Pokud splníte zdravotní kritéria popsaná v předchozím článku, budete připuštěni k samotnému výběrovému řízení. Trvá dva až tři týdny a zahrnuje sportovní, psychologické a  technické testy i motivační pohovory. Zájemce obdrží během prvních dvou dnů základní informace o jednotce a je začleněn do systému.

Spánkový deficit

Další týden stráví v náborovém středisku, kde projde prvním kolem hodnocení. Sportovní test začíná třemi kompletními přítahy na hrazdě – s tím, že ve výchozí poloze má rekrut zcela volné paže. Po tomto rozehřátí se můžete těšit na zátěžovou vytrvalostní zkoušku Luc Léger, která prověří vaši aerobní výkonnost. Poběžíte po čtyřsetmetrové dráze, kdy každých 20 m minete snímač rychlosti. Hodnotí se výdrž, schopnost dodržovat rytmus běhu i zrychlovat o 0,5 km/h každou další minutu. V dalších týdnech vypracováváte technické testy na počítači.

Nadřízení si ale zároveň prověří vaši vnitřní sílu, přičemž nad některými metodami zůstává doslova rozum stát. Budoucí legionář kupříkladu dostane rozkaz sedět několik hodin naproti zdi a přitom se nehnout ani o milimetr. Posléze ho službu konající voják propustí, avšak venku narazí na dalšího instruktora, který mu rozkáže posbírat ze země nedopalky pinzetou anebo oddělit tmavé kamínky z hromádky světlých. Pokud rekrut daný úkol splní, měl by zažádat o další a tak demonstrovat svoji psychickou odolnost.

Nefrancouzští rekruti následně putují k 4. zahraničnímu pluku v Castelnaudary, přezdívanému jako „Castel“. Tam absolvují 15- až 16týdenní výcvik. První čtyři týdny se nesou ve znamení budování soudržnosti mezi nováčky a vštípení základních hodnot jednotky. Jako nováčka vás přidělí do jedné ze tří výcvikových rot (každá má čtyři čety po 40 až 50 mužích). Pokud jste již pochytili základní vojenské povely, máte z půlky vyhráno, neboť zdejší instruktoři velí výhradně francouzsky či slangem legie.

Ve výhodě budou i „vojnou nepolíbení“ rekruti, kteří se nemusí přecvičovat na novou terminologii. Nováček si během této části výcviku osvojí až 550 francouzských výrazů, neboť v  každé četě najde přibližně polovinu mužů, pro které je francouzština mateřskou řečí. Tito mluvčí jsou poté přiděleni do dvojice k jazykově nevybaveným rekrutům. V Castelu si zvednete také svou fyzičku i psychickou odolnost, a to zejména častými nočními pochody provázenými spánkovým deficitem.

Dřina a odříkání

Druhý měsíc se denním chlebem budoucích legionářů stávají opět patroly s plnou polní a nedostatkem odpočinku. Každý adept by se už měl začít chovat (i vypadat) jako „hotový“ legionář a plně ovládat francouzské povely. Instruktoři pak učí zelenáče typickým pochodovým písním legie, čímž se rekruti nejen zdokonalují v cizí řeči, ale také začínají vnímat těsné sepětí s jednotkou.

Líbivé melodie pak doprovázejí nováčky při pochodu, běhu i čekání ve frontě na oběd. Každý budoucí profesionál se dále povinně seznamuje s  taktikou boje v horském terénu (ve třetím měsíci výcviku). Dávejte si přitom velký pozor na prohřešky – i za drobná pochybení vás nadřízení mohou potrestat třeba osmikilometrovým přespolním během s plnou polní. Závěrečné testy prokážou, zda skutečně patříte do řad elitní jednotky. Musíte totiž uběhnout 8 km s plnou výstrojí za 45 minut a poté „nalehko“ dalších 2,8 km do 12 minut.

Nadřízeným dále předvedete výtečnou znalost armádních povelů, struktur legie či bezchybné ovládání zbraně: Po rozborce a sborce útočné pušky FAMAS následuje střelba na cíl zvaná „cent cartouches“, která se provádí s rovnou stovkou nábojů (odtud onen název). Pak už je na řadě plavání i potápění (minimálně 12 m na jeden nádech) či zákeřná opičí dráha. Závěrečnou tečku za zkouškou představuje třídenní pochod v horském terénu o délce 150 až 160 km. Dost možná jej zakončíte s krvavými chodidly, avšak kdo tohle vydrží, může se těšit na slavnostní nástup v pečlivě nažehlené uniformě, spojený s prvním nasazením bílých čepic „képi blanc“ na hlavy novopečených legionářů.

