Jeden z nejznámějších současných ruských sochařů Dashi Namdakov navrhl stavbu, která svým tvarem připomíná obří lebku mamuta. Stavba má stát na břehu jezera Bajkal a má sloužit jako hotel s konferenčním sálem.

Návrh není úplnou novinkou, Namdakov jej vytvořil již v roce 2012, tehdy jej ovšem koncipoval jako muzeum a umělecký ateliér. Původní návrh nevyšel, nový záměr má ale mocné zastánce. Podporu mu vyjádřila samotná hlava Burjatské republiky Alexej Cidenov. Podle něj potřebuje zdejší turistický ruch poněkud okořenit. „Lidé dnes nechtějí spát v obyčejných hotelech, láká je autenticita, folklórní prvky a etnografie,“ okomentoval Namdakovův návrh Alexej Cidenov.

TIP: Nejstarší a nejhlubší: Podmanivá krása legendárního jezera Bajkal

Rozměry stavby mají být vskutku velkolepé – kly mamuta se mají tyčit do výšky okolo sta metrů. Podle odborníků je ale podobná stavba ekonomický nesmysl. Hotely podobných velikostí stojí okolo 120 milionů dolarů, přičemž takto složitě pojatá stavba by tuto částku pravděpodobně několikanásobně přesáhla. Vzhledem ke krátké turistické sezóně na Bajkalu by návratnost podobného projektu byla nejméně 60 let.

Čína se v poslední době prezentuje jako stále ambicióznější kosmická velmoc. A leccos se jí i podařilo. Teď ale čínský kosmický program utrpěl závažnou ránu. Moderní těžká nosná raketa Dlouhý pochod 5 selhala při svém teprve druhém startu.

Nosná raketa Dlouhý pochod 5 je nejnovějším produktem čínských raketových vědců. Svými parametry se téměř vyrovná americké nosné raketě Delta IV Heavy. Na nízkou oběžnou dráhu Země je schopná vynést 25 tun nákladu, což ji v dnešní době řadí na druhou příčku ve světě, právě po zmíněné americké raketě.

Nejtěžší čínský satelit je ztracen

Premiéru měla raketa 3. listopadu 2016, kdy z kosmodromu na ostrově Chaj-nan v Jihočínském moři úspěšně vynesla satelit Shijian 17. V neděli 2. července 2017 se uskutečnil druhý start rakety Dlouhý pochod 5 s pokročilým komunikačním satelitem Shijian 18. Ten se měl s hmotností 7,5 tun stát nejtěžším satelitem, který se kdy dostal na geostacionární oběžnou dráhu, a také nejtěžším čínským satelitem vůbec.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Start proběhl relativně normálně, první problémy se objevily ve 347. sekundě letu, kdy se u motorové části centrálního stupně objevil výtrysk plynů. O dvě sekundy později přestal pracovat jeden z motorů YF-77 a řídící počítač chtěl vykompenzovat ztrátu tahu prodlouženým hořením druhého motoru. Ten ale nestačil a sestava začala ztrácet výšku. Centrální stupeň nebyl odhozen ve 466. sekundě letu ale až o 109 sekund později. Sestup rakety tak pokračoval a ve výšce zhruba 75 kilometrů se rozpadla. Satelit vybavený zařízením pro vysokorychlostní laserovou komunikaci a iontovým pohonem je tak ztracen.

Hora Třemšín je krásnou dominantou Brd. Na jejím vrcholku dodnes leží zbytky středověkého hradu rodu Buziců. V erbu měli kančí hlavu. V místních neprostupných hvozdech byl hon na divočáky skutečně nebezpečnou zábavou. Divoký Třemšín je navíc opředen několika záhadami. Skrývá poklad hlídaný skřítkem a tajemnou podzemní chodbu?

Na pokladu sedí skřítek

Poklad patrně souvisí s nedalekým benediktinským klášterem v Teslínech. Klášter byl roku 1421 dobyt a vypleněn husity. Když táhnou jejich vojska brdskou krajinou podruhé o tři roky později, z třemšínského hradu zbudou pouhé trosky. Tehdejší majitel přísahal na katolickou církev, to stačilo. Pohnutky husitů ovšem nebyly čistě náboženské. K drancování je vedl také mamon. Kláštery přetékaly bohatou výzdobou, jejich poklady husité ve velkém rozkrádali. A právě teslínští mniši v klášteře ukrývali zlatý poklad. I proto ho husité napadli a vydrancovali. Ale poklad nenašli. Mniši stihli poklad odnést a schovat na bezpečnější místo. Na třemšínský hrad, který v té době ještě nebyl dobyt.

