Skupina armád Jih se dokázala nejvíce ze všech armádních uskupení přiblížit dosažení cílů operace Barbarossa. Překonala Dněpr, obsadila většinu důležitých center Ukrajiny a prakticky neutralizovala Krym. Její muži zabili téměř 1 000 000 sovětských vojáků a více než 1 000 000 dalších zajali. K posledně jmenovanému úspěchu výrazně přispěl generál tankových vojsk Heinz Guderian, ačkoliv spadal pod skupinu armád Střed a na jih si jen „odskočil“ na Hitlerův rozkaz.

Mistr kleští

Guderian patřil k propagátorům tanků už od počátku 20. let, kdy působil v oddělení motorizované přepravy. Snažil se nadřízené přesvědčit, že motorizované jednotky by neměly pouze převážet materiál, ale také bojovat. Dlouho narážel na nepochopení, na lepší časy se začalo blýskat až počátkem 30. let s Hitlerovou podporou. Zejména díky Guderianovi vznikly v roce 1935 první tankové divize Wehrmachtu a on sám byl o tři roky později povýšen na generála tankových vojsk.

Při zahájení polského tažení v září 1939 Guderian velel armádnímu sboru složenému z motorizované pěchoty a tanků. Nekompromisním postupem prokázal význam tanků v moderní válce. Obdobně úspěšně si vedl i ve Francii, kde jen s nevolí nesl opakované rozkazy zpomalit a čekat na pomalejší pěchotu. Přes rostoucí neshody s Hitlerem dostal Guderian důvěru také při tažení na východ. V operaci Barbarossa velel 2. tankové skupině zahrnující tři tankové sbory.

Nejvíce zajatců

Při úderu na běloruské území Guderianovy tanky zafungovaly přesně podle jeho představ – jako polovina obrovských kleští při mohutném obkličovacím manévru. Druhou polovinu pasti vytvořila 3. tanková skupina generála Hotha.

Po pouhých pěti dnech od zahájení útoku na SSSR se obě skupiny setkaly východně od Minsku a vytvořily obrovskou kapsu, v níž uvázlo přes 300 000 rudoarmějců. Ani tento úspěch však nepřinesl největší počet zajatců, na jejichž kapitulaci se Guderian podílel. Ačkoliv sám generál – stejně jako mnozí jiní – považoval za hlavní cíl Moskvu, musel se podvolit rozkazu a s tankovou skupinou se přesunout ke Kyjevu – bráně k ukrajinskému průmyslu a zemědělství.

Dokázal zopakovat brilantní obchvat nepřítele, když druhou část kleští tentokrát tvořila 1. tanková skupina generálplukovníka von Kleista. Obě uskupení odolala sovětským pokusům o protiútok a v polovině září 1941 kyjevský kotel uzavřela.

Údaje o počtu zajatců se liší, zřejmě se však jedná o více než 650 000. Navíc se Němci zmocnili 3 700 děl a téměř 900 obrněných vozidel.

Guderianovo štěstí se vyčerpalo v říjnu, kdy sice dokázal brilantně rozvinout své síly směrem na Tulu, Orel a Moskvu, avšak počasí a sílící odpor Rudé armády jeho tanky zastavily. Zdržení u Kyjeva se ukázalo být osudným.

16. června 1963 odstartovala z kazachstánského kosmodromu Bajkonur kosmická loď Vostok 6. Na její palubě se do vesmíru podívala první žena – sovětská kosmonautka Valentina Těreškovová. Během letu obletěla Valentina 48krát naši planetu.

Krátce po úspěchu Jurije Gagarina se sovětské politické vedení shodlo, že z hlediska světové propagandy by bylo zajímavé mít ve vesmíru i představitelku něžného pohlaví. Šéfkonstruktér Sergej Koroljov, hlava tehdejšího kosmického programu v SSSR, se zpočátku této myšlence bránil: Upozorňoval na náročnost úpravy výcvikového programu i na prakticky nulový přínos takové mise z technického a vědeckého hlediska. Příkazy z Kremlu však zněly jasně.

