Vroce 1941 se „vyklízelo“ celé území západní a centrální evropské části SSSR, v roce 1942 i jižní oblasti. Všude se s vypětím všech sil snažili dělníci a železničáři zachránit, co se dá, dříve než do jejich továren dorazí německé tanky. Jen do listopadu 1941 bylo díky ohromnému nasazení sovětských občanů odvezeno více než tisíc velkých továren s kvalifi kovanými pracovníky a jejich rodinami.

Jak naložit továrnu na vlak

Již 24. června byl rozhodnutím sovětské vlády a Ústředního výboru strany zřízen Lidový komisariát pro evakuaci, jehož zástupci s mimořádnými pravomocemi řídili evakuační práce v ohrožených průmyslových centrech a na významných železničních uzlech. Po zmatcích prvních týdnů války se podařilo stabilizovat situaci natolik, že vlaky jedoucí na východ měly vlastní grafikony přepravy, umožňující plánování celé cesty, doplňování paliva a někdy i výdej teplé stravy.

V místech, kde zatím nehrozilo přímé ohrožení, byla v každé organizaci určené k evakuaci ustanovena evakuační rada, vedená většinou ředitelem závodu nebo hlavním inženýrem a kontrolovaná politruky závodní stranické organizace. Strojový park a technologické celky byly rozděleny do několika okruhů podle důležitosti a náročnosti demontáže tak, aby finální výroba běžela až do poslední chvíle před nakládkou. Pomocné provozy a nadbytečné zásoby surovin a polotovarů byly shromážděny a odeslány v předstihu tak, aby později nezatěžovaly přepravní kapacity.

Jakmile přišel rozkaz k vyklizení továrny, mělo všechno probíhat podle vypracovaného časového plánu, podobného operačním armádním rozkazům. Přesto docházelo k nečekaným situacím vyžadujícím okamžité improvizace. Pro nakládku těžkých strojů téměř vždy chyběly mobilní jeřáby, které tak nahrazovaly navijáky na svařovaných stojanech nebo dokonce pásové traktory, táhnoucí soustruhy na vagony po improvizovaných ližinách.

Naložit soustruhy a frézky bylo snadné, mnohem horší úkol představovalo rozebrání kovacích stolic nebo válcovacích tratí, jejichž komponenty vážily desítky tun. Rozměrné stojany museli montéři často rozřezat na části tak, aby se později daly zase svařit bez ohrožení jejich funkce. V loděnicích a závodech pro výrobu tanků byly v provozu obráběcí stroje obrovských rozměrů, jako například lis v Charkovském tankovém závodě vážící přes 2 000 tun, nebo karusel o průměru 12,5 m, sloužící původně k obrábění oběžných ložisek dělových věží pro bitevní lodi.

I tyto giganty se podařilo zachránit nebo z nich alespoň odmontovat klíčové součásti. Vzhledem k tomu, že užitečný náklad jednoho vlaku byl okolo tisíce tun, je z uvedených parametrů jasné, jak moc byly železnice vytížené. Spolu s vybavením a stroji museli odjet i technici a kvalifikovaní dělníci, kteří byli pro obnovení výroby nepostradatelní. S nimi často odjížděly na východ i jejich rodiny a žáci závodních učilišť, kteří se na novém místě většinou místo výuky zapojili do výrobního procesu. Poté, co došlo k naložení všeho, co se dalo odvézt, měly být výrobní haly a zbytky technologických zařízení zničeny, ale jen málokdy k tomu došlo hlavně kvůli nedostatku času nebo výbušnin.

Cesta na daleký východ

Pohyb každého vlaku vezoucího výrobní závod sledovali pověřenci Výboru pro evakuaci v každé uzlové stanici. Spolu se stroji byli ve vlacích přepravováni i dělníci, kteří museli během zastávek kontrolovat stroje, často přepravované na otevřených plošinových vagonech.

Pro dopravu osob byly vyhrazeny uzavřené nákladní vlaky s vytápěním, kterých však byl nedostatek, a tak muži často cestovali na vagonech pod plachtami a místa v teple přenechali ženám a dětem. Někdy měli k dispozici zásoby potravin a vody, jindy byli závislí jen na tom, co získali na stanicích. Během cesty se často nepodařilo ani sestavit seznam evakuovaných osob, jen o členech strany si vedli záznamy političtí pracovníci.

Jen málo vlaků mělo vlastní protileteckou obranu, protože Luftwaffe nedisponovala strategickými bombardéry a nehrozilo ani velké nebezpečí sabotáží. Cesta trvala většinou několik dní, občas však vlak uvázl na některé stanici i na dlouhé týdny, a to hlavně kvůli poruchám lokomotiv nebo kvůli jejich zabavení pro vojenské transporty. Není proto divu, že někdy se části výrobních závodů s příslušným personálem nakonec nedostaly do místa určení.

Na novém působišti

Když vlaky dorazily do některého z mnoha desítek dalekých měst, ta největší práce na dělníky a inženýry teprve čekala. Jen málokdy se závod budoval na zelené louce (v případě Sibiře spíš v širé tundře), protože pro svůj provoz potřeboval železniční vlečku, přípojku elektřiny a bydlení pro zaměstnance. Nebylo ničím zvláštním vidět pracovat dělníky na soustruzích pod plátěnými střechami, zatímco pro ně jejich ženy stavěly kryté haly.

