Podobně jako antarktické jezero Vostok, které zkoumají ruští vědci, se i Lechuguilla nachází v hledáčku biologů. Jeskyni vyhlodaly v hornině kyselé podzemní vody. Před sedmi miliony let pronikl pod tlakem zespodu do hornin slabý roztok kyseliny sírové a vyleptal v kameni rozsáhlé dutiny. Délka tohoto podzemního bludiště se odhaduje na dvě stě kilometrů. Nejhlubší a nejvyšší bod jeskynního systému od sebe dělí pět set výškových metrů. Postupem času hladina spodních vod klesla a zanechala za sebou prázdné prostory, které nemají žádné spojení s povrchem. Dělí je od něj několikasetmetrový skalní masiv, který je prakticky nepropustný. 

Odolné bakterie 

Izolovaná jeskyně Lechuguilla představuje pro vědce jedinečnou přírodní laboratoř. Ta by mohla přinést odpověď například na otázku, proč některé bakterie vzdorují všem dostupným antibiotikům. Jedna část vědecké obce je přesvědčena, že rezistence vůči těmto lékům je výsledkem jejich masového užívání. Jiní badatelé zase věří, že mnohá antibiotika vlastně představují prostředky, s jejichž pomocí proti sobě nejrůznější mikrobi vedou vzájemné války. Součást těchto válek tvoří i obranné strategie založené na genech, které zajišťují odolnost mikrobiálních protivníků vůči antibiotikům. 

Výzkum bakterií z jeskynních stěn by odpovídal spíše druhé teorii. Nejméně čtyři miliony let je jeskyně odříznuta od okolního světa a voda, která do ní prosákla a mohla s sebou přinést bakterie z povrchu, je stará nejméně deset tisíc roků. Přesto jsou celé dvě třetiny jeskynních bakterií odolné vůči současným antibiotikům.

TIP: Krev varanů komodských se může stát základem nových antibiotik

Neznamená to však, že je člověk v šíření rezistentních kmenů bez viny. Bakterie si své geny navzájem půjčují a kradou, funguje mezi nimi čilá směna, jakási „genová burza“.

Pokud se do tohoto směnného obchodu zapojí i původci lidských onemocnění a lékař použije k léčbě choroby antibiotikum, vše uměle urychlí. V těle jsou zahubeny mnohé bakterie a jako jeden z mála „vítězů“ vychází z této čistky právě nositel genu pro rezistenci. Ten má pak volné pole působnosti, může se rozmnožit a na genové burze nabírat další užitečné genetické novinky.  

Společnost SpaceX se během uplynulého víkendu opět zapsala do historie. Povedlo se jim vypustit dvě nosné rakety s komunikačními satelity a obě nosné rakety posadit na dronové námořní plošiny. To vše během 48 hodin. V kategorii soukromých společností je to rekord.

První ze startů se uskutečnil v pátek 23. června, z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě. Nosná raketa Falcon 9 vynesla na geostacionární oběžnou dráhu první bulharský komunikační satelit BulgariaSat-1. První stupeň této rakety pak vzápětí přistál na dronové plošině „Of Course I Still Love You“.

Dva starty za dva dny

V neděli 25. června následoval další start nosné rakety Falcon 9, tentokrát ale z kalifornské základny Vandenberg Air Force Base. Raketa vypustila na nízkou oběžnou dráhu 10 satelitů společnosti Iridum a první stupeň pak dosedl na dronovou plošinu „Just Read the Instructions“.

TIP: Naprostý úspěch: Start rakety SpaceX se povedl na jedničku

V historii známe i starty nosných raket, které následovaly rychleji po sobě. Například Vostoky 3 a 4 s kosmonauty odstartovaly na oběžnou dráhu 11 a 12 srpna 1962. I tak je to ale pro soukromou společnost ohromným úspěchem. Cílem SpaceX je odstartovat z jedné startovací rampy během 24 hodin. Jak je vidět, jsou na dobré cestě.

