Čtrnáctiletý Kaleb Richardson vyrazil s otcem a přáteli na ryby u ostrovního městečka Grand Isle v Louisianě. Poklidná plavba se však změnila v napínavou bitvu, když Kalebovi zabrala ryba, která byla podle všeho daleko větší a hlavně těžší než on.

S úlovkem se mladík pral dlouhých 45 minut – teprve poté se zvíře unavilo natolik, že jej dokázal přivléct k boku lodi. Na palubu ho Kaleb dostal jen s pomocí ostatních, načež se ukázalo, že drobný rybář zdolal obrovského tuňáka měřícího 218 centimetrů a vážícího neuvěřitelných 378 kilogramů. Jde tudíž o jednu z největších ryb, jaké se kdy podařilo v Louisianě ulovit. 

Naleziště Cerutti nedaleko San Diega je již od 90. let 20. století zdrojem cenných pozůstatků tzv. mastodontů, přezdívaných také „američtí mamuti“.

Tým vědců pod vedením Thomase Demérého však zřejmě v ostatcích dávných tvorů našel důkazy o osídlení kontinentu, jež popírají všechny dřívější teorie: Objevené kosti byly prý totiž vyrovnány do různých obrazců, a dokonce jevily známky opracování. Stáří nálezu přitom odborníci určili přibližně na 130 tisíc let, zatímco podle současného vědeckého přesvědčení se první lidé objevili na západním pobřeží Ameriky teprve před 15 tisíci lety.

Český přemyslovský stát byl v druhé polovině 12. století v silném vleku říše a tamních panovníků, konkrétně jejího tehdejšího představitele, císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten s velkým gustem do českých vnitropolitických záležitostí zasahoval a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Protože mělo dojít k nastolení knížete bez předchozí konzultace s ním, postavil si hlavu a Bedřicha odmítl.

Předchozí část: Jak se z uherské princezny stala největší žena českého knížectví

Císařovým přičiněním se po mnohých peripetiích nakonec dostal k moci jiný Přemyslovec, jenž pro svou nedůvěru k urozeným proslul přízviskem „kníže sedláků“ - Soběslav II.

Ve víru politického dění

Starý král Vladislav II., jenž nastalé situace nedokázal zabránit, se uchýlil do Durynska, odkud pocházela jeho žena Judita. Následovala je tam také Alžběta s dětmi, zatímco Bedřich pobýval střídavě při dvorech okolních vládců, aby si vhodnými styky vytvořil podmínky pro úspěšné opětovné uchopení moci v Čechách.

To přineslo své ovoce: císař Fridrich se rozhodl svého někdejšího oblíbence Soběslava sesadit, protože mu svou zpupností již nevyhovoval, a na jeho místo opět dosadit Bedřicha, který se mu jevil jako povolnější.

V roce 1178 mu udělil české země v léno a Bedřich začal připravovat útok do Čech, které stále opanovával Soběslav. Poté, co se mu podařilo Soběslava vyhnat, dal ihned poslat pro Alžbětu, které se v Praze dostalo slavnostního uvítání. Dal tím mimoděk najevo, jak moc je pro něj jeho manželka důležitá. Oba však brzy pochopili, že ještě zdaleka nemají vyhráno. Soběslav ve skrytu snoval pomstu a rozhodl se zaútočit v nejzákeřnější chvíli, a to v moment, kdy staronový kníže Bedřich opustil zemi, aby odjel do říše na sněm.

Hrad hájí žena

Tehdy však Soběslav narazil na protivníka, jehož nečekal – Bedřichovu věrnou ženu Alžbětu, které jako svojí pravé ruce svěřil kníže zemi prozatím do správy. Ta zajistila důslednou obranu Pražského hradu před útočníky a za pomoci obratných zvědů se navíc dovtípila, jaké jsou protivníkovy další plány.

Soběslav totiž hodlal po neúspěšném dobývání Prahy zaútočit někde při zemských hranicích na samotného nicnetušícího Bedřicha, až se bude vracet z říše. Alžběta se postarala o to, aby spolehlivý posel Bedřicha včas varoval. Díky této zprávě mohl informovaný kníže mezitím sehnat dostatečně početné vojsko a utkat se s protivníkem v plné síle.

Poblíž Vyšehradu se nakonec v chladném lednovém dni roku 1179 odehrál rozhodující střet. V době, kdy spolu oba tábory sváděly krutou bitvu, se Alžběta v útočišti Pražského hradu modlila za vítězství manželových vojsk. Dala tehdy slib, že pokud vyhrají, nechá na místě bitvy jako výraz vděčnosti postavit kostel. Alžbětiny prosby byly vyslyšeny, Bedřich Soběslava skutečně porazil a kněžna daný slib splnila – na místě, kterému se na památku krvavého střetu začalo říkat Bojiště, nechala zřídit kostel zasvěcený sv. Janu. Chrám předala do správy svému oblíbenému rytířskému řádu johanitů.

Silnější než muž

Teď si konečně mohl knížecí pár oddychnout – poražený Soběslav utekl a ve vyhnanství brzy zemřel, takže pražský knížecí stolec se zdál být definitivně v jejich rukou.

Prvním krokem, kterým na sebe Alžběta veřejně upozornila, byl zásah ve věci pražského biskupství. To totiž před nějakou dobou osiřelo a nacházelo se bez biskupa. Kněžna s rozhodností sobě vlastní do úřadu prosadila svého vlastního kaplana, kterým byl jistý Valentin neboli Vališ. Podstatné bylo, že se jednalo o jejího loajálního služebníka a Alžbětu již nijak netrápila skutečnost, že se pro daný úřad nehodí. Protože se přání dominantní kněžny nedokázal nikdo účinně vzepřít, Valentin zůstal biskupem až do své smrti o dva roky později.

