Turista, který vykročí do ulic Kyjeva s knihou o jeho dějinách, si záhy uvědomí, jak významnými místy prochází. Město vzniklo v 9. století na pahorcích obtékaných mohutným Dněprem a v dalších staletích se z něj rozvinulo impérium Kyjevské Rusi. Říše vyplnila prostor mezi zářícím světlem Byzance a Západem, který po staletích chaosu opět povstával ke své někdejší slávě. Mocný slovanský stát se ustanovil jako „třetí kultura“, jež měla definovat evropskou identitu svým vlastním způsobem. K duchovnímu i politickému odkazu spojenému se založením města v 9. století se dnes hlásí jak Ukrajinci, tak Bělorusové a Rusové. 

Křesťané a pohané

Na tyto historické kořeny si můžete sáhnout při návštěvě vršku zvaného Kyjevica. Právě tam měla vzniknout prvotní slovanská pevnost a později i srdce sídelního města – podle legendy založeného třemi slovanskými bratry Ščekem, Choryvem a Kyjem. Prvními skutečně doloženými vládci však byli Seveřané. Zakladatelem nejranějšího slovanského státu se podle kronik stal skandinávský náčelník Askold a jeho vikingská družina. Otěže ovšem záhy převzal Askoldův schopný a bezohledný bratr Oleg a zakrátko proměnil Rus v dominantní mocnost východní Evropy. 

Na vršku samotném však mnoho památek nenajdete. Stojí tam pouze nízká kamenná zídka, jež kopíruje půdorys někdejší pevnosti, a několik kamenů používaných pro první křesťanské křty. Místo ovšem není jen domovem pravoslaví – nedaleko se tyčí i novodobé dřevěné sochy pohanských bohů, k nimž se prý chodí pravidelně modlit místní aktivní pohané. Bitva o duchovní osud národa zjevně ještě není završena, protože během jejich bohoslužeb se údajně v okolních kostelech hlasitě vyzvání, aby bylo jasné, která víra má navrch. 

Potemnělé obrazy

Z památek si v hlavním městě určitě nejvíc užijete kostely a kláštery postavené v duchu tzv. ukrajinského baroka. Gotický sloh se metropoli zcela vyhnul, protože ji v roce 1240 téměř zničili Mongolové a její obnova zabrala jistý čas. Zmíněná specifická barokní forma vás však zasáhne v plné síle svými opulentními zlatými věžemi či zlatými oltáři s pozlacenými ikonami – a zlato uvidíte dokonce i na nástropních freskách řady chrámů. 

Při pohledu vzhůru se zdá, jako by všechny malby byly neudržované, tmavé a zašlé, což ovšem kontrastuje s blýskajícím se lemováním rouch světců a svatozářemi. Průvodce vám však vysvětlí, že se malby naopak udržují velmi precizně: Jejich „zašlost“ je zcela záměrná a jako temné je už stvořili původní mistři. Na rozdíl o jásavého středoevropského baroka totiž nemají odvádět pozornost od boží milosti sestupující z nebes, kterou reprezentuje právě zlato. 

Život v jeskyních

Vrchovatě si svatých výjevů můžete užít při návštěvě jednoho z nejdůležitějších center pravoslavného světa – Kyjevskopečerské lávry. Pro anglicky mluvící cizince jde o nevyslovitelný jazykolam, název však v překladu neznamená nic tajemnějšího než „jeskynní klášter“. Tamní jeskyně ovšem nepředstavují pouze dílo přírody: Naopak, po staletí je aktivně budovali a rozšiřovali zbožní muži, kteří na místo přicházeli najít spojení s Bohem.  

Podzemní systém tvoří dvě nezávislá ramena, a pokud se rozhodnete zavítat dovnitř, neměli byste trpět klaustrofobií. Chodby jsou v některých místech široké jen půl metru a strop se často klene těsně nad hlavou průměrně vysokého člověka. Stísněné tunely vedoucí do kaplí a cel navíc mnoha bratrům k přísnému rozjímání nestačily – mnozí se tedy nechali zazdít do miniaturních kobek, kam jim pak ostatní mohli prostrčit pouze misku s vodou a jídlem. 

Asketická tradice ovšem zdaleka nevyhovovala všem příchozím. Nad jeskyněmi proto záhy vyrostl komplex církevních budov, který pak zvelebovaly generace patriarchů, hlav ukrajinské církve. Dnes se celý areál řadí na seznam UNESCO a po právu patří mezi divy Ukrajiny. Jako první přitom váš pohled jistě upoutá 97 metrů vysoká zvonice, jež v době svého dokončení v roce 1745 představovala největší stavbu svého druhu na světě. 

Stalinova éra

Pokud vaše srdce netouží po památkách dávné historie, najdete v metropoli nejeden betonový odkaz na doby nepříliš vzdálené. V éře největší „slávy“ Sovětského svazu byl Kyjev po Moskvě a Leningradu (dnešním Petrohradu) třetím nejvýznamnějším městem rudého impéria. Ačkoliv se po úvodních turbulencích bolševické revoluce považoval spíš za provinční „zapadákov“ a hlavní město se nacházelo v Charkově na východě země, v roce 1934 se státní správa přesunula právě do Kyjeva. 

Město se mělo stát vzorem při budování všech ostatních sídel pro nového, socialisticky smýšlejícího člověka a Stalinovi architekti dostali volnou ruku. Řada historických budov v centru byla srovnána se zemí a ty nejvýznamnější, jež mohly zůstat stát (jako například katedrála sv. Žofie), byly zkonfiskovány. Na volných prostranstvích pak vyrostly nové, monumentálnější stavby. 

Kyjev měl smůlu, neboť v té době ztrácel na oblibě tzv. konstruktivismus. Zmíněný architektonický směr se snažil v mezích sovětských možností odpovědět na tehdy převládající moderní funkcionalismus, v jehož duchu vznikla například slavná brněnská vila Tugendhat. Spojení praktičnosti s futuristickým designem se však příliš nezamlouvalo Josifu Stalinovi, který se stal v roce 1934 na XVII. sjezdu komunistické strany definitivně nikým neomezovaným vládcem. Konstruktivismus, jenž dal novou tvář Moskvě i Charkovu, se tak do podoby Kyjeva promítl jen málo. Místo toho nastoupila „nová klasika“ inspirovaná antickým ideálem, v níž si liboval například i Adolf Hitler. 