Dokonale utajená chodba

Mniši prý poklad odnesli tajnou podzemní chodbou, která spojovala klášter s hradem. A mluví o ní i mnohem starší pověsti! Kdysi jí uprchly tři dcery třemšínského pána, kterým hrozil únos. Na urozené slečny měl tehdy políčeno proslulý lapka Hroch z Maršovic. Hradu se nakonec zmocnil tak jako tak a zabral jej se svými kumpány loupežníky. Tajemstvím opředenou chodbu ale do dnešních dnů nikdo nenašel. Což je zvláštní.

Koncem 18. století se do tohoto kraje stěhuje pražský arcibiskup a kníže Vilém Florentin Salm. Krajinu si zamiluje a v okolí Třemšína tráví spoustu času. Buduje nové lesní cesty a odpočinkové altánky, které skýtají výletníkům ochranu před počasím. Ani během těchto rozsáhlých úprav na tajemnou chodbu nikdo nenarazil. Jenže místní jsou dodnes skálopevně přesvědčeni, že úniková chodba není výplodem fantazie. Dokonce by měla být deset kilometrů dlouhá! Tajné chodby středověké hrady běžně mívaly, většinou ale nevedly příliš daleko. Je možné, že ji nikdo neobjevil, protože leží nečekaně hluboko? Nebo se napojuje na hradní studnu? Na Třemšíně ji ale v 19. století zasypali.

Záhadná a ztepilá brdská hora si nese své tajemství dál. Kouzelný svět draků a bludiček vzal dnes za své. Nebo v hlubinách hory na pohádkovém pokladu skutečně sedí bláznivý skřítek a směje se nám už několik staletí? Kdo ví…

V Londýnském West Endu mají první chytrou ulici. Jmenuje se Bird Street (česky Ptačí ulice), a má ambice stát se oázou klidu a ticha v rušné nákupní zóně.

Když ulicí procházejí zákazníci zdejších obchodů nebo prostě jenom kolemjdoucí, stávají se chodícími generátory elektřiny. Stačí, když se projdou po chodníku o rozloze 10 čtverečních metrů, který zde nainstalovala společnost Pavegen.

Elektrickou energii vytvořenou chodci ulice Bird Street používá k provozu pouličních lamp a reproduktorů, které přehrávají zvuky ptáků, stejně jako pro zdejší zařízení s rozhraním Bluetooth. Ulice také informuje chodce SMS zprávami, kolik elektřiny svou chůzí vyrobili.

TIP: Solar Roadways: V USA vyvíjejí silnice, které vyrábějí elektřinu

Další zajímavou vychytávkou ulice je lavice ClearAir od společnosti Airlabs se zařízením, které čistí městský vzduch. Pohlcuje oxidy dusíku s částicemi prachu a do okolí vypouští čistý vzduch. V Bird Street jsou také použity speciální nátěry, které samovolně pohlcují oxidy dusíku, likvidují bakterie a odpuzují prach. 

Kapradiny rodu Platycerium jsou nevelkým rodem. Vždyť vědecky je v závislosti na pohledu jednotlivých taxonomů uznáváno pouze 15 až 19 druhů. Nejen proto, že vládnou povětří, jsou ale tyto kapradiny předmětem odborného i laického zájmu již od svého objevení v roce 1827. Francouzský botanik Nicaise Auguste Desvaux v tomto roce popsal hned dva druhy – africké Platycerium alcicorne i asijské Platycerium coronarium, oba druhy byly do pařížského muzea zaslány z bývalých francouzských kolonií.

Léky a čaj z plochých rohů

Vědecké jméno rodu upozorňuje na neobvyklý tvar listů a v překladu znamená „ploché rohy“. Tyto kapradiny skutečně jedinečným a nezaměnitelným tvarem zaujmou na první pohled. Jejich podoba inspirovala domorodé obyvatelstvo k mnoha poetickým místním názvům. Za všechny můžeme uvést jeden příklad – peruánští indiáni nazývají Platycerium andinum jménem „andělská koruna. Tento druh patří k nejmohutnějším a dorůstá až dvou metrů na výšku, v přírodě pak obsazuje největší pralesní velikány a jako koruna je obrůstá kolem dokola.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Několik druhů svým zajímavým vzhledem inspirovalo domorodé šamany a místně se užívají v lidovém léčitelství. Kupříkladu šťáva vymačkaná ze zelených listů P. elephantotis se podává dětem v Kongu proti zimničným malarickým záchvatům. Na Madagaskaru se používá nálev z listů a kořenů P. quadridichotomum k léčbě zažívacích potíží a při hypertrofii srdce a sleziny. O výsledcích této léčby však není nic známo. V některých oblastech Asie se připravuje čaj z listů P. holttumii.

Listy jako ochrana a útulek

Platycerium má pro svůj vzhled velmi dobré důvody. Všechny druhy rostou jako epifyty (tedy na stromech) a dva z nich dokáží růst také na skalách – takzvaně epiliticky. Pro zajištění stability, ale hlavně výživy svého často mohutného těla vytvořily pozoruhodný systém dvou různých typů listů. Z krátkého silného oddenku vyrůstají zcela sterilní listy. Ty jsou zelené jen krátce po vyrašení a později hnědnou. Přimykají se plochou k podkladu a jejich úkolem je chránit jemné kořínky, jimiž rostliny přirůstají ke kmeni.

