Michelangelo – vlastním jménem Michelagnolo di Lodovico Buonarroti Simoni – se narodil 6. března 1475 v Caprese nedaleko Florencie „pod šťastnou hvězdou“. Konjunkce Merkura s Venuší pod vládou Jupitera slibovala „urozeného a vznešeného ducha, který bude mít úspěch […] především v uměních lahodících smyslům“, jak napsal Ascanio Condivi o století později.

V březnu 1505 přijel Michelangelo poprvé do Říma na pozvání Julia II. Papež z mocného rodu della Rovere patřil k nejvýznamnějším osobnostem na svatopetrském stolci a mimo jiné vášnivě miloval umění. Michelangelovi bylo třicet, hlavě církve jednou tolik a „spojoval je prudký temperament, popudlivost, prchlivost a nezkrotná ctižádost. Oba se také dovedli nadchnout pro obrovité plány. Proto si asi dobře rozuměli, i když mezi nimi docházelo i k vášnivým srážkám“. Zmíněnými slovy popsali vztah těchto dvou mužů Marcela a Bohumír Mrázovi ve své knize Michelangelo. 

Vyštván z Věčného města

Sochaře prý Juliovi doporučil dvorní architekt Giuliano da Sangallo, rovněž Florenťan, přičemž první úkol zněl vytvořit papežův náhrobek s několika sochami pro svatopetrský chrám. Přípravy trvaly celý rok a Michelangelo osobně dohlížel na lámání mramoru v Carraře. 

Jenže Řím byl plný závistivců, protože o papežské zakázky měli umělci obrovský zájem. Když se tedy v prosinci 1505 navršily na náměstí Sv. Petra kameny, Michelangelovi nepřátelé Juliovi namluvili, že není dobré nechat si stavět náhrobek už zaživa, a pověrčivý Svatý otec se plánu jednoduše vzdal. Michelangela se to hluboce dotklo a navíc zůstal bez prostředků, které do prokletého náhrobku vložil. Když jej pak papež stále odmítal přijmout, a dokonce ho z Vatikánu vyhnal, okamžitě Řím opustil a vrátil se do Florencie. 

To ovšem Julia zaskočilo: Posílal dopisy, naléhal a vyhrožoval tak intenzivně, až gonfaloniere („prezident“) florentské republiky nabyl dojmu, že snad dojde k válce. Proto umělce k návratu nutil, ten však vážně zvažoval nabídku tureckého sultána na stavbu mostu přes Zlatý roh v Istanbulu. Nakonec se Michelangelo po sedmi měsících vrátil a s papežem se smířil.

Nejsem malíř, ale sochař

V roce 1483 byla s velkou slávou dokončena stavba Sixtinské kaple u baziliky sv. Petra. Uplynulo však jen několik let a začaly se projevovat statické problémy, jež následně zapříčinily vznik trhlin v klenbě, kterou zatím pokrývalo modré nebe plné hvězd. Vedle nutných opatření k zabezpečení stavby se papež rozhodl klenbu přemalovat a v roce 1508 pověřil její výzdobou právě Michelangela. Ten ovšem vehementně protestoval: „Nejsem malíř, ale sochař!“ A za zadáním tušil intriky. Myslel si, že jej chtějí zkompromitovat, neboť malířskou hvězdou byl mladíček Raffael, vedle kterého – jak se domníval – nemohl oslnit. Julius však trval na svém a Michelangelovi nezbylo než se pustit do práce.

Desátého května 1508 vylezl v kapli poprvé na lešení a začal malovat dvanáct apoštolů a ornamentální dekorace, podle papežova přání. Nebavilo ho to, a proto taky dlouho nevydržel: Jednoho dne seškrábal, co vytvořil, a předložil hlavě církve vlastní návrh připomínající – slovy historika umění Heinricha Wölfflina – „hřmící zjevení nové moci“.

Na počátku světa

Michelangelo zpracoval svůj koncept s ohledem na již existující malby v kapli a především na nástěnné malby v hlavním pásu pod okny, které zobrazovaly život Mojžíše a Krista. Střední část stropu tak pokryl výjevy od stvoření světa po Noemovu opilost a výzdobu svatostánku rozšířil o epizody z časů, kdy ještě lidem nebylo předáno Desatero. 

Na rozdíl od hustě „zalidněných“ maleb na stěnách se Michelangelova stropní díla omezují na skromný počet postav, které v podstatě nemají pozadí, a působí proto monumentálněji. Dokládají také autorovu vášnivou touhu zobrazovat tělo v pohybu. V souladu s biblickou chronologií začíná sled epizod Stvořením nad oltářem, následuje Pád člověka a čtyři scény z Noemova života. Michelangelo však strop nepokrýval takto úhledně v pořadí – jednotlivé scény vznikaly tak, jak mu to dovolovaly podmínky. Kaple totiž nadále běžně sloužila církevním účelům a oltářní prostor bylo nutné zachovat co nejdéle bez lešení. Dnes už také víme, že umělec nemaloval vleže na zádech, jak se věřilo dřív, ale vestoje se zakloněnou hlavou. 

Plesnivá Potopa

Michelangelo pracoval na malbě stropu s přestávkami čtyři a půl roku. Do konce roku 1508 vytvořil kartony a v letech 1509–1512 zpracovával nesnadné zadání. Je to patrné i ve stylu – první obrazy zahrnují víc postav a složitější strukturu, zatímco pozdější malby jsou střídmější, dynamičtější a monumentálnější, přičemž za vrcholné dílo se právem pokládá Stvoření Adama.

Umělec tvořil v podstatě sám: Florentské malíře, kteří mu pomáhali, brzy propustil a nechal si jen pár pomocníků, aby mu připravovali zeď a třeli barvy. Práce však nešla tak hladce, jak by se mohlo zdát. Právě když byl Michelangelo hotov s Potopou, začal obraz plesnivět, což jej na čas zcela zlomilo a odmítal pokračovat. Svatý otec požádal o expertizu architekta da Sangalla, který mu umělce kdysi doporučil: Odborník radil použít méně vodnaté vápno a práce se nakonec znovu rozběhly. 

Účast a obdiv Říma

Julius II. – proslulý svou netrpělivostí – se neustále chodil dívat, jak malba pokračuje. Několikrát se vyšplhal i na lešení, aby si ji mohl prohlédnout, a v okouzlení nutil malíře, aby Římanům odhalil alespoň část nehotové fresky. Michelangelo ustoupil velmi nerad: Pořád se obával, že jej lidé potupí a on nebude moct strop dokončit. Návštěvníci však nešetřili obdivem, a dokonce i jeho konkurent Raffael po zhlédnutí maleb pozměnil svůj styl.

Od té chvíle papež umělce doslova mučil otázkami, kdy bude hotov. Traduje se, že když mu jednou Michelangelo jako obvykle odpověděl „až budu moci“, udeřil ho rozezlený Svatý otec holí. Buonarroti z kaple odešel a hodlal Řím opět opustit. Julius však za ním hned poslal pověřence s pěti sty dukáty, aby ho uklidnil a přinesl mu papežskou omluvu. Umělec o tom také napsal v básni: „Sloužím a sloužil jsem ti celý věk / a patřím ti jak slunci proudy jasu. / Ty ale nedbáš, co tu marním času, / a čím víc dřu, tím menší je tvůj vděk.“ Tragikomické příběhy tím ovšem neskončily: Později si Michelangelo z úst božího náměstka například vyslechl, že ho nechá shodit z lešení. 

Dílo bylo slavnostně odhaleno až 31. října 1512 „za účasti a obdivu celého Říma“. Po čase se ale papeži zdálo, že je strop poněkud „chudý“, protože na něm není zlato. Chtěl proto, aby na něj malíř vzácný kov nanesl. Michelangelo na to měl opáčit, že ti na stropě byli také chudí – a malba tak dodnes zůstala bez zlata.