Tímto krokem se kněžna Alžběta příliš dobře neuvedla, dodnes je patrné, jakou nevoli tím tehdy nejen u církevních představitelů vzbudila. Jistě ne bezdůvodně o ní kronikář s povzdechem napsal, že „řídila veřejnou správu Čech více než muž“. Vždyť i za samotný trůn vděčil Bedřich především jejím schopnostem. Nebýt Alžběty, stěží by vůbec knížectví udržel.

O její autoritě a účasti na politickém rozhodování svědčí také různá právní pořízení z této doby, v nichž Alžběta vedle svého manžela figuruje v hojné míře. A co víc, je první známou ženou v českých zemích, jež používala vlastní pečeť. 

Je vcelku nabíledni, že velkou popularitu si svým rozhodným a někdy bezohledným jednáním nezískala a s ní ani její muž považovaný spíše za slabocha. Domácí předáci se tak znovu rozhodli nepohodlného vládce, jehož si sami nezvolili, svrhnout a jeho trůn nabídnout jeho příbuznému Konrádu Otovi, toho času vládnoucímu Moravě. V roce 1182 Bedřicha s Alžbětou vyhnali ze země. Zapomněli ale, že je tu ještě Fridrich Barbarossa, který si nehodlá nechat diktovat, kdo má či nemá v Čechách vládnout. Císař se proto rozhodl dát českých velmožům důraznou lekci. 

Historie se opakuje

Knížecímu páru tedy jejich trůn protentokrát uhájil, avšak netrvalo dlouho a oba museli znovu čelit dalším úkladům domácí šlechty. V roce 1184 stanul v čele povstání mladší bratr jejich někdejšího protivníka Soběslava II., jenž se jmenoval Václav. Je až zarážející, jak byl scénář podobný tomu před pěti lety – nepřítel si počíhal na okamžik, kdy Bedřich odcestoval do říše na další z dvorských sjezdů. Doma zůstala „pouze“ Alžběta, jenomže jak už každý tuší, právě to bylo Bedřichovo největší štěstí.

Ta znovu statečně velela obraně obléhaného Pražského hradu a znovu byla úspěšná. Knížecí sídlo odolalo všem útokům a Bedřichova vláda zůstala zachována. Do jeho smrti v roce 1189 pak museli manželé čelit ještě několika dalším vzpourám, kdy se pod nimi trůn povážlivě viklal. Na nedostatek vzruchu a akce si během neklidných let své vlády skutečně stěžovat nemohli. Je do značné míry právě Alžbětinou zásluhou, že Bedřich všechny útoky nakonec ustál.

Fyzické požadavky pro přijetí k legii hovoří stručně a jednoduše: „V den, kdy uchazeč přistoupí k  náborovému okénku, se předpokládá jeho plná způsobilost podstoupit fyzické testy.“ Jinými slovy, musíte zvládnout sloužit bez omezení za jakéhokoliv počasí a na libovolném místě planety, což předem vyřazuje třeba silné alergiky či jedince s citlivou pokožkou, astmatickými problémy a podobně.

Předchozí část: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Plnoštíhlí zbystřete

Jedinou přesně definovanou podmínku představuje hodnota indexu tělesné hmotnosti uchazeče (Body Mass Index, BMI), která se má pohybovat mezi 20 a 30 kg/m². BMI se počítá jako podíl hmotnosti člověka a  druhé mocniny jeho výšky, takže například rekrut vysoký 1,75 m a vážící 72 kg dosahuje hodnoty BMI 23,5 kg/m².

Legionářské náborové centrum si ovšem nechává vypracovat podrobnou lékařskou zprávu na každého uchazeče. Doktoři se na prvním místě zajímají kupodivu o bezvadný chrup. Každý uchazeč předkládá na vyzvání i kompletní zdravotní dokumentaci ohledně dosud absolvovaných operací a onemocnění. Pokud prodělal vážnější zákroky či nemoci, je povinen dodat potvrzení, že mu nezpůsobily trvalé následky. Na velké jizvy po operacích se francouzští lékaři dívají podezřívavě, menší jizvy či tetování ale nevadí. Nosí-li uchazeč brýle či kontaktní čočky, pravidla vyžadují, aby je měl vždy u sebe.

Dokončení: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie: Náročné fyzické testy

Náboráři si pochopitelně chtějí ušetřit čas, a tak na webu uvádějí příklady nemocí či vyléčených zranění, s nimiž nemá vůbec smysl usilovat o  zařazení k výcvikovému praporu. První skupinu tvoří chronická i akutní onemocnění: tuberkulóza, hepatitida, rakovina, AIDS, cukrovka, nadváha, chudokrevnost, aktuálně léčené psychiatrické poruchy a špatný zrak či sluch. Z legie člověka předem vyřazují též zranění a operace, jež vedly k poškození menisku, ztrátě celého prstu, opakovaným problémům s čéškou, povolení kolenních vazů anebo kýle.