Spuštění na vodu je významným milníkem pro připravované letadlové lodě britského námořnictva nové generace, což je právě HMS Queen Elizabeth a její sesterská loď HMS Prince of Wales.

Každá z těchto lodí o výtlaku 65 600 tun měří 280 metrů na délku a 70 metrů na šířku. Plout mohou rychlostí až 25 uzlů. Jejich posádky se 600 námořníky budou menší, než u letadlových lodí předešlé generace, především díky důmyslné automatizaci mnoha prvků ovládání lodi.

Až bude HMS Queen Elizabeth plně vyzbrojená, bude na ní operovat minimálně tucet bojových letounů páté generace F-35B Lightning II. Stane se tak nejen jednou z největších letadlových lodí na světě, ale zřejmě i první letadlovou lodí, ze které budou operovat letouny páté generace.

TIP: Gigant přichází: Letadlová superloď USS Gerald R. Ford zahajuje plavbu

To ale ještě nějakou dobu potrvá. Nyní HMS Queen Elizabeth čekají testy u severovýchodního pobřeží Skotska, které budou trvat šest týdnů. Půjde o první testy klíčových systémů lodi na moři.

Pokud jde o solární energii, tak dnes na Čínu nikdo nemá. Stal se z ní solární drak, který v roce zdvojnásobil výkon solární energetiky a nejeví žádné známky únavy.

Čína a další asijské země mají ale velký problém. Dostihlo je zanedbané životní prostředí, které teď nepříjemně zasahuje do jejich ekonomiky. Na mnoha místech Číny, Indie nebo zemí Arabského poloostrova se často vytváří hustý a dusivý smog, který kromě mnoha jiných nepříznivých důsledků také škodí solární energetice.

TIP: Extrémní smog v Číně nedávno zastavil pozemní i leteckou dopravu

Podle nové vědecké studie přicházejí solární elektrárny v Číně kvůli smogu až o závratných 25 procent svého výkonu. V průmyslových oblastech USA a západní Evropy je to přitom cca 3 až 15 procent. Vše nasvědčuje tomu, že Čína bude muset v zájmu své vlastní ekonomiky velmi zapracovat na kvalitě ovzduší.

Na východní frontě chtěl Dönitz bojovat dál, aby zachránil co nejvíce Němců před sovětským zajetím. Současně ale hodlal vytrvat i v boji proti Angloameričanům na západě, kde se měl pokusit admirál von Friedeburg získat čas částečnou kapitulací.

Předchozí část: Vláda velkoadmirála Dönitze: Dočasní správci Hitlerova dědictví

To se mu skutečně podařilo, když maršál Montgomery přijal 4. května kapitulaci německých jednotek v Nizozemí, Dánsku a severozápadním Německu, která vstoupila v platnost 5. května v 8.00.

Hroutící se Říše

Na západ se díky tomu dostaly téměř dva miliony německých vojáků. Generál Alfred Jodl dostal od Dönitze rozkaz zabránit kapitulaci na všech frontách, zvláště na východě se mělo bojovat dál. Eisenhowerovi však bylo jasné, že Němci hrají o čas a jde jim jen o to, aby se co nejvíce vojáků a civilistů dostalo do oblasti pod kontrolou západních Spojenců.

Nakonec Jodl na jednání v Remeši po tlaku spojeneckých vyjednavačů a po konzultaci s velkoadmirálem souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací na všech frontách. „Muži a ženy Německa,“ ozval se 8. května z rádiových přijímačů Dönitzův hlas, „základy, na nichž stála třetí říše, se zhroutily. Máme před sebou těžkou cestu. Nechci na této trnité pouti zůstat za vámi. Pokud mi to povinnost přikáže, setrvám ve svém úřadě a pokusím se vám pomoct, jak jen bude v mých silách. Pokud mi povinnost přikáže, abych odešel, učiním v zájmu národa a říše i tento krok.“

