Když přijde vlna veder, tedy extrémní teploty po dobu několika dní nebo týdnů, tak to znamená příšerné sucho, požáry v divočině, a také hodně lidí v nemocnicích.

S postupujícím globálním oteplováním se takové vlny stávají častějšími a rozsáhlejšími. Nová vědecká studie předpovídá, že pokud nezměníme svůj přístup k emisím skleníkových plynů, tak kolem roku 2100 budou téměř tři čtvrtiny obyvatel planety vystaveny smrtícím vlnám veder.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

V té době bude na Zemi žít kolem 11,2 miliard lidí, z nichž asi 8,3 miliard zažije nejméně tři vlny vražedných veder ročně. Nejvíce postižený bude Střední Východ se subsaharskou Afrikou, plamenům veder ale podle vědců neuniknou ani lidé ve Spojených státech.

O tom, že Karel IV. utržil v bitvách a turnajích řadu zranění, přinesl svědectví antropolog Emanuel Vlček. Na základě výzkumu kosterních pozůstatků došel profesor k závěru, že Karel IV. utrpěl zmiňovaný úraz páteře, při němž zřejmě došlo k postižení krčního úseku míchy a tím náhlé obrně.

TIP: Sám sobě chirurgem: Extrémní sebeoperace sovětského lékaře

„Přes pečlivou práci v sedmdesátých letech,“ konstatuje Emanuel Vlček, „zůstaly mezery, které bylo nutno překlenout. Hlavním nezodpovězeným problémem byl zvláštní tvar a postavení kloubních výběžků dolní čelisti“. V roce 1990 jsem byl požádán o vyšetření této anomálie.

Těžký úder do brady

Ukázala se především přímá souvislost mezi úrazem deformovanou krční páteří a nově zjištěnými vyhojenými zlomeninami dolní čelisti. Panovník musel zakusit velmi těžký úder či náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Současně nekoordinovaným vyvrácením hlavy dozadu si přivodil ono poranění krčního úseku páteře.

Úder byl veden na střed brady, symetricky ji vylomil v rozsahu šesti předních zubů a přenesl se i na kloubní výběžky čelisti, které se zlomily. Vznikla zrcadlově věrná čtyřnásobná zlomenina dolní čelisti. Sesunutím kloubních hlavic, k němuž došlo, se otevírá skus, takže zraněný nedokousne na přední zuby. Otevřený skus jsme ale u Karla nenalezli, neboť mu lékař záměrně vysunul bradový úlomek se šesti předními zuby vzhůru. Schodovitá deformace na spodním okraji čelisti se postupně tvarově upravila. Jen dolní čelist panovníka se posunula natrvalo dozadu.

Tyto nálezy dokazují, že Karel byl chirurgicky ošetřen, a to velmi kvalitně. Jak to mohlo být provedeno v podmínkách středověké medicíny? Odpověď můžeme hledat ve skutečnosti, že v letech 1150–1180 došlo k rozmachu anatomie a chirurgie, a to zvláště v Itálii a jižní Francii.

Karla patrně zachraňovali specialisté z těchto zemí. Je však s podivem, že panovník tak těžký úraz vůbec přežil. Již rychle se rozvíjející mohutné otoky a krevní výrony mohly způsobit úplné uzavření dýchacích i polykacích cest, na čemž se nepochybně podílela i zraněná krční páteř.

Pokus o rekonstrukci zákroku

Když chirurg zastavil krvácení a odstranil krevní sraženiny z úst, musel uvolnit zaraženou bradu a usadit ji na původní místo. Zlomeninu zpevnil nejspíše drátem (zlatým či stříbrným) provlečeným mezi jednotlivými zuby dolní čelisti. Ošetřil potrhané okostice, sliznice a nejspíše i kůži. Potom zkusil sesadit dolní čelist do původního skusu a zjistil, že přední zuby nedokousnou. I zde si věděl rady, četl nebo na vlastní oči mohl vidět operaci, kterou prováděl Ruggero di Frugardo: „Pokud nejsou zuby dolní čelisti v kontaktu s horními (…), potom musí být čelist posunuta tak, aby se dolní zuby dotýkaly horních.“ Přesně to chirurg udělal, zpevnil odlomenou bradu a čelist znehybnil na dobu šesti až osmi týdnů.

