Baron von Manteuffel měl bojové zkušenosti již z první světové války a v mezi válečném období postupně velel řadě jednotek německé armády, přesto ho za druhého globálního konfliktu nasazení na frontě dlouho míjelo.

Nejúspěšnější němečtí důstojníci operace Barbarossa:

• Erich von Manstein (vyšlo 26. května)
• Generálporučík Rudolf Veiel (vyšlo 2. června)
• Hasso von Manteuffel (vyšlo 9. června)
• Generálplukovník Heinz Guderian (vychází 16. června)

Od února 1939 působil jako náčelník štábu ve Výcvikové škole tankových vojsk II v Berlíně a výcviku osádek tanků se Manteuffel věnoval i během tažení do Polska a Francie. Jeho zkušenosti však velení už prostě nemohlo přehlížet a baron se stal velitelem 2. praporu 7. střeleckého pluku 7. tankové divize.

Agresivní a iniciativní

Na začátku operace Barbarossa se jednotka stala součástí XXXIX. tankového sboru, který spadal pod Hothovu 3. tankovou skupinu ve skupině armád Střed. Od počátku se podplukovník na frontě projevoval jako agresivní a iniciativní velitel. Možná právě dlouhé působení v týlu v Manteuffelovi vyvolávalo touhu po rozhodných úderech a odvážných krocích. Například při útoku přes řeku Berezinu objevil jižně od Lepelu nepoškozený most a v noci se ho rozhodl z vlastní iniciativy překročit. Obsazením mostu zajistil rychlý a bezpečný přechod pro celou divizi.

I v dalších fázích útoku byl Manteuffelův prapor v čele. Při operacích severovýchodně od Smolenska o něm velitel pluku von Lungershausen prohlásil: „Opět se dral kupředu a čistil všem cestu.“

Když v srpnu za bojů o Stalinovu linii padl velitel 6. střeleckého pluku plukovník von Ungern, převzal Manteuffel velení nad jeho muži. V říjnu při bojových akcích u Dněpru používal pluk jako čelní oddíl, překročil s ním řeku, vytvořil předmostí a vyčkal, až prostor obsadí celá divize. Toho měsíce se dočkal povýšení na plukovníka.

Kyjevský majstrštyk

Nejlepší Manteuffelův kousek přišel po obklíčení sovětských armád u Kyjeva a obnovení pochodu na Moskvu. Jeho pluk dobyl 23. listopadu Klin. O čtyři dny později Němci obsadili prostor severozápadně od jachromského mostu přes moskevsko-volžský kanál a 28. listopadu začala Manteuffelova bojová skupina na most útočit s cílem kanál překročit. Plukovníkovu iniciativu, která bitvu rozhodla, později popsal jeden z poddůstojníků: „Byl jsem svědkem, jak vypnul Moskalům proud v jachromské elektrárně. On zaútočil první a ustoupil poslední.“

Za tento úspěch Manteuffel obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V závěru listopadu 1941 se jeho síly nacházely 35 km od Moskvy a plukovník požádal o posily pro závěrečný nápor. Avšak LVI. tankový sbor se nacházel na pokraji sil a Manteuffel dostal rozkaz se z předmostí stáhnout. „Malej“, jak vojáci plukovníkovi pro malý vzrůst přezdívali, se však ukázal jako iniciativní velitel i v taženích v Africe, kam byl roku 1942 přeložen.

Hladiny sladkých vod tropického až mírného podnebného pásma jsou životním prostředím velmi zvláštní skupiny rostlin. Patří do nejrůznějších čeledí, ale přesto se mnoha rysy podobají. Hlavním znakem je volné plavání na vodní hladině bez uchycení ve dně. Mají tedy přístup ke světlu a vzduchu, ale na rozdíl od kořenujících vodních rostlin nejsou na hladině příliš ohrožovány větry a vlnobitím a netrápí je, kolik vody je pod nimi.