Současně tyto sterilní listy slouží jako kapsy zachycující srážkovou vodu včetně té, která stéká po kmenech, a také množství živin z různého opadu. Taková rozrostlá, několik desetiletí stará rostlina, bývá domovem mnoha dalších rostlin a živočichů a vytváří složitý systém potravních vazeb. V „kapsičkách“ sterilních listů lze proto nalézt celá mraveniště, ptačí i plazí vejce, mnoho druhů hmyzu a dalších drobných tvorů.

Sloní ucho i obří vafle

Druhý typ listů vyčnívá do prostoru, je koncově rozvětvený a připomíná paroží. Podle druhu mohou být tyto listy dlouhé od 20 centimetrů (P. ellisii) až po dva metry (P. andinum). Tyto listy jsou plodné, protože jsou na nich umístěné výtrusy, jimiž se kapradiny rozmnožují. Pro určení konkrétního druhu je často důležité právě umístění výtrusů. Ty lze najít na krajích prstovitých koncových výrůstků nebo na hlavní ploše listů. Zajímavostí je uložení výtrusů u druhů P. ridleyi a P. coronarium, u nichž se tvoří na nápadné ledvinité mističce vyrůstající z okraje výrazně členěného listu.

Tvar sterilních i výtrusných listů je druhově charakteristický a některé druhy snadno rozezná na první pohled i laik. Jedinečný tvar listů má například P. elephantotis – jde o zcela nedělené listy, které vypadají jako sloní ucho a podle tohoto tvaru vzniklo i vědecké jméno. Dva druhy – P. madagascariense a méně i P. ridleyi mají povrch sterilních listů v pravidelném tvaru zbrázděný, takže výsledek připomíná obří vafle. Sterilní listy mají většinou nějaké laloky na horním okraji, P. hillii a P. elisii však mají sterilní listy hladce okrouhlé.

Trpaslíci i obři

Kapradiny rodu Platycerium nepatří k největším (nejvyšší jsou některé druhy rodu Cyathea dorůstající až 15 metrů) ani k nejmohutnějším (kmeny rodu Angiopteris mívají až metr v průměru a třímetrovou výšku). Asi polovina druhů jsou ovšem mohutné a impozantní rostliny. Ostatní mají rozměry přijatelné a s většinou z nich se setkáváme i v kultuře. Nejmenším druhem je malajský P. ridleyi, který dorůstá maximálně do velikosti asi 50 cm. Jen o trochu větší bývají madagaskarské druhy P. elisii a P. quadridichotomum.

Opakem je čtveřice navzájem si podobných příbuzných obrů P. holttumii, P. wandae, P. grande a P. superbum, které se od sebe liší hlavně tvarem a počtem výtrusných ploch. Z posledních dvou jmen je jasné, že autory popisu v dobrém šokovaly a ovlivnily tak své pojmenování – tyto druhy mohou mít sterilní bázi více jak metr vysokou a jejich listy ční od kmene do vzdálenosti až 1,5 metru. Pokud se takový jedinec ocitne na zemi, dospělý muž vedle něj působí drobně. Všechny čtyři se také na rozdíl od ostatních druhů nerozrůstají dělením a jejich tělo bývá po celý život tvořeno jediným vrcholem. Zmínku o značné velikosti zaslouží i jihoamerické P. andinum a P. coronarium s velmi dlouhými koncovými úkrojky. Takové rostliny samozřejmě něco váží. Zvlášť po dešti je udrží pouze silné kmeny mohutných stromů.

Z tropické „prádelny“ i „sušárny“

Tuhé listy a hvězdovité chlupy na jejich povrchu napovídají, že se tyto kapradiny přizpůsobily především teplým vysychavějším stanovištím, kde dochází alespoň na krátké období vegetační sezóny k přísuškům. Většina druhů roste v monzunových oblastech se střídáním deštivých období a sucha. Trvalému vlhku je vystaveno zejména P. ridleyi, které je doma v nížinných, mnohdy bažinatých lesích od Malajsie po Sumatru a Borneo.

Jeho stanoviště je však především na tenkých vrcholových větvích v korunách stromů, kde je vlhkost zmírněna sluncem a větrem. K vlhkomilnějším druhům patří také P. wandae, P. grande, P. elisii, P. madagascariense a P. alcicorne. V opačném extrému, tedy v oblastech s výrazným obdobím sucha, rostou madagaskarské P. quadridichotomum a australské P. veitchii.

