Malíř romantického, až trochu kýčovitého pohledu na Prahu z roku 1836, byl vlastně tak trochu zpravodajem aktuálního dění. Na obraze se mu povedlo zachytit vůbec první veřejný park v Praze v době jeho vzniku. Díky zásluze pražského purkrabího – hraběte Karla Chotka, získala metropole místo, kde obyvatelé nezávazně korzovali a páry si dávaly tajná dostaveníčka.

Místo pod pražským letohrádkem Belveder, kde se dnes nacházejí Chotkovy sady, patřilo od středověku k významným lokalitám. Ve 14. a 15. století to byly hlavně vinice a pastviny, v 17. století sloužily jako místo pro jezdecké soutěže a rytířské turnaje. 

Na počátku 19. století tyto pozemky získal hrabě Karel Chotek a měl s nimi velké plány. V roce 1832 na nich založil anglický krajinářský park, který se stal prvním veřejně přístupným parkem v Praze. V roce 1841 byla tato takzvaná Obecní nebo Lidová zahrada přejmenována na Chotkovy sady.

Image

Čtěte také

Klenot mezi českými zámky: Kačina je skvostem empírové architektury

Obří planety obklopují také obří magnetosféry. V nitrech těchto členů Sluneční soustavy se nacházejí silné vrstvy vodíku o vysoké teplotě a tlaku, který vykazuje vlastnosti kovů. Mluvíme o tzv. kovovém vodíku a uvnitř plynných obrů plní stejnou úlohu jako tavenina v nitrech planet zemského typu. Konvektivní pohyby jsou v tomto případě rychlé, navíc všechny obří planety rychle rotují, a to diferenciálně podobně jako Slunce – mají tak optimální podmínky pro vznik magnetického pole. 

Předchozí část: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra? (1.)

Obří magnetosféra Jupitera

Magnetosféra Jupitera je vůbec největším kompaktním objektem v našem solárním systému. Na straně přivrácené Slunci se vypíná do vzdálenosti sedmi milionů kilometrů, na opačné straně dosahuje až k dráze Saturnu. Její celkový tvar tedy stejně jako u Země ovlivňuje sluneční vítr. O existenci magnetického pole Jupitera víme od 50. let minulého století z rádiových pozorování a přímo na místě jej potvrdila sonda Pioneer 10 v roce 1973. 

Magnetosféra Jupitera sice svým rozvrstvením připomíná tu zemskou, ale její vnitřní části se přece jen liší. Důležitý rozdíl tkví v aktivitě sopečného měsíce Io, který je silným zdrojem plazmatu, především iontů kyslíku a síry – každou sekundu vyvrhuje do okolí až tunu materiálu. Nabité částice z vulkanických erupcí se vymaňují z dosahu gravitace tohoto přirozeného satelitu a plní plazmový torus, jenž planetu obepíná. Torus je nucen otáčet se stejně rychle jako samotný Jupiter, tedy korotovat, a představuje důležitý faktor ovlivňující dynamiku v magnetosféře tělesa. Nabité částice z něj pomalu unikají v radiálním směru, přičemž korotaci zachovávají až do vzdálenosti asi dvaceti poloměrů planety. 

V magnetosféře plynného obra dochází k významné separaci nábojů tzv. Lorentzovou silou, přičemž elektrony se odsouvají k pólům a kladně nabité ionty jsou tlačeny k rovníku. Vznikají tak mohutné elektrické proudy, které se uzavírají přes vodivé nitro planety. Nejsilnější z nich pronikají do atmosféry asi 16° od pólů, kde se srážejí s neutrálními prvky a vyvolávají neustálé polární záře. Kromě aurorálního oválu však na Jupiteru pozorujeme i aurorální skvrny v místech průniku magnetických siločar, které prošly poblíž některého z velkých měsíců. Nejjasnější je přirozeně aurorální skvrna pocházející od Io, neboť jeho interakce s magnetosférou planety je nejsilnější. Magnetosféra plynného obra je natolik kompaktní, že ji jen málo ovlivňují vrtochy slunečního větru, a v čase se tak prakticky nemění.

Podivné chování ledových planet

Vše, co jsme uvedli o magnetosféře Jupitera, lze s mírnými úpravami aplikovat i na Saturn. Plejádu pochodů doplňují v jeho případě prstence, které absorbují podstatnou část plazmatu v okolí, a vnitřní magnetosféra až do vzdálenosti asi tří poloměrů planety tak prakticky neobsahuje nabité částice. Roli měsíce Io – přirozeně v menším měřítku – hraje Enceladus: tryská z něj v gejzírech vodní pára, jež se působením ultrafialového záření rozpadá na vodík a kyslík, které se okamžitě ionizují. Plazmový torus se nachází ve výšce 3–6 poloměrů planety. Vzhledem k tomu, že je magnetosféra Saturnu slabší než v případě Jupitera, ovlivňuje ji proměnnost slunečního větru, což se projevuje například variabilní viditelností polárních září. 

