Když v létě 1914 vypukla první světová válka, žádná z armád své muže nějakými, alespoň proti střepinám odolnými doplňky na uniformách nechránila. Řada soukromých firem si díru na trhu uvědomovala a přicházela s více či méně realistickými návrhy ochranných oděvů, avšak vzhledem k vysoké ceně neměly tyto novinky šanci dostat se do výbavy běžného vojáka.

Od nákrčníku po humří krunýř

A tak s prvními oficiálními pokusy chránit personál přišlo až během konfliktu britské letectvo. Důstojníci RAF si uvědomovali, že osádky bombardérů Jeho Veličenstva ohrožuje palba ze země. Kulky a šrapnely si vybíraly krvavou daň, ale pancéřovat letouny se slabými motory technicky nešlo. Každý kilogram navíc znamenal buď snížení výkonů, nebo únosnosti výzbroje. A tak se Britové rozhodli místo letadel „opancéřovat“ samotné letce.

V roce 1915 započaly testy ochranných ocelových plátů ne nepodobných jakési novodobé zbroji. Oblek však omezoval letce v pohybu natolik, že se bojového nasazení nedočkal. Do výroby nakonec prošel pouze „nákrčník“ z propletených vrstev hedvábí a bavlny zpevněných pryskyřicí, jenž kryl krk a ramena pilota. Pořizovací náklady nicméně umožnily vzniknout jen omezenému počtu kusů. Ve druhé polovině války se přece jen dostalo i na britské pěšáky a některé útvary obdržely primitivní balistické vesty.

Armáda jich ovšem nakoupila tak málo, že stačily pro vybavení pouhých 2 % vojáků. Postupně vznikly tři typy lišící se hmotností a odolností. Nejtěžší vesta sestávala z plechů všitých mezi vrstvy látky a nosila se obvykle přes uniformu, střední verze se skládala z menších kovových čtverců uchycených k podkladu z plátna. Nejlehčí varianta odpovídala „nákrčníku“ letectva. Žádný z modelů, které prosluly coby Dayfield Body Shield, se ale příliš neosvědčil. Nejtěžší verze vojáky neúměrně zatěžovaly, zatímco lehké je chránily spíše symbolicky.

S „brněním“ experimentovali též Francouzi, kteří zkoušeli k helmám Adrian připevnit ocelové clony. Kvalitnější ochrany se ve druhé polovině roku 1916 dočkali někteří němečtí císařští vojáci, a to v podobě „humřího krunýře“ z niklových plátů. Pro klasické pěchotní jednotky se ukázal jako příliš těžký, proto se vyrobené kusy uplatnily především u vojáků častěji bojujících ve statických pozicích, například u kulometčíků.

Nezapomnělo se ani na elitní úderné Sturmtruppen, které fasovaly ocelové kyrysy Sappenpanzer. Hlavní plát chránil hruď a ramena, menší pláty upevňované koženými řemeny i třísla a břicho. Sturmtruppen ale brnění nosily do boje jen málokdy, neboť při jejich překvapivých výpadech do nepřátelských zákopů neúměrně snižovalo pohyblivost.

Pro pěchotu i letectvo

Za druhé světové války se do čela vývoje opět postavili Britové. Již v roce 1940 navrhovala vládní Rada pro lékařský výzkum zavedení dvou verzí ochranného oděvu – lehčího pro pěchotu a těžšího pro obsluhy protiletadlových či námořních děl. V následujícím roce začal vývoj vesty z ocelových plechů s příměsí manganu, jež měla krýt životně důležité orgány. Zkoušky prokázaly, že nový model podstatně méně omezuje pohyb než krunýře z Velké války, a armáda převzala několik tisíc kusů.

Pozadu nechtěly zůstat ani Spojené státy, avšak výsledky práce jejich inženýrů dlouho nepřinášely praktický efekt. Teprve roku 1944 začala sériová výroba hned několika modelů, např. T34 či T39. Američané jako první zkusili do vest integrovat laminát na bázi skelných vláken, přičemž takto vyztužené modely se uplatnily v závěrečných bojích s Japonci. V omezené míře zavedla neprůstřelné vesty i Rudá armáda. Z několika testovaných verzí se výroby i nasazení dočkal model SN-42 (stalnoj nagrudnik 1942). Kyrys sestával z dvojice lisovaných ocelových plátů a chránil trup i třísla před kulkami do ráže 9×19 mm. „Brnění“ přišlo vhod úderným oddílům v městských bojích včetně Stalingradu, ale pro nasazení v otevřené krajině se nehodilo.

