Bloodhound SSC není jen tak obyčejný automobil. Je to spíše kříženec mezi autem a tryskovou stíhačkou, kterého pohání tryskový motor Eurojet EJ200 ze stíhačky Eurofighter Typhoon.

Bloodhound je ve vývoji už déle než 10 let. Vše ale nasvědčuje tomu, že se vývoj tryskového automobilu chýlí k úspěšnému závěru. Jestli vše půjde podle plánu, tak by měl Bloodhound SSC poprvé vyjet na trať 26. října letošního roku na letišti Cornwall Airport Newquay ve Velké Británii.

TIP: Pokoří rychlostní rekord? V Londýně představili nadzvukový Bloodhound SSC

Nebude to sice ještě rychlostí přes 1 600 kilometrů za hodinu, které by měl Bloodhound dosáhnout, ale i těch plánovaných 320 km/h bude jistě stát za to. První jízdy budou zaměřené na testy motoru Bloodhoundu za nízkých rychlostí.

Je polovina listopadu a moje žena Radana a já se v nekřesťansky brzkou ranní hodinu ploužíme vyschlým korytem říčky v brazilské části mokřadu Pantanal poblíž Sao Bento. Zrovna se zabývám tím, že v duchu spílám všem živým tvorům v okolí za to, že musí být aktivní tak brzy po ránu a ne třeba až po deváté. Na protějším břehu šmejdí nosál a chvíli po něm se ukázal i nemotorný tamandua. Radana jen tak cvičně fotí slunatce, který se k nám blíží podél vody. Nakonec mi to nedá a přidám se k ní také. „Ty vole, vedle tebe sedí jaguár,“ najednou mi Rady šeptem hlesne do ucha.

Ústup před jaguáří matkou

Na tuhle i v jihoamerickém pralese těžko uvěřitelnou větu se dá reagovat jedině s klidem. Žena se zjevně taky ještě úplně neprobrala, myslím si a nahlas říkám: „Jaký jaguár?“ „No, ten vedle tebe, za tou větví!“ „Za jakou větví…?“ ale v tom ho taky uvidím. Sedí jen pár metrů od mého obličeje, pošvihává ocasem a upřeně mi zírá do očí. Po včerejším soaré s jaguářím tygrem mne však hned tak něco nevyvede z míry. Zamířím objektivem na kočku a cvakám. Ostatně Radana dělá to samé…

TIP: Levhart – Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Jaguár si nás nepřestává měřit upřeným pohledem. „Mami, co je to za divné kapybary, ty jsme ještě nebrali“, prohodí žertovně Rady po chvíli a teď mně to „docvaklo“ také. Velké uši, zjevným údivem vypoulené oči – to kotě prostě ještě nevidělo člověka. Kotě! „Tady někde musí být i maminka“, procedím mezi zuby. „Rychle to sbal a padáme, ale opatrně, jen žádné rychlé pohyby. Jestli máme matku někde za zády, je to fakt problém!“ Zároveň přemýšlím, jak dlouho nás ten jaguáří dorostenec vlastně pozoroval a hlavně, jak se k nám mohl přiblížit tak tiše, že jsme ho vůbec neslyšeli přicházet. Přitom chůze v suchém listí hlukem připomíná procházku v corn flakes.

Štěstí u brlohu

Plížíme se podél břehu a tváříme se, že tu vůbec nejsme. „Uf,“ vydechuji s úlevou po padesáti metrech potupného plížení a narovnávám si záda. Jen mimoděk přejedu pohledem hranu břehu asi dva či tři metry nad námi. A tam stojí. Maminka! Ve vší své divoké kráse nervózně švihá ocasem stejně, jako její potomek a zírá dolů přímo na nás. Úplně jsem zkoprněl leknutím, ale ne na dlouho. Jaguár se k mé nezměrné lítosti pomalu, zcela beze spěchu otočil a zmizel za hranou břehu. Okamžitě se drápu až na vrchol prudkého svahu a pak zadýchaně dřepím a dalekohledem pročesávám les v naději, že nádhernou šelmu aspoň na moment zahlédnu ještě jednou.