Sověti začali svou kosmonautku hledat mezi amatérskými parašutistkami, částečně kvůli záměru představit ve vesmíru ženu z lidu. V březnu 1962 nakonec zahájila výcvik pětice adeptek – Irina Solovjevová, Valentina Ponomarjovová, Taťána Kuzněcovová, Žanna Jorkinová a „výherkyně loterie“ Valentina Těreškovová. Průprava k letu byla náročná a ženy neměly následujícího půl roku téměř ani den volna: Ráno zasedly do lavic k teoretické výuce o kosmonautice, odpoledne se přesunuly k centrifugám, letounům či trenažérům lodi Vostok.

Prvenství plné strachu

Sovětské vedení nakonec pro misi vybralo Solovjevovou. Nedlouho před startem ji však z dodnes ne přesně známých příčin vystřídala Těreškovová, původem dělnice z textilní továrny. První žena pak do vesmíru zamířila 16. června 1963 v lodi Vostok 6 z kazachstánského kosmodromu Bajkonur. Odstartovala asi 24 hodin po Vostoku 5 s Valerijem Bykovským, s nímž pak uskutečnila souběžný kosmický let, i když v různých lodích na různých bodech zemské orbity.

Pracovní výkony první kosmonautky během mise zůstávají dodnes zdrojem kontroverzí. Efektivita provádění stanovených úkolů dosahovala u Těreškovové asi jen 15 % letového plánu a nepodařilo se splnit hlavní cíl – odzkoušet manuální manévrovací systém lodi Vostok.

Valentina údajně trpěla nevolnostmi, do éteru plakala a také prospala víc času, než se předpokládalo. Oproti tomu ovšem stojí zpráva, že let měl být údajně prodloužen z jednoho dne na tři na přání samotné kosmonautky. Kromě televizních přenosů se Těreškovová věnovala například navigačním testům s využitím sledování polohy Měsíce a hvězd.

Na Zemi se vrátila ve stejný den jako Bykovskij, 19. června 1963, a z přistávací oblasti ji ihned letecky přepravili do Moskvy na Mezinárodní kongres žen – jako další důkaz vítězství Sovětského svazu ve vesmíru.

Image

Čtěte také

Jelena Serovová: První Ruska na palubě ISS

Sting překvapil organizátory Metronome Festivalu Prague skromnými požadavky. Hlavní, na co se koncentruje, je pouze jeho vystoupení. V Praze se ubytuje v hotelu a od organizátorů požaduje standardní věci jako ručníky nebo své oblíbené čaje, které sladí medem. Divákům zahraje plnohodnotný, hodinu a půl trvající koncert. Podle referencí z jiných akcí by mělo v Praze dojít i na jeho skladby z období The Police, kteří v Česku nikdy nehráli.

Druhý ročník Metronome Festivalu nabídne 23. a 24. června 2017 na pražském Výstavišti v Holešovicích čtyřicítku mimořádných koncertů. Kromě zahraničních headlinerů jako Kasabian, GusGus, Blood Red Shoes nebo Young Fathers přinese i unikátní vystoupení Davida Kollera, Ewy Farne, Lenny, Monkey Business a dalších, kteří si pozvali buď nečekané hosty, nebo zahrají výjimečné skladby mimo vlastní repertoár. Dvoudenní vstupenka přijde na 1890 korun, na místě bude o 400 korun dražší. K dispozici jsou i jednodenní vstupy.

„Zatímco Sting hvězdné manýry nemá, my se budeme snažit, aby za hvězdy byli naši návštěvníci. Všichni interpreti jim u nás zahrají plnohodnotný koncert, ne festivalový zkrácený set. Program jsme navíc poskládali tak, že lidé stihnou všechna vystoupení a v areálu jim vytvoříme kvalitní zázemí, pohodlí a postaráme se i o nadstandartní služby,“ říká ředitelka festivalu Barbora Šubrtová a dodává, že kapely na festivale předvedou koncerty, které se už nikdy nemusejí opakovat. „Třeba o Stingovi se traduje, že často střídá playlisty a koncerty na festivalech má vždy jedinečné,“ dodává.