Kořeny jako zásobárna i kotva

Volně plovoucí rostliny to v životě vůbec nemají jednoduché. Na rozdíl od svých „pevninských příbuzných“ nemají pevně dané místo, kde budou růst a na hladině jsou hračkou větrů a proudění vody. Proto je najdete ve stojatých nebo jen velmi mírně proudících vodách, ve vodních nádržích pak hlavně v chráněných zátokách.

TIP: Bohatý svět malých lesů - Pine Barrens, New Jersey

Příjem živin těchto organismů závisí především na tom, co jsou schopny získat z vody. Je tedy logické, že rostou téměř výhradně ve vodách s vyšším obsahem živin. Aby dokázaly živiny dobře získávat, vytvářejí si skoro všechny bohatý svazek druhotných kořenů, které mají mimořádnou růstovou rychlost. Například u řezanu mohou přirůstat rychlostí pěti centimetrů za den. Po celém povrchu je bohatý pokryv kořenového vlášení. Ale zisk živin není jediný úkol, který plovoucí rostliny svěřily kořenům. Neméně důležitá je také funkce vyvažovací. Kořeny jsou jakousi zátěží a kotvou, což se hodí zejména ve chvílích, kdy některé druhy vystrčí vzhůru vyšší květenství.

Navoskované listy a chlupaté královny

Na vodní hladině nemají rostliny příliš na výběr, jak uspořádat své tělo. Evoluční výběr jednoznačně upřednostnil tvar kompaktní listové růžice s krátkými řapíky, v lepším případě ještě nafouklými jako nadnášecí plováky. Druhou možností jsou prodloužené lodyhy s dvojicemi protistojných listů.

U obou variant jsou listy buď oválné, téměř kulovité, ledvinité nebo kosníkovité. Jejich povrch může mít hladkou voskovou kutikulu, která je odolná vůči smáčení podobně jako u leknínovitých rostlin, alternativou je hustý porost chlupů, které zadržují vzduch a nepustí vodu k pokožce listu. Chlupatými královnami jsou zejména bábelky Pistia stratiotes a vodní kapradiny nepukalky Salvinia, které mají chlupy ozdobně tvarované.

Boje s problémovými dětmi

Většina volně plovoucích rostlin se rozmnožuje nepohlavně tvorbou dceřiných rostlin, které odrůstají do stran z báze rostliny mateřské. Podle druhu se dříve či později oddělují. Pro rostlinu je taková strategie výhodná i nevýhodná současně.

Zajistí si sice dostatek potomků, ale milé dětičky s ní velmi rychle začnou soupeřit o živiny z vody a co hůř, také o místo na slunci, tedy o prostor na hladině, který je v krajním případě omezen velikostí nádrže. Proto musí rostliny časem měnit postavení listů a v době zvýšené konkurence, kdy už je hladina jeden zelený koberec, zvedají listy více nad hladinu.

Ač z jiných jsou rodičů…

Volně plovoucí rostliny patří do nejrůznějších systematických kategorií, takže spolu mnohé z nich nejsou příbuzné, i když se nám na první pohled zdají podobné. Ale to je dáno právě podmínkami stanoviště, které rostliny tlačí k podobným tvarům. Tak můžete mít problémy odlišit vedle sebe vodní kapradinu azolu a áronovitým rostlinám příbuzné okřehky, protože obě skupiny prošly dlouhou cestou redukce tělních částí, až z nich zůstaly jen drobné rostlinky, na kterých je už téměř nemožné rozeznat stonek a list. Podobně obtížné je rozlišit naši kotvici plovoucí (Trapa natans) od jihoamerického druhu Ludwigia sedioides. Oba druhy jsou tvořeny hustými růžicemi kosníkovitých listů a nebýt odlišných květů, bylo by o čem přemýšlet.

Kořenový list a sinicová výživa

Plovoucí kapradiny jsou významnou skupinou volně plovoucích rostlin. Běžným suchozemským kapradinám se ale moc nepodobají. Nejnápadnější jsou nepukalky rodu Salvinia. Patří sem pouhých dvanáct druhů rozšířených v tropech a subtropech celého světa. Druh nepukalka plovoucí (Salvinia natans) přesahuje až do mírného pásma a roste dokonce i v České republice, avšak pouze na Ostravsku.