Zároveň se počítalo s tím, že již brzy převezme štafetu modernější a univerzálnější loď Sever, známá dnes jako Sojuz. Jenže v listopadu 1963 musel hlavní konstruktér Sergej Koroljov konstatovat, že na její vývoj nemá dostatečné prostředky a že její premiéra zůstává v nedohlednu. O pár dní později sice podporu politbyra získal, ovšem se dvěma podmínkami: jednak měla loď sloužit k pilotovanému obletu Měsíce – jinými slovy k získání dalšího prvenství nad Spojenými státy – a jednak měla být hotová do konce roku 1964. Koroljov souhlasil, i když dobře věděl, že u tak komplexního projektu jde o nezvládnutelný termín.

Sovětská kosmonautika se ovšem dívala i přes oceán a bedlivě sledovala každou americkou aktivitu. A její pozornosti pochopitelně neunikl program Gemini, který počítal s prvním startem právě koncem roku 1964. Loď měla pojmout dva astronauty při dvoutýdenním letu, zvládala by složitější manévrování, uskutečňování výstupů do otevřeného prostoru… Stejné kapacity měl přitom mít i chystaný Sojuz, jenže zatím zůstával hudbou vzdálené budoucnosti.

Na čí příkaz?

V únoru 1964 program Vostok skončil, přičemž dodnes není jasné, jak k tomu přesně došlo. Koroljov každopádně dostal nařízeno zajistit před koncem roku 1964 let tří kosmonautů, tedy o jednoho více než v Gemini. Podle Williama Barryho, který se zabýval vývojem balistických raket v SSSR, se počátkem roku 1964 uskutečnila zkouška amerického Saturnu 1 a Spojené státy tak poprvé získaly silnější nosič, než měli Sověti. SSSR se pak rozhodl udělat cokoliv, aby opět dokázal svoji převahu. Podle Barryho nadiktoval Nikita Chruščov v březnu 1964 Koroljovovi let třímístné lodi poté, co si vzpomněl, že mu hlavní konstruktér nabídl už v roce 1961 misi dvoučlenné posádky v upraveném Vostoku. Chruščovův příkaz prý zhruba zněl: „Nějak tam toho třetího nacpěte!“

Podle historika Asifa Siddiqiho přišel s nápadem „někdo z Kremlu“, ovšem nikoliv přímo Chruščov. Koroljov prý v únoru 1963 prezentoval let třímístné posádky jako dlouhodobý plán, k jehož oprášení následně došlo s tím, že se musí realizovat v dohledné době. Hlavního konstruktéra to sice nijak nenadchlo, ale coby pragmatik věděl, že v zájmu zachování svého výjimečného postavení i prvenství sovětské kosmonautiky musí Američany porazit. Nový program dostal jméno Voschod neboli Východ slunce a oficiálně se dočkal schválení 13. března 1964. Počítalo se přitom se čtyřmi starty trojčlenných posádek a s prvním už v srpnu téhož roku!

Zároveň přibyl jeden úkol – výstup do otevřeného prostoru, pochopitelně ještě před Američany. Už v programu Vostok se počítalo s „výstupem“ psa ve skafandru: zvíře mělo opustit loď ve speciální schránce, jež by se dehermetizovala, po kontrole parametrů by se opět zasunula do plavidla a pes by se vrátil na Zemi. Experiment dostal název Vychod neboli Výstup – a nyní se tedy dočkal oživení, byť v ambicióznější podobě.

Výzvy expresního programu

V dubnu 1964 se rozhodlo o výrobě pěti lodí Voschod. Ve třech případech mělo jít o třímístnou variantu 3KV, ve dvou o „výstupovou“ verzi 3KD. Počítalo se vždy s jedním zkušebním (bezpilotním) a jedním operačním letem; třetí loď 3KV představovala rezervu. Hlavní problém při vývoji spočíval v tom, jak do původně jednomístného plavidla vměstnat tři kosmonauty. Bylo jasné, že budou muset letět bez skafandrů i bez katapultovacích křesel. Mělo se tak ušetřit místo a cenné kilogramy, ale zároveň rostlo riziko. Na druhou stranu: už Vostok dokázal posádku ochránit, tudíž se skafandry zdály zbytečné – teprve havárie Sojuzu 11 v roce 1971 měla ukázat pravdu. 

Další výzvu přineslo zajištění životních podmínek pro více kosmonautů. Vostok byl navržen pro jednočlennou misi trvající až deset dní, ale nebylo možné jej dimenzovat pro tři lidi. Proto se měly lety omezit pouze na jeden den. A aby posádka neuvízla ve vesmíru, dostal Voschod záložní brzdicí motor – Vostok totiž počítal s tím, že během deseti dní se i při selhání motoru vrátí loď do atmosféry přirozeným poklesem.

Tři místo dvou

První pilotované misi programu Voschod měl předcházet zkušební let 5. září 1964 s tím, že kosmonauti usednou do lodi o deset dní později. Nedařilo se však vyřešit různé technické problémy včetně kritického padákového systému, který prošel kvalifikačními zkouškami až 5. října. Už o den později startoval první Voschod pod označením Kosmos 47. Podle původních plánů v něm měli letět psi, ale z neznámých důvodů je nahradily pouhé figuríny. Mise proběhla bez potíží, jen kabinou po přistání asi půl kilometru smýkal silný vítr – kosmonauti by však mohli padák manuálně odstřelit.

Devátého října byla formálně jmenována posádka ve složení Vladimir Komarov, Boris Jegorov a Konstantin Feoktistov. A o tři dny později nadešel start. Koroljov se prý podle svědků o osud kosmonautů značně obával, každopádně sázka na moment překvapení Sovětům vyšla: celý svět čekal dvoumístnou loď, a přitom letěli tři muži! Navíc byl členem posádky i vědec (Feoktistov) a lékař (Jegorov), zatímco Američané s civilisty při kosmických výpravách vůbec nepočítali.

