první tři výškové metry, ptáci ztichli. Místo štěbetavých žlutých „vrabčáků“ bylo občas slyšet jen v dálce projíždějící auto. Nakonec jsem vylezl sedm metrů nad zem a usadil jsem se do mohutného přírodního křesla, vytvořeného z kmene stromu a jeho silných větví. Nejbližší hnízdo ode mne bylo sotva tři metry. Ulomil jsem pár větviček, které mi bránily v dokonalém výhledu. Lepší pozici bych si ani nemohl přát.

Drobný žlutý sameček, který se doposud ukrýval ve hnízdě, vystrčil zprvu zobák, pak celou hlavu. Natočil ji ke mně a ostražitým pohledem si mě změřil. Doostřil jsem a čekal, až vyleze celý. Snovač ovšem vystartoval tak bleskurychle, že jsem vůbec nestačil zareagovat. Hrobové ticho se změnilo v hlasitý rámus snovačů a koruna stromů vmžiku zežloutla novými pestrými květy. Jakoby na povel se ale celá ta žlutá okřídlená květena vznesla nad strom a zmizela. S pohledem za posledním mizejícím ptákem jsem si jen smutně povzdychl.

Po hodině čekání, kdy se zprvu pohodlné křeslo změnilo v mučicí nástroj, jsem to vzdal. Proklel jsem všechny ty opeřence a krkolomně slezl dolů. Když jsem se zpocený dotkl země, ozvalo se veselé štěbetání a frrrrr – parta snovačů se s křikem vrátila zpět do svých hnízd. „Žluťásci“ se mi dokonale vysmáli a já bral tohle pokoření jako výzvu pro příště.

Zákonitosti domovní prohlídky

Prosinec je pro pozorování snovačů skvělý měsíc. V Jižní Africe je to začátek období dešťů. Tráva vyskočí z hlíny a zazelená se, začíná období stavění hnízd, pak samotné hnízdění a svádění samičky s následujícím pářením. Rok následující po výše popsaném debaklu jsem náhodou objevil most, vedle nějž bylo na okrajích větví sotva sedmimetrového stromu několik snovačích hnízd. Byli tak zabráni do svého rozmnožovacího rituálu, že mne vůbec nevnímali a zajímali se pouze o svá obydlí a vzájemné hašteření. Týden jsem ke stromu chodil a postupně jsem začal pronikat do tajů jejich hejna.

Jakmile se objevila samička vybírající partnera, okamžitě se strhlo šílené překřikování, prudké třepetání křídel a pod váhou drobných tělíček se rozkývaly celé větve. Není pochyb o tom, že jsou samičky snovačů vybíravé. Když taková dáma přistane u nejkrásnějšího hnízda, ze kterého netrčí ani kousek stébla, ostatní, odmítnutí samečci neustávají v tokání. Nová paní domácí vleze úzkým otvorem, který je úmyslně otočen k zemi a tvoří tak i někdy dvaceticentimetrovou trubku (opatření proti případným nechtěným návštěvníkům z rodu plazů), a zkontroluje kvalitu práce. Frrrnk a nevěsta je pryč. Mladík neobstál. Netuším, co se „madam“ znelíbilo. V každém případě tohoto mladíka zavrhla a vyletěla ven z hnízda.

Ostatní samečci se ihned pustili do svatebního tance, aby slečnu nalákali k sobě. Kupodivu mávali křídly a křičeli i ti, kteří sotva začali se stavbou a měli na větvi bez listí namotáno sotva pár stébel zelené, ještě nevysušené trávy. Co kdyby se samička chtěla přičinit. Bývá totiž zvykem, že potenciální družka hodnotí i příbytky rozestavěné a jakmile ji žlutě zbarvený mládenec uhrane, dá se s ním do stavby a hnízdo dokončí oba společně.

Na rychlíky rychlospouští

Po několika dnech jsem měl zachyceno tolik poskakujících a hašteřivých samečků, že se notebook pomalu začal přebarvovat nažluto. Každopádně se mi stále nedařilo udělat fotku v letu, což je u těchto žlutých rychlíků šílený úkol. Nakonec jsme s kolegou, kterého snovačí mánie taky pohltila, začali přicházet na vhodnou taktiku. Přejíždět objektivem z jednoho opeřence na druhého nemělo žádný smysl. Stejně jsme byli pomalejší. Vybrali jsme si proto nejbližší hnízdo a čekali.