Kolem dokola rovníku

Parohaté kapradiny obsadily s rozdílnou úspěšností všechny tropické kontinenty. V Jižní Americe roste jen jediný druh P. andinum, a to na dvou malých územích v Peru a v Bolívii. Lépe je na tom Austrálie, kde se uvádí čtyři jména – P. superbum, a spolu s ním tři další navzájem příbuzné taxony řazené buď jako samostatné druhy, poddruhy či dokonce jen variety – P. veitchii, P. hillii a P. bifurcatum (pokud se uznává jediný druh, nese poslední uvedené jméno). Austrálie je také jediným místem, kde rod přesahuje do subtropů (P. bifurcatum a P. superbum) a nejjižnější populace krátkodobě snesou i teploty jen mírně nad bodem mrazu.

V Africe rostou tři druhy – P. stemmaria, P. elephantotis a P. alcicorne. Afriku však strčí do kapsy mnohem menší Madagaskar, kde rostou čtyři druhy. Kromě společného druhu P. alcicorne (i když kontinentální a ostrovní typ se také trochu liší) obývají Madagaskar ještě tři endemické druhy: P. elisii, P. quadridichotomum a P. madagascariense. Druhově nejbohatší oblastí je jihovýchodní Asie od Thajska přes Jávu a Filipíny na Novou Guineu, odkud je známo osm druhů.

Přežijí i naprosté sucho

Podobně jako mechy i některé druhy kapradin dovedou vypadat zdánlivě zcela mrtvě a vyschle, takže byste je bez milosti poslali do popelnice. Přesto však tyto rostliny žijí, a pokud jim opět dopřejete vodu, obnoví svůj růst. V České republice to dokáže velmi vzácný kyvor lékařský (Ceterach officinarum). Z rodu Platycerium mají tuto schopnost dva nejsuchomilnější druhy. Australský P. veitchii často roste na skalách a balvanech a údajně snese až dvouleté sucho. V kultuře mu však pravidelná zálivka nijak nevadí a jako sukulentní rostlina se nechová. Patří k rostlinám velmi přizpůsobivým a patrně ani na původních stanovištích není nastaven striktně na suchý odpočinek. Zato madagaskarské P. quadridichotomum zažívá v přírodě opravdu výrazné a dlouhé období sucha, kdy zcela seschnou a později odpadnou plodné listy. Dokonce i pěstované rostliny reagují na první náznaky přisušení svinováním listů, v kultuře se však vyskytují velmi vzácně a jen málokterý pěstitel je dlouhodobě udrží naživu.

Trampoty s českým názvoslovím

Jméno parožnatka je natolik přesvědčivé a navádějící, že se v českém botanickém názvosloví ujalo hned dvakrát pro různé skupiny rostlin. O kapradinových parožnatkách pojednává celý tento článek a zná je i mnohý laik. Pro rod Platycerium je však toto jméno jen lidovým, nikoliv oficiálním názvem a v literatuře by se používat nemělo. Je však již natolik zažité mezi pěstiteli pokojových rostlin, že jim ho univerzitní botanici těžko někdy vymluví. 
Zato naše největší řasy, rovněž označované jako parožnatky, jsou známé jen studentům biologie a specialistům. Jejich odborné označení je Charophyta a přímo rod Chara nese platné české jméno parožnatka. Řasové parožnatky mohou mít velikost několik desítek centimetrů a z českého území je známo více druhů. Některé jsou poměrně běžné, jiné hodně vzácné a specializované na určité typy vod. Obecně však pro ně platí, že mají rády vody s nízkou konkurencí. Často se proto objevují v prvních fázích po nějakém mechanickém narušení.

Manévrové boje druhé světové války ukázaly, že motorizovaná pěchota i tanky zůstávají velmi zranitelné útoky stíhacích bombardérů a bitevních letounů. Klasické tažené protiletadlové kanony nedokázaly pozemní jednotky při přesunech chránit, kvůli čemuž se rychlopalné kulomety i děla ráží 12,7–40 mm ve stále větších počtech začaly montovat přímo na obrněnou techniku. Tento trend sledovalo i velení obnovené čs. armády, která disponovala jak kvalitními podvozky, tak účinnou protiletadlovou zbraní.

Již od roku 1953 běžela sériová výroba nákladního vozu Praga V3S. Tento zdařilý šestikolový nákladní automobil se vyznačoval skvělou průchodností v těžkém terénu a mimořádnou spolehlivostí. Vojáci o něm dokonce tvrdili, že kudy si prorazí cestu tank, projede i V3S. O podvozku tedy bylo od začátku jasno.

Jako zbraň posloužil tehdy kvalitní 30mm kanon vzor 53, zkonstruovaný ve Zbrojovce Brno už za války, původně jako protiletadlová zbraň pro německé ponorky. Jeho vývoj pokračoval i po osvobození a nakonec z něj vznikl tažený prostředek na čtyřkolové lafetě, zařazený do výzbroje jako 30mm protiletadlový dvojkanon PLDvK vz. 53.

