Přijímací zkoušky jsou vždy stresující. Výjimkou rozhodně nejsou ani náročné státní přijímací zkoušky na vysoké školy v Číně, které jsou známé jako Gaokao. Jak se zdá, mají s nimi problémy i superpočítače.

Letošního ročníku Gaokao se v Číně zúčastnilo necelých 10 milionů studentů a superpočítač AI-MATHS. Ten přijel na zkoušky v podobě věže postavené z 11 serverů, které nebyly připojené k internetu.

A jak to dopadlo? Superpočítač sice zvládl zkoušku vypracovat za něco málo přes 10 minut, zatímco lidští uchazeči mají na vyřešení testu 2 hodiny, ale jinak to nebyla žádná sláva. V jednom testu dosáhl superpočítač 105 bodů ze 150 možných, ve druhé variantě testu pouhých 100 bodů. Loňský průměr lidských studentů přitom činil 109 bodů.

TIP: Potíže s monzuny: Indie staví superpočítač na předpověď dešťů

Umělé inteligence jsou sice velmi slibné a jednou zastanou spoustu práce, prozatím se ale ještě mají co učit. Superpočítač neměl problém s výpočty, to samozřejmě zvládá skvěle a neuvěřitelnou rychlostí. Má ale potíže s pochopením zadání úkolů.

Dnes je již jasné, že drony mají ohromně široké využití, od hraní pro dospělé i děti, přes průmysl, zemědělství i služby, až po vojenské a zpravodajské aplikace. Ať už ale drony dělají cokoliv, jejich výkon zásadně omezuje výdrž baterií.

Bylo by skvělé mít baterie, které by poskytovaly dronům energii po celé dlouhé hodiny i dny. Takové baterie ale zatím nejsou na pořadu dne. Než se objeví, tak zatím společnost SkyX nabízí důmyslné řešení v podobě sítě pozemních nabíjecích stanic pro drony.

TIP: Drony proti hadům: V Amazonii zavádějí službu pro převoz protijedů

SkyX spolupracuje se společností SkyOne, jejichž drony mají dosah kolem 100 kilometrů. Pokud ale mají k dispozici nabíjecí stanice ve vhodné vzdálenosti, tak doletí téměř kamkoliv. První nabíjecí stanice SkyX se pod jménem xStation objeví nejspíš už letos v červenci.

Každoročně číhám na začátek „fialového svátku“ se stejnou netrpělivostí. Po zimě procházím seschlými trávníky Stránské skály a upřeně hledím před sebe. Konání je to ovšem pošetilé, protože když slavnost skutečně vypukne, nelze ji přehlédnout. Fialové ostrůvky rozkvétajících konikleců velkokvětých zazáří v rezavých travních porostech jako nejvzácnější modrofialové drahokamy…

Světový unikát v betonové džungli

Brněnské sídliště Kamenný vrch je typickou betonovou džunglí, kterou jsme podědili po „době betonové“ vrcholného totalitního období. Pro milovníky divočiny je to bezútěšný a deprimující pohled. A přesto – na samém okraji sídliště najdete stejnojmennou přírodní rezervaci Kamenný vrch (familiárně přezdívanou „Kameňák“), kde každoročně rozkvétají desetitisíce konikleců velkokvětých (Pulsatilla grandis). Botanici spočítali, že počet exemplářů zde přesahuje fascinujících 50 000 a jedná se tedy o bezkonkurenční světový rekord výskytu této vzácné rostliny na jediné lokalitě. Malý stepní ostrůvek se tak v časném jaru na čas promění v souostroví fialového snu.

Krádež, která nenese ovoce

Koniklec velkokvětý rozkvétá od přelomu března a dubna do května, jeho květy jsou vzpřímené, zvonkovité (nálevkovité), fialově zbarvené (korunních lístků má šest). Stonek je v době květu jen 2–13 cm vysoký. Za plodu, jímž je až pět centimetrů dlouhá nažka, se ovšem výrazně prodlužuje až na 40 cm. Listy se plně vyvíjejí až po odkvětu. Semena se rozšiřují větrem. Tato vytrvalá rostlina s bělavými nebo rezavými chloupky a s tmavě hnědým oddenkem patří mezi pryskyřníkovité (Ranunculaceae) a obsahuje jedovatou látku ranunkulin.