Po kapitulaci Speer navrhoval, aby se vláda rozpustila, ale Dönitz a ostatní ministři se domnívali, že budou úřadovat v poražené zemi dál jako prozatímní vláda. A skutečně jim to po dobu dvou týdnů Spojenci umožnili. Dne 12. května přijeli do Flensburgu generálmajor americké armády Lowell W. Rooks a jeho britský zástupce brigádní generál E. J. Foord, jejichž úkolem bylo spolupracovat s Dönitzovou „loutkovou vládou“. Spojenci ji hodlali využít k snadnější správě Německa a poslední nacistický kabinet měl pouze vykonávat příkazy vítězů.

Dönitzovo malé království

Dönitz se snažil navenek distancovat od dosavadních chybných kroků Hitlerovy vlády a zvěrstev, jež páchala německá vojska, což se projevilo mimo jiné i tím, že odmítal jakoukoli spolupráci s Ribbentropem a Himmlerem. Byl však silně mimo realitu a hlásal, že setrvá ve funkci, dokud si Němci nezvolí nového vůdce.

I po podpisu bezpodmínečné kapitulace byly ulice a domy ve Flensburgu vyzdobeny symboly nacistické moci a vojáci SS se tu zdravili pozdravem „Heil Dönitz“. Sám velkoadmirál si výkon úřadu prezidenta užíval – nechal se vozit ze sídla vlády do svého bytu, asi pět set metrů, velkým opancéřovaným mercedesem, který dostal od Hitlera.

Krom toho, se v ospalém Flensburgu mnoho převratného neudávalo. Jak se ve svých pamětech vyjádřil Albert Speer: „Naše vláda byla nejen bezmocná, vůbec nikdo ji nebral vážně. Sepsali jsme memorandum do prázdna, pokusili se zakrýt naši nedůležitost zdánlivou činností. Každé ráno v deset hodin se v takzvaném kabinetním zasedacím sále, bývalé školní třídě, konalo zasedání kabinetu. (…) Na jedno zasedání přinesl úřadující ministr pro výživu ze svých zásob pár lahví žitné. Donesli jsme si ze svých pokojů sklenice a hrnky a hovořili o tom, jak je třeba proměnit kabinet, aby lépe vyhovoval aktuálním poměrům.“

Bezmocné figurky

Až 20. května dali vrchní sovětští představitelé jasně najevo, co si myslí o takzvané flensburské vládě. Nazvali ji Dönitzův gang a tvrdě kritizovali i pouhé představy, že by si tento kabinet měl udržet jakoukoliv výkonnou moc. Po dohodě se sovětskou vojenskou misí se nejvyšší anglo-americké velení rozhodlo ukončit činnost vlády a její členy zatknout. K tomu došlo 23. května. Toho dne odvedl britský důstojník Dönitze, von Friedeburga a Jodla ke generálu Rooksovi, který je v přítomnosti britského a sovětského zástupce informoval o rozpuštění vlády a jejich zatčení.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

S rozpuštěním vlády také přestalo existovat německé vrchní velitelství a v Německu tak přestala fungovat jakákoliv, byť velmi pochybná, centrální autorita. Mocenské vakuum bylo ukončeno až 6. června, kdy vznikla dohodou čtyř mocností – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu takzvaná Spojenecká kontrolní komise, která převzala přímou správu okupovaného Německa.

Snímek, který ze všeho nejvíc připomíná vaječný žloutek je ve skutečnosti jedna z největších známých hvězd a druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Orionu – Betelgeuse.

Betelgeuse má poloměr asi 1 400× větší než Slunce (měřeno v oblasti milimetrového kontinua). Pokud by se nacházela ve středu naší Sluneční soustavy, sahal by její povrch až k dráze Jupitera a vnitřní kamenné planety by jí byly pohlceny.