Největší problém představovalo ubytování, lidé museli často bydlet v zemljankách či pod provizorními přístřešky, nebo přespávali u svých strojů. Postupně rostly obrovské výrobní komplexy, jako třeba tankový závod ve městě Čeljabinsk, kterému se proto přezdívalo Tankograd. Výroba tanků, letadel a dalších zbraní se jen pomalu rozbíhala, ale na jaře 1942 už začala Rudá armáda dostávat první dodávky těžkých zbraní.

Zároveň začala další řízená evakuace, tentokrát z území Ukrajiny a dalších jižních států, kudy Němci postupovali k naftovým polím v Baku a černomořskému pobřeží, kde se jejich postup zastavil. Po porážce u Stalingradu evakuace továren definitivně skončily. I když to SSSR dlouho bagatelizoval, byla pro něj počátkem války životně důležitá i spojenecká pomoc nahrazující výpadky průmyslové výroby zaviněné restrukturalizací jeho průmyslové základny. V rámci smlouvy o půjčce a pronájmu dodali Spojenci Sovětům během války kromě mnoha jiných položek téměř 22 000 letadel, 480 000 nákladních aut a 15 milionů párů bot.

Evakuace v číslech

V posledním čtvrtletí roku 1941 evakuovala Státní plánovací komise GOSPLAN celkem 1 360 továren. Většinou směřovaly do oblasti Uralu, méně pak na západní Sibiř a do Střední Asie. Toto impozantní číslo je však jen malou částí z celkového počtu asi 32 000 průmyslových závodů, jež stály na Němci okupovaných územích. Většina továren padla do rukou nepřítele, byť část z nich stačili před jejich příchodem poškodit jejich bývalí zaměstnanci nebo ustupující vojáci.

Během prvního měsíce války odsunuli Sověti ze západní části země 700 továren, z nichž však pouze 270 dorazilo na místo určení s kompletním vybavením a pracovníky. Z toho vyplývá, že zhruba u necelé poloviny závodů se dalo ihned začít s budováním nových provozů. Zařízení dalších 110 továren se částečně ztratilo cestou a s výrobou se muselo počkat, dokud ztráty nebyly nahrazeny. Dalších 320 továren nedorazilo nikdy na místo určení. Některé klíčové provozy se začaly rozebírat příliš pozdě, protože pracovaly až do poslední chvíle.

V Donbasu tak Sověti do konce roku 1941 evakuovali pouze 17 ze 64 oceláren, většina z nich padla do rukou Němců. Na nedokončenou evakuaci města Orel vzpomíná ve svých pamětech i generál Heinz Guderian: „Když jsme s čelními tankovými svazky vjeli do města Orel, jezdily po jeho ulicích ještě tramvaje jako za hlubokého míru. Podařilo se nám obránce zcela zaskočit, a tak ani nemohli dokončit evakuaci městských továren. Všude kolem nádraží ležely obráběcí stroje, bedny s polotovary a hromady průmyslových surovin.“

Magnetická pole ve vesmírných tělesech existují ze dvou příčin. Může jít o tzv. fosilní magnetismus, tedy obvykle komplikované, avšak slabé magnetické pole, které vzniká v horninách, z nichž těleso sestává. Tyto horniny byly magnetickými už v době zrodu tělesa a zmíněný stav přetrval dodnes. Jako příklad může posloužit třeba Měsíc. 

Druhou možností je, že se v daném tělese magnetické pole neustále obnovuje a vytváří – odborně říkáme, že v něm funguje dynamo. V takovém případě je nezbytná přítomnost pohyblivých vodivých látek, tedy nejčastěji vodivé tekutiny, v hvězdách plazmatu, v nitrech plynných obrů například kovového vodíku, v terestrických planetách natavených hornin. Zároveň se zmíněné látky musejí vůči sobě pohybovat s určitým střihem, což znamená, že rychlost jejich pohybu v prostoru není konstantní a mění se s pozicí. Tento vzájemný „relativní“ pohyb je velmi důležitý pro zesilování magnetismu. V nitrech těles obvykle pro vznik střižného proudění dostačuje diferenciální rotace nebo konvekce, případně jejich kombinace. 

Magnetické pole v tomto případě vzniká ve smyčce s pozitivní zpětnou vazbou: Pohyby vodivých částic mají charakter makroskopického elektrického proudu, který vytváří magnetické pole. Měnící se magnetické pole indukuje elektrické pole a obě společně ovlivňují pohyby nabitých částic. Uvedený proces lze popsat jedinou – diferenciální – rovnicí, jež se někdy označuje jako základní rovnice magnetohydrodynamiky. 

Slabé pole Merkuru

Z terestrických členů Sluneční soustavy má magnetické pole překvapivě také miniaturní Merkur, přičemž jeho intenzita dosahuje asi 1 % intenzity magnetického pole Země. Vědci se domnívají, že pole Merkuru vzniká v elektricky vodivé tavenině železa v jádře, jež sestává z dosud horkého a plně tekutého vnitřního jádra a plastického jádra vnějšího. Hrubá představa založená na hypotetické rozdílné rychlosti rotace obou jader však stále ještě vykazuje několik nejasností: například velmi pomalá rotace planety, tedy 59 dní, se zdá některým fyzikům pro fungování dynama nedostatečná. 