Pokračování:
Od oceli po kevlar (2): Historie a současnost neprůstřelných vest

Druhého července 2013 panovalo v kazašské stepi příjemné letní ráno. V 8:38 místního času však klid pod oblačným nebem narušil hřmot 53metrového obra – rakety Proton M. Nosič zažehl šest motorů na prvním stupni a zamířil k obloze s třemi novými družicemi pro ruskou obdobu GPS: navigační systém GLONASS.

Fatální chyba

Jenže raketa se záhy začala naklánět doleva a poté doprava. Za okamžik už byla v horizontální poloze, načež přešla do střemhlavého pádu a nakonec se z její špičky odlomil adaptér se satelity. Havárii završila děsivá exploze, když nosič – natankovaný stovkami tun pohonných látek – dopadl zpět na kosmodrom. Hlavní složku paliva v prvním stupni navíc tvořil silně toxický nesymetrický dimethylhydrazin. Celý let trval asi jen půl minuty.

Okamžitě zavládly obavy o životy ruských techniků, kteří běžně sledují start zblízka a necelou minutu po něm vyrážejí v automobilech zabezpečit vypouštěcí komplex. Havárie si však naštěstí nevyžádala žádné zranění či oběti na životech.

Jak se později ukázalo, její příčinou byly zmatečné signály z navigačních senzorů, na jejichž základě řídicí počítač korigoval neexistující odchylky. Jeden technik totiž některé z těchto senzorů nainstaloval do patřičných slotů vzhůru nohama! Nestal se však hlavním viníkem neštěstí: Jeho práci měli zkontrolovat tři další lidé v továrně i na kosmodromu, k čemuž zjevně nedošlo. 

Celosvětově klesající počet obojživelníků je přičítán predátorům, konkurenci, nemocem, lidskému faktoru, ztrátě a poškození přirozeného prostředí, znečištění přírody, invazivním druhům a klimatickým změnám. „Během posledních sto let došlo k obrovským změnám a obojživelníci se nedokážou vyvíjet dost rychle na to, aby s nimi drželi krok,“ vysvětluje profesor zoologie na Oregon State University Andrew Blaustein. „Propustná kůže a vystavení jak vodním, tak suchozemským problémům pro ně znamená nutnost čelit dvojité pohromě. Na savce, ptáky ani ryby probíhající změny nedopadají tak tvrdě jako na obojživelníky – tedy alespoň prozatím.“

TIP: Metamorfózy studených obojživelníků aneb Rodinný život žab

Někteří vědci se domnívají, že Země prochází obdobím masivního vymírání živočichů podobnou pěti dalším, které proběhly v dávné minulosti. A obojživelníci jsou v úbytku populací na prvním místě. Některé studie odhadují, že rychlost jejich vymírání je asi dvěstěkrát rychlejší než průměrný úbytek jiných druhů. Snahy pochopit, proč ubývá tolik obojživelníků, se doposud zaměřovaly vždy jen na jednu příčinu – plísňová onemocnění, invazivní druhy, UV záření apod. Všechny tyto problémy ovšem mají svoji váhu a celkový stav obojživelných populací lze pochopit jen tehdy, když se zváží všechny příčiny dohromady.

Jedním z příkladů může být plíseň Batrachochytrium dendrobatidis, která byla označena za důvod kolapsu mnoha žabích populací na celém světě. Nicméně v některých populacích nezpůsobuje tato plíseň po řadu let žádné potíže až do doby, kdy populace dosáhne prahu vymření. A zatímco plíseň narušuje elektrolytovou rovnováhu kůže, bojují žáby s dalšími patogeny, které tak mohou mít nejrůznější dopad. Co žáby nakonec zabije je kombinace těchto na sobě nezávislých patogenů. Fakt, že obojživelníci žili na Zemi již před 400 miliony lety – tedy ještě před dinosaury – a všechny změny zatím ustáli, naznačuje, že současné změny v životním prostředí jsou větší než kdykoli předtím.