V Česku je koniklec uveden v Červeném seznamu cévnatých rostlin v kategorii silně ohrožených druhů (C2) a ve stejné kategorii je i chráněn (§2); na Slovensku je zařazen v Červeném seznamu a je zapsán v kategorii jako zranitelný druh. Figuruje i v systému Natura 2000. Výskyt této nádherné květiny je ohrožen především postupným zarůstáním přirozených stanovišť a přesazováním egoistickými vandaly do zahrad, kde se koniklece stejně neujímají a hynou.

V červnu 1941 Rudá armáda provozovala 1 134 plamenometných tanků. Zkušenosti z pole však ukázaly, že velmi přitahovaly nepřátelskou palbu. Kvůli tomu padlo rozhodnutí vytvořit ohňometnou verzi tehdy nejodolnějšího tanku – KV-1. Do věže místo kulometu dostal výkonný plamenomet ATO-41 a standardní 76mm kanón nahradilo menší 45mm dělo.

Image

Čtěte také

Skromné začátky plamenometných tanků

Vylepšený KV-1 a T-34

Hořlavinu vytlačoval píst, který poháněly prachové plyny, výměna a založení pyropatrony probíhaly automaticky a směs zapalovala elektrická svíčka. Kapacita nádrže dovolovala tři desetisekundové zášlehy. Sloučenina 40 % petroleje a 60 % mazutu měla dosah 60 m, ale náplň čistě jen z petroleje dostříkla až 100 m. To představovalo přece jen pokrok, jelikož tank nemusel přijíždět do takové blízkosti. Nová verze označená KV-8 od roku 1942 začala sloužit v Rudé armádě.

Tyto stroje velení zařazovalo do praporů plamenometných-chemických tanků, k bojovému nasazení otravných látek ale naštěstí nedošlo. Stroje měly mimořádný zastrašovací efekt. Úspěchem skončil například sovětský útok na Voronovo 28. srpna 1942, kde se Němci opevnili v domech a sklepích. Některé plamenometné KV-8 začaly chrlit oheň už ze vzdálenosti 300 m, tedy ještě mimo efektivní dosah. Nepřítel ale už začal prchat. Jeden ze zajatců později u výslechu uvedl: „Najednou na nás vyšlehly dlouhé plameny. Voják v palebném postavení přede mnou hned zemřel, na některých dalších hořely uniformy. Všichni opouštěli pozice, odhazovali zbraně a v panice se dávali na útěk.“

Těžké KV-8 s ohňometem se rovněž užívaly v pouličních bojích ve Stalingradu. Když skončila produkce KV-1, přešla výroba na modernější KV-1S, jehož plamenometná verze dostala označení KV-8S. U něj se zvětšila zásoba nábojů pro kanon na 114 kusů, kdežto nádrž na plamenometnou směs se zase zmenšila na 600 litrů. Celkem se vyrobily 102 kusů KV-8 a 37 kusy KV-8S. Nejhromadněji vyráběným plamenometným tankem se stal OT-34.

Vznikl na bázi středního tanku T-34/76, jehož kulomet v korbě nahradil plamenomet ATO-41, přičemž 76mm kanon zůstal zachován. Šlo tak o dosud nejlépe vyzbrojený plamenometný tank, celkem se jich vyrobilo 1 170 kusů. Vnitřní nádrže hořlaviny měly ale objem pouhých 100 litrů, což představovalo pětinu kapacity těžkých KV-8. Tu se podařilo zvýšit až se vznikem moderního plamenometu ATO-42 a jeho montáží do tanku T-34/85. Sériová produkce začala roku 1944 a dala vzniknout 331 kusům. I u této verze zůstal ve věži zachován kanon ráže 85 mm.

Sovětští vojáci oceňovali psychologický efekt plamenometných tanků, nejpůsobivější při nočním boji. U nepřátelské pěchoty strach z uhoření zaživa spolehlivě devastoval morálku. Koncem války ve velkých německých městech obrněnce s ohňometem spolupracovaly se samohybnými děly SU-152 – ty nejdříve těžkým granátem zbořily dům, plamenometný tank potom trosky vypálil a vyhnal nepřítele ze sklepů. Kvůli ochraně osádek sovětští konstruktéři vyvinuli i speciální žáruvzdorné obleky, začali je i sériově vyrábět, ale jejich přímé nasazení v boji nikdo nedoložil.

