Podle pověstí byl chleba poprvé upečen ve starověkém Řecku a jako většina největších objevů samozřejmě omylem. Kterýsi bezejmenný otrok prý kvůli své lenosti ponechal rozdělané těsto svému osudu a vzpomněl si na něj teprve po několika dnech. Narychlo do něj tedy přimíchal další mouku a hmota začala kynout.

Pravdou ale je, že chléb vznikl již mnohem dříve v oblasti Úrodného trojúhelníku. Na Blízkém východě lidé jako první pochopili, jak dalekosáhlý význam má pěstování obilí. Do této doby klasy sbírali, později tu a tam odstranili plevel. Někdy před osmi tisíci lety však začali jednotlivé plodiny vědomě pěstovat. Jak došlo k vytvoření chleba, je ovšem záhadou. Traduje se, že snad nějaká nešikovná žena upustila těsto do ohně a vytáhla upečený pokrm, který obyvatelům vesnice chutnal více než prostá obilná drť smíchaná s vodou.

Ať žijí kvasnice

První chleby zdaleka nebyly dokonalé – při jejich výrobě se nepoužívaly kvasnice. Ty se objevily teprve ve starověkém Egyptě. V tomto vzdělaném státě byl chleba natolik oblíbený, že jeho vyobrazení vstoupilo rovněž do egyptského písma, hieroglyfů. Odkud se vzal nápad přidat do těsta kvasnice, se dnes jen stěží dozvíme. Takto připravené pečivo si však získalo mnohem větší oblibu, a přestože se v celých dějinách vedle sebe objevují oba typy chlebů, kvašený v našem prostředí definitivně zvítězil. Nekvašený chléb se dodnes pojídá spíše na východě, asi nejznámějším je chléb pita z Řecka, který se rozšířil po celé východní středomořské oblasti.

Kde neroste obilí

Staří Řekové stejně jako později Římané museli hledat lokality, na nichž by se dobře vedlo obilí, mimo své vlastní území. Řecko často obracelo pozornost do Černomoří, zatímco antický Řím zvolil za svou obilnici právě Egypt. Obliba chleba vytrvale stoupala a vznikající pekárny začaly s těstem dále experimentovat. Do směsi se mimo vzácné soli přidávaly také bylinky různé druhy koření a med, často se mohlo v chlebu objevit i mléko nebo vejce. Tehdejší chléb měl ovšem jinou konzistenci než dnešní výrobky a velmi brzy ztvrdl. Proto se často pojídal namáčený do vody nebo nejčastěji do vína. 

Pivo: tekutý chléb

V průběhu středověku se příprava chleba příliš nezměnila. Navozené klasy se mlátily cepem tak dlouho, dokud nevypadala většina zrn. Ta byla skladována v jámách, kde mohla přetrvat i několik let. Zrna se dále mlela v žernovech, v průběhu středověku navíc usnadnilo práci i vybudování vodních a větrných mlýnů. Rozdrcená mouka však zdaleka nebyla tak hladká, jak jsme dnes zvyklí.

Pravděpodobně nejčastěji se chléb ve středověku připravoval z pšenice, těsto se tvarovalo do bochníků a ty se upečené zavěšovaly do prostoru, kde vydržely i dlouhou dobu. Součástí domácností tak byla chlebová pec, která zároveň ohřívala prostor v zimním období a navíc poskytovala zejména dětem teplé místo na spaní. Zajímavostí je, že výroba chleba šla ruku v ruce s rozvojem pivovarnictví. Pivo, jak se říká tekutý chléb, totiž využíval stejného principu jako kvašený chléb.

Pekárny na roztrhání

V novověku se chleba používal rovněž k přípravě některých druhů polévek, které nahrazovaly hlavní jídlo. Nejznámější variantou byl oukrop, který se připravoval z vody, kmínu, česneku a chleba. Podobně vypadala rovněž chlebová polévka. Dodnes nám zbyla tradice opražovat malé chlebové kostky a vkládat je do polévek.

V průběhu 20. století se chléb v jednotlivých domácnostech přestal péct. Ženy začaly chodit do práce a na sáhodlouhou a obtížnou přípravu domácího chleba přestaly mít čas. Pečivo se tedy začalo kupovat v pekárnách a obchodech – výroba získala masový charakter.