„Je pryč“, hlásím zklamaně dolů Rady, která mezitím šplhá podél uvolněných kořenů velkého stromu nahoru za mnou. Zadýchaně se postavila vedle kmene, když vtom přesně na místě, kde před okamžikem stála, se ozvalo tupé žuchnutí, provazy kořenů se rozletěly do stran a zpod břehu vystřelil mohutný jaguár. Dlouhým skokem dopadl dolů do bahna na dně říčky. Dvěma, třemi odrazy se pak přenesl až na druhou stranu a dalším skokem vylétl do výše. Aniž by se vůbec dotknul protějšího břehu, vznesl se s neuvěřitelnou silou až nad něj a proskočil stěnu lesa, která se za ním neslyšně zavřela.

To celé trvalo jen pár okamžiků, jaguár je dávno pryč, ale rozfázovaný obraz celé scény ještě stále dobíhá v mé hlavě. Ve zpomalené filmové smyčce dosud fascinovaně zírám na souhru svalů na širokých zádech a na rozdíl od skutečnosti dokonce slyším na pozadí dunivou ozvěnu jaguářích skoků. Také Radana stále třeští oči do místa na protějším břehu, kde šelma zmizela a proměnila se v přízrak. Ale spíš je stále v šoku. Asi jí došlo, že nahoru šplhala ani ne půl metru od jaguáří hlavy. Také mně, jen při pouhém pomyšlení, co by se mohlo stát při očním kontaktu s predátorem z tak bezprostřední blízkosti, běhá mráz po zádech. Teprve při sestupu dolů ze břehu jsme pak pod kmenem stromu objevili prostornou kavernu, zjevně jaguáří brloh.

Pět vzácných setkání

Upravený zápis z mého deníku líčí setkání hned se třemi jaguáry během krátkého okamžiku v korytě vyschlé řeky v linii kratší než sto metrů. Stalo se to brzy z rána a z hlediska chování jaguárů jde o velmi neobvyklý jev. Zvláštní je zejména přítomnost samce poblíž matky s asi šest až sedm měsíců starým mládětem. Byla již matka znovu připravena k páření? Na tuto otázku nedokázal jasně odpovědět ani přítel Rafael Hoogesteijn, přední zoolog nadace Panthera, která se v Pantanalu věnuje výzkumu a ochraně jaguárů.

Snad ještě podivnější je však skutečnost, že jsme spolu s Radanou pozorovali celkem pět jaguáru během tří dnů. Rady je navíc vášnivou „wildlife“ fotografkou a tady se jí podařilo zachytit divoké jaguáry z naprosto bezprostřední blízkosti. Navíc způsobem, o kterém jsem si dosud myslel, že ani není být možný. Naprostá většina snímků „divokých“ jaguárů totiž zachycuje krotká, či jinak manipulovaná zvířata. Popsané setkání se odehrálo na farmě Panthery Sao Bento v brazilském Pantanalu. Vlastně se s jaguáry při své práci malíře divokých zvířat setkávám docela často, ale v naprosté většině zaznamenávám pouze přítomnost stop, typické hlasové projevy, jaguáří značky či zbytky kořisti. Plachý jaguár je však spíše přízrakem a přímá setkání z čí do očí jsou více než vzácná.

Jaguáří „umanutci“

Jaguár (Panthera onca) je nejmocnějším predátorem amerických kontinentů a podle Červeného seznamu IUCN spadá do kategorie Téměř ohrožený. V současné době živoří omezená populace dokonce na jihu USA (Arizona), odkud se území obývané jaguárem táhne dolů až do severní Argentiny. Molekulárně biologické analýzy nečekaně a navzdory tvrzení většiny literatury naznačují, že jaguár netvoří žádné poddruhy a celá populace je geneticky naprosto homogenní. Další překvapení přinesl také výzkum potravních návyků. Jako vrcholový predátor je jaguár sice naprostý oportunista, nicméně zjištění na některých farmách v oblasti Pantanalu (ekosystém mokřadu, savany a opadavého tropického lesa) jsou přesto překvapivá. Nejčastějším úlovkem jaguárů je zde totiž kajman brýlový a teprve potom hojná kapybara a spárkatí sudokopytníci. To samozřejmě nebude platit pro populaci jaguárů třeba v Amazonii, což souvisí s jinou potravní nabídkou.