Zajímavé jsou magnetosféry Uranu a Neptunu. Do příletu sondy Voyager 2 v roce 1986, respektive 1989 neměli astronomové možnost existenci jejich magnetických polí prokázat ani vyvrátit. Na základě analogie s Jupiterem a Saturnem očekávali, že i tyto planety budou mít silná dipólová pole a že v případě Uranu bude jeho orientace vzhledem ke značnému sklonu rotační osy srovnána s prouděním slunečního větru (připomeňme, že tento sklon činí 97°, a že tedy rotační osa planety leží téměř v rovině jejího oběhu). Po příletu družice se však vědci nestačili divit. 

Měření Voyageru totiž prokázala, že pole Uranu nepochází ze samotného jádra planety a že jeho orientace je velmi zvláštní – odklání se téměř o 60° od rotační osy a navíc se osa magnetického dipólu posunula od středu planety asi o třetinu jejího poloměru. Konfigurace magnetosféry je tak vysoce nesymetrická a intenzita magnetického pole na „povrchu“ Uranu se mění až o řád, přičemž na severní polokouli je pole silnější než na jižní. Magnetosféra Neptunu pak vypadá velmi podobně. 

Vědci si nejsou příčinou tohoto podivného stavu jisti a mají dvě hypotézy. Jednak je možné, že magnetické pole ledových obrů nevzniká v jejich jádře, ale spíše v relativně mělkých vrstvách, kde se nachází horká tekutá směs amoniaku a vody. Ta je elektricky vodivá a zřejmě v ní probíhá termální konvekce. Podle druhé teorie vzniká magnetismus těchto planet v jádře jako dipól, ale pohyby vodivé tekutiny v hlubokých vrstvách (podle některých modelů se jedná o tekuté diamanty) ho mění do podoby naměřené i sondami. Ve větších vzdálenostech však magnetosféry Uranu a Neptunu připomínají magnetosféru Země či Jupitera, protaženou na noční stranu tlakem slunečního větru. 

A co komety?

Možná to zní překvapivě, ale magnetosféry vznikají i kolem malých těles, například komet. V jejich jádrech samozřejmě nemůže fungovat dynamo, ovšem jakmile se vytvoří kometární koma, ionizují se uniklé částice ultrafialovým zářením od Slunce a získají elektrický náboj. A od nabitých částic je už jen krůček k indukci magnetického pole.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Komety tedy obklopuje indukovaná magnetosféra neboli plazmosféra. Zmíněná tělesa se meziplanetárním prostředím pohybují nadzvukovou rychlostí, v důsledku interakce se slunečním větrem se plazmosféra protahuje a formuje se plazmový ohon. Je zajímavé, že v magnetosférách komet dochází i k přepojení siločar, při němž vlasatice často přijdou o značnou část svého chvostu. Nejznámější událost tohoto typu se odehrála 20. dubna 2007, kdy přilétající výron koronální hmoty zcela odpojil plazmový ohon komety Encke. 

Na tomto místě je třeba dodat, že i již zmíněná Venuše má svoji magnetosféru. Nevzniká však v nitru planety, ale interakcí slunečního větru s její atmosférou – stejně jako u komet. 

Polární záře

Magnetofonové kotouče se přestaly vyrábět v 90. letech minulého století. Kazety opustily scénu jen o pár let později a „cédéčka“ se prý nedožijí roku 2020. Černé dlouhohrající desky, které jsou ze všech nejstarší, ovšem přežily všechna zmíněná média a lidé je dnes chtějí stále víc. Jen za minulý rok za ně zájemci na celém světě zaplatili v přepočtu bezmála jedenáct miliard korun a vydavatelským firmám vydělaly gramodesky víc než stahování hudby z internetu. 

Z Čech až na konec světa

V malé vesničce Loděnice kousek od Berouna by asi málokdo hledal největší výrobnu gramofonových desek na světě. Jen loni jich tam vylisovali na 24 milionů a svá alba si tu nechala vyrobit například i Madonna, Lady Gaga nebo třeba Rolling Stones. 

Zmíněnou továrnu už 34 let úspěšně řídí Zdeněk Pelc. V 90. letech to však vypadalo, že ji bude muset zavřít. Desky totiž začaly z trhu vytlačovat CD disky a po celém světě končila jedna gramofonová fabrika za druhou. „Protože jsem měl k deskám vztah a tenkrát se také bojovalo o každé pracovní místo, abychom nemuseli propouštět, řekl jsem si, že jestli svůj podnik někdo zavře, tak já budu ten poslední v Evropě,“ vzpomíná Pelc. 