Trojice prováděla ve stísněných prostorách různá pozorování, odběry krve a měření tlaku, studovala změny zraku, citlivosti hmatu apod. Rovněž poslala pozdrav sovětským sportovcům na olympiádě v Tokiu a povzbudila příslušníky Vietkongu v boji proti Američanům v jihovýchodní Asii. Celá mise trvala 1 den a 17 minut a skončila hladkým přistáním. Mimochodem, poprvé se sovětští kosmonauti na Zemi vrátili přímo na palubě lodi, zatímco v programu Vostok se vždy katapultovali. Jakmile do řídícího střediska dorazila zpráva, že jsou všichni tři v pořádku, propuklo nadšení. „Je vůbec možné, že se vrátili bez jediného škrábnutí?“ opakoval nevěřícně Koroljov.

Podrobnosti o prvním sovětském výstupu do vesmíru přineseme v dalším pokračování.

Nebezpečný Voschod

Zakladatel startupu Ambrosia Jesse Karmazin a jeho tým už necelý rok odebírají krev mladým lidem od 16 do 25 let. Z této krve získají krevní plazmu a pomocí transfuzí ji poskytují platícím zákazníkům, lidem starším 35 let.

Když vědci testovali krev příjemců plazmy před a měsíc po transfuzi, tak se ukázalo, že trasfuze krevní plazmy od mladých snížila u těchto lidí riziko rakoviny a dalších onemocnění, jejichž výskyt souvisí se stárnutím.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Zatím není moc jasné, jak to funguje, pokud to celé není omyl nebo vliv placebo efektu. Blahodárný vliv mladé krve se podle všeho projevuje podobně u čtyřicátníků i u osmdesátiletých a trvá nejméně několik měsíců. Další výzkumy napovědí víc.

Nejtypičtějším projevem sirných pramenů je pach připomínající zkažená vejce případně jiné nepříjemně zavánějící bioplyny. Při nižších koncentracích se přítomnost sirovodíku projeví až během ochutnání. Nezaměnitelný zápach inspiroval naše předky k četným nelichotivým pojmenováním. Srovnáním s pachem zkaženého vejce (lidově zvaným záprtek) vznikly názvy záprtkovice, záprtková voda, vaječná voda, vajcová voda či vajcůvka. Méně milosrdné jsou pojmenování prdlavá voda, prdlavka, smrďavka nebo smraďoch.

Složitý sirný kotejl

Vznik sirné vody je velmi složitý proces a je k němu zapotřebí splnění několika podmínek. V podzemní vodě musí být rozpuštěny sírany, jež se obvykle tvoří chemickým rozkladem pyritu v horninách. Voda pak musí přijít do kontaktu s organickými látkami (nejčastěji metan, ropné látky). Díky nim se pak mohou ve vodě projevit bakterie, které rozkládají sírany, odnímají z nich kyslík a „vyrábějí“ zapáchající sirovodík (H₂S) rozpustný ve vodě.

Proces vzniku sirných vod je velmi citlivý a reaguje i na nepatrné změny. Například teplotní výkyvy a přítok povrchových vod během ročních období vede ke změnám rychlosti tvorby H₂S a tudíž i ke změnám jeho koncentrace ve vodě. Projevuje se to zvláště tam, kde sirovodík vzniká v nevelkých hloubkách pod povrchem. Významně kvalitu sirné vody ovlivňuje také nadměrné čerpání vody a lidské zásahy v okolí. Existuje řada případů, kdy sirná složka z vody zcela vymizela.

Černobílá paleta

Kromě sirovodíkového pachu jsou významným průvodním jevem sirných vod bakteriální povlaky. Přímo u výtoku lze pozorovat černé zabarvení způsobené sirnými bakteriemi redukčního prostředí, jež jsou běžnou a nutnou součástí vody. Dále od výtoku se objevují charakteristické bílé povlaky tvořené koloniemi sirných bakterií oxidačního prostředí. U některých pramenů lze pozorovat i vzácné fialové sirné bakteriální kolonie rodu Chromatium. Při větším objemu vody ve zdroji, například ve studni, se mohou vznášet při hladině nebo i pod hladinou klky obou běžných typů (tedy bílých i černých) bakteriálních kolonií.

Zánik i nové prameny

Sirné vody mají prokazatelné léčivé účinky a odedávna se používaly na koupelovou léčbu nemocí pohybového ústrojí, nervového systému a ekzémů, případně na celkovou očistu fyzickou i duševní. Zhruba před sto lety fungovaly zvláště na Moravě desítky malých sirných lázní, kde se podávaly očistné i léčivé koupele. Většina z nich však nepřežila války a dobu socialismu a dnes z nich funguje jenom nepatrný zlomek – Velké Losiny, Ostrožská Nová Ves, Kostelec u Zlína, Skalka u Prostějova a Slatinice u Olomouce.

Nepříjemný zápach sice odrazuje mnoho lidí od pití, je však třeba vyzdvihnout blahodárné účinky na zažívací ústrojí. Sirné vody bohužel nelze skladovat v láhvích, protože sirovodík se po odběru během krátké doby vytratí v důsledku mikrobiologických a oxidačních procesů. Ochutnat sirnou vodu tedy můžete jedině v terénu. Bohužel desítky dříve udržovaných sirných studánek zanikly stejně tak jako lázně díky nezájmu a lhostejnosti lidí. Mnohé značky sirných pramenů, které objevíte na turistických mapách, byste v terénu již marně hledali. Naopak existuje řada nově upravených pramenů, které na mapě ještě nenajdete.