Poslední soud

V roce 1516, tři léta po Juliově smrti, se Michelangelo vrátil do Florencie a v Římě se znovu objevil až na podzim roku 1534, v čase, kdy se papežského stolce ujal Pavel III. Umělec se ve Svatém městě nakonec usadil natrvalo a strávil tam posledních třicet let života. V roce 1535 jej pontifex jmenoval nejvyšším architektem, sochařem a malířem Apoštolského paláce a požádal jej, aby na oltářní stěnu Sixtinské kaple namaloval fresku s námětem posledního soudu. Myšlenka takového ztvárnění hříchu a vykoupení se objevila už dřív a počítala i se zachycením pádu andělů na protější, vstupní straně. (Na zmíněné téma však již nikdy nedošlo, přestože k němu Michelangelo vytvořil několik skic.)

V dubnu 1536 byly dokončeny přípravné kartony a malba mohla začít. Přes pět let pak pracoval umělec v kapli sám, pouze jeho věrný pomocník Francesco Urbino mu třel barvy. Michelangelovi bylo už přes šedesát let a nadlidská práce ho vyčerpávala. Jednou dokonce spadl z lešení a těžce si poranil nohu.

Tolik neslušné nahoty

Michelangelův Poslední soud zahrnuje na 390 figur seskupených kolem ústřední postavy Krista a zobrazuje vzkříšení z mrtvých a rozdělování na spasené a zatracené. Zatímco první duše vystupují do nebe po Ježíšově pravici, na straně spravedlivých, zatracení klesají do pekla po jeho levici. Michelangelo však tradiční výjev obohatil řadou „inovací“, které budily rozpaky i vášnivé diskuse. Problém tkvěl především v tom, že všechny postavy – až na Pannu Marii, patronku kaple – jsou téměř nahé, a to včetně svatých i Krista, andělé nemají křídla a světci svatozáře. 

Stejně jako papež Julius, i Pavel III. se chodil dívat, jak práce pokračují. Jednou s sebou vzal ceremoniáře Biagia da Cesenu a zeptal se jej na názor. Dozvěděl se, že tolik neslušné nahoty by se hodilo spíš k výzdobě lázní či hospody. Kritiku ovšem slyšel i Michelangelo – a pomstil se za ni po svém: Ceremoniář na návštěvníky dodnes shlíží z fresky v podobě Minose, soudce v podsvětí, obklopeného hejnem ďáblů. Když si prý da Cesena stěžoval, papež se jen smál: „Kdyby tě dal do očistce, mohl bych pro tebe něco udělat, ale postavil tě do pekla a tam já nic nezmohu, z pekla není vykoupení.“

Roušky a fíkové listy

Po odhalení fresky 31. října 1541 sklidila opravdu velkou kritiku především postava Krista: Chyběly jí vousy, byla nepřiměřeně mladého vzhledu a především postrádala důstojnost. Svalnatým tělem, dokonalými rysy obličeje a rozcuchanými vlnitými vlasy Spasitel skutečně připomíná spíš některého z dvaceti ignudů, nahých mužských postav, jimiž je dílo poseto. Vznáší se na mračném trůnu obklopen žlutozlatou aureolou a oděn do světle šedého pláště, který jeho tělo víc odhaluje, než halí. Pohled upírá k peklu, zatímco Panna Marie, sedící po jeho boku, pohlíží ke spaseným.

Nahota postav, především světců, se dočkala kritiky jako zjevné rouhání. Přísní teologové na zasedání Tridentského koncilu fresku odsoudili a v roce 1565 – tedy rok po Michelangelově smrti – zadali Danielemu da Volterrovi přimalovat alespoň některým figurám hábity a fíkové listy (tyto úpravy však byly během restaurování kaple odstraněny). O totéž se marně pokoušel už Pavel III. u samotného Michelangela: Když ovšem umělce vyzval, aby nahé postavy přioděl, čtyřiaosmdesátiletý muž mu prý vzkázal, že to je maličkost – „jen ať dá Jeho Svatost do pořádku svět“. 

Jak každý ví, před 66 miliony let ukončil období křídy pád velkého meteoritu v oblasti dnešního Chicxlulubu. Jak ale vypadal svět během prvních milionů let po této kosmické katastrofě?

Američtí paleontologové objevili v Novém Mexiku drobné fosilie ptáčků z tohoto období, kteří byli menší než dnešní vrabci. S pěvci ale neměli nic společného. Odborníci je řadí do malého řádu myšáků (Coliiformes) se 6 dnešními druhy. Myšáci v naší době žijí pouze v subsaharské Africe.

TIP: Objev v jantaru: Krásně zachovalá křídla z doby před 99 miliony let

Fosilní ptáčci dostali jméno Tsidiiyazhi albini, které je odvozeno z jazyka indiánů kmene Navaho. Žili v nejstarších třetihorách, v době před 62 miliony let. Jejich objev ukazuje, že hlavní vývojové linie ptáků byly vyvinuté již dříve, než jsme si mysleli.

Jen jediné zvíře na světě je větší než plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) – jeho příbuzný z čeledi plejtvákovitých, plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Tyto dva druhy jsou zároveň největšími zvířaty, která kdy žila na naší planetě. Nejvzrostlejší exempláře plejtváka obrovského délkou přesahují třicet metrů, ale myšok, který dorůstá délky až 27 metrů a může vážit až 70 tun, za ním moc nezaostává. Je daleko větší, než byli dinosauři. Jazyk obrovského kytovce váží jako dospělý slon a srdce má velikost malého osobního auta. Některé tepny jsou tak široké, že by se jimi protáhnul dospělý člověk.

Rychlík s tajnými cestami

Tělo plejtváka má dokonale štíhlý proudnicový tvar, díky němuž může velryba vyvinout rychlost až 18 uzlů (asi 33 kilometrů za hodinu). Přestože patří k největším obyvatelům oceánu, živí se nepatrným planktonem a drobnými, v hejnech žijícími rybkami. O moc víc toho ovšem o tomto bezesporu neobyčejném živočichovi nevíme.

Ani dnešní dokonalá technika nám stále nepomohla odhalit, kam obři putují, jak a kdy se páří a kde rodí svá mládata. Jejich migrace nejsou zdaleka tak nápadné a předvídatelné, jako je tomu například u keporkaků nebo plejtvákovců šedých. Plejtváci myšoci nám jen dramaticky ukazují, kolik se toho o oceánech a jeho obyvatelích stále ještě musíme učit.

Sen zrozený z nadšení

Poprvé jsem se tváří v tvář setkal s myšoky na místě, které dodnes miluji a každoročně navštěvuji – u Azorských ostrovů. Tehdy jsem s fotografováním kytovců teprve začínal a zároveň to byla moje první návštěva v tomto ráji velryb a delfínů. Dnes už vím, že šlo výjimečný rok. Shodou všech potřebných okolností bylo k dispozici nekonečné množství potravy pro kytovce, zejména kosticovce, tedy čeleď, kam patří plejtváci myšoci, plejtváci obrovští nebo třeba plejtváci sejvalové.

Během čtrnácti dnů, z nichž jsme téměř každý den trávili na moři, jsme mohli plavat s ohromným množstvím delfínů a z lodě pozorovat vorvaně nebo myšoky. Nemohli jsme si dovolit nájem vlastní lodi, a tak jsme místo na lodi sdíleli s dalšími lidmi, kteří si chtěli zaplavat s delfíny nebo pozorovat velryby. Již tenkrát jsem toužil po setkání s velrybou, ale to bylo prostě mimo naše možnosti, protože pro fotografování velryb je zapotřebí povolení a právě pronajmutí vlastní lodi s kapitánem, za niž se platí kolem šesti set euro na den. Byli jsme obyčejní turisté, nadšení z možnosti vydávat se každý den na oceán. Patrně díky tomu si nás všiml náš kapitán Emanuel, který si nás hodně oblíbil. Určitě i proto nám z posledního dne na ostrovech udělal sen, který se nám zdává dodnes.