Firma sice tehdy přesedlala na výrobu „cédéček“, vinylové stroje přesto uchovala – a po roce 1996 je pak zas jeden po druhém vytáhli ze skladu. Ozývalo se stále víc klientů, většinou ze zahraničí. A protože společnost postupně přestala zakázky zvládat, rozhodl se majitel otevřít další továrnu v Kanadě. Nyní se přitom chystá dobýt Asii, přesněji Japonsko.

Gramofony pro celou planetu

Zdeněk Pelc musí plnit nejrůznější požadavky zákazníků, a mnohdy dost bizarní: „Přijela třeba americká kapela s tím, že jim umřel kytarista a že jeho poslední přání bylo stát se doslova součástí gramofonové desky. Vyšli jsme jim vstříc: Kapela stála u lisu a ‚přisypávala‘ tam trochu jeho popela.“ 

Jindy ho zas ženy z oddělení pro kontrolu kvality žádaly o příplatek ke mzdě – protože to, co musely při nahrávání poslouchat, se prý nedalo vydržet. „Zákazník si objednal pět set kusů vinylových desek, přičemž celá nahrávka spočívala v tom, že někdo řeže motorovou pilou. Tak se tam objevilo čtyřicet minut řevu pily,“ vysvětluje Pelc. 

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Na firmu se obrací čím dál víc světových vydavatelství a hudebních hvězd. Vědí totiž, že místní technologie výroby patří k těm nejlepším. Česká republika se však řadí ke špičce i v produkci gramofonů. Jen za uplynulý rok jich továrna v Litovli vypustila do světa na 130 tisíc. „Největší zlom přišel zhruba před pěti až šesti lety a od té doby máme každoročně asi dvacetiprocentní nárůst,“ popisuje příznivý vývoj Jiří Schneider, obchodní referent společnosti. 

Litovelská fabrika vyváží gramofony do celého světa: Nejlevnější model stojí asi deset tisíc korun, za stroje pro profesionály se ovšem platí i mnohonásobně víc a nejdražší vyjde na čtvrt milionu. Ve firmě se snaží držet krok s globálními trendy – vyrábějí například tzv. vertikální gramofony, jež mohou viset na zdi a tak trochu popírají zákony gravitace. 

Ve středověku představovala barvu smutku bílá. Bílé květiny se pokládaly na hrob a v mnohých zemích kolovala pověst, podle níž smrt zvěstuje „bílá paní“. Ve své době se tak říkalo francouzským královnám vdovám, jež chodily po skonu manžela výhradně v bílé.

Milenka udávající trend

Naopak černá vyjadřovala zbožnost, pokoru a přísnost. Vedle kněží ji proto oblékali i soudci, kteří tak prezentovali nestrannou a strohou spravedlnost. Jejich taláry ostatně v mnoha případech zůstávají černé dodnes.

Obrat v barevné symbolice přinesl červenec 1559, kdy na následky nešťastného zranění z turnaje zemřel francouzský král Jindřich II. Jeho milenka Diana de Poitiers (provdaná madame de Brézé), do níž se panovník zamiloval ještě jako šestnáctiletý mladík, tehdy oblékla neobvyklý smuteční šat: Jelikož neměla nárok na tradiční bílou, protože její skutečný manžel Ludvík de Brézé žil, nosila po zbývajících šest let života oděv kombinující bílou a černou.

Černá šedá eminence 

Ženou, od níž se naopak bílé odění obecně očekávalo, byla francouzská královna a právoplatná Jindřichova manželka Kateřina Medicejská. Vdova však, zřejmě v reakci na svoji nenáviděnou rivalku, odmítla bílý šat přijmout a následujících třicet let nosila výhradně černou. Manifestovala tím navíc svoji zbožnost (jak se slušelo na neteř papeže) a roli soudkyně a usmiřovatelky mezi katolíky a protestanty, do níž se stylizovala. Jako šedá eminence trůnu, která postupně vládla jménem tří svých synů, nakonec vešla do dějin coby „černá královna“. 

TIP: 3000 let ženské krásy ve třech minutách

V očích veřejnosti se ovšem její tmavý oděv pojil spíš s intrikářstvím a „černými úmysly“ – teprve na sklonku jejího života se začalo tradovat, že tmavou nosila na znamení smutku. S ohledem na průběh jejího manželství a ve světle faktu, že nikdy neužívala titul „královna vdova“, ale vždy jen „královna matka“, však její skutečné truchlení zůstává otázkou. 