Churchill Crocodile

V kolébce tanků – ve Velké Británii – při vývoji plamenometných vozidel poněkud zaspali. Na začátku války sice vzniklo několik typů, převážně na podvozku obrněných automobilů a transportérů, k jejich bojovému nasazení ale nedošlo. Prvním skutečným ohňometným tankem se stal Churchill Mk.II Oke s vrhačem ohně Ronson. Do bojů ale zasáhl jen jednou, při nezdařeném vylodění u francouzského přístavu Dieppe v srpnu 1942. Naprosto však tehdy zklamal.

Britové ale nezahořkli a pokračovali ve vývoji, který nakonec vedl k výrobě Churchillu Mk.VII Crocodile. Ten si ve věži nechal 75mm kanon, avšak místo kulometu se v čele korby nalézal plamenomet s dosahem 100 m. Zásoby hořlaviny pak po italském vzoru táhl v dvoukolovém pancéřovaném přívěsu za sebou. Tyto zásoby stačily zhruba na 80 sekundových výšlehů. První jednotka crocodilů vznikla krátce před invazí v Normandii.

Dne 6. června 1944 se na pláži Gold vylodily tři tanky Crocodile, plamenomety v den D ale nepoužily. I přesto brzy prokázaly svou užitečnost. Účastnily se bojů ve Francii a u německých hranic. Osvědčily se nejen v boji s pěchotou, ale několikrát se dostaly i do střetů s německými tanky a na samém konci války bojovaly u koncentračního tábora Bergen-Belsen. Celkem se vyrobilo přes 800 souprav churchillů určených pro úpravu do plamenometné verze, kolik se jich ale skutečně využilo, nelze zjistit.

Snímek pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) zachycuje zvláštní krajinu připomínající švýcarský sýr. Zatímco světlé části jsou tvořeny zmrzlým oxidem uhličitým, většina těch tmavých vznikla v důsledku jeho odpařování. Nejméně jedna tmavá část má ale jinou minulost – kráter v pravé horní části vznikl s velkou pravděpodobností v důsledku dopadu meteoritu. Podle vědců měří v průměru zhruba 100 metrů.

Ačkoli Hana Vítová (1914–1987) jednoznačně patřila do trojlístku největších prvorepublikových filmových hvězd, od svých kolegyň se výrazně lišila.

Umělecké dětství

Vyrůstala v kultivované hudební rodině – jejím otcem byl operní pěvec Hanuš Laška – a také v její kariéře byl kromě herectví vždy důležitý zpěv i vztah ke zpěvákům. Za jednoho z nich, Járu Pospíšila, se dokonce vdala, s jiným, R. A. Dvorským, zase vystupovala v době, kdy už ani jeden z nich nebyl na společenském výsluní.

V necelých osmnácti letech přišla do Osvobozeného divadla, kde poprvé zazářila v roce 1931 jako Sirael ve hře Voskovce a Wericha o Golemovi. To už se nejmenovala svým rodným jménem Jana Lašková, ale podle volné inspirace básníkem Vítězslavem Nezvalem (Vít – Víťa) začala používat jméno Vítová. A proč se z Jany stala Hanou? Snad, že to lépe znělo.

Od Voskovce a Wericha zamířila do divadla Vlasty Buriana, kde vydržela tři sezony. Nevzpomínalo se jí na to zrovna nejlépe, Burian byl podle ní sebestředný a choval se jako rozmazlené děcko. Ze svých kolegů si dělal pouhé nahrávače, byť dobře placené. Opravdu spokojená byla až v divadle svého celoživotního přítele Oldřicha Nového, s nímž také po válce ztvárnila nezapomenutelný pár ve Fričově Pytlákově schovance (1949).Když později byla z existenčních důvodů nucena vystupovat v kabaretu U Tomáše, přizvala Nového k režírování programu, jenž vyplňoval pauzy mezi konzumací piv a gulášů, jak si rovněž kdesi posteskla.

Trpký konec

Její životní rolí byla půvabná Marta Dekasová v Nočním motýlu (1941), kterou nešťastná láska přivede na scestí. Jak o ní výstižně prohlásila její kolegyně Zita Kabátová, Vítová měla smutný osud, protože sama byla smutný člověk a všechno si moc brala. Těžko říct, zda mohla ovlivnit rozpad druhého manželství s vlivným právníkem a šéfredaktorem Kinorevue Bedřichem Rádlem, nezájem filmařů o její osobu po únoru 1948 a především pak nejtragičtější životní událost – sebevraždu své devatenáctileté dcery Bedřišky.