Sameček této téměř již dokončené stavby byl pečlivý a dochvilný. Toužil již založit rodinu co nejdříve a na závěrečných pracích si dával pečlivě záležet a neustával v pracovním nasazení. Sotva vylétl od hnízda a vyrazil do nedalekých travin, aby uštípl kousek stébla, hned se zase vracel. Každou vteřinu přilétá ke stromu několik žlutých „vrabčáků Afriky“ a bylo obtížné sledovat mezi nimi toho našeho. Ale jakmile se snovač propletl mezi větvemi a viditelně mířil k hnízdu, jeden z nás jen houknul: „Už letí!“ Kolikrát jsme ani nestačili vyslovit těch pár slov. Sotva jsme vykoktali: „U.., u…,“ a snovač byl v hnízdě. Ale dříve než dosedl a vůbec se dostal do zorného pole hledáčku, rychlospoušť nastartovala palbu snímků. A tak jsem dělali jednu fotku za druhou. Občas něco vyšlo, ale každý den jsme se prokousávali stovkami nepovedených snímků. Kvůli nutnosti mazat každý večer nepoužitelné záběry jsme se pasovali do postu „mazáků“.

Kolo se uzavírá

Datum letenky je nekompromisní, a tak opouštíme snovače v období, kdy jsou hnízda dokončena a namlouvání vrcholí. Nastává doba snůšky, kdy na řadu přichází samička, která se bude o vajíčka po dobu dvanácti dnů starat. Jakmile se mláďata vylíhnou, samička je začne krmit housenkami, dalším na bílkoviny bohatým hmyzem a nakonec i semeny trav. Po čtrnácti dnech vyletí mladí snovači z hnízda, a jestliže se vyhnou všem nástrahám, které na ně v životě čekají, budou po roce schopní předat štafetu snovačího namlouvání další generaci.

Koloběh se uzavírá a mláďata můžou dokonce stavět hnízda vedle svých rodičů. Toto soužití trvá jen po dobu dvou tří let, kterých se snovači dožívají. Pak odlétají na poslední pouť do ptačího nebe. Jedni umírají a jiní zaujímají jejich místa. Dokonalý koloběh života řízený ještě dokonalejším přírodním systémem naší planety.

Rodný list snovače žlutého (Ploceus velatus)

Řád: Pěvci (Passeriformes)
Čeleď: Snovačovití (Ploceidae)
Velikost: Jsou asi 11–15 centimetrů dlouzí.
Prostředí: Žijí v jižní Africe, dokonce i v pouštních oblastech zasahujících do Angoly, Zambie and Malawi. Přednost dávají polopouštním keřovým porostům, otevřeným savanám, okrajům lesů a příbřežním porostům i lidmi obhospodařovaným oblastem s řídce rostoucími stromy.
Hnízdění: Hnízdí v prosinci a lednu. Hnízdo utkané z trávy staví téměř výhradně samečci. Vajíčka kladou od července do března, přičemž vrchol sezóny je od září do února. Kladou 1–6, obvykle 2–4 vajíčka, na nichž samička sedí 12–14 dní.
Starost o mláďata: O krmení mláďat se stará pouze samička a mláďata opouštějí hnízdo po dalších cca 16–17 dnech.
Potrava: Živí se semeny, ovocem, hmyzem a nektarem.
Průměrný věk: Podle dostupných údajů 2–4 roky.
Početnost: Jde o velice početný druh, jehož existence zatím není nijak ohrožena.

Praha měla roku 1900 asi 201 600 obyvatel (s předměstími zhruba jednou tolik), Brno přibližně 109 000. Ve Vídni tehdy žilo okolo 1,6 milionu lidí všech národností podunajské monarchie. Z nich se bezmála 103 000 oficiálně přihlásilo, že užívají češtinu jako „obcovací jazyk“. Tento termín však nebyl jasně definován z hlediska národnosti, a tak se skutečný počet vídeňských Čechů odhaduje na 250 000 až 300 000 (šlo o jazyk každodenní komunikace, který se uváděl do sčítacích formulářů, a nepřímo se od něj odvozovala národnost, která se neudávala).