Uprostřed hejna

Mám pocit, že pravidlo posledního dne platí u všech natáčení či fotografování divokých zvířat. I kameramani od BBC mnohokrát pořídili ty nejlepší záběry právě poslední den a také pro nás se měl poslední den stát něčím neobyčejným. V ten den jsme loď sdíleli pouze se dvěma postaršími dámami. Na moři jsme byli už pár hodin, když se nám konečně podařilo najít ohromné stádo delfínů namíchané hned ze tří druhů. Byli tu delfíni skákaví, kapverdští i obecní doprovázeni velkým počtem buřňáků. Ti všichni táhnou za jeden provaz a ženou se obrovským tempem za potravou.

Delfíni vědí, že hejna sardinek nejsou daleko a rychlou plavbu doprovázejí výskoky. Voda se vaří na obou stranách lodě a buřňáci jsou všude nad našimi hlavami v okruhu pěti set metrů. To celé to vypadá jako úvodní scéna z výpravného přírodopisného filmu a člověk má pocit, že těch vjemů je až neúnosně mnoho, když najednou naše emoce musí přeřadit na ještě vyšší stupeň intenzity. Najednou se totiž začnou objevovat gigantičtí plejtváci myšoci. Prozrazují je mohutné výdechy na hladině a ladné prohnuté tělo zakončené malou hřbetní ploutví, které elegantně zajíždí do vody. Nevím, na kterou stranu lodi mám koukat dřív. Myšoci se objevují mezi maličkými delfíny jako obří atomové ponorky. Někdy se vynoří tak, že hlava vyjede z vody první a plejtvák odhalí bíle zbarvenou kůži na spodní čelisti. Jsou všude kolem nás, a když jedna z velryb proplouvá pod lodí, nedokážu už odolat, nasazuji si masku a nahýbám se přes bok gumového člunu.

Po hlavě ze člunu

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Plejtvák proplouvá jen nějakých osm metrů pode mnou. Vždycky jsem si velrybu představoval jako obrovského robustního tvora. To, co vidím, ale mé představě vůbec neodpovídá. Dívám se sice na obra, který je dvakrát větší než basketbalové hřiště, na němž se vyrůstal, ale je štíhlý a pohybuje se neuvěřitelně elegantně. Kolem hlavy má nádherné šedobílé žíhání a zbytek těla je tmavě šedivý až do modra. To hlavní, co mne ovšem upoutalo, je způsob, jakým plave. Velryba lehounce a pomalu mávne ocasem, zatímco delfíni, kteří jsou všude kolem, se mohou ocasními ploutvemi umávat. I tak jí jen taktak stačí v tempu.

Viset přes okraj jedoucího gumového člunu hlavou dolů není vůbec jednoduché. Navíc jsem se samozřejmě musel vynořit, abych nabral dech. Podstatnou část obsahu plic jsem pak spotřeboval na výkřik: ,,Ta je překrásná!“ Moje nadšení strhlo přítelkyni Káťu, která se podobným způsobem rovněž ponořila do vody. Když jsem viděl, že se k podeplutí naší lodi chystá další gigant, ponořil jsem se napůl do vody i s fotoaparátem. Vzápětí mě ovšem Emanuel vzal za nohy a šoupnul mě přes bok lodi celého do vody. Rázem jsem se tak ocitl nad obrovským plejtvákem, kterého doprovázelo přes dvacet delfínů kapverdských, čekajících, jestli mu z obří tlamy nevypadne nějaká ryba. Právě tento moment je zachycen na jedné z mých nejlepších a nejznámějších fotografií. Když jsem se o dvě minuty později škrábal na loď, Emanuel se jen chápavě smál. Dobře věděl, jak úžasné chvíle právě zažíváme a tehdy snad jen on opravdu chápal, že i ti největší profesionálové by dali cokoliv za to, aby mohli být na našem místě.

Rychle dolů!

Já i Káťa jsme se vznášeli v oblacích a vůbec by nás nenapadlo, že tenhle zážitek je možné ještě něčím přetrumfnout. Na hladině se toho dělo tolik, že jsem se rozhodl vyndat foťák z vodotěsného pouzdra a začít fotografovat z lodě. Tohle rozhodnutí mě o pár minut později stálo životní záběr, se kterým bych pravděpodobně vyhrál všechny světové přírodní fotosoutěže. Stádo delfínů se najednou začalo rozdělovat do několika menších skupin a některé z nich změnily směr. Zdálo se, že i velryby se rozdělily.

Párkrát jsme se projeli dokolečka a pak jsme se soustředili na dva plejtváky, kteří se pod hladinou krmili. Jeden z nich byl asi dvacet metrů za lodí, když mi Emanuel zaklepal zpoza ovládací konzole na rameno. S vědoucím úsměvem na tváři se zeptal: „Kolik za plavání s velrybou?“ a k tomu ještě přihodil známé gesto šustících prstů. Já přes rameno odvětil jen: „Cokoliv!“ V tu chvíli bylo jasné, že půjdeme do vody, ale toto pochopení mi bohužel nedošlo po všech stránkách. Emanuel už měl nějakou chvíli jednu z velryb v hledáčku a pozorně sledoval její chování skrz polarizační brýle. Náhle přišla ta oprášená fráze azorských kapitánu, při které se mi vždy dostaví nával adrenalinu: „Get ready!“ (Připravte se!) Teprve teď mě napadlo, že foťák není v pouzdře a setinu sekundy nato se dostavil strach. Rychle si nasazujeme masky a ploutve a kapitán nás při tom dost popohání. Sotva vklouznu druhou nohou do ploutve, Emanuel už dává povel jít do vody. Není čas vůbec na nic.

Na dosah

Káťa je o něco rychlejší a už je ve vodě, když já se teprve přehupuji přes bok člunu. Emanuelovo načasování je dokonalé. Sotva jsem vklouznul do vody, vidím z pravé strany připlouvat „naši“ velrybu. Adrenalin jen teče. Poprvé v životě se s královnou moří setkáváme tváří v tvář a hned jde o druhou největší velrybu. Tenhle myšok se právě před chvílí nakrmil. Část tlamy v dolní části hlavy je stále nafouklá a z průduchu unikají malé bublinky.

Plejtvák jen tak majestátně proplouvá kolem nás. Dívám se do jeho velkého přátelského oka, které nás pozorně sleduje, a zrakem kloužu po dlouhém štíhlém těle, tak typickém pro rychlé plavce. Jsme od něj asi tři metry daleko a vše jde tak rychle, že mozek přes všechno to vzrušení a nádheru jen stěží zaznamenává všechny detaily. Velryba proplula a už z ní vidíme jen ocasní ploutev. Mám pocit, že šlo spíše o mladší zvíře. Tento myšok mi totiž nepřipadal až tak velký, ale není vyloučeno ani to, že se jeho velikost ztratila v nekonečné azorské modři.

Nahledanou neznámo kdy

Jakmile zvíře mizí z dohledu, dáváme na hladině průchod emocím. V člunu pak děkujeme Emanuelovi, který upřímně projevuje lítost, že ve vodě nebyl s námi. Cestou do přístavu nikdo nemluví. Sedíme tiše a vstřebáváme tu nádheru, pocity tak povznášející, jaké může člověk prožívat pouze při setkání s divokými zvířaty.

