Dne 10. září 1898 odpoledne přistoupil u mola Ženevského jezera anarchista Luigi Lucheni mlčky ke starší dámě v černém a vrazil jí do srdce trojhranný pilník. Nezavraždil však vlivnou panovnici, ale excentrickou, unavenou a těžce depresivní stárnoucí ženu, jež se pokud možno stranila všech lidí a kterou nikdo nebral vážně. 

Těžce zkoušení rodiče

V reakci na první britské nálety na německou metropoli nařídil Adolf Hitler stavbu velkých věží, jež sloužily jako výborné stanoviště pro protiletadlové kanony. V Berlíně, Vídni a Hamburku pak vyrostly velké vyztužené budovy, které později využily desetitisíce lidí také jako bezpečný úkryt.

Hlavní výzbroj bojových věží tvořily čtyři dvojice těžkých kanonů FlaK 40 ráže 128 mm, pruhy na hlavních značily přiznané sestřely nepřátelských letounů. Celkem jich vzniklo osm – tři v Berlíně, dva v Hamburku a tři ve Vídni. 

Protiletadlové věže byly velmi pevné, takže odolaly i nejtěžšímu bombardování jako tato v Heiligengeistfeld v Hamburku, jež po válce po dobu sloužila i k prvnímu vysílání německé televize.

Nový snímek, jehož originál má rozlišení přes tři gigapixely, zachycuje dvojici slavných mlhovin a jejich méně známého souseda na společném portrétu. Vpravo se nachází slabě zářící oblak plynu s označením Sharpless 2-54, uprostřed leží ikonická Orlí mlhovina a vlevo mlhovina Omega. Uvedená trojice objektů je však pouze malou částí rozsáhlého komplexu oblaků plynu a prachu v této oblasti, ve kterých se k životu probouzejí nové hvězdy a ozařují své okolí. 

Sharpless 2-54, Orlí mlhovina i mlhovina Omega se nacházejí asi 7 000 světelných let od nás. První dvě na obloze nalezneme v souhvězdí Hada, zatímco třetí se již promítá do souhvězdí Střelce. Tato oblast Mléčné dráhy je bohatá na mohutné oblaky materiálu pro tvorbu nových hvězd. Trojice mlhovin ukazuje, ve kterých místech došlo v oblacích ke shlukování hmoty a jejímu kolapsu do podoby nových hvězd. Záření produkované nově zrozenými hvězdami pak přinutilo okolní plyn, aby svítil, což dává oblakům typický červený odstín charakteristický pro oblasti bohaté na vodík.

Výsledná barevná fotografie vznikla jako mozaika desítek snímků, přičemž každý jednotlivý záběr z kamery OmegaCAM pracující na dalekohledu VST má rozlišení 265 megapixelů. Výsledný obrázek, který vyžadoval dlouhé a pečlivé zpracování dat, má celkové rozlišení 3,3 gigapixelů a jedná se o jeden z největších snímků, jaké ESO zveřejnila.

Plachetnice mořeplavce Francise Draka je zřejmě to poslední, co byste na procházce ruským Bělgorodem čekali. Slavnou galeonu si zde vlastnoručně staví Valerij Vasilijevič Kiku. Valerij, který vyrůstal na Krymu, od mládí s kamarády pozoroval lodě plující v Černém moři a snil o tom, že se jednou stane námořníkem. Jak už to tak s dětskými plány bývá, nakonec se jím nestal, na lodě ale nezanevřel ani když se odstěhoval do vnitrozemského Bělgorodu, ležícího nedaleko ruského Charkova.

Námořníkem na suchu

Jako zručný modelář si postavil desítky modelů egyptských obchodních lodí, benátských galér, vikinských lodí, anglických a španělských fregat a ruských křižníků. V roce 2011 se Valerij rozhodl, že si své modelářské dovednosti vyzkouší ve větším měřítku. Místem, kde měla stát jeho první velká loď, se stala střecha jeho vlastní dílny.

Předobrazem Valerijova díla se stala plachetnice Golden Hind (Zlatá laň) na níž slavný britský mořeplavec a korzár Francis Drake obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Přesné rozměry původní plachetnice nejsou známé, historikové ale předpokládají, že na délku měřila okolo 26 metrů. Podobně velká bude i Valerijova „létající“ galeona. Po dokončení na ni ale nečekají mořské vlny – zručný stavitel z ní chce udělat muzeum, kde by si mohl vystavit své modely a další díla spojená s námořní tematikou.

Rozhodnutí použít během losinských a šumperských čarodějnických procesů práva útrpného usnadnilo inkvizitoru Bobligovi práci. Například Marie Sattlerová byla torturou vyděšená k smrti a bez většího odporu přiznala, že je čarodějnice. Za spolupachatele označila nejen celou svoji rodinu, ale vedle toho i řadu dalších významných šumperských měšťanů, jejich manželky, dcery a syny. Mezi nimi se vyskytlo i jméno váženého děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Titul děkan v té době znamenal, že dotyčný je představitelem hned několika katolických farností, tedy nezanedbatelný církevní hodnostář.

Oblíbený, vzdělaný a tolerantní

Lautner se narodil v Šumperku roku 1622, a když zde získal základní vzdělání, odešel na latinskou školu do Olomouce. Před švédským vpádem za třicetileté války uprchl do bavorského Landshutu a pak do Vídně, kde studoval na univerzitě filozofii a práva. Dosáhl vědecké hodnosti magistra. K tomu přidal další studium teologie a přírodních věd ve Štýrském Hradci. Vrátil se do Olomouce a byl vysvěcen na kněze. Jako farář působil v Dolní Moravici a v Osoblaze. Pak se vrátil na pozvání svého starého přítele, purkmistra Sattlera, jako farář do Šumperka, kde byl povýšen na děkana.

