Rok 1917 se v Rusku nesl ve znamení revolucí. Ta první, únorová, svrhla cara a nahradila jej prozatímní vládou, která měla zemi dovést až k demokratickým volbám. Nový režim se rozhodl převzít závazky carského Ruska a pokračovat ve válce po boku dohodových mocností. Komplikovanou hospodářsko-politickou situaci v zemi však nadále umocňovala skutečnost, že většina problémů z dob monarchie přetrvala. Představitelé prozatímní vlády se navíc museli o moc dělit s tzv. sověty, samosprávnými radami vznikajícími v továrnách i vojsku.

Také situace na frontě spěla do fatální krize; morálka upadala, vojáci odmítali plnit příkazy svých důstojníků (mnohde je dokonce zlynčovali), vytvářeli si vlastní sověty, případně rovnou vyráželi vstříc vytouženému domovu. Letní Kerenského ofenziva (pojmenovaná po novém ministru války) probíhající od 1. července 1917 skončila už po čtrnácti dnech krachem. Poté přišel 18. července nepřátelský protiútok, který zatlačil Rusy hluboko do vlastního zázemí. Pozice prozatímní vlády (v průběhu roku se jich vystřídalo několik) se tak stávala stále vratší. Když ji v říjnu 1917 svrhl bolševický převrat, drtivá většina Rusů ji příliš nelitovala.

Chceme mír!

Jedním z prvních dekretů vydaných novou bolševickou vládou po vlastním uchopení moci v Rusku se stal Dekret o míru, ve kterém Vladimir Iljič Lenin vyzýval válčící strany k okamžitému uzavření míru „bez anexí a kontribucí“. Tedy bez územních nároků a finančních kompenzací. Jakkoli měl dokument spíše propagandistický charakter, byli si bolševičtí vůdci vědomi neschopnosti vlastní země pokračovat v boji proti ústředním mocnostem.

Jak situace na frontě, tak vnitřní situace v Rusku zůstávaly více než napjaté a nová vláda potřebovala čas na konsolidaci vlastních sil. Představa uzavření míru bez toho, aby se Rusko muselo vzdát některého ze svých území, však zněla v uších domácích politiků pochopitelně velmi lákavě. Již v listopadu 1917 tak Rusko uzavřelo s Německem příměří – vyjednávání o míru v Brestu Litevském mohla začít.

Jaké však bylo překvapení ruské delegace, když jí němečtí vyjednavači sdělili své „drzé“ požadavky – bývalé carské impérium přijde o Pobaltí, Polsko a Finsko. Později se objevil také požadavek demobilizace ohromné armády. Císařští vyjednavači přitom argumentovali chytrými tezemi – odstupovaná území nepatřila k etnicky ruským regionům. Nejednalo se tedy v žádném případě o anexi, ale o naplnění myšlenky na právo sebeurčení národů dle Wilsonova programu, v tomto bodě propagovaném samotným Leninem.

Hra o čas

Tváří v tvář tvrdým požadavkům se ruská delegace, v jejímž čele stanul jeden z otců revoluce Lev Davidovič Trockij (1879–1940), rozhodla změnit taktiku. V souladu s bolševickým předpokladem šíření revolučního požáru do celého světa se rozhodla rozhovory co nejvíce protahovat. Doufala přitom ve šťastný osud; předpokládaný občanský neklid měl totiž dle bolševických úvah brzy zachvátit samotné skomírající Německo, případně mělo dojít k válečné porážce ústředních mocností.

Ideálně měl „světový pokrok“ namíchat kombinaci obojího. Co z toho plynulo? Až by se ve vilémovské říši dostali k moci komunisté, byla by dohoda pro soudruhy obou stran jasnou věcí. Bolševičtí delegáti proto vznášeli četné námitky, vysvětlovali a vytáčeli se – nastal boj o čas. Ruští vojáci se na frontě zatím začali bratřit s německými bojovníky, přičemž mnozí neopomněli agitovat pro socialistickou revoluci. Je třeba dodat, že bolševická propaganda nalezla v německých jednotkách jistou odezvu, což prokázaly poválečné revoluční události v Berlíně, Mnichově a dalších německých městech.