Znamení panenství 

Třetí ženou, jež stála u zrodu nového trendu, byla skotská královna Marie Stuartovna. V roce 1558 se v Paříži slavila její svatba s budoucím francouzským králem Františkem II., synem zmíněné Kateřiny Medicejské. Marie tehdy přítomným vyrazila dech, neboť se k oltáři dostavila v bílé – patrně ji zvolila, aby zvýraznila svou snědou pleť. Spekulaci, že se jednalo o barvu smutku, musela sama nevěsta opakovaně vyvracet: Tvrdila, že si bílou vybrala coby znamení panenství. 

Jako první „kosmický turista“ zamířil v roce 2001 v lodi Sojuz na ISS americký milionář Dennis Tito a vesmírný výlet ho stál 12 milionů dolarů. Postupně se v jeho stopách vydalo dalších pět mužů a jedna žena. Jeden z nich, Charles Simonyi, si cestu zaplatil dokonce dvakrát – v letech 2007 a 2009. S rostoucím zájmem se však zvyšovala i cena: Zatím poslední kosmický turista Guy Laliberté si musel v roce 2009 připravit 40 milionů dolarů. Britská zpěvačka Sarah Brightmanová měla dát za let v lodi Sojuz v roce 2015 celkem 53 milionů dolarů, ale nakonec z projektu vycouvala.

Pro úplnost dodáváme, že případným startům dalších turistů dnes brání nedostatek dopravní kapacity: Po ukončení provozu raketoplánů jsou lodě Sojuz plně vytíženy dopravou posádek na Mezinárodní vesmírnou stanici a žádná volná místa na prodej nezbývají.

Pokud byste se však spokojili s „odlehčenou“ verzí kosmické turistiky v podobě suborbitálních letů – tedy jen balistických skoků nad stokilometrovou hranici, kdy se do beztíže dostanete na tři až čtyři minuty –, pak vás možná zaujme záměr soukromé společnosti Virgin Galactic, která slibuje zmíněné mise realizovat za cenu 250 tisíc dolarů. Popsané plány ovšem zatím čelí technickým potížím: Firma slibovala, že první zájemce odbaví už v roce 2006, ale její raketoplán SpaceShipTwo ještě nepokořil stokilometrovou hranici ani experimentálně.

V Arizoně je teď doopravdy vedro. Médii proběhla zpráva o tom, že na letišti v arizonském Phoenixu je tak strašně, že ho museli uzavřít pro provoz letadel.

Nejde ale jen o letadla. Arizona je pouštní stát s výjimečně horkými léty a letos je to vážně jízda. Je tam tak děsivé horko a povrchy jsou tak nesmírně rozpálené, že na řadě míst prý lze na silnici či chodníku usmažit vajíčka.

Asfalt se tam v posledních dnech rozpaluje na teploty přes 71 stupňů Celsia. To je tolik, že lidé nebo třeba domácí mazlíčci mohou utrpět závažné popáleniny nohou či dalších částí těla.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Experti varují, že když v takových podmínkách lidé nechají auto vystavené Slunci, sedadla nebo třeba volanty se mohou rozpálit na teplotu, která může způsobit popáleniny třetího stupně. 

Za pozitivní lze považovat fakt, že se armádu už v předchozím období společného státu skutečně podařilo dostat pod výraznou občanskou kontrolu a z tohoto pohledu tedy nepředstavovala žádné riziko pro nový stát i režim. V kombinaci s prakticky nulovou hrozbou válečného konfliktu či jiného nebezpečí to však vedlo ke katastrofálnímu poklesu zájmu ze strany politiků, který tak klesl zřejmě na historické minimum.

Předchozí část: Armáda České republiky (1): Od masového vojska k efektivnímu

Nejprve partnerství

Ti, kteří měli dát vojsku jasné zadání, se totiž spíše snažili co nejintenzivněji zapojit do dříve nemyslitelné volné politické soutěže. Tento stav se nejviditelněji projevil až příliš rychlým střídáním někdy ne zcela kompetentních ministrů, které ostatně bohužel pokračuje dodnes. Především však bez jakékoliv smysluplné koncepce a přísunu nové techniky klesaly reálné bojové schopnosti samostatného českého vojska výrazně rychleji, než by odpovídalo pokračujícímu zeštíhlování. Navíc se tehdejší chaos podepsal na počátečních rozvojových projektech, které měly přinést nové vybavení.

První, byť nepříliš nápadný, náznak změn nastal už v roce 1994, kdy se Česká republika zapojila do právě spuštěného programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace). Za jeho zrodem stála Severoatlantická aliance, která jej primárně cílila na bývalé členské státy východního bloku i neutrální země. Příslušníci AČR díky němu mohli v oblasti vojenství legální cestou nahlédnout pod pokličku přímo v pomyslné kuchyni svých bývalých nepřátel, aniž by k tomu jako v předchozích letech museli používat zpravodajské metody.