Dnes považujeme za pravděpodobnější variantu působení pomalé konvekce, která souvisí s postupným tuhnutím vnitřního jádra, v jehož důsledku se vnější jádro tepelně rozvrstvilo. Pomalé konvektivní pohyby zřejmě poskytují chybějící rychlostní střih, magnetické pole vzniká pouze v této vrstvě, a tudíž se velmi rychle mění v čase, což odpovídá měřením kosmických sond.

Rychlá rotace Země

I zemské magnetické pole vzniká v samotném středu planety, kde najdeme pevné vnitřní jádro a tekuté jádro vnější. Zdá se, že se tyto dvě komponenty otáčejí proti sobě, navíc ve vnějším jádře probíhá konvekce vybuzená separací chemických prvků: s unikajícím teplem roztavené železo postupně tuhne, padá na vnitřní jádro, a nechává tak za sebou taveninu z lehčích prvků. 

Do procesu vstupuje tzv. Coriolisova síla, jež má původ v rotaci planety a ovlivňuje pohyb konvektivních buněk, přičemž je odchyluje z radiálního směru do směru podél rotační osy. Geofyzikové se domnívají, že působením těchto efektů má konvekce v zemském jádře charakter konvektivních trubic. Rotace Země je dostatečně rychlá, aby mohla Coriolisova síla v odpovídající míře působit a aby mohlo v nitru planety vzniknout významné střižné proudění důležité pro vytvoření podstatného magnetického pole. 

Magnetické pole na pochodu

Pro úplnost připomeňme, že se osa magnetického dipólu Země odchyluje od její rotační osy, v současnosti asi o 10°. Magnetický pól na severní polokouli tak neleží u severního geografického pólu, ale v kanadské Arktidě. Navíc je třeba podotknout, že z hlediska polarity zemského magnetu se na severní hemisféře nachází jižní magnetický pól a opačně. Podle definice se totiž za severní magnetický pól (například tyčového magnetu) považuje takový, z něhož siločáry magnetického pole vycházejí. A takový najdeme v Antarktidě. 

Je zajímavé, že orientace osy magnetického dipólu Země v minulosti několikrát změnila smysl. Magnetické pole naší planety se totiž v průměru jednou za několik stovek tisíc let obrátí! Zatím není jasné, jaký fyzikální pochod přepólování způsobuje. Dost možná za něj odpovídá změna proudění v tekutých vrstvách, která může začít malou, náhodně vyvolanou poruchou a skončit převrácením polarity geomagnetického dynama. Některé geologické nálezy ukazují, že v určitých etapách historie Země probíhalo přepólování velmi rychle – osa magnetického dipólu se posouvala až o 6° za den!

Oblast dominantního vlivu zemského magnetického pole označujeme jako magnetosféru a nalezneme v ní mimo jiné tzv. Van Allenovy pásy, kde jsou dlouhodobě uvězněny nabité částice. Vnitřní pás se nachází ve výšce 1–2 zemských poloměrů a jeho izotopické složení naznačuje, že zdejší částice mají původ v ionosféře naší planety. Naproti tomu do vnějšího pásu ve výšce 4–7 zemských poloměrů se téměř jistě dostávají částice z naší hvězdy se slunečním větrem, který ostatně ovlivňuje tvar celé geomagnetosféry. Na denní straně působí dynamickým tlakem, tudíž magnetosféru stlačuje do vzdálenosti asi 60 000 km od Země, zatímco na noční straně ji naopak mění v protáhlý ohon o délce až šesti milionů kilometrů.

Dozvuky dynama na Marsu

Magnetické pole Marsu považují vědci za dozvuky někdejšího dynama v tekutém nitru planety. Mechanismus byl přitom podobný jako v případě vzniku pole u Merkuru či Země. V současnosti je však nitro rudé planety nejspíš neaktivní a nové magnetické pole již nevzniká. Kosmické sondy zřejmě zachycují důsledky dávné magnetizace feromagnetických minerálů. Podrobný průzkum potvrzuje, že Mars v minulosti skutečně obklopovalo silné globální magnetické pole a že se jeho orientace také několikrát převrátila, podobně jako u Země. Vědci se dále domnívají, že současná extrémně řídká atmosféra rudé planety souvisí právě s absencí magnetického pole. Původní plynný obal byl totiž mnohem hustší, jakmile ovšem Mars o své dipólové pole přišel, sluneční vítr postupně značnou část atmosféry „obrousil“. 

Dokončení: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra? (2.)

Je zajímavé, že Venuše – ačkoliv se Zemi podobá nejen velikostí a hmotností, ale i vnitřní stavbou –měřitelný magnetismus neprodukuje. I v jejím nitru téměř jistě klokotá pomalá konvekce, která by stačila ke generování magnetického pole, pokud by ovšem planeta rotovala podstatně rychleji než nyní. Připomeňme, že jí jedna otočka trvá celých 243 dnů. Vliv Coriolisovy síly na pohyby konvektivních buněk je tedy zcela zanedbatelný, a v nitru tělesa tudíž zřejmě nevzniká žádné podstatné střižné proudění, tak důležité pro zesilování magnetického pole. 

