Žirafy mohou měřit téměř šest metrů. Obvykle žijí na afrických suchých pláních nebo savanách, kde často převyšují okolní prostředí. Znamená to, že se do žiraf strefí blesk častěji, než do dalších afrických zvířat?

Podle zoologů žirafy skutečně občas umírají po zásahu bleskem. Například v zoologické zahradě Disney's Animal Kingdom na Floridě zahynula v roce 2003 po zásahu bleskem žirafa Betsy, jako jediná oběť blesku v historii této zahrady.

Je sice pravda, že blesk nemusí vždy zasáhnout nejvyšší objekt v okolí, ale vyšší objekty mají větší šanci, že budou bleskem postiženy. U velkých zvířat, jako je právě žirafa, je větší riziko toho, že elektrický proud, vyvolaný zásahem blesku, projde životně důležitými orgány.

TIP: Světové rekordy blesků: Nejdéle trvající blesk z Francie a nejdelší blesk z Oklahomy

Stejně tak se velká zvířata mohou s větší pravděpodobností stát obětí postranních výbojů po úderu blesku. Ačkoliv přesná čísla nejsou k dispozici, žirafy opravdu mohou být zasaženy bleskem častěji než jiná zvířata. V Africe ale přežily miliony let, aniž by jejich druh vyhynul. A to tam jsou bouřky skoro na denním pořádku.

První písemná zmínka o Sloupsko-šošůvském jeskynním systému pochází z roku 1669. Autorem díla „Tartaro-Mastix Moraviae“ což v překladu znamená „Podzemní bič Moravy“ byl učený lékař z Brna, Johannes Hertod z Todtenfeldu. Jeho kniha pojednává o několika jeskyních na Moravě, včetně Sloupských. V mnoha pasážích se autor zcela zřejmě nechává až příliš unést fantazií.

Prostor pro průzkum i fantazii

Johannes Hertod popisuje Sloupské jeskyně (tehdy nazývané Staré skály) velmi emotivně. Všímá si zajímavých přírodních jevů, jako ponorů Sloupského potoka, naplavenin či lesknoucích se krystalků na krápníkových útvarech. Ve svém díle reprodukuje i paměti a zkazky místních lidí. Hovoří o tom, že v jeskyních jsou velké balvany, které je uvnitř schopen unést jeden člověk, ale před jeskyní s ním čtyři lidé nepohnou.

TIP: Výpustek v Moravském krasu aneb Stíny tajemné jeskyně

Hertod uvádí také zmínku o kameníkovi knížete Lichtenštejna, který se spustil do propasti až k hladině vody „jsa opatřen lucernou a pistolí, aby mohl dáti výstřelem znamení ku zpětnému vytažení. Když držel světlo, upevněné na tyči nad vodou, uzřel přeohromné pstruhy se blížiti, kteří světlo mu převrhli. Když opět nahoru jej vytáhli, vypravoval, že dole je ještě mnoho jeskyní a jiných divů, leč mezi vypravováním náhle skonal.“

Ke svérázným legendám připojil Hertod i svérázný způsob měření hloubky Kolmé propasti. Popisuje, že kámen do ní vhozený narážel na stěny tak dlouho, než se odříkají dva Otčenáše a dvě Zdrávas Maria.

Bázeň překonaná penězi

Daleko rozsáhlejší průzkum Sloupských jeskyní, který lze již považovat za komplexní a spolehlivý, provedl roku 1748 matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni, Josef Antonín Nagel. K tomuto úkonu byl pověřen císařem a v doprovodu malíře Beduzziho, který průzkum dokumentoval zdařilými kresbami, pronikl do všech tehdy dostupných částí Starých skal. Svou návštěvu zvěčnil podpisem na konci Stříbrné chodby. Pozoruhodné je, že Nagel se zabýval průzkumem jeskyní na území celého mocnářství a jeho podpis je tudíž například i v jeskyni Postojná ve Slovinsku.

Vůbec nejzajímavější pasáží z Nagelova průzkumu Sloupských jeskyní je sestup na dno Stupňovité propasti, do míst, kam byl kdysi spuštěn i zmiňovaný kameník. V prvé fázi se císařský pověřenec snažil přimět některé z místních obyvatel, aby sestoupili dolů: „Hleděl jsem tedy obyvatele vesnice laskavými slovy a penězi k tomu přiměti, aby dolů sestoupili; leč všechny moje prosby a sliby byly zpočátku marny, ježto smrt kameníkova i je příliš odstrašovala. Proto zdvojnásobil jsem peněžní odměnu a skutečně, bázeň byla konečně překonána ziskuchtivostí. Brzy se přihlásili dva sedláci sloupští, kteří se mně k tomu výzkumu nabídli. Opatřiv je tedy lany, pochodněmi, žebříky a vším možným, čeho je k takovým krkolomným podnikům zapotřebí, odevzdal jsem je do ochrany boží a dal dolů spustiti.“

Nejošklivější podzemí?

