Když se jistá Britka probírala bižuterií a dalšími cetkami na bleším trhu, okouzlil ji nenápadný prsten natolik, že za něj byla ochotna dát v přepočtu zhruba tři sta korun. Střídavě s jinými šperky ho pak nosila následujících třicet let. Letos v květnu se však rozhodla nechat odhadnout jeho hodnotu, načež ji znalec zaskočil tvrzením, že roky nosila na ruce kámen s 26,27 karátu.

Majitelku přitom po celou dobu ani ve snu nenapadlo, že se jí na prstě blýská skutečný diamant. Nakonec naznala, že je pro ni takové krásy škoda – a šperk tak půjde do aukce, kde se jeho cena podle odhadů přehoupne přes deset milionů korun.

Sonda NASA Parker Solar Probe by se měla dostat nejblíže je Slunci ze všech kosmických výprav historie. Na sklonku roku 2018 ji čeká setkání se sluneční koronou.

Tajemství úspěchu sondy Parker Solar Probe představuje revoluční systém chlazení, který zajistí, aby sonda fungovala i v pekelných podmínkách. Každé zařízení na palubě sondy, s výjimkou čtyř antén a speciálního detektoru částic, bude skryto před září Slunce sofistikovaným systémem tepelné ochrany TPS (z anglického thermal protection system).

Chlazení sluneční sondy

V okamžiku, kdy se Parker Solar Probe dostane nejblíže Slunci, teplota na povrchu štítu TPS dosáhne více než 1 370 stupňů Celsia. Chladicí systém ale zajistí, že vnitřek sondy zůstane mnohem chladnější. Aktivním chlazením systém docílí také toho, že teplota solárních panelů sondy, které budou vystaveny Slunci, nepřesáhne 160 stupňů Celsia.

TIP: Zaostřeno na Slunce: Družice SOHO slaví 20 výročí průzkumu naší hvězdy

Chladicí systém TPS sondy tvoří několik komponent: ohřívaný zásobník s vodou, dvourychlostní pumpy a čtyři speciální radiátory z titanových trubek a hlinkových ploch. Jako chladící médium je v systému TPS použito asi 5 litrů deionizované a natlakované vody, která zůstane kapalná při teplotách mezi 10 a 125 stupni Celsia. Jen málokterá chemická látka by tohle zvládla.

Göbekli Tepe (česky „Břichatý kopec“) je proslulé turecké archeologické naleziště poblíž hranice se Sýrií. Jde o jednu z nejstarších známých staveb v lidské historii, která vznikla zřejmě v 10. tisíciletí před naším letopočtem.

Stavbu tvoří vápencové pilíře, z nichž řada váží desítky tun. V okolí objeveno mnoho pozoruhodných nálezů, včetně nejstarší sochy člověka v životní velikosti. Podle dosavadních poznatků zde ale nikdo trvale nežil a nejsou tam ani žádné rozpoznatelné hroby.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Němečtí vědci ale přesto nedávno v Göbekli Tepe nalezli úlomky ze tří různých lebek, na nichž jsou patrné hluboké zářezy, vytvořené nedlouho po smrti majitelů lebek. Archeologové se domnívají, že v dávném Göbekli Tepe existoval tajemný kult lebek. Abychom ale znali podrobnosti, budeme muset vykopat více podobných nálezů.

Slovo „idiot“ jsme přejali z latiny: V její starší formě se používalo pro „obyčejného člověka“ či „toho, kdo stojí stranou, na okraji“, později pak popisovalo „nevzdělanou, neznalou osobu“. Například ještě v 15. století se v díle renesančního filozofa a umělce Mikuláše Kusánského objevil výraz „idiot“ v souvislosti s velmi bystrým řemeslníkem bez formálního vzdělání.

Původ termínu sahá až do antické řečtiny, kde měl ovšem zcela jiný význam než dnes. Starořecké „idiotes“ znamenalo doslova „soukromý člověk“ a Řekové tak označovali občany, kteří se neúčastnili veřejných politických akcí.

Netřeba dodávat, že šlo o pejorativní kontext: Pro staré Řeky byl podíl na politickém dění samozřejmostí a všechny, kdo se nepsané povinnosti vyhýbali, považovali za nevědomce, ne-li za hlupáky.

Kakaduové palmoví jsou úžasní papoušci s elegantní černou chocholkou. Jejich vzhled ale není tím nejzajímavěším. Podle odborníků jsou kakaduové palmoví jediným dalším druhem na Zemi (kromě člověka), o němž víme, že si sám vyrábí hudební nástroje, hraje s nimi, a během hraní udržuje rytmus.