Za kariérou

První čeští osadníci se ve Vídni začali objevovat už za Přemysla Otakara II. Později je následovali služebníci a muzikanti doprovázející šlechtice na jejich misi k císařskému dvoru. Zhruba od poloviny 19. století převážili v hlavním proudu našinců putujících do rakouské metropole řemeslníci, především krejčí, ševci, cihláři, ale také služebné, kuchařky a cukráři. Usazovali se zprvu hlavně na předměstí, v obvodech Landstrasse a Wieden. Kolem roku 1900 snad ve všech lepších rodinách vařila dobrá česká jídla a starala se o děti Anna, Zdenka nebo Božena.

Protipól této vrstvy tvořila početně malá, ale intelektuálně významná skupina šlechticů, vědců, lékařů, učitelů, umělců a úředníků. Ve Vídni se daly lépe získat kontakty a možnosti kariéry byly mnohem nadějnější než v Praze. Nejlepší školy v mocnářství lákaly do metropole i studenty. Vídeňané si hodně cenili pražských učitelů, neboť jejich němčina se vyznačovala čistotou, nezasaženou dialektem, jak se to v uzavřené enklávě bez živých kontaktů stává.

Problém identity

Někteří krajané ale raději změnili svou identitu. Být Čechem ve Vídni totiž často nepřinášelo nic pozitivního. Oděvem a chováním vyvolávali Češi v rodilých Vídeňanech dojem křupanů z venkova, kterými skutečně namnoze byli.

Zpočátku přijímalo město na Dunaji Čechy bez výraznějších negativních emocí. Ještě v posledních dvaceti letech 19. století Vídeň s Prahou vzorně spolupracovala a starostové se oslovovali „vysoce vážený pane kolego“. Městské správy si vyměňovaly informace třeba o postupu, jak k centru připojit předměstí, nebo o posuvných žebřících hasičského sboru. Po požáru vídeňského Ringtheatru roku 1881 zorganizovala Praha v Čechách finanční sbírku na pomoc obětem. Vídeň zase pomohla Praze po požáru Národního divadla. Když ale Češi začali sklízet ve své národní emancipaci první úspěchy, nevraživost Vídeňanů se stupňovala.

K česko-německému rozkolu přispěly i nepokoje vyvolané roku 1897 vládním pokusem o zavedení jazykových nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu a němčinu tak, že by němečtí úředníci museli v praxi ovládat oba jazyky, nebo by byli nahrazeni českými, pro něž to nepředstavovalo problém.

Vídeňský starosta Karl Lueger v obavách z přívalu českých přistěhovalců, který by mohl smést německou Vídeň, zastával vyloženě protičeské postoje. Podle jeho nařízení z roku 1897 mohl občan získat obecní pracovní místo od města Vídně, pouze pokud náležel k německé národnosti. V roce 1901 toto nařízení ještě zpřísnil na povinné veřejné přihlášení se k němčině.

Pozdrav ze staré vlasti

Vídeňané se české invazi bránili humorem, zpočátku neškodným, později stále více xenofobním. Dělali si především legraci z němčiny s českým akcentem. Našinec jako vídeňská figurka se stal oblíbeným námětem lidového šprýmování i vídeňských písniček.

České němčině s překrucováním slov, komolením a špatnou větnou skladbou Vídeňané říkali bémaklování. Jüdeln, židovská němčina, se jako zdroj taškařice nemohla imitování Čechů vyrovnat. Populární kabaretiér Peter Wehle († 1986) napsal: „Nám Vídeňákům holt připadá bémaklování (…) veselé a komické. Možná je to zasunutá vzpomínka na stříbrný a zlatý věk operety, kde se použitím českého nebo maďarského přízvuku téměř vždy dosáhlo komického efektu.“ Mezi české výrazy, které se často zařazovaly do textů vídeňských písní a kterým tehdy všichni rozuměli, patřily: hubitschka, ne rosumi, chlapetz, je to tak, schestak.

