Vedení války bylo ještě před 350 lety záležitostí nájemných žoldnéřských vojsk. Důvod byl prostý. Jak říkával Napoleon, na válku jsou zapotřebí tři věci: „Peníze, peníze a zase peníze.“

Až do 18. století bylo vybírání daní (a vůbec celý chod státní administrativy) v porovnání s moderní dobou zoufale neefektivní, takže na vydržování stálého vojska nestačilo.

Od žoldáků k brancům

Panovníci se proto spokojovali s nepříliš početnými osobními gardami, ve městech a pevnostech sídlily jen malé posádky a v případě ohrožení byla ještě stále svolávána zemská hotovost. Pokud došlo ke konfliktu většího rozsahu, přišli ke slovu vojenští podnikatelé. Ti potřebné jednotky sestavili na základě panovníkovy objednávky z řad námezdných vojáků, ochotných prodat svoje služby bez ohledu na národnost, náboženskou víru či záměry jejich zaměstnavatele.

Vydržovat armádu bylo tak nákladné, že ji musela živit sama válka – tedy kořist, plenění a vybírání nucených dávek. Obrovský problém znamenalo i vyplacení vojska při jeho rozpuštění. Své o tom věděli také v Čechách, které postihl roku 1611 vpád pasovských žoldnéřů. Kdyby se k vyplacení neobětoval Petr Vok z Rožmberka, přítomnosti pasovských by se jižní Čechy jen tak nezbavily.

Významný krok k vytvoření stálých armád znamenala teprve vleklá třicetiletá válka. Pozadu tehdy nebyli ani Habsburkové. Císař Ferdinand III. nechal po jejím skončení ve službě 9 pěších pluků, 9 pluků kyrysníků (těžkých jezdců) a 1 pluk dragounů (v té době koňmo se přesouvajících pěšáků).

Rostoucí síla

Ferdinand III. tak položil základy stálé armády habsburského mocnářství. Jak se zdokonaloval chod státu, usilujícího v duchu osvícenského absolutismu o co nejdokonalejší kontrolu nad svými poddanými, rostly i jeho finanční možnosti a tím pádem také velikost vojska. Mezi léty 1777 a 1790 stouply státní příjmy na více než dvojnásobek, přičemž výdaje na armádu vyrostly více než trojnásobně. Na počátku sedmileté války činil tabulkový stav rakouské armády 177 500 mužů, z čehož mělo být 142 000 pěšáků, 32 000 jezdců, 3 000 dělostřelců a 500 příslušníků inženýrského sboru. V roce 1805, tedy uprostřed dlouhých válek s revoluční a napoleonskou Francií, měla habsburská armáda dokonce 425 000 mužů.

Početní stav byl doplňován verbováním, přičemž voják dostával kromě výstroje i pravidelnou mzdu. Původně byla služba doživotní, postupem času se však její délka omezovala na přesně stanovený počet let. V době osvícenství se ustálil systém verbování, podle něhož se například lehká jízda rekrutovala z Uher, zatímco těžká jízda z „německých zemí“, do nichž patřily i Čechy a Morava.

Vstříc chladné praktičnosti

Dnes si bílou barvu automaticky spojujeme s profesí lékaře. Vždycky tomu tak ale nebylo. Bílá totiž byla tradiční barvou uniforem většiny složek rakouské armády. Bílé kabáty se u nás staly přímo synonymem pro vojenskou službu, o čemž svědčí bezpočet lidových písní. Jako například tato: „A na Brně verbujů/ já sem se dal na vojnu/ má milá neplač pro mně/ dal sem se dobrovolně./  Pěkný bílý kabát mám/ palášek si připínám/ a boty s ostrohama/ sem voják mezi váma!“

TIP: Za císaře a vlast: Jak vypadaly odvody do armády v habsburské monarchii

Od kdy byli vlastně vojáci oblékáni do uniforem? V masovém měřítku od konce 17. století. Zpočátku fasovali jen určité součásti výstroje, později je už erár šatil od hlavy k patě. Ještě v polovině 19. století byl v oblasti uniforem dostatek prostoru pro barevnost a okrasu. Tato skutečnost se pochopitelně podepisovala i na jejich vysoké ceně, kterou kriticky glosovali například obrozenečtí písmáci. V době kolem přelomu 19. a 20. století se už ovšem okrasné prvky staly anachronismem. Místo boje v pevných formacích se prosadil individuální způsob pohybu na bojišti a s ním i praktičnost a nenápadnost. 