Astronaut Mike Fincke, tehdejší člen dlouhodobé posádky na ISS, se stal prvním americkým otcem, který byl o narození svého dítěte informován během vesmírné mise: Jeho žena Renita porodila 18. června 2004 zdravou dcerku.

„Jmenuje se Tarali Paulina a ‚tara‘ v jazyce hindi znamená ‚hvězda‘,“ vysvětloval Fincke řídicímu středisku v Houstonu krátce poté, co zprávu o narození potomka obdržel. „Náš první chlapec se jmenuje Chandra, což zase znamená ‚měsíc‘. Takže mi moje žena už dala Měsíc, teď k tomu přidala i zářící Hvězdu a pro mě je velkou ctí tohle zažívat právě na palubě kosmické stanice,“ dodal astronaut, který se posléze dočkal i gratulací z řídicího střediska v Moskvě.

Mike Fincke tehdy pobýval na ISS v rámci dlouhodobé mise od dubna do října 2004 spolu s ruským velitelem Gennadijem Padalkou. Stálá posádka komplexu byla právě zredukována na dvě osoby kvůli ztrátě dopravní kapacity raketoplánů po havárii Columbie.

Paní Renita Finckeová, sama inženýrka Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu, dodala, že se bude snažit manželovi zprostředkovat co nejvíc radosti z jejich dcerky prostřednictvím soukromých telekonferencí s ISS a že doufá v manželův bezpečný návrat na Zemi. Přání se jí samozřejmě splnilo a Mike se poté do vesmíru podíval ještě dvakrát – jednou dokonce jako velitel stanice.

Popsaná událost přitom není úplně ojedinělá: Narození dcerky Abigail oslavil například v listopadu 2009 astronaut Randy Bresnik během letu raketoplánu Atlantis.

Tato historka je jen jakýmsi hybridem mezi brněnským neslušným mužíčkem a všudypřítomným motivem havíře v perkytli, kterému v Kutné Hoře prostě neuniknete. To však neznamená, že nás na střeše tohoto hrdého symbolu města nečeká spousta překvapení.

Číhají tu chrliče v podobě bájných zvířat, zelení muži a zelené ženy jako symboly přírodní obnovy, nebo třeba rarach se sekerou. Toto monstrum s kočičí tváří je obzvláště zajímavé, protože jeho pravzor pochází z bujarých karnevalových slavností známých z pozdně středověkých měst. Ty byly často pod patronací bohatého cechu řezníků, a tak například v Norimberku měli podobného démona se sekerou, který bojoval s ohavnou stařenou, alegorií špatných stránek lidské osobnosti.

Na truc měšťanům

Vraťme se však ke smyšlené historce o obnaženém havíři. Kutná Hora totiž svou variaci na neslušného mužíčka opravdu má, a to hned třikrát. Ze střechy na město pohrdlivě shlíží pokroucené postavy tří bláznů.

Podle pověsti není jejich tvůrcem nikdo jiný než slavný Matěj Rejsek respektive „Matthias Raysek de Prostieyov Baccalareus Pragensis“. Tento mistr jagellonské gotiky si prý byl až příliš dobře vědom svých kvalit, což poměrně rád dával najevo. Pro místní tak obratem získal stigma „nafoukaného Pražáka“, kterému je třeba házet klacky pod nohy. Ubohý umělec tak se zdejšími kameníky zažil pravé peklo a ti zase zuřili, že jim cizák bere práci. Když tedy talentovaný muž své dílo dokončil, blaženě si odechl. Aby se kutnohorským aspoň trošku pomstil, umístil na chrám trojici komických bláznů.

Může to být pravda?

Tato pověst sice pochází až z 19. století, přesto nepostrádá několik velmi zajímavých detailů, z nichž zásadní je ona zmínka o „nafoukaném Pražákovi“. Kutná Hora totiž nebyla jako jiná města. Její start byl doslova raketový a nález drahého kovu ji vystřelil mezi přední sídla českého království. Zdejší měšťané obratem neskutečně zbohatli.

Například původně nevýznamný rod z dnes již zaniklé obce Vrchoviště postupně získal erb s bájným jednorožcem a jeho příslušníci se stali donátory umění, zadavateli staveb a Jan Smíšek dal dokonce přestavět svůj dům v přepychový šlechtický palác. Podle další pověsti s podobnými lidmi neváhali stolovat ani jagellonští králové, kteří se také o „stříbrnou hůl“ velmi rádi opírali. Město toužilo zastínit samotnou Prahu.

Žádná pohádka však netrvá věčně. Třpytivý kov došel a vývoj ustrnul. Jako věčná připomínka zůstaly na střeše postavy tří bláznů, které mají varovat každého, kdo se rozhodne spoléhat jen a pouze na peníze.

Skoro by se chtělo říct, že už když přišel na svět jako Gilbert Bourgeaud, měl předurčenu kariéru v uniformě, vojenských botách a na horké africké půdě. Jeho otec byl poddůstojníkem francouzské koloniální armády a chtěl, aby syn pokračoval v jeho šlépějích.