Lautner se těšil mezi farníky značnému respektu, protože vynikal pozoruhodnými vědomostmi z několika oborů, mimo jiné i z astronomie. Dovedl hrát na housle a vlastnil větší knihovnu čítající 322 knih. Měl v ní i Kladivo na čarodějnice a další významné práce o čarodějnictví – bylo jich podstatně víc, než kolik jich znal Boblig.

Lidé měli děkana v oblibě, především pro své povahové vlastnosti, vlídnost a shovívavost. K nekatolíkům se ve své farnosti choval tolerantně – přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušností k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Zvali ho k nejrůznějším oslavným posezením, svatebním hostinám, křtinám či oslavám životním jubileí. Lautner taková pozvání neodmítal.

Inkvizitor proti duchovenstvu

Pro Bobliga představovali místní duchovení odpůrce. Pociťoval k nim stále větší nedůvěru, která přerostla až ve vyložený odpor, a posléze ve snahu zbavit se některých z nich podlým obviněním z čarodějnictví. Na jednom ze sezení tribunálu se dal slyšet:„Tak, děti... Takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!"

Pochopitelně, že tento postoj neutajil. Využily toho jisté nekalé živly, které vtrhly koncem září 1681 do fary v Rapotíně a neslušně ohledávali Kateřinu Winklerovou, hospodyni starého faráře Sartoria, zda není těhotná nebo zda snad někde nepohodila své dítě, které podle kolujících pomluv měla nedlouho před tím pokoutně porodit.

To už si nenechal líbit ani olomoucký biskup. Ostře u Bobliga zakročil a vážně ho varoval, že zašel příliš daleko. Inkvizitor se na chvilku stáhl, ale zanedlouho obvinil Kateřinu Winklerovou z čarodějnictví, dal ji zatknout, uvěznit a nakonec upálit. Faráře Sartoria ušetřila podobného osudu jenom včasná smrt.

Rozhodnout o dalším osudu děkana Lautnera bylo v kompetenci biskupské komise. Boblig ji zahrnul protokoly o výslechu osob podezřelých z čarodějnictví, které na Bobligův pokyn neprodleně dodaly inkviziční tribunály z Losin i ze Šumperka. Podle nich na tři desítky osob shodně vypověděly, že Lautner není božím, ale ďáblovým sluhou. Komise usoudila, že vzhledem k závažnosti obvinění vznesených proti šumperskému děkanovi bude nezbytné ho co nejdřív zatknout.

Zrada spolužáka

Kde však provést zatčení? Udělat to v Šumperku bylo riskantní. Děkan se tu těšil velké vážnosti. A tak si vymysleli podlou lest, ve které byla ústřední role přiřčena členovi komise, mohelnickému děkanovi Winklerovi. Dostal za úkol pod záminkou posvícenské pozvánky vylákat Lautnera na faru do Mohelnice. Nic netušící Lautner pozvání starého spolužáka přijal a do Mohelnice na hody přijel. Na slavnostní hostině se jedlo, pilo, a když se rozproudila nejlepší zábava, předložil Lautnerovi jeho proradný spolužák a hostitel na talíři písemný zatykač opatřený biskupskou pečetí. Přes svoje rázné protesty byl osmapadesátiletý Lautner odveden biskupskými myslivci od hostiny a připraveným povozem byl dopraven na biskupský hrad Mírov, kde ho uvěznili.

Na Lautnerovo řádné usvědčení z čarodějnictví, potvrzené nadto jeho vlastnoručně podepsaným doznáním, jak to předepisoval inkviziční způsob procesu, bylo třeba čekat téměř pět let. Tak dlouho váhal biskup vydat svolení k Lautnerovu výslechu za použití mučení. Bobligovi po tu dobu nezbývalo než se spoléhat na nejrůznější formy psychického teroru. Lautner se po léta odmítal doznat k tomu, že je čarodějníkem, a na tomto stanovisku setrvával, přestože mnoho jeho někdejších dobrých známých mu při konfrontaci před soudem toto hrozné obvinění vmetlo do tváře.

Sabaty na Petrových kamenech

Všichni vyslýchaní byli postupně přinuceni za pomoci mučení doznávat i ty nejabsurdnější zločiny. Páchat se měly na čarodějnických sabatech, pořádaných nejčastěji v Jeseníkách na Petrových kamenech, kde údajně docházelo k nejhorším pohlavním výstřelkům včetně incestu. Z Mírova byl Lautner převezen do Mohelnice. Tam bylo ve škole zřízeno vězení, v němž Lautner trpěl v létě nesnesitelným vedrem, v zimě krutým chladem a celý rok hmyzem. Nechávali ho záměrně nestříhaného a neholeného. 

Největší šok zažil děkan při konfrontaci se starým přítelem Sattlerem. Ten ho označil za čarodějníka, vylíčil jeho účast na orgiastických hodokvasech na Petrových kamenech, kde měl Lautner sloužit černou mši k poctě ďábla a všichni přítomní čarodějové a čarodějnice tam museli knížeti pekel vzdávat přímo božské pocty. Také Sattlerova manželka Marie a její synové a dcery o sobě vypovídali, že jsou ohavnou bandou čarodějů a čarodějnic. Sattlerová vypověděla, že se jí podařilo Lautnera svést už za jeho studentských let, že s ním už tehdy pohlavně obcovala a měla též hlavní zásluhu, že se šumperský děkan stal členem čarodějnické sekty.