Pompa, mramor a žula

Nejmasivnější oslavou tohoto stylu se stalo samotné srdce města, náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) a přilehlá třída Chreščatyk. Pouze 1,3 kilometru dlouhý bulvár projdete z jednoho konce na druhý za dvacet minut, je však dokonalou učebnicí totalitní architektury. Pokud se v jeho severní části postavíte k náměstí čelem, najdete na levé straně bulváru všechny klíčové instituce města: radnici, hlavní poštu, státní televizi i rádio. Architekti jim dopřáli sídla hodná jejich významu a měli k tomu i dostatek prostoru: Za druhé světové války totiž ustupující sovětská armáda celé centrum podminovala a při příjezdu německých okupantů jej obrovskou explozí smetla. 

Během poválečných oprav se bulvár rozšířil o sto metrů, stal se hlavní tepnou města a po nástupu kapitalismu i nejdražší ulicí v zemi. Za slunného dne si můžete naplno užít pompézní domy obložené masivními bloky mramoru, žuly či pískovce. Navzdory své „obludnosti“, jež nijak nebere ohled na velikost člověka, je však celá ulice stylově čistá a milovníkům historie přináší procházka po jejích chodnících čirou radost. 

Krvavé náměstí

Skutečným srdcem města je ovšem samotný „majdan“. Právě tam se odehrávaly všechny velké změny v novodobé ukrajinské historii, včetně zatím poslední revoluce – tzv. euromajdanu, který před třemi lety svrhl zkorumpovaného prezidenta Viktora Janukovyče. Právě tam stovky tisíc lidí protestovaly a žily v provizorních stanech. A právě tam nakonec začaly létat dlažební kostky a Molotovovy koktejly, načež padly i výstřely, jež připravily o život na sto aktivistů a sedmnáct mužů zákona. 

TIP: Apokalypsa v charkovské továrně: Hřbitov vysloužilých tanků

Dnes však na náměstí kromě pamětních desek připomínajících oběti najdete především dobře oblečené Kyjevany spěchající do práce či brouzdající po obchodech, jež se nacházejí nejen v okolí, ale také v podzemí přímo pod prostranstvím. „Optikou“ majdanu by se mohla celá Ukrajina jevit jako prosperující země. Nenechte se však pozlátkem hlavního města oklamat. Ruská intervence odřízla stát od jeho průmyslového zázemí na Donbase, ekonomika se potácí v hluboké krizi a lidé s největším potenciálem odcházejí do zahraničí – za posledních pět let se ukrajinská populace smrskla o víc než tři miliony na současných 42 milionů a roční hrubý domácí produkt klesl za stejnou dobu na polovinu (aktuálně činí 66 650 Kč na hlavu v porovnání s 501 619 Kč v České republice). 

Jako turisté však při návštěvě metropole nic z toho nepocítíte: Kyjev je evropským městem se vším všudy. Starost by vám tak mohla dělat snad jen cyrilice, kterou je psána většina tamních jídelních lístků i názvy ulic. Nicméně s několika chytrými aplikacemi snadno přežijete. 

V moři se stále něco děje. U Buxtonu na pobřeží Severní Karolíny se v Atlantiku během posledních měsíců objevil nový ostrov. Místní úřady ale varují případné návštěvníky, že ostrov je pro lidi nebezpečný.

Písečný Shelly Island

Nový písečný ostrov tvaru písmene C měří na délku asi 1,6 kilometru a široký je 146 metrů. Jedenáctiletý syn ženy, která se k ostrovu dostala mezi prvními, ho pojmenoval Shelly Island. V těchto místech nejde o nic extra výjimečného. Pobřeží se zde neustále mění. Nový ostrov buď zase zmizí v moři anebo se něj stane součást zdejší krajiny.

TIP: Aljašský ostrov Bogoslof za poslední měsíc zdvojnásobil svoji rozlohu

Mezi ostrovem a pevninou je pouhých 15 metrů mořské hladiny. Číhá tam ale celá řada rizik. Oblast je vyhlášená jako loviště rybářů a písek je zde plný použitých rybářských háčků. Také tu bývá k vidění mnoho žraloků a rejnoků. Úřady se ale nejvíce obávají silného proudu mezi ostrovem a pevninou, který by mohl odnést méně zkušené plavce daleko od břehu.

Pro ruské dělostřelectvo konstruktéři vyvinuli nový zbraňový systém 2S35 Koalicija-SV, který má nahradit současné samohybné houfnice 2S19 Msta-S ráže 152 mm. Nová zbraň s nominálně shodnou ráží i na první pohled vypadá celkem podobně, jenže zdání klame. Systém Koalicija-SV představuje v několika ohledech revoluční prostředek.

Jeho mohutná věž postrádá lidskou obsluhu, protože tříčlenná osádka sedí opět v čele korby; v současné podobě komplet 2S35 používá modifikovaný podvozek tanku T-90, ale pro sériové exempláře se počítá s využitím nové platformy Armata.

Přesun osádky do korby dovolil mimo jiné zcela nový samočinný nabíjecí systém využívající modulární prachové náplně (takzvané kartuše) pro dosažení různých úsťových rychlostí a nabízí palbu rychlostí asi 16 ran/min.

Demonstrátor kompletu Koalicija-SV měl dokonce dvě hlavně, ale toto řešení návrháři nakonec opustili jako příliš složité. Famózně působí plánovaný maximální dostřel, protože s využitím nové munice s přídavným raketovým pohonem a s naváděním přes družicovou soustavu GLONASS má houfnice Koalicija-SV pálit až na 70 km.

Kterou hvězdu zahlédneme na letním soumrakovém nebi jako první? Naoranžovělý Arcturus ze souhvězdí Pastýře? Nebo snad modrobílou Vegu z Lyry? Či nažloutlou Capellu z Vozky? Stejně tak je ovšem možné, že to bude některá z nápadných planet. Po celé prázdniny budou na podvečerní obloze zářit hned dvě: Jasnější žlutobílý Jupiter nalezneme v souhvězdí Panny nízko nad jihozápadním obzorem, zatímco nažloutlý Saturn objevíme v područí Hadonoše nad jihem. 