Vystoupení jednoho z nejslavnějších popových zpěváků a někdejšího frontmana The Police si nenechají ujít ani interpreti jako Monkey Bussines, Ewa Farna či členové legendárních britských Pretty Things. „Jelikož pojedeme rovnou z koncertu z Polska, bohužel nestihnu třeba Thoma Artwaye, na kterého jsem byla zvědavá. Lákají mě už klasicky Monkey Business a samozřejmě Sting,“ říká Ewa Farna. Na Stinga pod pódium dorazí i Matěj Ruppert: „Už jsem ho jednou viděl, ale na jeho festivalový set se obzvláště těším. Bude to skvělý odpočinek po našem festivalovém výkonu, kdy budu s Monkey Business zpívat písničky George Michaela. Navíc to je v mém rodném městě, takže nebudu pospíchat a pořádně si to tam užiju,“ říká.

Kromě něj by se mezi diváky pod pódiem mohli v pátek objevit i hudebníci britských Kasabian, přestože na Metronome zahrají až v sobotu. „Kapela bude v Praze už od čtvrtka, chce v metropoli strávit několik dní. Připravujeme jim nyní program,“ prozrazuje jeden z pořadatelů David Gaydečka.

Podle pořadatele Martina Voňky do Prahy příští víkend kvůli festivalu dorazí stovky hudebníků a tisíce návštěvníků, pro které organizátoři připravují zázemí a festivalový areál. „Stavíme tribuny pro více než 1500 osob, které jsou téměř vyprodané. Kromě toho v areálu nabídneme dalších 3000 míst k sezení i v komfortních a gastro zónách,“ popisuje Voňka. 

Na stavbě samotného areálu se bude podílet 250 lidí po celé čtyři dny. „Měníme areál Výstaviště na komfortní festivalové městečko a stavíme 3 kryté scény. Do Holešovic dopravíme 800 stolů, 1200 lavic, 140 sedaček, 1500 židliček nebo 120 stánků,“ vyjmenovává Petra Elmerová z agentury Amden, která se podílí na produkci akce.

Podle ní si díky festivalu Metronome návštěvníci můžou legálně postavit stan u pražské Stromovky, kousek od nejvýznamnějších historických památek Prahy, kde budou mít k dispozici wi-fi, sprchy, občerstvení nebo úschovnu zavazadel na klíček.

Chuti mléka Bas de Groot propadl, po návštěvě přírodní mléčné farmy. Silná a mnohavrstvá chuť nápoje mu natolik učarovala, že se rozhodl zjistit, jak chutná mléko v dalších koutech světa.

Své cesty za chutí mléka začal v domovském Nizozemsku. V průběhu několika měsíců postupně navštívil desítky rodinných farem i velkých podniků. Dnes Bas cestuje po celém světě. Na rozdíl od svých vinařských kolegů ještě neumí podle chuti poznat, z jaké oblasti konkrétní mléko pochází. Na základě chuti a svých zkušeností ale radí farmářům, jak vyrábět kvalitnější chutnější mléko.

Kvalitní mléko je pochoutka

„Na mléku je okamžitě poznat, čím se krávy živí. Krávy krmené trávou produkují jiné mléko než ty, které dostávají například kukuřici. Některé mléko je tučnější, jiné spíše ovocnější, kukuřice zase dodává mléku plnější chuť a někdy i hořkost,“ popisuje své sommelierské zážitky Bas de Groot.

TIP: Povoláním degustátor: Práce snů, nebo tvrdá řehole

Kromě stravy ovlivňuje výslednou chuť i zpracování mléka. Pasterizace a homogenizace podle holandského degustátora negativně ovlivňují výslednou chuť. Či spíše jeho nechuť. „Mléka prodávaná v supermarketech chutnají jedno jako druhé. Jsou chuťově neutrální a zcela nevýrazná,“ postěžuje si Bas. 