Jde o hmotnou hvězdu, což znamená, že velmi jasně září a má krátkou předpokládanou dobu existence. V současnosti má Betelgeuse stáří asi osm milionů let, je ve fázi rudého veleobra a je na cestě k tomu stát se supernovou. Při odvrhování materiálu z hvězdy jako je Betelgeuse se uplatňují dva procesy. Jednak dochází ke vzniku mohutných výtrysků plynu, které se šíří do okolního prostoru z povrchu hvězdy. Druhý proces, který stojí za odvrhováním výtrysků, je prudký pohyb mohutných bublin v atmosféře hvězdy připomínající vařící vodu v hrnci. Až se Betelgeuse stane supernovou, bude její exploze viditelná ze Země, a to dokonce i během dne.

Pětadvacetiletý Luca Iaconi-Stewart ze San Francisca sám sebe popisuje jako „blázna do letectví“. Když uvážíme, že tento mladý muž strávil více než 10 tisíc hodin stavbou papírového modelu letadla, dalo by se s jeho sebehodnocením souhlasit. Luca pochopitelně nestaví jen tak nějaký model – jeho devítiletá práce zahrnuje stavbu patrně největšího a nejpřesnějšího papírového modelu letadla na světě.

Trochu jiná vystřihovánka

Fascinován letadly se Luca v roce 2008 rozhodl, že si postaví své vlastní. Vyzbrojen noži, nůžkami, pinzetou a lepidlem se pustil do stavby dokonalé repliky Boeingu 777 v měřítku 1:60. Zpočátku to nebylo vůbec jednoduché – Luca neměl k dispozici žádné technické výkresy. Na internetu si proto začal hledat fotografie a studoval nejrůznější videa. Podařilo se mu získat například tréninkovou příručku pro Boeing 777-200ER, která se ukázala jako mimořádně přínosná při stavbě křídel. V průběhu několika let shromáždil působivou sbírku materiálů, jakou by mu mohlo závidět i leckteré letecké muzeum.

Než se pustil do vystřihování jednotlivých dílů, vytvořil si v počítači co nejpřesnější výkresy. Pečlivost práce je viditelná na každém kousku jeho unikátní papírové skládačky – jedno léto například obětoval jen tvorbě sedadel – zatímco jedno sedadlo v ekonomické třídě mu zabralo okolo 20 minut, nad tím z obchodní třídy strávil 4 až 6 hodin. Na pohodlná křesla první třídy potřeboval Luca zhruba 8 hodin. Rozsah jeho práce je ohromující, uvážíme-li, že Boeing 777 má 342 sedadel!

Práce pětadvacetiletého Luca zaujala i jednoho z pilotů Richarda Sowdena, který práci mladého designéra na dálku sleduje. „Musím uznat, že jde o mimořádně přesný model,“ ocenil mladíkovo počínání kapitán Sowden.

Na otázku, kdy bude jeho práce hotová odpovídá Luca s úsměvem, že zatím neví. „Možná za rok, možná později.“ Stejně tajemný je i v otázce plánů do budoucna. „Pochybuji, že současný projekt je můj poslední. Je docela možné, že se pustím do dalšího letadla, rád bych si ale vyzkoušel i jiné oblasti designu,“ dává Luca alespoň částečně nahlédnout do svých plánů. 

Karel starší ze Žerotína (1564–1636) pocházel z mocného panského rodu. Do jeho majetku patřily Náměšť, Rosice, Přerov a Dřevohostice, v Čechách držel Brandýs nad Orlicí a sňatkem získal Třebíč. Majetkově se mu na Moravě mohli rovnat jen Karel z Lichtenštejna a olomoucký biskup.

Jako horlivý člen Jednoty bratrské byl i hlavou stavovské obce na Moravě, kde požíval obrovské autority mezi souvěrci i katolíky. Na studiích a cestách po Evropě strávil deset let a získal zde četné kontakty, které pak písemně udržoval. Ve Francii ho okouzlil mladý Jindřich Navarrský, v němž viděl budoucnost reformace. Neváhal a roku 1591 se vydal pomoci nyní už králi Jindřichu IV. v dobývání Rouenu. Vrátil se zklamaný, protože se ukázalo, že Jindřich je především pragmatik a o víru mu tolik nejde.

