Kdo by nechtěl být kreativnější? Britským vědcům se podařilo uměle zvýšit kreativitu mozku dobrovolníků, kteří pak znatelně lépe řešili problémy vyžadující netradiční přístupy. Nebylo to ale zadarmo.

Aby toho vědci dosáhli, museli pomocí elektrod ve slaném roztoku působit na mozek slabým, ale stálým elektrickým proudem. Tímto způsobem potlačili oblasti mozkové kůry zodpovědné za logické uvažování, poznávací schopnosti, zpracování paměti a také učení. Umělé omezení těchto částí mozku vedlo ve svém důsledku k zvýšení kreativity.

TIP: Geny pro kreativitu zvyšují riziko schizofrenie a bipolární poruchy

Jak je vidět, lidský mozek nezvládá zároveň uvažovat přísně logicky, systematicky a být zároveň kreativní a plný neotřelých nápadů. Proto se nejspíš lidé tak dobře uplatňují ve skupinách. Naše schopnosti se navzájem doplňují a naše omezení se tím redukují.

Ne každé netradiční bydlení musí být extrémně nákladné a okázalé. Dům Benjamina a Ingrid Hjertefolgerových, nacházející se na norském ostrově Sandhornoya, odděluje od okolí skleněná „střecha“. Masivní polokouli si manželé vybrali proto, že chtějí být co nejblíž přírodě. Zároveň jsou oba vegetariáni, tudíž si pod průhledným poklopem, který funguje jako skleník, dovedou vypěstovat vlastní plodiny a žít zčásti nezávisle na vnějším světě. 

Zatímco přímo pod kopulí je tepleji, v obytné části stavby panuje stabilní a příjemné klima. Do obydlí totiž vede důmyslný systém potrubí, který z venku přivádí čerstvý vzduch, jenž se podle potřeby ochlazuje či ohřívá díky konstantní teplotě půdy. Otevřený výhled do krajiny je prý kromě toho k nezaplacení. „Často tu prší nebo fouká silný vítr, a návraty domů do prosklené kopule jsou proto velmi příjemné. I když jste pod střechou, stále máte pocit, jako byste byli venku. V podstatě můžete stát uprostřed deště a být suší. Kapky stékající po skle jsou navíc naprosto kouzelné,“ pochvaluje si bydlení Ingrid.

Severoameričtí páteříčci druhu Chauliognathus pensylvanicus se krmí na květech rostlin a také se tam páří. Mohou se ale při tom nakazit houbou hmyzomorkou druhu Eryniopsis lampyridarum, která s nimi provede hrozivé věci.

Houba rychle proroste páteříčkem skrz naskrz a celého ho ovládne. Přinutí ho, aby vlezl ke květu a vší silou se do něj zakousl. V této pozici páteříček brzy zahyne, ale zůstává velkým nebezpečím pro další páteříčky.

TIP: Zvláštní chutě roztočů: Samci svilušek preferují mrtvé partnerky

Z mrtvolky se šíří infekční spory houby, a pokud je mrtvou samička, tak stálé láká živé samce k páření. Samci přiletí a nakazí se, jako kdyby mrtvá samička byla doopravdy zombie.

Nábytek potřebovali lidé vždy a všude, proto nepřekvapí, že truhlářství patří k vůbec nejstarším řemeslům v dějinách. Dláto, hoblík nebo třeba pilku bychom našli v každé stolařské dílně už ve starověku. Obtížnější to však bylo s pojivovými komponenty. I s tím si ale naši předci dokázali poradit.

Jak nahradit vruty

Místo vrutů se ve starých dobách používaly takzvané dřevěné hřebíky nebo čepy. Nejčastěji sloužily k přidělávání lišt a hran k plochám nábytku, stloukání prken dohromady nebo k takzvaným přitloukaným svlakům v lidové stavbě. Ještě dnes můžete připevnění lišty dřevěnými hřebíky vidět na barokních kostelních lavicích. Dřevěné hřebíky měly tvar dlouhého komolého jehlanu s podstavou ve tvaru kosočtverce nebo čtverce.

Hřebíky se tvořily nejčastěji z tvrdého dřeva (buk, akát, jasan) nebo ze stejného dřeva jako byly spojované díly. Spojované díly se nejprve slepily a potom se provrtaly nebozezem – použít nebozez je důležité, protože na rozdíl od běžného vrtáku vyvrtá kónickou díru. Do díry se potom natloukl dřevěný hřebík a přebytečné dřevo se odřízlo pilkou nebo odseklo dlátem a zahladilo hoblíkem. Někdy se také mohly z přebývajícího dřeva hřebíku vyřezat ozdobné hlavičky.  