TIP: Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Od té doby jsem se ještě několikrát pokoušel dostat blízko k myšokům, ale marně. Jsou tak rychlí a nepředvídatelní, že i v dnešní době na celém světě existuje pouze asi tucet kvalitních podvodních fotografií tohoto zvířete. Ty moje jsou mezi nimi a já jsem na to nesmírně hrdý. Čím déle pracuji s kytovci, tím víc si vážím prvního setkání a uvědomuji si, jak bylo výjimečné a šťastné.

V mých očích jsou myšoci oslavou naší planety, fantomy oceánu, kteří se někde jen na chvíli objeví, aby předvedli svoji majestátnost, velikost a rychlost. Pak hned zase mizí v modrých vodách, aniž by kdokoli věděl, kdy a kde je uvidíme příště.

Aby mohly světlo světa spatřit opravdu lehké a zároveň účinné vesty, museli si vojáci počkat na technologickou revoluci. Tu zahájila chemička Stephanie Kwoleková, jejíž experimenty daly vzniknout kapalnému krystalickému polymeru. Výjimečná pevnost a tuhost materiálu zaujala vedení americké společnosti DuPont, která Kwolekovou zaměstnala.

Předchozí části:
Od oceli po kevlar (1): Historie a současnost neprůstřelných vest
Od oceli po kevlar (2): Historie a současnost neprůstřelných vest

Přichází kevlar

V polovině 60. let pak vědkyně vytvořila zbrusu nový materiál, jenž vstoupil do dějin jako kevlar. Technicky šlo o aramidové vlákno (textilii z polyamidů s dlouhým uhlovodíkovým řetězcem) s až pětkrát vyšší pevností než ocel o stejné hmotnosti a s nízkou průtažností. Záhy se kevlar ukázal jako nejvhodnější materiál pro neprůstřelné vesty budoucnosti.

Vzniklo několik variant, které se staly součástí většiny typů balistických vest pro vojenské i policejní složky po celém světě. Proslul zejména Kevlar 29 či mladší Kevlar 129, vyznačující se nižší hmotností, vyšší pevností a ohebností. Další zdokonalená generace nese název Kevlar NFT. Vývoj se však nezastavil ani u jiných výrobců, a tak se na trhu objevily další syntetické materiály. Jako příklad můžeme uvést vlákno Dyneema, produkované od začátku 90. let nizozemskou společností DMS.

Materiál poskytuje výjimečnou mechanickou odolnost i pružnost a dokáže absorbovat extrémně vysokou energii. Vyrábí se z polyetylenu a neobsahuje žádné další chemické složky, takže jde o čisté vlákno s vysokou odolností proti vodě či UV záření. Podobnými vlastnostmi se vyznačuje Twaron z aramidových vláken od japonské firmy Teijin, jenž je k mání od 80. let. Pozadu nezůstává ani koncern Honeywell, jenž z polyetylenového vlákna produkuje netkanou textilii Spectra Shield. Výrobek se vyznačuje mimořádnou molekulární hmotností, svou pevností převyšuje ocel a přitom plave na vodě.

Strukturu Spectra Shieldu tvoří souběžně položená vlákna zalitá v pružné pryskyřici. Každé dvě vrstvy s navzájem kolmo orientovanými vlákny jsou pak zality do slabé polyetylenové fólie, jež materiálu dodává i značnou odolnost proti otěru a vlhkosti. Uživatelé balistických vest se Spectra Shieldem oceňují především vynikající odolnost proti opakovaným zásahům i zásahům šikmým. Ty pro mnoho typů neprůstřelných oděvů představují problém. Střela vnikající šikmo do aramidové tkaniny, kterou předchozí zásahy roztáhly či naopak zhustily, má totiž často velkou šanci proniknout až do těla...

Není vesta jako vesta

Pro snadnější orientaci se vesty člení do několika kategorií, respektive norem třídy balistické odolnosti (TBO). Nejčastěji se užívá americká klasifikace dle Národního institutu spravedlnosti (NIJ). Tento systém rozlišuje čtveřici základních tříd. Nejlehčí Type I zastaví maximálně náboje .22 Long Rifle a .380 ACP o rychlosti kolem 330 m/s a NIJ je dnes prakticky už ani nepovažuje za neprůstřelné.

Type II už si poradí i s .357 Magnum o 400 m/s. Trojka zastaví puškový náboj 7,62×51 mm NATO (například americká M14) a 7,62×39 mm (ruský AK-47). Type IV pak představuje nejlepší úroveň ochrany, neboť zahrnuje oděv zastavující i speciální munici navrženou právě k pronikání neprůstřelnými vestami. Ať už ovšem vesta spadá do kterékoli kategorie, platí smutná pravda, že stoprocentně spolehlivá balistická ochrana neexistuje. Absolutně neprůstřelná „látka“ je totiž asi podobný nesmysl jako nepotopitelná loď. Proč? Účinnost při zásahu totiž ovlivňuje mnoho faktorů.

Například střely stejné ráže, avšak různé konstrukce – třeba poloplášťové – může vesta zastavovat s rozdílným výsledkem. Klíčový vliv má přitom deformovatelnost projektilu a jeho vnější tvar. Mimořádně vysokou průbojnost vykazují kupříkladu střely s ocelovým jádrem, u nichž dochází k minimální deformaci, takže do zachycení a zpomalení střely se může zapojit jen omezený počet vláken. Jinými slovy, když střela zůstane hladká a špičatá, sebepevnější vlákna se na ni jen stěží namotají. Odolnost proti takové munici výrobci vest zaručují výhradně při současném použití přídavného kovového nebo keramického panelu.

Kulky ano, šípy a nože ne

Vojáci a policisté vybavení kvalitními modely III. třídy dle NIJ by si ovšem měli uvědomovat, že jejich vesty vznikly coby ochrana před střelnými zbraněmi. Neochrání je například před zbraněmi sečnými a bodnými. I odolnou balistickou vestu totiž lze probodnout nožem nebo prostřelit kuší či výkonnějším lukem. A to kvůli odlišnému prostupu hrotu šípu nebo čepele materiálem.

Na rozdíl od projektilu jde o ostré předměty, které vlákna netrhají, ale přeřezávají či odsouvají do stran. Pokud nositel potřebuje vestu proti takovýmto hrozbám, musí sáhnout po speciálně konstruovaném modelu, disponujícím třeba kovovou síťkou z titanu.

11. Černé díry mají problém s informacemi

Černé díry jsou plné paradoxů, s nimiž si zatím vědci nedokážou poradit 

Ať už černá díra pohltí cokoliv, zdá se, že uchová jen informaci o celkové hmotnosti, elektrickém náboji a momentu hybnosti. Pokud se však černé díry vypařují Hawkingovým zářením, vyvstává před námi problém. Zmíněné záření by totiž nemělo nést žádnou informaci navíc o hmotě, která utváří černou díru, což by znamenalo, že se informace v černých dírách ztrácejí. A s tím se kvantová mechanika nemůže jen tak smířit. Jedná se o tzv. informační paradox černých děr, a jako by to nestačilo, nedávno zmutoval do paradoxu ohnivé zdi: fotony Hawkingova záření opouštějící černou díru vytvářejí na horizontu událostí přízračnou stěnu energie, která sežehne všechno, co k ní dorazí. S tím se ovšem zase nemůže vyrovnat obecná relativita.

Paradox ohnivé zdi představuje momentálně doslova horké téma astrofyzikálních debat. Světové kapacity navrhují rozmanitá řešení, jedno exotičtější než druhé: například ledové zdi, obrácené plynutí času, fuzzbally, zdi chaosu či Planckovy hvězdy. Žádné z nich se však zatím nedočkalo všeobecného přijetí.