Zatímco první z nich bude nebe okupovat pouze pár hodin po západu Slunce, Saturn se zdrží podstatně déle. V červenci bude pozorovatelný téměř po celou noc kromě rána. Zapomenout bychom neměli ani na velmi jasnou Venuši, která jako Jitřenka opanuje ranní oblohu nad východem. Do blízkosti výše uvedených těles se navíc v průběhu prázdnin sem tam dostane i Měsíc (viz přehled zajímavých úkazů).

Do středu hvězdného ostrova

Pokud opustíme Sluneční soustavu, můžeme se zaměřit třeba na vzdálené galaxie. Vždyť na letním nočním nebi spatříme některé z nich i pouhýma očima. Začněme však naším vlastním hvězdným ostrovem, jenž obsahuje několik stovek miliard stálic – a mezi nimi i Slunce.

Galaxie má tvar velmi plochého disku, v němž jsou hvězdy, mezihvězdný plyn a prach uspořádány do tzv. spirálních ramen. Při pohledu zvnějšku tak náš kosmický domov připomíná obří větrník o úctyhodném průměru 120 tisíc světelných let. 

Všechny stálice, jež na nebi vidíme pouhýma očima, i naprostá většina hvězd, které zahlédneme dalekohledem, patří pouze do naší Galaxie – stejně jako veškeré mlhoviny či hvězdokupy. Nejvíc mezihvězdné látky i stálic se soustředí v jejích středových partiích, v oblasti tzv. centrální výdutě. Pozorování přitom nasvědčují, že se tam ukrývá rovněž obří černá díra.

Ke galaktickému jádru můžeme pohlédnout také pod letní oblohou: Stačí se zadívat do souhvězdí Střelce. V uvedeném směru, ve vzdálenosti zhruba 27 tisíc světelných roků, leží střed Galaxie. Výhled na něj nám zakrývají hustá mračna mezihvězdného prachu, kdyby však zmíněná clona zmizela, zářilo by galaktické jádro na nočním nebi podobně jako Měsíc v úplňku!

Struktura našeho hvězdného ostrova se ovšem na obloze zrcadlí i v dalších místech: třeba v Mléčné dráze, jež se táhne napříč letním nebem od souhvězdí Štíra a Střelce přes Orla, Labuť a Kasiopeju až po Persea a Vozku. Pokud se do mlhavého pásu zadíváme byť jen malým dalekohledem, spatříme přehršel slaboučkých hvězd, které nám při pohledu očima splývají. Sledujeme-li totiž Mléčnou dráhu, díváme se napříč plochým, ale značně širokým galaktickým diskem. Proto tam zahlédneme výrazně víc stálic než v okolních částech oblohy, kdy náš pohled směřuje nad rovinu galaktického disku či pod ni.

Východy a západy Slunce

Dne 22. července 2017 v 17:15 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východním obzorem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný nízko nad jihozápadním až západním obzorem
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě večera

Úkazy na nebi

• 3. července – Země nejdál od Slunce v roce 2017 (152,1 milionu kilometrů)
• 6. července – setkání Měsíce, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na noční obloze
• 14. července – setkání Venuše a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na ranním nebi nízko nad východem
• 20. července – setkání Měsíce, Venuše a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na ranní obloze nízko nad východem
• 28. a 29. července – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na večerním nebi nad jihozápadem
• 30. července – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 27° od Slunce)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Midelt rozhodně není žádné výstavní město, ale jako výchozí bod do zasněžených hor má své kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Při tradičním posezení u čaje se tady seznamuji se Simirem, příjemným výřečným Berberem, který je mužem mnoha profesí. Využívám tedy nejen jeho skromného čistého hotelu, ale také se necháváme odvézt autem dále do hor.

Frontální útok na turisty

Podle kusých informací, které mám k dispozici, leží nedaleko města bývalé stříbrné doly a zajímavá soutěska řeky Aouli, již lze navštívit i v rámci odpoledního výletu. Mí berberští hostitelé o ní prý dobře vědí a samozřejmě ihned nabízejí odvoz přímo na místo. Vzhůru do zajímavě tvarovaných a erozí šrafovaných hor vede velmi slušná asfaltka a tak zanedlouho stojíme u obrovských, již dávno opuštěných olověných dolů v blízkosti vesnice Mibladen.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů aneb Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že tato lokalita patří vedle ložisek olova k předním světovým nalezištím dalších nerostů, především pak nádherných krystalů vanaditinu. Není problém najít tady několik menších, všemi barvami hrajících nerostů, ale potíže mi dělají zdejší vesničané, kteří si zdroj obživy úzkostlivě střeží. Vůbec nejvíc práce ovšem dá ve zdraví, důstojně a s neodlehčenou tobolkou odolat frontálnímu útoku místních prodejců. Nakonec se však vymaním z obležení a cesta pokračuje dál.

Dobře utajený kaňon

Silnice je pořád slušná, ale v určitém bodu z ní musíme sjet a pouštíme se o poznání horší cestou do skalami sevřeného kaňonu. Překonáváme několik chatrných mostů a konečně dojíždíme k řece Muluya. Tato významná marocká řeka (je 550 kilometrů dlouhá a v Maroku má největší povodí o rozloze 53 000 km²) vyhloubila právě v těchto místech nádherný skalnatý kaňon, který díky své opuštěnosti úspěšně uniká pozornosti turistů.

Bohužel jeho nejkrásnější a nejdivočejší část poněkud odlišným způsobem uniká i naší skupině. Nedávné deště se totiž podepsaly nejen na vzhledu řeky, která barvou i silou připomíná slavnou čínskou Žlutou řeku. I skromný kousek průrvy, který máme možnost zahlédnout, ale poskytuje docela dobrou představu, jak to asi vypadá o kus dál.