Zrod legendy

V Konstruktě Brno roku 1954 zahájil technický tým přípravné práce na projektu samohybného pancéřovaného protiletadlového komplexu a v lednu 1959 spustil zkoušky prvního vyrobeného kusu. Nový prostředek vznikl na mírně upraveném podvozku V3S. Na něm se nacházela pancéřová nástavba s protiletadlovým dělem na plošině za kabinou. Robustně konstruovaná spodní lafeta obsahovala dvě kluznice, které zjednodušovaly manipulaci.

Pomocí navijáku se dala zbraň spustit či vyzdvihnout. V případě nutnosti kluznice umožňovaly i vlečení za vozidlem, ovšem za podmínky, že rychlost jízdy nepřekročila 20 km/h. Nově vzniklému vozu se brzy dostalo bojového jména Ještěrka. Původně šlo o tajné krycí označení projektu, brzy však u vojáků doslova zlidovělo.

PLDvK vz. 53/59

• Délka: 6,92 m
• Šířka: 2,35 m
• Výška: 2,95 m
• Hmotnost: 10 300 kg
• Max. rychlost: 60 km/h
• Max. Dojezd: 500 km
• Osádka: 5 mužů
• Dostřel: 3 500 m (dálka),  3 000 m (výška)
• Palebný průměr: 800 nábojů

Ještěrka měla především ničit nízkoletící letouny a vrtulníky do maximální rychlosti 1 000 km/h, ale s úspěchem se dala použít i proti pozemním cílům. Průbojnou municí mohla likvidovat i lehce pancéřovanou obrněnou techniku. Osádku vozu tvořilo pět mužů: velitel, střelec, řidič a dva nabíječi. Pohon obstarával motor Tatra T 912. Šlo o vzduchem chlazený čtyřdobý vznětový šestiválec o maximálním výkonu 72 kW. Nástavba vznikla svařením z ocelových plechů o síle šest mm z boku a deset milimetrů na jejím čele.

Pancéřování poskytovalo ochranu pouze proti střepinám a lehkým ručním zbraním. Oproti nákladní V3S posunuli konstruktéři místo řidiče dozadu. Kabina se tak nacházela prakticky celá za motorem, a proto vyšla mnohem nižší než u základní verze, což v boji představovalo velkou výhodu pro každé obrněné vozidlo. V kabině seděl vlevo řidič, vpravo velitel. Nad jeho místem se nacházela průhledná pozorovací kopule. Za řidičem a velitelem měli zády ke směru jízdy svá sedadla oba nabíječi.

Nabíječi, nebo nosiči?

Do kabiny osádka nastupovala bočními dveřmi se sklopnou horní částí opatřenou průzory. V její zadní části mělo vozidlo dvojici sklopných dveří, které po sklopení dolů sloužily jako podlaha pro nabíječe při výměně zásobníků. Mezi sedadla nabíječů šlo umístit čtyři zásobníky. Výhled z vozidla zajišťovala pro velitele a řidiče dvojice oken, za bojové situace chráněných pancéřovými průzory. Na levé straně kabiny se nacházely úchyty pro dva kanystry se zásobou pohonných hmot, na pravé straně pak ženijní nářadí – sekera, lopata, pila a dva krumpáče.

Kabině ale chyběla vzduchotěsnost před účinkem chemických a otravných látek. Ještěrky používaly skříňové zásobníky segmentového tvaru na 50 nábojů – vkládaly se do sejmutého zásobníku ručně shora. Munice se převážela v dřevěných schránkách po 50 kusech. Teoretická rychlost střelby samotného kanonu (jedné hlavně) činila 450 ran/min. Vzhledem k potřebě měnit těžké zásobníky ručně však měla ještěrka praktickou kadenci asi poloviční – 150–200 ran/min.

Výškový dosah palby se pohyboval okolo 3 500 m u letících cílů, na 2 000 m se dalo účinně střílet na lehce obrněné pozemní cíle. Střílelo se ze stojícího vozidla. Dobře vycvičená osádka zvládla palbu i z jedoucího vozidla, případně během krátké zastávky, ovšem za cenu snížené přesnosti. Počítalo se i se sejmutím zbraně a střelbou z palebného postavení mimo vozidlo.

Dokončení 11. července

Čisté životní prostředí, zdravá střídmá strava a dostatek pohybu ve volné přírodě. Tak idylicky si malujeme život našich dávných předků. Od této představy je už jen kousek k přesvědčení, že se civilizační choroby vynořily teprve relativně nedávno a v pravěku lidé jen kypěli zdravím. Jenže archeologické nálezy svědčí o něčem jiném…

Rakovina a spol.

