Tato zvláštní situace skutečně nemá v historii kosmonautiky obdoby. Nejedná se přitom o žádný „rozstřel“, z něhož vzejde vítěz: Američtí astronauti mají jistotu, že se v každé ze tří aktuálně vyvíjených pilotovaných lodí proletí víckrát v rámci běžného operačního provozu.

Abychom byli přesní: Loď Orion má sloužit pro mise za nízkou oběžnou dráhu Země, tedy k Měsíci, planetkám a jednoho dne třeba i k Marsu. CST-100 Starliner firmy Boeing je komerční plavidlo určené k zajišťování „taxislužby“ na Mezinárodní vesmírnou stanici počínaje rokem 2018. Pilotovaná verze lodi Dragon společnosti SpaceX má potom totéž poslání. A ačkoliv obě posledně jmenovaná plavidla představují přímé konkurenty, jejich vývoj by se měl dotáhnout do konce (pokud se nevyskytnou nečekané problémy), přičemž se u každého z nich garantuje několik regulérních letů.

Jak ovšem k tak neobvyklé situaci došlo? NASA usoudila, že doba pokročila a že je načase zaměřit se na skutečný průzkum. Ten vyžaduje plnohodnotnou loď s několikanásobně zálohovanými systémy, využívající to nejlepší, co je k dispozici. Jenže podobné plavidlo je pro rutinní lety na ISS drahé, proto se americká agentura rozhodla dát příležitost soukromému sektoru, neboť na tomto poli postačí jen jednodušší loď. Zapojené firmy pak nabídly vývoj několika různých zařízení a vítězně z konkurzu vyšel stroj CST-100. A jelikož byl dostatečně levný, podpořila NASA ještě vývoj druhého pilotovaného plavidla, Dragonu.

Více než 30 let strávil Adrian Reeman úpravami svého panelákového bytu v Southamptonu. Původně fádní dvoupokojový byt dokázal během let přetvořit v honosné bydlení ve stylu Versailleského zámku. Většinu výzdoby si tento 67letý bývalý námořní kuchař vyrobil vlastnoručně – včetně vyřezávaného nábytku, obložení stěn a stropů.

Vše prý začalo velmi nenápadně – v roce 1986 začal s prvními úpravami interiéru, a protože se mu dařilo a práce ho bavila, pokračoval v dalších vylepšeních. „V té době jsem rozhodně neplánoval nic velkého,“ říká o svém životním díle Adrian.

Zámek postavený z odřezků 

„Návštěvy se vždycky trochu diví, říkají ale, že to vypadá skvěle. Myslím, že můj byt je opravdu zámek, malý, ale zámek,“ dodává s úsměvem zručný kutil. I přes napohled honosnou výbavu nepovažuje investici za nijak přehnanou. „Myslím, že to celé stálo pár set liber, většinu věcí jsem si vyrobil z toho, co bylo zrovna k dispozici – hlavně z odřezků a odpadu. Koupit jsem musel jen pár drobností.“

Ani po třech desítkách let úprav ale nepovažuje Adrian svůj zámek za dokončený a nyní se chystá na přestavbu toalety. „Chtěl bych, aby vypadala jako mramorový trůn. Není tam sice moc místa, neznamená to ale, že by nemohla vypadat lépe,“ prozrazuje kutil své příští plány.

Velkolepá přestavba má přesto jeden háček. Vzhledem k tomu, že jde o městský byt, musel by jej v případě stěhování uvést do původního stavu. „Obávám se, že je to zhola nemožné. Asi nám už nezbývá, než abychom zde s manželkou zůstali až do smrti,“ uzavírá Adrian.

„Spartán, kterému chybí smysl pro požitky“, to byl Edvard Beneš pohledem Milana Rastislava Štefánika a do značné míry i dalších současníků. Avšak období Benešových gymnaziálních studií (v letech 1900 až 1904), kdy propadl kopané a dokonce se stal členem SK Slavia C, svědčí o opaku. Fotbal v té době patřil mezi studentům přísně zapovězené sporty, a tudíž bylo nutné, aby Beneš svou zálibu tajil. Z tohoto důvodu „oblékal“ spolu s červenobílým dresem pseudonymy Spolný, Bělský, Berger, Novotný, König nebo Šícha.