Kariérní postup

Každý muž začíná řádnou službu u legie coby řadový voják ve stavu jednoho z jedenácti pluků, a to bez ohledu na předchozí zkušenosti a  praxi. Všichni nováčci se zpočátku dále cvičí v obecných bojových dovednostech a  až po dvou letech si mohou vybrat specializaci (například odstřelovače, řidiče či střelce tanku, výsadkáře, ženisty, kulometčíka, obsluhy protitankového raketometu nebo řidiče obrněného vozu).

TIP: Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani

Pokud si zvolí odbornost nebojového charakteru, čeká je práce v oblasti
administrativy (sekretář, účetní, IT specialista a  podobně), radiokomunikace, dopravy (řidič a instruktor) anebo údržby (mechanik, instalatér, elektrikář či zbrojíř). Nechybí ani poněkud nečekané specializace jako hudebník, fotograf či skladník.

Statistiky říkají, že každý čtvrtý zelenáč se časem stane poddůstojníkem, desátý pak důstojníkem. Dodejme, že většinu informací důležitých pro vstup do Francouzské cizinecké legie i službu v ní najdete na webu www.legion-recrute.com, který má dokonce českou mutaci. Hodně štěstí!

V předchozí části článku řešili konstruktéři problém: jak dostat do Voschodu tři kosmonauty, když byl dimenzován jen pro dva?

Nafukovací komora

Ani úpravy lodi pro další plánovanou misi, tedy výstup do volného prostoru, nebyly jednoduché – třeba proto, že se veškerá elektronika dimenzovala na chlazení vzduchem. Kdyby pak kosmonaut ve skafandru otevřel průlez, vzduch by se vypustil a plavidlo by se brzy přehřálo. Jenže kam a jak do stísněné lodi vměstnat přechodovou komoru? Řešení se nakonec našlo v podobě vnější nafukovací komory Volga, která sestávala ze 40 sekcí tvořících tři samostatně nafukované okruhy. Ve složeném stavu měřila na výšku 0,74 m, zcela rozložená pak 2,5 m a s lodí ji pojila obruč o průměru 1,2 m. Komora se měla po použití odstřelit, obruč by však zůstala na plavidle i při průletu atmosférou. Celkem vzniklo pět exemplářů.

Společně s vývojem Volgy se připravoval skafandr Berkut, který disponoval zásobou vzduchu na 45 minut, ale zároveň nabízel možnost nouzového připojení na nádrže se vzduchem u zmíněné komory. Oba kosmonauti měli prakticky totožné skafandry, přičemž velitel zůstával na palubě lodi a pilot ji opouštěl. Teoreticky tak mohl přijít velitel v případě potřeby svému kolegovi na pomoc, prakticky to však bylo téměř vyloučeno a potenciální potíže při výstupu by nejspíš skončily tragédií.

Nejdůležitější osobou celé mise se stal Alexej Leonov, který se na výstup do otevřeného prostoru připravoval velmi pečlivě: naběhal 500 km, na kole najezdil dvojnásobek, na lyžích absolvoval 300 km a stovky hodin strávil v tělocvičně. Post velitele však zůstával dlouho ve hře. Původně navržený Jevgenij Chrunov se přesunul jako nesmírně kvalitní kandidát do záložní posádky, aby měl Leonov odpovídajícího náhradníka. Pak ustanovili velitelem Pavla Beljajeva, přestože se ještě několik týdnů před startem objevovaly různé politické tlaky, aby byl nahrazen. Nejvíce protežovaným kandidátem na zmíněnou pozici se stal pilot a válečný veterán Georgij Beregovoj. Nakonec ovšem letěla dvojice Beljajev–Leonov.

Dramatický let „dvojky“

Když v září 1964 zavítal na Bajkonur Chruščov, slíbil mu Koroljov výstup kosmonauta na listopad. Program se však opět dostal do skluzu, takže nakonec teprve 22. února 1965 startoval bezpilotní Kosmos 57. Komora se úspěšně nafoukla, vstupní průlez se automaticky otevřel a uzavřel, komora se znovu natlakovala. Jenže při třetím oběhu Země se nešťastnou náhodou zapnul autodestrukční systém a loď se rozletěla na tisíce kousků. Bohužel se tak nepodařilo otestovat odstřelení komory a průlet atmosférou se spojovací obručí. Proto zmíněnou obruč narychlo dostala zpravodajská družice Kosmos 59 startující 7. března, aby bylo možné provést zkoušku ještě před letem kosmonautů. S pilotovaným startem se tudíž muselo počkat na návrat tohoto vojenského satelitu.