Pamětníci na Hanu Vítovou vzpomínají jako na ženu velmi bystrou, navíc oplývající až neženskou ironií. Udržovala si široký kulturní rozhled, mozek si bystřila překlady (uměla několik cizích jazyků), ale i luštěním křížovek na mistrovské úrovni. Skládala také texty k písním a v šedesátých letech se podílela na tvorbě televizních soutěží, pro které vymýšlela záludné otázky.

Pokud se chystáte na dovolenou do Švýcarska, foťák zaději nechejte doma. Platí to alespoň pro návštěvu malé horské vísky Bravuogn nedaleko Svatého Mořice. Zdejší radní nedávno přijali nařízení, které pořizování fotografií zapovídá pod hrozbou pokuty ve výši 5 euro.

Dovolená bez stresu

Nejde o zlovůli radních ani o svérázný výklad autorského práva, zdejší vládce vedly k přijetí nařízení ryze bohulibé úmysly. Podle studie, která proběhla ve Spojených státech, se téměř 50 % Američanů cítí být na své dovolené pod tlakem, pokud nestíhají zásobovat své účty na sociálních sítích dostatkem zajímavých fotografií.

Jiná studie zároveň poukázala, že snímky z dovolených mohou u některých lidí vyvolávat závist a nepříjemné stavy související s tím, že oni sami na podobném místě nejsou. Podle jednoho z radních Bravuognu není žádoucí vyvolávat v lidech nepříjemné pocity spojené s jejich překrásnou krajinou. „Své návštěvníky máme příliš rádi, než abychom je vystavovali nepříjemným pocitům,“ uvedl jeden ze zástupců radnice.

Mnohem pravděpodobněji jde ale o chytrou snahu o zviditelnění Bravuognu – zpráva o bizarním zákazu se totiž objevila v mnoha velkých zahraničních médiích a v mnoha příspěvcích na sociálních sítích.

Vedení války bylo ještě před 350 lety záležitostí nájemných žoldnéřských vojsk. Důvod byl prostý. Jak říkával Napoleon, na válku jsou zapotřebí tři věci: „Peníze, peníze a zase peníze.“

Až do 18. století bylo vybírání daní (a vůbec celý chod státní administrativy) v porovnání s moderní dobou zoufale neefektivní, takže na vydržování stálého vojska nestačilo.

Od žoldáků k brancům

Panovníci se proto spokojovali s nepříliš početnými osobními gardami, ve městech a pevnostech sídlily jen malé posádky a v případě ohrožení byla ještě stále svolávána zemská hotovost. Pokud došlo ke konfliktu většího rozsahu, přišli ke slovu vojenští podnikatelé. Ti potřebné jednotky sestavili na základě panovníkovy objednávky z řad námezdných vojáků, ochotných prodat svoje služby bez ohledu na národnost, náboženskou víru či záměry jejich zaměstnavatele.

Vydržovat armádu bylo tak nákladné, že ji musela živit sama válka – tedy kořist, plenění a vybírání nucených dávek. Obrovský problém znamenalo i vyplacení vojska při jeho rozpuštění. Své o tom věděli také v Čechách, které postihl roku 1611 vpád pasovských žoldnéřů. Kdyby se k vyplacení neobětoval Petr Vok z Rožmberka, přítomnosti pasovských by se jižní Čechy jen tak nezbavily.

Významný krok k vytvoření stálých armád znamenala teprve vleklá třicetiletá válka. Pozadu tehdy nebyli ani Habsburkové. Císař Ferdinand III. nechal po jejím skončení ve službě 9 pěších pluků, 9 pluků kyrysníků (těžkých jezdců) a 1 pluk dragounů (v té době koňmo se přesouvajících pěšáků).

Rostoucí síla

Ferdinand III. tak položil základy stálé armády habsburského mocnářství. Jak se zdokonaloval chod státu, usilujícího v duchu osvícenského absolutismu o co nejdokonalejší kontrolu nad svými poddanými, rostly i jeho finanční možnosti a tím pádem také velikost vojska. Mezi léty 1777 a 1790 stouply státní příjmy na více než dvojnásobek, přičemž výdaje na armádu vyrostly více než trojnásobně. Na počátku sedmileté války činil tabulkový stav rakouské armády 177 500 mužů, z čehož mělo být 142 000 pěšáků, 32 000 jezdců, 3 000 dělostřelců a 500 příslušníků inženýrského sboru. V roce 1805, tedy uprostřed dlouhých válek s revoluční a napoleonskou Francií, měla habsburská armáda dokonce 425 000 mužů.