Lautnera obvinila i jeho hospodyně Zuzana Voglicková. Děkan si ji vzal k sobě, když jí zemřela matka, a od té doby mu vedla domácnost. Zuzana svým mučitelům zpočátku statečně vzdorovala, vydržela drcení palců za použití palečnic, nakonec však její odpor zlomila obávaná španělská bota. Byla popravena 7. prosince roku 1682 spolu s Marií Sattlerovou. Začátkem srpna následujícího roku šel na popraviště také Kašpar Sattler s dcerou Alžbětou.

Mučení povoleno

Lautner byl zatím stále vyslýchán bez mučení. Ale po čtyřech letech marného čekání na jeho přiznání došla nakonec olomouckému biskupovi trpělivost a rozhodl se uvolnit ho pro použití útrpného práva. Bylo jen otázkou času, kdy tortura zlomí jeho odolnost. Ale on obdivuhodně vzdoroval. Když přitvrdili, začal se přiznávat, ale jakmile ho sňali z mučidel, odvolával zase všechno, co byl nucen pod vlivem nesnesitelných bolestí přiznat. „Lautner patří k sortě zvlášť zatvrzelých čarodějníků,“ prohlásil o něm Boblig, „kteří se dají raději roztrhat na kusy, než aby se ke svým zločinům přiznali.“

Po krutém „maratonu“ dvanáctidenního mučení nakonec Lautnera na konci června 1684 fyzicky i duševně zlomili. Přiznal se k věcem, které nespáchal a nikdy spáchat nemohl. Možná snad kromě toho, že měl občas intimní styk se svou hospodyní Voglickovou.

TIP: Dějiny násilí: Pět nejhrůznějších mučicích nástrojů

Rozsudek byl vyhlášen ve čtvrtek 13. září 1685 v Mohelnici v přítomnosti Bobliga a biskupských úředníků. Ještě před vyhlášením požádal Lautner pokorně o slovo. Nekál se, vinu nepřiznal, o milost neprosil. Prohlásil, že je nevinný a že nevinní jsou rovněž lidé, které při byl krutém mučení nucen označit za své údajné spoluviníky. „To je ta jeho stará písnička!“ přerušil ho Boblig. „Sám ďábel mu ji vnukl!“

Vítězství inkvizice

Na popravu se přijelo podívat do Mohelnice na 20 000 lidí, někteří ze značné dálky. Nejdřív však musela přijít degradace. Světící biskup Breuner mu za asistence šesti děkanů a farářů vydřel cihlou až do krve jeho posvěcená místa na hlavě a na prstech ruky, na nichž byl kdysi pomazán svatým olejem, když v Olomouci přijímal kněžské svěcení. „Z hořící hranice až do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil. Jeho poslední okamžiky budily u mnohých přihlížejících dojem, že na hranici upálili nikoli čarodějníka a ďáblova tovaryše, ale pravého mučedníka, který se až do posledního okamžiku choval jako světec.“

A inkvizitor Boblig? Tomu začal být Šumperk malý a rozšířil svou působnost i do Olomouce. Ale když zatáhl do obviňování mladého knížete Lichtenštejna a ten začal upozorňovat na olomoucké čarodějnictví Leopolda I., trochu to přehnal. Císař zasáhl a vykázal tribunál do příslušných mezí. Roku 1696 jeho práce skončila. Během 18 let dal ve Velkých Losinách a v Šumperku popravit pod záminkou boje proti čarodějnictví na sto lidí. Bylo mu asi osmdesát let a po zbytek života ho zle trápila pakostnice. 

Existuje život po životě? Těžko říct, ale společnost Bios Urn nabízí zajímavou alternativu. Vytvořili moderní urnu, která umožňuje pozůstalým použít popel zemřelých pozoruhodným způsobem.

S urnou Bios Urn si totiž mohou vypěstovat z popela mrtvého strom. Bios Urn nedávno uvedla tyto urny na trh a podle dostupných zpráv je o ně velký zájem. Představují neotřelou alternativu k tradičním způsobům nakládání s mrtvými v našem civilizačním okruhu.

TIP: Proč vrány pořádají pohřby? Chtějí vylepšit vlastní šance na přežití

Bios Urn lze pořídit za 145 dolarů (asi 3 400 Kč), což je mnohem méně než cena typického pohřbu. Zároveň jsou tyto urny kompletně biologicky rozložitelné a vstřícné k životnímu prostředí. K pěstování stromu lze také využít speciální box Bios Incube v ceně 450 dolarů (asi 10 600 Kč), který zajistí kompletní péči o strom.

„Jaro príď, už sa to čistí,“ zní stručný telefonát z Bratislavy. A pak, po několika hodinách hektických příprav a cesty, klouže příď rybářské pramice naložené potápěčským vybavením po tiché hladině dunajských slepých ramen. Ta vytvořil veletok, který se při své cestě z Alp postupně změnil v nížinnou řeku. Mezi Bratislavou a Komárnem pak při opakovaných vzedmutích rozlévá Dunaj vody do Podunajské nížiny. Změny spojené s kolísáním hladin a proudů a nanášením náplav či vyplachováním sedimentů ze starých koryt formovaly a vytvářely v běhu času jedinečný fenomén – vnitrozemskou deltu Žitného ostrova.