Když se po pěti hodinách pobytu v podzemí sedláci vrátili a sdělovali Nagelovi své zážitky, dodalo to i jemu, jak píše „zmužilosti“ a v jejich doprovodu prozkoumal spodní patra i on sám. Ve svém popisu sice podává nepřesné údaje, ale patrně poprvé spatřil obrovskou propast, která byla později objevena a zpřístupněna veřejnosti profesorem Absolonem z horního patra (Nagelova propast).

Své zážitky popisuje Nagel velmi živě: „Zde jest všechno strašlivé a hrůzoplodné; nevidíš ničeho jiného, než ohromné skalní útesy, které dodávají všemu příšerného rázu. Když jsem se v tomto opuštěném, hlubokém, smrdutém a hrůzném skalním labyrintu ohlížel, napadla mne taková hrůza, že na všech údech jsem se třásl a hříchů svých ze srdce litoval. Mezi všemi jeskyněmi, které jsem kdy viděl, jest tato nejošklivější, jak každý se zděšením může poznati, kdo by měl chuť ji prohledati.“

Ošklivé však rozhodně není Beduzziho vyobrazení, které zhotovil při návštěvě spodního patra. Tato kresba naopak patří mezi nejkrásnější historická vyobrazení jeskynního podzemí.

Propadlištěm k objevu

Významnou etapou ve výzkumu Sloupských jeskyní byly práce blanenského lékaře Jindřicha Wankela v 19. století. Lékař postupně pronikal po proudu Sloupského potoka ve spodních patrech systému a objevil i několik dutin, které se odkrývaly jen tehdy, když voda klesla v průběhu dlouhodobého sucha. Wankel a později Dr. Marin Kříž učinili v Gotické chodbě významné paleontologické nálezy. Během těchto výkopů bylo nalezeno 300 lebek jeskynních medvědů, a kosti dalších pleistocénních obratlovců, jeskyních lvů, hyen, rosomáků a podobně.

Nezávisle na těchto odborných výzkumech hledali kosti i místní lidé, kteří nálezy prodávali. Nejoblíbenějším artiklem byly špičáky jeskynních medvědů. Mezi takové amatérské badatele patřil i Václav Sedlák, který kopal v jeskyni Nicové. Tato slepá chodba měla samostatný vchod a nebyla tehdy se Starými skalami propojena. Roku 1879 se pod Sedlákem náhle probořila zem a on propadl do neznámé jeskyně s překrásnou krápníkovou výzdobou. Naštěstí měla prostora šikmé dno a tak měla událost šťastný konec – výzkumník utrpěl jen drobné oděrky. Za dva roky od objevu byla jeskyně (pojmenovaná Eliščina) zpřístupněna veřejnosti. Dr. Martin Kříž nechal tuto prostoru osvětlit obloukovými lampami Františka Křižíka jako první jeskyni v Evropě. Nebylo to však z důvodu zpřístupnění veřejnosti, ale pro pořízení fotografií.

Dva jsou víc než jeden

Přelom 19. a 20. století byl ve znamení velkých speleologických objevů, za nimiž ve Sloupských jeskyních stál vnuk Jindřicha Wankela, profesor Karel Absolon. Nejvýznamnější bylo bezesporu objevení Nagelovy propasti v roce 1900. V krátké době, jak se postupně zpřístupňovaly další části Sloupských jeskyní veřejnosti, byla Nagelova propast připojena k návštěvnímu okruhu. Jedná se o naši nejhlubší podzemní vertikálu, která má od stropu na dno plných 90 metrů a na mohutnosti jí přidávají i rozměry půdorysné.

Souběžně s průzkumy profesora Absolona prováděl průkopové práce také pan Josef Broušek – na svém pozemku, ve zcela oddělené jeskyni, přibližně kilometr od vchodu do Sloupských jeskyní. Postupně tak objevil systém chodeb s překrásnou krápníkovou výzdobou, a protože vchod se nachází na katastru obce Šošůvka, byly nové prostory pojmenovány Šošůvské jeskyně.

Vyvrcholením průkopových prací byl roku 1905 objev nádherné dutiny s bohatou krápníkovou výzdobou. Toto místo bylo pojmenováno Brouškova pohádková síň. Amatérský speleolog nakonec spojil své síly se zkušenostmi profesora Absolona, jenž se podílel na dalších významných objevech v této části.

Šošůvské jeskyně byly brzy zpřístupněny veřejnosti a následně se podařilo prokopáním chodeb Sloupskou a Šošůvskou část propojit. Postupně byla k systému připojena i jeskyně Eliščina a tak vznikl rozsáhlý prohlídkový okruh celým komplexem.