Už v patnácti letech se Denard koncem druhé světové války účastnil bojů s ustupujícími německými jednotkami. V září 1945 pak vstoupil do francouzského námořnictva a služba ho přes Severní moře, Indočínu a Alžír přivedla až do Maroka. Tam začal v roce 1953 působit jako člen speciální protiteroristické jednotky. Nedlouho před tím utrpěl při výbuchu popáleniny třetího stupně, a nebylo tak jisté, zda bude vůbec ještě někdy schopen aktivní služby. Denard se však obdivuhodně zotavil a nedlouho poté se již v Alžíru podílel na atentátech, únosech politiků a mučení prominentních zajatců, a to jak ve službách francouzského státu, tak pro vlastní cíle.

Jeho africká válečná „dobrodružství“ přerušil až několikaměsíční pobyt ve vězení. Jakmile se však naskytla další možnost, nechal se naverbovat. Tentokrát do Konga, které právě získalo nezávislost na Belgii a beznadějně se nořilo do krvavého konfliktu.

Jemenské intermezzo

Zkorumpovaní představitelé konžské jihovýchodní provincie Katangy se nechtěli dělit o pohádkové množství svých nerostných surovin se zbytkem země.  Navzdory mezinárodnímu společenství tak vyhlásili vlastní stát, čímž se Katanga ocitla v obležení nepřátel. Žoldnéři dostali za úkol vycvičit nedisciplinované a chabě vyzbrojené vojsko a četnictvo. Denard ale vycítil, že éra katanžské samostatnosti nepotrvá příliš dlouho a že generálmajor Joseph-Désiré Mobutu, který mezitím přebral v zemi otěže absolutní moci, utopí odbojnou provincii v krvi. Leden 1963 se ukázal jako nejvyšší čas změnit působiště.

TIP: Kongo: Chudoba navzdory bohatství

Tentokrát Denard přijal zakázku od imáma Badra, který v jemenských horách bojoval za udržení monarchie. Musel tak čelit republikánským protivníkům, stejně jako asi čtyřiceti tisícům egyptských vojáků, kteří se na jihu Arabského poloostrova vylodili s cílem nastolit pořádek. Denard k sobě povolal družinu profesionálních vojáků a přeběhlíků, kterou dal dohromady už v Kongu a jež ho později doprovázela i během dalších misí. V nehostinné poušti Rub al-Khali pak strávil téměř rok a půl výcvikem vojáků z horských kmenů.

Věhlas, moc a tučná konta

Tou dobou se na černém kontinentě psaly dějiny a především se zde dalo přijít ke slušným penězům. A tak po krátké rekonvalescenci na rodném francouzském pobřeží Denard opět vyslyšel volání Konga. Dostal k dispozici vlastní prapor o 1 200 mužích z 21 zemí světa. Ten byl určen k plnění speciálních úkolů od záchrany rukojmí přes převoz cenného nákladu a zajištění hranic až po likvidaci marxistických partyzánských skupin.

Celý svět upíral zrak na srdce Afriky. Američané, Sověti, Kubánci i Číňané – každý chtěl urvat svůj díl z nezměrného přírodního bohatství. Denard několika úspěšnými misemi získal sebevědomí a znovu si troufl na Mobutova vojska. Svedl s nimi bitvu o město Bukavu na samém východě Konga poblíž jezera Kivu. Přes nadějný začátek a vysoké ztráty, které nepříteli způsobil, musel však nakonec ustoupit před několikanásobnou přesilou. Denardovy oddíly se ještě několikrát v průběhu roku 1967 pokusily o invazi do Konga ze sousední Angoly, ale i tehdy byly odraženy.

Denard si však vybudoval pověst spolehlivého a nelítostného vojáka, a tak se lukrativní zakázky hrnuly ze všech stran. Působil jako poradce prezidenta Gabonu, přičemž ochotně zlikvidoval některé jeho politické protivníky, a cvičil biaferské bojovníky v nigerijské občanské válce. Zformoval také osobní gardu mauretánskému ministerskému předsedovi, v Libyi podnikl pokus o záchranu rodiny svrženého monarchy Idríse a na Blízkém východě pomáhal kurdskému vůdci Mustafovi Barzánímu. Souběžně s vojenskými úspěchy a narůstající slávou se také úspěšně plnila Denardova finanční konta v Lucembursku a Panamě.

Dokončení: Příběh Boba Denarda: Univerzální válečník na penzi (vychází 21. června)

Pteromechanofobie, tedy chorobný strach z letadel, je jednou z nejčastějších fobií. Pro všechny postižené nyní mají argentinští psychiatři dobrou zprávu: našli na ni lék. Stačí si nasadit brýle a hrůzu budící chvíle prožít na vlastní kůži, ale v bezpečí ordinace.

Gerardo měl takový strach z létání, že celých patnáct let raději zůstával pěkně na zemi. Překonat strach se rozhodl až pomocí virtuální reality. Povedlo se. Přiznává ale, že odhodlat se bylo velmi těžké. A to i přesto, že věděl, že ve skutečnosti do žádného letadla vlastně nastupovat nebude.