Sprcha na začátek

Masív Djebel Ayachi je od Mideltu vzdálen dobrých 30 kilometrů, a tak přijímáme nabídku odvozu blíže k horám. Zadarmo to samozřejmě nebude, ale dohodnutá částka nikoho nezruinuje. Počasí se po propršených dnech stále nechce vzpamatovat a tak už nás neudivuje, že jakmile dorazíme k úpatí hor, spouští se drobný déšť. I za těchto podmínek se ale těšíme na první cíl našeho pobytu v horách – impozantní kotlinu Cirque de Jaffar.

Ze sucha a tepla auta jsme pro špatnou sjízdnost vyhozeni na otevřené, větru a dešti vystavené pláni. Není to zrovna šťastný začátek, ale skalní amfiteátr Cirque de Jaffar naštěstí není daleko. Nacházíme jej spíše instinktivně, neboť automapa v měřítku 1:800 000 není žádné terno a pro pohyb v horách je spíše k smíchu. Ačkoli … elementární profil terénu zde je zaznamenán, tenké vlásenky lokálních cest také, takže lepší něco než nic. Déšť naštěstí ustal stejně rychle, jako začal a zdá se, že slunce nakonec svůj boj s mraky přece jen vyhraje. První pohled z okraje kotliny je ovšem spíše zklamáním. Po pravdě řečeno jsem čekal víc, ale krása mnohých koutů světa je skrytá a jejich skutečný půvab vyniká až postupně. A nejinak tomu je i v tomto případě.

Horká země se studeným srdcem

Opouštíme prašnou cestu a scházíme rovnou ze svahu k několika osamělým kamenným stavením, postavených na dně kotliny. Teprve odtud vyniká kaskádové uspořádání skalních vrstev svahu, které obklopují celou kotlinu. Tak trochu mi to připomíná slavný „cirk“ Gavarnie v Pyrenejích. Chybí jen vodopády a davy lidí, ale ty s radostí oželíme.

Náš pohyb je rychle zaregistrován skupinkou dětí, které nám s pokřikem běží vstříc. Na to jsem v těchto zeměpisných šířkách zvyklý a jsem připraven čelit žádostem o „dirham-gumi-bombon“ jako všude jinde. Nic takového se však kupodivu neděje a děti s námi mají odlišný záměr. Jsme pozváni do domu, pohoštěni čerstvým chlebem a nabídka k ubytování na sebe nenechá dlouho čekat. Nejedná se o bezplatné přespání, ale obchod nelze jen tak odmítnout. Tento kout hor koneckonců neznáme a tak je představa relativně bezpečného „základního tábora“ lákavá. Jedna z nevábně vyhlížejících kobek stavení je pomocí koberců velmi rychle přeměněna v útulnou ložnici. Vrcholem je pak instalace sálajících kamen, která s nadšením vítáme, uprostřed prostoru. O Maroku se hovoří jako o „horké zemi se studeným srdcem“ a konec března s množstvím sněhu ve vysokých polohách toto přirovnání jen potvrzuje.

Zdání nejvyšší hory Atlasu

Náš první průzkum vede do nádherného sevřeného kaňonu Gorges de Jaffar. Jde o přirozenou vstupní bránu k cestě na hlavní hřeben Ayachi, neboť protíná skalnatý val severního předhůří. Jdeme kolem potoka po zprvu znatelné pěšině. V závěru soutěsky se ale skalní stěny přibližují sotva na pět metrů a my musíme brodit rychle tekoucí říčku. Tento úsek patří zároveň k vizuálně nejdramatičtějším pasážím skoro čtyřkilometrového kaňonu, na jehož konci se dostáváme do ledového dechu masívu Ayachi.

Vše leží pod několikametrovou přikrývkou sněhu. Namrzlý firn však perfektně drží, a tak se můžeme přímo po spádnici vydat vzhůru ke kobaltovému marockému nebi. Dosažení hřebene obrovského valu masivu Ayachi nebude normálně nijak tvrdý oříšek, ale za stávajících podmínek je postup od výšky kolem 3 000 metrů nesnadný. Strmý „betonový“ sníh nás zkrátka nepouští dál. I z této pozice lze ovšem přehlédnout značný kus krajiny a poznat, jakou geografickou strukturu celý tento poněkud opomíjený horský prostor vlastně má.

Dominantní je zde 50 kilometrů (!) dlouhý a prakticky jednolitý vápencový hřeben Djebel Ayachi, jenž působí dojmem samostatného pohoří. Ten pak na severu doprovází o něco nižší, souběžně ležící hřeben (výšky do cca 3 400 metrů). Na jihu se pak rýsuje neméně dramatický a ještě delší řetěz hor Djebel Maoutfoud (až 3 300 metrů). Na východě se všechny hřebeny pozvolna snižují do labyrintu několika impozantních kaňonů, vyhloubených tajícím sněhem. Je zajímavé, že přes blízkost horkého dechu Sahary, která je skutečně „za humny“, zde sníh leží až do června a v některých lokalitách vydrží dokonce celé léto. Zajímavým prvkem všech hřebenů masivu je výrazný kontrast mezi dramaticky formovanými skalnatými severními srázy oproti mírně modelovaným svahům jižním. Vzhledem k impozantní siluetě mohutných a takřka z úplné roviny vyrůstajících hor nepřekvapí, že Djebel Ayachi byl dlouho považován za nejvyšší horu Atlasu.

Dominanta marockých stromů

Po dvou relativně volnějších dnech je načase vyrazit na přechod hor. Je nám jasné, že nejvyššími pasážemi to kvůli množství sněhu nepůjde. Dostatečně vysoké, přitom na první pohled schůdné úpatí severního „předhřebene“ je však k našemu záměru jako stvořené. Je pravda, že vůbec nevíme, do čeho jdeme. Času však máme relativně dost, stínování terénu v automapě slibuje logické vedení přechodu ke šťastnému konci a tak s vidinou objevné cesty míříme do sladké nejistoty. Ze dna kotle Jaffar vede vzhůru nejprve slušná cesta, oblíbená především vyznavači off-roadů (jak jsme posléze zjistili), dále k východu se však vydáváme jen po chatrné pěšině, která se ostatně brzy zcela ztrácí.