Čím slepit dva kusy dřeva

Místo lepidla se používal klíh. V nábytkářství nečastěji kostěný, ale šel využít i klíh z kůže. Základem klihu jsou bílkoviny schopné vytvářet koloidní roztoky. Klíh se nanášel za tepla a i dnes ho lze koupit v potřebách pro výtvarníky. Pro lepení je třeba klihové granulky nechat 24 hodin bobtnat v určeném množství vody (nejlépe podle návodu uvedeného na klihu) a zahřát jej na teplotu mezi 60 a 70 °C. K tomu se dá nejlépe využít vodní lázeň. Po zahřátí se klíh nanese na lepenou plochu a ještě zatepla, dokud neztratí lepivé vlastnosti, se plochy spojí a zatíží. Klíh se nedá použít opakovaně, při každém dalším zahřátí totiž ztrácí lepivé vlastnosti. 

Jupiterův měsíc Io oplývá mimořádně silnou vulkanickou aktivitou. Za existenci sopečné činnosti vděčí Io slapovému působení Jupitera a dalších velkých měsíců této obří planety. Podle astronomů se po jeho povrchu vzdouvají téměř 50 metrů vysoké vlny suchého přílivu. Teplota povrchu Io je −143 °C, avšak vylitá láva může naproti tomu dosahovat teploty kolem +1 400 °C. 

Slapové síly a s nimi spojené vnitřní tření produkují obrovské množství tepelné energie. Horniny se zahřívají, jejich objem se zvětšuje, postupně se mění jejich skupenství a v podobě lávy nebo obrovských dlouhotrvajících výronů směsi plynů a drobných částeček hmoty pronikají na povrch, případně unikají do blízkého kosmického prostoru. Nitro měsíce občas vzkypí a obsah tohoto „přetlakového hrnce“ vyrazí na povrch v podobě sopečných erupcí.

Fotografie měsíce Io, kterou pořídila meziplanetární sonda New Horizonas, zachycují obrovský chochol nad vulkánem Tvashtar. Materiál vyvržený během erupce stoupá přibližně 320 kilometrů nad povrch měsíce.

Ten, kdo získá novou dědičnou vlohu a zajistí si s její pomocí vyšší životaschopnost, ten je evolučně úspěšnější. Jeho populace rostou tam, kde se jiní jen zuby nehty drží. Přežije krize, které jiné smetou do propadliště vymírání. Jak se ale dá k takové zcela nové vloze přijít?

Bakteriální genové tržiště

Vědcům byla už dlouho známá genetická burza, na níž si bakterie vyměňují nejrůznější geny. Výsledky těchto směn se nedají přehlédnout a díky nim vznikají například kmeny bakterií odolné antibiotikům. Geny pro odolnost se často nacházejí v tzv. plazmidech. To jsou krátké úseky dědičné informace, jež se vyskytují volně uvnitř buněk bakterií, mimo mnohem větší porci vlastní dědičné informace. Za určitých podmínek umí bakterie do svého nitra vtáhnout plazmid, který se nachází mimo její buňku. Stačí, aby v sousedství uhynula bakterie s genem pro odolnost k antibiotiku a mezi troskami její buňky se plazmid „povaloval“. Živá bakterie ho může sebrat a osvojit si ho.

TIP: Kluci s klukama, holky s holkama aneb Zvířecí homosexualita jako evoluční cesta

Když se nově vybavená bakterie potká s antibiotikem, všichni ostatní příslušníci jejího druhu hynou. Ona přežívá a využije uvolněného životního prostoru. Pokud jsou tím životním prostorem například plíce a onou bakterií je původce tuberkulózy, nastává v léčbě choroby vážná komplikace. Antibiotikum nezabírá, protože bakterie s vypůjčeným genem dokáže lék rozložit nebo se jinak obrní proti jeho účinkům. Výzkumy mikrobiologů dokazují, že bakterie získávají nové vlastnosti podobnými výpůjčkami cizích genů mnohem častěji než zdokonalováním vlastní dědičné informace.