„Mě stresovalo úplně všechno. Bál jsem se jenom být na letišti. Nejhorší byl ale start a přistání letadla, pak samozřejmě turbulence. To jsem hrozně trpěl. Kdybych uslyšel jakýkoli zvuk, zkoumal bych tváře letušek a dalších cestujících, jestli se něco neděje. Teď to všechno zmizelo,“ vypráví pacient Gerardo Gari. 

Hrůze tváří v tvář 

Strachů a obav je ale nepočítaně, bát se můžeme prakticky čehokoli. V první desítce fobií zaujímá přední místo nejen strach z létání, ale také z výšek, z otevřených prostranství, z hmyzu a snad nejznámější je strach z malých prostor, tedy klaustrofobie. Fobií, které mají jméno, jsou ale více než tři stovky.

„Je velmi obtížné a také nákladné vystavit pacienta skutečnosti, které se bojí. Virtuální realita je proto úžasná, umožňuje nám vytvořit potřebný scénář – virtuální pavouky, výtahy nebo davy lidí pro ty, kteří se třeba bojí mluvit na veřejnosti. Sociální fobie jsou velmi časté a my jim teď dokážeme účinně čelit. Pacient se cítí v bezpečí a pomalu se strachu začíná zbavovat,“ vysvětluje argentinský psychiatr Claudio Pla. 

Psychiatr pacientovi nasadí brýle a ten ve světě virtuální, ale velmi přesvědčivé reality stráví 45 až 60 minut. I přes úspěchy, které potvrdily už i vědecké studie, však virtuální realita na úplné překonání fobie většinou nestačí.

„Virtuální realita může s léčbou hodně pomoci, ale pacient potřebuje získat i zkušenost ze skutečného světa. Podle mě je léčba virtuální realitou omezená. Jakmile si pacient na situace zprostředkované technologií zvykne, přestane terapie zabírat,“ upozorňuje psychiatr Gustavo Bustamante. 

Bezpečný trénink

Virtuální realita ale nemusí pomáhat jen v boji proti nejrůznějším fobiím – život ulehčí i lidem trpícím autismem. „Autistické dítě může v prostředí, ve kterém se cítí bezpečně, trénovat situace – jako třeba bezpečně přejít silnici a další aktivity, díky kterým se lépe začlení do společnosti. Virtuální realita toho může hodně nabídnout. Uvidíme za deset, patnáct let,“ domnívá se softwarový vývojář Fernando Tarnogol. 

Virtuální realita zkrátka přestává být doménou fanoušků počítačových her. Pomalu, ale jistě si vydobývá postavení užitečné technologie – jako s každou se s ní ale musí umět zacházet. 

1. Náš soused Mars

Několik kosmických sond již poslalo na Zemi podrobné snímky povrchu Marsu. Hubbleův dalekohled (HST) má v tomto směru jednu velkou výhodu: přestože nedokáže pořizovat detailní fotografie, zvládne najednou vytvořit celkový snímek rudé planety s dostatečně vysokým rozlišením. Můžeme tak sledovat globální změny na jejím povrchu, písečné bouře v ovzduší, tvorbu oblačnosti apod. 

Zhruba uprostřed Marsu lze rozeznat tmavší oblast Syrtis Major, kterou poprvé pozoroval dalekohledem astronom Christiaan Huygens v 17. století. Při pravém okraji spatříme oblaka vytvářející se nad vulkánem Elysium. V horní části snímku pak rozpoznáme tzv. polární čepičku.

2. Trpasličí planeta Pluto

Od roku 2006 řadíme Pluto do kategorie trpasličích planet. Vzhledem k malým rozměrům a značné vzdálenosti tělesa od Země dokáže HST jako jediný dalekohled pořídit fotografie jeho povrchu. Snímky jsou tak detailní, že na jejich základě odhalili astronomové změny, k nimž došlo na Plutu v rozmezí let 1994–2003. Fotografie ukazují „strakatý“ povrch, na kterém probíhají rozsáhlé sezónní změny, co se týká barvy a jasnosti. Objekt v poslední době výrazně zčervenal, přičemž jeho severní polokoule je světlejší, zatímco ta jižní naopak podstatně tmavší. Podstatně podrobnější obrázky už ale od té doby pořídila sonda New Horizons.

3. Nejžhavější hvězda

Mlhovinu NGC 2440 známe od roku 1790 a Hubbleův teleskop ji poprvé vyfotografoval v roce 1992. V jejím centru se nachází jedna z nejžhavějších hvězd, s teplotou dosahující minimálně 200 000 °C – na fotografii se jeví jako bílá tečka uprostřed. Patří mezi tzv. bílé trpaslíky, nese označení HD 62166 a od Země ji dělí přibližně čtyři tisíce světelných let. V porovnání se Sluncem vyzařuje 1 100× více energie a má nesmírně vysokou hustotu: při hmotnosti odpovídající 0,6 hmotnosti naší hvězdy činí její průměr pouze 0,028 velikosti Slunce. Mlhovinu najdeme na jižní obloze v souhvězdí Lodní záď.