12. Kolem černých děr obíhají akreční disky

Akreční disky často doprovázejí polární výtrysky hmoty, jež směřují velkou rychlostí podél rotační osy tělesa

Přinejmenším kolem některých. Krouží-li kolem protohvězd, neutronových hvězd nebo třeba černých děr rozptýlený materiál, tedy kosmický prach a plyn, vytváří strukturu akrečního disku. Gravitace tělesa způsobuje, že k němu materiál disku ve spirálách klesá, přičemž se stlačuje, zahřívá a vydává elektromagnetické záření. Rozsah jeho frekvence pak závisí na hmotnosti centrálního tělesa: u protohvězd se jedná o infračervené záření, u neutronových hvězd a černých děr o rentgenové.

Akreční disky často doprovázejí polární výtrysky hmoty, které směřují velikou rychlostí podél rotační osy tělesa. Zatím nevíme přesně, jak vznikají, nepochybně to však souvisí s dynamikou materiálu v disku. V případě černých děr jsou tyto výtrysky nejrychlejší a nejaktivnější: řítí se do vesmíru relativistickou rychlostí, blízkou rychlosti světla. A právě díky akrečním diskům víme o černých dírách hvězdných velikostí, k nimž patří i první známý kandidát na černou díru – rentgenový zdroj Cygnus X-1 v souhvězdí Labutě, vzdálený asi 6 100 světelných let. Hmotou se blíží 15 sluncím, a jde-li skutečně o černou díru, má její horizont událostí poloměr kolem 44 km.  

13. Rekordní černé díry mají hmotu miliard sluncí

V centru galaxie APM 08279+5255 ze souhvězdí Rysa spočívá supermasivní černá díra o hmotnosti 23 miliard sluncí

Hmota největších známých černých děr odpovídá stovkám tisíc, milionům až miliardám sluncí. Taková supermasivní monstra sedí v centrech téměř všech velkých galaxií, Mléčnou dráhu nevyjímaje. Supermasivní černé díry se od svých menších kolegyň v některých ohledech liší. Mají nižší hustotu, někdy dokonce nižší než voda, a slapové síly v blízkosti jejich horizontu událostí jsou paradoxně mnohem slabší: kdyby někdo padal do supermasivní černé díry, pocítil by jejich smrtící stisk až hluboko uvnitř.

Mezi největší známé supermasivní černé díry patří ta v centru obří eliptické galaxie APM 08279+5255 ze souhvězdí Rysa: dosahuje hmotnosti 23 miliard sluncí a dělí ji od nás 12 miliard světelných let. Celá extrémně zářivá galaxie kypí horečnatou aktivitou a černá díra na tom má významný podíl. Její kolegyně v galaxii NGC 4889 ze souhvězdí Vlasy Bereniky je vzdálená 300 milionů světelných let a její hmota odpovídá asi 21 miliardám sluncí, i když se odhady různí od 6 do 37 miliard. Pozoruhodnou supermasivní černou díru bychom našli také v galaxii OJ 287 ze souhvězdí Raka ve vzdálenosti 3,5 miliardy světelných let. Její hmota odpovídá asi 18 miliardám sluncí a navíc ji zřejmě v těsné blízkosti obíhá menší „sestra“ o hmotnosti 100 milionů sluncí.

14. Obří černé díry pohánějí aktivní galaktická jádra a kvazary 

Na některých vlnových délkách září aktivní jádra galaxií jako celá Mléčná dráha dohromady

Aktivní galaktická jádra jsou poháněna supermasivními černými dírami ve svém středu. Záření jádra pak odpovídá záření hmoty monumentálních akrečních disků, jež někdy doprovázejí relativistické polární výtrysky. Ve skutečnosti představují aktivní galaktická jádra nejzářivější zdroje stálého elektromagnetického záření ve vesmíru.

Aktivní galaktická jádra mohou být rádiově klidná, jako například v tzv. Seyfertových galaxiích, které tvoří asi 10 % všech hvězdných ostrovů a ve viditelném světle obvykle vypadají jako běžná spirální galaxie. Jejich pravá podstata vynikne až na jiných vlnových délkách, kde jejich jádra září jako celá Mléčná dráha dohromady. Naopak velmi rádiově hlučné jsou rádiové galaxie, kvazary a blazary. Obvykle jde o velké eliptické galaxie, z jejichž aktivních jader proudí relativistické výtrysky hmoty a při průniku do okolního materiálu vyzařují rádiové vlny. Kvazary jsou extrémně zářivá galaktická jádra z dávného vesmíru, jež září víc než desítky běžných galaxií. Nesmírně energetické blazary zase představují aktivní galaktická jádra, jejichž relativistické výtrysky hmoty směřují přímo k nám. 

15. Supermasivní černou díru má i Mléčná dráha

Pohyby hvězd v těsné blízkosti Sagittaria A* ukazují, že má tato černá díra hmotnost asi 4,1 milionu sluncí

Mléčná dráha sice není aktivní galaxií, přesto v jejím středu – z našeho pohledu v souhvězdí Střelce, ve vzdálenosti 26 tisíc světelných let – sedí velmi jasný a zároveň nevelký rádiový zdroj Sagittarius A*. Podle všeho se jedná o naši „domácí“ supermasivní černou díru. Pohyby hvězd v její těsné blízkosti ukazují, že má hmotnost asi 4,1 milionu sluncí, samozřejmě ji však nepozorujeme přímo, a navíc se skrývá hluboko v kosmickém prachu a plynu. Rádiové a infračervené záření ze Sagittaria A* ovšem koresponduje s materiálem akrečního disku, který padá do chřtánu supermasivní černé díry.

Podle nejnovějších výpočtů má zmíněný zdroj menší poloměr než šest světelných hodin, což přibližně odpovídá dráze Uranu ve Sluneční soustavě. V obecně přijímaných teoriích nenajdeme ve vesmíru jiné těleso, které by mohlo mít hmotu 4,1 milionu sluncí v tak malém objemu, než právě černou díru. Sagittarius A* ovšem není žádná žravá godzilla a my máme štěstí, že se nacházíme tak blízko, jinak bychom jeho aktivitu nemuseli ani zaznamenat. Nedávné ostře sledované přiblížení oblaku plynu G2 slibující spektakulární ohňostroj přesto pozemské pozorovatele značně zklamalo. 

Image

Čtěte také

Kam vedou černé díry? Existuje propojení mezi černou a bílou dírou?

V současnosti existují pouze velmi hrubé odhady počtu kontejnerů, v nichž se po celém světě převáží zboží – a pohybují se od pěti milionů kusů až po 170 milionů. Společnost Budget Shipping Containers však loni provedla částečné sčítání a podle jejích výsledků bylo tehdy v „aktivní službě“ minimálně 23 milionů přepravníků, zatímco dalších 14 milionů vyřazených kusů čekalo na nové využití.

Život v kontejneru

Pro část z těchto vyřazených kontejnerů se pokouší nalézt využití společnost 24hPlans, která je přetváří do podoby zajímavých a levných příbytků.

Ocel, z níž se obvykle přepravníky vyrábějí, je dost silná, aby své obyvatele ochránila před špatným počasím; zároveň však dovoluje různé stavební úpravy. Důležitou roli hraje i relativně nízká pořizovací cena: Firma pracuje se dvěma verzemi kontejnerů – menší nabízí podlahovou plochu 15 m², větší dvojnásobek, přičemž první vyjde v přepočtu na 35–70 tisíc korun, kdežto druhá na 112 tisíc. Další náklady samozřejmě vyžaduje opracování přepravníku a jeho zvelebení, ovšem ani finální částka kolem 375 tisíc korun nepředstavuje za bydlení nijak závratnou sumu. 