Pouze 19 % padesátiletých Britů si myslí, že dnes je život lepší, než tomu bylo za jejich mládí. O opaku je přesvědčeno více než 50 % dotázaných. Padesátníkům na dnešku nejvíce vadí velký provoz na silnicích a obecně hektičtější životní tempo. Poukazují také na fakt, že dříve si děti mnohem častěji hrály venku, zatímco dnes sedí spíše u počítačů. Většina je také přesvědčena, že dříve k sobě lidé chovali větší respekt a úctu, byli trpělivější a více komunikovali tváří v tvář.

Na současnosti naopak vyzdvihují bezpečnostní opatření týkající se provozu na silnicích – zejména pak zákaz řízení pod vlivem alkoholu a povinné používání bezpečnostních pásů. Za pozitivní také považují lepší zdravotní péči, vyšší angažovanost otců ve výchově potomků nebo pestřejší stravování.

K moderní technice a technologiím mají britští padesátníci poměrně ambivalentní vztah. Existence internetu je pro ně čtvrtou nejlepší věcí dneška a oceňují také pohodlí online bankovnictví, možnost nákupu dovolené přes internet nebo například výhody e-mailové komunikace. Na straně druhé je pro většinu respondentů permanentní online život obtěžující a nelíbí se jim ani současná záplava informací na internetu. Celkově považuje moderní technologie za přínosné 6 lidí z 10, pouze 10 % ale věří v pozitivní vliv sociálních sítí. Pro 8 lidí z 10 byl život dříve pohodlnější a 55 % britských padesátníků by se do časů svého mládí rádo vrátilo.

Po dlouhá desetiletí to byla záhada. Vzácný plyn xenon, který se vyskytuje v atmosféře Země, obsahuje více těžkých izotopů, než je tomu v případě xenonu v solárním větru nebo v kosmickém kamení. Vědci si proto lámali hlavu, kde se těžké izotopy xenonu vlastně berou.

Teď je už asi jasno. Zapeklitou otázku pomohl zodpovědět výzkum, který prováděla evropská sonda Rosetta u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. V roce 2014 se Rosetta nacházela na oběžné dráze této komety ve vzdálenosti pár kilometrů od jejího povrchu a zkoumala plyn, který se uvolňuje z oblastí ledu na kometě.

Těžký xenon je z komet

Získaná data analyzoval Bernard Marty z francouzské Lotrinské univerzity se svými spolupracovníky. Ukázalo se, že xenon v těchto plynech svým složením odpovídá „těžkému“ xenonu v atmosféře Země.

TIP: Život na kometě? Philae objevila na kometě nové sloučeniny

Vědci dospěli k závěru, že naše pozemská atmosféra obsahuje asi 22 procent xenonu, který pochází z ledových komet. Pokud samozřejmě není složení plynů komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko z nějakého důvodu výjimečné. O zbytek xenonu v atmosféře se podle nich postaraly meteority. 

Přijímací zkoušky jsou vždy stresující. Výjimkou rozhodně nejsou ani náročné státní přijímací zkoušky na vysoké školy v Číně, které jsou známé jako Gaokao. Jak se zdá, mají s nimi problémy i superpočítače.

Letošního ročníku Gaokao se v Číně zúčastnilo necelých 10 milionů studentů a superpočítač AI-MATHS. Ten přijel na zkoušky v podobě věže postavené z 11 serverů, které nebyly připojené k internetu.

A jak to dopadlo? Superpočítač sice zvládl zkoušku vypracovat za něco málo přes 10 minut, zatímco lidští uchazeči mají na vyřešení testu 2 hodiny, ale jinak to nebyla žádná sláva. V jednom testu dosáhl superpočítač 105 bodů ze 150 možných, ve druhé variantě testu pouhých 100 bodů. Loňský průměr lidských studentů přitom činil 109 bodů.

TIP: Potíže s monzuny: Indie staví superpočítač na předpověď dešťů

Umělé inteligence jsou sice velmi slibné a jednou zastanou spoustu práce, prozatím se ale ještě mají co učit. Superpočítač neměl problém s výpočty, to samozřejmě zvládá skvěle a neuvěřitelnou rychlostí. Má ale potíže s pochopením zadání úkolů.

Dnes je již jasné, že drony mají ohromně široké využití, od hraní pro dospělé i děti, přes průmysl, zemědělství i služby, až po vojenské a zpravodajské aplikace. Ať už ale drony dělají cokoliv, jejich výkon zásadně omezuje výdrž baterií.