Kronika lidského druhu

Nedílnou součástí Sloupsko-šošůvských jeskyní je i tunelová sluj Kůlna, která proráží skalní výběžek. Je pozůstatkem starého jeskynního patra, kterým kdysi protékal Sloupský potok do Pustého žlebu. Stejně jako některé další jeskyně s mohutným portálem a rozlehlou vstupní prostorou sloužila i Kůlna jako sídliště pravěkým lidem a významem archeologických nálezů je řazena mezi světové unikáty.

Archeologické výkopy začal ve druhé polovině 19. století provádět Dr. Martin Kříž. Do dnešní doby bylo v unikátním profilu odkryto 15 kulturních vrstev a byly objeveny pozůstatky činnosti člověka v několika významných vývojových etapách. Nejcennější nálezy byly učiněny v průběhu 50. let 20. století. Výzkum vedl Doc. Karel Valoch z Moravského zemského muzea v Brně.

Nejstarší artefakty pocházejí ze středního paleolitu (starší doba kamenná) a jejich stáří je přibližně 120 000 let. Jedná se o kamenné nástroje vytvořené neandrtálským člověkem. Ve vrstvě staré přibližně 50 000 let byly objeveny části lebky a čelist neandrtálského člověka. Osídlení člověkem moderního typu dokladují vrstvy staré 22 000 a 13 000–10 000 let, kdy v oblasti pobývali lovci mamutů, koní a sobů. Kůlna byla osídlena také v době bronzové, v 9.–8. st. př. n. l. Jeskyně byla poznamenána vybudováním německé továrny na letecké motory za 2. světové války. Naštěstí se však původní cenné profily podařilo obnovit a zachovat.

Trvalá připomínka dobrodruhů

Sloupsko-šošůvské jeskyně jsou ponorovým systémem. Sloupský potok, který tu mizí do podzemí, je jednou z hlavních zdrojnic řeky Punky, která se rodí po soutoku s Bílou vodou v Amatérské jeskyni. Vzhledem k tomu, že se roku 2005 podařilo speleopotápěčům proplavat ze Sloupsko-šošůvských jeskyní do jeskyně Amatérské a tím obě jeskyně fyzicky propojit, tvoří už ucelený jeskynní systém o celkové délce přes 35 kilometrů a je nejdelší jeskyní v České republice.

Zatímco však podstatná část jeskynních prostor tohoto systému byla objevena až ve 20. století, Sloupsko-šošůvské jeskyně zůstanou nadále významné svou historií, archeologií a paleontologií. Navěky bude v jejich prostorách uchována tajemná atmosféra z dob prvních průzkumníků a dobrodruhů.

Co uvidí návštěvníci

Systém Sloupsko-šošůvských jeskyní dnes má délku 4 890 metrů, z toho je veřejnosti zpřístupněno 1 930 metrů. Návštěvníci mohou zvolit krátký okruh, kdy si prohlédnou jeskyně Sloupské a jeskyni Kůlnu, dlouhý okruh je obohacen ještě o Šošůvské jeskyně.

Vstupním portálem vede návštěvní trasa do jeskyně Nicové, pojmenované podle zvláštního kašovitého sintrového povlaku na stěnách – nickamínku. Úzkou chodbou pokračuje prohlídka do Eliščiny jeskyně s překrásnou krápníkovou, sintrovou a nickamínkovou výzdobou. Prostora má vynikající akustiku, proto se tu příležitostně konají pěvecké a hudební koncerty. Prokopanou chodbou pokračuje cesta podzemím do nejrozsáhlejší části Sloupsko-šošůvských jeskyní – Starých skal. Tady je novinkou posledních let přemostění Stupňovité propasti, kde se návštěvníkům otevřel zcela netradiční pohled. Prohlídková trasa pak postupuje kolem Kolmé propasti do prostor objevených prof. Karlem Absolonem v roce 1900 včetně nádherné Nagelovy propasti zpřístupněné dvěma vyhlídkovými můstky.

Dále vede trasa do Trámové chodby, pojmenované podle prastarých trámů, které jsou v chodbě vodorovně zakotveny. Jejich původ není přesně znám. Pravděpodobně šlo o nosníky pro lešení, která sloužila jako plošiny pro lidi ukrývající se za třicetileté války. Trámová chodba přechází ve 260 metrů dlouhou Stříbrnou chodbu. V její půli končí krátký prohlídkový okruh a návštěvníci opouštějí podzemí jeskyní Kůlnou, kde jsou instalovány informační panely o její historii. Expozice je doplněna kopiemi některých archeologických a paleontologických nálezů a také projekcí na stěnu jeskyně.