Výsledkem navíc může být velmi útulný a hlavně netradiční domek: Podle požadavků zákazníků již společnost vytvořila jak příbytky z jednoho kontejneru, kam se vejde kuchyňská linka, stůl, menší sociální prostor a výklopná postel, tak vícemodulové domy pro celou rodinu. V newyorské zástavbě se například nachází dvoupatrové obydlí z šesti přepravníků, kterému nechybí ani vlastní bazén.

Legendy o městských fantomech vznikly v uplynulých dvou staletích na mnoha místech Evropy i severní Ameriky. Asi nejproslulejším z nich je Skákající Jack (Spring-heeled Jack), který se začal objevovat v Londýně roku 1837. Svědkové jej popisovali jako vysokého muže se špičatýma ušima, zářícíma vystouplýma očima a rukama s dlouhými drápy. Dovedl přeskočit sebevyšší překážku a z úst mu šlehaly bleděmodré plameny. Vše vypadá jako pohádka, ale svědectví na toto téma existovalo tolik, že jsou obsahem řady policejních protokolů a nějaký reálný základ mít musely. Dodnes však není jasné, kdo (nebo co) byl vlastně Skákající Jack zač.

Pérák na scéně

Svého městského fantoma má i Praha a určitě není náhodou, že se objevil právě v tragickém období protektorátu. Tehdejší nacistický útlak vyvolával v lidech potřebu vytvořit nepolapitelného hrdinu, který překoná všechny nástrahy představitelů okupačního režimu a dovede si poradit za všech okolností. Je však pravdou, že pověsti o tajemné skákající bytosti jsou staršího data a mezi dělníky v oblasti Mostecka a Ústecka kolovaly už krátce po vzniku první republiky. Roku 1936 měl zase podobný fantom přeskakovat jedoucí vlaky v okolí Havlíčkova Brodu. Tyto zkazky však byly dost neurčité a teprve protektorátní doba jim dala pevnou formu.

Tehdejší oficiální nacistická propaganda měla svůj protipól v ústní „šeptandě“, kdy si lidé důvěrně sdělovali „zaručené“ informace o tom, co cenzura do novin či rozhlasu nepustila. Spojenecké letectvo navíc stále častěji bombardovalo cíle v Německu a na protektorátním území začalo platit nařízení o zatemnění, takže ulice měst se v noci pohroužily do černočerné tmy. V tomto příznivém prostředí se tedy objevuje postava Péráka, který provádí nacistům ty nejneuvěřitelnější kousky.

Legenda se začala šířit v roce 1943 a v průběhu následujícího roku už můžeme hovořit o jejím masovém výskytu. Neomezovala se pouze na Prahu, i když v hlavním městě měla pochopitelně nejsilnější zázemí. Legendy o Pérákovi však pronikly také do středních a východních Čech, kolovaly v Brně a dalších moravských městech a zasáhly dokonce i území tehdejší Sudetoněmecké župy.

Nepolapitelný hrdina

České obyvatelstvo protektorátu začalo brát Péráka jako hrdinu, který škodí okupantům, kde jen může. Měl dokonce spolupracovat s odbojovými skupinami a podporovat partyzány. Na boty si prý přitom upevňoval natolik silná péra, že dokázal uniknout z jakéhokoliv obklíčení. Přeskakoval nejen jedoucí vlaky či autobusy, ale celé bloky domů a ulice. Nečinilo mu problém ani skočit z jednoho břehu Vltavy na druhý.

Řada pamětníků tvrdila, že ho viděla i ve dne a v Praze se prý pohyboval zejména v okolí Karlova náměstí, Vyšehradu, na Olšanských hřbitovech a dalších místech. V Brně si zase oblíbil Francouzskou ulici. Někteří lidé prohlašovali, že nacistické bezpečnostní síly pořádaly na Péráka hotové hony, ale on jim vždycky dokázal zmizet. Podobná vyprávění měla často komický nádech a je pochopitelné, že ne každý člověk jim věřil. Přesto však pověsti o Pérákově nepřemožitelnosti a hrdinství v boji proti okupantům nabývaly na síle.

Představa, že existuje někdo, na koho jsou všichni příslušníci SS a gestapa krátcí, pomáhala mnoha lidem přečkat těžké válečné doby. Proto se také na zdech objevovaly antinacistické nápisy podepsané „Pérák“. Nechyběly samozřejmě ani spekulace, kým vlastně tento fantom ve skutečnosti je. Jednou byl za Péráka prohlašován šikovný cirkusový umělec, jindy zase nějaký geniální vynálezce. Objevily se však také poněkud temnější popisy fantomovy identity – prý se jedná o šílence, sexuálního devianta nebo dokonce vraha. Ty však zdaleka nebyly tak početné a představa Péráka jakožto kladného hrdiny převažovala.

Květnem 1945 to nekončí

Ani po osvobození legenda nezapadla. Roku 1946 natočili Jiří Trnka s Jiřím Brdečkou zdařilý animovaný film Pérák a SS, a touto postavou nepohrdli ani komunisté, když se po únoru 1948 dostali v Československu k moci. V Haló novinách tehdy začal o Pérákovi vycházet seriál Vladimíra Dvořáka, který hlavního hrdinu zpodobnil jakožto bojovníka proti „domácím pomahačům západních imperialistů“. V této souvislosti je zajímavé, že v období padesátých let se pověsti o Pérákovi objevily znovu, zdaleka však nedosáhly takové intenzity jako za války. V poslední době se pak stal hlavním hrdinou románu Petra Stančíka, který situoval Pérákovu základnu do objektu libeňského plynojemu. Loni vznikl i krátký hraný film v režii Pavla Soukupa ml.

Dodnes se najdou lidé, kteří prohlašují, že legenda o Pérákovi měla reálný základ. Žádné hodnověrné důkazy potvrzující jeho existenci však nejsou k dispozici. Životnost celého příběhu je pochopitelná. Lidé vždy rádi četli a mluvili o tajemných a nevysvětlitelných jevech, ať už v 19. století, za protektorátu nebo v současnosti. Ani ve světě podobné historky neupadly v zapomnění, protože zatím poslední svědectví o spatření bytosti podobné Skákajícímu Jackovi se objevilo počátkem února 2012 v anglickém hrabství Surrey.

Příběh o Robinu Hoodovi, ochránci utiskovaných a věčném oponentovi zlovolného šerifa z Nottinghamu, se vyvíjel po celá staletí. Vyprávění o odvážném zbojníkovi a „veselých chlapících“ ze Sherwoodu lidé milovali. Od úst k ústům se vedle Robina Hooda nesla jména jeho družiníků Malého Johna, Willa Scarleta, Muche, syna mlynářova, bratra Tucka, i Robinovy milé panny Marion. Psanec ze Sherwoodu vystupoval také proti proradnému princi Janovi (pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi) na podporu jeho bratra, krále Richarda I. Lví Srdce, toho času na křížové výpravě.

Epickou hloubku středověkým příběhům a baladám pak dodali pozdější literáti, zejména Walter Scott a po něm Alexandre Dumas starší. Působivá dobrodružství Robina Hooda však měla pramálo společného se skutečným středověkým zbojníkem toho jména, jehož identita pod vlivem folkloru prakticky zmizela. Nezbývá než pátrat ve skromných dochovaných písemných pramenech a pokusit se poodhalit obrysy reálné postavy a jejího příběhu.

Hrdina prostých lidí

Nejstarší balady ze 14. a 15. století se o Robinu Hoodovi zmiňují jako o svobodném sedlákovi, zemanovi prudké povahy, který žil v Sherwoodském lese s družinou zbojníků a často křížil meč s šerifem z Nottinghamu. Tyto první literární záznamy obsahují již také mnohé, co o Robinovi víme dnes, například jeho lukostřelecké mistrovství, averzi vůči církvi či úctu k ženám. Vystupuje však jako muž z lidu, nikoliv jako pronásledovaný šlechtic.