Sirné prameny Beskyd

Sirných pramenů existuje velké množství. Jeden z nejreprezentativnějších a také nejznámějších vyvěrá u Bílé v Beskydech v údolí s výmluvným názvem Velká Smradlava. Pramen včetně okolí je hezky upraven, vede k němu dřevěný mostek přes potok a nedaleko stojí přístřešek a lavičky. Výtok z malého korýtka zaujme již zdálky typickým zápachem, při pohledu zblízka upoutá bílý povlak v místě, kde voda dopadá na kameny. Výron sirné vody je unikátní tím, že při nahlédnutí do prameniště pod dřevěným přístřeškem uvidíte fialové sirné bakteriální kolonie rodu Chromatium. Je to nezvyklá podívaná a vůbec se nechce věřit, že by voda odtud vytékající mohla být pitná a ještě k tomu léčivá.

Další zajímavé uskupení minerálních pramenů pod názvem Prameny Zrzávky naleznete v Hostašovicích poblíž vlakového nádraží. Každý ze zdejších pramenů má jiné chemické složení, odlišné chuťové vlastnosti a různou vydatnost, přestože vyvěrají v jedné linii nedaleko od sebe. Nejvydatnější „železitá“ studánka (Zrzávka) vykazuje zvýšený obsah síranu železnatého, sousední čtyři metry vzdálená „vejčitá“ studánka (Smradlavka) obsahuje H₂S. Jeho koncentrace je nízká (jen kolem 1 mg/l), i tak je však zřetelně cítit. Do třetice „bílá“ studánka (Čtenice), vzdálená tři sta metrů od prvních dvou, je pojmenovaná podle výrazných bílých povlaků v prameništi a doprovází ji opravdu silný zápach (obsah H₂S je asi 4,6 mg/l).

Kdo hledá ropu, najde síru

Na žádné mapě asi nenajdete sirný pramen ve Vřesovicích na Prostějovsku, který patří k pozoruhodným přírodním úkazům se zajímavou minulostí i současností. Nachází se na severním okraji obce – za mostkem, asi padesát metrů od silnice na pravém břehu potoka. Historie zdejší sirné vody začala v roce 1925, kdy jistý pan Vaněk nechal vyhloubit na poli sedláka Hrdličky u potoka třicet metrů hluboký vrt s cílem objevit ložisko ropy. Vedla ho k tomu skutečnost, že lidé v bažině za potokem odedávna pozorovali mastné skvrny. Vrt však narazil pouze na vydatný artéský zdroj sirné vody. Vzhledem k tomu, že se voda z vrtu rozlévala na pole a komplikovala jeho obdělávání, byla drenáží svedena do nedalekého potoka a posléze upadla v zapomnění.

Dnešní nový zdroj byl objeven roku 2004 při vrtání studny na soukromé zahradě blíže silnici. Podle sdělení majitele voda zpočátku stříkala šest metrů vysoko a i v současnosti vytéká ze spáry mezi skružemi studny silný proud, který musí být odváděn korýtkem do potoka. Kromě toho je ze studny vyvedena ještě trubka, která zásobuje vodou veřejně přístupné odběrné místo zbudované majitelem za plotem jeho zahrady.

Další nedávno upravené a vyčištěné sirné prameny objevíte především na Zlínsku v krajině Vizovické vrchoviny – například u Želechovic nad Dřevnicí, Zádveřic nebo Lipové. Dva sirné prameny v posledně jmenované vesnici jsou zpřístupněny krátkou trasou naučné stezky.

Zkoumání pozemských oceánů považují mnozí vědci za podstatnější než odkrývání tajemství vesmíru – tvrdí, že ještě než vyrazíme objevovat mimozemské dálavy, měli bychom v první řadě porozumět planetě, kterou obýváme. Nové poznatky o zemských hlubinách jsou na první pohled dostupnější. K jejich získání není potřeba opouštět rodnou hroudu, a případným „akvanautům“ tedy nehrozí řada nebezpečí a komplikací spojených s pobytem v kosmu.

Ve tmě a pod tlakem

Pozemské oceány však představují snadno dostupnou lokalitu pro výzkum jen zdánlivě – ve skutečnosti se jedná o velmi nepřátelské prostředí, jehož odhalování je extrémně náročné. První komplikace se objeví záhy: S rostoucí hloubkou ubývá světlo a už ve 200 m panuje tak nízká viditelnost, že případné průzkumné ponorky či jiné stroje musejí použít silné světlomety. V hloubce okolo 1 000 m je pak již absolutní tma a i s umělým osvětlením je vidět pouze na několik metrů. Absence slunečního záření má samozřejmě vliv rovněž na teplotu vody, která se v nejhlubších částech oceánu drží mezi 0 a 3 °C.

Zatímco komplikace spojené s tmou lze ovšem relativně snadno eliminovat, větší problém představuje tlak. Na souši pociťujeme atmosférický tlak, což je síla, kterou na povrch planety působí její ovzduší. Tzv. normální atmosférický tlak má při hladině moře hodnotu jedné atmosféry. Voda je nicméně mnohem hustší než vzduch, a s každými 10 m hloubky tudíž tlak vzrůstá přibližně o jednu atmosféru. Uvážíme-li, že nejhlubší místo oceánu leží téměř 11 000 m pod hladinou, je tamní tlak oproti atmosférickému víc než tisícinásobný. 