Student rebelant

Benešovi se svou účast ve fotbalových utkáních dařilo tajit do doby, než mu byla v jednom zápase přeražena holenní kost. Když se probral z mdlob, v nichž byl přivezen do nemocnice, jeho jedinou starostí bylo, zdali tým zvítězil. Skutečné starosti ale teprve měly přijít.

Do té doby vzorný student se začal obávat ztráty svých žákovských výsad, o které by mohl přijít, kdyby se zjistilo, kde k úrazu přišel. Neodvážil se tedy do školy a skrýval se šest neděl v nemocnici. Aby však nezůstal pozadu za třídou a udržel s ní tempo, opatřil si knihy a učil se.

Ztraceného studenta profesoři ale nakonec s pomocí policie nalezli. Když se znovu objevil ve škole, dostal „zákonné mravy“ a ztratil své výsady. Od toho okamžiku musel Beneš až do maturity platit školné, jehož byl jako vzorný žák ušetřen, a kvůli absenci ve výuce skládal doplňovací zkoušky ze všech předmětů za pololetí.

V této souvislosti vznikla historka, kterou zaznamenal Benešův spolužák Karel Amerling. Když Beneš při návratu z nemocnice zahlédl svého třídního profesora Hrdličku, rychle naskočil do nejbližší tramvaje a ujel – od svých spolužáků totiž věděl, že se na něj profesor chystá, aby mu vyčinil. Profesora Benešovo počínání rozohnilo, příštího dne mu ve třídě ostře vyčítal a při té příležitosti pronesl chmurnou předpověď: „Vy hulváte, nechte studování, z vás nikdy nic kloudného nebude.“ Beneš se prý jeho výtkám jen srdečně zasmál.

Věrný Slávista

Za vyučenou Beneš nedostal, neboť nejenže jeho bratr Vojta za něj vše vyplatil, ale vrátil ho i zpět na hřiště. Mladý Edvard si tak na gymnáziu vytvořil pověst studenta rebelanta a po šesti měsících se opět ocitl na zeleném trávníku. Přestože vstupem na univerzitu roku 1904 skončil Benešův fotbalový život, zůstal přispívajícím členem klubu SK Slavia Praha až do své smrti v roce 1948.

Měla to být spektakulární vesmírná mise srovnatelná s příběhem sondy Rosetty – už za čtyři roky měla k vybrané planetce zamířit robotická sonda, přistát na jejím povrchu a vyzvednout z něj balvan. Po jeho dokonalém prozkoumání jej měl robot ARRM přemístit na oběžnou dráhu Měsíce. Ze Země by pak k němu zamířili astronauté s cílem odebrat z něj vzorky a dopravit je zpátky na Zemi.

Konec vesmírného traktoru

Nyní to ale vypadá, že mise Asteroid Redirect Mission (ARM) skončí v šuplíku plánovačů NASA. V rámci úsporných opatření nezískala NASA od Kongresu dostatek financí a mise tak zřejmě definitivně končí.

Vše přitom vypadalo velmi nadějně – v loňském roce NASA oznámila první zkoušky robotické paže, která měla balvan z povrchu planetky vyzvednout. Souběžně probíhal výběr cílové planetky. Vesmírná agentura jako vhodný cíl zvažovala Itokawu, Bennu, 1999 JU a 2008 EV5, přičemž posledně jmenovaný objekt patřil mezi nevětší favority. Projekt měl posloužit k otestování technologií pro případ, že by Zemi hrozila srážka s vesmírným objektem a technologie použité během této mise měly najít uplatnění při stavbách základny na Měsíci a na Marsu.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Podle Dana Mazaneka, který se na přípravách náročného projektu podílel, neznamená zrušení mise konec vývoje původně plánovaných technologií. Robotická paže, stejně jako další plánované součásti, mohou najít své uplatnění v dalších projektech NASA. Podle Mazaneka je dokonce možné, že se v budoucnosti NASA k projektu ARM vrátí.