Nález deformované kosti v chorvatské jeskyni Krapina dokazuje, že rakovina sužovala neandrtálce už před sto dvaceti tisíci lety. Tělo pravěkého horala Ötziho přečkalo v alpském ledovci pět tisíc třista let a vědci z něj vyčetli, že už tehdy trpěli lidé rozsáhlým kornatěním tepen, trápily je bolesti zad a další neduhy. Ötzi byl kromě jiného také nakažen cizopasnými červy.

Zvýšený výskyt zubního kazu spojovali vědci s nástupem zemědělství před deseti tisíci roky. Lidé začali ve větším množství konzumovat potraviny z obilí. Škrob z různých kaší a z chlebových placek jim ulpíval na zubech a množily se na něm bakterie. Tito mikrobi rozkládají cukry a vytvářejí přitom poměrně silné kyseliny. Kyselé prostředí naleptá zubní sklovinu a zub se začne kazit. O bolesti zubů věděl dost a dost i horal Ötzi. Pohled do jeho úst by dnešního zubního lékaře rozhodně nepotěšil.

Lovci se zkaženými zuby

Nejnovější studie týmu vedeného Isabelle De Grooteovou z londýnského Natural History Museum odhalila, že zubní kaz byl široce rozšířen už v dobách, kdy se lidé ještě živili lovem zvěře a sběrem planých rostlin. Na populaci pravěkých lovců a sběračů se zkaženými zuby narazili vědci v marocké jeskyni Grotte des Pigeones u Taforaltu. Prověřili chrup celkem dvaapadesáti nebožtíků, kteří byli v jeskyni pohřbeni před patnácti tisíci až třinácti tisíci sedmi sty lety. Více než polovina zubů měla kaz. Jen tři lidé z Taforaltu zemřeli se zcela zdravými zuby. Tak špatný stav chrupu je typický spíše pro současnou populaci, která konzumuje v potravinách i nápojích velká množství čistého cukru. 

„Poprvé jsme narazili na populaci, která se ještě neživila zemědělstvím, nepěstovala obilí a přesto měla tak vysoký výskyt zubního kazu,“ komentuje De Grooteová výsledky studie zveřejněné v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. 

Viník? Oříšky a žaludy!

Co tedy lidem z Grotte des Pigeones zkazilo zuby? Odpověď nabídly samotné kazy. Vědci v nich odhalili mikroskopické zbytky piniových oříšků a sladkých žaludů ze severoafrických dubů. Archeologové nalezli v jeskyni i kamenné mlýnky, na kterých si pravěcí lidé mleli z oříšků a žaludů mouku pro přípravu kaší a placek. Tato potrava byla bohatá na cukry podobně jako obilí. Proto čelili jedlíci oříšků a žaludů z Taforaltu nezanedbatelnému riziku vzniku zubního kazu.

Jak přesně vypadaly první galaxie ve vesmíru sice nevíme, ale i tak se o nich můžeme dozvědět leccos zajímavého. Mezinárodní tým astronomů nedávno zjistil, že většina železa v mezigalaktickém materiálu vznikla dávno předtím, než galaxie vytvořily kupy galaxií.

To silně naznačuje, že první galaxie, které se objevily v dávném vesmíru, musely být velmi bouřlivé. Nejspíš byly prošpikované supernovami, které chrlily do vesmíru nové atomy, včetně atomů železa. Takto „upečené“ železo pak galaktické vichry ze supermasivních černých děr vyfoukly do mezigalaktického prostoru.

Železo z prvních galaxií

Vedoucí výzkumného týmu, český astronom Ondřej Urban, který své doktorské studium absolvoval na americkém Stanfordu, jeho spolupracovníci potvrdili předešlé úvahy, podle nichž většina železa v našem vesmíru vznikla v prvních 3 miliardách let jeho existence.

TIP: Nový rekord: Nejvzdálenější galaxie, jakou jsme kdy spatřili

Vědci zjistili, že v mezigalaktickém prostoru je železo rozloženo velmi rovnoměrně. Pokud by ve vesmíru vznikalo průběžně, tak by se jeho rozložení v jednotlivých kupách galaxií zřejmě výrazně lišilo.

Klíšťata nemá asi nikdo rád. Je obtížné se jich zbavit, sají krev a nejhorší je, že přenášejí infekční nemoci. Podle vědců z Oxfordu by ale mohla zachraňovat životy.

Zjistili totiž, že by se jeden z proteinů slin klíšťat zvaných evaziny mohl stát lékem na zánět srdeční svaloviny, čili myokarditidu. Toto onemocnění, které je nejčastěji infekčního původu, asi u 30 procent nemocných vede k selhání srdce a v některých případech i ke smrti.

TIP: Objev v jantaru: Červené krvinky savce v třetihorním klíštěti

Evaziny mají ve slinách klíšťata kvůli tomu, aby jejich přisátí nezpůsobilo zánět a klíště uniklo pozornosti hostitele. To je pro nás za normálních okolností nepříjemné, ale pro nemocné s myokarditidou je to ohromná pomoc. Evazin totiž může zabránit rozvoji zánětu a ochrání tak srdce před selháním.