Naším jasným prvotním cílem je výrazné sedlo, kam je nutné prodrat se trnitými porosty. Ty jsou tvořené především pravděpodobně trsy pryšců a keřů Retama, mezi nimiž můžeme rozeznat mnoho dalších zástupců zdejší flory, jakými jsou skalničky Alyseeum spinossum s nádherně fialovými květy nebo vzácněji místní endemity (např. Polygala Balausae nebo Bupleurum spinosum).

Suverénním vládcem marockých hor je ovšem jalovec (Junipherus), který pokrývá až třetinu území zalesněných ploch Maroka. Tato dřevina odolá nejen drsným chladným zimám, ale také spalujícím letním vedrům. Přesto, především kvůli lidské činnosti (např. pastvě), byl zaznamenán u tohoto symbolu marockých hor největší až 90% úbytek výskytu. Mohutné marocké jalovce by „má milá rovnýma nohama“, jak zní část textu známé písně, asi sotva přeskočila. Zde se jedná až o 18 metrů vysoké stromy. Značná část místních jalovců je dnes však spíše jen smutným mementem někdejší krásy. Torza sluncem a větrem vybělených kmenů však vizuálně skvěle doplňují pouštní charakter krajiny.

Cesta pod marocké nebe

Dostáváme se do vyhlédnutého horského sedla, kde se cesta v mírném oblouku láme do dalšího údolí. Zanedlouho narážíme na upravený pramen vody, který zde má cenu zlata. Navíc lze v jeho okolí slušně tábořit, takže o místě spánku je rozhodnuto. Volného odpoledne využívám na „krátký“ průzkum, z něhož se nakonec (ostatně jako vždy) vyklube docela slušná túra, končící na hraně hřebene ve výši kolem 2 800 metrů.

Mimo impozantního výhledu na celý hřebene Djebel Ayachi mi tenhle výšlap přináší tip na další den. Právě tudy totiž vede snad nejschůdnější nástup na severní hřeben. Po mrazivé noci (dobrých minus 10 stupňů) se skutečně druhý den vydáváme vzhůru a dosažená výška 3 080 metrů bezejmenného vrcholu byla asi nejen českým prvovýstupem, ale bezesporu i vyvrcholením celé akce.

Zbývá „jen“ dojít do civilizace. To znamená vymotat se z nepřehledného bludiště suchých vádí a skutečně divokých skalnatých kaňonů, přebrodit několikrát kalnou vodu divokých řek z tajícího sněhu a pak už došlapat cestou necestou závěrečných 20 kilometrů do Mideltu. Masív Ayachi představuje fantastický a lákavý horský cíl. Zdejší hory jsou úžasným místem, které ještě stále vzdoruje náporu turistů. Je to cesta do prostoru, který stále ovládají kočovní pastevci, vítr z horké Sahary a temně fialové marocké nebe.

Jak se neztratit v Maroku

Jak se tam dostat
Díky nabídce nízkonákladových leteckých společností lze s přestupem (např. přes Bergamo) doletět do severomarockého Fesu. Odtud jezdí několikrát denně autobus přímo do Mideltu, což reprezentuje cca 3–4 hodiny jízdy.
Velmi výhodné jsou charterové lety z Německa do marockých měst jako Agadir, Casablanca, Rabat, Tanger apod. 

Měna
Marocký dirham (MAD). V přepočtu se kurz pohybuje stále okolo hranice 2,00 Kč. Maročané však ochotně přijmou eura, méně ochotně pak dolary.

Jak tam cestovat
Nejlépe místními linkami. Ceny jsou přijatelné. Vhodné je využít i hromadná taxi, či mikrobusy. Pro stopování je pak země jako stvořená (raději ale ve skupinkách, než jednotlivě – což platí celosvětově). Výhodou arabských zemí je, že se po dohodě dostanete odkudkoliv kamkoliv…

Ceny
Mnoho levných hotelů najdete v Mideltu, v horách samotných pak potřebujete vlastní stan (také lze využít nabídky ubytování u Berberů v kotlině Jaffar). Veškeré potraviny je nutné vzít s sebou. V níže položených oblastech jsou voda, potraviny i ubytování velice levné. Záleží samozřejmě na oblasti a s ní spojeným cestovním ruchem.

Co byste měli vědět
Maroko je muslimským státem a je vhodné dodržovat základní zvyklosti a návyky místních obyvatel. Maročané však jsou shovívaví, přátelští a zejména k turistům velice tolerantní a tak vám jistě odpustí, když při sezení v čajovně zahlédnou podrážky vašich bot, nebo odhalená lýtka a ramena nadšených cestovatelek. Ženy by ale měly být všeobecně opatrné a individuálním touláním se uličkami marockých měst nebo i marockou přírodou se vyhnout.

Mapy
Pro oblast byla vydána Vojenským kartografickým ústavem v Rabatu mapa v měřítku 1:100 000 (list Midelt). Jeho praktická dostupnost je ale nulová. Dobrým a asi jediným pomocníkem jsou mapy z www.googlemaps.com

Každý rok lidstvo vyprodukuje víc než dvě miliardy tun odpadu a velká část z uvedeného množství končí v oceánu či na skládkách. Dvě miliardy tun je ovšem pro většinu z nás pouze abstraktní a těžko představitelné číslo. Že obrázky v tomto případě fungují mnohem lépe si uvědomuje i francouzská umělkyně Antoine Repessé.

TIP: Na největší světové skládky přibude denně přes 10 tisíc tun odpadu

Antonie vytvořila sérii fotografií, které zachycují, jak velké množství konkrétních odpadků lze vyprodukovat během pouhých čtyř let. Aby dosáhla co nejvěrnější autenticity, schraňovala umělkyně od roku 2011 odpadky vlastní i odpadky svých přátel. Za uvedenou dobu Antonie „vyprodukovala“ zhruba 4 800 ruliček od toaletního papíru, více než 800 klogramů novin nebo například 1 600 krabic od mléka.

Aktualizace: V původní verzi článku jsme uvedli mylnou informaci, že šlo o odpad „vyprodukovaný“ výhradně Antoiní Repessé. Podle vyjádření samotné umělkyně jí ve skutečnosti „přispělo“ několik jejích přátel.