Praha však nebyla zdaleka jediným místem, kde se popravovalo. Ve 20. století popravovala i Plzeň, Kutná Hora, Česká Lípa a mnoho dalších měst. Patnáctého února roku 1922 míří dva řezníci na trh s dobytkem. Ale nikdy tam nedojdou. Necelých osm hodin po vraždě zadrží strážníci v nedaleké vsi podezřelého muže. Na kabátě má krev.

Tábor je dnes památkovou rezervací a vyhledávaným cílem turistů. Právě tady se popravovalo poprvé v historii samostatného československého státu. Devátého ledna roku 1923 tam popravčí Leopold Wohlschlager pověsil vraha dvou řezníků Ludvíka Nováka. „Leopold Wohlschlager byl vyučený zlatník a toto řemeslo také vykonával. Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 byl však také placen částkou patnácti tisíc korun ročního paušálu a částkou pěti set korun za každou vykonanou popravu,“ říká ředitel Milevského muzea Vladimír Šindelář.

Prezident Masaryk byl odpůrcem trestu smrti a většinu hrdelních rozsudků měnil na doživotí. Novákova brutální vražda řezníků ho však přiměla, aby k popravě poprvé svolil. A neuběhlo ani čtrnáct dnů od první popravy a kat Wohlschlager musel popravovat znovu. Na dvoře Zemského soudu na Karlově náměstí si první vykonání rozsudku smrti v historii Československé republiky odbyla i Praha. „Celkem těch poprav po řádných soudních procesech bylo za celé období první republiky a druhé republiky dvacet jedna,“ říká historik Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu.

Zametání hrůzných stop

V soudní místnosti vyslechl vězeň rozsudek. Spoutaný a ve spodním prádle. V sekyrárně ho německý kat Alois Weiss připravil o hlavu. V rakvárně nechal bezhlavé tělo vykrvácet. V červenci roku 1945 pak vytahují potápěči ze dna Vltavy u Karlova mostu části strašlivého stroje. Shodili ho tam Němci jedné dubnové noci téhož roku. Důkazy o tom, co se během okupace dělo v sekyrárně Pankrácké věznice měly zmizet pod vodou a v rozvalinách.

V popravčích místnostech nastražili Němci výbušninu a na dveře umístili detonátor. „Kdyby to nezjistili čeští dozorci a po odchodu Němců to nenahlásili českému správci, při prvním pokusu o vstup do sekyrárny by došlo k detonaci tak silné, že by pravděpodobně nezůstala stát ani samotná budova,“ popisuje vedoucí Kabinetu historie a dokumentace Vězeňské služby ČR Aleš Kýr.

Veřejné poválečné popravy

Pardubice, Nitra, Znojmo, Liberec, Jičín, Hradec Králové, Jihlava, Bratislava, Mladá Boleslav. To jsou jen některá ze seznamu měst, v nichž v poválečném Československu v rámci retribučních soudů vykonaly popravčí čety celkem 738 poprav. Věší se i v Opavě, Písku či v Banské Bystrici. Po celé republice padají rozsudky nad válečnými zločinci, gestapáky a kolaboranty. „Proti tomu rozsudku nebylo odvolání, bylo možné jen požádat o milost. A pokud došlo k vynesení rozsudku smrti, prováděl se do dvou hodin. Maximálně bylo možné oddálit popravu ještě o hodinu na základě žádosti,“ popisuje historik Ivo Pejčoch.

Na pražské Pankráci popraví v poválečných procesech 147 lidí. Jedna ale nad ostatní vyčnívá - poprava na veřejném místě, hrůzné divadlo pro třicet tisíc diváků. Šibenice pro Josefa Pfitznera. „To byl náměstek pražského primátora, zarytý nacista, člověk, který měl na svědomí neštěstí mnoha lidí,“ připomíná Aleš Kýr.