„Jsem blázen do mléka, denně ho vypiju asi čtyři litry,“ říká o své posedlosti sommelier. Kromě cestování pořádá Bas de Groot ochutnávky pro veřejnost. „Snažím se lidem ukázat, že kvalitní mléko je opravdová pochoutka.“ 

Barbora Novotná, později provdaná jako Němcová, se měla údajně narodit 4. února 1820 ve Vídni teprve čtrnáctileté Janě Barboře Terezii Novotné. Ta byla zaměstnána jako služka ve vinárně své tety Barbory, kde se seznámila s panským kočím Johannem Panklem, který byl Barbořiným otcem. Nakonec ale vyšla najevo záměna jmen dvou sester a z nezletilé čtrnáctileté matky byla najednou jednadvacetiletá dívka.

Počátek nesrovnalostí

„7. srpna Léta Páně 1820 měli v České Skalici svatbu Johann Pankel z Gainfarnu u Vídně, katolík, 26 let starý, a Terezie Novotná, narozená v Kladsku, katolička, dvacet jeden rok stará, svobodná,“ říká svatební záznam. V pracovní smlouvě, která byla uzavřena mezi náchodským panským úřadem a Terezií, datované 3. července 1820 (tedy měsíc před svatbou Panklových), se o Terezce mluví už jako o Panklově ženě.

„Žena kočího Johanna Pankla zůstane nadále pod dohledem správcové v Ratibořicích jako panská pradlena. Jako roční mzda bude jí a jedné jí povolení služebné od prvního dne měsíce předepsáno: na penězích 100 zlatých, dále na pšenici, na žitě, ječmeni, soli, řepě, bramborách, tvrdém dřevě, měkkém dřevě, černém uhlí, bude prát prádlo zámeckých hostů za úhradu a že roční vyrovnání bude provedeno v penězích.“ Že by se tedy Tereza s Janem vzali už předtím a proběhla tak tajná svatba, o které ve svých dílech psala Božena Němcová?

A to není samozřejmě jediná nesrovnalost. Těch se v životě Boženy Němcové objevuje celá řada. Vše začíná už jejím narozením. Matriční záznam z fary kostela Nejsvětější Trojice ve Vídni udává datum křtu 5. února 1820. Páter Herrman Praxmarer do matričního záznamu dále uvedl bydliště matky „Alservorstadt číslo 206“, křestní jméno dítěte „Barbara“, vyznání „katolické“, pohlaví u manželských dětí „proškrtnuto“, pohlaví „ženské“, jméno otce „nevyplněno“, jméno matky „Theresia, des Georg Nowotny Tochter,“ jméno kmotry „Barbara Hauptmann, bürgerliche Gastgeberin“. Do rubriky určené pro poznámky uvedl Praxmarer jméno porodní báby „Regina Gutmann. Číslo 209, na faře“.

Rok sem rok tam

Skutečně závažných otázek kolem data narození Barbory Panklové je víc. Objevily se při Barunčině nástupu do školy, při příchodu na zámek ve Chvalkovicích, během dospívání, i při svatbě. Božena Němcová, jak dokazují přímé i nepřímé důkazy, byla ve skutečnosti o několik let starší, než o ní tvrdí zápis ve vídeňské matrice. Na začátku léta 1820 přijela vévodkyně Kateřina Vilemína Bedřiška Zaháňská spolu se svým manželem Karlem Rudolfem hrabětem Schulenburgem do Ratibořic. V jejich doprovodu byl i štolba Johann Pankel a Terezie Novotná s dcerou Barborou. Po jejich svatbě v České Skalici Johann Pankel dítě legitimoval a dal mu i své jméno. Od srpna 1820 se už Barbora nejmenuje Novotná, ale Panklová.