Na bojišti krátce působil i v Uhrách, ale moc se neosvědčil. Těžce snášel útrapy tažení a navíc válčení bylo jeho povaze cizí. Bytostně věřil v sílu politického vyjednávání, ale také v náboženskou toleranci. Válku vnímal až jako poslední možnost, a pokud by k ní mělo dojít, musela být řádně připravena, aby měla naději na úspěch.

Hvězdná chvíle jeho života přišla během bratrské rozepře mezi Rudolfem II. a Matyášem. Karel viděl v Rudolfovi hlavní překážku náboženského porozumění, ale roli hrály i osobní antipatie. V době nástupu militantních katolíků na přelomu 16. a 17. století byl totiž křivě obviněn z urážky majestátu a hrozil mu trest smrti. Proces postupně sám od sebe utichl a soud nevydal žádné rozhodnutí, přesto stál Žerotína mnoho psychických sil. Není tedy divu, že se přidal na stranu Matyáše a právě díky němu se na tutéž stranu připojila i Morava.

Z předáka psancem

Za své služby byl odměněn a v letech 1608–1614 vykonával úřad moravského zemského hejtmana. Toto období bývá označováno za vrchol stavovského státu na Moravě, protože Žerotín v toto uspořádání vášnivě věřil. Byl ovšem zklamán Matyášovou prokatolickou vládou a na svůj úřad rezignoval.

Znovu se do velké politiky vrátil až v době stavovského povstání, jehož byl odpůrcem. Ne že by ho odsuzoval zcela, ale soudil, že k podobnému kroku se má přistoupit až jako k poslední možnosti. Navíc celkem správně tvrdil, že vzbouřenci zůstanou bez mezinárodní podpory. Roku 1618 díky němu zůstala Morava neutrální, a proto ho radikálové označili za zrádce. Po převratu mu pak dokonce hrozili defenestrací, ale nakonec se spokojili jen s domácím vězením.

TIP: Krvavé žně v Praze: Druhou defenestraci odstartovala náboženská píseň

Po porážce povstání přispěl Žerotín k pacifikaci Moravy a doufal, že za to získá odpuštění pro vzbouřence. Částečně uspěl, protože nedošlo k žádným popravám. Sám pak pobýval na svých panstvích, kde poskytoval útočiště bratrským duchovním, mimo jiné i Komenskému. Po roce 1628 musel Moravu opustit, žil nějakou dobu ve Slezsku, ale zemřel v Přerově, tedy přece jen ve vlasti. Byla to však zcela jiná země, než o kterou celý život usiloval. 

Lebky Tyrannosaura rexe i některých příbuzných druhů jsou často narušeny různými rýhami či otvory. Jedná se snad o následky zranění či zuřivých soubojů s jinými tyranosaury? Vědci dlouho tápali. Teprve v roce 2009 se podařilo zjistit, že mechanická poškození vznikla úplně jinak – působením bakteriální nebo parazitární infekce. 

Děravé lebky

Nová teorie se opírala o studium lebky „obřího“ exempláře Tyrannosaura rexe, který byl objeven v Jižní Dakotě a dostal jméno Sue (viz Obr mezi dravci). Jeho hlava vykazovala četná „poškození“ zejména v oblasti spodní čelisti, deformace však vědci považovali za stopy po kousnutí jiným tyranosaurem nebo za následky chronického bakteriálního onemocnění, tzv. aktinomykózy, jež způsobuje lokální záněty. Rozsáhlá analýza fosilií ovšem odhalila podobná poškození u deseti dalších exemplářů, a pomohla nám tak utvořit si lepší představu o původu deformací. 

Výsledkem je zjištění, že celé populace tyranosauridů mohly být zamořeny parazitickými prvoky podobnými současnému druhu bičenka drůbeží. Nezvané organismy se přitom mohly šířit kousnutím při mezidruhových zápasech o teritorium či o samice, konzumací nakažené kořisti, a snad i občasným kanibalismem. 