Vůně právě vylisovaného olivového oleje se nedá s ničím zaměnit. Stačí ji ucítit jednou, a už nikdy si ji nespletete. Když čerstvý olej vyteče z lisu, jeho vůně prostoupí celý prostor. Je stejně intenzivní jako pach lanýžů, stejně pronikavá jako aroma balzámových jedlí a stejně svůdná jako závan růží, který ve vás utkví coby vzpomínka ještě dlouho poté, co lístky opadají. 

Nejlepší místo, kde si tento neuvěřitelný „parfém“ užít, představuje olivový lis – v Itálii zvaný „frantoio“ –, a to ve chvíli, kdy se sesbírané olivy drtí. Druhým nejlepším místem však může být vaše vlastní kuchyně na jaře, když si otevřete láhev z podzimní sklizně. Nejkvalitnější oleje pocházejí z Itálie, Španělska i Řecka a v menší míře také z Francie či Kalifornie. 

Jak chutná vůně

Popsat zmíněnou vůni těm, kteří ji nikdy nepocítili, je obtížné. Trochu „chutná“ po nezralém ovoci – stejně jako nesmějí být úplně zralé ani olivy –, připomíná čerstvě posečenou trávu nebo listy rajčete rozetřené mezi prsty. Možná je i trošku ořechová, či snad citrusová, ale je v ní také kousek jablek nebo meruněk. Vůně je to skutečně složitá a její komplexita se přelévá do chutě oleje samotného. Pokud se olivový olej ve vaší kuchyni takové bohatosti netěší, nebude mít ani nejlepší chuť. Možná přišel čas investovat do skutečně kvalitní láhve. 

Znám tu vůni velmi dobře, protože jí mám plný nos vždycky v říjnu, když se vracím k rodině a přátelům do Toskánska, abych jim pomohla se sklizní. Prosím, hlavně si nepředstavujte stoletou vilu uprostřed cypřišů, s věrným služebnictvem na chodbách a s mnoha generacemi vyobrazenými na rodinných portrétech v jídelně. Naše sídlo v Pian d’Arcello je obyčejný starý kamenný dům, ne zrovna dovedně opravený, přilepený na deset hektarů svažité kamenité půdy v horách mezi Toskánskem a Umbrií. Je to kilometr prašné cesty od mizerně udržované dálnice a místní obec sestává z kostela, kulturního domu se zabedněnými okny a obchodu, kde mají občas otevřeno, ale většinou spíš ne. A abych nezapomněla, střechou dovnitř teče.

Stručně řečeno: Není na tom nic romantického, snad kromě sto padesáti olivovníků, které jsem zasadila před mnoha lety, navzdory všemu, co mi radili sousedé. A moje stromy teď každý rok dávají šedesát či sedmdesát litrů oleje s neuvěřitelným aroma. 

Ideální pro olivy

Romantiku však rozhodně najdete v jiné věci: ve způsobu, jakým sbíráme zrající plody. Děláme to postaru – bereme jednu olivu po druhé a plníme jimi košíky a plastové sudy. Nakonec je svážíme do místního komunálního lisu, kde je necháme rozdrtit na voňavý olej. Romantika nastupuje také během pozdního jara, kdy se na stromech objevují maličké, téměř neviditelné bílé kvítky; i v létě, kdy úzkostlivě prohlížíme větve a hledáme známky přítomnosti olivových mušek, které by mohly ohrozit sklizeň. A dokonce i v zimě, když jsou stromy bez plodů a ohýbají se pod náporem tramontany, mrazivého severního větru – také tehdy je v našem olivovém háji něco romantického. 