Nebezpeční i užiteční viroví pašeráci

Ještě větší přeborníci v pašování genů jsou viry. Mnohé z nich se dokážou množit jen tak, že vlastní dědičnou informaci zabudují mezi geny hostitelské buňky rostliny nebo živočicha. Ošálená oběť mylně považuje geny viru za svoje vlastní a vyrábí podle nich součástky pro vznik nových virů. Čas od času se stává, že virus zabuduje své geny i do pohlavní buňky. Pak se stanou geny viru nedílnou součástí dědičné informace hostitele. Rostlina nebo živočich už se nemusí virem nakazit. Dědí jej od rodičů jako jiné dědičné vlastnosti. Takové viry se pak mohou v každé další generaci vynořit jako přízrak z dědičné informace hostitele.

Většina virů zabudovaných do hostitelovy dědičné informace se časem změní na genetický šrot. Genetik při detailním pohledu ještě rozezná „trosky“ viru, ale ty už nejsou s to cokoli s organismem provést. Kupodivu, hostitel není jen obětí. Z genetického kontrabandu virů může vytěžit nejednu výhodu. Člověk si nese mezi třemi miliardami písmen genetického kódu až jednu desetinu úseků pocházejících z virů. To je několikanásobně více, než kolik potřebujeme na svoje vlastní geny. Některé geny virů vstoupily do našich služeb. Například gen pro bílkovinu syncytin využíval kdysi nějaký virus k tomu, aby splynul s buňkou hostitele a snáze pronikl do jejího nitra. Dneska vyrábějí tuto bílkovinu podle instrukcí virového genu naše vlastní buňky. V děloze těhotných žen navozuje syncytin vzájemné splývání buněk, jež je důležité pro správnou funkci placenty. Kdyby nám tento gen najednou někdo sebral, dostali bychom se jako druh do vážných evolučních komplikací a nejspíš bychom vyhynuli.

Půjčka za oplátku

Do dědičné informace živočichů a rostlin geny nevnášejí zdaleka jen viry. Zvládnou to i jiní mikrobi, například cizopasná bakterie Wolbachia pipientis. Tento neuvěřitelně úspěšný parazit žije zřejmě v každém druhém druhu hmyzu. Obývá nitro buněk hostitelů a do nového pokolení se dostává skryt v nitru vajíček kladených samičkami. Čas od času dojde k tomu, že se geny z uhynulé wolbachie vmáčknou do dědičné informace vajíčka. Mušky octomilky tak přišly hned k několika genům wolbachie. K čemu jsou octomilkám dobré, není zatím úplně jasné. Nezdá se, že by bakteriální geny svým novým majitelkám škodily. Ještě větší přesun se odehrál mezi wolbachiemi a broukem zrnokazem čínským (Callosobruchus chinensis). Brouk má do své dědičné informace vmáčknutý prakticky celý genom bakterie. Také jemu to nijak zvlášť nekomplikuje život.

Někdy si bakterie naopak odnese od svého hostitele nějaký ten „genetický suvenýr“. Zcela nedávno se ukázalo, že se tak stěhoval malý úsek lidské dědičné informace do bakterie Neisseria gonorrhoeae, jež je původcem pohlavně přenosného onemocnění kapavky. Lidský gen nese jen 9 % všech linií bakterie. Jestli jim tato informace dodává nějaké zvláštní vlastnosti, zatím to není zřejmé.

Rostlinní handlíři

Genové výměny mezi bakteriemi nebo mezi viry a jejich oběťmi jsou známé už dlouho. S tím, jak vědci začali číst kompletní dědičné informace rostlin a živočichů, narážejí ovšem stále častěji na genové výpůjčky, při kterých majitele mění geny rostlin nebo živočichů. Mezi rostlinami se zdá být přeborníkem v genových výpůjčkách celkem nenápadný novokaledonský keř Amborella trichopoda. Ten byl přistižen s dvacítkou cizích genů. Většina pochází z jiných vyšších rostlin, ale šest genů má původ v různých druzích mechů.Způsob, jakým si amborella pořídila cizí geny, zůstává záhadou.

Poněkud jasnější je historie jiného genového handlu. Středomořský jitrocel vraní nožka (Plantago coronopus) má hned několik genů pocházejících od kokotice Gronovovy (Cuscuta gronovii). Kokotice jsou parazitické rostliny. Mnohé z nich nemají ani vlastní zeleň listovou a nejsou schopné vyrábět si energii fotosyntézou. Jsou odkázané na loupež živin z organismu jiných rostlin. Když kokotice vyklíčí ze semene, začne kolem sebe rostlinka pátrat po plynných molekulách vylučovaných jinými rostlinami. Svou oběť tak vlastně vyčenichá. Natáhne se po ní a pak už se vine vzhůru. Přitom proniká do hostitelské rostliny zvláštními výběžky a těmi oběť vysává. Kokotice se často „odstřihne“ od vlastních kořenů, protože je už nepotřebuje. Intimní propojení kokotice s jitrocelem umožnilo přenos genů z parazita na oběť.