TIP: Papoušci vazové milují vápník a používají nástroje, aby ho získali

Od poloviny osmdesátých let víme, že tito kakaduové si vyrábějí paličky na bubnování. S nimi si pak bubnují, a podobně jako u lidských hudebníků, se i kakaduové snaží udělat dojem na samičky.

Australští vědci nedávno tuto dovednost kakaduů jako první detailně prozkoumali a také nafilmovali. Bylo to prý dost náročné. Zachycení jedné události jim zabralo asi 100 hodin práce v národním parku Kutini-Payamu v australském Queenslandu.

V době Římské říše vedla hlavní cesta od Baltského pobřeží v Prusku až do italského města Aquileia u Jadranského moře. Procházela také přes území keltských kmenů Volků-Tektoságů, tedy skrz dnešní Moravu. Tato cesta byla příznačně nazývána Jantarová stezka a jedna z jejích větví procházela i Moravským krasem.

Tři části Suchého žlebu

Moravský kras je proslulý svými krásami: je rájem speleologů, paleontologů, botaniků i turistů. Přes svůj vpravdě světový věhlas má tato oblast i mnoho skrytých pokladů – stranou známých cest, na které tištění průvodci i turisté (naštěstí) „zapomněli“. A poněvadž je v CHKO Moravský kras volný pohyb turistů povolen jen po značených cestách, upadají tyto poklady pomalu v zapomnění.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Suchý žleb je jednou z větví starobylé Jantarové stezky, významným krasovým údolím, jež se táhne od zříceniny hradu Holštejna přes Ostrov u Macochy až ke Skalnímu mlýnu, kde se spájí s Pustým žlebem. Turisté tady znají jen několik nepřehlédnutelných perel, které nabízí: úchvatnou jeskyni Balcarku a někdejší výtokovou Kateřinskou jeskyni, které jsou přístupné veřejnosti.

Suchý žleb se dělí do tří částí – Hradský, Ostrovský a vlastní Suchý. Nejdivočejší úsek nabízí pod vesnicí Vilémovice, kde se sevře do krasového kaňonu s několika soutěskami a mnoha jeskyněmi. Má však co nabídnout i ve svých méně známých částech.

Paměť kamenů

Sevřené skalní stěny vápencového kaňonu dýchnou na poutníka věčným chladem. Člověku bleskne hlavou, jak by šlo toto místo využít ve fantasy filmech a jak je dobře, že hledačům filmových lokací uniká. Ve skalách pokrytých břečťanem, mechy a lišejníky se objevují doupata, v nichž určitě hnízdí démoni a prostorné sluje, kde musely žít obávané saně…

Dnes zde ovšem zimují jen netopýři. Absolutní ticho je dokonalé, ocitli jsme se v místech, kde je minulost stejně přítomná jako současnost a možná přesahuje až do budoucnosti. Je to území pověstí a starých zapomenutých příběhů, které si pamatují již jen skály a kameny.

Minulost Čertova mostu

Jen půl kilometru východně od Kateřinské jeskyně určitě nepřehlédněte dva kamenné oblouky Čertova mostu, z nichž ten menší je někdy nazýván Čertovou brankou. V minulosti kolem tohoto útvaru, který je troskami staré jeskyně, vedla turistická značka. Dnes je kvůli bezpečnosti nepřístupný.

Podle pověstí tady odjakživa strašilo, a proto se tomuto místu lidé vyhýbali. Jednou prý mladému chasníku Jurovi přikázal zdejší šlechtic, aby z hnízda na Čertově mostě vybral orlí mláďata. Mladík při plnění úkolu spatřil na skalním oblouku poklad a pověděl o něm svému pánovi, který se k vápencovým obloukům ihned rozjel. Hnán touhou po bohatství vylezl na skálu, uklouzl a pádem se zabil. Jeho mrtvolu pak podle pověsti roztrhali démoni.

V současnosti je pověst téměř zapomenutá a archeologické průzkumy, které u Čertova mostu proběhly, naznačily možná mnohem zajímavější historii. Namísto kostí chamtivého šlechtice tady totiž byly nalezeny kosti polárních sobů, bobrů a vlků. Ve stínu skal roste lomikámen vždyživý a pěchava modrá; naopak na výsluní kokořík lékařský a brslen bradavičnatý. Přímo u Čertova mostu můžete vidět vzácný střevíčník pantoflíček.