Verdun Hayes údajně koketoval s myšlenkou tandemového seskoku již od svých 90 let, manželka o něj však měla příliš velký strach a odmítla ho pustit. Jelikož ji ovšem Verdun přežil, mohl si nakonec poněkud hořkosladce svůj sen splnit: Ve věku 101 let a 37 dní nasedl do letadla a z výšky 4,5 km nad zemí pak skočil.

TIP: Syrová vejce a samota: Nejstarší žena světa prozrazuje recept na dlouhověkost

Stal se tak nejstarším parašutistou v dějinách, a navíc si prý adrenalinový kousek náležitě užil – dokonce se nechal slyšet, že by si ho klidně zopakoval. Na obligátní otázku ohledně dlouhověkosti přitom odpověděl: „Hlavně byste neměli zapomenout dýchat.“

Touha poznávat daleké země je stará jako lidstvo samo. Toto poznání přitom nemusí mít se skutečnou realitou mnoho společného... Společně s cestovateli, obchodníky a námořníky se tak do civilizovaného světa dostávají také informace o neobvyklých tvorech, které je možné ve vzdálených krajinách a hlubokých mořích spatřit. Cestování je v minulosti určeno jen dobrodruhům či vyvoleným. Většina posluchačů si tak musí vystačit se svou a vypravěčovou fantazií. A jak známo, fantazie je bezbřehá.

Bestie i obludy dob minulých

Stejně bezbřehá je i obliba bestiářů, ve kterých jsou skutečné i neskutečné bytosti popsány a vyobrazeny. Libuje si v nich zvláště středověk, který má slabost pro nejrůznější obludnosti. Mnohé bestiáře se dočkají celé řady vydání a čtenáři je přímo hltají! Nikdo nepochybuje o skutečné existenci bazilišků, trpaslíků, vlkodlaků či mořských oblud. Že byl tehdejší člověk naivní a nechal si leccos nakukat? Není se co divit.

Vždyť kdo slyšel pouze z vyprávění o slonech či dracích, nosorožcích nebo jednorožcích, nerozpozná, který z těchto podivných tvorů je reálný. Stejně žádného z nich na vlastní oči nikdy neuvidí. Vysvětlujte pak zbožnému měšťanovi, že draci neexistují! Vždyť s jedním bojoval už svatý Jiří, jak nám popisuje Bible. A navíc, v dávné minulosti žili na zemi tvorové, před kterými by i sedmihlavá saň prchala v hrůze. Nemohl některý z nich přežít? Tuto otázku si přece pokládáme dodnes, a i když nám bestiáře mohou připadat úsměvné, najdeme v nich mnohé ze skutečného života. Ať už vnějšího či vnitřního.

Na každém šprochu…

Většina bájných tvorů, které bestiáře popisují, je z dnešního pohledu skutečně dílem bujné fantazie. U mnohých z nich bychom však našli reálný základ v přírodních procesech, které si lidé v minulosti nedokázali vysvětlit. Původ pradávných příšer můžeme hledat už v pravěku v animismu a totemismu. Tyto přednáboženské směry ostatně přetrvávají u mnohých domorodých kmenů dodnes. Šaman, který na sebe při obřadu údajně bere podobu zvířete, nemá daleko k představě vlkodlaka či upíra.

V nejrůznějších příšerách nachází velké zalíbení už antika. Mnohé z fantazií antických autorů se odrážejí v díle Naturalis Historia, které sepsal Plinius Starší začátkem našeho letopočtu. Kromě řady výmyslů představuje shrnutí antického vědění o přírodě. Ze čtvrtého století pochází řecké dílo s názvem Physiologus, které se do středověké Evropy dostává ve století devátém. Pojednává o zvířatech reálných i fantastických bytostech, rostlinách a drahých kamenech.