Nakonec Voschod 2 vyrazil do kosmu 18. března 1965. Leonov řešil při výstupu celou řadu nečekaných problémů a musel opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod bezpečnou hranici, aby se dostal zpět do přechodové komory. Drama pak pokračovalo: loď netěsnila, ovšem z palubních zásob bylo možné do atmosféry doplňovat jen kyslík. Ten postupně saturoval atmosféru až na 45 %, což představovalo značné nebezpečí – sebemenší jiskra, výboj statické elektřiny nebo podobný impuls by vyvolaly explozivní hoření. Selhával také orientační systém, takže kosmonauti museli použít manuální. Nestihli to ovšem včas a přistání se muselo odložit, načež přelétli vymezenou oblast téměř o 400 km. Nakonec se přistávací sekce neoddělila od servisního modulu – pyrotechnika nedokázala přetnout kabeláž a „zastoupilo“ ji až žhavé plazma při kontaktu s atmosférou.

Záchranáři zpočátku hledali loď s posádkou marně. Rádio Moskva hrálo nejprve veselé písně, ale později přešlo na smutnější melodie. Zasvěcení pozorovatelé tušili, že se tak připravuje půda pro špatné zprávy. Po čtyřech hodinách se sice kosmonauty podařilo objevit, jenže se nacházeli v nepřístupném zasněženém terénu, takže se k nim záchranáři nemohli dostat. Posádka proto strávila noc na palubě. Ani druhý den nebyla evakuace možná, nakonec je však přece jen mohl Koroljov v Moskvě přivítat slovy: „Před námi je nyní Měsíc! Pusťme se do jeho dobytí!“ Hlavní konstruktér netušil, že Voschod 2 byl posledním sovětským pilotovaným letem, který sledoval. V lednu následujícího roku zemřel po banální operaci.

Nepřehlédněte: Historický výstup Alexeje Leonova do vesmíru

Mise, které se neuskutečnily

Možnosti programu Voschod se teoreticky vyčerpaly, Sojuz však čekaly odklady a Amerika spouštěla program Gemini. A tak Sověti znovu řešili, co by ještě mohli dokázat. Chystali především dlouhodobou misi: hlavní úkol přitom zněl, že musí trvat déle než čtrnáct dní, které slibovaly Spojené státy. Řešilo se, zda poletí jeden kosmonaut, což by bylo jednodušší, nebo dva, což by bylo při srovnání s USA zajímavější. Plány se různě měnily: Na stole se například znovu objevily starty tříčlenných posádek, přičemž přítomnost civilistů ve vesmíru udělala na Západě obrovský dojem a Sověti to dobře věděli. Na pořadu dne byly i opakované výstupy do otevřeného prostoru při jednom letu, mise čistě ženské posádky, výstup ženy kosmonautky nebo pokusy s umělou gravitací. V takovém případě by loď zůstala spojena pomocí až kilometrového lana s posledním stupněm nosné rakety a obě tělesa by rotovala.

Nakonec padlo rozhodnutí realizovat dlouhodobý let dvou kosmonautů. Dvaadvacátého února 1966 proto odstartoval zkušební Kosmos 110, na jehož palubě strávili celé tři týdny psi Vetěrok a Ugljok. Vše se zdařilo a cesta k pilotované výpravě se zdála volná. Uskutečnit ji měla dvojice Boris Volynov a Grigorij Šonin. V květnu 1966 dorazili na Bajkonur, kde už na ně čekal Voschod 3. Start měl proběhnout mezi 22. a 28. květnem, jenže se vyskytly technické problémy s nosnou raketou a kosmonauti dostali dovolenou – nejprve do července, pak do listopadu… V té době už ovšem začal létat Sojuz, takže se mise zrušila úplně a Voschod 3 místo na oběžnou dráhu putoval do muzea.

Úkol splněn, nic víc

Přestože se program nesmazatelně zapsal do historie, jednoznačně představoval slepou vývojovou uličku. Zmíněná technika neměla budoucnost, o čemž svědčí jen dva pilotované lety, navíc každý se zcela odlišnou náplní. Voschod měl Sovětskému svazu zajistit další prvenství v dobývání vesmíru – a tento úkol splnil. 