Ostatně tento strach z komunismu, jehož kořeny můžeme hledat právě zde, později přispěl k nástupu nacistů k moci. Není proto divu, že v nervózní atmosféře došla delegaci ústředních mocností brzy trpělivost a Trockij dostal 7. ledna 1918 tvrdé ultimátum – Němci a jejich spojenci teď vyhrožovali slabé velmoci novou ofenzivou, tedy pokud rychle neučiní požadované ústupky.

Mír, nebo revoluční válka?

V otázce dalšího postupu došlo mezi bolševickými předáky k tvrdým sporům, které vyvrcholily na III. sjezdu sovětů 8. ledna 1918. Zatímco Lenin radil přijmout mír za každou cenu, Lev Trockij, podpořený většinou delegátů v čele s Nikolajem Bucharinem a Karlem Radkem, prosazoval taktiku „ani válka, ani mír“, jež měla znamenat odchod ruských vojáků z fronty pod heslem „ať si Němci dělají, co chtějí“.

Mírně naivní delegáti kalkulovali s tím, že německé velení tento postup zaskočí a unavení a znechucení vojáci nebudou ochotni postupovat do nebráněného se území. V případě, že by nastíněná strategie selhala a Němci táhli dál do vnitrozemí, navrhoval Trockij „revoluční válku“ po vzoru bojů revoluční Francie z let 1789–1802, do které by se jistě zapojily i široké masy obyvatelstva. I když Lenin považoval takový postup za holé šílenství, ostatní delegáti jej přehlasovali.

Trockij pak 16. února oznámil překvapeným vyjednavačům ústředních mocností, že Rusko vystupuje z války, a poté jednací místnost bez dalšího vysvětlování opustil. Prvotní šok ale v mžiku pominul a reakce Německa a jeho spojenců na sebe nedala dlouho čekat. Záhy došlo na ukončení příměří a německé jednotky takřka bez odporu postupovaly do nitra Rusi. Až na sporadický odpor lokálních domobranců jim přitom nestál nikdo v cestě. Naopak, leckde je dokonce obyvatelé vítali jako sílu, která konečně nastolí pořádek.

Většina Rusů však přistupovala k problému s typickou lhostejností a fatalismem. Ohrožení Petrohradu pak donutilo bolševickou vládu přesídlit do srdce země, do Moskvy. Situace se stala kritickou a ústřední výbor komunistické strany opět ovládly hádky. Lenin apeloval na přijetí podmínek míru i přesto, že ústřední mocnosti opět přitvrdily a k požadovaným územím přidaly Ukrajinu, na části jejíhož území se tou dobou již rodila samostatná republika. „Tyto podmínky je nutno podepsat. Pokud je nepodepíšete, podepíšete rozsudek smrti nad sovětskou mocí do tří týdnů.“

Leninova výmluvnost i hrozba vlastní demise pak spolu s postupem německých formací delegáty tentokrát přesvědčily.

Pokračování: Brestlitevský mír 1918 (2): Hanebná mírová smlouva

Je tráva na druhém břehu tráva zelenější a elektřina levnější? Krásu trávníku statistici z Eurostatu mezi evropskými zeměmi zatím nesrovnávají, ale výši plateb domácností za energie shromažďují každý rok. Co vyplývá z loňských dat?

Češi odebírali 12. nejdražší proud z 36 zemí

Aby jeden statistik nemluvil o koze a druhý o voze, mezinárodní ceny elektřiny se nepočítají v eurech, librách ani zlotých, ale v jednotkách standardu kupní síly (PPS, Power purchasing standard). Stírají se tak rozdíly v národních měnách. Za jedno euro vám může v Berlíně svítit žárovka třeba měsíc, v Norsku klidně půl roku. Když ale utratíte 1 PPS, mělo by světlo v kuchyni vydržet stejně dlouho, ať už osvětluje na talíři lososa nebo klobásu. Jinými slovy, za stejný počet PPS byste v každé zemi měli nakoupit stejné množství zboží a služeb.