Generální opravy živočišných nezmarů

Výměny genů se nevyhnuly ani zástupcům živočišné říše. Například v dědičné informaci láčkovce nezmara obecného (Hydra vulgaris) objevili vědci geny pocházející z dědičné informace hmyzu. Stejně tak lze nalézt hmyzí geny i v některých mořských ploštěnkách. Z evolučního hlediska celkem nedávno putovaly geny mezi dvěma druhy komárů. Konkrétně od komára Anopheles sinensis ke komárovi Aedes aegypti. Tyto přenašeče různých druhů malárie dělí přinejmenším 145 milionů let samostatné evoluce, ale díky přenosu genů mezi nimi existuje celkem „čerstvé“ genetické pojítko.

Mistry v osvojování cizích genů jsou vířnící pijavenky (Bdelloidea). Ti žijí v kalužích, v mechu a na dalších místech, která mohou kdykoli vyschnout na troud. V takovém případě vyschnou i pijavenky a jejich dědičná informace je přitom rozlámána na kousky. Když se takto pochroumaná pijavenka dostane opět do vody, začne s generální opravou dědičné informace. Použije přitom jako záplaty i zlomky dědičné informace, jež se povalují v okolí. Ty pocházejí z odumřelých buněk cizích organismů, a tak není divu, že se v dědičné informaci pijavenek najdou úseky pocházející nejen z jiných pijavenek, ale také z bakterií, hub nebo rostlin. Mnohé z genů cizího původu nakonec fungují v organismu jejich nového majitele a zajišťují mu nové, výhodné vlastnosti.

Gen uprostřed skoku

Důkladnější pohled do dědičné informace savců, jako je myš, potkan, netopýr hnědavý (Myotis lucifugus), bodlín (Tenrec), komba (Galago), vačice (Didelphis), ale i do dědičné informace ještěrky anolise (Anolis biporcatus) nebo žáby drápatky vodní (Xenopus laevis) odhalil, že všichni tito tvorové sdílejí nedávno vyměněné úseky DNA.

K podobným výměnám dochází často prostřednictvím tzv. skákajících genů čili transposonů. Skákající geny jsou nedílnou součástí dědičné informace živočichů i rostlin. Nejsou v ní odkázány k pobytu na jednom místě a mohou se pohybovat v zásadě dvěma různými způsoby. Buď vytvoří skákající gen svou vlastní kopii a ta se pak vmáčkne na nové místo dědičné informace. Gen pak skáče jakoby „v zastoupení“. Jiné skákající geny umí samy sebe vystřihnout z DNA. Takto uvolněný gen pak může zakotvit někde jinde. Skoky se pak většinou odehrávají v rámci dědičné informace jedné buňky, v jediném organismu. Člověku například hojně poskakují geny ve vyvíjejícím se mozku.

Pokud se má skákající gen vydat na cestu do cizího organismu, využije k tomu zprostředkovatele. V řadě případů se této role zhostí viry. Viroví „genoví doručovatelé“ jsou s to nakazit různé druhy živočichů a přenášejí s sebou „zásilky genů. Jednoho takového virového genového pošťáka zastihli vědci na půl cesty. Doručovatelem je v tomto případě virus z příbuzenstva viru neštovic. Jako odesilatel vystupuje africká zmije perlová (Echis ocellatus). Virus nese ve své dědičné informaci skákající gen zmije a vědci ho našli v krvi západoafrických hlodavců pískomilů mokřadních (Tatera kempi), jimiž se zmije živí. Jak došlo k nákaze hada a pískomilů, není úplně jasné. Ve vzduchu však visí možnost, že skákající gen opustí virus a vmáčkne se do dědičné informace hlodavce. Tím by byl přenos genu mezi zmijí a pískomilem zdárně završen.

Genové kuriozity

Některé bakterie mají na pašování genů založenou celou životní strategii. To je případ půdní bakterie Agrobacterium tumefaciens vybavené zvláštním plazmidem. Ten funguje jako trojský kůň a bakterie ho využívá k ovládnutí hostitelské rostliny. Agrobacterium napadne rostlinu a do jejích buněk vyšle plazmid. Ten obsahuje několik genů. Některé geny spustí v buňkách rostliny produkci hormonů. Buňky se pod jejich vlivem o překot množí a vytvářejí masivní nádor. Jiné geny zajistí, že se v nádoru vyrábí molekuly zvané opiny. Ty pak bakterie využívá jako zdroj živin a energie. Má na ně monopol, protože je jedním z mála organismů, které umí opiny zpracovat. Pašováním genů si tak bakterie uzpůsobí hostitele na míru svým potřebám.