Jeskynní hrad Rytířské jeskyně

Nedaleko Čertova mostu se skrývá další zapovězený poklad: jen pětačtyřicet metrů nad dnem Suchého žlebu se v prudké stráni i pátravým očím ztrácí mezi stromy Rytířská jeskyně. O minulosti jeskyně se nezachovaly žádné historické písemné prameny, ale podle archeologických výzkumů v ní již ve 13. století bylo vybudováno opevnění, které bylo udržováno až do 15. století. Zbytky kamenných zdí dokládají, že Rytířská jeskyně byla ve středověku jeskynním hradem. Jde tedy o jediný jeskynní hrad v Česku, přičemž podobná opevnění jsou běžnější v alpských zemích.

Archeologický výzkum vedený v 60. letech 20. století J. Skutilem z archeologického ústavu v Brně (starší výzkum byl realizován již v letech 1912 a 1938), objevil na místě keramiku, udice, nože, šipky z kuše… Archeologové došli k závěru, že jeskynní hrad neměl sídelní, nýbrž ryze strážní funkci. Rytířská jeskyně však byla lidmi obydlena už ve starověku a nejstarší osídlení je doloženo z paleolitu.

Přes své utajení patří portál Rytířské jeskyně k největším v celém Moravském krasu – je široký šestnáct a vysoký patnáct metrů. Vnitřek jeskyně tvoří nečleněný dóm o rozměrech 47×7 až 10 metrů. Jeskyně je ozářená denním světlem a tak její stěny téměř až do poloviny kryje vegetace.

Srnčí a Smrtní jeskyně

V pravém břehu Suchého žlebu na trase naučné stezky Macocha se nachází další významná paleontologická lokalita – Srnčí jeskyně. Je to prostorná tunelovitá a propasťovitá jeskyně (hluboká 80 metrů), která je vyplněna sutěmi, rudickými vrstvami a kaolinickými zvětralinami.

Jinou atmosféru i historii má Smrtní jeskyně nedaleko Vilémovic. Do této malé jeskyňky odedávna byla na jaře vynášena smrtka – Morana a před jeskyní byla obřadně upalována. Smrtní jeskyně je však i významnou archeologickou lokalitou a byly zde například nalezeny kosti jeskynního medvěda.

Netopýři v Hladomorně

Na opačném konci Suchého žlebu, či chcete-li na jeho samém počátku, se nad obcí Holštejn a nad potokem Bílá voda vypíná strmé vápencové skalisko, na němž najdete zříceninu hradu Holštejna. Název je zkomoleninou z německého Hohler Stein, což znamená Dutý nebo Jeskynní kámen. Pevnost byla založena ve druhé polovině 13. století Hartmanem z Čeblovic, ale v roce 1520 již byla pustá.

V současnosti je možné pozorovat tady zbytky hradeb, zdí a válcové věže.
Jméno Hohler Stein je případné: ve skalisku pod hradem se totiž skrývá jeskyně Hladomorna, lidově Lidomorna. Tato rozlehlá jeskyně se zříceným stropem sloužila za existence hradu jako hradní vězení a její vchod býval zazděn. Dnes slouží Hladomorna bohulibějším účelům – jako zimoviště netopýrů velkých, vodních, černých a vzácně i netopýrů severních.

Rasovny

Jen pět set metrů od Holštejna najdete Novou Rasovnu – druhé největší propadání Moravského krasu. Pod impozantní skalní stěnou se propadají vody potoka Bílá voda, který patří spolu se Sloupským potokem k hlavním zdrojnicím podzemní řeky Punkvy. Nová Rasovna ústí do propasťovitých jeskyní, dlouhých dva kilometry a hlubokých až 65 metrů. Bílá voda odtud teče do jeskyní Piková dáma, Spirálka a Holštejn C 13, které jsou součástí monumentálního systému Amatérské jeskyně. Podivné jméno – Nová Rasovna – odhaluje, že místní lidé dříve používali propadání k likvidaci nepohodlných a nemocných domácích zvířat.

Pouhých 200 metrů jihozápadně od Nové Rasovny je pak Stará Rasovna – původní ponor Bílé vody, který je dnes však pouhým povodňovým ponorem. Na úpatí nepřehlédnutelné skalní stěny si povšimněte mnoha otvorů odtokových jeskyní. Až sedmdesátimetrovými rozsedlinami mohou speleologové sestoupit do jeskynních chodeb dlouhých až 800 metrů. Nejvýznamnějšími chodbami jsou Trativodná a Diaklasová. Na jeskyně navazují izolované pukliny a menší síně, v nichž se díky mikroklimatu udržuje led někdy i po celý rok.