Další den plný úmorného vedra, štípajících moskytů a prachu všude okolo. Vykopávky na lokalitě Faistos, v centrálním paláci dávného městského státu, jenž kdysi velikostí a významem konkuroval vyhlášenému Knossu, nejdou vůbec podle plánu. Italský archeolog Luigi Pernier (1874–1937) tu se svými dělníky kope od roku 1905 už třetí sezónu a finance na průzkum lokality se povážlivě tenčí. Vytouženého „velkého“ objevu se mu zatím nedostává.

Jednoho dne se ovšem dělníkům ve sklepení, kde se jim včera podařilo najít několik zachovalých keramických nádob na uskladnění obilí, něco nezdá. Je tam prý ještě něco jiného! Pernier tuší zásadní zlom, a skáče do výkopu skoro po hlavě. Na zemi, zasypaný v prachu, nachází zvláštní plochý předmět kruhového tvaru. Rok 1908 se pro Faistos a dosud nepříliš známého archeologa stane zásadním!

Kruhový disk o průměru šestnácti centimetrů, vyrobený z vypalované hlíny, je z obou stran zbrázděn jakýmsi písmem. Pod prachem a špínou se skrývá celkem 241 znaků, seřazených do nepravidelných úseků, snad „slov“. Těch je celkem čtyřiašedesát, ale jsou stejně jako 45 opakujících se znaků archeo­logovi a dalším přizvaným vědcům nečitelné. Zatímco některé připomínají do spirály sestavené lineární proto-písmo, jiné znaky nic známého nepřipomínají. Co to jen může být? Nikdo netuší, ale senzace je to ohromná.

Archeo­log Pernier díky fenomenálnímu objevu vyráží na přednáškové turné po světových univerzitách. Vykopávky na Faistu přebírá Federico Halbherr a později italské archeologické eso Doro Levi. I když se tu usilovně kope až do roku 1971, žádný podobně exkluzivní objev už nikdo neučiní.

Co je psáno, to je drámo…

Co na kolečku z Kréty vlastně stojí? „Je to stolní hra! Zaříkávadlo, modlitba! Ne, je to mírová smlouva mezi městskými státy Faistos a Gortyna! Pletete se, kolego, je to přece jasná královská pečeť…“ Diskuse odborníků, a často dost vyhrocené, neberou konce. A hlavně: „Disk pochází někdy z období od 1950 po 1400 před naším letopočtem. Písmo jako takové by tehdy téměř nemělo existovat!“

Na jeho luštění si vylámalo zuby přinejmenším jedenáct světových kapacit. Shodnou se jen na tom, že písmo má určitý typografický řád a pravděpodobně se jedná o smysluplný text. Některé zachycené znaky připomínají prvky raného lineárního písma typu A, jiné typu B a další jsou naprosto unikátní. Flétna, větvička platanu, tetovaná hlava, býčí noha, sekera, pěst, svazek obilí. Kdo se v tom má vyznat? 

Modlitba k bohyni plodnosti?

Luštitelé si nakonec zachrání reputaci tím, že prohlásí: „K přímému porozumění tomuto nevšednímu písmu bude zapotřebí více podobných fragmentů, které nám umožní dát text do souvislostí.“ To se ale nikdy nestane.

Disk z Faistu odolává svému rozluštění prakticky až do roku 2014. Gareth Owens, výzkumník z krétského Technologického a vzdělávacího institutu (TEI), tehdy prohlásil, že se mu po šesti letech podařilo s kolegy tuhle hádanku rozlousknout. „Nejedná se ani tolik o písmo, jako spíš o fonetický záznam projevu. V celém textu se několikrát opakuje souzvuk „IQ-EKUR-JA“, což značí pojmenování těhotné ženy či matky, samo „IQE“ pak značí uctivé oslovení ženy-bohyně.“

Owens spolu s kolegy dále doplňuje, že z opakování slova IQEPAJE, tedy zářící matka, lze odvodit, že disk je záznamem modlitby k bohyni plodnosti.

Expert na podfuky

„Myslím, že dnes už jsme na podobném principu schopni rozluštit význam 90 % slov z disku,“ dodává Owens a oxfordští jazykovědci. První doložená písemná památka mykénsko-minojské civilizace tak už má svůj literární obsah. Pochybnosti ale pořád zůstávají. Proč? Stačí se třeba podívat na další osudy slavného objevitele, kterému nález disku z Faistu doslova změnil život.

V roce 1909 se stává zakladatelem Italské archeologické školy v Athénách. O pět let později je ředitelem florentského muzea umění. Vykopávky v zahraničí sice řídí, ale přímo se jich už skoro neúčastní. Jako ředitel muzea a kurátor sbírek ve světě proslul jako „expert na odhalování historických podvrhů a falešných artefaktů“. Mimochodem, k přesnému zjištění stáří disku z Faistu, například radionuklidovou metodou, nedala řecká vláda nikdy svolení. Co kdyby… 

1. Černé díry mají singularitu

Představte si nekonečně malý bod, enormně hmotný a nekonečně hustý. To je singularita

Podstatou každé černé díry je gravitační singularita, alespoň podle převládajících teorií. A právě singularita může za všechny podivnosti, jež se se zmíněnými objekty pojí. Jde o bod v centru černé díry, v němž gravitační pole a další veličiny dosahují nekonečných hodnot. Z rovnic vyplývá, že nerotující černá díra by měla mít singularitu v podobě jednoho bodu, rotující černá díra zase ve tvaru prstence. V obou případech by však měla singularita dosahovat nulového objemu, nekonečně velké hustoty a měla by obsahovat veškerou hmotu černé díry. Kdyby někdo padal do nerotující černé díry, nemohl by se po překročení horizontu událostí nijak vyhnout pádu do singularity. Slapové síly by ho roztáhly jako nudli a singularita by ho rozdrtila do nekonečné hustoty. Nakonec by se celková hmota černé díry zvýšila o hmotu pozorovatele.

Jenže – vyskytuje-li se někde ve fyzikální teorii singularita, znamená to, že je tam problém a že něco chápeme špatně. Singularity rozvracejí rovnice, fyzici je nemají rádi a bohužel ani obecná teorie relativity ani kvantová mechanika si se singularitou černých děr nevědí rady. Snad by mohla pomoct kvantová teorie gravitace, ta však zůstává v nedohlednu. 