Národní přírodní rezervace Tajba je mrtvým ramenem řeky Bodrog (součást CHKO Latorica), která se nachází v blízkosti obce Streda nad Bodrogom ve Východoslovenské rovině. Rezervace o rozloze 27,36 hektarů představuje vzácný pozůstatek mokřadních společenstev v různých vývojových stádiích a je významným stanovištěm pro mnoho druhů herpetofauny. Žijí zde například užovky stromové a obojkové, ještěrky obecné a zelené, skokani skřehotaví, blatnice skvrnité, ropuchy zelené, rosničky zelené a kuňky obecné. Vedle nich je zde možné pozorovat nejrůznější vodní a brodivé ptactvo. Prioritou číslo jedna této lokality je však vyhynutím ohrožená želva bahenní (Emys orbicularis).

Vznik „želví“ rezervace

Na Slovensku jsou dnes kromě Tajby želvy hlášeny i z jižních oblastí od povodí Dunaje, okolí Piešťan, na Záhorské nížině a v okolí Komárna. Ojedinělé nálezy pak pocházejí i z dalších částí Východoslovenské roviny. Původ těchto izolovaných populací je však kvůli nejrůznějším amatérsky vedeným introdukčním pokusům nejasný.

TIP: Africká plazí apokalypsa aneb Po stopách želv s blankytně modrýma očima

Bezesporu nejvíc je želva bahenní spojována s NPR Tajba. Vzestupný trend početnosti želv na této lokalitě si v minulosti vynutil uvažovat o ochraně území jako takového. Její histrorie však nebyla vždy růžová, jak výstižně popisuje pan Radoslav Rigler v článku „Korytnačka bahenná (Emys orbicularis), jej chov a výskyt na východnom Slovensku“. Zřízení rezervace Tajba navrhl Dr. Štolman a dne 25. května 1966 byla tato „Štátna prírodná rezervácia“ schválena. Těžba mrtvého ramene, vápnění, sběr rákosí či výstavba odchovny pro polodivoký chov kachen, či bažantů, to vše ale mělo negativní vliv na populaci želv, kvůli níž byla rezervace primárně založena.

Strastiplná pouť mladých želv

Želvy se za posledních více než čtyřicet let po vyhlášení rezervace musely vypořádat s lecčím. Přečkaly i olejovou havárii, když splašky z ní odtekly odpadovým kanálem přímo do jižní části rezervace. Populace se tehdy naštěstí nacházela hlavně v těch místech, které nebyly oleji přímo zasaženy. Nejvážnějším problémem je však dlouhodobě pokles vodní hadiny na Tajbě, který od upravování koryta řeky Bodrog trvá dodnes. Tento jev sebou nese hned dva zásadní problémy – jednak se želvy nemohou dostat na místa, kde dříve kladly vejce a i když se tam některé samice propracují, mají vylíhnutá mláďata ztížené podmínky dostat se zpět k vodě, která je od místa líhnutí momentálně vzdálená asi půl kilometru. Na tomto úseku navíc určitě neujdou pozornosti predátorů.

K tomu každým rokem hladina klesá, a pokud se nevymyslí a finančně nezajistí plán, jak dostat vodu zpět do Tajby, může lokalita a s ní nejspíše i želvy zaniknout úplně. Abychom však nebyli výhradně negativističtí, je potřeba zmínit, že v posledních letech bylo odpozorováno, že želvy se nevyskytují jen na Tajbě, ale také v okolních kanálech. Bylo v nich nalezeno množství jedinců, kteří pravděpodobně přirozenou cestou migrují na další vhodná stanoviště.

Na úvod zklamání

S Tajbou jsem měl poprvé možnost seznámit se jednoho příjemného jarního dne. Ihned jsem se začal rozhlížet po vysněných „korytnačkách močiarnych“, ale jak mne hned zpočátku zchladil můj průvodce Peťo Haváš, často se mu při návštěvě lokality stává, že zde nevidí ani jednu želvu. Nicméně mne vede k jednomu místu, kde snad i v mdlém a většinou za mraky schovaném slunci zahlédl krunýř. A opravdu! Na vyschlém, položeném rákosí se vyhřívá dospělý samec želvy bahenní. Takže hned napoprvé docela úspěch.