Sondování z orbity

Objevování nových zákoutí oceánu musí proto předcházet předběžný průzkum, aby bylo jasné, s jakými podmínkami se budou výzkumná plavidla potýkat. Hloubka přitom patří mezi klíčové informace. Obor zkoumající vzdálenost oceánského dna od vodní hladiny se nazývá batymetrie a v současnosti sbírá data dvěma hlavními způsoby: Nejrozšířenější je sondování pomocí echolokátorů, kdy se ke dnu vysílají zvukové vlny a měří se, za jak dlouho se odrazí a vrátí. Ze získané informace se vypočítá vzdálenost dna, jež se následně upřesní s ohledem na změřené vodní proudy, a výsledek se pomocí GPS souřadnic zaznamená do globální mapy. 

Zmíněná metoda je však náročná a relativně pomalá, proto se v posledních letech využívá tzv. satelitní batymetrie, při níž družice na zemské orbitě měří výkyvy gravitace u oceánského dna a na základně odchylek počítají hloubku. Jelikož mají satelity rozlehlé části oceánů „jako na dlani“, zvládnou na rozdíl od lodních sonarů prozkoumat větší oblasti a podat o nich ucelenější zprávu. Osvědčilo se to například při studiu mořského dna východně od Austrálie, kde družice pomohly objevit kandidáta na nový kontinent – tzv. Zélandii. 

Virtuální potápěči

Ani měření z orbity však není zcela spolehlivé: Chtějí-li tedy vědci znát přesnou hloubku oceánu, případně studovat život u dna, musejí tam zkrátka sestoupit. Nejhlubší místo na Zemi se nachází v Mariánském příkopu, nazývá se Challenger a leží přibližně 11 000 m pod hladinou. Do tamních hlubin přitom zatím zamířila pouze dvě plavidla s posádkou. 

Vyrobit zcela bezpečnou hlubokomořskou loď je totiž komplikované a drahé. Od pilotovaných ponorek se proto stále častěji upouští a jejich místa zaujímají dálkově ovládané robotické stroje. Patří k nim i zařízení OceanOne, které připomíná potápěče s ocasní ploutví. Jeho technologie jde ruku v ruce s vyvíjející se virtuální realitou, a robot tak výzkumníkům umožňuje cestovat do hlubin oceánu zprostředkovaně. Jeho hlava se pohybuje stejně jako ta lidská a obraz se z ní přenáší do speciálních brýlí. Pomocí zařízení snímajícího pohyb se tedy mohou vědci „v těle“ OceanOne volně a zcela přirozeně rozhlížet. 

Další eso v rukávu oranžového zázraku představují senzory v jeho rukou, jež dovedou badatelům na souši zprostředkovat hmatové vjemy: Díky unikátním tlakovým rukavicím tak mohou vědci vnímat totéž co robot, který se dotýká předmětů pod vodou. 

Delfín pod ledem

OceanOne se hodí k detailnímu studiu života na mořském dně, zároveň však může třeba šikovně manipulovat s nejrůznějšími objekty uvnitř nalezených vraků: Vypravil se například na palubu lodi La Lune, jež svého času tvořila součást flotily Ludvíka XIV. a od roku 1664 spočívá na dně nedaleko francouzského pobřeží.  

Pomyslnou konkurencí oranžového robota se stalo dálkově ovládané zařízení Icefin, které sice nenabízí autentické hmatové vjemy, zato vyniká rozměry a funkčností: Měří pouhých 30 cm v průměru a přibližně 3 m na délku. Jeho tubusový tvar jej přitom předurčuje k průzkumu oceánu v mrazivých lokalitách, kde se musí přístup k vodě vysekat v ledu. 

Pod povrch Europy

Icefin tak patří k nepostradatelným pomocníkům při zkoumání vod v okolí Antarktidy, kde jej vědci vyslali pod dvacetimetrový led Rossova šelfu. Podlouhlá sonda nakonec pronikla do hloubky 1 500 m a v temnotě objevila až překvapivě pestrou flóru a faunu – mimo jiné mořské hvězdy, sasanky či houby. Pozorováním podvodního života však její využití nekončí. Pro práci pod silnou ledovou krustou má speciální skenovací technologii, díky níž dokáže vytvářet 3D obraz okolí, a umožňuje tak nahlédnout do míst ukrytých před zraky lidí i satelitů. 

„Díky sondě Icefin jsme spatřili život pod antarktickým šelfem v dříve nepředstavitelných detailech,“ vysvětluje vedoucí projektu Britney Schmidtová. Její tým se v budoucnu pokusí zachovat jedinečný tvar robota, ale zároveň jej připravit na daleko vyšší tlak – dnes se totiž může ponořit maximálně do 1 600 m. Icefin by se pak mohl osvědčit také při průzkumu vesmíru: Sehrál by třeba významnou roli při odhalování tajemství Jupiterova měsíce Europa.   

Čínský rekordman

Ačkoliv jsou současná dálkově ovládaná plavidla čím dál výkonnější a odolnější, stále ještě se do hlubin vydávají i lidé. Letos v únoru například vyrazila na 124denní misi čínská ponorka Ťiao-lung s tříčlennou posádkou. Plavidlo, jehož rekordní ponor činí 7 062 m, studuje oceány již od roku 2012. Při aktuální expedici, která potrvá až do června, zamíří k mořskému dnu celkem 31krát – a v sedmi případech navíc klesne pod hranici 6 000 m. Na programu výpravy je sběr sulfidů v Indickém oceánu, dokumentování života v Jihočínském moři a také návštěva Mariánského příkopu. Data z pozorování a shromážděný materiál pak dostane k dispozici dvacet vědeckých institucí. 