Pozoruhodný apetit jaguárů úzce souvisí s jejich konflikty s farmáři, poněvadž významná část jaguáří populace žije právě v oblastech extenzívně využívaných k chovu dobytka (venezuelské Llanos, brazilský, bolivijský či paraguayský Pantanal, bolivijské Beni atd.). S Rafaelem jsem se poprvé setkal asi před deseti lety uprostřed Llanos a již tehdy se problémem střetů jaguárů a lidí zabýval. Jeho výzkumy přinesly celou řadu poznatků zcela zásadních pro ochranu jaguárů.

Ukazuje se například, že na farmách, kde je regulován či zcela zakázán lov divokých zvířat a část pozemků je ponechána ladem, jaguáři téměř přestanou napadat dobytek a zaměří se na svoji přirozenou potravu. Ekonomický benefit podobných opatření lze vyjádřit ve statisících korun nemluvě o zachování aspoň části přirozeného ekosystému. Ukazuje se tak, že konflikt farmářů s jaguáry je často zbytečný a je motivován mnoha předsudky a neznalostí. Možných opatření k ochraně, která navrhuje Rafael, je celá řada a osvěta a podpora farmářů ze strany nevládních i státních institucí je jedním z nejdůležitějších z nich. Jaguáří populace ohrožují i další dva zásadní faktory: ilegální lov a zejména ztráta přirozeného prostředí či jeho fragmentace. Proto newyorská nadace Panthera přišla s megaprojektem na propojení vitálních populací jaguára koridory (The Jaguar Corridor Initiative / www.panthera.org). Zprvu čistě idealistická umanutost několika byť zkušených ochranářů a zoologů pod vedením Alana Rabinowitze si ale dnes, kdy jsou úspěchy tohoto projektu naprosto hmatatelné, získává stále větší respekt a obdiv.

Největší šelma Ameriky

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygrovi a lvovi třetí největší kočkovitou šelmou. Stejně jako tygr, i jaguár se zdržuje blízko vody a s oblibou plave.
Variace velikosti a hmotnosti je u tohoto zvířete pozoruhodná. Největší známý samec vážil téměř 160 kilogramů a velikostí se tak téměř rovnal lvům. Byly ovšem zaznamenáni i extrémně malí dospělí jedinci s hmotností kolem 40 kilogramů.

Samice jsou v průměru o 10–20 % menší. Bez ohledu na menší vzrůst mají tito dravci nesmírně silný stisk čelistí a srovnávací studie je podle tohoto parametru (vzhledem k velikosti těla) postavily do čela kočkovitých šelem. Konkurovat jim může pouze levhart obláčkový; tygr i lev mají stisk slabší. Síla jaguářích čelistí umožňuje tomuto lovci neobvyklou smrtící metodu: kousnout přímo do lebky oběti, kterou rozdrtí společně s mozkem, což je pro kořist pochopitelně fatální.

Jaguárů ubývá a tento druh je zařazen mezi téměř ohrožená zvířata (kategorie podle IUCN). Odhadnout počet těchto šelem je velmi těžké a žádné celkové číslo není udáváno. Jsou sice chráněni, ale ještě stále dochází k jejich zabíjení, zejména při konfliktech s rančery a farmáři v Jižní Americe.

Mezi jaguáry se občas vyskytují černě zbarvení jedinci. Této barevné odchylce se říká melanismus. Při vhodném osvětlení je ale i u těchto zvířat možné pozorovat na srsti rozety, které jsou větší než na srsti levhartů (od nichž se liší mnoha dalšími znaky včetně zcela rozdílného výskytu) a jsou vyplněné jednou či více tmavými skvrnami.