Zelené listy nepukalek rostou ve dvojicích proti sobě a mívají okrouhlý až mírně protáhlý tvar, ovšem největší nepukalka Salvinia oblongifolia má dvojice listů hodně protáhlé. Listy však skýtají ještě jedno překvapení. Směrem dolů do vody totiž vyrůstá třetí list, který je jemně dělený. Vypadá jako svazek kořínků a také tak funguje. Nepukalky se jako všechny plovoucí rostliny množí bohatě vegetativně, ale také prostřednictvím výtrusů, které se vytvářejí v pohlavně oddělených sporokarpiích. Nepukalkám jsou příbuzné také menší azoly (Azolla). Ty ještě mají kořínky, ale svou výživou nejvíce spoléhají na symbiotické sinice, kterým utvořily ve svých listech vakovité dutinky.

Nejmenší z českých plavců

Okřehky už se dnes nepovažují za samostatnou čeleď, ale uznává se jejich přiřazení k áronovitým rostlinám. Spojovacím článkem k ostatním áronům je babelka řezanovitá (Pistia stratiotes), která má hustou růžici výrazně chlupatých listů a menší, mezi listy schované palicovité květenství kryté nevelkým toulcem.

Samotné okřehky jsou výrazně redukované ve všech květních částech, z květů zůstala jedna až dvě tyčinky a jediný pestík. Mezi okřehky patří i nejmenší zástupce kvetoucích rostlin v České republice, drobnička bezkořenná (Wolffia arrhiza). Celá rostlinka má velikost zhruba špendlíkové hlavičky, je temně zelená a zcela bez kořenů. Roste vzácně na Břeclavsku podél Moravy a Dyje.

Kotvy mleté na mouku

Zřejmě nejznámějším zástupcem skupiny volně plovoucích rostlin je tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes). Má nápadné, přímo učebnicové plováky, které ji nadlehčují na hladině, a také se může pochlubit největším vynořeným květenstvím z celé skupiny. Díky němu je často pěstována a dnes patří v tropech k nejvýraznějším plevelným rostlinám. Ztěžuje totiž například lodní dopravu a ucpává vodní cesty neuvěřitelně rychlým tempem.

Velké druhové bohatství volně plovoucích vodních rostlin je také mezi voďankovitými rostlinami – čeleď Hydrocharitaceae. Voďanka žabí (Hydrocharis morsus ranae) je pěkným a v současnosti již vzácným zástupcem naší květeny. V tropech pak najdete druhy z rodů jako je Limnobium a Ottelia, z nichž některé jsou známé mezi akvaristy.

Patrně nejznámější volně plovoucí rostlinou naší republiky je druh, který má plování ve svém jménu – kotvice plovoucí (Trapa natans). Neobvyklá je její jednoletost, populace se každoročně obnovují z nápadných oříšků s výrazně hrotitými výrůstky. V dobách hladu se tyto kotvy – jak se jim mnohde říkalo – mlely na mouku. Dnes jde o kriticky ohrožený druh České republiky, přesto je v příznivém roce možné v jižních Čechách, ale hlavně na jižní Moravě a Ostravsku při procházkách okolo rybníků či velkých tůní spatřit bohatý porost zarůstající vodní hladinu.

Těsně pod hladinou

Vodní hladina je tenké rozhraní mezi dvěma velmi odlišnými světy. Rostliny, které ovládají hladinu, mají výhodu dostatku světla a přísunu kyslíku a co je ještě důležitější, uhlíku ve formě kysličníku uhličitého.

Existuje však hodně druhů, které se snaží dostat co nejblíže k vodní hladině, ale do kontaktu se vzduchem nejdou téměř žádnou částí svého těla, snad jedině s výjimkou květů. Do této skupiny patří třeba masožravé bublinatky a aldrovandka nebo jeden z našich okřehků – okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca). Svět pod vodní hladinou má ale hodně odlišná pravidla, jejichž vysvětlení by vydalo na další článek.