Rady do batohu

Nenechte si ujít

V Suchém žlebu se nacházejí dvě přístupné jeskyně: Balcarka a Kateřinská jeskyně. Mimo nich zde naleznete například propasťovitou Kalovu jeskyni, která je tvořena dvěma dómy. První z nich je vyzdoben krápníkovým vodopádem a druhý spadá do 22 metrů hluboké propasti.

V bezprostřední blízkosti Suchého žlebu se nachází světoznámá propast Macocha a veřejnosti přístupná Punkevní jeskyně, kterou objevil Karel Absolon v roce 1909. V popisované oblasti můžete vidět i zříceninu gotického hradu Blansek ze 13. století a zříceninu Čertova hrádku, ke kterému se váže mnoho lidových pověstí.

Mapa

Mapa č. 86 – Okolí Brna Moravský kras (měřítko 1:50 000), kterou vydává Klub českých turistů. V knihkupectvích objevíte i řadu specializovaných průvodců Moravským krasem.

„Pán bůh spomocník muój
a Maruška potěšení mý.
Aleš Volbram. Pil sem pokutu.“

„Má klisna klepouchá
a má žena poctivosti nemá.
Pil sem pokutu. Simeon Běšín z Běšin.“

Takto se hosté Petra Voka z Rožmberka na bechyňském zámku zvěčnili v památníku, pro který se vžilo označení pokutní registra. Původního majitele by jen stěží napadlo, jak se mu tato útlá složka dochovaných zápisů spolu s takzvanými Třeboňskými pamětmi postará o nesmrtelnou pověst frejíře a pijana, pro jednu generaci pověst nanejvýše pobuřující, pro dnešní snad dokonce senzační a sympatickou.

Pijácké bratrstvo

Zápisy z pokutních register z  let 1573–1576 dokumentují svéráznou, i když rozhodně nijak originální zábavu, kterou pro své hosty organizoval poslední Rožmberk na Bechyni. Petr Vok zřejmě tuto kratochvíli zažil takříkajíc na vlastní kůži v prostředí dvora arcivévody a českého místodržitele Ferdinanda Tyrolského.

Na jeho zámku Ambras nad Innsbrukem měli pro podobné účely nejen obdobná registra, takzvané Trinkbücher, ale také umělou Bakchovu jeskyni, v níž se obřad přivítání hosta a jeho přijetí do pijáckého bratrstva odehrával. Ve spolku ambraského bratrstva ostatně Rožmberk nebyl sám. Celá řada českých šlechticů, kteří hrdlem prolili bechyňskou pokutu, navštívila tyrolský Ambras také.

A jakou měl takový obřad podobu? Rožmberskou verzi neznáme, ale opět je zde možná analogie s dvorem tyrolského arcivévody. Přijímaný host měl na uvítanou vypít jedním douškem pohár vína, přičemž dochované poháry na Ambrasu mají objem zhruba čtvrt litru. Může to souviset s rozšířeným zvykem nabízet hostovi pohár na uvítanou, takzvaný vilkum, o němž se hosté v zápisech pokutních register zmiňují: „Pán bůh má naděje. Voldřich Starší Svatkovskej z Dobrhoště. Pil sem pokutu s vilkum.“

Pokud host pohár předepsaným způsobem nevypil, následovala pokuta, kdy musel vyprázdnit další pohár podobného objemu.

Zápisy i kresbičky

Každý si dovede představit, jak snadno se pitím pokut nově příchozí dostal na „hladinku“ svých spolustolovníků a našel s nimi stejnou řeč. Zápisy o zdárném vypití pokuty odráží bezpochyby nejen stav mysli pokutovaného, ale také témata hovoru v rozjařené společnosti. Mezi jazyky sice převládala čeština, zdatně jí však sekunduje latina, němčina či řečtina, podle vzdělání a založení hosta.

Některá ruka, ač roztřesená, přinesla všeobecně známé mravoučné průpovídky: „Ve všem vůle Boží. /Pán buoh spomocník a ochránce muoj; jiný pevnými tahy pera ujišťuje: „Rád sem pitijíval kdy sem mohl, již tak nechám. Jindřich Kořenský k[t]erý již pí pí píti nemůže. Pil sem pokutu.“ Rožmberský rybníkář Jakub Krčín z Jelčan varuje: „Nihil sine causam – Nic [není] bez příčiny.“ A třeboňský hejtman Černý z Vinoře dodává: „Smrt všemu konec.“ Někteří hosté přidali k zápisu i kresbičku.