Bohatství vnitrozemské delty

Delta žije svým vlastním životem. V průběhu střídajících se ročních období řeka životodárnými záplavami přináší obživu floře i fauně do jinak téměř uzavřeného ramenního systému. Na březích labyrintu tichých vodních ploch bují lužní vegetace a početné rybí populace dávají obživu hejnům vodního ptactva hnízdícího v rákosí či téměř neprůchodných porostech topolů. Hnízdí zde vzácné volavky bílé i purpurové, na mělčinách loví elegantní černí čápi a na torzech vyvrácených kmenů jsou často k vidění plaší kvakoši noční. Vysoko nad hlavou pak můžete nezřídka spatřit majestátní siluety mořských orlů, kteří tady v období hnízdění rovněž nalezli domov.

Očistec nad hladinou …

Koryto ramene se postupně úží a po bocích se vlní žlutozelené porosty rákosin. Z holých větví potopených vývratů, jež tu a tam míjíme, ve zmatku vzlétají hejna kormoránů či osamělé volavky, jimž jsme narušili odpolední lov či siestu. Pak přívěsný motorek ztichne a příď lodi se zaskřípěním najíždí na štěrkovitý břeh. Tam se na nás okamžitě vrhají hejna komárů a únik do bezpečí „neprůstřelného“ neoprenového obleku je v dané chvíli jediným útočištěm. Pak už „jen“ zbývá ujít zhruba sto metrů.

Nohy zatížené kromě našich těl i třiceti kily potápěčské techniky se boří do přilnavého bahna a olověná závaží na opasku se zarývají do beder. Z hustých porostů kopřiv v bylinném pásmu lužního lesa při každém kroku startují další a další roje komárů, kteří napadají alespoň naše tváře a zátylky, z nichž se v potůčcích řine pot. Učiněný očistec. Potom se konečně zhroutíme do vodního živlu slepého ramene, které přináší úlevu i odměnu za prožité útrapy.

… a ráj pod hladinou

Pocity tíhy jsou pryč a zpocená těla příjemně zchladí voda pomalu pronikající pod vrstvu pěnové pryže. Kolem je nazelenalé šero. Průniku slunečních paprsků pod vodní hladinu částečně brání příkrov mrtvých kmenů ležících na hladině společně s porosty okřehku či jiných druhů vodních rostlin. Ty se vlní v proudech způsobených mácháním našich ploutví a spolu s tu a tam pronikajícími paprsky slunce tvoří v mlžné vodní mase snovou až pohádkovou scenerii. Jak plaveme směrem k přirozené štěrkové hrázi oddělující slepé rameno od toku Dunaje, ubývá kalových částic a voda je postupně čistší a čistší.

Jarní tání či vydatné deště působí zvednutí hladiny v hlavním toku a říční voda s hladinou vyšší než v uzavřených slepých ramenech se do nich tlačí přes přirozený filtr štěrkových hrází. Pročistí se tak do až křišťálové průzračnosti, ale jen do okamžiku, kdy se hladina zvedne natolik, aby se voda z řeky zkalené deštěm přelila vrchem do ramen. To je pak konec pohádky. Dnes však máme štěstí, hladina se zvedla tak akorát.

Nakrátko přerušená idyla

Jiskřivou čistotu štěrkového dna u hráze najednou ozdobí zlatozelená pohyblivá síť. To náhlý poryv větru odkryl a zčeřil vodní hladinu a paprsky slunce promítnou kontury vlnek až na dno. S lehounkým dechem, bez hnutí a dobře vyvážení visíme v čirém vodním prostoru. Není zde hluboko a každý neuvážený pohyb může zkalit vodu a znemožnit tak pořízení fotky či filmového záběru. A pro ně jsme tady. Jedinečné smaragdové zbarvení vody spolu s její čistotou a také bohatství zdejší vodní fauny vytvářejí lokalitu, jež je široko daleko zcela jedinečná.

Z úkrytu torza potopeného stromu vyplouvá hejno plotic, jejichž stříbřitá těla s korálky červených očí se třpytí ve slunci. Pohybují se zvolna a beze spěchu, takže ani v nejmenším nenarušují vládnoucí snovou náladu. Náhle však z dutiny vykotlaného pařezu bleskově vyrazí štika a plotice se v mžiku rozprchnou na všechny strany. Kromě jediné, která nebyla dost rychlá a vzápětí mizí v zubaté štičí tlamě. Po nějaké chvíli se však situace zklidní, rybí defilé je opět na scéně a štika spokojeně tráví oběd ve svém úkrytu.

Soumrak vodního světa

Jsme fascinováni právě shlédnutou ukázkou článku přírodního potravního řetězce. Teprve později se ukáže, zda se nám jej podařilo zachytit i na filmový pás. Píše se totiž rok 1990 a doba digitální fotografie je ještě daleko před námi. Zatím největší potěšení či naopak zklamání z akce nastává u pravověrného fotografa až po vyvolání filmu. Ten však může být ze zdejší lokality už filmem posledním.

Po levé straně hlavního toku řeky se totiž v délce více než dvaceti kilometrů tyčí dvě gigantické sypané hráze tvořící koryto budoucího vodního díla  a armatury budoucích hrází a plavebních komor hltají tisíce kubíků betonu. Po jejich dokončení bude většina vody z hlavního koryta převedena do plavebního kanálu a nikdo pořádně neví, co bude v jedinečném biotopu následovat. Maďaři po tlaku ekologů svou účast na budování sporného a značně megalomanského vodního díla odřekli, na Slovensku je však stavba, jejíž projektová příprava a stavební začátky sahají hluboko zpět do doby společného československého státu, právě před dokončením….