Prvním německým obrněným vozidlem s plamenometem se stal PzKpfw I – ovšem pouze ve dvou kusech. K první přestavbě došlo za španělské občanské války, k druhé až roku 1941 v severní Africe, přičemž se tento stroj údajně zapojil do bojů o Tobruk.

Plameňák v akci

Sériové výroby se dočkal až Flammpanzer II zvaný Flamingo (Plameňák), zkráceně PzKpfw II (F), vyráběný na podvozku lehkého PzKpfw II. Na přední části obou blatníků měl malé dálkově ovládané věžičky, z nichž ústily hlavně plamenometu Flamm 40. Zcela nový tvar dostala věž nesoucí nově pouze jeden kulomet. Prostor, který u běžných tanků sloužil k uskladnění munice, zaplnila nádrž s hořlavinou na 350 litrů.

Stačila na zhruba 150 sekundových zášlehů na vzdálenost 40 m. Posádka Flammpanzeru II sestávala pouze z řidiče a velitele, který zároveň fungoval jako střelec. Od ledna do října 1940 se těchto strojů vyrobilo 90 kusů, první dorazily k Wehrmachtu již na jaře 1940. Do bitvy o Francii se však ještě nezapojily. Intenzivně se ale účastnily bojů na východní frontě a již od počátku operace Barbarossa se jich 85 nacházelo u 100. a 101. tankového praporu. V červenci 1941 se vyznamenaly v pouličních bojích ve Smolensku a se Skupinou armád Střed dorazily až k Moskvě.

Jejich ztráty ale postupně rostly kvůli slabému pancéřování a při akcích je musely krýt klasické tanky. Poslední zbylé PzKpfw II (F) velení stáhlo z fronty koncem roku 1942.

Po zkušenostech s boji v městské zástavbě Stalingradu padlo v listopadu 1942 rozhodnutí o výrobě těžších plamenometných strojů na základě PzKpfw III a německá firma Wegmann dostala zakázku na přestavbu 100 kusů. Obdržely oficiální označení PzKpfw III (F), ale obecně se pro ně vžilo jméno Flammpanzer III.

Začaly se vyrábět mezi únorem a dubnem 1943. Obrněnec nesl nádrž s objemem 1 020 litrů, hořlavinu vháněla do trubice pumpa poháněná malým dvoutaktním motorkem. Směs se tak natlakovala až na 17 atmosfér, což umožňovalo větší dosah – až 60 m. Flammpanzeru III zůstaly oba původní kulomety – jeden v korbě a druhý ve věži.

Fiasko u Kurska

Osádka se skládala pouze ze tří mužů, přičemž velitel zároveň obsluhoval plamenomet a kulomet ve věži. První vozidla dorazila na východní frontu na jaře 1943 a před bitvou u Kurska se jich tam nacházelo 41. V tomto střetnutí ale utrpěly devastující zásahy od sovětských protitankových děl.

Nasazení se dočkaly i ve Středomoří a sedm Flammpanzerů III bojovalo i během vylodění Spojenců u italského Salerna 10. září 1943 v řadách 16. tankové divize. Posledních 35 PzKpfw III (F) poté Němci přestavěli zpět na klasické tanky, a přestože v únoru 1944 Hitler osobně prosazoval výrobu dalších plamenometných obrněnců, nedošlo k tomu.

Kořist z Francie

Dalším podobným prostředkem Říše se staly více než třicetitunové PzKpfw B1 (f) a PzKpfw B2 (f), vzniklé z kořistních francouzských tanků Char B1 a novějších Char B1 bis. Těch se po porážce Francie dostalo Němcům do rukou 161, a protože vynikaly silným pancéřováním, Wehrmacht velmi zaujaly. Začal je tudíž zařazovat do své výzbroje a 60 z nich se mezi květnem 1941 a červencem 1942 dočkalo přestavby na ohňometnou verzi. Krátkohlavňový 75mm kanon z korby nahradil plamenomet, ale druhý 47mm ve věži zůstal.

Tyto stroje se zúčastnily bojů na východní frontě již od 22. července 1941 u Skupiny armád Jih, v řadách 102. plamenometného praporu a v létě 1942 bojovaly i na Krymu. Kromě toho je používala i dobrovolnická divize SS Prinz Eugen v Jugoslávii při bojích proti Titovým partyzánům.