Pokud šlo o krční páteř, obvyklý způsob napravení tahem za hlavu nešlo v Karlově případě provést, neboť kožená smyčka se upínala pod čelistí. Pokud se lékaři o napravení chtěli přece pokusit, nezbývalo než táhnout za Karlovy dlouhé a bohaté vlasy. Florentský kronikář Matteo Villani o tom zanechal nesmírně cennou zprávu: „(…) lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy panu Karlovi, králi českému a římskému, byly vytrhány vlasy z hlavy.“

Opiem proti bolesti

Zákroky, jimž se musel Karel podrobit, byly velmi bolestivé. Zde mohla pomoci „uspávací houba“,napuštěná roztokem z opia, mandragory a bolehlavu. Po jejím přiložení na obličej pacient usnul.

Ošetřovaného i jeho lékaře a pomocníky čekalo kritické pooperační období: boj s dýcháním, bolestí, otoky, výrony, prevencí proleženin. Potrava musela být tekutá a výživná (medové nápoje s octem, medová voda, ječmenná šťáva), ústa vyplachovali odvarem z bylin a „páradly“ čistili zuby, aby zabránili infekčním komplikacím.

TIP: Doktor Robert Liston: Mistr bleskových amputací

Král musel aktivně spolupracovat i při rehabilitaci. Nápravná cvičení, masáže velmi sladkým olejem, protřepávání svalů a teplé koupele vykonaly své – Karel končetiny rozhýbal. Trvalo to ale dlouho. Ještě po pěti letech, při císařské korunovaci si kronikář Villani všiml, že při audiencích „nožíkem řezal vrbové proutky“. Šlo o pravidelné cvičení drobných svalů ruky a zápěstí. Blahodárně působila i jízda na koni, což jako první zjistil již Hippokrates. Jen s tou páteří král nemohl hnout.

Po Hitlerově smrti se dne 30. dubna 1945 nejvyšším představitelem v agonii se zmítající nacistické třetí říše stal velkoadmirál Karl Dönitz, dosavadní vrchní velitel Kriegsmarine. Do úřadu říšského prezidenta jej navrhl před svou sebevraždou samotný Hitler, který tak ocenil velkoadmirálovu loajalitu. Ta byla naprostá a slepá, Dönitz byl známý tím, že Hitlerovi neustále pochleboval. Dosavadní „korunní princové“ – říšský maršál Hermann Göring a říšský vůdce SS Heinrich Himmler – upadli nenadále v nemilost.

Pokusili se totiž sami chopit moci, respektive uzavřít separátní mír se západními Spojenci ještě v posledních dubnových dnech, čímž se v očích svého vůdce stali zrádci.

Devětadvacátého dubna 1945 proto Hitler jmenoval svým nástupcem (doslova hlavou státu – Staatsoberhaupt) s tituly říšského prezidenta (Reichspräsident) a vrchního velitele ozbrojených sil. V témže dokumentu jmenoval ministra propagandy Josepha Goebbelse předsedou vlády s titulem říšský kancléř. Výše jmenované, Himmlera a Göringa, zároveň vyloučil ze strany.

Velkoadmirál hlavou státu

Tím se Hitler částečně vrátil ke starému výmarskému státoprávnímu uspořádání, aby nemusel jmenovat někoho svým nástupcem s titulem „vůdce“ (Führer), se kterým byly neodmyslitelně spjaty neomezené pravomoci ve správě státních záležitostí. V tom ale právě tkvěl největší problém vlády – nebylo totiž jasné, kdo má při rozporech kabinetu rozhodující slovo, zda říšský kancléř, nebo říšský prezident. Dönitz tak podle zákona nemohl sesadit ani říšského kancléře, ani žádného z ministrů.