Čistá voda je pryč

Letní ponory jsme loni, stejně jako v letech minulých, vynechali. Po přehrazení Dunaje a převedení valné části jeho vod do umělého kanálu na začátku devadesátých let čistá voda zmizela. Kvůli značnému poklesu hladiny v původním hlavním toku zmizel tlakový spád z řeky do ramen a při vydatných lokálních deštích bývá efekt spíše opačný. Občas se pak stává, že se voda z ramen tlačí přes štěrkové lavice do staré řeky, kde v zátočinách vytvoří velmi dočasně mělké enklávy průzračné vody. Tento efekt je však zřídkavý a s původní filtrací do ramen se četností vůbec nedá srovnat. A tak jarní či letní výpravy pod hladinu slepých ramen zcela ztratily smysl.

Původní biotop je nyní hluboce narušen, i když se navenek zpočátku zdá, že si krajina v určitých místech zachovala svůj původní ráz. To však jen do okamžiku vstupu pod hladinu. Voda je už po řadu let téměř celoročně zkalená. Po protestech ekologicky cítící veřejnosti byl sice dodatečně vybudován nápustný kanál, ten však nemůže v žádném případě nahradit přirozené kolísání hladin s výplachy ramen a přílivem nových živin, jimiž celý systém dýchal. A tak tam, kde bylo dříve jiskřivě čisté štěrkové dno s porosty jasně zelené vodní vegetace, se nyní rozkládají nánosy bahna a kalu. V tomto pokryvu zmizí při nahmatávání pevného dna celá napnutá paže a následuje výron smrdutého plynu.

V ramenech klesá výška vodního sloupce, dřívější floru nahradila spleť bahenních rostlin, které spolu s rozšiřujícími se porosty rákosin každoročním rozkladem jen dále přispívá k nárůstu usazenin. Ryb i na nich závislého ptactva pak valem ubývá. Uměle vybudované hráze brání přirozené migraci a rozmnožování. Při vyschnutí mělčích tůní, ke kterému nezřídka dochází, ryby hromadně hynou, jinde jsou pak téměř vyloveny a musí se následně uměle vysadit. Při intenzivním rybolovu mizí vzrostlí rybí jedinci a pracně vysazovaná rybí drobotina nemá čas dorůst. Zejména když roste drzost pytláků a zákonem zakázané druhy lovu, jakými je použití šňůr s mnoha háčky či obřích čeřenů a večerní prosvěcování mělčin s následným úderem harpuny jsou tady běžné. Asi proto, aby byla situace v rovnováze pod i nad vodou, jsou v poslední době plošně káceny lužní lesy, a to i během vegetačního období.

Lepší než to, co přijde

Pod vodní hladinu se v současnosti vydáváme až za pozdního podzimu, kdy vodu v ramenech částečně vyčistí první mrazivé dny. V hledání rybí populace je však nutno tam, kde se kdysi vyskytovala hejna sazanů (dunajský druh kapra), majestátní sumčí jedinci či neteční candáti, proplavat pod hladinou stovky metrů, abychom spatřili alespoň rybí drobotinu. Jinak jsou ramena téměř prázdná a k zářivému jasu dřívějších smaragdových průsaků má obecná čistota vody daleko.

Tak jako nastává podzim našich životů, nastal i podzim života dunajských ramen, které dříve mohla Slovensku závidět celá Evropa. Vzácný přírodní fenomén, jenž vznikal v průběhu tisíciletí a pro naprostou výjimečnost jej v minulosti navštívila i skupina dokumentaristů z týmu legendárního Jacquese Cousteaua, v průběhu posledních dvaceti let rukou člověka postupně mizí.

TIP: Dunajská delta: Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Teď už s jistotou víme, že krátký čas, kdy tmavé vody pokryje spadané listí a holé větve topolů zahalí rubáš podzimních mlh, než vodu uzavře ledový krunýř, už je tím jediným obdobím čistší vody, který nám ještě zůstává. Ale jak ještě dlouho? Dlouholetý přítel a rovněž autor mnoha vynikajících poeticky laděných dokumentů z pod vodní hladiny, Bratislavan Ľudovít Hanák, který mne kdysi k ramenům Dunaje přivedl, mi na tuto otázku odpověděl: „Pamätaj Jaro, každý z minulých dní bol lepší než tie, čo prídu …“

Vroce 1941 se „vyklízelo“ celé území západní a centrální evropské části SSSR, v roce 1942 i jižní oblasti. Všude se s vypětím všech sil snažili dělníci a železničáři zachránit, co se dá, dříve než do jejich továren dorazí německé tanky. Jen do listopadu 1941 bylo díky ohromnému nasazení sovětských občanů odvezeno více než tisíc velkých továren s kvalifi kovanými pracovníky a jejich rodinami.

Jak naložit továrnu na vlak

Již 24. června byl rozhodnutím sovětské vlády a Ústředního výboru strany zřízen Lidový komisariát pro evakuaci, jehož zástupci s mimořádnými pravomocemi řídili evakuační práce v ohrožených průmyslových centrech a na významných železničních uzlech. Po zmatcích prvních týdnů války se podařilo stabilizovat situaci natolik, že vlaky jedoucí na východ měly vlastní grafikony přepravy, umožňující plánování celé cesty, doplňování paliva a někdy i výdej teplé stravy.