Stoupání a klesání řezanu

Řezan pilolistý (Stratiotes aloides) vypadá trochu jako listová růžice ananasu pohozená do vody, ale patří do čeledi voďankovitých (Hydrocharitaceae). Roste v mírném pásmu větší části Eurasie a jeho listy jsou mimořádně ostře řezavé, české jméno je tedy výstižné. Zajímavější než nebezpečně nabroušené listy je však každoroční vertikální putování řezanu vodním sloupcem. Na jaře stoupá vzhůru, aby v létě mohl vykvést, na podzim klesá kvůli snadnějšímu přezimování. Jarní stoupání je způsobeno růstem mladých listů s dostatkem vzduchu, což rostlinu nadlehčuje, až se během června vynoří na hladinu a na počátku léta vykvete. V průběhu léta pak začnou starší listy odumírat a pohlcují více vody, rostlina se zatěžuje také škroby, které si ukládá jako zásobní látky na zimování. Nezanedbatelná je také zátěž vápnitých usazenin, které jsou vedlejším produktem fotosyntézy, na povrchu listů. S touto zátěží rostlina zvolna klesá ke dnu. Během zimy odumřelé listy odpadnou od rostliny, škrob se spotřebuje, rostlina se stane lehčí a je připravena na novou pouť ke hladině.

Trojčnělečnost vodního hyacintu

Vodní hyacint (Eichhornia crassipes) je jednou z mála rostlin, u kterých je známa trojčnělečnost. Celkově existuje pouze šest čeledí, u kterých je tento stav prokázán. Trojčnělečnost – tristylie neznamená, že druh má tři čnělky, ale tři různé délky čnělek a analogicky k tomu tři různé délky prašníků. Rostlina s dlouhou čnělkou tak může mít buď středně dlouhé, nebo krátké prašníky, zatímco rostlina s krátkou čnělkou střední nebo dlouhé prašníky. Kombinací je tedy více a jejich úkolem je ztížit přenos pylu v rámci jednoho květu, tedy samosprávní, tím, že se oba orgány od sebe prostorově oddálí. Zůstává záhadou, proč se tento stav vyskytnul právě u vodní rostliny s bohatým vegetativním množením, patrně se hodí v populacích, kde existují nějaké extrémní výkyvy jako je sucho, kde semena přijdou vhod pro přečkání nepříznivého stavu. Vědci už však zjišťují, že některé populace vodního hyacintu jsou přesto schopné samoopylení a tím utíkají od výhod trojčnělečnosti. A na okrajích areálu si mnohdy spokojeně roste jen jedna nebo dvě čnělečné formy a rostliny se tam přesto pomocí vegetativního množení udrží.

Co může být v parném dnu lahodnějšího než kornout sladké zmrzliny? Pokud si sladké pokušení odpíráte v obavě z nadbytečných kilogramů, máme pro vás dobrou zprávu – i se zmrzlinou se dá hubnout.

Vychlazená dieta

Dvaatřicetiletý youtuber Anthony Howard-Crow přišel se zajímavým experimentem – vyzkoušel, co s jeho tělem udělá 100 dnů „zmrzlinové diety“. Denně si naordinoval 2 000 zmrzlinových kalorií, doplněných o 500 kalorií z proteinového nápoje a kapky alkoholu. Alkohol do svého experimentu Anthony zařadil víceméně navíc – podle jednoho z mýtů totiž nelze s alkoholem efektivně hubnout.

Po 100 dnech Anthony vážil téměř o 15 kilogramů méně než na začátku svého experimentu. Ba co víc, zlepšily se mu hodnoty „hodného“ HDL cholesterolu, hodnoty „zlého“ LDL cholesterolu stejně jako hodnoty jeho krevních tuků byly naopak nižší. Dramatický pokles vykázaly také triglyceridy – tuky obsažené v krvi. Nejpřekvapivějším zjištěním zmrzlinového experimentu ale bylo, že i přes denní přísun značného množství cukrů došlo u Anthonyho k celkovému snížení koncentrace glukózy v jeho krvi.