Další komplikaci pro novou říšskou vládu znamenala Goebbelsova sebevražda, kterou spáchal s celou rodinou v bunkru pod říšským kancléřstvím den po svém vůdci 1. května 1945. Dönitz se už od poloviny dubna nenacházel v Berlíně, ale v městě Plönu v Šlesvicku-Holštýnsku na severu Německa. Zde také 30. dubna obdržel telegram od Martina Bormanna (vedoucího Hitlerovy kanceláře a hlavní kanceláře NSDAP), který mu sděloval, že jej vůdce jmenoval svým nástupcem.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

O Hitlerově smrti se přitom Hitlerův tajemník ani nezmínil. Dönitzova odpověď byla oddaně ponížená: „Zůstanu Vám vždy a neotřesitelně věrný, udělám vše pro to, abych Vás vysvobodil z Berlína.“ Skutečně se o to pokusil – vůdce měli zachránit mladí námořníci, z nichž téměř všichni za beznadějný pokus o proniknutí do obklíčeného města zaplatili životem.

Druhého dne se Dönitz dozvěděl o Hitlerově smrti a v rozhlasovém projevu se obrátil k obyvatelstvu: „Ženy a muži Německa, vojáci branných sil, náš vůdce, Adolf Hitler, padl. Celý národ se mu poklonil s nejhlubší úctou a smutkem. Vůdce mě určil za svého nástupce. Přejímám vedení německého národa s vědomím, o jak osudový úkol se v této těžké hodině jedná.“

Staronový kabinet

Druhého května odstoupili zbývající ministři dosavadního Hitlerova kabinetu sídlícího rovněž v Plönu. Po Goebbelsově sebevraždě musel Dönitz narychlo obsadit uvolněné místo říšského kancléře a jeho volba padla na osvědčeného veterána předchozích vlád a jednoho z odstupujících ministrů – hraběte Lutze Schwerin von Krosigk.

Toho nový říšský prezident pověřil jako takzvaného vedoucího ministra (Leitender Minister či Reichskanzler) sestavením nové vlády, která se poprvé sešla 2. května v Eutinu. Odtud však vzápětí uprchla před postupujícími britskými jednotkami (které téhož dne dobyly nedaleký Lübeck) až na samotný sever Německa, do Flensburgu ležícího jen pár kilometrů od dánských hranic. Tam měli své sídlo ve skromné budově námořní akademie ve čtvrti Mürwik.

Bylo nutné narychlo ustavit vládní administrativu. Dönitz si podržel titul říšského prezidenta, ministra obrany a vrchního velitele ozbrojených sil. Hlava státu se rozhodla, že bude i nadále používat titul velkoadmirál. Funkci kancléře přijal Lutz Schwerin von Krosigk, jenž kromě toho řídil ministerstvo financí a resort zahraničních věcí.

Dokončení: Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví

Téměř všichni ministři byli bývalými členy předchozího kabinetu: Albert Speer – ministr hospodářství a zbrojní a válečné výroby, Otto Georg Thierack – ministr spravedlnosti, Herbert Backe – výživa, Julius Dorpmüller – doprava a pošta, Franz Seldte – práce. Vnitro řídil jediný nováček mezi ministry – Wilhelm Stuckart, dosavadní tajemník téhož ministerstva a autor protižidovských takzvaných norimberských zákonů.

Polární záře jsou nádherné. Magnetickému poli naší planety ale vděčíme za mnohem více. Jenom díky němu můžeme mít život, jaký známe. Magnetické pole nás totiž chrání před nebezpečnými částicemi slunečního větru a kosmického záření, které by jinak nepřetržitě bombardovaly Zemi. A chrání také naši životně důležitou atmosféru.

Magnetickému poli bychom měli každý den děkovat za svou existenci. Stačí se podívat na Mars a hned je vidět, jak dopadne planeta, která nemá k dispozici prakticky žádné magnetické pole.

Mají superzemě štít?

Ve vesmíru jsme už našli desítky planet, na nichž by alespoň teoreticky mohl existovat život. I pro ně nejspíš platí, že jejich obyvatelnost bude záviset na magnetickém štítu. Mnohé z těchto slibných planet jsou ale superzemě, s nimiž nemáme žádnou zkušenost.

TIP: Kde se bere magnetické pole Země?

Vědci v kalifornských laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory se snaží zjistit, zda kovová jádra superzemí mohou generovat magnetické pole. Pomocí experimentálního zařízení TARDIS zkoumají chování železa při tlacích 5 až 20 milionů atmosfér. Takové podmínky se blíží tomu, co očekáváme v nitru superzemí v cizích planetárních systémech.