Petr a já se později připojujeme k ostatním lidem ze skupiny, kteří se pomalu vrhli na hlavní náplň dne – vyhrabávání snůšek želv a zhodnocení jejich stavu po zimě. Kamarád Stano Danko zrovna zarazil lopatku do země a opatrným rozhrabáváním půdy začal hledat vajíčka. Želví hnízda se zde nacházejí na dostatečně prosluněných místech, která v kombinaci s vlhkou písčitou půdou poskytují snůšce optimální podmínky pro vývoj. Na tomto území je označených 5–6 hnízd.

Předpokládá se, že v rámci celé Tajby by se jejich počet měl pohybovat okolo 30 až 40. První vyhrabaná snůška však byla pro všechny spíše zklamáním. Z deseti vajec byly jen 4 vylíhnuté, 3 neoplozené a zbytek byla vyvinutá, ale uhynulá embrya. I to je však výsledek, který je třeba brát v potaz.

Odložené líhnutí

Propracováváme se k další snůšce a brzy je jasné, že tentokrát nás čeká lepší výsledek. Vytahujeme nejen vyklubané zbytky skořápek, ale dokonce živé malé želvy. Nevěřím vlastním očím. Embryonální hibernace je sice u tohoto druhu známa, ale vidět tento jev doopravdy je úplně jiný zážitek.

Je potřeba si uvědomit, že malé želvy byly v zemi prakticky celý rok! Po páření, které u tohoto druhu probíhá na lokalitách střední Evropy od května do června, samice v červenci naklade snůšku, která může obsahovat dvě, šestnáct nebo až dvacet kusů. Za nepříznivého, deštivého, či celkově chladného a krátkého léta však nedojde k úplnému embryonálnímu vývoji, jenž vyvrcholí podzimním líhnutím, ale jeho pozastavení. Želvy si tak vyvinuly zajímavou strategii, kdy jsou schopné ve vajíčku a v půdě přečkat celý podzim a zimu a teprve až s jarním oteplením dokončí embryonální vývin. Následně se v květnu nebo i dříve líhnou. To se již děje v době, kdy dospělé želvy pracují na další generaci.

Cesta tam a zase zpátky

Rozmnožovací strategie želv bahenních jsou i z jiných důvodů dost zajímavé. Samci se při námluvách přichytí samici končetinami o karapax (horní část krunýře, spodní strana krunýře samců – plastron – je k tomu speciálně přizpůsobena vklenutím) a v této poloze mohou zůstat až dva týdny. Přitom se samice stále pohybuje a to jak ve dne, tak i v noci.

Nakladená vejce jsou oválná s pevnou vápenitou skořápkou a samice je svépomocí klade do předem vyhrabaného důlku nejčastěji do měkkého písčitého substrátu, který je rovněž významný pro úspěch rozmnožování.

Samotné kladení však musí být z želvího pohledu pěkná dřina. Samice absolvuje značnou vzdálenost k místům vhodným pro nakladení, tekutinou z análních vaků zvlhčuje místo na kladení, vyhrabe jamku, v intervalu 1–3 minuty naklade vejce, zahrabe jamku a vrací se zpět do vody. Vylíhnutá mláďata pak tuto trasu absolvují také, ale jen směrem k vodě.

Počítání v jiném světě

Za normálních okolností trvá vývoj vajec 80 až 140 dní a mláďata se líhnou již v září, nebo říjnu. Nepříznivé zimní období přečkají zahrabána v bahně a žijí pouze ze zásob, které jim poskytl žloutkový vak. Pokud se vylíhnout nestihnou, sázejí na výše zmiňovanou embryonální hibernaci. Tehdy se však vylíhnutí dočká méně zárodků než v případě pozdější nebo mírnější zimy, jak jsem se mohl sám přesvědčit. Během odpoledne, jež jsme Tajbě věnovali, jsme ve výsledku vyhrabali několik desítek malých želviček, které tak k naší radosti poslouží pro další populační posilnění zdejší populace, i když zdaleka ne všechny se dožijí reprodukčního věku.

Člověk si na Tajbě připadá jako v jiném světě. Mokřady, bujný porost, množství skřehotajících zelených skokanů a směs zvuků tvořená nejrůznějším hmyzem a ptactvem, opravdový želví svět, možná poslední, který v jeho původní podobě můžeme ve střední Evropě pozorovat. Doufejme, že to bude možné ještě hodně dlouho.

