V roce 2006 u města Trujillo v severním Peru vykopali mumii vysoce postavené ženy z kultury předinckých Močiků, která dostala přezdívku Dáma z Cao. Až do tohoto objevu se vědci domnívali, že u Močiků zastávali vysoké funkce pouze muži.

TIP: Pán ze Sipanu: Vědci nechali ožít mumii starou 2 000 let

Mumie je pokrytá rozsáhlým tetováním hadů, pavouků, geometrických tvarů i dalších motivů. Byla pohřbena s mnoha ceremoniálními předměty z mědi, stříbra, zlata, a nejspíš i lidské oběti. Dámě z Cao bylo v době smrti kolem 25 let. Zemřela asi kvůli komplikacím během těhotenství či porodu a mumifikovali ji kolem roku 450 našeho letopočtu.

TIP: Záhadné nohy mumie skutečně patřily egyptské královně Nefertari

Po 1 600 letech teď můžeme opět pohlédnout do její tváře, díky úsilí peruánských odborníků. Na rekonstrukci tváře mumie pracovali deset měsíců a využili přitom laserovou technologii, 3D tisk i údaje z etnografického výzkumu.

Sdílená ekonomika slaví jeden úspěch za druhým. Lidé již dnes společně užívají automobily, jízdní kola, nářadí, byty nebo třeba kanceláře. Obrovský boom zažívá sdílení zejména v Číně. Podle odhadů, které zveřejnil v březnu 2017 deník China Daily, se v roce 2020 bude sdílená ekonomika podílet 10 % na celkovém HDP země.

Deštníky do nepohody

Jednou z čerstvých novinek v oblasti sdílení měl být projekt čínské společnosti Sharing E Umbrella, který počítal se sdílením deštníků. Nápad vypadal alespoň v teoretické rovině poměrně životaschopně – nepřízeň počasí nás obvykle překvapí nepřipravené a než se při každém větším dešti shánět narychlo po deštníku je levnější si jej za pár drobných vypůjčit.

Sharing E Umbrella svůj projekt spustila letos v dubnu a do konce června již své služby nabízela v 11 velkých čínských městech, včetně milionových metropolí Šanghaje, Nankingu a Kantonu. Deštníky si bylo možné zapůjčit oproti záloze 19 jüanů (64 korun) s hodinovou sazbou 0,5 jüanu (necelé 2 koruny).

TIP: Vlastnit znamená nežít: Jak se žije lidem vyznávajícím sdílenou ekonomiku

Jen tři měsíce po spuštění služby ale společnost oznámila, že většina z původně 300 tisíc sdílených deštníků zmizela v nenávratnu. Zákazníci si je sice ochotně půjčovali, jen málokdo je ale vracel. Zakladatel společnosti Sharing E Umbrella Čao Šu-pching ale nehodlá na svůj nápad rezignovat a navzdory prognózám ekonomů plánuje nákup nových deštníků. S velkou pravděpodobností ale bude nucen upravit pravidla pro jejich půjčování. Uvidíme, zda to tentokrát vyjde.

Ve střední Asii začala ve 12. století expanze kmene Mongolů, kteří se brzy stali vládci rozsáhlé říše. Významným milníkem říše byla vláda Čingischána, který vedl celou řadu dobyvačných válek a značně rozšířil její území. Po jeho smrti roku 1227 pokračoval v expanzivní politice jeho syn Ögedej a ten roku 1235 nařídil tažení na západ, do Ruska.

Mongolská hlavní armáda dorazila do Ruska v zimě 1237 a dobyla například Rjazaň nebo Kyjev. Přítomnost Mongolů vyhnala z jejich sídel jiný kočovný kmen – Kumány. S nimi Mongolové válčili již dříve, porazili je a pokládali je za sobě podřízené. Kumáni však požádali o pomoc uherského krále Bélu.

Mongolská hrozba

V době příchodu Kumánů do Uher už i k nám dorazily první kusé informace o mongolském tažení. Nikdo jim však zpočátku nevěnoval velkou pozornost. Prvním obranným krokem bylo konání postů a kajícných poutí. Král Václav I., ale přesto zahájil i další, praktičtější kroky k obraně země. Nařídil vylepšit opevnění Pražského hradu a dalších důležitých sídel a pevností v pohraničí. Rozeslal také poplašné zprávy do sousedních zemí, aby je přiměl k přípravám na mongolský vpád. Sám pak svolal poměrně velkou armádu.