Ke konci 19. století otevřel Čech Jan Gabriel na vídeňské Habsburgergasserestaurant, z nějž se zakrátko stal prvotřídní podnik. Jeho úspěch způsobil především plzeňský Prazdroj, tehdy už mezinárodně proslulé pivo. V oblibě jej měl i císař František Josef, který při návštěvě Plzně roku 1874 pravil: „Jest mi podivné, že se ještě nikomu nepodařilo napodobit lahodnou chuť plzeňského piva, ač se o to naši sládci, například ve Schwechatu pokoušejí.“ Plzeňské pivo bylo součástí císařského menu. Gabriel brzy koupil další podnik, Schweitzerhaus v Prátru, a obě restaurace se staly vídeňskou atrakcí.

TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Hospody se spolu s českými školami a krajanskými spolky staly společenskými centry života české menšiny ve Vídni. Že české pivo posilovalo krajany na duši, dokládá Jaroslav Hašek v kapitole Jak se baví Češi ve Vídni v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, když píše o konzumaci piva jako přijímání pozdravu ze staré vlasti.

Hned první dny operace Barbarossa přinesly německým tankistům šok v podobě sovětského těžkého tanku KV-1. Německé PzKpfw III a PzKpfw IV neměly takřka šanci tento silně pancéřovaný stroj zničit – disponovaly jen 50mm, případně 75mm krátkohlavňovým kanonem. Na řadu proto přišly improvizace v podobě stíhačů tanků. Vznikly montáží výkonných protitankových děl na různé dostupné podvozky. Teprve během zimy 1942–1943 na frontu dorazily PzKpfw VI Tiger, jejichž kanón ráže 88mm už pancíř tanku KV-1 probil.

Jak ulovit Tigera?

Nezaháleli však ani Sověti. Ti nejdřív zařadili do výzbroje vylepšené KV-1S, po nichž nastoupily KV-85 s kanónem ráže 85mm – ani ty se však nemohly plně měřit s Tigery. Počátkem září 1943 začaly brány sovětských závodů opouštět nové stroje IS-1 (IS jako Iosif Stalin) se stejným dělem, které používal KV-85. Velení Rudé armády požadovalo ještě instalaci 122mm kanonu, odvozeného od tažného M1931/37 (A-19), který se v bitvě u Kurska velmi osvědčil. Jeho maximální dostřel dosahoval 15 km, svým 25kg průbojným granátem prorazil na 1 500 m kolmou 15cm ocelovou desku.

Konstruktéři tuto zbraň urychleně upravili tak, aby se dala namontovat do věže tanku IS-1. Sovětské vrchní velení (Ставка) však požadovalo univerzální tank, který by dokázal nejen ničit Tigery, ale rovněž prorážet opevněná obranná postavení a poradit si i s pěchotou nepřítele. Šlo tedy o poněkud odlišnou filozofii nasazení, než jakou vyznávali Němci, kteří kladli hlavní důraz na protitankový boj. Návrh nového těžkého tanku schválil samotný Stalin 31. října 1943, výrobu vedl šéfkonstruktér Nikolaj Šašmurin.

První exemplář vznikl už 12. listopadu – kanon konstruktéři instalovali do upravené věže IS-1, kvůli silnému zpětnému rázu mu přidali úsťovou brzdu. Prototyp dostal označení Objekt 240. Zkušebních střeleb se zúčastnil i člen Státního výboru obrany maršál Kliment Vorošilov, kterého málem zasáhly kusy roztržené úsťové brzdy. I přes tuto nehodu prošel stroj testy na výbornou, jen brzda se vyměnila za typ obvyklý u německých tankových kanonů.

Při zkouškách 122mm granát zasáhl na 1 500 m ukořistěný Panther, prošel boční stěnou věže a zcela odtrhl protější stěnu. Velení takové výsledky nadchly a v prosinci 1943 v Kirovském závodě v Čeljabinsku začala sériová výroba. Ještě do konce roku armáda převzala prvních 35 strojů s označením IS-122. Přejmenování IS-122 na mnohem známější IS-2 nastalo po menších úpravách stroje v březnu 1944.