Ředitel čínského Národního centra pro hlubokomořský výzkum Jü Chung-ťün přirovnává dokonce plavidlo Ťiao-lung kvůli jeho vysokému nasazení k výkonné výzkumné stanici Poliris Lander. Ta však není mobilní – zůstává pevně usazena na mořském dně, kde sbírá vzorky a přímo pod hladinou je analyzuje. Odolává přitom zničujícímu tlaku v hloubce 6 000 m a průběžně měří chemické změny ve vodě, její okysličení a potenciální znečištění. Nohy konstrukce se také postupně zavrtávají do dna, odkud pak sbírají vzorky sedimentů a zkoumají koncentraci živin, případně množství uhlíku. 

Mars bližší než oceán

Obraznější představu o životě v hlubinách nám dává stanice IRIS Deep-Sea Photographic Facility, se speciálně vyvinutým kamerovým systémem vyztuženým titanem. S využitím silného osvětlení pořizuje pod vodou fotografie a videozáběry s rozlišením 24 megapixelů, a dlouhodobě tak vizuálně mapuje své okolí, především faunu. Stanici lze nasadit i na víc než roční mise, přičemž se do její blízkosti umísťují speciální „vábničky“ – například mrtvé ryby, jež potom přitahují plaché živočichy. 

Touha porozumět mořským hlubinám žene vědce stále dál. Podle agentury National Ocean Service však přes veškerou snahu zůstává až 95 % světových oceánů neprozkoumaných. Například povrch vzdáleného Marsu tak paradoxně známe mnohem lépe. 

Sluneční soustavu známe už docela dobře, více méně se orientujeme v Mléčné dráze a leccos víme také o blízkých galaxiích. Jenže čím hlouběji do vesmíru se díváme, tím velkolepější záhady tam můžeme odhalit. Nejvzdálenější tajemství kosmu nás neodolatelně vábí, a abychom se k nim přiblížili, musíme ze svých důmyslných přístrojů dostat naprosté maximum – jenže někdy ani to nestačí. Naštěstí existují pozoruhodné triky s příchutí astrofyzikální magie, s jejichž pomocí můžeme v některých případech nahlédnout doslova za hranice možností. Takovým trikem je i gravitační čočkování. 

Jak gravitace vytvoří čočku?

Už dávno není tajemstvím, že skutečně hmotné objekty ve vesmíru ohýbají svou gravitací časoprostor a s ním i paprsky záření, které putují mrazivým kosmickým tichem. Ohyb světla v gravitačním poli – tak jak ho zvládá optická spojná čočka neboli spojka, důvěrně známá třeba majitelům brýlí proti dalekozrakosti – a kouzelnické zvětšování různě deformovaných obrazů původního zdroje záření predikovala obecná teorie relativity. Zmíněnou předpověď potvrdil v roce 1919 britský astrofyzik Arthur Eddington, když během slunečního zatmění pozoroval, že se hvězdy v těsné blízkosti Slunce zdály být trochu posunuté. 

V 30. letech Albertu Einsteinovi došlo, že pokud se příznivou náhodou ocitnou v jedné přímce pozorovatel, vzdálený zdroj záření a skutečně hmotný objekt, mohla by gravitace zmíněného objektu ohýbat světlo podobně, jako kdybychom do vesmíru umístili obrovskou spojnou čočku. Slavný fyzik se přitom domníval, že budou podobné jevy nesmírně vzácné a že je nejspíš nikdy neuvidíme. Nicméně i mistr tesař se někdy utne. Od publikace Einsteinových názorů na gravitační čočky sice muselo uplynout více než čtyřicet let, ale v roce 1979 si astronomové poprvé všimli gravitačního čočkování při pozorování kvazaru Q0957+561 v souhvězdí Velké medvědice, přezdívaného také Kvazar dvojče či Dvojitý kvazar. Od té doby se podařilo objevit celé stovky krásných gravitačních čoček.

V hlavní roli náhoda 

Dřív nacházeli astronomové gravitační čočky náhodou, jako nečekaný bonus při prohledávání vesmírných hlubin. Postupně však spatřovaly světlo světa specializované programy, jako byl například průzkum severní oblohy CLASS neboli Cosmic Lens All Sky Survey na radioteleskopech soustavy Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku. To ovšem neznamená, že by v objevování gravitačních čoček přestala hrát významnou roli náhoda.

Hubbleův vesmírný dalekohled například docela náhodou odhalil letos v létě dosud nejvzdálenější galaxii, jež funguje jako gravitační čočka. Jde o eliptickou galaxii, jednu z dvojice nejjasnějších galaxií v kupě IRC 0218. Ve vzdálenosti 9,6 miliardy světelných let pro nás čočkuje obraz bouřlivé spirální galaxie, kterou od Země dělí 10,7 miliardy světelných roků. Podobně vzdálené gravitační čočky přitom objevujeme jen vzácně a představují pro nás ohromně cennou sondu do minulosti kosmu. Porovnáním gravitační čočky z kupy galaxií IRC 0218 s bližšími, a tudíž mladšími kolegyněmi můžeme například odhadnout, zda se během vývoje vesmíru nějak mění množství nebo vlastnosti temné hmoty.

Co skrývá Pandořina kupa galaxií?