Jinde Němcová uvádí: „Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude se školou. U nás školy nebylo, a děti musely chodit na učení do města, hodinu cesty vzdáleného.“ Tedy šest a nikoli čtyři. Dětí z Ratibořic nedocházelo do školy v České Skalici mnoho. Někteří rodiče se zdráhali posílat do školy za tak obtížných podmínek svoje děti, kterým bylo šest nebo sedm let. Proč by tedy maminka Panklová posílala do školy v České Skalici čtyřletou Barunku, když tam jiní rodiče neposílali svoje sedmileté nebo osmileté děti? 

Buďto tedy Terezie Panklová věděla, že děvčátko přišlo na svět v zimě roku 1820 a dala ho předčasně do školy ve věku čtyř let a sedmi měsíců, a pan učitel – aby Barborku vůbec zapsal, posunul její narození o několik let zpátky. Anebo datum ve školní knize odpovídá skutečnosti a Barunka se opravdu narodila dřív než v roce 1820. Ve školní matrice při farní škole v České Skalici se roku 1824 u jména Barbara Pankel nachází poznámka, že už v první třídě trochu psala a slabikovala. Jako čtyřletá by musela být patrně geniální. Dále se tam píše, že započala školní docházku roku 1824 a v té době jí bylo šest let. Tomu by potom odpovídal rok narození 1818.

Ve třech případech je však zapsán jiný rok. V letech 1830 až 1833 chodila Barbora Panklová na opakovací hodiny z Chvalkovic do České Skalice, a tehdy je poznamenáno jako datum narození podle matriky rok 1817. V ročníku 1830 až 1831 jí bylo třináct, v dalším roce čtrnáct a v roce 1832 patnáct. Příjmení jí zkomolili na Bankel namísto Pankel, ale rok narození zůstal vždy stejný: 1817. Na matričním záznamu Barbory Panklové je pozoruhodné, že nikdy nebyl doplněn den ani měsíc jejího narození. Tato rubrika zůstala vždycky prázdná. Proč? Nedokázala snad Terezie Panklová tyto údaje přesně uvést? Vlastní matka a u prvorozeného dítěte?

Milující matka?

Obraz maminky Terezie je podivný. Prý ji neměla ráda, bila ji, trestala a nutila ji trestající ruku líbat. „Matka byla přísná, k nám dětem málomluvná.“ Tohle je svědectví samotné Boženy Němcové. Velmi vzácné, protože spisovatelka se o své matce zmiňovala zřídka. „Vždycky mi všecko zhurta poroučela a za všecko hned trestala, a za trest jsem ji měla vždy odprositi a poděkovat za ten trest. To bylo pro mne něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla ... Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás a já bych proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým okem podíval a řekl: Jdi, Běto, učiň tak a tak!“ 

Ty dvě se prostě neměly rády. „Barunka zůstávala vůči matce vzdorná, nic jí nesvedla po vůli a rozčilovala ji stále v kuchyni i v pokoji svou nepoddajností. Barunka jí doma jen překážela, a tak se rozhodla dát ji, když v červenci roku 1830 přestala chodit do školy, z domu.“ Proč ale? Jestliže se matka chová ke svému dítěti tak, jak se chovala Terezie k Barunce, tak se takovému vztahu neříká „mateřský,“ ale „macešský.“

Z domova

Když bylo Barunce třináct let, ukončila triviální školu v České Skalici. Bylo to roku 1830. V rodném listě, který jí nechali Panklovi vystavit v roce 1831, byl však jako rok narození uveden leto­počet 1820, podle kterého ji bylo jen deset let. Kvůli neshodám s matkou musela krátce poté odejít do Chvalkovic. Ona sama napsala: „Nebylo mi ještě zcela třináct let, přišla jsem do Chvalkovic, městyse to as hodinu cesty od domova, k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učiteli, abych se učila fortepianu a němčině.“ 

Pan obroční na chvalkovickém zámku, u kterého Barunka Panklová strávila tři léta svého života, se jmenoval Augustin Hoch. Velice oceňoval její nadání a také to, že svou inteligencí převyšovala i jeho vlastní děti. Vynikala, a dost výrazně, i nad nejstarším Vilémem, který měl být o tři roky starší než ona, a kterého tehdy otec připravoval pro vstup na techniku. Betty se opravdu nechovala jako desetileté dítě, ale jako mladá dívka. Například její zájem o praktikanta chvalkovického zámku Leopolda Weisfloga nebyl zájmem dítěte.