Středně velká evropská domácnost, kde žijí 3 až 4 osoby, zaplatila ze odběr elektřiny průměrně necelých 200 PPS. Největší díru do peněženky vypálily hladové zásuvky v portugalských (298 PPS) a německých rodinách (288 PPS). V českých luzích a hájích rozváděly elektrické dráty 12. nejdražší proud ze vzorku 36 zemí. Jak ušetřit na elektřině zas tolik nemuselo trápit skandinávské národy. Laciný proud získávají hlavně díky vodním elektrárnám a geotermálním zdrojům energie.

Cena elektřiny pro střední evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Při nízké spotřebě patří česká elektřina k těm nejdražším

Jiný obrázek dostaneme, pokud navštívíme evropské jednočlenné domácnosti nebo šetřivé páry. Při menší spotřebě narůstá význam fixních měsíčních poplatků za jistič nebo distribuci. V české kotlině proto cena elektřiny v evropském srovnání raketově vystřelí vzhůru.

Pokud tedy bydlíte sami nebo s partnerem, ani se vám nedivíme, že hlídáte jako ostříži, jakou spotřebu mají vaše spotřebiče, protože odebíráte 4. nejdražší elektrickou energii v Evropě. Pokud se neplánujete za levnými energiemi odstěhovat do Osla nebo Reykjavíku, nezbývá vám, než se poohlédnout po nízkých cenách v českém energetickém rybníčku. Jestli se vám vyplatí změna dodavatele, lehce zjistíte v kalkulačce elektřiny.

Cena elektřiny pro střední evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Naopak početné české domácnosti, které odeberou ročně více než 5 MWh, nabíjejí energií své počítače, pračky či vysavače relativně levně. Mezi 36 zkoumanými zeměmi do českých zásuvek teče 14. nejlevnější proud.

Cena elektřiny pro velkou evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Vědci už dlouhou dobu vědí, že cesta na Mars nese zdravotní riziko. Podle nové studie ale hrozí astronautům cestujícím k Marsu proti dosavadním odhadům asi dvojnásobné riziko onemocnění rakovinou.

Francis Cucinotta a Eliedonna Cacao z Nevadské univerzity v Las Vegas to zjistili při studiu nádorů u myší. Oba vědci dospěli k názoru, že může dojít k efektu řetězové reakce, který vystaví riziku vzniku nádoru působením galaktického kosmického záření více buněk lidského těla.

Předešlé vědecké studie se zaměřovaly hlavně na to, jak může záření přímo ovlivnit buňky a hlavně jejich DNA. Cucinotta a Cacao ale studovali nepřímý vliv záření, kdy těžce poškozené buňky ovlivňují buňky zdravé.

Kosmické záření je nebezpečné pro zdraví

Kosmické záření neobsahuje jen jádra atomů vodíku nebo helia. Jeho součástí mohou být také jádra železa, titanu i dalších těžkých prvků. Zásah takovou těžkou částicí kosmického záření může poškodit buňku vysokou úrovní ionizace. Vědci doposud předpokládali, že uškodí jenom souhrnná dávka záření.

TIP: Čeká na astronauty letící k Marsu demence kvůli kosmickému záření?

Rakovina ale není jedinou nemocí, která budoucím astronautům hrozí. Kosmické záření může ovlivnit například fungování nervového nebo oběhového systému, případně vyvolat projevy nemoci z ozáření. Vliv kosmického prostředí na astronauty je ale ještě nutné prostudovat, stejně jako třeba vyvinout technologie, které toto ohrožení v maximální možné míře omezí.

Kdo by nechtěl být kreativnější? Britským vědcům se podařilo uměle zvýšit kreativitu mozku dobrovolníků, kteří pak znatelně lépe řešili problémy vyžadující netradiční přístupy. Nebylo to ale zadarmo.