Nejstarší literární zmínka o hrdinovi v kápi pochází z básně Piers Plowman, která vznikla kolem roku 1377. I když se Robin v básni objevuje pouze okrajově, je zřejmé, že je velmi dobře znám prostým lidem z písní a balad. V době, kdy se příběh zbojníka Robina začal objevovat v psané podobě, musel za sebou nepochybně mít už dlouhou cestu ústního podání. Ve středověku, kdy vládla všeobecná negramotnost, se zprávy a příběhy nesly v podobě vyprávění, často prostřednictvím potulných pěvců, kteří mnohdy kvůli i větší působivosti děje skutečné události okořenili fantazií.

Příběh o zbojníkovi, který se svými druhy bojoval proti zlému šerifovi z Nottinghamu, nacházel u lidových vrstev, žijících v neustálém strachu z libovůle svého pána, velkou odezvu. Robin byl hrdinou, s nímž se dokázali ztotožnit a zasadit ho do svých vlastních životů. V tom se zásadně odlišoval od postavy krále Artuše a rytířů kulatého stolu, kteří byli v době vrcholného středověku symbolem rytířství, křesťanských ctností a hloubkou svého příběhu oslovovali hlavně nejvyšší vrstvy a aristokracii obecně.

Teprve mnohem později, v 16. století, se v baladách stává z Robina Hooda šlechtic zbavený majetku a je dáván do souvislosti s králem Richardem Lví Srdce jako jeho zastánce. Na samém sklonku 16. věku pak sepsal Anthony Munday, významný Shakespearův předchůdce, dvě divadelní hry, kde získává Robin Hood identitu hraběte z Huntingdonu, což významně ovlivnilo a zkreslilo další vnímání slavného zbojníka.

Z historie do balad

Nejstarší doložená balada o Robinu Hoodovi byla zapsána kolem roku 1450 a jmenuje se Robin Hode a mnich. Vypráví, že se Robin jednoho rána, i přes varování Malého Johna, rozhodne jít do nottinghamského kostela na mši. Zde ho však pozná mnich, kterého dříve oloupil, a rychle vyrozumí šerifa, že je lapka v kostele. Robin je zajat a vsazen do hladomorny. Když se to dozví Malý John, nastrojí smělou léčku, do níž vtáhne i krále, aby pronikl do Nottinghamu a mohl Robina osvobodit. Johnův plán skutečně vyjde a Robin je osvobozen. Král se nejdřív hněvá, ale poté nechá záležitost být s tím, že Malý John je nejloajálnějším mužem v Anglii.

Tato balada Robina Hooda mnohem více přibližuje realitě. Je ale zapotřebí zmínit ještě jeden významný ohlas Robinových skutků, který časově předcházel literárním ztvárněním. K roku 1426 je v Exeteru poprvé písemně doloženo konání lidových slavností k poctě Robina Hooda, jakýchsi her, které byly součástí oslav příchodu léta 1. května (May Day), známých z keltských časů jako svátek Beltine. První máj ale slavili i Germáni či Římané. Právě během těchto slavností, přežívajících z pohanských dob, lidé hráli představení o Robinovi a jeho veselých družinících. V májových slavnostech se také poprvé objevily postavy Lady Marion a bratra Tucka.

Nevíme, jak moc byly hoodovské hry součástí oslav a jak moc byly rozšířeny, jistě však sahaly mnohem hlouběji do minulosti. K jejich masovému rozšíření pak došlo na konci 15. a v 16. století. Už ve 14. století všichni věděli, kdo je Robin Hood, a v 15. století se ústní tradice dostala i na papír. Mějme ovšem na paměti, že se zatím stále bavíme o Robinovi z vyprávění a balad, které jsou jako pramen nepříliš spolehlivé, ačkoliv jistou výpovědní hodnotu mají.

Postrach lesů

Jak starý je příběh o zbojníkovi ze Sherwoodského lesa? Nejméně sedm století a o něco málo mladší než sám Robin Hood. První zprávy o člověku téhož jména totiž nacházíme v pramenech úřední povahy už ve 13. století. K roku 1226 dokládají účetní záznamy z Yorkshiru, že v předchozím roce byl zbaven majetku jistý Robert Hod, prchající před zákonem, a že peníze následně získal šerif z Yorkshiru. Celkem devětkrát se v Yorkshiru, mezi lety 1226 a 1234, objevuje jméno Robert Hod, Robert Hood nebo už jako přezdívka Hobbehod. Jen pro úplnost, Robin byla hojně užívaná zdrobnělina jména Robert. Ano, máme tu živého Robina Hooda, psance, který je v konfliktu se šerifem. Že se děj neodehrává v Nottinghamu, vůbec nevadí. Šerifem, který se obohatil na úkor Roberta, byl jistý Eustace de Ludenham, jenž v letech 1213 a 1232 zastával post šerifa v Nottinghamu a v letech 1225–1226 v sousedním Yorkshiru.

TIP: V blízkosti Velkého dubu Robina Hooda se chystá těžba břidlicového plynu

Zprávy o „psanci a zločinci“ Robertu Hodovi, který působil škody na majetku a možná i na životech, se nesly rychle. Z Yorku do Londýna vedla stará římská cesta, hlavní obchodní tepna z velké části lemovaná lesem, včetně Sherwoodu, který měl ve středověku ohromující rozlohu 400 km². Povědomí o obávaném zbojníkovi tak měli i v Londýně, jak ostatně dokládají yorkshirské účetní záznamy, sepsané ve Westminsteru. Že ve 13. století zbojníci představovali značné riziko a cesty byly na hony vzdálené tomu, co si představujeme pod slovem „bezpečný“, dokládá zákon z šedesátých let téhož věku, který nařizuje, že les nesmí sahat k tržnímu městu blíž než 200 metrů. Anglie 13. století ale měla i další, vážnější problémy.

Válka baronů

Pytláctví a zboj byla jedna věc, avšak povstání proti králi představovalo potíž mnohem větší. Tedy ne, že by Robin Hood vedl povstání proti panovníkovi, ale možná byl jeho produktem. Robin (Robert) Hood nebyl totiž ani zdaleka jen jeden.

Roku 1258 se rozhořel spor mezi králem Jindřichem III. a mocnými anglickými barony, kteří nebyli spokojeni s jeho politikou. Do jejich čela se postavil Simon de Montfort a trval na tom, aby král potvrdil Magnu Chartu a více dbal na domácí poměry. Po prvotních úspěších byli ovšem rebelující baroni roku 1265 poraženi v bitvě u Eveshamu a v zemi byla obnovena jednota. Hned se to ale nestalo. Mnoho uprchlých baronů a jejich příznivců i nadále odmítalo složit zbraně, případně se snažili uniknout před odplatou. Skrývali se v lesích, někteří se uchýlili do Isle of Ely v Cambridgeshiru a další na hrad Kenilworth. Právě tehdy nalézáme mezi povstalci z Ely muže jménem Robert Hod.

Uprchlým příznivcům Simona de Montforta se říkalo vyděděnci a královu milost si mohli vykoupit pouze velkou sumou peněz. Byl to i případ skutečného Robina Hooda? K roku 1266 se o Robertu Hoodovi zmiňuje také skotský kronikář Walter Bower a před rokem 1283 uvádí Robyna Hudea a Malého Johna rovněž skotský dějepisec Andrew Wyntoun. Zmínky těchto autorů jsou nejstaršími kronikářskými zápisy.