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

„Byl to pěkný blondýn, silného těla, ale v tváři žádný výraz: mladý, ještě neokřesaný hoch, dobrý, ale hloupý. Byli jsme spolu dobří přátelé, avšak když se pravilo, že je do mne zamilován, tu jsem se rozmrzela a bylo po kamarádství.“ Sedmnáctiletý praktikant by se těžko sblížil s desetiletou dívenkou. Betty ale v té době nemohlo být deset ani třináct let. Během jejího pobytu ve Chvalkovicích jí bylo šestnáct nebo sedmnáct let a stala se muži obletovanou mladou dívkou. 

Humidor, tedy speciální box na doutníky plný luxusního kuřiva, může stát i desetitisíce. Je nejenom symbolem bohatství, ale i trpělivosti. Zrod doutníku totiž trvá několik let. 

Doutník je složen ze tří druhů tabákových listů – ligero, seco a volado. Ligero jsou nejkvalitnější. Na tabákové rostlině byste je našli zcela nahoře. Jsou tak nejblíže slunci, a proto jsou chuťově i aromaticky velmi výrazné. Listy ze středu tabákové rostliny se nazývají seco – jsou světlejší a jemnější. Tyto listy zrají dva roky. Jako vnější vrstva náplně doutníku se používají listy, které byste na rostlině našli u kořene. Říká se jim volado, dobře hoří a zrají jeden rok. Z jedné tabákové rostliny se přitom sklidí asi jen šestnáct nebo sedmnáct listů za sezónu, které se dají k výrobě doutníků použít. Není však možné trhat je souběžně. Jedním z největších umění je právě odhadnout, kdy je možné ten který list utrhnout, aniž by to rostlinu zahubilo.

Sauna a sedm barev

Listy se suší nejprve volně rozprostřené na speciální látce. Další sušení probíhá v takzvané tabákové sauně, kde se snoubí síla slunečních paprsků, světla, ale také dřeva, z nějž je sauna postavena. K těm nejkvalitnějším patří sušárny z cedrového dřeva. Právě toto dřevo dodává tabáku charakteristickou vůni a vlhkost.

Po pětačtyřiceti až šedesáti dnech sušení a fermentace putuje tabák na dva až tři roky do dozrávárny. Pak je nutné vyschlé listy přebrat. Třídí se, zbavují se ztvrdlých stonků a znovu se suší. Klidně opět dva či tři roky. To už je jasné, které listy budou tvořit náplň doutníku a které se stanou jeho krycím listem. Právě podle krycího listu rozlišují doutníkáři sedm barev doutníku (a také dalších šedesát odstínů), krycí list ovlivňuje chuť. Platí pravidlo (i když ne vždy), že čím je doutník světlejší, tím je jeho chuť slabší, takže pokud začínáte, nekupujte si hned značky Maduro nebo Oscuro, tedy nejtmavší typy doutníků.

Kromě barvy je u doutníku důležitá také velikost. Ta se obvykle měří v palcích. Na papírovém prstýnku, který doutník obepíná, je uvedena nejenom jeho délka, ale i průměr. A zase platí přímá úměra – čím je doutník tlustší, tím bude jemnější. A čím je delší, tím chladnější kouř budete cítit. 

Podstatný je také tvar doutníku. Znalci je rozdělují na parejos, tedy rovné doutníky, a figurados, čili doutníky nepravidelné, obvykle rozšířené nebo vyboulené. Jejich chuť se v průběhu kouření mění. Nejmenší doutníky měří devět centimetrů a mají průměr devět milimetrů, to jsou takzvané mini doutníky. Největší doutníky typu corona či právě churchill mají i osmnáct centimetrů a dvacetimilimetrovou tloušťku.