V místech, kde zatím nehrozilo přímé ohrožení, byla v každé organizaci určené k evakuaci ustanovena evakuační rada, vedená většinou ředitelem závodu nebo hlavním inženýrem a kontrolovaná politruky závodní stranické organizace. Strojový park a technologické celky byly rozděleny do několika okruhů podle důležitosti a náročnosti demontáže tak, aby finální výroba běžela až do poslední chvíle před nakládkou. Pomocné provozy a nadbytečné zásoby surovin a polotovarů byly shromážděny a odeslány v předstihu tak, aby později nezatěžovaly přepravní kapacity.

Jakmile přišel rozkaz k vyklizení továrny, mělo všechno probíhat podle vypracovaného časového plánu, podobného operačním armádním rozkazům. Přesto docházelo k nečekaným situacím vyžadujícím okamžité improvizace. Pro nakládku těžkých strojů téměř vždy chyběly mobilní jeřáby, které tak nahrazovaly navijáky na svařovaných stojanech nebo dokonce pásové traktory, táhnoucí soustruhy na vagony po improvizovaných ližinách.

Naložit soustruhy a frézky bylo snadné, mnohem horší úkol představovalo rozebrání kovacích stolic nebo válcovacích tratí, jejichž komponenty vážily desítky tun. Rozměrné stojany museli montéři často rozřezat na části tak, aby se později daly zase svařit bez ohrožení jejich funkce. V loděnicích a závodech pro výrobu tanků byly v provozu obráběcí stroje obrovských rozměrů, jako například lis v Charkovském tankovém závodě vážící přes 2 000 tun, nebo karusel o průměru 12,5 m, sloužící původně k obrábění oběžných ložisek dělových věží pro bitevní lodi.

I tyto giganty se podařilo zachránit nebo z nich alespoň odmontovat klíčové součásti. Vzhledem k tomu, že užitečný náklad jednoho vlaku byl okolo tisíce tun, je z uvedených parametrů jasné, jak moc byly železnice vytížené. Spolu s vybavením a stroji museli odjet i technici a kvalifikovaní dělníci, kteří byli pro obnovení výroby nepostradatelní. S nimi často odjížděly na východ i jejich rodiny a žáci závodních učilišť, kteří se na novém místě většinou místo výuky zapojili do výrobního procesu. Poté, co došlo k naložení všeho, co se dalo odvézt, měly být výrobní haly a zbytky technologických zařízení zničeny, ale jen málokdy k tomu došlo hlavně kvůli nedostatku času nebo výbušnin.

Cesta na daleký východ

Pohyb každého vlaku vezoucího výrobní závod sledovali pověřenci Výboru pro evakuaci v každé uzlové stanici. Spolu se stroji byli ve vlacích přepravováni i dělníci, kteří museli během zastávek kontrolovat stroje, často přepravované na otevřených plošinových vagonech.

Pro dopravu osob byly vyhrazeny uzavřené nákladní vlaky s vytápěním, kterých však byl nedostatek, a tak muži často cestovali na vagonech pod plachtami a místa v teple přenechali ženám a dětem. Někdy měli k dispozici zásoby potravin a vody, jindy byli závislí jen na tom, co získali na stanicích. Během cesty se často nepodařilo ani sestavit seznam evakuovaných osob, jen o členech strany si vedli záznamy političtí pracovníci.

Jen málo vlaků mělo vlastní protileteckou obranu, protože Luftwaffe nedisponovala strategickými bombardéry a nehrozilo ani velké nebezpečí sabotáží. Cesta trvala většinou několik dní, občas však vlak uvázl na některé stanici i na dlouhé týdny, a to hlavně kvůli poruchám lokomotiv nebo kvůli jejich zabavení pro vojenské transporty. Není proto divu, že někdy se části výrobních závodů s příslušným personálem nakonec nedostaly do místa určení.

Na novém působišti

Když vlaky dorazily do některého z mnoha desítek dalekých měst, ta největší práce na dělníky a inženýry teprve čekala. Jen málokdy se závod budoval na zelené louce (v případě Sibiře spíš v širé tundře), protože pro svůj provoz potřeboval železniční vlečku, přípojku elektřiny a bydlení pro zaměstnance. Nebylo ničím zvláštním vidět pracovat dělníky na soustruzích pod plátěnými střechami, zatímco pro ně jejich ženy stavěly kryté haly.

Největší problém představovalo ubytování, lidé museli často bydlet v zemljankách či pod provizorními přístřešky, nebo přespávali u svých strojů. Postupně rostly obrovské výrobní komplexy, jako třeba tankový závod ve městě Čeljabinsk, kterému se proto přezdívalo Tankograd. Výroba tanků, letadel a dalších zbraní se jen pomalu rozbíhala, ale na jaře 1942 už začala Rudá armáda dostávat první dodávky těžkých zbraní.

Zároveň začala další řízená evakuace, tentokrát z území Ukrajiny a dalších jižních států, kudy Němci postupovali k naftovým polím v Baku a černomořskému pobřeží, kde se jejich postup zastavil. Po porážce u Stalingradu evakuace továren definitivně skončily. I když to SSSR dlouho bagatelizoval, byla pro něj počátkem války životně důležitá i spojenecká pomoc nahrazující výpadky průmyslové výroby zaviněné restrukturalizací jeho průmyslové základny. V rámci smlouvy o půjčce a pronájmu dodali Spojenci Sovětům během války kromě mnoha jiných položek téměř 22 000 letadel, 480 000 nákladních aut a 15 milionů párů bot.