Jejich vlastnosti jsou upraveny v duchu středověké křesťanské morálky, což je další z rysů tehdejších bestiářů. Nesou v sobě určité morální poselství. Najdeme v zde i kapitoly o bazilišcích, dracích či kentaurech. I v knize Historiae animalium shromáždil Konrad Gesner dosavadní vědění o zvířatech včetně těch, která žila v nedávno objevené Americe. Nechybí v ní ani bájný jednorožec.

Za vším hledej Homéra

Většina bestiářů, které ve středověku vycházejí, je souhrnem děl předchozích autorů. Inspirací jsou i díla krásné literatury. Například Homérova Odysseia, ve které se ithacký král Odysseus na své cestě z Trojské války setká s vílami, jednookými obry a nejrůznějšími pozemskými i mořskými nestvůrami. Oblíbená jsou také dobrodružství arabského námořníka Sindibáda z Pohádek tisíce a jedné noci. Ten při svých plavbách naráží na velrybu, která vypadá jako ostrov, ptáka Noha či okřídlené lidi. Důležitou složkou bestiářů jsou také barvitá vyobrazení podivných stvoření. Počte si v nich tak i ten, který právě čtenářským uměním neoplývá.

Konec 19. století se ve Francii i na celém starém kontinentu nesl v duchu průmyslové revoluce, s níž přišly netušené možnosti. V roce 1900 se v Paříži uskutečnila Světová výstava oslavující úspěchy končícího století a jedním z jejích hlavních trendů se stalo – v Evropě stále oblíbenější – jízdní kolo. Na popularitě získávaly také cyklistické závody, mezi nimiž dominovala především extrémní trasa z Bordeaux do Paříže. Dnes bychom ji nazvali jednodenní klasikou, jenže vítěz prvního ročníku strávil na trati přes 26 hodin!

Mezitím však Francií zmítala Dreyfusova aféra, v níž byl židovský důstojník křivě obviněn ze špionáže pro německé císařství. Na dva tábory se rozdělila nejen veřejnost, ale také redakce největšího sportovního deníku Le Vélo, přičemž rozkol nakonec vedl k založení konkurenčního plátku L’Auto. A protože se novinka nesetkala s očekávaným zájmem čtenářů, padlo rozhodnutí dostat ji do širšího povědomí pořádáním etapového závodu kolem Francie – a tak vznikla Le Tour de France.

Utrpení na dvou kolech

Prvních 144 odvážlivců odstartovalo 31. května 1903 a během následujících šesti dní absolvovali závod, který se současné Tour de France skoro v ničem nepodobá. Každý den ujeli přes 400 km na těžkých kolech bez přehazovačky a jakékoliv vnější pomoci, odkázáni pouze na svůj výkon a dovednosti. Místo superlehkých dresů z prodyšných materiálů se potili v těžkých svetrech či kabátech. Na hlavách neměli aerodynamické přilby, nýbrž apartní hučky. Ti nejlepší trávili v sedle kolem 18 hodin denně: výjimku nepředstavovaly starty za úsvitu a noční návraty.

Hrdinou prvního ročníku se stal Maurice Garin, který ovládl tři z šesti etap a do Paříže dorazil s neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 25,7 km/h. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly – poslední závodník projel cílovou páskou až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tím v klání končí.

Už s druhým ročníkem však odstartovala i série skandálů okolo Tour. Z vítězství se opět radoval Maurice Garin, jenže o titul záhy přišel. Spolu s dalšími jedenácti jezdci jej diskvalifikovali za podvádění: v průběhu závodu se totiž svezli vlakem či auty. Dodatečně byl tedy vítězem prohlášen Francouz Henri Cornet, který dosud drží titul pro nejmladšího favorita – triumfoval ve svých dvaceti letech.

Odkázáni sami na sebe

Ačkoliv už v prvních letech pořádání Tour existovaly přehazovačky, vedení závodu jejich montování na kola zakazovalo. I ta nejprudší stoupání proto borci překonávali typickým kolébavým způsobem s velmi těžkým převodem. Bicykly dále nesměly mít kovové ráfky, protože se organizátoři báli nadměrného přehřívání brzd ve sjezdech a následných pádů v důsledku odlepených plášťů. Jezdilo se tedy na dřevěných ráfcích a toto nařízení bylo zrušeno až v roce 1937.