Mongolský útok se očekával po Velikonocích, v tom se středověcí taktici nemýlili. Mylně se však domnívali, že Mongolové přišli dobýt Evropu a že budou chtít postupovat dále na západ. Mezitím na rozkaz Čingischánova vnuka Batua rozdělili své síly a zamířili za Kumány do Uher. Jeden proud pod vedením Kadana postupoval severní cestou přes Polsko a druhý mířil pod vedením Batua přímo do Uher.

K nejznámější bitvě došlo 9. dubna 1241 poblíž slezského města Lehnice. Tam soustředil polský kníže Jindřich II. Pobožný poměrně silné vojsko, které doplnil i sbor složený z německých řádových rytířů. Celkem měl k dispozici asi 1500 mužů. Kadan měl jasnou přesilu, odhadem 8000 vojáků. Nastalý boj byl krutý a polské vojsko bylo na hlavu poraženo. Sám kníže dokonce o svoji hlavu přišel, když jej v boji obklíčili mongolští nepřátelé a tímto barbarským způsobem jej připravili o život. Je jedním z paradoxů dějin, že kdyby Jindřich počkal jen jeden den, mohl své síly spojit s vojskem českého krále Václava a bitva se mohla odehrát úplně jinak.

Přes Moravu do Uher

Mongolové se po boji u Lehnice obrátili na jih a postupovali rychle na Moravu. Když se Václav I. dozvěděl o porážce svého švagra Jindřicha, předpokládal, že Mongolové zamíří do Čech, na Prahu, a tak přesunul své vojska, aby jim zatarasil cestu. Nepřátelé ale neměli v úmyslu naše země dobývat. Jejich postup Moravou byl velmi rychlý, odhaduje se na deset až čtrnáct dní.

TIP: Kumáni před branami: Divoké asijské hordy zastavili až Maďaři

Pro venkov byl průchod tatarské armády jistě citelnou ránou, vojáci byli krutí a nikoho nešetřili, zároveň ale neexistují zprávy o nějaké větší bitvě. Dříve tradovaná zvěst o velké bitvě u Olomouce, kde byli Mongolové za přispění Panny Marie poraženi, se dnes považuje za mylnou a založenou na podvržených pramenech. 

Nejužívanější municí samohybného pancéřovaného protiletadlové komplexu PLDvK 53/59 byl 30mm nárazový tříštivotrhavý náboj se stopovkou 30-JFSv-53, který sloužil ke střelbě na vzdušné cíle a označoval se zeleným proužkem. Dalším byl 30mm protipancéřový zápalný náboj se stopovkou označovaný jako 30-JPZSv-53. Špička střely se natírala červenou barvou.

Předchozí část: Ještěrka PLDvK: Samohybný pancéřovaný protiletadlový komplex z Brna

Proti letadlům i obrněncům

K výcviku se pak užíval 30mm náhradní náboj se stopovkou 30-JNhSv-53 se světle šedou střelou. Jeden dřevěný truhlík se 40 nebo 50 náboji vážil 63 kg a 72 kg. Střelec seděl v pancéřovém shora otevřeném stanovišti, náměr ovládal levou a odměr pravou rukou. Střelbu spouštěl pedálem ovládaným levou nohou. Před zahájením střelby však musel řidič vyřadit z funkce odpružení zadních náprav, protože jinak by se zpětným rázem výstřelů vozidlo rozhoupalo, což by silně zhoršilo přesnost a efektivitu palby.

Ještěrka používala pouze optický zaměřovač, umožňující palbu jen ve dne a za dobré viditelnosti. U novějších protiletadlových kompletů se montoval zaměřovač vz. 61, vhodný pro střelbu nejen na vzdušné, ale i na pozemní cíle. Dorozumívání mezi vozidly a velitelem baterie zajišťovala radiostanice RF-11 M s prutovou anténou umístěnou na střeše vozidla. Spojení ale šlo navazovat jen do vzdálenosti tří km. Vnitřní komunikace osádky probíhala pomocí hovorového zařízení a optické signalizace.

Přes 40 let v čs. službách

Sériová produkce ještěrek začala roku 1959 – podvozek a kabina se vyráběly v automobilce Praga, kanony původně ve Zbrojovce Vsetín, později ve Škodě Plzeň. Výroba pokračovala téměř dvacet let a k jejímu ukončení došlo až roku 1978. V osmdesátých letech pak ještěrky u útvarů začaly nahrazovat moderní protiletadlové raketové komplety sovětské výroby.