Početní stav byl doplňován verbováním, přičemž voják dostával kromě výstroje i pravidelnou mzdu. Původně byla služba doživotní, postupem času se však její délka omezovala na přesně stanovený počet let. V době osvícenství se ustálil systém verbování, podle něhož se například lehká jízda rekrutovala z Uher, zatímco těžká jízda z „německých zemí“, do nichž patřily i Čechy a Morava.

Vstříc chladné praktičnosti

Dnes si bílou barvu automaticky spojujeme s profesí lékaře. Vždycky tomu tak ale nebylo. Bílá totiž byla tradiční barvou uniforem většiny složek rakouské armády. Bílé kabáty se u nás staly přímo synonymem pro vojenskou službu, o čemž svědčí bezpočet lidových písní. Jako například tato: „A na Brně verbujů/ já sem se dal na vojnu/ má milá neplač pro mně/ dal sem se dobrovolně./  Pěkný bílý kabát mám/ palášek si připínám/ a boty s ostrohama/ sem voják mezi váma!“

TIP: Za císaře a vlast: Jak vypadaly odvody do armády v habsburské monarchii

Od kdy byli vlastně vojáci oblékáni do uniforem? V masovém měřítku od konce 17. století. Zpočátku fasovali jen určité součásti výstroje, později je už erár šatil od hlavy k patě. Ještě v polovině 19. století byl v oblasti uniforem dostatek prostoru pro barevnost a okrasu. Tato skutečnost se pochopitelně podepisovala i na jejich vysoké ceně, kterou kriticky glosovali například obrozenečtí písmáci. V době kolem přelomu 19. a 20. století se už ovšem okrasné prvky staly anachronismem. Místo boje v pevných formacích se prosadil individuální způsob pohybu na bojišti a s ním i praktičnost a nenápadnost. 

Praha však nebyla zdaleka jediným místem, kde se popravovalo. Ve 20. století popravovala i Plzeň, Kutná Hora, Česká Lípa a mnoho dalších měst. Patnáctého února roku 1922 míří dva řezníci na trh s dobytkem. Ale nikdy tam nedojdou. Necelých osm hodin po vraždě zadrží strážníci v nedaleké vsi podezřelého muže. Na kabátě má krev.

Tábor je dnes památkovou rezervací a vyhledávaným cílem turistů. Právě tady se popravovalo poprvé v historii samostatného československého státu. Devátého ledna roku 1923 tam popravčí Leopold Wohlschlager pověsil vraha dvou řezníků Ludvíka Nováka. „Leopold Wohlschlager byl vyučený zlatník a toto řemeslo také vykonával. Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 byl však také placen částkou patnácti tisíc korun ročního paušálu a částkou pěti set korun za každou vykonanou popravu,“ říká ředitel Milevského muzea Vladimír Šindelář.

Prezident Masaryk byl odpůrcem trestu smrti a většinu hrdelních rozsudků měnil na doživotí. Novákova brutální vražda řezníků ho však přiměla, aby k popravě poprvé svolil. A neuběhlo ani čtrnáct dnů od první popravy a kat Wohlschlager musel popravovat znovu. Na dvoře Zemského soudu na Karlově náměstí si první vykonání rozsudku smrti v historii Československé republiky odbyla i Praha. „Celkem těch poprav po řádných soudních procesech bylo za celé období první republiky a druhé republiky dvacet jedna,“ říká historik Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu.

Zametání hrůzných stop

V soudní místnosti vyslechl vězeň rozsudek. Spoutaný a ve spodním prádle. V sekyrárně ho německý kat Alois Weiss připravil o hlavu. V rakvárně nechal bezhlavé tělo vykrvácet. V červenci roku 1945 pak vytahují potápěči ze dna Vltavy u Karlova mostu části strašlivého stroje. Shodili ho tam Němci jedné dubnové noci téhož roku. Důkazy o tom, co se během okupace dělo v sekyrárně Pankrácké věznice měly zmizet pod vodou a v rozvalinách.