Další popravy probíhají za zdmi věznice. Na vycházkovém dvoře například v květnu 1946 pověsí protektorátního pohlavára K. H. Franka. Na popravu se vydávají vstupenky a přihlíží skoro šest tisíc lidí. „Přednostně byly vstupenky vydávány příbuzným po obětech nacismu, teprve potom dalším zájemcům,“ dodává Kýr.

Stěhování do Prahy

Popraviště v jednotlivých krajích brala životy až do roku 1954. Pak už se smrt nastěhovala jen na Pankrác. Na dva tamní malé dvorky u staré nemocnice. „Poslední rozsudky smrti se už vykonávaly jen uvnitř, v jedné z cel, kde byla zazděná tyč s provazem a pod ní bylo umístěno propadlo,“ říká Vladimír Šindelář. „Až do vzniku Československé federace se popravovalo jen ve věznici na Pankráci. Pak přibylo i popraviště v Bratislavě,“ upozorňuje historik Ivo Pejčoch. Celých šedesát šest let si československý stát podržel právo odsuzovat k trestu smrti a popravovat. Ještě v roce 1989 popravil v Praze i v Bratislavě několikanásobné vrahy. O rok později byl trest smrti zrušen.

Poslední dobou se objevují náznaky, že Čína chystá něco velkého. Podle nejčerstvějších informací připravuje tato nová vesmírná mocnost přistání pilotované mise na Měsíci, ke kterému by mělo dojít někdy kolem roku 2036.

Podobně jako tomu bylo u pilotovaných letů programu Apollo, budou i Číňané zřejmě spoléhat na let v kosmické lodi se samostatným lunárním modulem. Zatím je toho známo jen velmi málo a není jasné, jak daleko už pokročily přípravy ambiciózního programu. Čína ale v poslední době několikrát předvedla, že dovede své kosmické plány úspěšně dotáhnout do konce.

Tchajkonauté na Měsíci?

Během příštích pěti let Čína chce uskutečnit čtyři pilotované lety. V roce 2019 by také rádi zprovoznili na oběžné dráze trvalou Čínskou vesmírnou základnu (CSS). Tchajkonauté tam budou létat na tři až šest měsíců a budou se věnovat především vědeckému výzkumu.

TIP: Čína chce do roku 2020 vyslat sondy na odvrácenou stranu Měsíce a na Mars

Pokud jde o Měsíc, Čína s ním má velké plány. A nejde jen o pilotované lety. Jednou z plánovaných misí je i přistání sondy na odvrácené straně Měsíce, což zatím nikdo neuskutečnil. Už letos zřejmě Čína vyšle sondu, která se vrátí se vzorky měsíčních hornin.

Do pití vám může někdo něco nasypat z různých důvodů: pro pobavení, ze zlomyslnosti, ve vážnějších případech za účelem fyzického napadení, sexuálního útoku, znásilnění nebo okradení oběti. Přestože policejní statistiky ukazují, že skutečné omámení je relativně málo časté, jde nepochybně o reálnou hrozbu. Angličtina má pro přidávání psychoaktivních látek do pití dokonce speciální výraz - drink spiking.

Chytré brčko Smart Straws

S problémem drink spikingu se rozhodly čelit tři studentky z Miami. Dívky proto vyvinuly jednoduchou pomůcku, která má potenciální oběti varovat před možným útokem.

Jejich vynález se jmenuje Smart Straws a je to vlastně brčko. Když se takovým brčkem pije nápoj, který obsahuje jednu z dvou nejběžnějších omamných látek přidávaných do pití, brčko změní barvu. O novinku je zejména mezi studenty velký zájem.

TIP: Velké změny: V USA se z extáze stává výborný lék na duševní poruchy

Nová brčka odhalí gama-hydroxymáselnou kyselinu, neboli gama-hydroxybutyrát (GHB), takzvanou tekutou extázi, a pak také ketamin. Mladé vědkyně by v budoucnu rády rozšířily detekční schopnosti Smart Straws i na další látky, především na známý rohypnol. 