ČSLA používala PLDvK vz. 53/59 od roku 1959. Měly je ve výzbroji protiletadlové pluky a baterie ochrany vojenských letišť, hlavně ale sloužily jako přímá protiletadlová obrana motostřeleckých a tankových pluků. Součást každého takového pluku představovala baterie šesti ještěrek. Do výzbroje naší armády se dostalo více než 900 těchto dvojkanonů.

Význam mobilních protiletadlových prostředků potvrdily i zkušenosti z korejské války i z války ve Vietnamu, kdy americké stíhací bombardéry způsobovaly nepřátelským jednotkám při přesunech na komunikacích obrovské ztráty. Od roku 1970 se vyráběla modifikace vz. 53/59M, u níž došlo k již zmíněné náhradě zaměřovače. Ani ten však nevynahradil čím dál citelnější nedostatek obrněnce – chybějící radiolokační zaměřování, infračervená čidla a střelecký počítač.

Ty u obdobných zahraničních výrobků automaticky nastavovaly hlavně v potřebném „předsazení“ a mnohonásobně zvyšovaly účinnost palby proti rychle letícím a manévrujícím letounům. O rotačních kanonech s extrémní kadencí ani nemluvě. Ke konci 80. let, kdy už ještěrky silně zastaraly, jich stále sloužilo kolem 700 kusů. Po rozpadu federace se zbylé kusy rozdělily v poměru 2:1 mezi armády ČR a SR.

V roce 1994 se dokončilo rušení motostřeleckých a tankových pluků a souběžně i rozpouštění jejich protiletadlových baterií. Naše armáda poslední kusy z výzbroje vyřadila k 31. prosinci roku 2003. Mnoho ,,demilitarizovaných“ vozů ale armáda odprodala soukromým provozovatelům a některé stále jezdí u různých skupin zájemců o vojenskou historii a patří do sbírek historických bojových vozidel. Těší se oblibě pro svou cenovou dostupnost a efektní vzhled.

Na bojištích

Množství ještěrek putovalo také na export, a to pod označením Praga M53/59 Lizard. Od roku 1968 do poloviny 70. let Československo vyvezlo 789 kusů do Jugoslávie. Během občanské války, doprovázející rozpad této republiky začátkem 90. let, používali tyto obrněnce především proti pozemním cílům Srbové, Chorvati i Slovinci. Došlo také minimálně k jednomu sestřelu chorvatského MiG-21 srbskou ještěrkou.

Po skončení jugoslávské občanské války se některé čs. dvoukanony dostaly různými cestami až do afrického Zairu. Konžští rebelové je nasadili při obsazování města Goma na východě Demokratické republiky Kongo v listopadu 2012. V neklidné oblasti tyto obrněnce stále operují a několikrát je šlo spatřit v televizních reportážích z tohoto regionu. Více než sto kusů PLDvK vz. 53/59 zakoupila i Kaddáfího Libye, menší množství šlo také v 70. letech do Sýrie a Iráku.

Další osudy původně protiletadlových „vétřiesek“ neznáme a s ohledem na jednoduchost a ,,nezničitelnost“ ještěrek je pravděpodobné, že stále bojují. Zda však pod černými vlajkami Islámského státu či proti němu zůstává otazníkem.

Skutečnost, že se ženy potýkají s vedlejšími účinky perorální antikoncepce, nyní potvrdila nová studie. Zdravé ženy hlásily po tříměsíčním užívání běžné kontracepční pilulky snížení kvality života, nálad a fyzického zdraví. Zároveň se však nepotvrdilo, že by hormonální antikoncepce vyvolávala deprese. 

Tři měsíce pod dohledem

„Přestože antikoncepční pilulky užívá po celém světě odhadem sto milionů žen, víme toho o jejich účincích na zdraví překvapivě málo,“ uvedla vedoucí výzkumu Angelica Lindén Hirschbergová ze švédského Karolinska Institutet. „Vědecká základna je zkrátka velmi omezená, pokud jde o účinek antikoncepčních pilulek na kvalitu života a deprese,“ dodala.

Hirschbergová a její tým se to rozhodli napravit: Shromáždili 340 zdravých žen ve věku od 18 do 35 let a po dobu tří měsíců jim podávali buď pilulky s placebem, nebo antikoncepční pilulky obsahující vysoce účinný estrogen ethinylestradiol a gestagen levonorgestrel (viz Těhotenství „naoko“).