Odolný, ale pomalý

Korba stroje se takřka shodovala s IS-1, jediný rozdíl spočíval v kanónu a jeho uchycení na čelní stěně věže. Tank měl jednoduchou konstrukci a velké výrobní tolerance, což usnadňovalo masovou výrobu v závodech s dělníky bez velké kvalifikace. Pohon zajišťoval naftový vznětový motor V-2-IS o výkonu 447 kW. Podvozek tvořilo na každé straně šest dvojitých pojezdových kol s vnitřním tlumením a odpružením torzními tyčemi. Čelní stěna podvozkové vany měla sílu 100 mm, zkosená deska nad ní 60 mm a čelní stěna před řidičem dokonce 120 mm.

Ačkoliv se muselo nastupovat věží, řidič mohl opustit vozidlo i poklopem v podlaze. V přední části korby se nacházela elektricky poháněná odlévaná věž vejčitého tvaru. Všechny stěny věže dosahovaly síly 100 mm, její strop 30 mm. V přední části korby se nacházel napevno lafetovaný 7,62mm kulomet DTM, který dokázal pálit jen nepřesně v ose vozidla. Druhý kulomet stejného typu se nalézal ve střelišti v pravé půli zadní stěny a třetí kulomet s sebou vozila osádka volně uložený v trupu. Zásoba munice činila pouhých 28 dělených granátů – osm protipancéřových a 20 tříštivotrhavých.

Z levé strany věže vyčnívala velitelská kopule s poklopem. K pravé straně této kopule konstruktéři umístili druhý poklop určený pro nakládání munice. Některé IS-2 už opouštěly výrobní závody s 12,7mm protiletadlovým kulometem DŠK. Osádku tanku tvořil řidič, velitel, střelec a nabíječ, kromě řidiče seděli všichni ve věži. Velitel mohl tank bránit palbou ze zadního kulometu. Za věží měla své místo převodovka a silný motor, se kterým dokázal 46 tun těžký tank vyvinout na silnici maximální rychlost 37 km/h.

Motorový prostor od zbytku interiéru dělila přepážka se servis ním otvorem pro nejnutnější opravy. Po stranách tank vezl sudy s dodatečnou zásobou paliva, na každém boku dva. Při delších přesunech či během přepravy po železnici se věž tanku otáčela k zádi a hlaveň se pokládala na podpěru, aby při jízdě zbytečně nevibrovala a tím se neničila.

Původně se tato mise neměla vůbec uskutečnit a program raketoplánů měl uzavřít předchozí let STS-134, který dopravil na ISS alfa-magnetický spektrometr pro studium částic z hlubokého vesmíru. Jenže po návratu zmíněné výpravy zůstaly „na skladě“ pomocné startovací motory, palivová nádrž a raketoplán Atlantis, víceméně připravený k letu, jenž měl ke stanici vyrazit pro posádku STS-134 v případě vážného poškození jejich letounu Endeavour. Následoval tak logický krok – nachystanou sestavu využít a ještě naposledy dopravit větší množství nákladu na ISS a zpět dolů na Zemi, protože vyvíjené komerční lodě Dragon a Cygnus ani zdaleka nedosahovaly kapacit raketoplánu.

Nejistý návrat

Byl tu však problém: Kdyby se Atlantis při letu vážně poškodil a jeho posádka by musela zůstat na ISS, neexistovala by už výbava pro žádný další raketoplán, který by se mohl vydat na záchrannou misi. NASA proto rozhodla poslat do kosmu jen čtyři astronauty místo obvyklých šesti až sedmi: V případě nouze by zkrátka nějakou dobu žili na stanici, než by pro ně postupně zamířily ruské Sojuzy, startující rovněž s redukovanými posádkami a prázdnými křesly.

Atlantis vzlétl 8. července 2011 a o dva dny později se připojil k ISS. Hlavním cílem mise bylo vyložit pomocí robotické paže z nákladového prostoru modul Raffaelo, s několika tunami zásob, vědeckých experimentů a náhradních dílů. Následně jej astronauti zase naplnili hotovými pokusy a nepotřebným vybavením a přemístili ho zpět do raketoplánu.