Evakuace v číslech

V posledním čtvrtletí roku 1941 evakuovala Státní plánovací komise GOSPLAN celkem 1 360 továren. Většinou směřovaly do oblasti Uralu, méně pak na západní Sibiř a do Střední Asie. Toto impozantní číslo je však jen malou částí z celkového počtu asi 32 000 průmyslových závodů, jež stály na Němci okupovaných územích. Většina továren padla do rukou nepřítele, byť část z nich stačili před jejich příchodem poškodit jejich bývalí zaměstnanci nebo ustupující vojáci.

Během prvního měsíce války odsunuli Sověti ze západní části země 700 továren, z nichž však pouze 270 dorazilo na místo určení s kompletním vybavením a pracovníky. Z toho vyplývá, že zhruba u necelé poloviny závodů se dalo ihned začít s budováním nových provozů. Zařízení dalších 110 továren se částečně ztratilo cestou a s výrobou se muselo počkat, dokud ztráty nebyly nahrazeny. Dalších 320 továren nedorazilo nikdy na místo určení. Některé klíčové provozy se začaly rozebírat příliš pozdě, protože pracovaly až do poslední chvíle.

V Donbasu tak Sověti do konce roku 1941 evakuovali pouze 17 ze 64 oceláren, většina z nich padla do rukou Němců. Na nedokončenou evakuaci města Orel vzpomíná ve svých pamětech i generál Heinz Guderian: „Když jsme s čelními tankovými svazky vjeli do města Orel, jezdily po jeho ulicích ještě tramvaje jako za hlubokého míru. Podařilo se nám obránce zcela zaskočit, a tak ani nemohli dokončit evakuaci městských továren. Všude kolem nádraží ležely obráběcí stroje, bedny s polotovary a hromady průmyslových surovin.“

Magnetická pole ve vesmírných tělesech existují ze dvou příčin. Může jít o tzv. fosilní magnetismus, tedy obvykle komplikované, avšak slabé magnetické pole, které vzniká v horninách, z nichž těleso sestává. Tyto horniny byly magnetickými už v době zrodu tělesa a zmíněný stav přetrval dodnes. Jako příklad může posloužit třeba Měsíc. 

Druhou možností je, že se v daném tělese magnetické pole neustále obnovuje a vytváří – odborně říkáme, že v něm funguje dynamo. V takovém případě je nezbytná přítomnost pohyblivých vodivých látek, tedy nejčastěji vodivé tekutiny, v hvězdách plazmatu, v nitrech plynných obrů například kovového vodíku, v terestrických planetách natavených hornin. Zároveň se zmíněné látky musejí vůči sobě pohybovat s určitým střihem, což znamená, že rychlost jejich pohybu v prostoru není konstantní a mění se s pozicí. Tento vzájemný „relativní“ pohyb je velmi důležitý pro zesilování magnetismu. V nitrech těles obvykle pro vznik střižného proudění dostačuje diferenciální rotace nebo konvekce, případně jejich kombinace. 

Magnetické pole v tomto případě vzniká ve smyčce s pozitivní zpětnou vazbou: Pohyby vodivých částic mají charakter makroskopického elektrického proudu, který vytváří magnetické pole. Měnící se magnetické pole indukuje elektrické pole a obě společně ovlivňují pohyby nabitých částic. Uvedený proces lze popsat jedinou – diferenciální – rovnicí, jež se někdy označuje jako základní rovnice magnetohydrodynamiky. 

Slabé pole Merkuru

Z terestrických členů Sluneční soustavy má magnetické pole překvapivě také miniaturní Merkur, přičemž jeho intenzita dosahuje asi 1 % intenzity magnetického pole Země. Vědci se domnívají, že pole Merkuru vzniká v elektricky vodivé tavenině železa v jádře, jež sestává z dosud horkého a plně tekutého vnitřního jádra a plastického jádra vnějšího. Hrubá představa založená na hypotetické rozdílné rychlosti rotace obou jader však stále ještě vykazuje několik nejasností: například velmi pomalá rotace planety, tedy 59 dní, se zdá některým fyzikům pro fungování dynama nedostatečná. 

Dnes považujeme za pravděpodobnější variantu působení pomalé konvekce, která souvisí s postupným tuhnutím vnitřního jádra, v jehož důsledku se vnější jádro tepelně rozvrstvilo. Pomalé konvektivní pohyby zřejmě poskytují chybějící rychlostní střih, magnetické pole vzniká pouze v této vrstvě, a tudíž se velmi rychle mění v čase, což odpovídá měřením kosmických sond.

Rychlá rotace Země

I zemské magnetické pole vzniká v samotném středu planety, kde najdeme pevné vnitřní jádro a tekuté jádro vnější. Zdá se, že se tyto dvě komponenty otáčejí proti sobě, navíc ve vnějším jádře probíhá konvekce vybuzená separací chemických prvků: s unikajícím teplem roztavené železo postupně tuhne, padá na vnitřní jádro, a nechává tak za sebou taveninu z lehčích prvků. 

Do procesu vstupuje tzv. Coriolisova síla, jež má původ v rotaci planety a ovlivňuje pohyb konvektivních buněk, přičemž je odchyluje z radiálního směru do směru podél rotační osy. Geofyzikové se domnívají, že působením těchto efektů má konvekce v zemském jádře charakter konvektivních trubic. Rotace Země je dostatečně rychlá, aby mohla Coriolisova síla v odpovídající míře působit a aby mohlo v nitru planety vzniknout významné střižné proudění důležité pro vytvoření podstatného magnetického pole. 