Tablety obsahující obě zmíněné látky patří mezi nejobvyklejší kombinované perorální antikoncepční pilulky na světě, protože jsou nejméně spojovány s rizikem vzniku krevních sraženin. Lékaři je předepisují pod názvy jako například Levlen, Microgynon, Portia či Alesse. 

Méně kontroly i energie

Studie je dvojitě slepá, což znamená, že žádný z výzkumníků podávající pilulky ani ženy, které je užívaly, netušili, jestli se jedná o placebo, nebo ne. 

Účastnice výzkumu nejprve prošly komplexní zdravotní prohlídkou, včetně zaznamenání jejich hmotnosti, výšky a krevního tlaku. Ženy rovněž vyplnily dva dotazníky týkající se obecného zdraví a depresivních příznaků. Po třech měsících polykání pilulek byly dobrovolnice podrobeny stejným vyšetřením, aby mohli výzkumníci porovnat výsledky. 

Ukázalo se, že ženy, které užívaly skutečné antikoncepční pilulky, vnímaly kvalitu svého života jako značně sníženou oproti dobrovolnicím polykajícím placebo. Toto tvrzení se týkalo obecné kvality života a některých aspektů zdraví, jako je například sebeovládání a úroveň energie. Podstatné zvýšení depresivních příznaků vědci nezaznamenali. 

Je to jen začátek

Studie je jen prvním krokem k dalšímu měření vedlejších účinků antikoncepčních pilulek. Jak samotní výzkumníci upozorňují, zjištěné změny jsou relativně malé, takže jim zatím nemůžeme přičítat příliš velkou váhu. Výsledky lze navíc aplikovat jen na pilulky obsahující ethinylestradiol a levonorgestrel. Studie také pozorovala ženy pouze po tři měsíce. Získat přesnější povědomí o tom, jak antikoncepční pilulky ovlivňují ženský život, však bude vyžadovat mnohem delší sledování.

„V některých případech může být příčinou negativních výsledků nedodržování pravidel vázaných na užívání antikoncepčních pilulek a jejich nepravidelné užívání,“ domnívá se Niklas Zethraeus, jeden ze členů výzkumného týmu, a dodává: „Možnost snížení kvality života by však měly případné uživatelky brát na vědomí, když si budou nechávat antikoncepční pilulky předepisovat, nebo když se budou rozhodovat, kterou metodu kontracepce zvolit.“

Zdá se, že s dalšími nedávno zveřejněnými výzkumy, které nám poskytují nové informace o tom, proč může být menstruace tak bolestivá a těžká, vědci konečně začínají brát ženské reprodukční zdraví a vedlejší účinky kontraceptiv vážně. Začínají se také objevovat novinky v oblasti mužské antikoncepce – vědci dělají pokroky s hormonální kontracepční injekcí pro muže i s vratným bezkondomovým gelem, který blokuje sperma.

TIP: O krok blíž mužské antikoncepci: Nová technika má za sebou úspěšné testy

Než dokážeme přesněji identifikovat, jaký dopad na ženy pilulka skutečně má, bude potřeba ještě hodně dalšího výzkumu. Už tyto první výsledky však mohou pomoci mnoha ženám, které se potýkají s vedlejšími účinky antikoncepčních pilulek. 

Největší ze Saturnových souputníků představoval až do počátku kosmické éry obrovskou záhadu. Jeho tajemství nám poodhalily teprve sondy Pioneer 11, Voyager 1 a zejména Cassini–Huygens. Jako jediný měsíc Sluneční soustavy se chlubí hustou atmosférou, a kromě Země je také jediným objektem ve vesmíru, u něhož se podařilo s jistotou ověřit přítomnost stálých kapalných struktur na povrchu. Tamní obrovská uhlovodíková jezera tvoří podle vědců převážně kapalný metan. Jak se ale zdá, surfovat se v nich nedá.

Cyril Grima z Texaské univerzity a jeho tým nedávno zveřejnili studii, z níž vyplývá, že vlny v mořích na Titanu jsou takříkajíc k smíchu. Běžně prý dosahují výšek kolem 1 centimetru, výjimečně až 20 centimetrů.

Velikost vln vědci vyčetli z dat radaru meziplanetární sondy Cassini. Vyvinuli k tomuto účelu nový postup, s jehož pomocí lze v ohromujícím detailu prozkoumat strukturu povrchu.

Na Titanu moc nefouká

Grima a jeho spolupracovníci studovali celkem tři „moře“ na severní polokouli Titanu: Kraken Mare, Ligeia Mare a Punga Mare. Když letos v dubnu sonda Cassini naposledy prolétávala kolem Titanu, zaměřila mimo jiné i na tyto oblasti.