Dlouhý okruh pokračuje Stříbrnou chodbou. Staré nápisy na stěnách (mj. i podpis matematika J. A. Nagela z roku 1748) svědčí o tom, kam až byly jeskyně volně přístupné. Ze Stříbrné chodby byla prokopána spojka do Šošůvských jeskyní postupně objevovaných v letech 1899–1915. Prostory Šošůvských jeskyní nejsou tak rozměrné jako Sloupské, mají však bohatou a zachovalou krápníkovou výzdobu. V Brouškově pohádkové síni je dominantou a zároveň symbolem jeskyní nádherný stalagmit Svícen, který však byl přenesen do těchto míst z nepřístupných částí Šošůvských jeskyní. Součástí prohlídky je i bohatě zdobená Riegrova síň a Černá propast, která opět ústí k hladině Sloupského potoka v hloubce 70 metrů. Proraženou štolou se návštěvníci dostávají zpět do Stříbrné chodby a jeskyní Kůlnou vycházejí ven.

Již od roku 2007 vyvíjí polská firma FB Radom a Vojenská technická akademie WAR novou útočnou pušku MSBS. Zbraň ovšem polská armáda do své výzbroje stále nezavedla. Problém údajně spočívá v byrokratických překážkách a chybějí jen podpisy úředníků.

MSBS představuje celou rodinu modulárních pušek. Snímek přibližuje klasickou konstrukci i verzi bull-pup – obě provedení mají velký počet shodných dílů a především jednotné horní pouzdro závěru, společné předpažbí a hlaveň. Originální je pouze dolní část pouzdra závěru se zásobníkovou šachtou, rukojetí a spoušťovým mechanismem. Návrháři zbraně nabízejí řadu verzí s různou délkou hlavní pro více typů střeliva, od 5,56×45 mm NATo po 7,62×51 mm NATO.

Náročné týdny má před sebou Vesmírný teleskop Jamese Webba: V rámci testování ho čeká pobyt v kryogenní komoře v Johnsonově středisku, kde technici vystaví jeho zrcadlo teplotě −234 °C. Testovat se bude i clona, která má citlivou optiku přístroje chránit před slunečním žárem a teplotami okolo 400 °C na přivrácené straně a −185 °C na straně opačné.

První limonády nabízeli prodavači v Paříži už v polovině 17. století, kdy však člověka napadlo prodávat obyčejnou, byť bublinkovou vodu? Jediným argumentem mohla být její chuť a mírné léčivé účinky, kdo by ale čisté vodě prorokoval takovou kariéru? Příběh Heinricha Kaspara Mattoniho zrcadlí jednoduchý vzorec – silná vize plus praktický základ rovná se deset milionů lahví ročně.

Střemhlavý vzestup mezi elitu

Roku 1854, ve svých dvaceti čtyřech letech, rozjel Heinrich Mattoni neobyčejně úspěšný byznys. Získal smlouvu na prodej vody z Karlových pramenů a v krátkém čase zbohatl. Minerálku, ale také karlovarskou sůl, mýdlo a pomádu expedoval do Vídně, Pešti nebo Ameriky a manželčino věno, které do rozjezdu podnikání investoval, se mu vrátilo už za rok. Stal se dvorním dodavatelem vody na císařský dvůr – jen proto, že napsal císaři dopis, v němž mu nabídl, že z úcty k němu ji bude dodávat zdarma. Lepší reklamu si nemohl přát. Navíc se spřátelil s proslulým lékařem a balneologem dr. Josefem Löschnerem, s nímž konzultoval odborné záležitosti. Spolu také navštívili lázně Giesshübl.

Po prohrané válce z roku 1866 zachvátil celou zemi tyfus, Giesshüblu se však jako zázrakem vyhnul. Zdejší prameny sice neměly takový léčebný účinek jako karlovarská teplá vřídla, o to však byly pitelnější. Obchodní potenciál chutné a osvěžující vody Mattoni okamžitě ocenil a roku 1867 si právo stáčet kysibelskou kyselku pronajal od tehdejšího vlastníka, hraběte Wilhelma z Neubergu. V té době byl Mattoni prezidentem chebské obchodní komory a delegátem rakouské obchodní komory. O šest let později celé panství od nového majitele hraběte Černína z Chudenic za 400 000 zlatých koupil a za tři roky na to už hlásil čtyři miliony prodaných lahví.

Vždy o pár kroků napřed

Jak se z kysibelské kyselky stala jedna z nejznámějších minerálních vod přelomu 19. a 20. století? Nebylo v tom žádné výrobní tajemství, jen předvídavost a moderní uvažování. Doba, kdy se voda z léčivých pramenů čepovala do keramických a kameninových džbánů s cínovými uzávěry a koňskými povozy rozvážela po celé Evropě, nenávratně minula. Sériová výroba zlevnila skleněné lahve a železnice zase zrychlila dopravu – to byly trumfy, kterých podnikavý Mattoni dokázal využít.