2. Černé díry obklopuje horizont událostí

Po překročení horizontu událostí už není cesty zpět. Ani pro světlo

Obecná relativita ohraničuje černé díry horizontem událostí, přibližně kulovitou plochou v časoprostoru, za kterou působí natolik silná gravitace, že nepustí ze svého dosahu ani světlo. Úniková rychlost je zde totiž vyšší než rychlost světla, tudíž se o dění za horizontem událostí nemůžeme nic dovědět.

V bezprostředním okolí černé díry dochází ke gravitační dilataci času. Pro člověka pozorujícího z bezpečné vzdálenosti nějaké těleso mizející v černé díře by se jeho pád neustále zpomaloval, s tím jak by se objekt blížil k horizontu událostí. Z hlediska pozorovatele by zmíněnému tělesu trvala cesta nekonečně dlouho, takže by horizontu událostí vlastně nikdy nedosáhlo. Všechny procesy, k nimž by na tomto objektu docházelo, by se pro člověka vně černé díry zpomalovaly a případné vyzařované světlo by rudlo a temnělo. Mluvíme o tzv. gravitačním rudém posuvu, a pokud takové těleso dosáhne horizontu událostí, vnějšímu pozorovateli navždy zmizí.

Naopak případný „nezničitelný“ pozorovatel, jenž by klesal do černé díry, by si ničeho podobného nevšiml. Čas by mu ubíhal normálně a následně by překročil horizont událostí, přičemž by vůbec nemohl zjistit, kdy k tomu došlo – z lokálních pozorování to totiž není možné určit. 

3. Singularita může být nahá

Nahá singularita se neschovává zbaběle za horizontem událostí – a mohli bychom ji tak pozorovat

Nacházejí-li se černá díra a její singularita uvnitř horizontu událostí, nelze je přímo pozorovat, neboť odtud neunikne ani světlo. Co kdyby však existovala gravitační singularita bez horizontu událostí? Fyzici jí přezdívají nahá singularita, a pokud doopravdy existuje, znamená to, že by bylo možné pozorovat gravitační kolaps velké hvězdy nebo podobného objektu do tělesa s nekonečnou hustotou. Potíž je v tom, že obecná relativita nedokáže předpovědět osud časoprostoru v blízkosti gravitační singularity. 

Nahé singularity jsou pro obecnou relativitu dokonce natolik problematické, že jejich existenci v našem vesmíru vylučuje hypotéza kosmické cenzury, podle níž nebyla nahá singularita k vidění od Velkého třesku. Někteří příznivci smyčkové kvantové gravitace se však domnívají, že by nahé singularity přece jen mohly v našem kosmu existovat – nikdo je dosud nepozoroval, ale totéž přece platí i pro horizont událostí. Osud nahých singularit tak zřejmě opět vyřeší až kvantová teorie gravitace. 

4. Černé díry nemají vlasy

Informace o hmotě, která tvoří černou díru, představují jakési „vlasy“. A nenávratně mizí za horizontem událostí

Astrofyzici se denně zabývají věcmi daleko za hranicemi nejbujnější představivosti a stali se z nich mistři metafor. Ačkoliv to tedy zní zvláštně, podle převládajících názorů černé díry skutečně nemají vlasy. Z rovnic obecné relativity plyne, že černé díry lze popsat pouhými třemi z vnějšku pozorovatelnými vlastnostmi: hmotou, elektrickým nábojem a momentem hybnosti. Všechny ostatní informace o hmotě, která utváří černou díru nebo do ní spadla, představují ve zmíněné metafoře ony „vlasy“ – a nenávratně mizí za horizontem událostí. Proto černé díry nemají vlasy. 

Uvedená představa přežívá už dlouho, i když se ji čas od času někdo pokusí zpochybnit. Černé díry by prý mohly mít vlasy v případě, že by časoprostor sestával z více rozměrů nebo by obecnou relativitu sesadila z trůnu jiná teorie gravitace.

5. Černé díry vymysleli v 18. století

Obecně zažitý mýtus, že otcem černých děr je Albert Einstein, se nezakládá na pravdě 

Otcem černých děr není Albert Einstein, přestože stvořil obecnou teorii relativity, v jejíchž rovnicích se černé díry skrývají. Nicméně idea těles tak hmotných, že z nich neunikne ani světlo, je o dost starší. Pokud víme, poprvé se o nich zmínil anglický filozof a přírodovědec John Michell v dopise, který roku 1783 adresoval výstřednímu britskému přírodovědci Henrymu Cavendishovi. O „temných hvězdách“ psal také v roce 1796 matematik Pierre-Simon Laplace, pak se však na více než sto let z fyziky vytratily, protože nebylo jasné, jak by mohla gravitace ovlivňovat světlo.

Vztahem mezi pohybem světla a gravitací se na začátku 20. století zabýval právě Einstein ve své obecné relativitě. V listopadu 1915 představil rovnice gravitačního pole, které už počátkem roku 1916 vyřešil astrofyzik Karl Schwarzschild, načež z jeho řešení vykoukly černé díry. Nejprve se jim říkalo zamrzlé hvězdy neboli frozen stars. O „černých dírách“ psala v této souvislosti poprvé novinářka Ann Ewingová ve svém článku z počátku roku 1964, a poté co se o nich v roce 1967 zmínil na fyzikální konferenci teoretický fyzik John Wheeler, zapustil fantastický termín definitivně hluboké kořeny.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (2)

V dnešní době je k mání spousta různých probiotických výrobků. Pivo mezi nimi doposud chybělo. Důvodem je i to, že takzvané hořké chmelové kyseliny v pivu brání růstu a přežívání bakterií. Singapurským vědcům se toto omezení podařilo obejít a uvařili kyselé pivo, v němž může žít probiotická bakterie Lactobacillus paracasei L26. Nové „zdravé“ pivo prý dokáže zlepšit imunitu a trávení.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

Odborníci se stále dohadují, jestli jsou probiotika vlastně prospěšná zdraví anebo ne. Na trhu se ale pro takové pivo jistě najde prostor, takže není vyloučeno, že se s něčím podobným brzy setkáme i u nás.