V jantaru, který pochází ze severní Barmy nebo též Myanmaru se skvěle zachovala fosilie ptáčete. Mládě uvízlo v pryskyřici dávného stromu asi před 98 miliony let.

Ptáče v jantaru náleží do skupiny enantiornitidů, což řecky znamená protiptáci. Byla to velká skupina ptáků, kteří žili ve druhohorách po celé období křídy a vymřeli společně s velkými dinosaury na konci křídy, před 65 miliony let. Často měli ještě zubaté zobáky a drápy na křídlech, jejich fosilie se ale obvykle nacházejí velice neúplné.

TIP: Někteří druhohorní dinosauři byli opeření. Mohli ale létat?

Vědci jsou z ptáčete v jantaru nadšeni, protože je to nejvíce kompletní fosilie této vyhynulé skupiny ptáků, jakou jsme kdy objevili. V jantaru ještě nejspíš najdeme spoustu zajímavých věcí.

Tabulová hora Roraima, která leží na hranici tří jihoamerických států Venezuely, Brazílie a Guyany, je neobyčejný geologický útvar. Náhorní plošina má plochu 31 kilometrů čtverečních a zdvihá se 400 metrů nad okolní terén. Strmé útesy po všech stranách činí vrchol, který v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 2 810 metrů, téměř nepřístupným. Hora měla od pradávna velký symbolický význam pro místní obyvatele. Roraima, což v místním jazyce volně přeloženo znamená „zelenomodrý obr“, je středobodem mnoha zdejších mýtů a legend. Například mezi indiány kmene Pemon se traduje, že je vrcholem obrovského stromu, který v dávných dobách rodil veškeré ovoce a hlízovitou zeleninu světa. Když byl strom podetnut jedním z dávných indiánů, s obrovským rachotem se zřítil k zemi a spustil mohutné záplavy.

TIP: Odvrácená strana hor aneb Jak se fotí himálajští velikáni

Na náhorní plošině Roraima se nacházejí nejvyšší body Guyany a brazilského státu Roraima. (Venezuela i Brazílie mají v jiných částech států vyšší vrcholy.) Tato oblast je součástí Národního parku Canaima, jehož tabulové hory jsou považovány za jedny z nejstarších geologických formací na Zemi. Odborníci jejich vznik datují do doby před zhruba dvěma miliardami let. Vzhledem k prokazatelnému stáří a špatné dostupnosti vrcholové části není divu, že nejmohutnější hora inspirovala počátkem 20. století anglického spisovatele Arthura Conana Doyla k napsání legendární knihy Ztracený svět, která právě na vrchol Roraimy umisťuje zachovalý „park“ s dinosaury. Je pravda, že náhorní plošina je životním místem pro mnohé unikátní organismy, ale dinosauři mezi ně rozhodně nepatří. Na určitých místech se nacházejí endemické rostliny, ale samotný vrchol je prakticky holý.

Dne 19. září 1939 se po tuhých bojích odehrál triumfální vjezd Adolfa Hitlera do Gdańsku. Führer přijel v otevřeném mercedesu ze svého hlavního stanu, který se nacházel v hotelu Casino v obci Sopoty. Rozezněly se všechny zvony a vůdce v severopolské metropoli vítaly zástupy místních Němců. Centrální ulice, tzv. Dlouhá ulice byla vyzdobena vlajkami se svastikou a Hitlera vítal velký transparent s nápisem "Danzig grüst seinen Führer" (Gdańsk zdraví svého vůdce).

Na některých ulicích byly dokonce položeny na zem květiny jako koberce. Tento den se stal svátkem, byly dokonce zavřeny obchody, úřady i školy. Na tomto snímku Hitler projíždí Dlouhou ulicí. 

Nejznámější verzí, která přesně vylíčila průběh atentátu i následný hon na jeho vykonavatele, je bezpochyby film Atentát z roku 1964 režiséra Jiřího Sequense. Tuto věrnou filmovou rekonstrukci pražských událostí z května 1942 pak doplnila díla poněkud kuriózní.