Bylo by skvělé mít baterie, které by poskytovaly dronům energii po celé dlouhé hodiny i dny. Takové baterie ale zatím nejsou na pořadu dne. Než se objeví, tak zatím společnost SkyX nabízí důmyslné řešení v podobě sítě pozemních nabíjecích stanic pro drony.

TIP: Drony proti hadům: V Amazonii zavádějí službu pro převoz protijedů

SkyX spolupracuje se společností SkyOne, jejichž drony mají dosah kolem 100 kilometrů. Pokud ale mají k dispozici nabíjecí stanice ve vhodné vzdálenosti, tak doletí téměř kamkoliv. První nabíjecí stanice SkyX se pod jménem xStation objeví nejspíš už letos v červenci.

Každoročně číhám na začátek „fialového svátku“ se stejnou netrpělivostí. Po zimě procházím seschlými trávníky Stránské skály a upřeně hledím před sebe. Konání je to ovšem pošetilé, protože když slavnost skutečně vypukne, nelze ji přehlédnout. Fialové ostrůvky rozkvétajících konikleců velkokvětých zazáří v rezavých travních porostech jako nejvzácnější modrofialové drahokamy…

Světový unikát v betonové džungli

Brněnské sídliště Kamenný vrch je typickou betonovou džunglí, kterou jsme podědili po „době betonové“ vrcholného totalitního období. Pro milovníky divočiny je to bezútěšný a deprimující pohled. A přesto – na samém okraji sídliště najdete stejnojmennou přírodní rezervaci Kamenný vrch (familiárně přezdívanou „Kameňák“), kde každoročně rozkvétají desetitisíce konikleců velkokvětých (Pulsatilla grandis). Botanici spočítali, že počet exemplářů zde přesahuje fascinujících 50 000 a jedná se tedy o bezkonkurenční světový rekord výskytu této vzácné rostliny na jediné lokalitě. Malý stepní ostrůvek se tak v časném jaru na čas promění v souostroví fialového snu.

Krádež, která nenese ovoce

Koniklec velkokvětý rozkvétá od přelomu března a dubna do května, jeho květy jsou vzpřímené, zvonkovité (nálevkovité), fialově zbarvené (korunních lístků má šest). Stonek je v době květu jen 2–13 cm vysoký. Za plodu, jímž je až pět centimetrů dlouhá nažka, se ovšem výrazně prodlužuje až na 40 cm. Listy se plně vyvíjejí až po odkvětu. Semena se rozšiřují větrem. Tato vytrvalá rostlina s bělavými nebo rezavými chloupky a s tmavě hnědým oddenkem patří mezi pryskyřníkovité (Ranunculaceae) a obsahuje jedovatou látku ranunkulin.

V Česku je koniklec uveden v Červeném seznamu cévnatých rostlin v kategorii silně ohrožených druhů (C2) a ve stejné kategorii je i chráněn (§2); na Slovensku je zařazen v Červeném seznamu a je zapsán v kategorii jako zranitelný druh. Figuruje i v systému Natura 2000. Výskyt této nádherné květiny je ohrožen především postupným zarůstáním přirozených stanovišť a přesazováním egoistickými vandaly do zahrad, kde se koniklece stejně neujímají a hynou.

V červnu 1941 Rudá armáda provozovala 1 134 plamenometných tanků. Zkušenosti z pole však ukázaly, že velmi přitahovaly nepřátelskou palbu. Kvůli tomu padlo rozhodnutí vytvořit ohňometnou verzi tehdy nejodolnějšího tanku – KV-1. Do věže místo kulometu dostal výkonný plamenomet ATO-41 a standardní 76mm kanón nahradilo menší 45mm dělo.

Image

Čtěte také

Skromné začátky plamenometných tanků

Vylepšený KV-1 a T-34

Hořlavinu vytlačoval píst, který poháněly prachové plyny, výměna a založení pyropatrony probíhaly automaticky a směs zapalovala elektrická svíčka. Kapacita nádrže dovolovala tři desetisekundové zášlehy. Sloučenina 40 % petroleje a 60 % mazutu měla dosah 60 m, ale náplň čistě jen z petroleje dostříkla až 100 m. To představovalo přece jen pokrok, jelikož tank nemusel přijíždět do takové blízkosti. Nová verze označená KV-8 od roku 1942 začala sloužit v Rudé armádě.