Britští vědci zjistili, že housenky, které se dokážou maskovat jako uschlé větvičky, si k přechytračení predátorů vyvinuly velmi účinnou strategii. Svou schopnost používat mimikry totiž znásobují výběrem správné lokality k úkrytu.

Nehledě na to, kolik potravy mají na dosah, vybírají si přes den místa, kde již leží spousta větviček. Splynou tak dokonale s okolím.

V noci, kdy predátoři nemohou lovit pomocí zraku, se hladové housenky stěhují na místa skýtající hojnou potravu. Vědcům se podařilo toto chování odpozorovat při experimentu s housenkami zejkovce řešetlákového a slepicemi, které hrály úlohu nebezpečného predátora.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Ukázalo se, že housenky mají mnohem větší šanci na úspěšné maskování, když zůstávají na místě s množstvím malých větviček.

„Housenky jen nenapodobují nejedlé předměty ve svém okolí, ale v podstatě používají složitou strategii výběru místa, která těží z chování predátorů při lovu,“ vysvětluje autor studie John Skelhorn. Predátoři se totiž většinou nechají odradit náročností hledání jednoho chutného sousta ve spoustě stejně vypadajících nejedlých, tvrdých kousků.

„Důležité také je, aby na jednom místě nebylo příliš mnoho maskujících se housenek. Predátor jinak brzy zjistí, že se mu hledání vyplatí,“ dodává Skelhorn.

Proslulý švédský Ice Hotel, jehož jediným stavebním materiálem se staly sníh a led, musí být vybaven protipožární ochranou. Nové nařízení vydal švédský stavební úřad, který majitelům hotelu uděluje stavební povolení každý rok. Ledový hotel v Jukkasjärvi na severu Švédska totiž vždy na jaře roztaje a v zimě se musí znovu vybudovat. Požární alarm v obřím iglú přitom zní jako aprílový žert.

TIP: Hotel postavený celý z ledu nabízí horkou koupel, saunu i vlastní kapli

„Zpočátku jsme byli poněkud překvapeni, ale uvnitř jsou skutečně věci, které by mohly vzplanout, například polštáře, spací pytle nebo sobí kůže,“ uvedla mluvčí hotelu Beatrice Karlssonová a dodala: „Bezpečí našich hostů je pro nás na prvním místě, takže se novým pravidlům přizpůsobíme.“ 

Instalace alarmů do neustále se měnícího stavebního materiálu, jakým jsou led a sníh, však nepochybně představovala technickou výzvu. První a dosud největší ledový hotel na světě funguje od prosince do dubna už od roku 1990. Turisté tráví dovolenou v pokojích s teplotou 5–8 °C pod bodem mrazu. Cena za ledový pobyt se pohybuje od 5 700 až po téměř 30 tisíc korun za noc. 

Firma nabízí k prodeji celou vesničku na ostrově Isle of Skye. Malebná víska čítá sice jen pět stavení, přičemž čtyři z nich jsou vybudované v klasickém skotském stylu. Vybavené jsou ale zcela v souladu s požadavky dnešní doby.

TIP: Australské městečko je na prodej: Stojí jako lepší byt ve velkoměstě

Kromě divukrásné přírody je ovšem největší devízou vísky Elgol její dokonalý klid – do nejbližší rybářské vesnice je to 45 minut a cesta ze skotské pevniny zabere dokonce šest hodin. Příslovečný klid ale pochopitelně není zadarmo a zvlášť ne na ostrově Isle of Skye. Víska Elgol je k mání za 1,25 milionu liber, v přepočtu tedy zhruba 36 milionů korun.

Úspěchy mnoha seznamovacích agentur i mobilních aplikací, jako je Speed dating nebo Tinder, dokládají, že touha nebýt sám je silná. Často tak zkusíme téměř cokoli. Vztah – ať už milenecký, partnerský či manželský – a posléze rodina naplňuje určitým způsobem to, co hledáme za představou takzvaného šťastného života. Jak to ale jde dohromady s tím, že zhruba polovina manželství v České republice končí rozvodem? Čím to je, že v našich vztazích selháváme? Umíme ještě žít v páru či rodině, nebo přichází čas „singles“? 