Hubbleův dalekohled a gravitační čočkování sehrály stěžejní roli i v pozoruhodném objevu letošního podzimu. Vědci v rámci programu Frontier Fields použili jako kosmické zvětšovací sklo gigantickou kupu galaxií Abell 2744 ze souhvězdí Sochaře, přezdívanou Pandořina kupa galaxií, od které nás dělí zhruba čtyři miliardy světelných let. Díky přibližně desetinásobnému zvětšení se tak podařilo odhalit jednu z nejvzdálenějších galaxií pradávného vesmíru, ležící zřejmě dál než 13 miliard světelných let. Jde o nefalšovanou fosilii o délce pouhých 850 světelných let, jejíž hmota dosahuje na galaktické poměry směšných 40 milionů sluncí.

Pandořina kupa galaxií vznikla po současné srážce nejméně čtyř menších kup. Odehrála se při tom celá řada podivuhodných věcí, jejichž následky nyní pozorujeme a od kterých ostatně odvozujeme i název kupy. Letos se koncem října objevila zpráva o bledém, strašidelném svitu osiřelých hvězd dávno mrtvých galaxií, které v Pandořině kupě pozoroval opět Hubbleův dalekohled. Vědci pečlivou detektivní prací zjistili, že nezměrné gravitační síly rozcupovaly ve zmíněné kupě postupně asi šest galaxií o velikosti Mléčné dráhy. Jejich hvězdy tam však zůstaly a přízračně osvětlují jinak pusté mezigalaktické prostory. 

Astrofyzici milují Einsteinovy přízraky 

Gravitační čočkou se může stát jakýkoliv objekt s dostatečně velkou přitažlivostí, jako jsou černé díry, supermasivní černé díry, kvazary či celé galaxie. Jestliže se pozorovatel, čočkující objekt a zdroj záření nacházejí v jedné přímce, vidíme zmíněný vzdálený zdroj záření na Zemi jako kroužek kolem gravitační čočky. Vědci jej romanticky pojmenovali Einsteinův prstýnek, nastává ovšem jen velmi vzácně. Pokud se přímka „nepovede“ a čočkující objekt poněkud vybočuje, může v závislosti na jeho poloze vzniknout víc obrazů – jakási gravitační fata morgana na velkolepém kosmickém jevišti. Přestože jde o pouhé přízraky, astrofyzici gravitační čočky milují, zejména pro jejich ohromný přínos při zkoumání vesmíru.

Pozorujeme-li Einsteinovy prstýnky, oblouky či vícenásobné obrazy čočkovaných objektů, mluvíme o silném gravitačním čočkováním. Slabé čočkování je doopravdy slabé a deformace zdrojů záření objevíme jen analýzou velkého množství pozorovaných objektů. Odměna za mravenčí práci však bývá sladká: můžeme odhadnout rozložení hmoty v dané oblasti vesmíru, včetně hmoty, která jinak není vidět. Slabé gravitační čočkování tudíž představuje zajímavý nástroj pro rekonstrukci rozložení temné hmoty.

Je libo gravitační mikročočku?

Pokud záření ohýbají tělesa hvězdné, či dokonce planetární velikosti přímo v Mléčné dráze, vznikají gravitační mikročočky. Projevují se tím, že se nějaká hvězda v jiné galaxii nebo třeba kvazar najednou zjasní a po krátké době zase získají původní vzhled. U gravitačního mikročočkování nás přitom ani tak nezajímají zvětšované obrazy, jako samotné mikročočky. Nabízejí totiž skvělou příležitost dozvědět se něco o tělesech v Mléčné dráze bez ohledu na jejich záření. 

Dokončení: Gravitační čočky: Jak získat obrazy nejhlubšího vesmíru (2)

Gravitační mikročočkování prozradí i velmi slabě zářící či úplně temné planety, hnědé, bílé, červené a jiné trpaslíky, neutronové hvězdy i černé díry. Právě díky mikročočkování – přesněji řečeno díky absenci jeho intenzivních projevů – tušíme, že nás neobklopuje moře neviditelných černých děr a že jsou tyto gravitační anomálie spíše vzácné. A to je pro život na Zemi jistě pozitivní zpráva.

Hlavní problém způsobuje eroze půdy, která vede k zanášení a zadušení veškerých organismů tvořících korálový systém. „Schopnost trávy tolerovat vysoce stresové situace, přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám, vytvářet hustý vertikální kořenový systém a další její vlastnosti z ní dělají ideálního kandidáta na pomoc při kontrole půdní eroze,“ říká Golabi. Tráva má houbovité kořeny, které zpevní půdu pod rostlinou do hloubky až tří metrů a vytvoří hustou podzemní přepážku bránící vzniku kanálků či tunelů.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská aneb Prchavá krása vodní královny

Jakmile tato travinná bariéra vyroste, může žít až 50 let a nevyžaduje žádnou údržbu kromě občasného zastřihování. Při správných podmínkách se vytvoří za jediný rok, obvykle však roste dva až tři roky, aby byla dostatečně hustá, odolala prudkým dešťům a ochránila břeh před nežádoucími usazeninami.

Ve svém pilotním projektu vysázel Golabi ve spolupráci se staviteli pruhy trávy podél pláže v zálivu Pago sousedící s plochou připravenou na novou bytovou výstavbu. „Mimo jiné také očekáváme, že travnaté pásy budou schopny ochránit pláž před přílivovou vlnou,“ říká Golabi. „Jde o jasnou ukázku unikátní, ekonomicky příznivé a efektivní bioinženýrské technologie, kterou lze aplikovat i na dalších místech ostrova a ochránit tak korálové útesy před dalším poškozením.“