Na sklonku 13. století, již za vlády Edwarda I., máme doloženu existenci zbojníka Robyna Hodea. Kronikářský zápis z díla Polychronicon říká, že „jistý psanec jménem Robyn Hode se svými společníky neustále napadal a okrádal královy věrné služebníky v Sherwoodu i jinde“. Tento Robin Hood prokazatelně řádil v letech 1294 až 1299. Kdo jsou oni královi věrní? Nepochybně šerifové, rychtáři či správci. Jenomže to není všechno. K roku 1309 se vážou dvě zmínky o Robertu Hoddeovi z Wakefieldu v Yorkshiru, jenž se provinil výtržnictvím a pytláctvím. V těchto souvislostech se v pramenech objevuje celkem dvacetkrát až do roku 1322. Robert z Wakefieldu však ani v jednom z případů není označován za psance jako jeho předchůdci. Vše tedy napovídá tomu, že legendy o Robinu Hoodovi mají kořeny ve 13. století, v době velmi neklidné.

Jméno jako synonymum

Ve 14. století bylo jméno Robin Hood (v různých variantách pravopisu) již velmi dobře známé, prakticky každý věděl, o koho jde. Jen ve 13. století existují důkazy o životě hned několika Robinů Hoodů, z nichž značná část měla opletačky se zákonem. Několik Robinů poznalo i 14. století. Ovšem ani v jednom z případů evidentně nejde o stejnou osobu. Prvním zaznamenaným je Robert Hod z Yorkshiru, jehož pověst, i když dochovaná ve střípcích, musela být vskutku působivá. Nepochybně existoval někdo obávaný a proslulý na počátku 13. století. Mnoho jmen, mnoho osudů, společné charakteristiky. Bylo by nemožné, aby se jméno Roberta (Robina) Hoda (Hooda) stalo synonymem pro ostatní zbojníky, lupiče a psance? Právě naopak. Je to celkem pravděpodobné. Označení Robin Hood mohlo být přezdívkou, která se postupem času transformovala do postavy lidového hrdiny.

Nebylo by to poprvé, kdy by k něčemu takovému došlo. Na počátku 19. století působil na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska lupič a zloděj Jan Jiří Grasel. Krátce po jeho popravě roku 1818 se z něj v Rakousku a mezi českými Němci stal lidový hrdina, který bohatým bral a chudým dával. Kolovalo o něm mnoho pověstí, písní a románů. Naopak v českých zemích jeho jméno zlidovělo jako synonymum pro lumpa a násilníka – grázl. Stalo se to i skutečnému Robinu Hoodovi? 

Jen málokdo se vyzná v záplavách a managementu vody víc než Nizozemci. Dvě třetiny z nich ostatně žijí pod úrovní mořské hladiny. V časech obav ze vzestupu oceánu proto potřebují nápady a inovace.

Se zajímavým nápadem přišli inženýři z institutu Maritime Research Institute Netherlands (MARIN). Pracují zde na projektu plovoucích měst a ostrovů. Takový ostrov o průměru až 5 kilometrů by hostil sídelní čtvrti, rekreační oblasti, parky, farmy a nezbytné přístavy.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Osídlený plovoucí ostrov by mohl využít řadu zdrojů obnovitelné energie, od větrných farem, přes přílivové elektrárny a elektrárny využívající energii vln, až po plovoucí solární panely, které by doprovázely město. A hlavně, stoupající hladina oceánu není pro plovoucí ostrovy žádný problém.

Kořeny a staré listy denivek obsahují derivát naftalénu – hemerocallin (stypandrol), který působí analgeticky, omamně a ve velkých dávkách halucinogenně. Je ovšem jedovatý pro ovce a řadu dalších zvířat, například kočky. Suché listy byly používány pro pletení košíků, kabelek a pro výrobu bot. Teprve později se denivky rozšířily i jako okrasné rostliny.

TIP: Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek aneb Jednolisté jeskynní rostliny

Z východní Asie se do Evropy nejspíše již ve středověku dostaly denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus) a denivka plavá (H. fulva), které v Alpách a na Kavkaze zplanily.

Denivky jsou kvůli tvaru a barvě květů často zaměňovány s liliemi. Zatímco ale lilie jsou cibuloviny s olistěným stonkem, denivky jsou trsnatě rostoucí byliny s krátkým oddenkem, z něhož roste přízemní růžice listů a stonky nesoucí květy. Stonky jsou buď jednokvěté nebo častěji větvené a zakončené šroubelem 1–6 květů. Květy jsou velké trojčetné tvořené šesti okvětními lístky, jež na bázi srůstají v trubku. Plodem je tobolka.

Do konce 19. století byly pěstovány především botanické druhy a též některé staré asijské odrůdy. Teprve koncem století se zahradníci pokusili o záměrné křížení. Dnes se počet odrůd odhaduje na 60 000. Zahradní odrůdy mají květy v celé škále barev od skoro bílé po tmavě červenou a fialovou.

Denivka citronová (Hemerocallis citrina)

Rostliny dorůstají do výšky jednoho metru, na zimu zatahují. Kořeny jsou na konci hlízovitě ztloustlé. Listy mívají alespoň ve spodní části červený okraj.

Květy se používají jako zelenina a koření s jemnou citronovou chutí. Číňané je pěstují na polích, květy sbírají večer, spaří je, usuší a rozemelou na prášek.

Velikost: až 1 m
Rozšíření: Čína, Japonsko, Korea, 
Ekologie: Roste na okrajích lesů, na loukách a v horách až do výšky 2 000 metrů.

Denivka plavá (Hemerocallis fulva)

Mladé listy a květy i hlíznaté kořeny slouží jako zelenina. Rostliny jsou poměrně mohutné, listy na zimu zatahují, u některých odrůd jsou stálezelené. Jednotlivé květy se otevírají ráno a zavírají večer, takže jeden kvete přibližně 14 hodin. Květ je oranžový, obvykle tmavší uvnitř se světlejší střední žilkou, okvětní lístky mají zvlněný okraj. Nevoní. V USA a Kanadě je považována za invazivní druh.

Využívá se též jako léčivka s antibakteriálními, diuretickými a projímavými účinky, nebo při léčbě tuberkulózy. Rozemletý kořen býval aplikován jako protijed při otravě arzénem. Hemerocallin a antrachinony získané z kořenů plnokvěté odrůdy ´Kwanzo´ se ukazují jako perspektivní léčivo proti drobným cizopasným motolicím – krevničce střevní a japonské (Schistosoma mansoni a S. japonica). Používá se také jako meliorační rostlina pro zpevnění svahů a břehů potoků.

Velikost: až 1,5 m
Rozšíření: Čína, Indie, Japonsko, Korea, Rusko. Zplaněle roste na Kavkaze a v Alpách
Ekologie: Roste v řídkých lesích a na loukách obvykle podél potoků, v horách až do výšky 2 500 metrů.

Denivka menší (Hemerocallis minor)

Stonek je krátký nevětvený či 1–2× větvený. Každá větev nese jeden nebo dva květy, které se otevírají navečer a kvetou obvykle dva dny. Jsou citronově žluté se zelenavou trubkou, vonné.

Místy jsou květy sbírány a používány jako zelenina a koření pro ochucení polévek. Občas se jako zelenina jí i mladé listy. Výtažky z kořenů vykazují protinádorové účinky.

Velikost: až 0,7 m
Rozšíření: Severní Čína, Mongolsko, Sibiř, Korea
Ekologie: Travnaté stráně, vlhčí místa ve stepi

Kam za denivkami?

Největší sbírku denivek u nás vystavuje Botanická zahrada hlavního města Prahy v Troji. Rozsáhlou sbírku můžete vidět také v Botanické zahradě Chotobuz v Průhonicích a v Liberecké botanické zahradě.