Nic z toho jsme nevěděla, když jsem nechala svoje stromy vysázet. Prostě jsem tak zápasila s ostružinami a náletovými duby, jež hrozily zcela zarůst naše terasovitá pole. Všichni sousedi mi říkali, že sázet olivovníky je chyba – že se jim ve výšce šesti set metrů nebude dařit, a i kdyby, že je sežerou divoká prasata. Když se dnes každý rok vracím domů, všímám si, jak víc a víc z oněch skeptiků vysazuje olivovníky i na svých pozemcích. Říkejte tomu změna klimatu, nebo jak chcete, ale zdá se, že se naše horské údolí stalo ideálním místem pro pěstování oliv, které vynášejí extra třídu kvality. 

To nejlepší pro zdraví

V kuchyni dodá kvalitní olivový olej jídlům speciální chuť a „rozzáří“ každý pokrm, do kterého jej přidáte: ať už půjde o obyčejný zelený salát, omáčku k těstovinám, nebo třeba dezert. Spolu s chutí však dostanete ještě víc – zvláštní aroma napovídá, proč se z olivového oleje stal základ středomořské kuchyně a jeden z nejlepších tuků, jaké lze při vaření použít. Značí totiž přítomnost polyfenolů, které se nacházejí ve zdraví prospěšných antioxidantech. Ty pak pomáhají potlačovat záněty, posilují imunitní systém a chrání proti nemocem srdce, cukrovce, rakovině i poklesu duševních schopností, jenž přichází s věkem. 

Studie provedené v Řecku, ve Španělsku a v USA zmíněné benefity prokázaly, ačkoliv se ještě nepodařilo detailně prozkoumat, jak přesně olej na naše tělo působí. K nejcitovanějším patří práce, jež vychází ze série pokusů pojmenovaných Predimed (neboli Prevención con Dieta Mediterránea, tedy „prevence se středomořskou dietou“) a byla publikována v odborném časopise New England Journal of Medicine. Podle uvedené studie pomohla středomořská dieta, doplněná extra panenským olivovým olejem či ořechy, výrazně zredukovat „riziko významných kardiovaskulárních komplikací“, jako je například infarkt. 

Rozhodně nerafinovat

Když jsem se okolo roku 1990 začala o olivový olej poprvé zajímat, nic z toho ještě nebylo příliš známým faktem. Tehdy nám říkali, že je pro nás olivový olej dobrý jednoduše proto, že ho tvoří především mononasycené mastné kyseliny, které snižují nebezpečný LDL cholesterol a podporují „dobrý“ HDL cholesterol. Nicméně s pokračujícím výzkumem se ukázalo, že ve hře jsou i jiné věci než jen složení tuku. 

Extra panenský olivový olej představuje unikátní produkt, protože na rozdíl od obyčejného olivového oleje, který se často označuje jako „čistý“, není rafinovaný. Udržuje si tedy všechny polyfenoly, jež se nacházejí v nezpracované olivě. Rafinované oleje se stabilizují, aby nepodléhaly tak snadno zkáze, čímž ovšem přicházejí o chuť i vůni. Je jasné, že čím čerstvější extra panenský olivový olej, tím víc chuti a vůně v sobě má a tím víc polyfenolů se vám dostane až do žaludku.  

Pracovat – a hodně rychle

Čerstvý olej se stal důvodem, proč jsme se loni v říjnu sešli s přáteli na našem statku severně od Cortony. Vzpomínám, jak jsme sledovali proměnu našich oliv leccino na nefritově zelený elixír. Strávili jsme čtyři dny natahováním rukou a ohýbáním zad, jen abychom sebrali každou olivu. Vyráželi jsme za rozbřesku a padali únavou až ve chvíli, kdy slunce zašlo, přičemž namáhavý den přerušovaly pouze pauzy na kávu, chléb a sýr, víno či sladkosti – vlastně cokoliv, co nám pomáhalo udržet se na nohou. 