V této souvislosti je nutno konstatovat, že toto poznávání a získávání informací rozhodně nepředstavovalo tak jednostrannou záležitost, jak by se mohlo zdát. I když si potřebné know-how měly odnést zejména účastnické země, o nic méně zvídaví nebyli bezpochyby ani mentoři z NATO, kteří využívali možnost poznat zblízka své bývalé protivníky. Dodnes běžící projekt vedl také k vzájemné harmonizaci takzvaných stálých operačních postupů, které následně zjednodušovaly společné působení jednotek i útvarů v mnohonárodnostních operacích. Ostatně zejména z těchto důvodů ve stejné době jako ČR vstoupilo do Partnerství pro mír mezinárodně silně se angažující neutrální Švédsko, ale také Finsko či Švýcarsko.

Směr západ

Vojenské okruhy nahradila velitelství Západ (Tábor) a Východ (Trenčín), doplněná v roce 1992 o třetí s názvem Střed a štábem v Olomouci. Armády se zredukovaly na armádní sbory, zatímco jejich početně omezované divize se zmenšily na brigády a letectvo postupně sestěhovalo své stroje na pouhých pět základen. České vojsko, jehož početní stav klesl v té době ve všech ukazatelích na čtvrtinu bývalé ČSLA, plánovalo i nadále poloprofesionální budoucnost. Není bez zajímavosti, že inspirováno zejména Švýcarskem dalo vzniknout mírovým zárodkům teritoriálních brigád.

Ty by v případě hrozícího konfliktu naplnili v daném místě žijící vojáci základní služby v záloze, kteří by tak měli nejen dobré znalosti okolního terénu, ale především maximální motivaci k obraně. Přišel rok 1997 a s ním i katastrofální povodně na Moravě. Masivní nasazení armády ukázalo její do té doby nevídanou tvář v podobě široké pomoci vlastnímu obyvatelstvu a bezesporu se podílelo na výrazné změně postoje veřejnosti k AČR.

Totéž se pak v různé intenzitě opakovalo i v letech 2002, 2006, 2009, 2010 a zatím naposledy před třemi roky. V této souvislosti není od věci krátce připomenout i další vysloveně nebojové aktivity, které armáda v naší zemi plnila a plní. Patří mezi ně zejména letecká záchranná služba provozovaná už v dobách Československa paralelně s resortem ministerstva vnitra a později i soukromými subjekty. V neposlední řadě se Vzdušné síly AČR starají o přepravu významných představitelů nebo třeba sportovních reprezentantů a v případě potřeby podnikají lety humanitárního charakteru.

S končícím 20. stoletím se začaly měnit názory na pozici naší země v mezinárodním bezpečnostním systému, které v roce 1999 vedly ke vstupu do NATO. Od té doby už na armádu nedohlíželi jen tuzemští politici, ale také samotná Severoatlantická aliance. Ačkoliv se po rozpadu východního bloku stala jednoznačně dominující vojenskou silou světa, neměla zájem na tom, aby nové členské státy i se svými armádami byly pouze do počtu. I proto musela Česká republika před svým přijetím slíbit, že její příspěvek na ozbrojené síly nepoklesne pod 2 % hrubého domácího produktu.

První vlaštovky

V neustále se měnící organizační struktuře AČR se na přelomu tisíciletí objevil staronový prvek v podobě naší jediné mechanizované divize, která spolu s brigádou rychlého nasazení a některými dalšími prvky spadala do podřízenosti velitelství pozemních sil. Letectvo se stále se zmenšujícím počtem strojů disponovalo už jen čtyřmi základnami a útvarem protivzdušné obrany i radiotechnického zabezpečení. V neposlední řadě zůstaly nadále zachovány teritoriálně orientované síly územní obrany.

Kromě vstupu do NATO, který definitivně potvrdil nové směřování naší země a nastínil budoucí úkoly armády, došlo k alespoň částečnému porušení několik let trvajícího půstu, během kterého nedocházelo k zařazování nové techniky do výzbroje. Na konci roku 1996 se po komplexní přestavbě a modernizaci původního stroje ukázal první zkušební tank T-72M4 CZ.

Téměř ve stejnou dobu především piloty potěšil prototyp „Alky“, tedy letounu L-159, jenž měl navázat na předchozí úspěšné typy tuzemské provenience L-29 Delfín a L-39 Albatros. Zavedení nových či modernizovaných typů do výzbroje se však pozemní i vzdušné síly dočkaly až po roce 2000. Zatímco z technického hlediska po překonání dětských nemocí splnily tyto typy požadavky na ně kladené, po ekonomické stránce představovaly oba projekty doslova propadák poplatný nekoncepčním zmatkům z doby svého zadání.