Turista, který vykročí do ulic Kyjeva s knihou o jeho dějinách, si záhy uvědomí, jak významnými místy prochází. Město vzniklo v 9. století na pahorcích obtékaných mohutným Dněprem a v dalších staletích se z něj rozvinulo impérium Kyjevské Rusi. Říše vyplnila prostor mezi zářícím světlem Byzance a Západem, který po staletích chaosu opět povstával ke své někdejší slávě. Mocný slovanský stát se ustanovil jako „třetí kultura“, jež měla definovat evropskou identitu svým vlastním způsobem. K duchovnímu i politickému odkazu spojenému se založením města v 9. století se dnes hlásí jak Ukrajinci, tak Bělorusové a Rusové. 

Křesťané a pohané

Na tyto historické kořeny si můžete sáhnout při návštěvě vršku zvaného Kyjevica. Právě tam měla vzniknout prvotní slovanská pevnost a později i srdce sídelního města – podle legendy založeného třemi slovanskými bratry Ščekem, Choryvem a Kyjem. Prvními skutečně doloženými vládci však byli Seveřané. Zakladatelem nejranějšího slovanského státu se podle kronik stal skandinávský náčelník Askold a jeho vikingská družina. Otěže ovšem záhy převzal Askoldův schopný a bezohledný bratr Oleg a zakrátko proměnil Rus v dominantní mocnost východní Evropy. 

Na vršku samotném však mnoho památek nenajdete. Stojí tam pouze nízká kamenná zídka, jež kopíruje půdorys někdejší pevnosti, a několik kamenů používaných pro první křesťanské křty. Místo ovšem není jen domovem pravoslaví – nedaleko se tyčí i novodobé dřevěné sochy pohanských bohů, k nimž se prý chodí pravidelně modlit místní aktivní pohané. Bitva o duchovní osud národa zjevně ještě není završena, protože během jejich bohoslužeb se údajně v okolních kostelech hlasitě vyzvání, aby bylo jasné, která víra má navrch. 

Potemnělé obrazy

Z památek si v hlavním městě určitě nejvíc užijete kostely a kláštery postavené v duchu tzv. ukrajinského baroka. Gotický sloh se metropoli zcela vyhnul, protože ji v roce 1240 téměř zničili Mongolové a její obnova zabrala jistý čas. Zmíněná specifická barokní forma vás však zasáhne v plné síle svými opulentními zlatými věžemi či zlatými oltáři s pozlacenými ikonami – a zlato uvidíte dokonce i na nástropních freskách řady chrámů. 

Při pohledu vzhůru se zdá, jako by všechny malby byly neudržované, tmavé a zašlé, což ovšem kontrastuje s blýskajícím se lemováním rouch světců a svatozářemi. Průvodce vám však vysvětlí, že se malby naopak udržují velmi precizně: Jejich „zašlost“ je zcela záměrná a jako temné je už stvořili původní mistři. Na rozdíl o jásavého středoevropského baroka totiž nemají odvádět pozornost od boží milosti sestupující z nebes, kterou reprezentuje právě zlato. 

Život v jeskyních

Vrchovatě si svatých výjevů můžete užít při návštěvě jednoho z nejdůležitějších center pravoslavného světa – Kyjevskopečerské lávry. Pro anglicky mluvící cizince jde o nevyslovitelný jazykolam, název však v překladu neznamená nic tajemnějšího než „jeskynní klášter“. Tamní jeskyně ovšem nepředstavují pouze dílo přírody: Naopak, po staletí je aktivně budovali a rozšiřovali zbožní muži, kteří na místo přicházeli najít spojení s Bohem.  

Podzemní systém tvoří dvě nezávislá ramena, a pokud se rozhodnete zavítat dovnitř, neměli byste trpět klaustrofobií. Chodby jsou v některých místech široké jen půl metru a strop se často klene těsně nad hlavou průměrně vysokého člověka. Stísněné tunely vedoucí do kaplí a cel navíc mnoha bratrům k přísnému rozjímání nestačily – mnozí se tedy nechali zazdít do miniaturních kobek, kam jim pak ostatní mohli prostrčit pouze misku s vodou a jídlem. 

Asketická tradice ovšem zdaleka nevyhovovala všem příchozím. Nad jeskyněmi proto záhy vyrostl komplex církevních budov, který pak zvelebovaly generace patriarchů, hlav ukrajinské církve. Dnes se celý areál řadí na seznam UNESCO a po právu patří mezi divy Ukrajiny. Jako první přitom váš pohled jistě upoutá 97 metrů vysoká zvonice, jež v době svého dokončení v roce 1745 představovala největší stavbu svého druhu na světě. 