Chtěl bych poděkovat Ing. P. Havašovi, MVDr. S. Dankovi, P. Šimanovi a MVDr. A. Burešové za perfektní exkurzi po NPR Tajba. Nemalý dík patří také MVDr. M. Gálovi, který celou tuto exkurzi za želvami navrhl a uskutečnil.

Lovec v brnění

Želva bahenní (Emys orbicularis) je nádherný plaz posetý množstvím drobných žlutých skvrn, teček a paprsků položených na tmavém, až černém podkladě. Jde o druh ohrožený vyhynutím a to zejména v oblastech střední Evropy, kde jednotlivé lokality tvoří fragmentované populace s často nízkou hustotou jedinců. Na mnoha lokalitách (např. v Rakousku) se drží již jen díky záchranným programům nebo jsou její původní populace zcela vymizelé (např. ČR). V jižnějších částech areálu je však relativně běžným obyvatelem sladkých (někdy i brakických) stojatých, či slabě tekoucích vod.

Želvy bahenní s oblibou vyhledávají zarostlé okraje řek a jezer, slepá ramena, mokřady a kanály, kde jim dané prostředí zabezpečuje jak potravu, tak potřebnou ochranu. Na březích těchto míst se často sluní v hojnějších počtech, ve vodě pak aktivně loví potravu, kterou tvoří hlavně různí bezobratlí, ale i obratlovci, jako poraněné ryby nebo žáby.

Bukové, dubové a modřínové psí boudičky s panoramatickými okny, balkony z mramoru a vnitřním i venkovním osvětlením, to vše doplněné o automatické dávkovače psích pochoutek a další vychytávky nabízí páníčkům a zejména jejich čtyřnohým kamarádům britská společnost Hecate Verona. V supermoderních psích domečcích nechybí ani televize a audio systém.

Luxusní výbava samozřejmě není pro každého – za supermoderní psí bydlení zaplatíte přibližně tolik jako v Česku za menší rodinný dům – nejlevnější modely lze pořídit od 40 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 930 tisíc korun), za ty nejhonosnější zaplatíte až 200 tisíc dolarů (4,6 milionu korun).

Používaly se pouze při nejvýznamnějších příležitostech, kdy měly za úkol reprezentovat královskou moc a vážené postavení země. Svatováclavskou korunu Karla IV. doplnilo o dvě století později žezlo a jablko, tentokrát už na objednávku Ferdinanda Habsburského.

Trojí symbol moci

Korunovační žezlo patřilo k českým královským klenotům nejméně od poloviny 12. století, posuzujeme-li podle vyobrazení krále na mincích a pečetích. Za Přemysla Otakara II. nabylo charakteristické gotické tvary – značnou délku a členění na rukojeť, dva prstence, dřík a listovou hlavici, jaké známe z jeho pohřebních klenotů. Karlovo žezlo i jablko naposledy najdeme v rukou císaře Matyáše Habsburského na jeho korunovačním portrétu od Hanse von Aachen.

Součástí souboru českých korunovačních klenotů se stalo jablko a žezlo, které si dal zhotovit první Habsburk na českém trůnu, Ferdinand I. V letech 1533–1534 je pro něj vytvořil augsburský zlatník Hans Haller. Šlo o celý komplet soukromých klenotů, avšak koruna se nedochovala. Jeho pravnuk Ferdinand II. si je vybral – nepochybně pro jejich krásu – za oficiální státní klenoty místo dosavadních prostých gotických. 

Tati a prdí taky hadi? Nesmrtelná hláška z filmu S tebou mě baví svět jistě zaskočila nejednoho rodiče. Podobné ošemetné otázky zaznívají z úst dětí opakovaně, přičemž rozhodně nejde o české specifikum. Zásadní biologický problém musejí vysvětlovat vědci po celém světě – a nyní začali na dotazy o „zvířecí flatulenci“ odpovídat na Twitteru.

Zmíněná otázka z oblasti živočišné říše se na první pohled může zdát dětinská. Vezmeme-li však v potaz, že například krávy svým „upouštěním“ značně zesilují skleníkový efekt, začne zvířecí flatulence nabývat na významu. Sociální síť Twitter přitom nyní pod klíčovým slovem #DOESitFART (neboli „prdí to?“) umožňuje zvídavým jedincům vznášet všetečné dotazy, na něž pak odpovídají odborníci.

Velmi schůdnou cestou se tak například dozvíte, že prdí nejen hadi, ale také stonožky, zatímco krabi či mloci nikoliv. Komunikační kanál si pochvalují i samotní vědci, kteří se díky němu dostanou ke spoustě informací, jež by zřejmě jinak zůstaly pod pokličkou.