Smrt vyhladověním

Nemocným tyranosauridům se v lebce – zejména ve spodních čelistech – utvářely působením prvoků tzv. erozivní otvory, které však neodpovídají běžnému „bojovému poškození“. Objevovaly se jak jednotlivě, tak ve skupinkách a měly různý tvar i velikost: Jejich průměr se pohyboval od několika milimetrů až po centimetry. V okolí deformací se navíc měnil povrch kosti, a právě tato zvláštnost pomohla při pátrání po příčině otvorů v čelisti Sue. 

Zpočátku se za původce děr považovala bakteriální infekce druhu Actinomyces bovis. Jelikož však zmíněné parazitární onemocnění známe spíš u savců a v případě současných archosaurů (krokodýlů a ptáků) nebylo ještě pozorováno jeho působení, které by ovlivnilo kosti, nezdála se taková diagnóza příliš pravděpodobná.   

Když se však během výzkumu přihlédlo k životu ptáků, kteří mají k tyranosauridům ze současné fauny nejblíž, objevila se podobnost mezi úkazy na lebkách dávných tvorů a projevy tzv. trichomonózy. Zmíněné onemocnění způsobuje právě parazitický prvok bičenka drůbeží, přenášený zejména holuby a hrdličkami, přičemž k častým hostitelům patří kur domácí a krocan, ale také dravci, kteří mírumilovnější ptáky loví. Bičenka může vyvolat nebezpečné změny v horní části ptačího trávicího ústrojí, obzvlášť v zadní části zobáku, jícnu a ve voleti. Jejím působením dochází i k výrazným změnám na kostech zobáku, jež se velmi podobají deformacím na dolní čelisti tyranosauridů. Následkem infekce vzniká série otvorů s hladkými okraji; zduření a deformace, jež ji doprovázejí, pak znemožňují příjem potravy a postižený živočich umírá hlady. 

Šance na přežití

Epidemie této parazitární infekce mohly na konci křídové periody (před 66 miliony let) oslabit populace dávných ještěrů natolik, že byli náchylnější k celkovému vyhynutí – obzvlášť pokud přihlédneme k agresivitě tyranosauridů a k faktu, že se infekce šíří pokousáním. 

Absolutní jistotu, že za deformacemi lebek skutečně stojí prehistorická parazitární infekce, asi nebudeme mít nikdy – přestože je v tomto případě tvarová podobnost otvorů v čelistech zcela zřejmá. Každopádně je zjevné, že se nebezpečná onemocnění nevyhýbala ani dravým dinosaurům, o nichž často uvažujeme jako o neporazitelných vládcích dávné Země.

Vědci pozorovali velice mladou protohvězdu a jako první zmapovali magnetické pole, které ji obklopuje. Podle nich mohla podobně vypadat i vznikající Sluneční soustava před 4 a půl miliardami let.

Astronom Charles L. H. Hull z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysicsv Cambridge a jeho kolegové k pozorování využili radioteleskopy soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile. Zamířili je na protohvězdu Ser-emb 8 ze souhvězdí Hada, která je od nás vzdálená asi 1 400 světelných let.

Rozcuchané magnetické pole

Ser-emb 8 je hvězda, kterou právě pozorujeme ve stádiu zrodu. Hroutící se mračno kosmického materiálu je zkoncentrované natolik, že se v něm může zažehnout hvězdná termonukleární reakce.

TIP: Radioteleskopy ALMA vystopovaly dramatický hvězdný ohňostroj

Radioteleskopy ale ALMA přinesly jeden nečekaný obrázek. Protohvězdu obklopuje magnetické pole, které je mnohem méně intenzivní a méně uspořádané, než si odborníci u protohvězdy představovali. Jeho siločáry jsou chaoticky zašmodrchané a připomínají tak extravagantní účes.