Plamenometná vozidla našla u Němců využití hlavně na počátku východního tažení. S výskytem stále většího množství protitankových zbraní u pěchoty se jejich nasazení vzhledem ke krátkému dosahu zápalné směsi stávalo čím dál rizikovější. Minimální šanci na úspěch měly tyto stroje rovněž při střetu s běžnými tanky.

Bumerang je protoplanetární mlhovina ve velmi rané fázi vývoje: Leží zhruba pět tisíc světelných let od nás v jižním souhvězdí Kentaura – a představuje nejchladnější známé místo ve vesmíru. Extrémně nízká teplota je dána plyny unikajícími z centrální hvězdy, které dosahují až do vzdálenosti čtyř světelných let. Plyn se pohybuje rychlostí kolem 590 000 kilometrů za hodinu a ochlazuje okolí mlhoviny na teplotu jen těsně nad absolutní nulou. Hvězda ztrácí každým rokem asi jednu tisícinu hmotnosti Slunce.

Předpokládá se, že mlhovina vznikla z obalu hvězdy v pozdních fázích vývoje, který pohltil menšího společníka, se kterým tvořila dvojhvězdu. To může být důvodem existence ultrachladných výtrysků, které jsou osvětleny světlem centrální umírající hvězdy.

Ačkoliv se myšlenka, že by všichni lidé na světě přešli na veganskou stravu, zdá být zcela extrémní, trendy hovoří jasně: počet lidí, kteří se rozhodli vzdát stravy a produktů živočišného původu strmě roste. V Británii se za poslední dekádu zvýšil počet lidí preferujících rostlinnou stravu o 340 %. Vegetariánský či veganský způsob stravy v současnosti preferuje okolo půl milionu Britů. Ve věkové skupině 16 až 24 let vyznává bezmasou stravu až 20 % lidí.

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Obchodní řetězce se rychle přizpůsobují poptávce a životu bez masa a mléka se oddává stále více celebrit. Také pro vědce, politiky a ekonomy se veganská budoucnost stává velmi zajímavou.

Méně emisí, méně nemocných

Některé studie uvádějí, že kdybychom všichni šli cestou veganů, světové emise z potravin by do roku 2050 poklesly o 70 %. Podle expertů z Oxfordské univerzity by takové rozhodnutí přineslo úspory ve výši 440 miliard liber.

Další vědecké studie předpokládají, že celosvětově praktikovaná veganská strava by přinesla dramatické snížení počtu úmrtí. Globálně by se mohlo jednat až o osm milionů lidí ročně. Změna stravovacích návyků by také přinesla zásadní redukci nákladů na zdravotní péči v odhadované výši 700 až 1 000 miliard dolarů ročně.

TIP: Italský Turín se chce stát prvním vegetariánským městem

Jedna z největších dosavadních metaanalýz, která byla na toto téma zpracována zase naznačuje, že vegetariánská dieta by mohla snižovat riziko vzniku ischemické choroby srdeční a celé řady nádorových onemocnění. Veganská dieta zase vede ke snížení rizika vzniku některých typů rakoviny. 

Stejná studie ale ukázala, že vegetariáni či vegani mají určité nutriční deficity, to znamená, že jim některé důležité složky potravy chybí. Například u veganů se objevovaly nízké hladiny vitamínů D, B6, niacinu neboli vitamínu B3 a některých stopových prvků. Některé vegany oblíbené produkty navíc obsahují spousty kokosového oleje, který má vysoký obsah nasycených tuků. Být veganem tak rozhodně neznamená žít zdravě.

V poušti amerického státu Utah severně od Salt Lake City zaplály velké plameny a vyvalilo se mračno dýmu. Bylo to ale vše podle plánu. Společnost Orbital ATK totiž provedla test raketového motoru, který je klíčovou součástí únikového systému pro kosmickou loď Orion.