V předchozí části článku popisujeme, jak funguje gravitační čočkování a jak nám umožňuje vidět do extrémně vzdálených částí vesmíru. Gravitační mikročočkování prozradí také i velmi slabě zářící či úplně temné planety, hnědé, bílé, červené a jiné trpaslíky, neutronové hvězdy i černé díry. Právě díky mikročočkování – přesněji řečeno díky absenci jeho intenzivních projevů – tušíme, že nás neobklopuje moře neviditelných černých děr a že jsou tyto gravitační anomálie spíše vzácné. A to je pro život na Zemi jistě pozitivní zpráva.

ALMA a ohňostrůjné galaxie

Nejvýkonnější teleskopy gravitační čočky nejen hledají, ale také využívají unikátní příležitosti k pozorování, jež nám čočkující objekty nabízejí. Ve stejný jarní den roku 2013, kdy se konečně naplno rozjela Atakamská velká milimetrová anténnísoustava čili ALMA na chilské náhorní plošině Chajnantor v nadmořské výšce 5 km, vyšel v časopise Nature zajímavý článek. Týkal se pozorování masivních a velmi infračerveně zářících galaxií z raného vesmíru (anglicky Ultraluminous Infrared Galaxy neboli ULIRG), v nichž bouřily ohňostroje překotného zrodu nových hvězd. 

V takových ohňostrůjných galaxiích vznikaly hvězdy mnohosetkrát rychleji než dnes. Není úplně snadné je pozorovat v oblasti viditelného světla, protože je obvykle halí hustá oblaka prachu a plynu. Snazší je to v infračervené či právě v milimetrové oblasti elektromagnetického spektra, kde exceluje zmíněná ALMA. Vědci využili gravitační čočky a pozorovali galaxie, které dramaticky přiváděly na svět hvězdy před dvanácti miliardami let. Odhadli přitom, že dotyčné ohňostrůjné galaxie z mladičkého vesmíru září jako miliarda sluncí a gravitační čočkování je pro nás zvětšilo 22×. 

Gravitační gama čočka

Gravitační čočkování nefunguje pouze na viditelné světlo či rádiové vlny, ale na elektromagnetické záření všech vlnových délek. Letos v lednu vzbudila rozruch kosmická gama observatoř Fermi, když poprvé v historii změřila gravitační čočku v oblasti gama, tedy velice energetického záření. Důmyslně k tomu využila blazar B0218+357 v souhvězdí Trojúhelníku. Blazar je kvazar, jehož polární výtrysk šťastnou souhrou okolností směřuje přímo k Zemi, v tomto případě ze vzdálenosti 4,35 miliardy světelných let. Díky druhé šťastné náhodě leží mezi námi a zmíněným blazarem B0218+357 ve vzdálenosti čtyř miliard světelných roků spirální galaxie, která ho pro nás gravitačně čočkuje. 

Optické dalekohledy a radioteleskopy s jistým úsilím rozliší jednotlivé obrazy čočkovaného blazaru, žádný gama teleskop na světě, včetně Fermiho, to však zatím nedokáže. Tým dalekohledu Fermi proto důvtipně využil intenzivní záblesk blazaru v srpnu 2012, kdy se nakrátko stal nejjasnějším zdrojem gama záření mimo Mléčnou dráhu. Vědci při něm změřili zpoždění mezi čočkovanými obrazy blazaru, k němuž dochází, když se pozorovatel, blazar a čočkující galaxie nenacházejí přesně v přímce a záření jednotlivých obrazů blazaru letí vesmírem poněkud odlišnými cestami.

Budoucí okna do dávného vesmíru

Ne vždy však máme po ruce vhodnou gravitační čočku. Hubble, Fermi, Kepler, VLA, ALMA a další zázraky pozorovací technologie sice odvádějí skvělou práci, jenže jejich možnosti nejsou nekonečné. V blízké budoucnosti se k nim však připojí nové teleskopy, které nám zase o něco přiblíží nejvzdálenější hlubiny vesmíru. Právě teď se na stavbě celé řady takových průlomových zařízení intenzivně pracuje.