Skutečným výstředníkem v oboru genových výpůjček je portorický stromek Ternstroemia stahlii. Nejen že si půjčil cizí geny od brusnic (Vaccinium), ale naložil s nimi jako se stavebnicí. Některé jeho geny jsou skládačka. Tvoří je pětice krátkých úseků ponechaných z jeho vlastního genu a ty jsou proloženy pěticí úseků z genů, jež pochází z brusnice.

Poněkud nečekaná návštěva překvapila sedmapadesátiletou Britku Shirley Taylor z Hullu. Na kapotě jejího auta se usídlil zhruba dvacetitisícový včelí roj. „Právě jsem se vracela domů, když mi soused poslal esemesku, že mám auto obsypané včelami,“ popsala Shirley okolnosti nezvané hmyzí invaze. Sedmapadesátiletá Britka okamžitě kontaktovala včelaře, kteří dorazili na místo a podařilo se jim roj zpacifikovat.

Proč si včely vybraly právě Nissan paní Taylorové není jasné. Dům, před kterým bylo auto zaparkované, se nachází v husté předměstské zástavbě. Úsměvné vysvětlení invaze ale nabídl Shirleyin manžel – podle něj včely možná k autu přilákalo CD hudební skupiny Bee Gees, které si manželka v autě ráda pouští. Konkrétnější nechtěli být ani přivolaní odborníci – jako nejpravděpodobnější se tak jeví možnost, že roj prostě následoval svou královnu podobně jako v případě auta Carol Howarthové z Walesu.

Podle pověstí byl chleba poprvé upečen ve starověkém Řecku a jako většina největších objevů samozřejmě omylem. Kterýsi bezejmenný otrok prý kvůli své lenosti ponechal rozdělané těsto svému osudu a vzpomněl si na něj teprve po několika dnech. Narychlo do něj tedy přimíchal další mouku a hmota začala kynout.

Pravdou ale je, že chléb vznikl již mnohem dříve v oblasti Úrodného trojúhelníku. Na Blízkém východě lidé jako první pochopili, jak dalekosáhlý význam má pěstování obilí. Do této doby klasy sbírali, později tu a tam odstranili plevel. Někdy před osmi tisíci lety však začali jednotlivé plodiny vědomě pěstovat. Jak došlo k vytvoření chleba, je ovšem záhadou. Traduje se, že snad nějaká nešikovná žena upustila těsto do ohně a vytáhla upečený pokrm, který obyvatelům vesnice chutnal více než prostá obilná drť smíchaná s vodou.

Ať žijí kvasnice

První chleby zdaleka nebyly dokonalé – při jejich výrobě se nepoužívaly kvasnice. Ty se objevily teprve ve starověkém Egyptě. V tomto vzdělaném státě byl chleba natolik oblíbený, že jeho vyobrazení vstoupilo rovněž do egyptského písma, hieroglyfů. Odkud se vzal nápad přidat do těsta kvasnice, se dnes jen stěží dozvíme. Takto připravené pečivo si však získalo mnohem větší oblibu, a přestože se v celých dějinách vedle sebe objevují oba typy chlebů, kvašený v našem prostředí definitivně zvítězil. Nekvašený chléb se dodnes pojídá spíše na východě, asi nejznámějším je chléb pita z Řecka, který se rozšířil po celé východní středomořské oblasti.

Kde neroste obilí

Staří Řekové stejně jako později Římané museli hledat lokality, na nichž by se dobře vedlo obilí, mimo své vlastní území. Řecko často obracelo pozornost do Černomoří, zatímco antický Řím zvolil za svou obilnici právě Egypt. Obliba chleba vytrvale stoupala a vznikající pekárny začaly s těstem dále experimentovat. Do směsi se mimo vzácné soli přidávaly také bylinky různé druhy koření a med, často se mohlo v chlebu objevit i mléko nebo vejce. Tehdejší chléb měl ovšem jinou konzistenci než dnešní výrobky a velmi brzy ztvrdl. Proto se často pojídal namáčený do vody nebo nejčastěji do vína. 