Největší rozdíl oproti dnešku však představoval zákaz jakékoliv vnější pomoci. Zatímco v současnosti se o špičkové jezdce stará řada techniků, lékařů či masérů a závody doprovází kolona týmových vozů, průkopníci cyklistiky museli všechny role zvládnout svépomocí. Jezdili proto například omotáni náhradními dušemi.

Vznikla tak mimo jiné celá řada historek, z nichž povstali i hrdinové. Eugène Christophe se zúčastnil Tour de France v roce 1913 a dokončil ji na sedmém místě. V průběhu celý závod vedl a jako první se dostal na legendární horu Tourmalet. Ve sjezdu mu však praskla vidlice, a veškeré naděje na dobré umístění se tudíž rozplynuly. Bojovný Christophe přesto došel pěšky do nejbližší vesnice, vyhledal tamní kovárnu a vidlici si sám opravil. Ještě před koncem etapy předjel čtyři závodníky a finišoval s pouhou čtyřhodinovou ztrátou na vítěze. Protože mu ovšem při opravě šlapal měch kovářův osmiletý syn, dostal jezdec v cíli desetiminutovou penalizaci za cizí pomoc.

Bez drog to nešlo

Jakkoliv se mohou zdát počátky etapové cyklistiky romantické, námahu na Tour de France nebylo možné přežít bez podpůrných látek. Slovo „doping“ v té době nikdo neznal, a tak jezdci své utrpení potlačovali mnoha způsoby. Běžnou součást klání tvořil alkohol a také éter, který tlumil vnímání bolesti. K vyššímu výkonu pak pomáhaly tvrdé drogy – kokain či amfetaminy se staly téměř povinnou výbavou každého závodníka. Používaly se i látky jako chloroform a nitroglycerin, jež ovlivňují funkci tepen a okysličování krve. Nejčastěji však borci v prvních letech užívali strychnin, který dnes známe spíš jako jed.

K braní drog se v roce 1924 vyjádřil jeden z nejznámějších francouzských jezdců Henri Pélissier. V rozhovoru zmínil, že cyklisté jezdí na dynamit, načež začal před reportérem z tašky bez rozpaků vytahovat kokain, chloroform a další tři tuby s tabletami. Ital Fausto Coppi na toto téma uvedl: „S těmi, kteří nám [cyklistům] radí, abychom nebrali amfetamin, se nemá cenu bavit o cyklistice.“ 

Situace vyvrcholila několika vážnými incidenty v 50. a 60. letech, kdy se jezdcům podávaly stále účinnější – a také nebezpečnější – látky. Symbolem výstupu na Mont Ventoux v roce 1955 se stal Jean Malléjac, který se podle reportérů začal extrémně potit a kličkoval po cestě. Posléze už ani nereagoval na okolí a postupně upadal do bezvědomí. Když se nakonec i s kolem zřítil na silnici, jeho uvolněná noha trčící do vzduchu stále šlapala. Díky včasné pomoci přežil.

Komerční Tour 

Prvních ročníků Tour se mohl zúčastnit kdokoliv. Většina závodníků tehdy nepatřila do světa profesionální cyklistiky a ve Francii se jim říkalo touriste-routiers – tedy silniční turisté. Postupem času se však kolem výrobců bicyklů formovaly cyklistické organizace, které na klání vysílaly sponzorované jezdce. Profesionálové měli logicky nad amatéry navrch, což závodům ubíralo na atraktivitě. Šéf celého podniku Henri Desgrange proto zavedl tzv. francouzské regionální týmy, jež měly těm sponzorovaným konkurovat.

V roce 1930 otřásla podnikem další aféra, když navzdory nepříliš dobrému zdravotnímu stavu triumfoval Belgičan Maurice De Waele. Jeho tým Alycon totiž podplatil soupeře, aby jej nechali vyhrát. Po ukončení závodu Desgrange prohlásil, že zvítězila mrtvola, a rozhodl o zákazu komerčních týmů na Tour de France.

Uvedený koncept vydržel až do roku 1966. V následujících dvou letech se Tour ke sponzorovaným mužstvům experimentálně vrátila, načež dostal v roce 1969 zmíněný pokus oficiální požehnání pod podmínkou, že se jednou za několik let uspořádá čistě národní ročník – k čemuž ovšem nikdy nedošlo.