4. Nejvzdálenější supernova

Hubbleův dalekohled objevil také nejvzdálenější supernovu typu Ia: explodovala před více než deseti miliardami let, kdy se vesmír nacházel v počátečním vývojovém stadiu a ve velkém počtu vznikaly i zanikaly hvězdy.

Supernov typu Ia – těchto „majáků“, jež se využívají k určování kosmických vzdáleností – si astronomové velmi cení. Vyznačují se totiž identickou úrovní jasnosti, kterou lze využít jako pomůcku k měření rozpínání vesmíru. Ačkoliv leží nová supernova pouze o 4 % dál než dosavadní držitelka rekordu, posunula jej přibližně o 350 milionů let zpátky v čase. 

5. Obří galaktická kupa

Pomocí dalekohledu HST se podařilo „zvážit“ největší známou kupu galaxií. Dostála své španělské přezdívce El Gordo neboli Tlouštík, a je dokonce výrazně hmotnější, než jsme předpokládali. Na základě velmi přesného měření způsobu, jakým gravitace kupy galaxií deformuje snímky mnohem vzdálenějších objektů, astronomové vypočítali, že hmotnost této kupy musí odpovídat více než třem biliardám sluncí.

Pouze nepatrný zlomek její hmoty se soustředí v několika stovkách galaxií, které zahrnuje. Velkou část hmoty představuje horký plyn, jenž zaplňuje celý objem rozsáhlého seskupení. Zbytek připadá na skrytou hmotu, nepozorovatelnou formu látky, jež ve skutečnosti tvoří největší objem hmoty ve vesmíru.

6. Nejvzdálenější objekt vesmíru

Spojením sil dvou kosmických observatoří NASA, konkrétně Hubbleova a Spitzerova dalekohledu, ustanovili astronomové nový rekord – objevili totiž dosud nejvzdálenější galaxii ve vesmíru. Dočkala se označení MACS0647-JD a vidíme ji ve stavu, v němž se nacházela 420 milionů let po vzniku kosmu. Aby její světlo dosáhlo Země, muselo putovat prostorem 13,3 miliardy roků. Jedná se o velmi malý objekt, který odpovídá pouze nepatrnému zlomku velikosti Mléčné dráhy, a může tudíž představovat zárodek budoucí galaxie.

Výzkumníci britské Southamptonské univerzity mají zajímavou nabídku. Zaplatí vám slušnou sumičku 3 526 liber (asi 105 tisíc Kč), když se necháte dobrovolně nakazit černým kašlem. Samozřejmě ve jménu vědy.

Jaké jsou požadavky? Dobrovolníkům musí být 18-45 let, musí to být zdraví nekuřáci a nesmí se bát strávit s černým kašlem 17 dní na izolační jednotce.

Cílem této studie je vylepšit dosavadní vakcíny vůči této nepříjemné a velice nakažlivé chorobě dýchacích cest. Černý kašel mají na svědomí bakterie druhu Bordetella pertusis, které se snadno šíří od jednoho člověka ke druhému.

TIP: Očkování proti lidskému papilomaviru dramaticky omezuje rakovinu děložního krčku

Dospělí lidé se s černým kašlem obvykle vyrovnají, ale pro čerstvě narozené děti může být toto onemocnění smrtelné. Očkování proti černému kašli je v ČR součástí hexavakcíny a trivakcíny, nemocných ale pozvolna přibývá. Proto je nutné vakcíny upravit.

Ledovce v americkém národním parku Glacier zmizí podle předpovědi do roku 2030 a zdejší pošvatky potřebují ke svému životu nejchladnější horské bystřiny. Model naznačuje, že klimatické změny ohrožují budoucí možný výskyt těchto citlivých lokalit a tím i existenci pošvatek po roztátí ledovců a sněžných plání.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

„Nejedná se jen o nějaký podivný hmyz, který většina lidí nikdy neuvidí. Jedná se o celý ohrožený ekosystém, jenž je domovem mnoha vzácných, málo známých živočišných druhů, jejichž biologie a přežití závisí právě na velmi studené vodě,“ vysvětluje autor studie Joe Giersch. O zařazení horských pošvatek mezi ohrožené druhy proto ochránci přírody usilují již delší dobu.

Konec osmdesátých let minulého století přinesl do Československa bouřlivé změny. Dotkly se politiky, ekonomiky, ale i běžného života. Zvlášť radikální posun v pozitivním směru nastal v mezinárodní bezpečnostní situaci, když pád pomyslné železné opony ukončil bipolaritu tehdejšího světa a mohlo se zdát, že lidstvo nakročí do 21. století v relativně bezkonfliktním prostředí. Zmíněné změny zasáhly pochopitelně také naše ozbrojené síly. Tehdejší Federální shromáždění ČSSR schválilo v rychlém sledu celou řadu zákonů, díky nimž mohla už v březnu 1990 vzniknout Československá armáda, třetí téhož jména v historii. A rozhodně nešlo jen o zdánlivě kosmetickou změnu názvu, ze kterého vypadl přívlastek lidová, kterým se honosila v předchozích dobách.