Aby toho vědci dosáhli, museli pomocí elektrod ve slaném roztoku působit na mozek slabým, ale stálým elektrickým proudem. Tímto způsobem potlačili oblasti mozkové kůry zodpovědné za logické uvažování, poznávací schopnosti, zpracování paměti a také učení. Umělé omezení těchto částí mozku vedlo ve svém důsledku k zvýšení kreativity.

TIP: Geny pro kreativitu zvyšují riziko schizofrenie a bipolární poruchy

Jak je vidět, lidský mozek nezvládá zároveň uvažovat přísně logicky, systematicky a být zároveň kreativní a plný neotřelých nápadů. Proto se nejspíš lidé tak dobře uplatňují ve skupinách. Naše schopnosti se navzájem doplňují a naše omezení se tím redukují.

Ne každé netradiční bydlení musí být extrémně nákladné a okázalé. Dům Benjamina a Ingrid Hjertefolgerových, nacházející se na norském ostrově Sandhornoya, odděluje od okolí skleněná „střecha“. Masivní polokouli si manželé vybrali proto, že chtějí být co nejblíž přírodě. Zároveň jsou oba vegetariáni, tudíž si pod průhledným poklopem, který funguje jako skleník, dovedou vypěstovat vlastní plodiny a žít zčásti nezávisle na vnějším světě. 

Zatímco přímo pod kopulí je tepleji, v obytné části stavby panuje stabilní a příjemné klima. Do obydlí totiž vede důmyslný systém potrubí, který z venku přivádí čerstvý vzduch, jenž se podle potřeby ochlazuje či ohřívá díky konstantní teplotě půdy. Otevřený výhled do krajiny je prý kromě toho k nezaplacení. „Často tu prší nebo fouká silný vítr, a návraty domů do prosklené kopule jsou proto velmi příjemné. I když jste pod střechou, stále máte pocit, jako byste byli venku. V podstatě můžete stát uprostřed deště a být suší. Kapky stékající po skle jsou navíc naprosto kouzelné,“ pochvaluje si bydlení Ingrid.

Severoameričtí páteříčci druhu Chauliognathus pensylvanicus se krmí na květech rostlin a také se tam páří. Mohou se ale při tom nakazit houbou hmyzomorkou druhu Eryniopsis lampyridarum, která s nimi provede hrozivé věci.

Houba rychle proroste páteříčkem skrz naskrz a celého ho ovládne. Přinutí ho, aby vlezl ke květu a vší silou se do něj zakousl. V této pozici páteříček brzy zahyne, ale zůstává velkým nebezpečím pro další páteříčky.

TIP: Zvláštní chutě roztočů: Samci svilušek preferují mrtvé partnerky

Z mrtvolky se šíří infekční spory houby, a pokud je mrtvou samička, tak stálé láká živé samce k páření. Samci přiletí a nakazí se, jako kdyby mrtvá samička byla doopravdy zombie.

Nábytek potřebovali lidé vždy a všude, proto nepřekvapí, že truhlářství patří k vůbec nejstarším řemeslům v dějinách. Dláto, hoblík nebo třeba pilku bychom našli v každé stolařské dílně už ve starověku. Obtížnější to však bylo s pojivovými komponenty. I s tím si ale naši předci dokázali poradit.

Jak nahradit vruty

Místo vrutů se ve starých dobách používaly takzvané dřevěné hřebíky nebo čepy. Nejčastěji sloužily k přidělávání lišt a hran k plochám nábytku, stloukání prken dohromady nebo k takzvaným přitloukaným svlakům v lidové stavbě. Ještě dnes můžete připevnění lišty dřevěnými hřebíky vidět na barokních kostelních lavicích. Dřevěné hřebíky měly tvar dlouhého komolého jehlanu s podstavou ve tvaru kosočtverce nebo čtverce.