Dokončení 1. července 2017

Vedli vás rodiče ke vztahu k přírodě, nebo jste si tuto cestu našel sám?

Vedli, ale spíše k obecnému zájmu. Zásadní pro mě bylo setkání s knížkami Geralda Durrella, známého britského spisovatele a zakladatele zoo na ostrově Jersey. Je celkem bizarní, že dnešní studenti neznají osobnosti, jako jsou právě Gerald Durrell nebo David Attenborough, které byly pro moji generaci rozhodující. Knížky Geralda Durrella jsem četl až fanaticky, začal jsem o jeho práci psát do novin a časopisů, a tahle grafomanie mi později pomohla i při publikování odborných článků.

Od roku 1994 se aktivně věnujete výzkumu kukačky obecné, jehož výsledky jsou dnes citovány i v zahraničních učebnicích. Jaké byly začátky tohoto projektu?

Rozhodně ne jednoduché. Pracovali jsme na rákosinách Lednických rybníků na Jižní Moravě u známého zámku. Spali jsme v lese a vybavení schovávali v rákosí, aby nám je někdo neukradl. Ale nakonec jsme počáteční nesnáze překonali a výzkum na nedalekých rybnících u Hodonína probíhá dodnes. Já už pracuji na jiných místech převážně v zahraničí, ale určitě stojí za zmínku, že jihomoravské rybníky jsou jednou z hlavních evropských lokalit, kde se kukaččí výzkum provádí. Velká část učebnicových poznatků o hnízdním parazitismu pochází právě odtud.

TIP: Jak se ošetřují stromy - Rozhovor s Tomášem Šarapatkou, předním českým arboristou

Kukačka obecná je laikům známa především z lidových pořekadel a pohádek. Proč jí tak velkou pozornost věnují vědci?

Na světě je celá řada hnízdních parazitů, tedy ptáků, kteří si nestaví vlastní hnízdo a svěřují potomstvo do péče cizích ptáků. Kukačka je pozoruhodná proto, že vyvíjí velký selekční tlak na hostitele – pokud se kukaččí vejce vylíhne, vytlačí parazitické mládě všechna vejce nebo mláďata hostitele. Není divu, že se hostitelé brání a podstrčená vejce často odmítají. Přitom se vždy myslelo, že kukaččím mláďatům jejich trik vždy vychází, ale na Lednických a Lužických rybnících jsme ukázali, že hostitelé jsou schopni kukaččí mláďata odmítnout. Tím se nám podařila věc, která je snem každého vědce – zbourat nějakou učebnicovou pravdu.

Jakou neprobádanou část kukaččího světa se snažíte v současnosti objasnit?

Mezer v poznání je spousta. Ve vědě to funguje tak, že se na začátku vyřeší základní problémy, ale tím se zároveň otevře mnoho nových otázek. A s každou další zodpovězenou otázkou se otevírají další. Nebojím se tedy situace, že nebudeme mít co zkoumat. Nám se nedávno povedlo jeden základní problém vyřešit. Většina ptáků klade na úrovni druhu jeden typ vejce. Například rákosník klade nazelenalá kropenatá vejce, rehek zahradní zase čistě modrá beze skvrn. Zato u kukačky existuje v rámci jednoho druhu mnoho typů vajec, přičemž samice vždy klade vejce podobná vejcím daného hostitele, protože hostitelé odlišná vejce poznají a odmítají. Dosud se nevědělo, čím je podobnost mezi vejci kukačky a hostitele dána – jinými slovy, jestli kukačka vyrábí barvu vejce pomocí stejných pigmentů jako hostitel, nebo jestli používá jiný trik, jiný mechanismus, kterým jen barvu napodobí. Zjistili jsme, že správná je ta první hypotéza. Kukačka kopíruje chemii hostitele, a to dokonce kvantitativně – na určitý objem skořápky investuje stejné množství pigmentu jako hostitel. Mimochodem, tvorba barev je evolučně konzervativní, protože i nepříbuzné druhy ptáků používají stejné pigmenty. Loni jsme publikovali práci, kde jsme ukázali, že i vyhynulí ptáci jako například moa a některé dnešní druhy „primitivních“ ptáků jako třeba kiwi, emu a nandu používají úplně stejné pigmenty jako ti fylogeneticky „nejpokročilejší“. Zároveň ale, když se vrátíme ke kukačce, je uvnitř jednoho druhu možné, aby různé samice produkovaly naprosto odlišné pigmenty a vyráběly tak zcela odlišná vejce. Je to opravdu nové a pozoruhodné zjištění.