Uskutečnil se i jeden kosmický výstup: Členové dlouhodobé posádky ISS Mike Fossum a Ron Garan přesunuli z vesmírného letounu na vnější plášť stanice experimentální zařízení, jež mělo zkoumat možnosti oprav a údržby běžných družic na orbitě; opačným směrem pak putovalo vadné čerpadlo chladicího systému ISS. 

Jednadvacátého července raketoplán bezpečně přistál na Floridě a velitel Christopher Ferguson ohlásil: „Houstone, tady Atlantis. Zastavili jsme na přistávací dráze… naposled.“ 

Wang Jianlin, šéf nadnárodního čínského konglomerátu Wanda Group, bývá označován za druhého nejbohatšího muže Číny. Jeho společnosti jen v loňském roce vykázaly obrat okolo 64,1 miliardy jüanů (přes 200 miliard korun) a jeho osobní majetek odhaduje agentura Bloomberg na 30 miliard dolarů (zhruba 670 miliard korun). Vedle světově největší sítě kin se tento multimiliardář může nově pyšnit dalším přírůstkem do již tak početné rodiny zábavních parků. Nedaleko čínského Charbinu jeho společnost otevřela největší krytou sjezdovku na světě.

Projekt za 6 miliard dolarů (asi 135 miliard korun) zahrnuje krytý svah s rozlohou 1,6 kilometru čtverečních. Lyžařský resort nabízí šest sjezdovek, přičemž ta nejdelší měří půl kilometru. Minulý týden otevřený park pojme najedou až 3 tisíce návštěvníků.

Zajímavý je kromě rozsahu projektu i výběr lokality. Charbin je známý jako „město ledu“ a každoročně se zde koná obří festival ledových soch. Zimní sezóna zde obvykle trvá šest měsíců a teploty zde padají i k mínus 36 °C.

Netradiční dárek k narozeninám si nadělil francouzský producent šampaňských vín Moët & Chandon. U příležitosti 275 let od založení vinařství si na narozeninové párty v Madridu postavili největší pyramidu ze skleniček na světě. Na stavbu 7 metrů vysoké skleněné pyramidy spotřebovali 50 116 skleniček. Úctyhodný počin pochopitelně neuniknul ani správcům Guinessovy knihy rekordů.

Když lev žere zebru, pavouk mouchu, nebo i žralok potápěče, připadá nám to relativně normální. Je-li však potravou nějakého živočicha jedinec patřící ke stejnému druhu, instinktivně nás to zarazí. Z vlastní minulosti známe mnoho příběhů o kanibalismu, ať už v rámci celých společenství, nebo jen u jednotlivců, kteří zatoužili po poněkud speciálním soustu. Požírání jedinců vlastního druhu je však poměrně běžné i mezi nejrůznějšími živočichy a s přibývajícími znalostmi o světě okolo se ukazuje, že jde možná o mnohem častější jev, než jsme si dřív mysleli.

Svůdné vražedkyně

Jako jedno z prvních zvířat se nám nejspíš v souvislosti s kanibalismem vybaví kudlanka: Samička totiž během kopulace často pozře samečka, přesto dotyčný stihne pohlavní akt úspěšně dokončit. Jeho tělo pak poslouží jako bohatý zdroj živin a pomyslný otcovský vklad do budoucího potomstva. Na otázku, proč se samečci odvažují pářit s hladovými protějšky, odpověděla předloni Katherine Barryová z Macquarie University: Konkrétně v případě australských kudlanek Pseudomantis albofimbriata odhalila, že špatně živené samice produkují ve srovnání s těmi „spokojenějšími“ víc feromonů, takže přilákají větší množství pářeníchtivých samců, kteří se pak stanou vítaným a snadno dostupným zdrojem potravy. Samice této kudlanky se tak naučily své chemické sexuální zbraně využívat poněkud podvodným způsobem a autorka je označuje za jakési přírodní „femmes fatales“. 

Manželského kanibalismu se nebojí ani někteří pavouci: Také v tomto případě samečci často platí životem za možnost předat své geny dalšímu pokolení, jejich oběť lze ovšem opět chápat jako jistou formu pomoci samičce, která jejich pozřením získá cenné živiny. Je však možné, že se úděl hlavního chodu některým pavoučím druhům nelíbí, a k námluvám se proto nedostavují s prázdnýma „rukama“ – některé čeledi tzv. slíďáků přinášejí samičkám jakési svatební dary v podobě potravy, kterou se zřejmě hodlají uchránit před smrtí. 