Nešlukovat, jen převalovat

To však zdaleka není všechno. Dalším velmi podstatným kritériem pro výběr toho správného doutníku je vlhkost. Doutníky s dlouhou náplní, takzvané longfiller, jsou vlhké a ručně vyráběné. Naproti tomu strojově vyráběné doutníky s krátkou náplní sekaných tabákových listů – shortfiller – jsou suché. Vlhké doutníky nemívají odříznutou špičku, proto je nutné to před kouřením udělat. Právě na ně se používá takzvaný humidor, tedy krabice, která zajistí, že doutník bude uschován v té správné vlhkosti.

Existuje však i několik dobrých rad pro kouření samo. Kouř z doutníku se nikdy nešlukuje, vždycky se jen válí na jazyku a vychutnává se. Nikdy se také doutník nesmí típnout do popelníku, jen se nechá klidně dohořet. Doutník se kouří do dvou třetin, dále se totiž usazuje takzvaná močka.

Nejdražší? Máčené v koňaku

Po převzetí moci na Kubě Fidelem Castrem v roce 1959 se o trh s vyhlášenými kubánskými doutníky začal starat monopol Cubatabaco. Ten vyrábí dvaadvacet značek a ročně vyváží až osmdesát milionů kusů doutníků. Na Kubě se opravdu vyrábějí ty nejlepší doutníky na světě, kvalitní tabák však pochází i z Jamajky, Mexika, Brazílie, Kamerunu nebo Dominikánské republiky.

Asi nejluxusnějšími doutníky jsou ty se značkou His Majesty’s Reserve. Nejenom že jsou motané z nejkvalitnějšího tabáku starého osmnáct let, ale jsou také namáčeny do luxusního koňaku Louis XIII de Rémy Martin (běžná „sedmička“ vás vyjde i na osm tisíc dolarů)! Pokud byste ale rádi vlastnili humidor napěchovaný dvaceti těmito luxusními kousky, připravte si patnáct tisíc dolarů!

Velmi drahé doutníky vyrábí i Cohiba pod označením Behike. Není však možné je koupit jednotlivě, ale jenom ve speciálním humidoru, kde je poskládaných čtyřicet kusů doutníků. Jeden humidor stojí 18 860 dolarů, tedy necelých čtyři sta tisíc. Cohiba takové doutníky nepouští do volného prodeje, všechny si je objednávají už předem světoví manažeři a boháči. Kromě těch amerických. Už padesát let totiž ve Spojených státech platí embargo na dovoz kubánských doutníků.

Současná léčba dokáže množení viru HIV v těle zastavit, prodloužit život pacienta o desítky let a snížit riziko přenosu na další osoby. Neumí však lidské tělo zbavit zákeřného viru úplně. Některým virovým částicím se daří zabudovat svůj genetický materiál do nakažené buňky imunitního systému v latentní, tedy spící podobě. Když se pak buňka hostící spící virus setká s jiným mikrobiálním vetřelcem a pustí se s ním do boje, virus se probudí a začne se znovu množit.

Pro HIV pozitivního člověka tak může mít i banální onemocnění fatální následky. Pacient je sice takřka bez příznaků, stále však nad ním visí hrozba propuknutí nemoci AIDS. Podmínkou úplného vyléčení je tedy najít a zlikvidovat všechny nakažené buňky.