Hřebíky se tvořily nejčastěji z tvrdého dřeva (buk, akát, jasan) nebo ze stejného dřeva jako byly spojované díly. Spojované díly se nejprve slepily a potom se provrtaly nebozezem – použít nebozez je důležité, protože na rozdíl od běžného vrtáku vyvrtá kónickou díru. Do díry se potom natloukl dřevěný hřebík a přebytečné dřevo se odřízlo pilkou nebo odseklo dlátem a zahladilo hoblíkem. Někdy se také mohly z přebývajícího dřeva hřebíku vyřezat ozdobné hlavičky.  

Čím slepit dva kusy dřeva

Místo lepidla se používal klíh. V nábytkářství nečastěji kostěný, ale šel využít i klíh z kůže. Základem klihu jsou bílkoviny schopné vytvářet koloidní roztoky. Klíh se nanášel za tepla a i dnes ho lze koupit v potřebách pro výtvarníky. Pro lepení je třeba klihové granulky nechat 24 hodin bobtnat v určeném množství vody (nejlépe podle návodu uvedeného na klihu) a zahřát jej na teplotu mezi 60 a 70 °C. K tomu se dá nejlépe využít vodní lázeň. Po zahřátí se klíh nanese na lepenou plochu a ještě zatepla, dokud neztratí lepivé vlastnosti, se plochy spojí a zatíží. Klíh se nedá použít opakovaně, při každém dalším zahřátí totiž ztrácí lepivé vlastnosti. 

Jupiterův měsíc Io oplývá mimořádně silnou vulkanickou aktivitou. Za existenci sopečné činnosti vděčí Io slapovému působení Jupitera a dalších velkých měsíců této obří planety. Podle astronomů se po jeho povrchu vzdouvají téměř 50 metrů vysoké vlny suchého přílivu. Teplota povrchu Io je −143 °C, avšak vylitá láva může naproti tomu dosahovat teploty kolem +1 400 °C. 

Slapové síly a s nimi spojené vnitřní tření produkují obrovské množství tepelné energie. Horniny se zahřívají, jejich objem se zvětšuje, postupně se mění jejich skupenství a v podobě lávy nebo obrovských dlouhotrvajících výronů směsi plynů a drobných částeček hmoty pronikají na povrch, případně unikají do blízkého kosmického prostoru. Nitro měsíce občas vzkypí a obsah tohoto „přetlakového hrnce“ vyrazí na povrch v podobě sopečných erupcí.

Fotografie měsíce Io, kterou pořídila meziplanetární sonda New Horizonas, zachycují obrovský chochol nad vulkánem Tvashtar. Materiál vyvržený během erupce stoupá přibližně 320 kilometrů nad povrch měsíce.

Ten, kdo získá novou dědičnou vlohu a zajistí si s její pomocí vyšší životaschopnost, ten je evolučně úspěšnější. Jeho populace rostou tam, kde se jiní jen zuby nehty drží. Přežije krize, které jiné smetou do propadliště vymírání. Jak se ale dá k takové zcela nové vloze přijít?

Bakteriální genové tržiště

Vědcům byla už dlouho známá genetická burza, na níž si bakterie vyměňují nejrůznější geny. Výsledky těchto směn se nedají přehlédnout a díky nim vznikají například kmeny bakterií odolné antibiotikům. Geny pro odolnost se často nacházejí v tzv. plazmidech. To jsou krátké úseky dědičné informace, jež se vyskytují volně uvnitř buněk bakterií, mimo mnohem větší porci vlastní dědičné informace. Za určitých podmínek umí bakterie do svého nitra vtáhnout plazmid, který se nachází mimo její buňku. Stačí, aby v sousedství uhynula bakterie s genem pro odolnost k antibiotiku a mezi troskami její buňky se plazmid „povaloval“. Živá bakterie ho může sebrat a osvojit si ho.