Dostat všechny olivy do lisu, než se začnou kazit, představuje náročný úkol. Velcí pěstitelé to dokážou během několika hodin. Nám to vždycky zabere nejméně tři dny – a jen když počasí dovolí. Rychlost, s jakou se olivy transformují do tekutého stavu, patří při produkci nejvyšší kvality ke kritickým faktorům. Stejně důležitá je ovšem čistota – jak lisu, tak při čištění hrubě vylisovaného produktu. Extra panenský olej je velmi křehká komodita a jakékoliv vystavení světlu či teplu vyvolá nezvratný proces žluknutí. Proto jsou zákazníci neustále nabádáni, aby kupovali olej v tmavých láhvích a uchovávali ho i v kuchyni v temnu a chladu. 

Sladká oslava sklizně

Zatímco olej proudil do našich „fusti“, nerezových tanků, ve kterých ho obvykle převážíme, olizovali jsme jej z prstů a nabírali plastovými lžičkami. Jakmile bylo hotovo, spěchali jsme domů, abychom ho mohli ještě začerstva nalít na největší ze všech gastronomických slastí – bruschetty. Těmhle Florenťané říkají „fettunta“: Plátek toskánského chleba se opeče nad ohněm, potře se česnekem, lehce posolí a polije čerstvě vylisovaným olejem podle libosti… 

Hned poté jsme vyrazili přes pole k našim sousedům Antolionovým, s nimiž tradičně slavíme novou sklizeň – jak jinak, se spoustou bruschett, s pomazánkami, lasagnemi paní Maury a také s pečenými králíky, holuby, vepřovou kýtou a kuřaty, která ještě před chvílí hrabala zrní na dvoře. To vše se připravuje ve stoleté peci na dřevo, zabudované přímo ve zdi domu. A nakonec skvělá crostata, kulatý dortík upečený z meruněk sesbíraných na zahradě.

Pravda je taková, že minulý rok nebyl na úrodu právě bohatý. Stejně jako mnoho ovocných stromů, i olivovníky dobře nesou ve dvouletých cyklech – a tento byl zjevně slabší. Do lisu jsme nasypali zhruba půl tuny oliv a výnos dosáhl asi deseti procent, takže jsme domů vezli jen padesát litrů oleje. Ale jak fantastický byl! A musím přiznat, že je každý rok lepší. Dosáhne někdy skutečné dokonalosti? Možná ne, ale budeme to zkoušet dál. 

Hvězdy se v našem vesmíru rodí ze zhroucených mračen kosmického plynu a prachu. Odborníci si ale stále nejsou jistí, jak vlastně hvězdy vznikají a jaké při tom fungují mechanismy. Jedním ze zásadních problémů je rotace hvězdného materiálu.

Když se hroutí kosmická mračna, tak rotují. Nejprve pomalu, postupem času a vlivem rostoucí gravitace jejich rotace ale zrychluje. Čím více se mračno smrští, tím rychleji rotuje. Podobný efekt ostatně známe například z krasobruslařských piruet. Nově vzniklé hvězdy by tedy měly rotovat velmi rychle. Jenže podle pozorování rotují mnohem pomaleji než by teoreticky měly.

Co hvězdy brzdí? Podle jednoho z možných scénářů by mohl moment hybnosti vznikajících hvězd „odnášet“ unikající plyn. Astronomové proto hledají mladé hvězdy, u nichž je patrná rotace výtrysků plynů. Je to však velmi obtížné, zvláště u velkých hvězd.

Hvězdné mládě v Mlhovině Orionu

Japonský astronom Tomoya Hirota z Národní japonské astronomické observatoře (NAOJ) a Univerzity SONDEKAI (Graduate University for Advanced Studies) se svými kolegy pozoroval pomocí radioteleskopů soustavy ALMO v chilské poušti čerstvě zrozenou masivní hvězdu Orion KL Source I v Mlhovině Orionu, vzdálenou asi 1 400 světelných let od Země.

TIP: Radioteleskopy ALMA vystopovaly dramatický hvězdný ohňostroj

Díky pokročilým technologiím soustavy ALMA se badatelům podařilo prozkoumat výtrysky plynů tohoto hvězdného mláděte a přesvědčivě doložit, že v mladé protohvězdě rotuje nejen plyn a prach, ale i samotné výtrysky. Hirotova pozorování rovněž ukazují, výtrysky nepocházejí z okolí samotné hvězdy, ale spíše z vnějšího okraje disku, který tuto novou hvězdu obklopuje. Zméněný fenomén přenosu momentu hybnosti tak zřejmě souvisí s tzv. magnetorotační nestabilitou.