Magnetické pole na pochodu

Pro úplnost připomeňme, že se osa magnetického dipólu Země odchyluje od její rotační osy, v současnosti asi o 10°. Magnetický pól na severní polokouli tak neleží u severního geografického pólu, ale v kanadské Arktidě. Navíc je třeba podotknout, že z hlediska polarity zemského magnetu se na severní hemisféře nachází jižní magnetický pól a opačně. Podle definice se totiž za severní magnetický pól (například tyčového magnetu) považuje takový, z něhož siločáry magnetického pole vycházejí. A takový najdeme v Antarktidě. 

Je zajímavé, že orientace osy magnetického dipólu Země v minulosti několikrát změnila smysl. Magnetické pole naší planety se totiž v průměru jednou za několik stovek tisíc let obrátí! Zatím není jasné, jaký fyzikální pochod přepólování způsobuje. Dost možná za něj odpovídá změna proudění v tekutých vrstvách, která může začít malou, náhodně vyvolanou poruchou a skončit převrácením polarity geomagnetického dynama. Některé geologické nálezy ukazují, že v určitých etapách historie Země probíhalo přepólování velmi rychle – osa magnetického dipólu se posouvala až o 6° za den!

Oblast dominantního vlivu zemského magnetického pole označujeme jako magnetosféru a nalezneme v ní mimo jiné tzv. Van Allenovy pásy, kde jsou dlouhodobě uvězněny nabité částice. Vnitřní pás se nachází ve výšce 1–2 zemských poloměrů a jeho izotopické složení naznačuje, že zdejší částice mají původ v ionosféře naší planety. Naproti tomu do vnějšího pásu ve výšce 4–7 zemských poloměrů se téměř jistě dostávají částice z naší hvězdy se slunečním větrem, který ostatně ovlivňuje tvar celé geomagnetosféry. Na denní straně působí dynamickým tlakem, tudíž magnetosféru stlačuje do vzdálenosti asi 60 000 km od Země, zatímco na noční straně ji naopak mění v protáhlý ohon o délce až šesti milionů kilometrů.

Dozvuky dynama na Marsu

Magnetické pole Marsu považují vědci za dozvuky někdejšího dynama v tekutém nitru planety. Mechanismus byl přitom podobný jako v případě vzniku pole u Merkuru či Země. V současnosti je však nitro rudé planety nejspíš neaktivní a nové magnetické pole již nevzniká. Kosmické sondy zřejmě zachycují důsledky dávné magnetizace feromagnetických minerálů. Podrobný průzkum potvrzuje, že Mars v minulosti skutečně obklopovalo silné globální magnetické pole a že se jeho orientace také několikrát převrátila, podobně jako u Země. Vědci se dále domnívají, že současná extrémně řídká atmosféra rudé planety souvisí právě s absencí magnetického pole. Původní plynný obal byl totiž mnohem hustší, jakmile ovšem Mars o své dipólové pole přišel, sluneční vítr postupně značnou část atmosféry „obrousil“. 

Dokončení: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra? (2.)

Je zajímavé, že Venuše – ačkoliv se Zemi podobá nejen velikostí a hmotností, ale i vnitřní stavbou –měřitelný magnetismus neprodukuje. I v jejím nitru téměř jistě klokotá pomalá konvekce, která by stačila ke generování magnetického pole, pokud by ovšem planeta rotovala podstatně rychleji než nyní. Připomeňme, že jí jedna otočka trvá celých 243 dnů. Vliv Coriolisovy síly na pohyby konvektivních buněk je tedy zcela zanedbatelný, a v nitru tělesa tudíž zřejmě nevzniká žádné podstatné střižné proudění, tak důležité pro zesilování magnetického pole. 

Astronaut Mike Fincke, tehdejší člen dlouhodobé posádky na ISS, se stal prvním americkým otcem, který byl o narození svého dítěte informován během vesmírné mise: Jeho žena Renita porodila 18. června 2004 zdravou dcerku.

„Jmenuje se Tarali Paulina a ‚tara‘ v jazyce hindi znamená ‚hvězda‘,“ vysvětloval Fincke řídicímu středisku v Houstonu krátce poté, co zprávu o narození potomka obdržel. „Náš první chlapec se jmenuje Chandra, což zase znamená ‚měsíc‘. Takže mi moje žena už dala Měsíc, teď k tomu přidala i zářící Hvězdu a pro mě je velkou ctí tohle zažívat právě na palubě kosmické stanice,“ dodal astronaut, který se posléze dočkal i gratulací z řídicího střediska v Moskvě.

Mike Fincke tehdy pobýval na ISS v rámci dlouhodobé mise od dubna do října 2004 spolu s ruským velitelem Gennadijem Padalkou. Stálá posádka komplexu byla právě zredukována na dvě osoby kvůli ztrátě dopravní kapacity raketoplánů po havárii Columbie.

Paní Renita Finckeová, sama inženýrka Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu, dodala, že se bude snažit manželovi zprostředkovat co nejvíc radosti z jejich dcerky prostřednictvím soukromých telekonferencí s ISS a že doufá v manželův bezpečný návrat na Zemi. Přání se jí samozřejmě splnilo a Mike se poté do vesmíru podíval ještě dvakrát – jednou dokonce jako velitel stanice.

Popsaná událost přitom není úplně ojedinělá: Narození dcerky Abigail oslavil například v listopadu 2009 astronaut Randy Bresnik během letu raketoplánu Atlantis.