Pětina nezadaných

Trend takzvaných singles je stále málo prozkoumaný, nepopiratelně však existují. Nezadaní, tedy lidé, kteří žijí sami, jsou ekonomicky nezávislí a oddaní své práci a vlastnímu rozvoji. Někteří lidé vnímají singles jako sobecké či neschopné soužití, jako egoisty upřednostňující sami sebe. Ale jací jsou ve skutečnosti? A koho všeho lze mezi ně zařadit?

Podle statistik při sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011 tvoří nezadaní až 1/5 z celkového počtu domácností. Jako singles byli započítáni všichni jedinci ve věku 20 až 39 let žijící samostatně. Převažovali muži, nicméně trend směřuje k vyrovnanému zastoupení obou pohlaví. V případě mužů i žen dominují svobodní jedinci, v menšině jsou tedy lidé po rozvodu. Tato skupina obyvatel je ekonomicky aktivní, převládá v ní ukončené vysokoškolské vzdělání a samostatné bydlení většinou v podnájmu.

Egoisté a workoholici?

Představu, že singles jsou lidé, kteří žijí jen sami pro sebe, rozbíjí vědkyně Bella DePaulo z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. DePaulo vyhledala výzkumy na dané téma a z jejích výsledků vyplývá, že singles bývají obecně více integrovaní ve společnosti než lidé žijící v páru. Nezadaní se ve srovnání s lidmi žijícími v manželství častěji setkávají s mnoha lidmi ze svého okolí a pečují o vztahy ke svým přátelům a rodině. Více pomáhají stárnoucím rodičům, potkávají se se sourozenci a jinými příbuznými.

Výsledky dalších výzkumů poukazují na to, že nezadaní lidé si více váží smysluplné práce než ti, kdo žijí v manželství a rodičovství. Kritériem pro ně není velikost odměny. Nicméně představa, že singles jsou workoholici nebo lidé, kteří žijí jen prací, nemusí být tak daleko od pravdy. Vztahem nezadaných k práci a jejich výzkumem celkově se u nás zabývá Barbora Vacková z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU. Sama popisuje singles jako těžko definovatelnou skupinu lidí, kteří se nijak zásadně neliší od ostatních, akorát z různých důvodů zůstali sami.

Pod tíhou samoty

Velké množství času, strávené prací, může být podle Barbory Vackové dáno právě tím, že singles nežijí s dalšími osobami. Lidé, s nimiž žijeme, nám totiž poskytují určitý rytmus dne – například nepracujeme, když se věnujeme partnerovi nebo se staráme o děti. Nezadaným však činí potíže vymezit prostor pro práci a pro volný čas. Ve chvílích, kdy už práce přerůstá přes hlavu, hledají určité meze a způsoby, jak nepracovat. Například pořízením domácího mazlíčka či různou regulací připojení k internetu. 

Někdy se může nezadanost stát až příčinou diskriminace v pracovním prostředí: Člověk žijící sám může vzbuzovat dojem, že nemá žádné závazky, a může tedy pracovat pořád. I tento tlak by mohl stát za vyšším počtem hodin strávených prací.

Bez stresu a nadváhy

Skutečnost, že člověk žije sám či v partnerství, může zásadně ovlivnit i jeho zdraví. V posledních letech se mnoho studií zabývalo vlivem partnerství a žitím single na lidský organismus. Shrnutí výsledků ukazuje, že obě možnosti mají svá pro a proti. V roce 2013 vyšla studie v časopise Health Psychology, ze které vyplývá, že s vyšší pravděpodobností přiberete váhu v manželství či partnerství, než pokud jste single. Nebezpečí nadváhy se přitom týká hlavně novomanželských párů v prvních čtyřech letech manželství.

Stres spojený s penězi se rovněž týká více partnerského soužití než singles. Studie z roku 2014 ukazuje, že 1/3 dospělých ve vztahu zkreslovala partnerovi své finanční možnosti. A pokud jste sami, odpadá také stres spojený s domácími pracemi. Zdraví lidí, kteří jsou single, je však ohroženo ve spojitosti s náročnějším lékařským zákrokem. Lidé v manželství totiž podle studií vykazují mnohem lepší výsledky, co se týče pravděpodobnosti úspěšné rekonvalescence a uzdravení.