Investoval do moderní stáčící linky a nových technologií, založil distribuční síť a svou minerálku poslal do předních evropských metropolí (jen ve Vídni měl obrovské sklady). Mezi stáčírnou a vrtem ve skalnatém svahu si postavil vlastní lanovku, o kus dál vlastní elektrárnu. Po dlouhém vyjednávání dosáhl povolení postavit železniční přípojku do Vojkovic nad Ohří, která Kyselku propojila s celou Evropou. Export pak několikanásobně vzrostl. Ovládl Rakousko-Uhersko a pronikl i do Severní a Jižní Ameriky. Etiketa s honosnou erbovní orlicí byla už jen třešnička na dortu.

Císařská patronka

Mattoniho kyselka se stala silnou obchodní značkou a Mattoni v propagaci čile pokračoval. Když se ve Varech objevila císařovna Alžběta, požádal ji, zda by po ní nemohl pojmenovat jeden z pramenů. Souhlasila a dokonce se zúčastnila slavnostního svěcení. Ostatně i velkolepé lázně vznikající v Giesshüblu slibovaly městečku přinést bohatý kulturní život. Lázeňskému komplexu nechyběl velký společenský sál a čítárna s bibliotékou, okolní kopce byly protkány cestičkami s altánky a vyhlídkami, u řeky, po níž večer křižovaly lodičky s lampiony, ležely tenisové kurty s krytou halou. Po návratu z Ameriky zde Mattoni vystavěl i sluneční lázně a umělý vodopád.

Z pronájmu Karlových pramenů sice Mattoniho dvojnásobně přeplatila firma z Vratislavi, podnikavý obchodník proto alespoň obsadil bahnisko nedaleko Chebu. Do svých lázní odtud dovážel rašelinu pro léčebné zábaly. Nakonec ale nemoc postihla i jeho rodinu. Páté z dětí, dcerka Kamila Emilie, zemřela v šesti letech na tuberkulózu. Dlouhodobými zdravotními komplikacemi trpěl i Mattoni. Z roční rekonvalescence v Americe přesto přivezl nejen obchodní kontrakty. Za propagaci habsburské monarchie a císařského rodu v zámoří obdržel titul císařský dvorní rada. Zemřel 14. května 1910 ve věku osmdesáti let, pochován je v Karlových Varech. Jeho dědicové provozovali rodinný podnik až do konce 2. světové války. 

Interiér 113 let starého kostela v coloradském Denveru ožil pestrobarevnou výmalbou: Na konci dubna totiž přivítal první elevationisty, vyznavače duchovního povznesení, které si dopřávají prostřednictvím kouření marihuany. Užívání rekreační drogy je přitom v americkém státě legální již od roku 2012. Pusté zdi svatostánku v okrajové části města se s novou církví dočkaly zrestaurování, vrátili se mezi ně lidé a z opuštěné stavby se stal International Church of Cannabis neboli „mezinárodní kostel marihuany“.

V případě dostatečného jasu bývají komety nádhernou ozdobou oblohy. Většinou se dostávají do blízkosti Slunce z oblasti nazývané Oortův oblak, která leží na periferii našeho solárního systému. Odhaduje se, že se tam stále ještě vyskytuje až sedm bilionů kometárních jader. 

Historie pozorování komet je velmi krátká – do konce 18. století se jich podařilo zaznamenat 150. V některých případech šlo ovšem o opakované návraty, jelikož periodicitu těchto těles tehdy ještě lidé neznali. V průběhu dalšího století se celkový počet známých komet téměř zdvojnásobil a do konce července 2014 jsme jich pozorovali 5 186, včetně návratů.

Stručná anatomie

Jasné komety poutají pozornost člověka odnepaměti. V minulosti si je lidé spojovali s nepříznivými událostmi a často je považovali za posly špatných zpráv. Vlasatice se objevovaly zcela neočekávaně, a pokud vynikaly velikostí a jasem, vzbuzovaly spíše obavy. Dlouho se totiž nevědělo, jaká je jejich podstata. Aristoteles je popisoval jako jevy ve vysokých vrstvách atmosféry a považoval je za občas vybuchující horké smrduté výpary. 

V roce 1577 se na několik měsíců ukázala na nebi velmi jasná kometa. Dánský astronom Tycho Brahe využil vlastní měření její polohy a údaje několika dalších pozorovatelů z různých míst Země a zjistil, že se těleso musí nacházet minimálně čtyřikrát dál od naší planety než Měsíc. Dnes již víme, že k nám komety přilétají z periferie Sluneční soustavy. Složením se snad nejvíce podobají prvotní látce, z níž se náš planetární systém utvářel, a jejich výzkum je tedy pro pochopení historie a vzniku Sluneční soustavy klíčový. 