Pivo: tekutý chléb

V průběhu středověku se příprava chleba příliš nezměnila. Navozené klasy se mlátily cepem tak dlouho, dokud nevypadala většina zrn. Ta byla skladována v jámách, kde mohla přetrvat i několik let. Zrna se dále mlela v žernovech, v průběhu středověku navíc usnadnilo práci i vybudování vodních a větrných mlýnů. Rozdrcená mouka však zdaleka nebyla tak hladká, jak jsme dnes zvyklí.

Pravděpodobně nejčastěji se chléb ve středověku připravoval z pšenice, těsto se tvarovalo do bochníků a ty se upečené zavěšovaly do prostoru, kde vydržely i dlouhou dobu. Součástí domácností tak byla chlebová pec, která zároveň ohřívala prostor v zimním období a navíc poskytovala zejména dětem teplé místo na spaní. Zajímavostí je, že výroba chleba šla ruku v ruce s rozvojem pivovarnictví. Pivo, jak se říká tekutý chléb, totiž využíval stejného principu jako kvašený chléb.

Pekárny na roztrhání

V novověku se chleba používal rovněž k přípravě některých druhů polévek, které nahrazovaly hlavní jídlo. Nejznámější variantou byl oukrop, který se připravoval z vody, kmínu, česneku a chleba. Podobně vypadala rovněž chlebová polévka. Dodnes nám zbyla tradice opražovat malé chlebové kostky a vkládat je do polévek.

V průběhu 20. století se chléb v jednotlivých domácnostech přestal péct. Ženy začaly chodit do práce a na sáhodlouhou a obtížnou přípravu domácího chleba přestaly mít čas. Pečivo se tedy začalo kupovat v pekárnách a obchodech – výroba získala masový charakter.

Pouze 19 % padesátiletých Britů si myslí, že dnes je život lepší, než tomu bylo za jejich mládí. O opaku je přesvědčeno více než 50 % dotázaných. Padesátníkům na dnešku nejvíce vadí velký provoz na silnicích a obecně hektičtější životní tempo. Poukazují také na fakt, že dříve si děti mnohem častěji hrály venku, zatímco dnes sedí spíše u počítačů. Většina je také přesvědčena, že dříve k sobě lidé chovali větší respekt a úctu, byli trpělivější a více komunikovali tváří v tvář.

Na současnosti naopak vyzdvihují bezpečnostní opatření týkající se provozu na silnicích – zejména pak zákaz řízení pod vlivem alkoholu a povinné používání bezpečnostních pásů. Za pozitivní také považují lepší zdravotní péči, vyšší angažovanost otců ve výchově potomků nebo pestřejší stravování.

K moderní technice a technologiím mají britští padesátníci poměrně ambivalentní vztah. Existence internetu je pro ně čtvrtou nejlepší věcí dneška a oceňují také pohodlí online bankovnictví, možnost nákupu dovolené přes internet nebo například výhody e-mailové komunikace. Na straně druhé je pro většinu respondentů permanentní online život obtěžující a nelíbí se jim ani současná záplava informací na internetu. Celkově považuje moderní technologie za přínosné 6 lidí z 10, pouze 10 % ale věří v pozitivní vliv sociálních sítí. Pro 8 lidí z 10 byl život dříve pohodlnější a 55 % britských padesátníků by se do časů svého mládí rádo vrátilo.

Po dlouhá desetiletí to byla záhada. Vzácný plyn xenon, který se vyskytuje v atmosféře Země, obsahuje více těžkých izotopů, než je tomu v případě xenonu v solárním větru nebo v kosmickém kamení. Vědci si proto lámali hlavu, kde se těžké izotopy xenonu vlastně berou.

Teď je už asi jasno. Zapeklitou otázku pomohl zodpovědět výzkum, který prováděla evropská sonda Rosetta u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. V roce 2014 se Rosetta nacházela na oběžné dráze této komety ve vzdálenosti pár kilometrů od jejího povrchu a zkoumala plyn, který se uvolňuje z oblastí ledu na kometě.

Těžký xenon je z komet

Získaná data analyzoval Bernard Marty z francouzské Lotrinské univerzity se svými spolupracovníky. Ukázalo se, že xenon v těchto plynech svým složením odpovídá „těžkému“ xenonu v atmosféře Země.

TIP: Život na kometě? Philae objevila na kometě nové sloučeniny

Vědci dospěli k závěru, že naše pozemská atmosféra obsahuje asi 22 procent xenonu, který pochází z ledových komet. Pokud samozřejmě není složení plynů komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko z nějakého důvodu výjimečné. O zbytek xenonu v atmosféře se podle nich postaraly meteority.