Před vypuknutím první světové války se muselo Rakousko-Uhersko potýkat s v mnoha ohledech nelehkou situací. I přes národnostní spory a politické aféry však byla mnohonárodnostní středoevropská říše tradičně chápána jako státní útvar stabilizující tento prostor a chránící jej před mocenskými ambicemi Německa na západě a Ruska na východě. Nikdo nečekal, že osudný sarajevský atentát odstartuje konflikt, který povede k zániku habsburského panství. 

Nečekaná válka

Samotná následníkova smrt u veřejnosti příliš emocí nevyvolala. František Ferdinand nebyl zrovna oblíben, takže státní instituce a noviny si odbyly „povinné“ truchlení a celá záležitost tím v podstatě skončila. Lidé litovali spíš jeho zavražděnou ženu a tři děti, ze kterých se stali sirotci.

TIP: Muž plný rozporů: Jaký vlastně byl František Ferdinand?

Ani houstnoucí mezinárodní atmosféra široké vrstvy obyvatel příliš nevzrušovala a všeobecně se mělo za to, že nakonec dojde k uklidnění situace. Vždyť takových harašení zbraněmi už proběhlo v uplynulých letech víc. Všichni ještě měli v živé paměti rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tehdy to také vypadalo na válku, ale nakonec k ní nedošlo.

Jeden z pamětníků vzpomínal na horké letní dny července 1914 takto: „‚Nebude z toho nic‘, říkali si naši lidé a nevšímali si novinových zpráv, které mluvily o nótách, poradách, konferencích a podobných událostech. ‚Nechť konferují, jenom když není vojna‘, s úsměvem povídali si sousedé a spěchali na pole za pilnou prací.“

Jenže tento optimismus byl předčasný. Rakousko-Uhersko předalo Srbsku ultimátum záměrně koncipované tak, aby bylo v podstatě nesplnitelné. Po neuspokojivé odpovědi z Bělehradu podepsal František Josef večer 25. července rozkaz k částečné mobilizaci osmi armádních sborů. Jelikož ale byla sobota, mobilizace fakticky začala až v pondělí 27. července. O den později vypověděli Rakušané Srbům válku. Následně došlo k řetězové reakci a původně zamýšlený lokální konflikt přerostl během pár dní ve střet celoevropského rozsahu.

Hladce a bez reptání

Jak na nečekaný vývoj situace zareagovala veřejnost? O částečné mobilizaci se dozvěděla nad ránem 26. července jednak z tisku, a potom také z vyhlášek vylepovaných na všech veřejných místech. Kolem plakátů s výrazným nadpisem Vyhláška o částečném vyzvání a svolání c. k. domobrany se tvořily hloučky kolemjdoucích, kteří vzrušeně diskutovali o nenadálém zvratu událostí. Vše potom dovršila druhá císařova vyhláška o všeobecné mobilizaci, publikovaná 31. července.

Přesto mnozí stále nevěřili, že dojde ke skutečné válce. Týkalo se to hlavně prostých vojáků, jejichž myšlenky vystihl branec Rudolf Štuc z Mladé Boleslavi: „I přes mobilizaci a celý válečný neklid nevěřili jsme přece ještě v možnost války a doufali jsme, že pouhým zařinčením zbraněmi bude konflikt vyřízen.“ O tom, jak katastrofální rozměry nakonec válka bude mít, nemohl samozřejmě nikdo předem tušit.

Většina lidí si navíc vůbec neuměla představit, jak vlastně taková válka ve skutečnosti vypadá. Vždyť poslední vojenský konflikt vedlo Rakousko s Pruskem a Itálií v roce 1866, a ten už pamatoval jen málokdo. Přes stísňující pocit však branci nastupovali ke svým jednotkám bez reptání a mobilizace probíhala hladce. Nahlas se s protesty ozvalo jen pár jedinců, kteří však nenalezli žádné pochopení. Když například tajemník Českoslovanského svazu kovodělníků v Praze Josef Krombholz brojil proti uposlechnutí mobilizačních vyhlášek, lidé ho přerušili výkřiky: „Mlčte, nechceme Vás slyšet!“

Krátká vlna nadšení

V prvních dnech po vyhlášení války se v Rakousku-Uhersku vzedmula vlna válečného nadšení podobná té, jaká probíhala například v sousedním Německu. Konflikt přivítali hlavně politici, důstojnický sbor armády, mnoho příslušníků inteligence a většina novinářů. Pro ně bylo vyhlášení války Srbsku důkazem, že Rakousko-Uhersko je stále ještě „schopno činu“. V ulicích měst probíhaly různé manifestace na podporu válečného úsilí a jejich účastníci se srocovali před významnými pomníky či velitelstvími různých vojenských jednotek. V Praze se takové akce konaly hlavně u pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Přitom bylo slyšet volání „Sláva“ a lidé zpívali rakouskou hymnu Zachovej nám Hospodine i Kde domov můj.

Mezi účastníky však bylo více Němců, než Čechů. Nejhalasněji se pak projevovali zastánci všeněmecké koncepce, tedy sjednocení všech německy mluvících zemí do jednoho celku. Obyvatele mohly vést k účasti na podobných shromážděních různé důvody. Řada z nich prostě podlehla celkové psychóze té doby a také propaganda v tisku udělala své. Jiní prostě jen chtěli „být přitom“.

TIP: Atenát na Františka Ferdinanda d´Este: Událost, která odstartovala konec monarchie

Pro tehdejší dny byly charakteristické také některé až hysterické projevy. Různí snaživci například začali odstraňovat nápisy v „nepřátelských jazycích“, takže mizelo cokoliv psaného francouzsky či anglicky. Mnoho obchodníků raději rychle přejmenovalo své podniky. Ruská kavárna v Praze na Vinohradech se nyní stala Národní kavárnou, název Café Français na Příkopech změnil pohotový majitel na Café Austria. V ulicích začal hon na příslušníky cizích národů a každou chvíli byl někde zadržen člověk v podezření, že se jedná o srbského, ruského, anglického nebo kdovíjakého špióna. Zahraniční lázeňské hosty v Karlových Varech musela dokonce ochránit policie, aby nebyli napadeni běsnícím davem.