Vylákat a zničit

Ačkoli je jich jen zlomek z celkového množství buněk imunitního systému, jedná se o nesmírně náročný úkol. Virus skrytý v buňkách je totiž neviditelný nejen pro naši imunitu, ale i pro současná léčiva. Vědci proto v posledních letech pracují na metodě „vylákat a zničit“ – snaží se dostat virus ven z úkrytu a rychle jej zlikvidovat. Úspěchy metody jsou zatím nejisté. V každém případě by bylo dobré vědět, kde se vlastně virus v těle skrývá.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

A právě zde by mohla pomoci nová studie týmu francouzských lékařů vedených Monsefem Benkiranem a Jeanem Levievrem: Vědci zjistili, že zhruba polovinu nakažených buněk lze odhalit díky přítomnosti specifických bílkovin na jejich povrchu. Objev má velký význam – dosud odborníci ani netušili, že taková „značka“ vůbec existuje. Sice s její pomocí nelze nalézt všechny napadené buňky a navíc výzkum probíhal pouze na buňkách imunitního systému odebraných z krve, takže není jisté, zda budou stejně označeny i buňky z jiných částí těla, je to však jiskřička naděje, že se vědcům podaří najít další poznávací znamení a postupně tak odhalit všechny úkryty viru HIV v těle. 

Společnost World View z Arizony míří do stratosféry. Chtějí provozovat solární energií poháněné balony, které by vyletěly do výšky okolo 46 kilometrů s komerčním nákladem a zůstaly tam po celé týdny, případně i měsíce. Kromě toho firma připravuje také balonový systém Voyager, se kterým mají movití pasažéři cestovat na několikahodinné výlety až do výšek kolem 32 kilometrů.

Letos 21. června hodlá firma vypustit revoluční modul Stratollite na heliovém balonu, který bude mít na palubě slavného pasažéra. Není to odvážný zkušební pilot, ale Zinger, tedy kuřecí sendvič od KFC.

Vesmírný Zinger

Pro lidi z World View je cesta vesmírného sendviče především legrace, jde ale rovněž o zajímavou formu reklamy a pochopitelně i zdroj financí. Kdo by si nekoupil vesmírný Zinger?

TIP: Světové prvenství: Španělé vypustili vesmírnou raketu pomocí balónu

Po Zingeru by ještě letos měli následovat pasažéři, kteří chtějí vidět vesmír zblízka. Konkrétní datum startu ještě stanoveno nebylo, ale na lety systému Voyager se již prodávají lístky. Jeden přijde na 75 tisíc dolarů (tedy přibližně 1 750 000 Kč).

Běžně tvoří zvířecí druhy samci a samice. Jednomu druhu amerických axolotlů (rod Ambystoma) z příbuzenstva mloků to ale asi zapomněli říct. Tito obojživelníci totiž žijí jenom jako samice. Přesto se ale rozmnožují, podobně jako ostatní mloci. Jak to mohou zvládnout?

Zmíněné samice jsou totiž zlodějkami spermií. Páří se se samci celkem tří dalších druhů axolotlů – axolotla modroskvrnného, drobnoústého a tygrovaného. A vypůjčí si od nich spermie. Po spáření proběhnou složité genetické procesy, jejichž výsledkem jsou opět samice zlodějského druhu axolotlů.

TIP: Samci rosniček nakažení zákeřnou houbovou chorobou mají sexy hlasy

Chování těchto axolotlů možná vypadá zvláštně, ale ve skutečnosti v přírodě není až tak výjimečné. Podobně zlodějským druhem je například skokan zelený, který žije i v České republice.

Ve všech teplých mořích blednou a masově hynou korálové útesy. Odborníci se s tím snaží něco dělat - z potopených lodí, letadel či kontejnerů se snaží budovat umělé útesy a vysazovat umělé řasy.

Britští a italští vědci nyní vytvořili gumové řasy, které napodobují červené řasy, neboli ruduchy, tvořící významnou součást korálových útesů. Velkou výhodou umělých řas je, že jim nevadí kyselejší oceán ani vyšší teploty. Umístili je u již existujících útesů, které se nacházejí u pobřeží severozápadní Itálie.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Po 30 dnech se na těchto umělých řasách z netoxických materiálů objevily nárosty bakterií, které jsou prvním známkou kolonizace mořskými organismy. Pokud se umělé řasy dlouhodobě osvědčí, mohli bychom s nimi obnovovat mrtvé korálové útesy.