TIP: Kluci s klukama, holky s holkama aneb Zvířecí homosexualita jako evoluční cesta

Když se nově vybavená bakterie potká s antibiotikem, všichni ostatní příslušníci jejího druhu hynou. Ona přežívá a využije uvolněného životního prostoru. Pokud jsou tím životním prostorem například plíce a onou bakterií je původce tuberkulózy, nastává v léčbě choroby vážná komplikace. Antibiotikum nezabírá, protože bakterie s vypůjčeným genem dokáže lék rozložit nebo se jinak obrní proti jeho účinkům. Výzkumy mikrobiologů dokazují, že bakterie získávají nové vlastnosti podobnými výpůjčkami cizích genů mnohem častěji než zdokonalováním vlastní dědičné informace.

Nebezpeční i užiteční viroví pašeráci

Ještě větší přeborníci v pašování genů jsou viry. Mnohé z nich se dokážou množit jen tak, že vlastní dědičnou informaci zabudují mezi geny hostitelské buňky rostliny nebo živočicha. Ošálená oběť mylně považuje geny viru za svoje vlastní a vyrábí podle nich součástky pro vznik nových virů. Čas od času se stává, že virus zabuduje své geny i do pohlavní buňky. Pak se stanou geny viru nedílnou součástí dědičné informace hostitele. Rostlina nebo živočich už se nemusí virem nakazit. Dědí jej od rodičů jako jiné dědičné vlastnosti. Takové viry se pak mohou v každé další generaci vynořit jako přízrak z dědičné informace hostitele.

Většina virů zabudovaných do hostitelovy dědičné informace se časem změní na genetický šrot. Genetik při detailním pohledu ještě rozezná „trosky“ viru, ale ty už nejsou s to cokoli s organismem provést. Kupodivu, hostitel není jen obětí. Z genetického kontrabandu virů může vytěžit nejednu výhodu. Člověk si nese mezi třemi miliardami písmen genetického kódu až jednu desetinu úseků pocházejících z virů. To je několikanásobně více, než kolik potřebujeme na svoje vlastní geny. Některé geny virů vstoupily do našich služeb. Například gen pro bílkovinu syncytin využíval kdysi nějaký virus k tomu, aby splynul s buňkou hostitele a snáze pronikl do jejího nitra. Dneska vyrábějí tuto bílkovinu podle instrukcí virového genu naše vlastní buňky. V děloze těhotných žen navozuje syncytin vzájemné splývání buněk, jež je důležité pro správnou funkci placenty. Kdyby nám tento gen najednou někdo sebral, dostali bychom se jako druh do vážných evolučních komplikací a nejspíš bychom vyhynuli.

Půjčka za oplátku

Do dědičné informace živočichů a rostlin geny nevnášejí zdaleka jen viry. Zvládnou to i jiní mikrobi, například cizopasná bakterie Wolbachia pipientis. Tento neuvěřitelně úspěšný parazit žije zřejmě v každém druhém druhu hmyzu. Obývá nitro buněk hostitelů a do nového pokolení se dostává skryt v nitru vajíček kladených samičkami. Čas od času dojde k tomu, že se geny z uhynulé wolbachie vmáčknou do dědičné informace vajíčka. Mušky octomilky tak přišly hned k několika genům wolbachie. K čemu jsou octomilkám dobré, není zatím úplně jasné. Nezdá se, že by bakteriální geny svým novým majitelkám škodily. Ještě větší přesun se odehrál mezi wolbachiemi a broukem zrnokazem čínským (Callosobruchus chinensis). Brouk má do své dědičné informace vmáčknutý prakticky celý genom bakterie. Také jemu to nijak zvlášť nekomplikuje život.

Někdy si bakterie naopak odnese od svého hostitele nějaký ten „genetický suvenýr“. Zcela nedávno se ukázalo, že se tak stěhoval malý úsek lidské dědičné informace do bakterie Neisseria gonorrhoeae, jež je původcem pohlavně přenosného onemocnění kapavky. Lidský gen nese jen 9 % všech linií bakterie. Jestli jim tato informace dodává nějaké zvláštní vlastnosti, zatím to není zřejmé.