TIP: Hubněte s vědou: Šest vědeckých poznatků, díky kterým zhubnete efektivně

I přes pozitivní výsledek experimentu bylo 100 dnů vychlazené diety hotovým utrpením. Zatímco běžně dokázal pracovat 4 až 7 hodin denně, po měsíci měl sotva sílu na pár minut. S blížícím se koncem experimentu již zcela vynechal návštěvy posilovny, neboť mu chyběla jak síla, tak i chuť na cvičení. „Ta únava byla šílená. Zmrzlinová dieta byla nejhorším dobrodružstvím, do jakého jsem se doposud pustil,“ okomentoval svůj sladký experiment Anthony.

Opatrnosti není nikdy dost: obzvlášť na amerických školách, které mají s násilím velmi smutné zkušenosti. Když proto 1. května nejmenovaný mladík v kampusu Colgate University mával něčím, co vzdáleně připomínalo pistoli, rozpoutal paniku.

Škola všem studentům nařídila schovat se do bezpečnostních krytů a na místo okamžitě přijely zásahové jednotky policie, jež pak prohledaly celý areál. Po čtyřech hodinách napětí a strachu se však ukázalo, že údajná zbraň byla ve skutečnosti pouze tavná lepicí pistole, s níž jeden ze studentů dokončoval svůj výtvarný projekt… 

Vědcům z Ohio State University se pomocí robotických dalekohledů KELT (Kilodegree Extremely Little Telescope) podařilo objevit doposud nežhavější planetu jakou známe. Je dokonce žhavější, než celá řada hvězd. 

KELT-9b, jak zní její katalogové označení, je přibližně dvakrát větší než náš Jupiter a zhruba třikrát tak hmotná. Nachází se v souhvězdí Labutě, 620 světelných let od Země.

Odpařující se planeta

Planeta je uzamčena slapovou silou své mateřské hvězdy ve vázané rotaci a je tak k ní otočena stále stejnou stranou. Denní strana planety je hvězdou HD 195689 rozpalována na teplotu okolo 4300 °C. Pro srovnání – povrchová teplota našeho Slunce je asi 5 500 °C. Intenzivní žár mateřské hvězdy má za následek, nafukování atmosféry planety a její postupné odpařování. Astronomové odhadují, že by se každou sekundu mohlo z planety KELT-9b odpařit mezi 10 miliardami až 10 biliony gramů hmoty.

TIP: Nejžhavější bílý trpaslík září tisíckrát víc než naše Slunce

Více o extrémním světě exoplanety KELT-9b by nám měl prozradit plánovaný výzkum, do kterého se má zapojit teleskop Spitzer či Hubbleův vesmírný dalekohled. V budoucnu by se planeta mohla stát cílem i pro připravovaný dalekohled Jamese Webba.

Podle vědeckých průzkumů navíc platí, že čím vyšší mají lidé vzdělání, tím vyšší procento prokrastinujících mezi nimi najdeme. Obecně lze říct, že se zmíněným fenoménem nejvíce bojují ti, kdo si při práci mohou organizovat čas sami.

S podobnou situací se již setkal asi každý: Na monitoru „visí“ prázdná stránka, ale člověk se ne a ne pustit do psaní: „Začnu hned, jak vyměním povlečení na posteli, televize je koneckonců strašně zaprášená a co teprve knihovna. A když už jsem vstal/a, ještě zaliju kytky…“ Pořadí i druh činností se přitom může libovolně měnit. Jakkoliv vyčítavě bílá stránka působí, nedokážeme se přinutit přesně k tomu, co bychom dělat měli.

Nejdůležitější až na konec

„Nejde sice o psychiatrickou diagnózu, ale rozhodně se jedná o věc, s níž se psychologové setkávají v poslední době čím dál častěji,“ vysvětluje Jaroslav Vacek z Centra adiktologie (léčby závislostí) Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Podle odborníků se přitom chorobná míra odsouvání povinností projevuje především u lidí, kteří svůj život vidí jako sérii povinností, jimž nelze dostát. Souvisí to s jejich nízkou sebedůvěrou, ale i se špatným hospodařením s časem. Z odborného pohledu jde tedy o poměrně nový fenomén, jakousi civilizační chorobu, která představuje odpověď na přehnané společenské požadavky na výkon.