Protože šlo o ryze mužskou záležitost, ani o hovory na téma žen a lásky nebyla nouze. Dvůr téměř čtyřicetiletého starého mládence Petra Voka byl k těmto tématům inspirativním. Na přemíru komornic mezi jeho služebnictvem si stěžoval i jeho starší bratr a hlava rodu Vilém. Přesto se však svobodný šlechtic milující rakovnické pivo a obklopující se mladými služebnými nijak nevymykal dobové představě o životním stylu muže jeho postavení. I on měl svá trápení, od kterých tímto způsobem pouze utíkal.

Pijáctví odzvonilo

Právě v sedmdesátých letech, z nichž pochází dochovaná pokutní registra, se nad Petrem Vokem coby veselým kumpánem začala povážlivě stahovat mračna. Jeho celková zadluženost přerostla únosnou míru a hrozilo, že bude vydán na milost a nemilost svým věřitelům, nebo se, ač příslušník předního českého rodu, ocitne ve vězení pro dlužníky. Záchranu mu nakonec nabídl starší bratr Vilém, který měl ovšem své podmínky.

Bezdětný a zdravotními obtížemi sužovaný Vilém nasměroval bratra k úkolu zajistit dědice rodu. Očekával, že se Petr Vok příkladněji postaví k vlastnímu životu a začne vystupovat na veřejnosti způsobem odpovídajícím tomu, že v případě bratrovy smrti převezme vladařství. Roku 1580 se Petr Vok oženil se sotva čtrnáctiletou Kateřinou z Ludanic. Novomanželský pár opět obklopila ženská společnost, byl to ale fraucimor nové paní rožmberské a pijáckým zábavám podle všeho definitivně odzvonilo. 

Ju 188 vznikl jako privátní typ, kterým se společnost Junkers snažila dále rozvíjet základní koncepci osvědčeného bombardéru Ju 88. Hlavní změnou se stala výrazně přepracovaná prostornější příď bez stupnění. Letoun se dále vyznačoval zvětšenými ocasními plochami a rozpětím a zlepšenou defenzivní výzbrojí. Prototyp Ju 88 V44, později přeznačený na Ju 188 V1, vzlétl v polovině roku 1942. Úvodní sériové Ju 188E-1 a Ju 188A-2 lišící se motory a schopné i střemhlavého bombardování do služby dorazily v druhé polovině roku 1943.

Luftwaffe je nasadila také v roli torpédových bombardérů v boji proti spojeneckým lodím. Do zastavení výroby v únoru 1945 celkem vzniklo 1 234 letadel (uvádí se také 1 036 strojů) v řadě verzí, z toho 626 v průzkumném provedení (Ju 188D a Ju 188F).

Bojovým křtem prošly Ju 188 v srpnu a září 1943 během nočních náletů na Británii a při průzkumných akcích nad východní frontou. Působily také nad Středomořím, Severním mořem a Atlantikem. Za podmínek vzdušné nadvlády nepřátelských vzdušných sil však dosahovaly pouze malých úspěchů.

Třiatřicetiletá Taylor Muhlová z Kalifornie je živoucí hříčkou genetiky. Lékaři jí před osmi lety diagnostikovali genetický chimérismus. Toto mimořádně vzácné onemocnění bylo doposud zaznamenáno jen u zhruba stovky lidí na celém světě. Vyznačuje se tím, že Taylořino tělo se skládá ze dvou geneticky odlišných buněčných linií organismu.

Dvě v jednom těle

Pokud dojde k určitému stupni splynutí dvou zárodků v časné fázi vývoje, mohou se vyvinout siamská dvojčata. Jinou možností je třeba zakrnělé dvojče, které se nalézá uvnitř dítěte jinak normálního. V případě Taylor lékaři tvrdí, že její organismus vstřebal její vlastní dvojče.

TIP: Jednovaječná dvojčata: Stejná, a přece jiná

Taylořin mix různých DNA sebou nese značné komplikace. Má v podstatě dva imunitní systémy, které mezi sebou neustále soupeří a žena je tak mnohem více ohrožena například chřipkou. Je také alergická na některé kovy. Taylořina dvojjedinost je ale patrná i navenek – její kůže na břiše má na první pohled patrné různé tóny.