Stalinova éra

Pokud vaše srdce netouží po památkách dávné historie, najdete v metropoli nejeden betonový odkaz na doby nepříliš vzdálené. V éře největší „slávy“ Sovětského svazu byl Kyjev po Moskvě a Leningradu (dnešním Petrohradu) třetím nejvýznamnějším městem rudého impéria. Ačkoliv se po úvodních turbulencích bolševické revoluce považoval spíš za provinční „zapadákov“ a hlavní město se nacházelo v Charkově na východě země, v roce 1934 se státní správa přesunula právě do Kyjeva. 

Město se mělo stát vzorem při budování všech ostatních sídel pro nového, socialisticky smýšlejícího člověka a Stalinovi architekti dostali volnou ruku. Řada historických budov v centru byla srovnána se zemí a ty nejvýznamnější, jež mohly zůstat stát (jako například katedrála sv. Žofie), byly zkonfiskovány. Na volných prostranstvích pak vyrostly nové, monumentálnější stavby. 

Kyjev měl smůlu, neboť v té době ztrácel na oblibě tzv. konstruktivismus. Zmíněný architektonický směr se snažil v mezích sovětských možností odpovědět na tehdy převládající moderní funkcionalismus, v jehož duchu vznikla například slavná brněnská vila Tugendhat. Spojení praktičnosti s futuristickým designem se však příliš nezamlouvalo Josifu Stalinovi, který se stal v roce 1934 na XVII. sjezdu komunistické strany definitivně nikým neomezovaným vládcem. Konstruktivismus, jenž dal novou tvář Moskvě i Charkovu, se tak do podoby Kyjeva promítl jen málo. Místo toho nastoupila „nová klasika“ inspirovaná antickým ideálem, v níž si liboval například i Adolf Hitler. 

Pompa, mramor a žula

Nejmasivnější oslavou tohoto stylu se stalo samotné srdce města, náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) a přilehlá třída Chreščatyk. Pouze 1,3 kilometru dlouhý bulvár projdete z jednoho konce na druhý za dvacet minut, je však dokonalou učebnicí totalitní architektury. Pokud se v jeho severní části postavíte k náměstí čelem, najdete na levé straně bulváru všechny klíčové instituce města: radnici, hlavní poštu, státní televizi i rádio. Architekti jim dopřáli sídla hodná jejich významu a měli k tomu i dostatek prostoru: Za druhé světové války totiž ustupující sovětská armáda celé centrum podminovala a při příjezdu německých okupantů jej obrovskou explozí smetla. 

Během poválečných oprav se bulvár rozšířil o sto metrů, stal se hlavní tepnou města a po nástupu kapitalismu i nejdražší ulicí v zemi. Za slunného dne si můžete naplno užít pompézní domy obložené masivními bloky mramoru, žuly či pískovce. Navzdory své „obludnosti“, jež nijak nebere ohled na velikost člověka, je však celá ulice stylově čistá a milovníkům historie přináší procházka po jejích chodnících čirou radost. 

Krvavé náměstí

Skutečným srdcem města je ovšem samotný „majdan“. Právě tam se odehrávaly všechny velké změny v novodobé ukrajinské historii, včetně zatím poslední revoluce – tzv. euromajdanu, který před třemi lety svrhl zkorumpovaného prezidenta Viktora Janukovyče. Právě tam stovky tisíc lidí protestovaly a žily v provizorních stanech. A právě tam nakonec začaly létat dlažební kostky a Molotovovy koktejly, načež padly i výstřely, jež připravily o život na sto aktivistů a sedmnáct mužů zákona. 

TIP: Apokalypsa v charkovské továrně: Hřbitov vysloužilých tanků

Dnes však na náměstí kromě pamětních desek připomínajících oběti najdete především dobře oblečené Kyjevany spěchající do práce či brouzdající po obchodech, jež se nacházejí nejen v okolí, ale také v podzemí přímo pod prostranstvím. „Optikou“ majdanu by se mohla celá Ukrajina jevit jako prosperující země. Nenechte se však pozlátkem hlavního města oklamat. Ruská intervence odřízla stát od jeho průmyslového zázemí na Donbase, ekonomika se potácí v hluboké krizi a lidé s největším potenciálem odcházejí do zahraničí – za posledních pět let se ukrajinská populace smrskla o víc než tři miliony na současných 42 milionů a roční hrubý domácí produkt klesl za stejnou dobu na polovinu (aktuálně činí 66 650 Kč na hlavu v porovnání s 501 619 Kč v České republice). 

Jako turisté však při návštěvě metropole nic z toho nepocítíte: Kyjev je evropským městem se vším všudy. Starost by vám tak mohla dělat snad jen cyrilice, kterou je psána většina tamních jídelních lístků i názvy ulic. Nicméně s několika chytrými aplikacemi snadno přežijete.