Tyto stroje velení zařazovalo do praporů plamenometných-chemických tanků, k bojovému nasazení otravných látek ale naštěstí nedošlo. Stroje měly mimořádný zastrašovací efekt. Úspěchem skončil například sovětský útok na Voronovo 28. srpna 1942, kde se Němci opevnili v domech a sklepích. Některé plamenometné KV-8 začaly chrlit oheň už ze vzdálenosti 300 m, tedy ještě mimo efektivní dosah. Nepřítel ale už začal prchat. Jeden ze zajatců později u výslechu uvedl: „Najednou na nás vyšlehly dlouhé plameny. Voják v palebném postavení přede mnou hned zemřel, na některých dalších hořely uniformy. Všichni opouštěli pozice, odhazovali zbraně a v panice se dávali na útěk.“

Těžké KV-8 s ohňometem se rovněž užívaly v pouličních bojích ve Stalingradu. Když skončila produkce KV-1, přešla výroba na modernější KV-1S, jehož plamenometná verze dostala označení KV-8S. U něj se zvětšila zásoba nábojů pro kanon na 114 kusů, kdežto nádrž na plamenometnou směs se zase zmenšila na 600 litrů. Celkem se vyrobily 102 kusů KV-8 a 37 kusy KV-8S. Nejhromadněji vyráběným plamenometným tankem se stal OT-34.

Vznikl na bázi středního tanku T-34/76, jehož kulomet v korbě nahradil plamenomet ATO-41, přičemž 76mm kanon zůstal zachován. Šlo tak o dosud nejlépe vyzbrojený plamenometný tank, celkem se jich vyrobilo 1 170 kusů. Vnitřní nádrže hořlaviny měly ale objem pouhých 100 litrů, což představovalo pětinu kapacity těžkých KV-8. Tu se podařilo zvýšit až se vznikem moderního plamenometu ATO-42 a jeho montáží do tanku T-34/85. Sériová produkce začala roku 1944 a dala vzniknout 331 kusům. I u této verze zůstal ve věži zachován kanon ráže 85 mm.

Sovětští vojáci oceňovali psychologický efekt plamenometných tanků, nejpůsobivější při nočním boji. U nepřátelské pěchoty strach z uhoření zaživa spolehlivě devastoval morálku. Koncem války ve velkých německých městech obrněnce s ohňometem spolupracovaly se samohybnými děly SU-152 – ty nejdříve těžkým granátem zbořily dům, plamenometný tank potom trosky vypálil a vyhnal nepřítele ze sklepů. Kvůli ochraně osádek sovětští konstruktéři vyvinuli i speciální žáruvzdorné obleky, začali je i sériově vyrábět, ale jejich přímé nasazení v boji nikdo nedoložil.

Churchill Crocodile

V kolébce tanků – ve Velké Británii – při vývoji plamenometných vozidel poněkud zaspali. Na začátku války sice vzniklo několik typů, převážně na podvozku obrněných automobilů a transportérů, k jejich bojovému nasazení ale nedošlo. Prvním skutečným ohňometným tankem se stal Churchill Mk.II Oke s vrhačem ohně Ronson. Do bojů ale zasáhl jen jednou, při nezdařeném vylodění u francouzského přístavu Dieppe v srpnu 1942. Naprosto však tehdy zklamal.

Britové ale nezahořkli a pokračovali ve vývoji, který nakonec vedl k výrobě Churchillu Mk.VII Crocodile. Ten si ve věži nechal 75mm kanon, avšak místo kulometu se v čele korby nalézal plamenomet s dosahem 100 m. Zásoby hořlaviny pak po italském vzoru táhl v dvoukolovém pancéřovaném přívěsu za sebou. Tyto zásoby stačily zhruba na 80 sekundových výšlehů. První jednotka crocodilů vznikla krátce před invazí v Normandii.

Dne 6. června 1944 se na pláži Gold vylodily tři tanky Crocodile, plamenomety v den D ale nepoužily. I přesto brzy prokázaly svou užitečnost. Účastnily se bojů ve Francii a u německých hranic. Osvědčily se nejen v boji s pěchotou, ale několikrát se dostaly i do střetů s německými tanky a na samém konci války bojovaly u koncentračního tábora Bergen-Belsen. Celkem se vyrobilo přes 800 souprav churchillů určených pro úpravu do plamenometné verze, kolik se jich ale skutečně využilo, nelze zjistit.

Snímek pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) zachycuje zvláštní krajinu připomínající švýcarský sýr. Zatímco světlé části jsou tvořeny zmrzlým oxidem uhličitým, většina těch tmavých vznikla v důsledku jeho odpařování. Nejméně jedna tmavá část má ale jinou minulost – kráter v pravé horní části vznikl s velkou pravděpodobností v důsledku dopadu meteoritu. Podle vědců měří v průměru zhruba 100 metrů.