Astronom Fred Whipple (1906–2004) si komety představoval jako „špinavé sněhové koule“. Podle některých modelů obsahují jejich jádra asi 40 % vodního ledu, 10 % jiných těkavých látek, například ledů z oxidu uhličitého a uhelnatého, čpavku a metanu, dále kyanidů, formaldehydu atd., a 50 % tvoří pevné částice, kupříkladu zrníčka prachu. Pozorovatelnou se kometa stane teprve tehdy, jestliže se přiblíží ke Slunci natolik, že v důsledku zvýšené teploty svrchních vrstev jádra dojde k sublimaci plynů a k uvolňování prachových částic do okolního prostoru. Bez energie z naší hvězdy by Sluneční soustavu křižovala pouze nepozorovatelná ledová tělesa. 

Při každém průletu kolem Slunce se z kometárního jádra uvolní nejen velké množství plynů a par, ale také hodně prachu a menších úlomků ledu a horniny. Čím blíže ke hvězdě vlasatice prolétá a čím je mladší, tím více materiálu se z jejího jádra uvolní – a těleso tak postupně zaniká. Většina komet se kolem Slunce pohybuje po eliptických drahách: krátkoperiodické mají oběžnou dobu kratší než dvě stě let, zatímco dlouhoperiodické naopak delší. Například jasná kometa Hale-Bopp, viditelná v roce 1997, se k naší hvězdě znovu vrátí zhruba za 2 380 roků. Některé vlasatice přitom navštíví Sluneční soustavu jen jednou a pak navždy zmizí v mezihvězdném prostoru.

Astronomové se o komety zajímají nejen kvůli jejich působivému vzhledu. V minulosti totiž mohly hrát důležitou roli při vytváření pozemských oceánů, a možná napomohly i vzniku života.

„Objev“ Halleyovy komety

Halleyova kometa – označovaná také 1P/Halley – se pravidelně vrací ke Slunci, a tím i do blízkosti Země v průměru jednou za 75,3 roku. Její oběžná perioda kolísá v rozpětí 74–79 let. Při každém průletu okolo naší hvězdy přijde zhruba o metrovou povrchovou vrstvu, tedy asi o 600 milionů tun materiálu. Touto rychlostí se těleso zcela vypaří za 50–100 tisíc let. 

Kometa nese jméno Edmonda Halleyho, který předpověděl její opětovný návrat ke Slunci. Poprvé ji zřejmě pozorovali staří Číňané již roku 466 př. n. l. Při dalších zaznamenaných návratech ji však lidé pokládali vždy za novou vlasatici. Isaac Newton ovšem v roce 1686 dokázal, že pohyby nebeských těles – tedy i komet – řídí univerzální gravitační síla a jejich dráhy mohou mít tvar protáhlé elipsy, nebo dokonce paraboly. A na základě této nové teorie vypočítal ředitel greenwichské hvězdárny Edmond Halley trajektorie 24 komet. Při porovnání výsledků pak zjistil, že dráhy vlasatic z let 1531, 1607 a 1682 se shodují, a usoudil, že se jedná o totéž těleso s periodou kolem 75 let. Jeho další návrat předpověděl na rok 1758, bohužel se ho však již nedožil. 1P/Halley tak jako jedna z mála nenese jméno svého objevitele a zároveň se stala první odhalenou periodickou kometou.

Dlouhoperiodické komety pocházejí z Oortova oblaku. Halleyova kometa je pak neobyčejná tím, že má rovněž původ v této zásobárně kometárních jader – i přes svoji krátkou oběžnou dobu. Předpokládá se totiž, že původně patřila mezi dlouhoperiodické komety, avšak gravitace obřích planet ovlivnila její dráhu natolik, že se změnila v krátkoperiodickou. Společně s několika dalšími objekty kroužícími po podobných trajektoriích tvoří tzv. Halleyovu rodinu těles, jichž dnes známe celkem 54.

Neobvyklá dráha 

Nejznámější z komet se pohybuje kolem Slunce po velmi protáhlé eliptické dráze. V nejvzdálenějším bodě, tedy v aféliu, se dostane až za trajektorii Neptunu, 5,25 miliardy kilometrů od naší hvězdy. Naopak v perihéliu se přibližuje téměř ke dráze Merkuru, tj. 87,5 milionu kilometrů od Slunce. Její trajektorie svírá s rovinou ekliptiky úhel 162°, což znamená, že 1P/Halley obíhá opačným směrem než planety.