Spokojenost a osobní růst

Vědkyně DePaulo uvádí, že studií na téma singles je stále málo. Většina výzkumů byla zaměřena spíše na partnerství a manželství či rodinný život a singles sloužili pouze jako srovnávací skupina. Ať už stojí za stylem života nezadaných jakýkoli důvod, DePaulo uvádí další výzkumy, které staví samotu do pozitivnějšího světla: Lidé, kteří zůstali sami, mají vyvinutější smysl pro sebeurčení – silněji pociťují svůj osobní růst a vývoj. Jejich samostatnost se jim osvědčuje i v tom, že se odráží v celoživotní spokojenosti. Více samostatnosti vede k nižší pravděpodobnosti prožívání negativních emocí.

TIP: Když se řekne polyamorie: Šťastný život ve třech

Pokud po přečtení výše zmíněných výzkumů máte chuť na život ve stylu singles, zvažte, zda je to pro Vás to pravé ořechové. Samotná Bella DePaulo říká, že ani jedna skupina není lepší než ta druhá. Zkrátka nikdo z nás nemá návod na to, jak žít šťastný život. 

Astronaut Mark Watney, který ve filmu Marťan od Ridleyho Scotta uvízl na Marsu, se musel živit pěstováním brambor. Nejde ale o pouhou filmovou fikci, stejnou myšlenkou se zaobírají i vědci, kteří reálně experimentují s pěstováním brambor na Marsu. A nejen tam.

Čína, která v posledních měsících chrlí jeden ambiciózní nápad za druhým, se chce pokusit pěstovat brambory na Měsíci. V roce 2018 chtějí poslat na Měsíc modul Chang’e 4, který bude mít na palubě malý experimentální ekosystém.

TIP: Konec Nefritového králíka: Čínský lunární rover je po 31 měsících definitivně mrtvý

Tento ekosystém o rozměrech 18 × 16 centimetrů bude obsahovat semena bramboru hlíznatého, který dostane příležitost vyrůst v měsíčním substrátu. Součástí ekosystému budou i vajíčka bource morušového. Z vajíček se vylíhnou housenky, které budou vydechovat oxid uhličitý, zatímco rostoucí brambory budou fotosyntézou vyrábět kyslík. Housenky potřebují kyslík, brambory zase oxid uhličitý - tak by měl v kostce vypadat první improvizovaný ekosystém na Měsíci.

Ekosystém na Měsíci

Ekosystém v modulu pochopitelně nemůže být vystaven volnému prostředí Měsíce. Na povrchu našeho souputníka panují přeci jen poněkud nepříznivé klimatické podmínky, kde teplota ociluje mezi -170 °C až +135 °C. Modul proto bude v ekosystému udržovat příznivou teplotu a také mu poskytne umělé světlo.

Jak celý experiment dopadne se nejspíš brzy dozvíme, čínští specialisté totiž hodlají celou událost přenášet živě na Zemi. Dost možná se tak již příští rok staneme svědky prvních rozkvetlých rostlin na Měsíci a prvního hmyzu žijícího mimo naši planetu.

Jen v samotných Spojených státech každoročně zemře na infarkt asi 610 tisíc lidí. K infarktu dochází obvykle tehdy, když krevní sraženina ucpe cévu. Někdy může být spouštěčem infarktu nebo naopak jeho důsledkem stav hypoxie, tedy nedostatku kyslíku ve tkáních.

S ucpanými cévami si dnes lékaři umí poradit. V případě hypoxie jsou ale jejich možnosti poměrně omezené. Tým vědců ze Stanfordu nyní přišel s pozoruhodným nápadem, jak rychle pomoci pacientům zasaženým hypoxií.

Navrhují vpíchnout pacientům do srdce sinice, fotosyntetické organismy, které na planetě vyrobí podstatnou část kyslíku v atmosféře. Poté by stačilo pacienta vystavit světlu a sinice by se postaraly o kyslík pro poškozené tkáně.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Přestože to zní poněkud bláznivě, badatelé uvedený postup již vyzkoušeli na laboratorních potkanech a fungovalo to. Sinice vyrobily spoustu kyslíku, poškození hypoxií se u potkanů snížilo o polovinu, nedošlo k žádné druhotné infekci ani k nežádoucí imunitní reakci a po 24 hodinách sinice ze srdce beze stopy zmizely.