Veronika se považuje za těžký případ prokrastinace. Její Achillovou patou se staly studijní povinnosti. První úder přitom přišel už před maturitou – mladá dívka si tehdy donekonečna vypracovávala nové studijní plány a na učení samotné nakonec vůbec nedošlo. Dnes studuje vyšší odbornou školu a chorobné odkládání povinností ji dostihlo znova. Místo „biflování“ nebo psaní seminárních prací se zabývá vším možným, včetně aktivit, kterým se v běžném životě jinak nevěnuje. 

Diagnóza: nechuť k práci?

„Když prokrastinující člověk úkol odkládá, tak se vlastně před jeho dokončením dostává do určitého stresu, protože ho to nutí a tlačí, aby práci dodělal včas. A právě tento stres působí na mnoho lidí pozitivně motivačně,“ objasňuje Jaroslav Vacek možné příčiny mnohdy iracionálního odkládání důležitých úkolů. 

Veronika však rozhodně nepředstavuje ojedinělý případ – podle výzkumů trpí stejnou diagnózou až třetina populace. V určitých případech však může postižení přerůst do chronické formy. Kromě nezvládání jakýchkoliv úkolů pak patří k nepříjemným projevům také úzkosti, stres, pocity viny, psychická krize a ztráta výkonnosti. Všechno dohromady nakonec vytvoří jakýsi bludný kruh. Navíc mají chorobní prokrastinátoři obavu vyhledat odbornou pomoc – jejich postižení totiž společnost často zaměňuje za lenost, slabou vůli nebo nízké ambice. 

Signál Wow! byl silný rádiový signál, který 15. srpna 1977 zachytil Jerry Ehman z projektu SETI. Nejsilnější byl na frekvenci 1 420 MHz. Signál se natolik podobal očekávanému signálu mimozemské civilizace, že k němu Ehman červeně připsal emotivní poznámku „Wow!“.

Od té doby signál Wow! fascinuje mnoho lidí. Vidí v něm neuvěřitelné věci, od vzkazu mimozemšťanů až po doposud neznámý fyzikální fenomén. Jeho pravou podstatu se zřejmě podařilo odhalit Antonio Parisimu z floridského Centra planetární vědy. A není nic extra tajemného - podle všeho jde o rádiový signál komety.

Kometární Wow!

Odborníci dlouho nemohli přijít na to, co by mohlo být zdrojem tohoto signálu. Paris si všiml, že se v roce 1977 se v oblasti výskytu signálu pohybovaly dvě komety – 266P/Christensen a P/2008 Y2 (Gibbs). Když se do těchto míst loni v lednu vrátila kometa 266P/Christensen, tak se Paris chopil příležitosti a zkusil se podívat po signálu. A signál na frekvenci 1 420 MHz tam byl.

TIP: Americký profesor přišel s vysvětlením legendárního Wow! signálu z vesmíru

Pokud se Paris neplete, tak jde o konec legendy. Zároveň je to ale zajímavý objev, který nám ukazuje, že komety vyzařují emise rádiového záření. Podle všeho je teď bude možné detekovat a sledovat pomocí radioteleskopů. 

Letmé políbení zobáku a něžné pohlazení hlavy – lepší důkaz, že Kyrgyzové orly milují, bychom jen těžko hledali. Přestože dnes už orlí hlídače a lovce díky moderní technice potomci kočovného pasteveckého národa vlastně nepotřebují, stále se snaží udržet tradici sokolnictví živou a každoročně poměřují své síly.

Soutěž pro otrlé

Disciplína první a rovnou královská: lov orla. Kyrgyzové svým dravcům říkají berkut a lišky nebo vlky s nimi lovili už před dvěma a půl tisíci lety. Taje sokolnictví se i dnes předávají z otce na syna. „Sokolnictví se věnuju od třinácti let. Moji předci jsou všichni lovci a já doufám, že mladá generace v tom bude pokračovat,“ vypráví kyrgyzský lovec Šaršembijev Esenbulat.