Uklidnit a oplodnit

Existují teorie, podle nichž samičky některých druhů před pářením dary vyloženě vyžadují a nápadníky si vybírají podle nich. Pravda však bude jiná: Být štědrý s dárky zaručuje samečkům dlouhověkost, a tedy možnost se úspěšně pářit častěji. Badatelé Soren Toft a Maria Albová totiž při pozorování lovčíka hajního zjistili, že samcům, kteří se na zásnuby dostavují s nějakou pozorností – obvykle s ulovenou mouchou –, hrozí až šestkrát menší riziko, že je něžné pohlaví sežere. Jelikož jsou samičky lovčíků často poměrně agresivní, mají je donesené dary zřejmě nejen nasytit, ale také uklidnit a rozptýlit. Nápadníkům pak zbývá dost času svoji vyvolenou oplodnit a v ideálním případě po aktu utéct. 

Také černé vdovy z rodu snovaček si vysloužily jméno požíráním svých partnerů. Badatelé z University of Toronto však potvrdili, že i v jejich případě se někteří „pánové“ rozhodli bojovat s nepříznivým osudem. Samečci snovačky hnědé a Hasseltovy se začali poohlížet po mladších „partiích“: Přišli totiž na to, že samičky, které se nacházejí v posledním stadiu před proměnou v dospělce, jsou mnohem méně agresivní, ale zároveň mají už plně vyvinuté orgány pro uchování spermií (tzv. spermatéky). Jediný problém tkví v tom, že vstup do jejich pohlavního ústrojí zůstává ještě uzavřený. Samcům to však nijak nevadí a své pohlavní buňky vpravují do protějšků tak, že proniknou přímo jejich exoskeletem (vnější kostrou). Spermie se následně dostanou do spermaték a posléze oplodní až dospělou samici. 

Poslední večeře

Že jsou pavouci nevyčerpatelnou studnicí příkladů kanibalismu, dokládají také cedivky domovní: Když se z oplozených vajíček vylíhnou malí pavoučci, matka se o ně musí nějak postarat. Naklade proto další, tentokrát již neoplozená vajíčka, jež pak potomstvu několik dní slouží jako potrava. Mláďata však dál rostou a mají stále větší hlad – nakonec proto samice svolá potomky na jednu hromadu, vrhne se do jejího středu a nabídne jim své vlastní tělo jako poslední mateřskou večeři.

Další skupinou živočichů, u nichž se setkáváme s kanibalismem, jsou hlavonožci a zejména pak chobotnice. Příkladem může být chobotnice pobřežní, která se vyskytuje ve Středozemním moři a u východních břehů Atlantiku. Že zmíněný hlavonožec občas pojídá příslušníky stejného druhu, se vědělo především díky analýze žaludečního obsahu uhynulých jedinců – dané chování se navíc objevilo i v laboratorních podmínkách. Teprve v roce 2014 se však podařilo chobotnice natočit při kanibalském hodování ve volné přírodě.

Třináctkrát a dost

Z dosavadních poznatků vyplývá, že zpravidla útočí několikanásobně větší jedinec na menšího, přičemž se tak často děje i v případě, že se v okolí nachází dostatek jiné potravy. Agresorem může být jak samec, tak samice, a vyloučit nelze ani sexuální kanibalismus. Ten se již podařilo zdokumentovat u jiného druhu – chobotnice modré: V laboratorních podmínkách vědci zaznamenali případ, kdy se samice po dvou a půl dnech a celkem třinácti kopulacích začala chovat agresivně. Při následujícím páření nakonec partnera zabila, zatáhla ho do svého doupěte a tam další dva dny pojídala jeho tělesnou schránku. 