Žlutá nad zlato

Jakkoliv se Tour de France v průběhu více než sta let změnila, jedno zůstává stejné – symbolizuje ji žlutá barva. Zatímco v prvních ročnících se vedoucí jezdec označoval žlutým náramkem, od roku 1919 září lídr díky žlutému dresu. Volba na tuto barvu přitom nepadla pouze pro její nepřehlédnutelnost v pelotonu – žlutá byla také charakteristická pro časopis L’Auto.

Každý závodník, který si alespoň na jednu etapu oblékne proslulý maillot jaune neboli žlutý dres, se navždy zapíše do dějin cyklistiky. Rekordmanem, jehož nástupce budeme hledat velmi těžko, se stal legendární Eddy Merckx: ve žlutém absolvoval celkem 96 etap, tedy více než čtyřnásobek kompletního programu Tour.

I přes silnou symboliku žlutého dresu jej ovšem několik borců v historii odmítlo – většinou ze solidarity k jezdcům, kteří přišli o pozici lídra nešťastnou náhodou. Jako první se k takovému činu odhodlal právě Merckx, jenž se vzdal trikotu po pádu vedoucího závodníka Luise Ocañy. Stejně se zachoval i Joop Zoetemelk, když si Bernard Hinault zranil koleno, či Lance Armstrong po pádu Davida Zabriskieho.

Povrch naší planety je neustále přetvářen exogenními i endogenními činiteli, takže horniny, které běžně nalézáme, nejsou příliš staré. Nabízí se otázka, zda bychom přesto nemohli v některých lokalitách objevit horniny či nerosty, jež přečkaly do dnešních dnů v nezměněné podobě z období těsně po vzniku Země před víc než 4,5 miliardy let. 

Ukazuje se, že i zde platí úsloví „kdo hledá, najde“. Podobné nálezy lze očekávat v oblastech tzv. štítů, geologicky velmi starých lokalit, mezi něž patří například Kanadský štít. Nejstarší známou pozemskou horninu, tedy konglomerát minerálů, se podařilo objevit v roce 1999 ve výchozu Acasta Gneiss v Severozápadních teritoriích na území Kanady: Datuje se 4,031 ± 0,003 miliardy let do minulosti. 

Za nejstarší známý pozemský materiál se však považuje minerál zirkon objevený v metamorfovaném pískovci u Jack Hills v Západní Austrálii, jehož stáří se určuje na 4,404 ± 0,008 miliardy let.

Na Zemi se ovšem nachází i starší známý materiál – paradoxně ale není pozemského původu. Jedná se o měsíční vzorek č. 67215, který v roce 1972 sebrala posádka Apolla 16 v oblasti kráteru Descartes: Jeho stáří činí 4,46 miliardy let.

Kdo prodává baterie, je za vodou. Potřebuje je každý. A pokrok v technologiích baterií postupuje jenom velmi ztuha. Co kdyby ale telefony žádnou baterii nepotřebovaly?

Právě toho by rádi docílili vědci Washingtonovy univerzity. Pracují na technologii, která využívá energii z rádiových vln pomocí tzv. zpětného rozptylu. Tyto vlny prostupují svět všude kolem nás a jejich energie obvykle jen tak vyšumí.

TIP: Bez baterie: Nový implantát používá jako elektrolyt tělní tekutiny

Zařízení je teprve ve vývoji, ale už v podstatě funguje. Vědci už z telefonu bez baterie zavolali na běžný mobilní telefon. Používají k tomu analogovou komunikaci, protože konverze lidské řeči na digitální signál spotřebuje velké množství energie. Těšíte se už na telefony bez baterií?

Myrmekofilové, jak se hmyzu žijícímu uvnitř, nebo v bezprostřední blízkosti mravenišť říká, přebývají v temnotě mravenčího hnízda a využívají výhod tohoto neobvyklého bydliště. Na oplátku poskytuje mravencům řada z nich sladké výměšky, tzv. medovici, která je tímto společenským hmyzem velmi vyhledávána. Vztahy mezi mravenci a jinými druhy hmyzu jsou složité a věda nám přináší stále nové a nové poznatky. O cvrčíkovi mravenčím (Myrmecophila acervorum) a jeho životě v mraveništi toho ovšem zatím víme jen velmi málo.