Kyrgyzové orly chovají už od mláďat a ptáci s nabroušenými pařáty i zobákem jim bezmezně věří. Dokážou je poznat podle hlasu a to je v soutěži velká výhoda. Úkol zní: zaútočit a ulovit lišku – i když tu na festivalu zastupuje jen liščí kůže. Kyrgyzové tak poměřují síly svých orlů.

Druhá disciplína – lov vlka – odkazuje k hlavnímu úkolu orlů, jímž je ochrana stád kyrgyzských pastevců před vlky. I dnes je to jedna z dovedností, kterou sokolníci své svěřence učí – i když zejména mezi zahraničními návštěvníky tato tradice budí přinejmenším údiv. Tady už se žádná náhražka nepoužívá, orel opravdu bojuje s vlkem. A sledovat, jak dravec se zvířetem zápasí a má jasně navrch, je něco, co neskousnou nejen ochránci přírody. Přestože soupeři jsou od sebe co nejdříve odtrženi, vlk často utrpí zranění. Kyrgyzové se však hájí tím, že je to součást jejich tradic.

Přítel ze supího hnízda

Lov byl pro Kyrgyzy jediným způsobem, jak v nehostinné stepi přežít. Pozadu proto nezůstávaly ani ženy a ovládly umění lukostřelby, které by jim leckterý muž mohl jen závidět.

Orel skalní ale samozřejmě není jediný věrný pomocník pastevců. Odedávna se spoléhají i na psy. Kynologické federace sice plemeno taigan neuznávají, Kyrgyzové na něj ale nedají dopustit. Tihle psi se prý narodili v hnízdě supa a možná právě v něm získali svou pověstnou ostražitost a nezávislost.

„To, co tu dnes vidíte, je vlastně sport, který v sobě spojuje lov s dravci, lukostřelbu a lov s taigany. Deset let jsme usilovali o to, aby se tato tradice stala národním sportem. A podařilo se. Ovšem jen díky tomu, že je to kulturní dědictví kyrgyzského národa,“ vysvětluje ředitel festivalu Almazbek Akunov.

Tento „kyrgyzský trojboj“ už málem vymizel. Kyrgyzy ale napadlo povýšit jej na sport a tím ho zachránili. Není to ale snadné: Umění sokolnictví se předává z generace na generaci a taigany si Kyrgyzové nemohou koupit. Podle tradice mohou psa získat jen tak, že jim ho někdo daruje – stejně jako ho prý bůh daroval lidem. 

Bobři v minulosti v řadě zemí vymřeli. Dnes se na některá místa mohou vracet, lidé se ale často obávají jejich rozsáhlých zásahů v krajině. Má vůbec smysl usilovat o jejich návrat?

Vědecký výzkum ukazuje, že bobři mají v řadě ohledů na krajinu příznivý vliv. Jejich kanály, nádrže a přehrady sice občas ztěžují život lidem, ale zároveň velice zlepšují kvalitu vody, fungují jako prevenci vůči záplavám a erozi půdy.

TIP: Jak vylepšit zubní sklovinu? Poradí nám s tím bobři!

Badatelé sledovali kolonii bobrů v Devonu na jihozápadě Anglie a hodnotili její vliv na krajinu. Výsledky je přesvědčily a teď doporučují, že by se bobři skutečně měli do Anglie vrátit.

Satelitní data ukazují, že se v oblasti Larsenova šelfového ledu C v Západní Antarktidě stále šíří prasklina, která podle všeho od Antarktidy oddělí masu ledu o ploše zhruba 5 tisíc kilometrů čtverečních.

Prasklina v ledovci, jehož mocnost je asi 350 metrů, se za posledních pár dní prodloužila o dalších 17 kilometrů. Oddělující se ledovec teď spojuje s hlavní masou oblasti Larsenova šelfového ledu C už jenom 13 kilometrů široký kus.

TIP: V antarktickém šelfovém ledovci Larsen C se rozevírá kolosální trhlina

Oddělení obrovského ledovce je podle všeho na spadnutí. Zároveň to bude znamenat, že Larsenův šelfový led C, který je jeden z největších v Antarktidě, přijde o desetinu své rozlohy.