V popravčích místnostech nastražili Němci výbušninu a na dveře umístili detonátor. „Kdyby to nezjistili čeští dozorci a po odchodu Němců to nenahlásili českému správci, při prvním pokusu o vstup do sekyrárny by došlo k detonaci tak silné, že by pravděpodobně nezůstala stát ani samotná budova,“ popisuje vedoucí Kabinetu historie a dokumentace Vězeňské služby ČR Aleš Kýr.

Veřejné poválečné popravy

Pardubice, Nitra, Znojmo, Liberec, Jičín, Hradec Králové, Jihlava, Bratislava, Mladá Boleslav. To jsou jen některá ze seznamu měst, v nichž v poválečném Československu v rámci retribučních soudů vykonaly popravčí čety celkem 738 poprav. Věší se i v Opavě, Písku či v Banské Bystrici. Po celé republice padají rozsudky nad válečnými zločinci, gestapáky a kolaboranty. „Proti tomu rozsudku nebylo odvolání, bylo možné jen požádat o milost. A pokud došlo k vynesení rozsudku smrti, prováděl se do dvou hodin. Maximálně bylo možné oddálit popravu ještě o hodinu na základě žádosti,“ popisuje historik Ivo Pejčoch.

Na pražské Pankráci popraví v poválečných procesech 147 lidí. Jedna ale nad ostatní vyčnívá - poprava na veřejném místě, hrůzné divadlo pro třicet tisíc diváků. Šibenice pro Josefa Pfitznera. „To byl náměstek pražského primátora, zarytý nacista, člověk, který měl na svědomí neštěstí mnoha lidí,“ připomíná Aleš Kýr.

Další popravy probíhají za zdmi věznice. Na vycházkovém dvoře například v květnu 1946 pověsí protektorátního pohlavára K. H. Franka. Na popravu se vydávají vstupenky a přihlíží skoro šest tisíc lidí. „Přednostně byly vstupenky vydávány příbuzným po obětech nacismu, teprve potom dalším zájemcům,“ dodává Kýr.

Stěhování do Prahy

Popraviště v jednotlivých krajích brala životy až do roku 1954. Pak už se smrt nastěhovala jen na Pankrác. Na dva tamní malé dvorky u staré nemocnice. „Poslední rozsudky smrti se už vykonávaly jen uvnitř, v jedné z cel, kde byla zazděná tyč s provazem a pod ní bylo umístěno propadlo,“ říká Vladimír Šindelář. „Až do vzniku Československé federace se popravovalo jen ve věznici na Pankráci. Pak přibylo i popraviště v Bratislavě,“ upozorňuje historik Ivo Pejčoch. Celých šedesát šest let si československý stát podržel právo odsuzovat k trestu smrti a popravovat. Ještě v roce 1989 popravil v Praze i v Bratislavě několikanásobné vrahy. O rok později byl trest smrti zrušen.

Poslední dobou se objevují náznaky, že Čína chystá něco velkého. Podle nejčerstvějších informací připravuje tato nová vesmírná mocnost přistání pilotované mise na Měsíci, ke kterému by mělo dojít někdy kolem roku 2036.

Podobně jako tomu bylo u pilotovaných letů programu Apollo, budou i Číňané zřejmě spoléhat na let v kosmické lodi se samostatným lunárním modulem. Zatím je toho známo jen velmi málo a není jasné, jak daleko už pokročily přípravy ambiciózního programu. Čína ale v poslední době několikrát předvedla, že dovede své kosmické plány úspěšně dotáhnout do konce.

Tchajkonauté na Měsíci?

Během příštích pěti let Čína chce uskutečnit čtyři pilotované lety. V roce 2019 by také rádi zprovoznili na oběžné dráze trvalou Čínskou vesmírnou základnu (CSS). Tchajkonauté tam budou létat na tři až šest měsíců a budou se věnovat především vědeckému výzkumu.

TIP: Čína chce do roku 2020 vyslat sondy na odvrácenou stranu Měsíce a na Mars

Pokud jde o Měsíc, Čína s ním má velké plány. A nejde jen o pilotované lety. Jednou z plánovaných misí je i přistání sondy na odvrácené straně Měsíce, což zatím nikdo neuskutečnil. Už letos zřejmě Čína vyšle sondu, která se vrátí se vzorky měsíčních hornin.