Nebyl to první chlupatý dárek na Pražském hradě. Od prosince 1919 žili ve fíkovně Královské zahrady dva hnědí medvědi z Karpat – Macek a Mačka – samci, které Masarykovi věnoval užhorodský župan Ladislav Moyš jako heraldická zvířata přičleněné Podkarpatské Rusi. Teprve nové přírůstky však daly podnět k vybudování skutečného medvědince v horní části Jeleního příkopu, jenž byl od jara 1923 přístupný veřejnosti. Jeho historie se definitivně uzavřela roku 1960. 

Med z Moravy

V novém zařízení žilo brzy sedm zvířat, z toho pět „legionářských“. V červenci 1920 přibyla hnědá jedenapůlroční medvědice Honzíček či Honza, kterou „neznámý legionářský pluk projíždějící Prahou na Wilsonovo nádraží pro Hrad vyložil“.

Měsíc nato přijal prezident nabídku nadporučíka Berky z 8. roty 7. pluku na dar dvou malých černých medvědů ušatých jménem Máňa a Vašík, z něhož se ovšem též vyklubala samice. Byli pořízeni v Mandžusku a do té doby žili s Berkou v jeho bytě v Nuslích. 

Hradní medvědi se ve své době těšili velké popularitě a plnili stránky novin i knih. Stali se velkou atrakcí Prahy, kde zoo zatím neexistovalo, i oficiálních návštěv Hradu. Jak píše Jan Herben v Malých historkách o velkém muži, dostal Masaryk také bečku medu a psaní od dětí z Moravy, které rád citoval: „Milý Tatíčku, posíláme med pro Vaše medvídky, ale nedejte jim ho sežrat všechen. Lízněte si taky!"

Darebák Míťa

Hradní chov ale zřejmě nebyl ideální. Podle zoologa Miloše Anděry prostorová stísněnost zařízení, ne zcela vhodná potrava a snad i inverzní ráz klimatu v Jelením příkopu mohly vést k chorobám a poruchám chování zvířat.

Nejprve musel být v září 1923 utracen karpatský medvěd Mačka, který trpěl revmatismem a záchvaty zuřivosti tak, že dvakrát pokousal hlídače. Za tři roky jej následoval Macek, kterého vyšetřil profesor Jiří Janda, budoucí ředitel pražského zoo, a vyhodnotil, že „choroba medvědova činí dojem nervového onemocnění povstalého nedostatečným ukojením pudu pohlavního“ a že je nebezpečný. A to jej obklopovalo 5 samic a Macek se podle hlídačů snažil!

Míša, Masarykův narozeninový dárek, uhynula roku 1931 na cysticerkózu vyvolanou larvami tasemnice. Později ji nahradila medvědice Mařena z cirkusu Kludský a roku 1937 přibyl Míťa zabavený pytlákovi v polesí řádu Maltézských rytířů na Podkarpatsku. A právě Míťa se postaral o nešťastný konec prvorepublikového medvědince.

Večer 3. srpna 1942 se nejdřív drsně popral se starou Choďou a poté s přispěním obou černých huňáčů napadl medvědáře Peku, který se je snažil rozehnat železnou tyčí. Ošetřovatel následkům zranění podlehl a přivolaná policie všechny čtyři rozzuřené medvědy ve výběhu postřílela. Naživu zůstaly jen dvě medvědice, které byly v době neštěstí zavřené.

Legionářská Honza pošla v pražském zoo, kam byla spolu s Mařenou od Kludských převezena z bezpečnostních důvodů v srpnu 1943. Ani Mařena už se do výběhu nevrátila. Populární obyvatele Hradu tak připomínají kromě fotografií jen kůže a kosti čtyř jedinců v Národním muzeu.

Muška na výletě

Po epizodickém chovu mývalů v letech 1947–1951 se i komunistická prezidentská kancelář pokusila obnovit někdejší slávu medvědince, když v létě 1957 objednala dva mladé huňáče z Moskvy. Pokus ale skončil neslavně. Dva učně ani ne rok nato napadlo, že by se zvířata mohla trochu projít a položili jim přes příkop fošnu. Medvědice Muška to uvítala a ve dvoře jízdárny potom napadla a zranila manželku řidiče prezidentské kanceláře. Ještě předtím údajně stihla překvapit první dámu – Boženu Novotnou. Oba medvědi byli eskortováni do zoo a historie hradního medvědince se tím definitivně uzavřela.