Váš výzkum je soustředěn v ČR, ale také jste za kukačkou cestoval do řady zemí. Například do Číny, Finska, či na Nový Zéland. Kde se vám nejlépe pracovalo?

Nejlépe se mi pracovalo ve Finsku. V Karélii na hranici s Ruskem máme úžasnou lokalitu, kde jsou čtyři stovky budek pro rehky zahradní. To je jediný hostitel kukačky, který hnízdí v dutinách. Nestaví si otevřená hnízda jako třeba rákosníci, kteří jsou proto nejčastěji zkoumanými hostiteli. Naopak nejhůř se pracovalo v Číně, což se dalo očekávat. Bylo to logisticky náročnější. Teď píšeme projekt pro pokračování ve Finsku.

Vaše vědecké aktivity sahají také do Jižní Ameriky. Můžete přiblížit výzkum biodiverzity v Andách?

Jižní Amerika je pro každého ornitologa země zaslíbená, protože je tam největší ptačí diverzita na světě a také největší počet endemických čeledí, tedy takových, jež se jinde nevyskytují. My jsme se zaměřili na vysoké polohy And v Ekvádoru, což je oblast zajímavá především z ochranářského hlediska. Dlouhotrvající vliv člověka původní horské lesy téměř kompletně zlikvidoval. Pokud tam nějaké původní lesy jsou, jde o izolované fragmenty. Lesů však přibývá, protože se vysazují plantáže eukalyptů. Většina výzkumů se soustřeďuje na původní prostředí nezasažené člověkem, nebo na lesy, kde se výběrově kácelo, ale existuje velmi málo prací zaměřených na blahovičníková „pole na dříví“. Například nevíme, jestli mohou eukalyptové lesy sloužit jako útočiště pro původní druhy, jaký to má vliv na biodiverzitu, jestli to poškozuje ohroženější druhy ptáků a podobně. Předběžné výsledky ukazují, že tyto umělé porosty mohou překvapivě sloužit jako útočiště pro některé druhy ptáků a někdy tam biodiverzita může být stejná jako v původních lesích. Záleží to ale na specifických okolnostech. Myslím si, že jde i o ochranářsky zajímavé téma, které bylo ostatními vědci dosud přehlíženo.

Jaký máte názor na současný problém vymírání živočichů a rostlin na planetě Zemi­?

To je dost složitá otázka. Většina informací v médiích jsou, jak říká kolega David Storch, „hausnumera“, protože my máme nedostatečné informace i o velmi dobře prozkoumaných organismech – což jsou mimochodem právě ptáci. Velice málo víme o druhové početnosti, potažmo pak o vymírání ostatních skupin. Tradované mediální údaje, například, že pokud je každoročně vykáceno tolik a tolik fotbalových hřišť amazonského pralesa, způsobí to vyhynutí tolika a tolika druhů, jsou velmi špatně podložené. Obecně se ukazuje, že i poměrně masivní narušení původních prostředí, třeba mediálně vděčných deštných lesů, často nezpůsobí žádné vyhynutí původních druhů. Příroda je mnohem flexibilnější, než si my lidé připouštíme. Ostatně žijeme ve čtvrtohorách, kde proběhlo třicet dob ledových a meziledových. Příroda je adaptovaná na větší výkyvy, než se dějí dnes.

Jaké priority je nutné v mezinárodním měřítku volit pro zachování přírody?

Hlavní problém ochrany přírody vidím v tom, že média vytvářejí velice zkreslený obrázek ochranářských priorit – u nás i v tropech. Těžko by se například hledal někdo, kdo nemá ponětí o tom, že amazonské deštné lesy jsou ohroženy a je třeba je chránit. Netvrdím, že nejsou ohroženy. Problém je v tom, že ve srovnání s jinými deštnými lesy nebo prostředími v globálním měřítku je Amazonie ohledně ochranářských priorit na jednom z posledních míst. Nejohroženější jsou jak v mírném pásu, tak v tropech otevřené nelesní biotopy. Například u nás stepi, které prakticky vymizely, protože byly přeměněny na pole. Podobně je tomu v tropech. Třeba jihoamerická savana cerrado zmizela z 90 % – a kdo o tomto zapomenutém prostředí slyšel? Naopak Amazonie je zachována přibližně z 80 %. Letošek vyhlásila OSN Mezinárodním rokem lesů – lze si vůbec představit Mezinárodní rok savan? Ty jsou přitom nesrovnatelně ohroženější než lesy. Mimochodem, zvětšování zalesněné plochy na našem území je zásadní ochranářský průšvih – nejohroženější druhy u nás preferují nelesní prostředí. A hlavní příčinou ohrožení deštných lesů není těžba dřeva, ale činnost domorodců, kteří lesy vypalují. Z hlediska politické korektnosti v médiích není snadné na domorodce ukázat, mnohem jednodušší je obvinit „zlé“ americké a japonské těžaře. To, co je prezentováno v médiích, je naprosto zkreslující. Řešení bych viděl ve výuce od základních škol, říct následujícím generacím, že situace je jiná než se prezentuje. Problém je v tom, že pokud zaměříme ochranářské prostředky například na Amazonii, nemůžeme je automaticky využít jinde, kde jsou potřeba mnohem více.