Rostlinní handlíři

Genové výměny mezi bakteriemi nebo mezi viry a jejich oběťmi jsou známé už dlouho. S tím, jak vědci začali číst kompletní dědičné informace rostlin a živočichů, narážejí ovšem stále častěji na genové výpůjčky, při kterých majitele mění geny rostlin nebo živočichů. Mezi rostlinami se zdá být přeborníkem v genových výpůjčkách celkem nenápadný novokaledonský keř Amborella trichopoda. Ten byl přistižen s dvacítkou cizích genů. Většina pochází z jiných vyšších rostlin, ale šest genů má původ v různých druzích mechů.Způsob, jakým si amborella pořídila cizí geny, zůstává záhadou.

Poněkud jasnější je historie jiného genového handlu. Středomořský jitrocel vraní nožka (Plantago coronopus) má hned několik genů pocházejících od kokotice Gronovovy (Cuscuta gronovii). Kokotice jsou parazitické rostliny. Mnohé z nich nemají ani vlastní zeleň listovou a nejsou schopné vyrábět si energii fotosyntézou. Jsou odkázané na loupež živin z organismu jiných rostlin. Když kokotice vyklíčí ze semene, začne kolem sebe rostlinka pátrat po plynných molekulách vylučovaných jinými rostlinami. Svou oběť tak vlastně vyčenichá. Natáhne se po ní a pak už se vine vzhůru. Přitom proniká do hostitelské rostliny zvláštními výběžky a těmi oběť vysává. Kokotice se často „odstřihne“ od vlastních kořenů, protože je už nepotřebuje. Intimní propojení kokotice s jitrocelem umožnilo přenos genů z parazita na oběť.

Generální opravy živočišných nezmarů

Výměny genů se nevyhnuly ani zástupcům živočišné říše. Například v dědičné informaci láčkovce nezmara obecného (Hydra vulgaris) objevili vědci geny pocházející z dědičné informace hmyzu. Stejně tak lze nalézt hmyzí geny i v některých mořských ploštěnkách. Z evolučního hlediska celkem nedávno putovaly geny mezi dvěma druhy komárů. Konkrétně od komára Anopheles sinensis ke komárovi Aedes aegypti. Tyto přenašeče různých druhů malárie dělí přinejmenším 145 milionů let samostatné evoluce, ale díky přenosu genů mezi nimi existuje celkem „čerstvé“ genetické pojítko.

Mistry v osvojování cizích genů jsou vířnící pijavenky (Bdelloidea). Ti žijí v kalužích, v mechu a na dalších místech, která mohou kdykoli vyschnout na troud. V takovém případě vyschnou i pijavenky a jejich dědičná informace je přitom rozlámána na kousky. Když se takto pochroumaná pijavenka dostane opět do vody, začne s generální opravou dědičné informace. Použije přitom jako záplaty i zlomky dědičné informace, jež se povalují v okolí. Ty pocházejí z odumřelých buněk cizích organismů, a tak není divu, že se v dědičné informaci pijavenek najdou úseky pocházející nejen z jiných pijavenek, ale také z bakterií, hub nebo rostlin. Mnohé z genů cizího původu nakonec fungují v organismu jejich nového majitele a zajišťují mu nové, výhodné vlastnosti.

Gen uprostřed skoku

Důkladnější pohled do dědičné informace savců, jako je myš, potkan, netopýr hnědavý (Myotis lucifugus), bodlín (Tenrec), komba (Galago), vačice (Didelphis), ale i do dědičné informace ještěrky anolise (Anolis biporcatus) nebo žáby drápatky vodní (Xenopus laevis) odhalil, že všichni tito tvorové sdílejí nedávno vyměněné úseky DNA.