Po většinu svého života je kometa nevýrazným zledovatělým tělesem. Jakmile se však začne přibližovat ke Slunci, její teplota stoupá a okolo jádra se vytváří tzv. koma z uvolněných plynů. S dalším přiblížením nastává nejdramatičtější období, kdy se za jádrem zformuje dlouhý chvost neboli ohon, jehož tvar ovlivňuje sluneční záření. U většiny komet měří chvost několik desítek až stovek milionů kilometrů. Rekord pak drží „Velká březnová kometa“ z roku 1843, jejíž ohon sahal do vzdálenosti 320 milionů kilometrů od jádra. Nutno dodat, že se jedná o poměrně řídký útvar – téměř dokonalé vakuum.

A jelikož se dráha Halleyovy komety kolem Slunce přibližuje ve dvou místech zemské trajektorii, představuje vlasatice mimo jiné mateřské těleso dvou meteorických rojů: Eta Aquarid s maximem na počátku května a Orionid s maximem koncem října.

Právě v tomto okamžiku žije na Zemi asi 7,5 miliardy lidí. Některé státy vymírají, v jiných naopak lidé rychle přibývají. Mezi 10 největšími zeměmi světa roste nejrychleji populace v Nigérii. Dnes je v počtu obyvatel na sedmém místě, do poloviny století zřejmě předstihne USA a obsadí třetí příčku.

Organizace spojených národů uveřejnila zprávu nazvanou „World Population Prospects: 2017 Revision“, ve které odhaduje budoucí vývoj počtu obyvatelstva Země. Podle této zprávy bude v polovině století, tedy v roce 2050, na planetě žít téměř 10 miliard lidí.

TIP: Nepříliš růžová budoucnost: V roce 2050 budou mít miliardy lidí nouzi o vodu

Počet obyvatel Země ale neporoste do nekonečna. V roce 2100 podle OSN stoupne počet lidí už jenom na 11,2 miliardy lidí. A možná ani to ne. Zajímavá je i změna na vedoucí pozici. Pokud se odborníci nemýlí, měla by za pár let co do počtu obyvatel předhonit Čínu Indie.

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) obývá jihovýchodní pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu a ostrovy Campbell a Stewart. Populace tohoto ptačího druhu, jemuž Maurové přezdívají Hoiho, je odhadována na 1 200–1 600 jedinců. O tom, jak jsou vzácní, svědčí to, jak nesnadno se v přírodě hledají a rovněž skutečnost, že většina z nich má křídelní identifikační značky.

Čekání na tučňáky

Hnízdiště tučňáků žlutookých na poloostrově Otago je populární turistické místo. Zájemci zde mohou vzácné ptáky sledovat z vyhlídek, nebo z krytů. Na jaře 2004 vyhynulo na severu poloostrova Otago 60 % populace. Úhyn způsobila bakterie Corynebacterium, ale s největší pravděpodobností šlo o sekundární infekci. Primární patogen zůstává dodnes neznámý.

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků - Sokolí zrak a síla orlů

Když jsem tučňáky žlutooké hledal, nebyl jsem naštěstí časově limitován. Najezdil jsem mnoho kilometrů a hodně toho nachodil. Nejvíc času jsem ale strávil čekáním, až tučňáci vylezou z vody. Ve vodě se totiž krmí ve dne a na pevninu se vracejí mezi patnáctou až dvacátou hodinou, nejčastěji okolo páté odpolední, kdy se turistům přístup na pláže uzavírá. Poměrně pozdní opuštění vody ale naštěstí není pravidlem, protože se mi dvakrát poštěstilo zastihnout je brzy odpoledne.

V dosahu i nedohlednu

První setkání s těmito štíhlými zástupci čeledi tučňákovitých bylo opravdu nečekané. Vydal jsem se na krkolomnou cestu po skalnatém pobřeží, protože jsem doufal, že tam zastihnu lachtany Forsterovy. Lachtani se ke mně zrovna nehrnuli, ale ve třetí zátoce jsem dalekohledem zahlédl povědomou siluetu. Když se živočich dal do pohybu, měl jsem o jeho totožnosti vmžiku jasno a srdce se mi rozbušilo. Kradl jsem se stále blíž. Pár tučňáků mou přítomností okamžitě znervózněl, a tak jsem zalezl za mohutný kmen. Jak se hned ukázalo, vybral jsem si posezení v bodláčí, ale tučňáci se po chvíli uklidnili a to bylo hlavní.

Nechtěl jsem je rušit, obešel jsem útes a na zarostlém svahu jsem narazil na další hnízdící pár. Tentokrát to bylo mnohem blíže a vylekaní tučňáci brzy zmizeli v porostu. Posléze jsem čekal hodiny na několika místech, kde se žlutoocí krasavci měli vyskytovat, ale vždy marně. Jen jednou navečer jsem ve velké dálce uviděl tučňáka, jak vychází z vody. Dlouhou cestu měl značně ztíženou polem kamenů a snadně nepůsobil ani jeho výstup nahoru po skále, kde se dlouho čistil. Dlouho jsem jej pozoroval dalekohledem a tím moje kontakty s novozélandskými fešáky na nějakou dobu skončily.