Budete se v budoucnu stále věnovat kukačce, nebo máte vyhlídnutý jiný ptačí druh?

Ve výzkumu kukačky chci pokračovat, protože čím více se toho dozvídáme, tím zajímavější otázky vyvstávají. Kromě toho jsme začali bádat třeba na kosu černém. Dříve vzácný a plachý lesní pták se stal běžným obyvatelem měst a nás zajímá, jak se změnil jeho životní styl z hlediska chování a fyziologie.

Máte i jiné aktivity, které se netýkají ornitologie?

Kromě různých koníčků, jako je třeba fotografování, se věnuji pozorování ptáků. To se může na první pohled zdát absurdní. Pro většinu laiků je ornitologie kombinací turistiky a kochání se opeřenstvem. Tak ovšem tento vědní obor vypadal před sto lety. Dnes je to věda, kde není důležité umět poznat jednu sýkorku od druhé, ale znát statistiku, metodologii či design pokusů. Spousta ornitologů zkoumá ptáky jen jako modelový systém pro obecné otázky a na takzvaný birdwatching pro samé psaní grantů a článků ani nemá čas. Z pozorování ptáků se stalo spíše laické hobby.

Kdo je Tomáš Grim (1973)

Český ornitolog, který se věnuje výzkumu kukačky obecné a jejích hostitelů. Také se zabývá ptačí diverzitou v tropech či adaptací ptáků na městské prostředí. Jeho výzkumy probíhají i mimo Českou republiku – v Ekvádoru, Finsku, Číně, Argentině a na Novém Zélandu. V mládí mu byly inspirací knihy Geralda Durrella. Z pohledu cestovatele ho nejvíce přitahuje Latinská Amerika. Publikoval 40 odborných prací a cca 300 článků v novinách a časopisech. Ve volném čase se věnuje „birdwatchingu“ (amatérskému pozorování ptáků pro radost) a fotografování.

Nedaleko zátoky Jervis Bay jižně od Sydney vylovili vědci z hloubky přes 4 000 metrů velmi neobvyklou rybu z rodu Typhlonus, jíž zdánlivě chybí obličej. Její ústa se nacházejí na spodní straně těla a oči se pro změnu skrývají pod kůží na hlavě. V podobné hloubce totiž v oceánu panuje naprostá temnota, tudíž by zvířeti zrakový orgán nijak nepomáhal při lovu ani v orientaci. Podle vedoucího expedice Tima O’Hary se uvedený druh podařilo poprvé spatřit v roce 1873 nedaleko pobřeží Papuy-Nové Guiney.

Do šestnáctimilionového Nizozemska v loňském roce zamířilo zhruba 50 tisíc uprchlíků. Ubytovat takový počet lidí není pochopitelně úplně snadné. Úřady proto rozhodly, že jako dočasné domovy poslouží lidem v nouzi v minulosti uzavřené věznice.

Lidé v nich stráví zhruba půl roku, přičemž se mohou volně pohybovat i za zdmi areálu. Během řízení nemají žadatelé o azyl povolené pracovat. Ve volném čase si tak osvojují základy nizozemštiny a učí se jezdit na kole. Obojí je pro život v Nizozemsku zcela zásadní.

„Nechápal jsem to. Říkal jsem si, že se musí cítit jako ve vězení,“ řekl o projektu fotograf a držitel Pulitzerovy ceny za nejlepší aktuální zpravodajskou fotografii, Muhammed Muheisen, který v nizozemských vězeních uprchlíky fotil. Podle reakcí nových nájemníků to ale nebude tak zlé. „Pokud tato země nemá vězně, které by dala do vězení, pak je to ta nejbezpečnější země na světě a chci tu zůstat,“ svěřil se pro National Geographic jeden z ubytovaných Syřanů.

Podle jednoho z pracovníků bývalé věznice v Haarlemu je hlavním posláním zajistit lidem v nouzi bezpečí. „Jsou v nové zemi, všechno je tu pro ně nové a je na nás, abychom jim zde byli dobrými průvodci,“ říká o své práci.