K podobným výměnám dochází často prostřednictvím tzv. skákajících genů čili transposonů. Skákající geny jsou nedílnou součástí dědičné informace živočichů i rostlin. Nejsou v ní odkázány k pobytu na jednom místě a mohou se pohybovat v zásadě dvěma různými způsoby. Buď vytvoří skákající gen svou vlastní kopii a ta se pak vmáčkne na nové místo dědičné informace. Gen pak skáče jakoby „v zastoupení“. Jiné skákající geny umí samy sebe vystřihnout z DNA. Takto uvolněný gen pak může zakotvit někde jinde. Skoky se pak většinou odehrávají v rámci dědičné informace jedné buňky, v jediném organismu. Člověku například hojně poskakují geny ve vyvíjejícím se mozku.

Pokud se má skákající gen vydat na cestu do cizího organismu, využije k tomu zprostředkovatele. V řadě případů se této role zhostí viry. Viroví „genoví doručovatelé“ jsou s to nakazit různé druhy živočichů a přenášejí s sebou „zásilky genů. Jednoho takového virového genového pošťáka zastihli vědci na půl cesty. Doručovatelem je v tomto případě virus z příbuzenstva viru neštovic. Jako odesilatel vystupuje africká zmije perlová (Echis ocellatus). Virus nese ve své dědičné informaci skákající gen zmije a vědci ho našli v krvi západoafrických hlodavců pískomilů mokřadních (Tatera kempi), jimiž se zmije živí. Jak došlo k nákaze hada a pískomilů, není úplně jasné. Ve vzduchu však visí možnost, že skákající gen opustí virus a vmáčkne se do dědičné informace hlodavce. Tím by byl přenos genu mezi zmijí a pískomilem zdárně završen.

Genové kuriozity

Některé bakterie mají na pašování genů založenou celou životní strategii. To je případ půdní bakterie Agrobacterium tumefaciens vybavené zvláštním plazmidem. Ten funguje jako trojský kůň a bakterie ho využívá k ovládnutí hostitelské rostliny. Agrobacterium napadne rostlinu a do jejích buněk vyšle plazmid. Ten obsahuje několik genů. Některé geny spustí v buňkách rostliny produkci hormonů. Buňky se pod jejich vlivem o překot množí a vytvářejí masivní nádor. Jiné geny zajistí, že se v nádoru vyrábí molekuly zvané opiny. Ty pak bakterie využívá jako zdroj živin a energie. Má na ně monopol, protože je jedním z mála organismů, které umí opiny zpracovat. Pašováním genů si tak bakterie uzpůsobí hostitele na míru svým potřebám.

Skutečným výstředníkem v oboru genových výpůjček je portorický stromek Ternstroemia stahlii. Nejen že si půjčil cizí geny od brusnic (Vaccinium), ale naložil s nimi jako se stavebnicí. Některé jeho geny jsou skládačka. Tvoří je pětice krátkých úseků ponechaných z jeho vlastního genu a ty jsou proloženy pěticí úseků z genů, jež pochází z brusnice.

Poněkud nečekaná návštěva překvapila sedmapadesátiletou Britku Shirley Taylor z Hullu. Na kapotě jejího auta se usídlil zhruba dvacetitisícový včelí roj. „Právě jsem se vracela domů, když mi soused poslal esemesku, že mám auto obsypané včelami,“ popsala Shirley okolnosti nezvané hmyzí invaze. Sedmapadesátiletá Britka okamžitě kontaktovala včelaře, kteří dorazili na místo a podařilo se jim roj zpacifikovat.

Proč si včely vybraly právě Nissan paní Taylorové není jasné. Dům, před kterým bylo auto zaparkované, se nachází v husté předměstské zástavbě. Úsměvné vysvětlení invaze ale nabídl Shirleyin manžel – podle něj včely možná k autu přilákalo CD hudební skupiny Bee Gees, které si manželka v autě ráda pouští. Konkrétnější nechtěli být ani přivolaní odborníci – jako nejpravděpodobnější se tak jeví možnost, že roj prostě následoval svou královnu podobně jako v případě auta Carol Howarthové z Walesu.