Svébytné americké zpracování

Ještě do konce roku 1942 se za oceánem začaly paralelně natáčet hned dva snímky. Scénář k noir thrilleru Hangmen also die, který měl premiéru v Hollywoodu 15. dubna 1943, připravil známý dramatik Bertold Brecht. Samotný atentát ve filmu zobrazen není, víme jen, že jeho pachatelem je mužný odbojář s knírkem, který se po zbytek filmu musí skrývat v ulicích Prahy.

Heydrich v jedné z prvních scén dostane hysterický záchvat hněvu a prohlašuje, že odbojný národ pokoří. Poté dramaticky odchází ze sálu. Tolik ve zkratce k účinkování říšského protektora. Zbytek filmu pak líčí německý teror na obyvatelstvu. Snímku vévodí podmanivá atmosféra a hudba, s reáliemi si však režisér hlavu příliš nelámal.

Podobně je na tom film Hitler´s madman, který se v kinosálech objevil 10. června 1943. Heydrich je zde zobrazen jako sexistický psychopat, kterého baví hanobit české kulturní památky. Rozčílí se, když během mše ve vesnickém kostele vyzve místní muže, aby se přihlásili ke službě na ruskou frontu, a nikdo nezvedne ruku. Obzvláště pitoreskní je scéna, v níž si vyčistí boty s posvátným církevním rouchem a pak jej pohodí na zastřeleného kněze. Atentát v tomto snímku se udál na lesní cestě uprostřed hvozdů poblíž Lidic (!) a spáchal ho naštvaný venkovský učitel za pomoci skupinky partyzánů, kteří oděni v roztodivných kožešinách a čapkách připomínali více pastevce z bosenských hor, než české vlastence.

Další filmová zpracování

Kromě zmíněného československého Atentátu sevíce skutečnosti přiblížil i televizní film Attentat – Heydrich in Prag, natočený v roce 1967. Krátké scény popisující atentát se objevily ve Vávrově eposu Sokolovo (1974), v aktuálním hitu Lidice (2011) či ve snímku Hitler´s SS – Portrait in Evil (1985). V tomto jinak vydařeném příběhu dvou bratrů, kteří se dali do služeb nacistického režimu, se setkáme s dalším podivným ztvárněním Heydrichovy smrti.

Jeho černá limuzína projíždí po zelených stráních, v dáli se skví velmi kulisově působící panorama Hradčan a malostranských střech, když odkudsi přiskočí dva lesní partyzáni se samopaly. Jako naschvál se jim oběma ve stejnou chvíli zasekne spoušť. Nezbývá tedy než na vůz hodit granát, který na místě zabije Heydricha i jeho řidiče. Úspěšní atentátníci se otočí a prchají po silnici zpět do lesů. Jako akční vložka zajímavé, netřeba však připomínat, že historicky zcela mimo.

Stále víc lidí měří svoje běžecké výkony či tělesné funkce pomocí různých aplikací, ale Tim Cannon, softwarový vývojář a podnikatel z Pittsburghu, zmíněný trend posunul na novou úroveň. Nadšený příznivec „biohackingu“, hnutí směřujícího ke splynutí lidí a strojů, si nechal na podzim roku 2013 do předloktí vpravit čip. Zařízení měřilo jeho tělesnou teplotu a následně posílalo zjištěné údaje na jeho chytrý telefon. „Věcička“ o velikosti kreditní karty s názvem Circadia se nabíjela bezdrátově indukcí a komunikovala se svým nositelem pomocí optických signálů – přes LED diody implantované pod kůží. 

Po pár měsících si Cannon nechal čip vyoperovat, a dnes má všitou jeho novější variantu schopnou měřit například i krevní tlak či pulz. Uvedeným implantátem však sedmatřicetiletý nadšenec s kyborgizací rozhodně nekončí. Coby spolumajitel a také „pokusný králík“ pittsburského start-upu Grindhouse Wetware v sobě nosí ještě jeden čip, jenž komunikuje pomocí rádiových vln a je spojený s magnetickými senzory v prstech. Cannon tak může uzamknout telefon nebo i kancelář pouhým dotykem, což nikdo jiný nedokáže, i kdyby znal jeho přístupový kód.  