TIP: Podivný svět Saturnova měsíce: Na Titanu jsou písečné duny nabité elektřinou

Na Titanu je teď „léto“ a zřejmě tam prakticky nefouká žádný pořádný vítr. Jestli tohle ale platí i pro jiná období na Titanu, zatím není jasné. V tuto chvíli je to každopádně dobrá zpráva pro týmy, které připravují mise cílící na povrch Titanu. Bez větru a bez vln se bude na Titanu přistávat rozhodně snadněji.

Letošní v pořadí již čtvrtý ročník fotosoutěže Dronestagram probíhal od 30. května do 30. června a účastníci mohli soupeřit ve třech kategoriích: příroda, lidé a město. Kromě toho porota mimo hlavní soutěž ocenila i nejzajímavější snímky v kategorii kreativita.

Na Sibiři stále uniká metan. Po nějaké době dal tento silný skleníkový plyn o sobě zase vědět novými explozemi. Lidé tam v nedávné době objevili dva nové velké krátery.

Pastevci sobů na dálném severu Sibiře se před pár dny stali svědky mohutné exploze doprovázené plameny a sloupem kouře. Senzory seizmologů v této oblasti ve stejnou dobu zaznamenaly otřesy země. Vědci pak na místě exploze objevili nově vzniklý kráter.

TIP: Na Sibiři objevili další záhadné krátery. Vědci volají po okamžitém průzkumu

O několik dní dříve byl objeven jiný doposud neznámý kráter v Ťumeňské oblasti. Exploze metanu na řídce osídlené Sibiři zatím nenapáchaly velké škody, místní úřady se ale obávají, že s pokračujícím oteplováním planety a roztáváním věčně zmrzlého permafrostu budou podobné události stále častější. Podle portálu Siberian Times existuje jen na poloostrovech Jamal a Gydan okolo 7 000 podzemních zásobníků plynu, které mohou v důsledku tání permafrostu kdykoliv explodovat.

Rackové nebo kormoráni na to možná tolik nevypadají, ale obývají ohromná území. Zjistili to britští vědci, když sledovali vybrané druhy mořských ptáků Velké Británie a Irska.

Označili si více než 1 300 racků, kormoránů, alek a alkounů ze 29 kolonií na Britských ostrovech, které pak sledovali pomocí satelitního systému GPS. Zjišťovali, kde všude si tito ptáci shánějí potravu.

TIP: Sledování ptáků z vesmíru: Satelity zmapovaly celý druh albatrosů

Výsledky studie jsou impozantní. Ptáci těchto druhů využívají k obživě území o velikosti nejméně 1,5 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá zhruba trojnásobku rozlohy Španělska. Většinou jde o moře u pobřeží Skotska, což zdůrazňuje význam ochrany prostředí v těchto vodách.

Janáčkovo divadlo bylo v době svého otevření největším a technicky nejlépe vybaveným divadlem v tehdejším Československu. Na jeho vybudování si ovšem Brňané museli počkat téměř osmdesát let! 

Kde sehnat peníze?

Již od 80. let 19. století usilovalo čerstvě založené Družstvo českého Národního divadla v Brně o získání prostředků na postavení reprezentativní divadelní budovy – svolávaly sefinanční sbírky apořádaly bazary a věcnéloterie. Divadlo na Veveří ulici, kde Národní divadlo od roku 1884 působilo, se totiž od počátku považovalo za provizorní útočiště.

Proběhlo několik architektonických soutěží, realizaci stavby však dvakrát zastavila světová válka a nemalé částky také spolkly následné rekonstrukce stávajících budov. Kvůli těmto a dalším komplikacím se k realizaci přikročilo až v letech 1960 až 1965! Technické možnosti a velkorysá architektonická koncepce předurčily budovu k uvádění velkých operních a baletních inscenací. Bezprostředně po dokončení se sem nastěhoval operní a baletní soubor Národního divadla. 

Slavnostní otevření

Poprvé se divadlo otevřelo veřejnosti 2. října 1965 novým nastudováním Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v režii Miloše Wasserbauera a za řízení Františka Jílka, vynikajícího janáčkovského dirigenta a propagátora Janáčkova hudebního díla. O šest dní později se před diváky uvedl i soubor baletu a to premiérou Stravinského Petrušky a Ravelova Dafnise a Chloé v choreografii Miroslava Kůry