Alžběta byla původem uherská princezna, která se narodila někdy kolem poloviny 12. století králi Gejzovi II. V rodné zemi však Alžběta příliš dlouho nepobyla, velice záhy se stala předmětem nové sbližovací politiky mezi Uhrami a českým přemyslovským státem.

V českých zemích v té době panoval Vladislav II., jenž se rozhodl navázat dobré vztahy s dosud opomíjenými východními sousedy. Dobře věděl, že málokterý prostředek bývá v tomto ohledu tak efektivní jako sňatková politika. Tak byla Alžběta jako mladičká princezna provdána za Vladislavova nejstaršího syna Bedřicha.

Pobyt v Olomouci a první vzestup na trůn

Svatba Bedřicha s Alžbětou se slavila v roce 1157. Mladý pár byl o několik roků později vyslán Vladislavem II. (jenž mezitím získal pro svou osobu královský titul) do Olomouce, aby spravoval tamní knížectví, v tradiční české historiografii nesprávně označované jako olomoucký „úděl“, uvolněné po smrti předchozího knížete Oty.

Nezdá se, že by Bedřichovo působení na Moravě bylo příliš úspěšné, nemělo totiž dlouhého trvání. Otec ho odsud po nějaké době zase odvolal a nahradil jeho mladším bratrem Svatoplukem. S Bedřichem musela Moravu opustit také Alžběta.

Pro ni byla léta strávená v Olomouci patrně opravdu šťastným obdobím života. Na jeho sklonku totiž zatoužila znovu se na Moravu vrátit. Z odchodu však nemusela být nutně zklamaná, v Čechách na ni totiž čekalo něco mnohem prestižnějšího - měla se stát manželkou příštího českého knížete.

Knížecí vyhlídky

Král Vladislav II. totiž snoval plány na nastolení svého syna Bedřicha na pražský stolec. To však bylo v rozporu s pravidly seniorátu ustanoveného knížetem Břetislavem v polovině 11. století, podle něhož měl trůn zdědit vždy nejstarší žijící Přemyslovec v rámci celého rozvětveného rodu. Tím Bedřich nebyl.

Vladislav se proto rozhodl přistoupit k bezprecedentnímu kroku: sám odstoupil, aby se vlády mohl ještě za jeho života chopit jeho vyvolený syn. Uherská princezna Alžběta tak byla nečekaným vzestupem svého muže vyvýšena do role české „první dámy“. Okolnosti však nebyly příznivé a v nové pozici se dlouho neohřála.

Český přemyslovský stát byl v druhé polovině 12. století v silném vleku říše a tamních panovníků, konkrétně jejího tehdejšího představitele, císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten s velkým gustem do českých vnitropolitických záležitostí zasahoval a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Protože mělo dojít k nastolení knížete bez předchozí konzultace s ním, postavil si hlavu a Bedřicha odmítl. Císařovým přičiněním se po mnohých peripetiích nakonec dostal k moci jiný Přemyslovec, jenž pro svou nedůvěru k urozeným proslul přízviskem „kníže sedláků“ - Soběslav II.

Alžběta ve víru politického dění

Starý král Vladislav II., jenž nastalé situace nedokázal zabránit, se uchýlil do Durynska, odkud pocházela jeho žena Judita. Následovala je tam také Alžběta s dětmi, zatímco Bedřich pobýval střídavě při dvorech okolních vládců, aby si vhodnými styky vytvořil podmínky pro úspěšné opětovné uchopení moci v Čechách. To přineslo své ovoce: císař Fridrich se rozhodl svého někdejšího oblíbence Soběslava sesadit, protože mu svou zpupností již nevyhovoval, a na jeho místo opět dosadit Bedřicha, který se mu jevil jako povolnější.

V roce 1178 mu udělil české země v léno a Bedřich začal připravovat útok do Čech, které stále opanovával Soběslav. Poté, co se mu podařilo Soběslava vyhnat, dal ihned poslat pro Alžbětu, které se v Praze dostalo slavnostního uvítání. Dal tím mimoděk najevo, jak moc je pro něj jeho manželka důležitá. Oba však brzy pochopili, že ještě zdaleka nemají vyhráno... 

Image

Čtěte také

Běda mužům, kterým žena vládne: Před Alžbětou Uherskou se třásl nejeden vladař

Po skončení války skončil Karl Hermann Frank v americkém zajetí. V srpnu 1945 byl vydám na žádost československých úřadů do Prahy, kde se měl zpovídat ze svých válečných zločinů.