Klidná koexistence

Vždy mne velice zajímal hmyz, který žije v hnízdech nejrůznějších druhů mravenců společně se svými „hostiteli“. V zimních měsících jsem prohledával kupy lesních mravenců rodu Formica, na jaře jsem jezdil na jižní Moravu do okolí Pouzdřan, kde je pro milovníky myrmekofilních brouků učiněný ráj. Někdy jsem také prohledával hnízda velkých mravenců druhu Formica sanguinea a snažil jsem se v nich objevit velké drabčíky Lomechusoides strumosus.

Při své první letošní návštěvě pískovny u obce Nučničky jsem objevil ve starém borovém kmeni hnízdo mravenců Formica fusca. K mému nadšení jsem mezi nimi brzy spatřil pobíhat několik malých myrmekofilních cvrčků. Hbitě se míhali mezi mravenci a snažili se ukrýt hlouběji v kmeni. Pánové hnízda o ně nejevili přílišný zájem a malí vetřelci tak v klidu pobíhali sem a tam.

Těžký start vetřelce

Cvrčík mravenčí patří mezi rovnokřídlý hmyz, tedy do stejné skupiny jako kobylky, sarančata, škvoři nebo švábi. Je to bezkřídlý hmyz, jehož životním prostorem jsou právě hnízda nejrůznějších druhů mravenců. Já osobně jsem je pozoroval v hnízdech mravenců Formica fusca, Lasius brunneus, Lasius niger a u mravenců rodu Myrmica.

Cvrčík žije v mraveništi jako parazit, který se živí „lízáním“ povrchu mravenčích vajíček a kutikuly živých i mrtvých mravenců a také přijímáním tekutin z úst mravenců a pravděpodobně i jejich larev (trophallaxis). Zejména počátek tohoto způsobu života ale zřejmě vůbec není jednoduchý. Cvrčíci jsou mravenci zpočátku napadáni a brání se útěkem nebo i překvapivě dlouhým skokem (u severoamerického cvrčíka M. manni byl pozorován až 40 cm dlouhý skok). Přes jeho opatrnost a agilnost výjimečně dochází i k zabití vetřelce.

„Partneři“ daleko za humny

Přes riskantnost celého podniku se cvrčíci stále snaží k mravencům přibližovat a kontaktem s nimi získat chemickou kamufláž. Během týdne se jim většinou daří získat od mravenců jejich „pach“ (kutikulární uhlovodíky) a dokážou tak napodobit rozpoznávací signály mravenců, kteří je zřejmě nadále vnímají velmi podobně jako své druhové „kolegy“. Na nová místa se šíří po mravenčích cestách a jejich cesty do nových mravenčích hnízd probíhají pravděpodobně zejména v noci.

Ačkoli podrobnosti z života tohoto pozoruhodného druhu nejsou příliš známy, hovoří se o tom, že v hnízdě plní úlohu jakéhosi čističe, který má s mravenci spíše přátelský vztah. Někteří vědci se domnívají, že tito drobní cvrčkové čistí mravencům nohy od nečistot, podobně jako severoamerický druh Myrmecophila nebrascensis. Koneckonců je čištění velmi důležitou součástí života samotných cvrčíků. Neustálá očista se týká zejména tykadel a štětů na zadečku. Na těchto místech mají totiž senzory používané při vnitro- i mezidruhové komunikaci.

TIP: Příživníci mezi mravenci: Hmyzí podvodníci pachových značek

Je zajímavé, že mimo mraveniště vydrží cvrčkové jen velmi krátkou dobu a rychle hynou. Další zajímavostí je, že na našem území se tento cvrček rozmnožuje partenogeneticky. To znamená, že v Česku jsou doposud známé pouze samičky a samci zatím byli nejblíže nalezeni v Německu. V jižních částech areálu jsou ovšem samci početní a druh se rozmnožuje normálně bisexuálně.