Kočky jsou sice roztomilé společnice, zároveň si ale neberou servítky s ničím živým, co se před nimi nedokáže ubránit. V Austrálii náležejí divoce žijící kočky k nejhorším invazním druhům a ohrožují zde původní zvířenu.

Bez koček!

Ve Střední Austrálii proto nyní vzniká největší rezervace, která ohroženým živočichům zaručí prostředí bez koček. Rezervace bude mít rozlohu přibližně 70 tisíc hektarů a časem by měla být velmi podobná původní pouštní krajině, jaká tu byla před příchodem Evropanů.

V první fázi bude vybraná oblast obehnána elektrickým plotem, následně se do ní vydají na lov vědci společně s místními Austrálci kmene Warlpiri. Jejich úkolem bude ulovit a zlikvidovat nejen všechny kočky, ale také lišky a králíky, nacházející se v prostoru rezervace.

TIP: Kočka domácí: Jeden z nejvýkonnějších zabijáků

V rezervaci dostane šanci nejprve 10 druhů vybraných z ohrožených australských savců. Budou mezi nimi mravencojedi žíhaní, bandikuti králíkovití nebo klokani kosmatí.

Pro navigaci dronů je skvělý družicový polohový systém GPS. Není ale všemocný. Stále jsou místa, kde si GPS moc neporadí. Anebo se může stát, že GPS nebude k dispozici, v důsledku poruchy nebo třeba nepřátelského útoku.

Známý výrobce grafických karet Nvidia momentálně vyvíjí navigační systém pro drony, který nespoléhá na GPS, ale na vizuální sledování terénu a strojové učení. Takový dron se jen tak neztratí.

Vývojáři Nvidia nestaví celý nový dron, ale vyvíjejí navigační systém pro již existující běžné drony. Srdcem navigačního systému je modul pro strojové učení Jetson TX1, kterému posílají data dvě kamery.

TIP: Ztracené výletníky budou stopovat a zachraňovat šikovné drony

Navigační systém společnosti Nvidia by se měl uplatnit v záchranných misích i v extrémně členitém terénu, jako jsou kaňony, města nebo regály velkých skladišť.

Protože sloni potřebují pro udržení běhu svého organismu každý den odpovídající množství potravy, zabere jim hledání zelených větví a listů prakticky veškerý čas. Sloní stádo navíc pokryje obrovskou plochu, protože konkrétní oblast potřebuje po „sloním nájezdu“ určitou dobu na zotavenou. Tlustokožci ovšem nejsou „stroje na žraní“, které by škodily africkým savanám, ale odedávna plní roli „architektů“ krajiny.

Afričtí architekti

Ve sloních výkalech se rozšiřují semena spolykaných rostlin a podél sloních stezek se tak nadále šíří zelený život. Sloní trus je navíc zdrojem živin pro mnoho druhů hmyzu, který je zase nezbytný například pro přežití hmyzožravých ptáků.

TIP: Sloní zemětřesení aneb Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

Důležitost pro přírodní koloběh se velmi výrazně projevuje ještě v jednom aspektu neustálého pohybu afrických kolosů. Kromě zeleně potřebují tato zvířata i množství vody a vůdčí sloní samice mají v paměti uloženu mapu vodních zdrojů. Sloní stezky tedy nejen vedou do oblastí s aktuálně největším množstvím zeleně, ale zároveň od jednoho vodního zdroje k dalšímu.

V období sucha za nimi putují i ostatní živočichové, protože sloni jsou schopni vydobýt (produpat a choboty prohrabat) alespoň trochu vláhy i ve zdánlivě vyschlém říčním korytě. V případě, že je například pytláky zastřelena vůdčí samice, je k uhynutí vedle dalších členů sloního stáda odsouzeno i množství dalších zvířat.