Byl to statický test, takže záchranný systém nikam neletěl. I tak to ale byla ohromující podívaná. K nebi vyšlehly plameny o délce až 30 metrů. V Orbital ATK, a také v NASA, pro kterou únikový systém vyvíjejí, jsou spokojeni. Test dopadl na výbornou. Byla to zábava, byl hezký den a vše se povedlo, jak inženýři očekávali.

Záchrana při startu

Raketový motor systému plápolal jen asi 5 sekund, přesně podle plánu. Úkolem únikového systému je okamžitě zareagovat v případě potíží během startu nosné rakety a mohutným odpálením odnést kosmickou loď s posádkou do bezpečné vzdálenosti. Na to by 5 sekund úplně stačilo.

TIP: Test boosterů superrakety SLS pohledem superkamery HiDyRS-X

Charlie Precourt, který má v Orbital ATK na starost pohonné systémy, si pochvaluje spolupráci s NASA a Lockheed Martin při vývoji systému, který zajišťuje bezpečnost astronautů. Bezpečí a pohodlí pro posádky kosmických letů je pro ně zásadní prioritou.

Brzy začne letošní ročník Pařížského aerosalonu, na kterém se objeví řada nových pozoruhodných létajících strojů. Evropské konsorcium Neva Aerospace zde představí „létající čtyřkolku“ AirQuadOne s kolmým startem i přistáním.

Nový stroj z recyklovaných uhlíkových vláken připomíná pozemní čtyřkolku. Nemá kola, nýbrž soubor elektricky poháněných vrtulí. AirQuadOne by měl dosáhnout výšky až 1 000 metrů a letět maximální rychlostí 80 kilometrů za hodinu.

TIP: Revoluční letoun: V Americe dokončili testy prototypu stroje X-plane

Pohánět ho bude baterie o váze 100 kg, která bude představovat jednu pětinu celkové hmotnosti půltunového stroje. Jedno nabití zajistí 20 až 30 minut letu. Neva Aerospace plánují pilotovanou i bezpilotní verzi. Obě verze uvezou asi 100 kg nákladu.

Známého španělského toreadora Ivána Fandiña usmrtil v aréně býk. Stalo se tak během vystoupení v aréně Aire-sur-l'Adour poblíž jihofrancouzského města Pau. Býk Fandiñovi propíchl plíci poté, co se uznávanému toreadorovi zamotaly nohy do pláště a nestačil tak včas uskočit.

TIP: Sadistická zábava: Hořící býk ve španělské aréně

Navzdory obecným představám je usmrcení toreadora býkem velmi vzácnou událostí – ve Francii se tak nyní stalo po dlouhých 96 letech. Ve Španělsku, kde se koná zdaleka nejvíce býčích korid zemřel za posledních 30 let pouze jeden toreador. V loňském roce zemřel na následky zranění způsobené býkem v aréně Victor Barrio.

Iván Fandiño má za sebou hvězdnou toreadorskou kariéru. V aréně debutoval v červnu 2002 v městečku Orduña a během 14 let se vypracoval mezi nejuznávanější španělské toreadory.

Relaxační techniky, meditace, jóda a podobná cvičení jsou obvykle považované za prospěšné, pokud jde o duševní zdraví a emoce. Vědci ale neustále zjišťují, že prospěch meditací sahá ještě mnohem dál.

Britští a nizozemští badatelé ale nedávno zjistili, že meditační cvičení zasahují lidský metabolismus tak, že dovedou zvrátit procesy, které vedou k zánětu a onemocněním.

Prostudovali celkem 716 dřívějších vědeckých studií a podařilo se jim zjistit, že se lidem, kteří meditují nebo cvičí jógu, snižuje produkce látky ze skupiny nukleárních faktorů kappa B (NF-kB).

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Tato látka přitom zapíná geny zodpovědné za produkci takzvaných cytokinů, molekul zodpovědných za tvorbu zánětů. Záněty mají svůj význam, když jsou ale v těle dlouho a ve velkém počtu, zvyšují riziko rakoviny, urychlují stárnutí a mohou vést i k depresím. Méně jógy tedy znamená méně cytokinů a tím i pevnější zdraví.