Ačkoli Hana Vítová (1914–1987) jednoznačně patřila do trojlístku největších prvorepublikových filmových hvězd, od svých kolegyň se výrazně lišila.

Umělecké dětství

Vyrůstala v kultivované hudební rodině – jejím otcem byl operní pěvec Hanuš Laška – a také v její kariéře byl kromě herectví vždy důležitý zpěv i vztah ke zpěvákům. Za jednoho z nich, Járu Pospíšila, se dokonce vdala, s jiným, R. A. Dvorským, zase vystupovala v době, kdy už ani jeden z nich nebyl na společenském výsluní.

V necelých osmnácti letech přišla do Osvobozeného divadla, kde poprvé zazářila v roce 1931 jako Sirael ve hře Voskovce a Wericha o Golemovi. To už se nejmenovala svým rodným jménem Jana Lašková, ale podle volné inspirace básníkem Vítězslavem Nezvalem (Vít – Víťa) začala používat jméno Vítová. A proč se z Jany stala Hanou? Snad, že to lépe znělo.

Od Voskovce a Wericha zamířila do divadla Vlasty Buriana, kde vydržela tři sezony. Nevzpomínalo se jí na to zrovna nejlépe, Burian byl podle ní sebestředný a choval se jako rozmazlené děcko. Ze svých kolegů si dělal pouhé nahrávače, byť dobře placené. Opravdu spokojená byla až v divadle svého celoživotního přítele Oldřicha Nového, s nímž také po válce ztvárnila nezapomenutelný pár ve Fričově Pytlákově schovance (1949).Když později byla z existenčních důvodů nucena vystupovat v kabaretu U Tomáše, přizvala Nového k režírování programu, jenž vyplňoval pauzy mezi konzumací piv a gulášů, jak si rovněž kdesi posteskla.

Trpký konec

Její životní rolí byla půvabná Marta Dekasová v Nočním motýlu (1941), kterou nešťastná láska přivede na scestí. Jak o ní výstižně prohlásila její kolegyně Zita Kabátová, Vítová měla smutný osud, protože sama byla smutný člověk a všechno si moc brala. Těžko říct, zda mohla ovlivnit rozpad druhého manželství s vlivným právníkem a šéfredaktorem Kinorevue Bedřichem Rádlem, nezájem filmařů o její osobu po únoru 1948 a především pak nejtragičtější životní událost – sebevraždu své devatenáctileté dcery Bedřišky.

Pamětníci na Hanu Vítovou vzpomínají jako na ženu velmi bystrou, navíc oplývající až neženskou ironií. Udržovala si široký kulturní rozhled, mozek si bystřila překlady (uměla několik cizích jazyků), ale i luštěním křížovek na mistrovské úrovni. Skládala také texty k písním a v šedesátých letech se podílela na tvorbě televizních soutěží, pro které vymýšlela záludné otázky.

Pokud se chystáte na dovolenou do Švýcarska, foťák zaději nechejte doma. Platí to alespoň pro návštěvu malé horské vísky Bravuogn nedaleko Svatého Mořice. Zdejší radní nedávno přijali nařízení, které pořizování fotografií zapovídá pod hrozbou pokuty ve výši 5 euro.

Dovolená bez stresu

Nejde o zlovůli radních ani o svérázný výklad autorského práva, zdejší vládce vedly k přijetí nařízení ryze bohulibé úmysly. Podle studie, která proběhla ve Spojených státech, se téměř 50 % Američanů cítí být na své dovolené pod tlakem, pokud nestíhají zásobovat své účty na sociálních sítích dostatkem zajímavých fotografií.

Jiná studie zároveň poukázala, že snímky z dovolených mohou u některých lidí vyvolávat závist a nepříjemné stavy související s tím, že oni sami na podobném místě nejsou. Podle jednoho z radních Bravuognu není žádoucí vyvolávat v lidech nepříjemné pocity spojené s jejich překrásnou krajinou. „Své návštěvníky máme příliš rádi, než abychom je vystavovali nepříjemným pocitům,“ uvedl jeden ze zástupců radnice.

Mnohem pravděpodobněji jde ale o chytrou snahu o zviditelnění Bravuognu – zpráva o bizarním zákazu se totiž objevila v mnoha velkých zahraničních médiích a v mnoha příspěvcích na sociálních sítích.