Kanibalismus nicméně není pouze výsadou dospělých: Někdy jej dokonce praktikují ještě nenarození jedinci. U některých žraloků – například kladivouna obecného, žraloka modrého či písečného – dochází k tzv. nitroděložnímu kanibalismu. Uvedené druhy jsou totiž živorodé (samice rodí živá mláďata) a větší potomci běžně již při vývoji v děloze konzumují své menší sourozence. U žraloka písečného dokonce obvykle přicházejí na svět jen dva už zcela samostatní jedinci, kteří sežrali všechny ostatní: Dva proto, že žraloci mají dvě dělohy, takže si zbývající mláďata nemohou „jít po krku“. 

Souboje v děloze

Rozhodující pro přežití je skutečnost, že se žraločí potomstvo v těle matky nevyvíjí stejně – klube se z vajíček podle doby oplodnění. Jakmile jeden z největších zárodků vyčerpá živiny, které mu poskytoval žloutkový váček, nerozpakuje se a začne konzumovat další vajíčka, z nichž by se následně vyvinuli jeho sourozenci. Pokud by však již k vylíhnutí došlo, pochutná si i na nich. Podobné chování není pouze výsadou žraloků – uchylují se k němu také někteří ptáci: V jejich případě ovšem větší jedinci konzumují menší bratry a sestry uvnitř hnízda.

S požíráním příslušníků vlastního druhu se setkáváme rovněž u některých obojživelníků, například u axolotla tygrovaného či pamloka hokkaidského. Larvy těchto živočichů mohou nabývat dvou různých forem: normální, nebo „kanibalské“, jež má mimo jiné širší hlavičku s většími čelistmi. Zajímavé je, že kanibalské formy se neobjevují vždy, ale pouze za určitých podmínek – typicky když se na jednom místě zároveň nakupí velké množství larev, popřípadě je-li v lokalitě nedostatek potravy, což jde často ruku v ruce s vysokou populační hustotou. Roli hrají i vzájemné příbuzenské vztahy v líhni: Pokud jsou larvy blízce příbuzné, není zrození kanibalů tak pravděpodobné, jako když novorozenci pocházejí od různých rodičů.

Čištění rodu

Na požírání jedinců vlastního druhu narazíme také u savců – například u lvů se běžně stává, že smečku ovládne jiný samec a následně zabije, popřípadě i sežere všechna mláďata. Samice bez potomků se totiž mnohem rychleji připraví k dalšímu páření a zabřeznutí, čímž si nový vůdce zajistí vlastní potomstvo. 

TIP: Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu

Zabíjení mláďat se však vyskytuje i u tak roztomilých tvorů, jakými jsou surikaty. Tyto malé šelmy žijí v koloniích, kde se obvykle množí pouze jeden dominantní pár. Často se ovšem mládě narodí i „podřízené matce“ a v takovém případě alfa samice potomky většinou zabije a sežere. Evoluční výhody popsaného chování odhalil biolog Matthew Bell: Spolu se svým týmem zjišťoval, jaký reprodukční úspěch zaznamená dominantní samice, pokud ostatním uměle zabrání v rozmnožování. Ukázalo se, že „alfa“ surikata v uvedeném případě porodila víc mláďat, která pak lépe prospívala, neboť na ně zbývalo víc potravy i péče ostatních samic-chův. 

Celý zemský povrch opakovaně mapují satelity na orbitě a také posádky kosmických stanic. Je tudíž nepravděpodobné, že by našemu poznání unikaly nějaké dosud neobjevené ostrovy. Na druhou stranu na Zemi nové ostrovní útvary neustále vznikají. Jedná se například o bariérové ostrovy, které se mohou zformovat sedimentací, geologickými pohyby, ale také erozí či oddělením od pevniny. V takovém případě jde ovšem o nestálé útvary s velmi krátkou životností – a o zcela nevhodné místo k osídlení. O jejich proměnlivém počtu svědčí čísla: V roce 2001 jich vědci evidovali 1 492, zatímco o deset let později 2 149. 

Existuje i skupina dočasných ostrovů, které se střídavě vynořují z vln a zase mizí – příkladem je tzv. Home Reef, vytvářený výbuchy podmořského vulkánu v souostroví Tonga v jižním Pacifiku. Nad hladinou se objevil již několikrát – v letech 1852, 1857, 1984 a 2006. „Zrození“ nového ostrova potenciálně umožňuje i tání ledovců, zejména v oblasti Antarktidy a Grónska.