První mezi kyborgy 

Podobný experiment podstoupil už v roce 1998 Kevin Warwick, profesor na univerzitě v britském Readingu považovaný za prvního kyborga. Díky podkožnímu implantátu pouhou svou přítomností otevíral dveře, rozsvěcoval světlo v bytě a zapínal počítač. O čtyři roky později si dokonce nechal zavést elektrodu do mozku a naučil se myšlenkou vyslanou přes internet hýbat robotickou rukou na druhé straně Atlantiku i „cítit“ vjemy z jejích senzorů.

Ke vpravení implantátu do předloktí přemluvil rovněž svoji ženu, od níž pak přes web přijímal bez ohledu na vzdálenost neurčité signály, údajně odpovídající její náladě. Šlo o první čistě elektronickou komunikaci mezi lidskými mozky, podle Warwicka dokonce o elektronickou telepatii.

Dnes chodí po světě přibližně tři stovky lidí s „vylepšeným tělem“. U mnoha z nich se nejedná o vědecký experiment, ale spíš o zcela integrovanou protézu, která s tělesnou schránkou zároveň komunikuje.

Lidský netopýr

Například sedmatřicetiletý Rich Lee – obchodník z malého města v Utahu, který pomalu ztrácí zrak – si nechal v roce 2013 implantovat do ucha kousek nad ušní boltce magnety ve tvaru pilulky. Když si nyní připne kolem krku tenkou cívku jako řetízek a připojí přehrávač, přenesou magnety díky indukci do jeho vnitřního ucha vibrace odpovídající zvukovým vlnám narážejícím na bubínek. Rich si zkrátka v hlavě pustí hudbu, kterou jiní neslyší – prý v kvalitě, jež odpovídá levným sluchátkům. Jeho cílem však není laciná zábava: V budoucnu plánuje propojit „vestavěná sluchátka“ s echolokačním zařízením, které pomocí zvukových vln udává vzdálenost předmětů v okolí. Až Lee zcela oslepne, bude „vidět ušima“, podobně jako netopýr.

Kde končí lidství

Představují popsané technologie cestu do budoucnosti? Kladnou odpověď podporuje především zájem vojenských odborníků. Pod patronací americké vládní agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), která zaštiťuje vývoj inovativních zbraní a techniky, se už léta uskutečňuje několik programů zaměřených na bionická vylepšení. Přesněji řečeno, vědci experimentují s převodem nervových impulzů v mozku do řeči jedniček a nul.

TIP: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Jedno takové zařízení si vyzkoušela i sedmapadesátiletá Jan Scheuermannová. Kompletně ochrnutá žena dokázala pouhou silou myšlenek hýbat robotickou rukou (a bez asistence si dopřát pořádnou porci čokolády), ale také tímto způsobem pilotovala stíhačku F-35: samozřejmě pouze na simulátoru, přesto velmi zdatně – navzdory tomu, že letadlo nikdy v životě neřídila.

Uplatnění těchto prvních myšlenkových rozhraní mezi člověkem a strojem směřuje za rámec medicíny, od nahrazování ztracených tělesných funkcí k rozšiřování lidských schopností. Člověk vždy používal nástroje, jimiž násobil svoji fyzickou sílu a vzdoroval nepřízni prostředí. Tzv. antropotechnologie však proměňuje samotnou lidskou bytost a narušuje hranice mezi přirozeným a umělým světem. Čip Tima Cannona či magnetický sluch Riche Leeho tak představují první kroky na cestě, kterou předjímá koncept tzv. transhumanismu. Základní idea zní, že se člověk bude „vylepšovat“ tak dlouho, až nakonec překoná lidství, jak jej známe dnes. 

Přichází postčlověk?  