Nové vedení státu se snažilo dostat přetvářející se ozbrojené síly pod občanskou kontrolu podle vzoru západních zemí. Především proto, že se stále obávalo možného pokusu některých končících politiků či konzervativních generálů o násilné znovuuchopení moci. To i přesto, že vojsko během událostí roku 1989 naštěstí nedostalo pokyn k zásahu proti vlastním občanům, na rozdíl od demonstrací připomínajících první výročí okupace „spojenci“ o dvacet let dříve. Tyto skutečnosti vedly k rychlé celkové depolitizaci armády, v jejímž čele se tak po desítkách let ocitl civilní ministr Luboš Dobrovský.

Nezbytná dieta

Existence bipolárního světa vedla nedlouho po druhé světové válce k mohutnému růstu většiny evropských ozbrojených sil, který se nevyhnul ani ČSLA. I z ní vyrostl kolos, nikoli však na hliněných nohách, jak bývá někdy nepříliš seriózně uváděno. Mohutné bojové síly soustředěné vzhledem k politické orientaci naší země před rokem 1989 převážně u hranic s tehdejší Německou spolkovou republikou a Rakouskem tvořily Západní vojenský okruh s jeho dvěma pozemními a jednou leteckou armádou.

Naproti tomu méně jak 15 % sil, jež navíc měly povětšinou podpůrný charakter, připadalo na bývalý Východní vojenský okruh. K důležitým úkolům nového vedení proto patřil také proces redislokace, který měl rozmístit vojenské kapacity vznikající ČSA relativně rovnoměrně na území celého našeho státu. Dřívější Československá lidová armáda ke konci své existence disponovala celkem 15 vševojskovými, jednou dělostřeleckou, dvěma leteckými a dvěma protivzdušnými divizemi, k nimž musíme připočíst ještě řadu samostatných svazků i útvarů.

To celkově obnášelo 210 000 vojáků, 4 500 tanků, téměř 5 000 obrněných transportérů a více jak pětistovku bojových letounů i vrtulníků operujících ze 16 stálých letišť. Kromě toho ČSLA zaměstnávala přímo nebo nepřímo dalších 70 000 civilních pracovníků. Při tak vysokých počtech osob a techniky asi nikoho neudiví, že ozbrojené síly spolkly šest procent hrubého domácího produktu, tehdy označovaného termínem národní důchod.

Kromě výrazného uklidnění bezpečnostní situace a s ním spjaté snahy o konvenční odzbrojování v Evropě představovala právě obří ekonomická zátěž další pádný argument pro rychlé zeštíhlení armády. Část personálu odešla v rámci provedených personálních prověrek, jiní opouštěli ČSLA proto, že s novým režimem prostě nesouhlasili. Především však, k pochopitelné radosti většiny mladých mužů, kteří coby branci tvořili tři čtvrtiny stavu armády, k potřebné „dietě“ přispělo zkrácení vojenské základní služby ze dvou let na 18 měsíců. Navíc v té době někteří odvedenci po- prvé nedorazili k branám kasáren vůbec, neboť využili nově zavedeného institutu takzvané civilní služby.

Do neznáma

V červnu 1991 se podařilo úspěšně završit odsun přibližně 75 tisíc sovětských vojáků i s jejich technikou, kteří u nás po změně režimu vytvářeli potenciální hrozbu. Jen o pár dní později navíc došlo k definitivnímu ukončení činnosti v tu dobu již vlastně nefungující Varšavské smlouvy. To ještě posílilo jistou bezstarostnost v oblasti bezpečnosti. Zdálo se, jako by nepřátelé úplně vymizeli. Není bez zajímavosti, že se v té době začaly ve společnosti dokonce ozývat hlasy požadující do budoucna pro naši zemi úplnou neutralitu.

Paradoxně právě v této uvolněné atmosféře, která nastala po letech nepřetržitého řinčení zbraní na obou stranách železné opony, vyrazila Československá armáda do boje. Respektive její protichemický prapor, který svým dílem přispěl k vítězství koaličních vojsk v první válce v Perském zálivu (srpen 1990–únor 1991). Na jedné straně jeho působení potvrdilo vysokou úroveň našich specialistů, na druhou stranu ukázalo řadu slabin, z nichž některé bohužel přetrvávají dodnes, a to nejen v zahraničních misích.

Šlo o nepružnost velení na nejvyšší úrovni a skřípající logistiku, nebo o neschopnost využít získané poznatky přímo z bojiště, a dokonce zcela nepochopitelné propouštění ostřílených veteránů do civilu. Všeobecné snahy o snížení vojenského potenciálu České a Slovenské Federativní Republiky měly také další původně nechtěný následek. Utlumení zbrojního průmyslu totiž postihlo mnohem víc východní část státu.

Pokračování: Armáda České republiky (2): Od masového vojska k efektivnímu

Dosud pouze bublající magma zdánlivých i skutečných národnostních křivd, které se začalo projevovat počátkem roku 1990, tehdy akcelerovaly zřejmě právě i existenční dopady na obyvatelstvo. Vše vyústilo až v rozdělení státu. Stále se ještě transformující, byť již o čtvrtinu menší ČSA, tak dala na přelomu let 1992–1993 vzniknout dvěma nástupnickým subjektům. Klíč k rozdělení techniky dosud společných ozbrojených sil vycházel z poměru počtu obyvatel Česka a Slovenska, tedy 2:1.