Město tučňáků

Městečko Omaru založilo svůj turistický úspěch právě na tučňácích. Hned po příjezdu vás upoutají směrovky k „Tučňákům“, které zájemce lákají k velké kolonii tučňáků nejmenších. U jejich hnízdiště je návštěvnické centrum, kde za poplatek můžete po setmění z velké tribuny pozorovat více než dvě stě tučňáků vracejících se z moře.

Další směrovky vás navedou do nedaleké zátoky Bushy Beach, kde je asi největší populace tučňáků žlutookých – přibližně třicet jedinců. Vysoko nad pláží je ochoz, ze kterého vidíte hustě zarostlý strmý svah a vzdálenou pláž, po níž tučňáci vycházejí z vody. Každoročně se zde odchová přibližně sedm mláďat, i když hnízdících párů, je mnohem víc. Jedním z důvodů „nečetnosti“ zdejší populace bylo zavlečení nepůvodních králíků. Ti se na ostrovech přemnožili, protože neměli predátora. Proto „moudrý“ člověk po králících dovezl i lasicovité šelmy v domnění, že se tím situace vyřeší. Vyhánění čerta ďáblem ale nezabralo. Králíci se vesele množí dál a podle přírodních zákonů se o to více množí i šelmy. Ty si navíc občas přilepší malým tučňákem nebo jeho vejci.

Představení zamilovaného páru

Byly tři hodiny odpoledne, na tučňáky tedy ještě brzy a tak jsem se zapovídal s dobrovolníkem, který v Omaru dohlíží a půjčuje dalekohledy. Najednou se začalo něco hýbat na protějším svahu. Oba jsme se tam rozběhli a naproti nám se porostem prodíral párek tučňáků. Rychle opakovaně mačkám spoušť a páreček k mému zklamání zalézá pod velký keř úplně k plůtku u cesty. Tady se ovšem fotografovat nedají. Tedy ne dobře, protože například Japonci svoje kompakty hustým laťkovým plotem bez problémů prostrčí.

O dva metry dál je ovšem vyvýšenina, která je pro pózování naprostý ideál a já nemůžu uvěřit svému štěstí, když na ni tučňáci vylézají. Navíc zde setrvávají neuvěřitelně dlouho a celou dobu zůstávají asi metr od ohrazení.

Tučňáci se čistili a předváděli rituál dvoření. Pár měl již za sebou první seznamovací fázi. V druhé fázi se ptáci postaví vedle sebe, natáhnou krky a zobáky směřují vzhůru, potom skloní hlavy k úkloně. Vzájemně si oštipují hlavu jemnými doteky zobáků a probírají peří. Vydržel jsem je pozorovat víc než dvě hodiny a vyfotografoval, co se dalo. Vzhledem k vzácné netečnosti této dvojice vůči turistickému „provozu“ je ovšem možná ještě lépe zachytili turisté svými kompakty a mobilními telefony. I to je jeden z paradoxů dnešní doby.

Rodný list tučňáka žlutookého (Megadyptes antipodes)

Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Velikost: Je to čtvrtý největší tučňák. Má štíhlou, 60 cm vysokou postavu a váží pět až osm kilogramů.
Prostředí: Vyhledává hustě zarostlé pobřežní svahy.
Hnízdění: Místa ke hnízdění si vybírá od srpna, preferuje kryt kmenů nebo kamenů. Mladí ptáci snášejí jedno vejce, dospělí dvě. Doba inkubace je 39 až 51 dní.
Starost o mláďata: Po dobu šesti týdnů po vylíhnutí rodiče mláďata hlídají. Jeden z nich zůstává na hnízdě, zatímco druhý loví potravu. Mláďata obvykle opouštějí hnízdo v únoru.
Potrava: Je výborný plavec, loví hlavonožce a ryby, preferuje určité druhy. Za potravou se vydává do vzdálenosti 7 až 13 km, vzácně i 50 km a ve vodě může být i tři dny. Průměrně se potápí do hloubky 35 metrů.
Způsob života: Na rozdíl od ostatních tučňáků žije samotářsky. Nikdy nehnízdí v blízkosti jiných ptáků. Má velmi dlouhý rituál námluv. Žije v trvalých párech, ty se mohou rozpadnout při nezdaru hnízdění, nebo úhynem jednoho z partnerů.
Průměrný věk: Dožívá se 23 let. Samci pohlavně dospívají ve 3 až 5 letech, samice ve 2 až 3 letech.
Početnost: 1 200–1 600 jedinců. Na seznamu ohrožených druhů je veden jako ohrožený.