Tvor, kterého transhumanisté nazývají „postčlověkem“ (anglicky „posthuman“), se podle nich stane jen dalším logickým krokem v evoluci našeho druhu. Technologický pokrok nám dává čím dál větší možnosti, které bude nejspíš společnost zpočátku omezovat – podobně, jako jsme dnes skeptičtí vůči transgenním rostlinám (tedy takovým, do nichž byly metodami genetického inženýrství vpraveny geny jiných organismů). I v tomto případě však výhody nakonec převáží nad počátečními obavami, bionické technologie se prosadí a lidé a stroje splynou v jedno. 

Představme si, jak může takový postčlověk vypadat: Žije v podstatě neomezeně dlouho, má nad svým tělem i duševními stavy naprostou kontrolu, zažívá vjemy, které zatím ani neznáme, a pyšní se nepředstavitelnou inteligencí. Připojením k síti navíc jeho vědomí naprosto přesahuje duševní rozhled dnešního člověka. Pokud v postlidském světě vůbec zbudou jedinci „starého typu“, budou pro geneticky optimalizované nadlidi prošpikované implantáty představovat nanejvýš sympatická zvířátka. Neveselá představa? 

Nicméně, posthumánní společnost složená z kyborgů přispěje podle Donny Harawayové, profesorky na University of California v San Diegu, ke spravedlivějšímu a tolerantnějšímu světu. Pro zmíněnou bioložku a feministku je kyborg bytostí stojící nejen někde mezi umělým a přirozeným člověkem, ale i mezi mužským a ženským protipólem. Nový obyvatel planety podle ní překoná genderové napětí i tradiční modely rodiny a společnosti. 

Nesmrtelnost, s. r. o. 

Výše vykreslená budoucnost nedá spát ani Rayi Kurzweilovi: Slavný futurista se jí ovšem neděsí – naopak o ni usiluje. Zakladatel desítky úspěšných firem je držitelem hned několika patentů na poli softwaru i elektroniky, v kanceláři má 18 čestných doktorátů z prestižních amerických univerzit a dnes patří k hlavním vizionářům firmy Google, kteří jí udávají směr. 

Kurzweil věří, že již v roce 2024 umožní biotechnologie opravu a optimalizaci lidského genomu. Brzy začnou k ideálnímu fungování lidského těla napomáhat flotily nanobotů (robotů o velikosti nanometrů, tedy 10−9 m) v naší krvi. Okolo roku 2045 prý zvládneme zcela zastavit či zvrátit proces stárnutí. To bude Kurzweilovi 97 let: Aby se své nesmrtelnosti dožil, konzumuje údajně dvě stovky tablet s vitaminy a minerály denně.

Ray Kurzweil proslul nejen jako autor populárně-vědeckých knih na pomezí vědy a sci-fi, ale také coby propagátor pojmu „singularita“. Označuje se tak okamžik, kdy otěže převezme umělá inteligence a my již nedokážeme žádným způsobem předvídat budoucí světový vývoj, protože se ocitne zcela mimo pole naší představivosti. 

Všechno o všech 

Ne každý však sdílí optimismus. Mladý vědec, který odmítá zveřejnit své jméno a vystupuje pouze pod pseudonymem Adam, pracuje na vývoji umělé inteligence na jisté londýnské univerzitě. Současné směřování v něm ovšem vyvolává obavy a nastupující bionický svět vidí v černých barvách. Před třemi roky proto založil kampaň Stop The Cyborgs neboli „zastavte kyborgy“. Učinil tak v reakci na představení Google Glass – malého počítače ve formě brýlí s kamerou a displejem, přes který nositel vidí tzv. rozšířenou realitu (například teplotu vzduchu či šipku navigace zobrazené v jeho zorném poli). 

Adamovi vadí, že by Google mohl data nasbíraná při používání brýlí zpracovávat a komerčně využívat. Zdaleka však nejde pouze o brýle: Problémem jsou podle něj všudypřítomné kamery, levné špionážní vybavení a drony, které si může pořídit úplně každý – a především pak tzv. internet věcí. Zmíněný pojem zahrnuje různorodá zařízení, od chytrých telefonů až po obyčejné lednice, jež jsou spolu v neustálém online kontaktu a vysílají data nejen o vlastním provozu, nýbrž také o okolí. Adamovou noční můrou je, že si o nás jednou bude moct veškeré informace zobrazit prakticky kdokoliv, kdo nás potká na ulici. Do světa rozšířené reality totiž jistě vstoupí i sociální sítě, jimž poté bude ještě obtížnější se vyhnout.