Půjde-li vše podle plánu, vydá se v roce 2018 do kosmu infračervený dalekohled James Webb. Ve spolupráci americké NASA, evropské ESA a kanadské CSA by měl nahradit a hlavně překonat dosluhující Hubbleův teleskop. V roce 2020 má pak na chilské observatoři Las Campanas začít pracovat monumentální Giant Magellan Telescope (GMT), celkem se sedmi zrcadly o průměru 8,4 m. Letos startuje i stavba na chilském Cerro Pachón, kde k fungujícím zařízením Gemini South a Southern Astrophysical Research Telescopes přibude Large Synoptic Survey Telescope (LSST), který zvládne nafotit celou dostupnou oblohu během několika nocí.

Extrémní zrcadla

Letos se ostatně s budováním ohromných teleskopů doslova roztrhl pytel. Evropská jižní observatoř (ESO) staví na chilském Cerro Armazones poblíž observatoře Paranal v nadmořské výšce 3 060 m svůj European Extremely Large Telescope (E-ELT). Od roku 2022 by měl zkoumat cizí planetární systémy, temnou hmotu, temnou energii a vůbec strukturu časoprostoru. Jeho primární zrcadlo o průměru 39,3 m se bude skládat celkem ze 798 šestiúhelníkových segmentů o rozměru 1,4 m. 

USA, Čína, Japonsko, Kanada, Indie a další země zase budují na vrcholu slavné havajské sopky Mauna Kea svůj Thirty Meter Telescope (TMT). Podle plánů má sice disponovat jen 30m zrcadlem ze 492 segmentů o velikosti 1,4 m, ale zase bude stát v nadmořské výšce 4 050 m. Od roku 2022 by měl lovit temnou energii, temnou hmotu, první hvězdy a galaxie vesmíru, exoplanety, ale také detailně zkoumat objekty Sluneční soustavy. 

Náš druh je na světě pár set tisíc let. Většinu této doby strávil v loveckých tlupách a nijak zvlášť neměnil svoje okolí. Pak ale přišlo zemědělství a všechno bylo jinak.

Izraelští vědci odkryli nejstarší důkazy toho, jak lidé mění geologické procesy v krajině. Vystopovali je ve vzorcích odebraných z vrtu do hloubky 450 metrů v sedimentech u Mrtvého moře. Tyto vzorky pokrývají historii asi 220 tisíc let do minulosti.

Ve zkoumaných sedimentech se po dlouhou dobu neobjevilo nic moc zajímavého. Asi před 11 500 lety se ale něco stalo. Velmi nápadně se zvýšila sedimentace v Mrtvém moři, což podle všeho způsobila rozsáhlá eroze půdy z okolní krajiny.

TIP: Nejstarší důkazy zemědělství na Blízkém východě z doby před 23 tisíci let

Takové splavování půdy do Mrtvého moře nelze vysvětlit geologickými pochody té doby ani změnami klimatu. Tehdy ale právě u Mrtvého moře došlo ke vzniku rozsáhlejšího zemědělství. Viníkem eroze půdy kolem Mrtvého moře tudíž byli lidé.

NASA slibuje, že pokud se podaří dovést do zdárného konce vývoj obří rakety SLS (Space Launch System) a lodi Orion, bude při rozumné úrovni financování schopná poslat člověka na Mars v roce 2038. Komentátoři však dodávají, že podobný program musí přečkat několik volebních období amerických prezidentů i nespočet změn v Kongresu USA. A to vše může „rozumnou úroveň“ financování dost výrazně ovlivnit.

Naproti tomu soukromá firma SpaceX tvrdí, že dokáže vyslat lidi na rudou planetu už v roce 2024, a to pomocí nové architektury a inovativního přístupu: Vše by měl představit zakladatel společnosti a vizionář Elon Musk již letos v září. Pravdou zůstává, že některé termíny prezentované firmou SpaceX jsou velmi šibeniční a že je musíme brát s rezervou. Zároveň je však nutné konstatovat, že společnost své sliby plní – nebo je nahrazuje ještě smělejšími projekty (přestože let na Mars deklaruje jako jednoznačný cíl už od svého založení).

Nicméně pohled do minulosti nám připomíná, že již v 60. letech minulého století slibovaly Spojené státy pilotovanou výpravu na rudou planetu uskutečněnou v horizontu dvaceti let v rámci vyvrcholení programu Apollo. V 80. letech ohlašoval stejný termín Sovětský svaz při představování superrakety Eněrgija. O pár let později hovořil o dvacetileté lhůtě pro misi na Mars americký prezident George Bush. A takto bychom mohli pokračovat. Jeden starý bonmot proto praví, že na Mars poletíme za dvacet let. A pár desítek roků to ještě platit bude.