Kyborgové a ti ostatní 

Zřejmě ani nebude nutné, aby si lidé nechali bionická rozhraní implantovat, protože jim to někdo nařídí. Kdo totiž nebude chtít jít s dobou, bude čelit čím dál většímu sociálnímu i ekonomickému tlaku. Takový „zpátečník“ například těžko udrží krok s vylepšenou konkurencí na trhu práce – což prohloubí už dnes existující propast mezi těmi, kdo technologickými trendy žijí, a lidmi, kteří z digitálního světa těžit nedokážou. Pokud si budou moct nejmodernější technologická vylepšení dovolit pouze movití, zamrzne společnost v jakémsi novodobém kastovním systému. Názorně takovou dystopii zobrazuje například filmové drama Gattaca z roku 1997, jehož hlavní hrdina v podání Ethana Hawkea žije plnohodnotným životem jen proto, že svoji genetickou méněcennost skrývá pomocí podvodů. 

Průměrný člověk tak zřejmě bude společenským tlakem nucen podstupovat stále další vylepšení, jež ho však nakonec dostanou na hranici jeho finančních možností. Bionické díly budou mít nepochybně výrobcem omezenou životnost, podobně jako dnešní spotřební elektronika. Bude levnější model elektronické čočky lidského oka například zobrazovat nevyžádanou reklamu? Přinese kyborgizace namísto širších možností spíš závislost na technice, kterou nemá jedinec ve své moci? Povede digitální propojení všeho a všech k vysoce komercializované společnosti s totální kontrolou? 

Za život bez úprav 

Už dnes naše politické a společenské systémy pokulhávají za překotným technologickým vývojem, a to nás skutečné výzvy nepochybně teprve čekají. Lze například očekávat, že s rozšířením bioniky přijde i amatérský vývoj stavějící na sdílení komponentů či softwaru. Budoucnost kyborgů ve stylu „do-it-yourself“ neboli „udělej si sám“, běžících na open-source programech (tedy takových, které mají veřejný zdrojový kód a do jejichž vylepšování se může pustit kdokoliv), si ostatně představují i Kurzweil nebo Harawayová. 

Transhumanisté považují svobodnou možnost technicky se upravit přímo za podmínku hladkého přechodu k „nadčlověčenství“. Zákazy podle nich rozšíření nových technologií stejně nezabrání – jen vytvoří podmínky pro bujení černého trhu. Naopak brzké přijetí a začlenění inovací do společenského života představuje podle transhumanistů klíč k tomu, aby se bionická spása stala snadno dostupnou a skutečně zůstala pouze volbou, nikoliv nutností. 

Cvičné tryskové letouny Hawk od BAE Systems se poprvé objevily v roce 1976. Od té doby vzlétlo přes tisíc těchto strojů v 18 zemích světa. V těchto dnech absolvovala v britském Wartonu první let nová verze tohoto letounu nazvaná Advanced Hawk.

Dvoumístný cvičný stroj s novým designem kokpitu a křídel by se měl stát klíčovým prvkem výcviku pilotů nové generace, kteří budou létat s bojovými letouny jako je F-35 Lightning II.

Advanced Hawk je britsko-indickým projektem, na němž se podílejí společnosti BAE Systems a Hindustan Aeronautics Limited. Výrobci jich plánují postavit 300 během příštího desetiletí.

TIP: Cvičný proudový stíhací letoun Boeing T-X má za sebou první let

Kokpit letounu Advanced Hawk velmi připomíná stíhačku páté generace. Trénující piloti mohou v letounu zažít nadzvukový let a také kompletní simulaci senzorů, zbraní, radarů i obranných systémů v reálném čase, případně v předem naprogramovaných scénářích.