Předchozí část: Proces s Karlem Hermannem Frankem: Dopadení krvavého psa

Po přečtení obžaloby přichází Frank s námitkami. Zpochybňuje, zda může být souzen čs. soudy, a dodal, že zůstává dosud zvoleným poslancem čs. parlamentu, díky čemuž požívá poslanecké imunity. Nechal se slyšet, že bez souhlasu poslanecké sněmovny nemůže být vydán k trestnímu stíhání.

Prokurátor na to odpověděl: „Je groteskní, že by se obžalovaný mohl dovolávat výhod členství, jehož se sám vzdal, a to v instituci, tedy v parlamentě, jehož existenci popíral a popírá a která byla přechodně zastavena právě za režimu Karla Hermanna Franka.“

Zlomové svědectví zaznělo šestého dne procesu, když se projednával případ studentů zatčených 17. listopadu 1939. Frank podle přítomných ztratil pověstný klid a nervózně si hrál se sluchátky. Na otázku, zdali cítí vinu za zastřelení devíti studentů, odpověděl: „Nemělo to žádný právní podklad, ale byl to rozkaz vůdcův, který byl pro mě zákonem.“

Kdo může za Lidice?

Ústředním tématem, které představovalo těžiště procesu, byla Frankova vina za rozpoutání teroru za druhého stanného práva a především vyhlazení Lidic. Smutně proslulý rozkaz nakazující zastřelení provinilých Čechů i s jejich rodinami, který nechal státní sekretář vyhlásit po atentátu na Heydricha, byl dle Frankových slov příkazem šéfa SS Heinricha Himmlera. Třináctého dne procesu došlo při projednávání Lidic i ke konfrontaci s bývalým premiérem protektorátní vlády Jaroslavem Krejčím. Ten soudu sdělil, že ohledně zničení obce mu Frank řekl toto: „Ich habe angeordnet!“ („Nařídil jsem!“).

Bývalý státní ministr se ohradil, že se jednalo o Hitlerův rozkaz, načež Krejčí dodal, že má čtyři svědky. Posléze vyslovil větu, která velmi trefně vystihovala chování nejen Franka, ale i velké části nacistických obžalovaných u soudních tribunálů: „Dříve jste se nikdy, ani vy, ani říšský protektor za führera neschovávali, naopak jste zdůrazňovali, že máte plnou moc.“ Když osmnáctého dne soud přivolal bývalého zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegeho, poodkryl trochu rozdělení pravomocí protektora a státního tajemníka. Nechal se slyšet, že on zodpovídal za věci správy a organizace, zatímco Frank měl na starosti záležitosti policejní. K. H. Frank se po této výpovědi zachmuřil a od té chvíle se k těmto otázkám odmítal vyjadřovat.

Veřejná poprava

Osmadvacátého dne žalobce přečetl závěrečnou zprávu a příští den následovala Frankova obhajovací řeč. V ní nezapomněl zdůraznit, že vše dělal jen pro blaho českého národa a že je nevinen. Následně jeho obhájce Ressler navrhl jej umístit do ústavu pro duševně choré, protože jeho činy a chování prý nasvědčují tomu, že není po psychické stránce v pořádku. V úterý 21. května Franka předvedli k vyhlášení rozsudku.

Dle očekávání ho soud shledal vinným a „rozhodl, že trest obžalovanému vyměřený se vykoná veřejně, poněvadž surový způsob, jímž byly zločiny spáchány (…), mluví pro veřejný výkon trestu“. Poslední chvíle života strávil K. H. Frank se svým obhájcem. Zřejmě u něj proběhl jistý myšlenkový přerod, neboť se již dříve nechal slyšet, že se nacismem nechal zcela zaslepit. Rozsudek se uskutečnil následujícího dne a jeho vykonání na dvoře pankrácké věznice přihlíželo na 6 000 lidí, mezi nimi i sedm lidických žen.

Stáří hornin geologických útvarů na Zemi se určuje relativně snadno, neboť máme přímou možnost odebrat vzorky. Následně lze stanovit jejich izotopické složení a některé z těchto izotopů použít pro určení stáří metodou radioaktivního datování. Zmíněným „luxusem“ disponujeme i v případě vzorků z Měsíce, které do pozemních laboratoří dopravila americká Apolla a sovětské Luny. Takto je však možné stanovit stáří jen několika málo míst na povrchu našeho souputníka. 

V ostatních případech postupují odborníci podle jednoduchého principu: Protože krátery představují výsledek srážek s vesmírnými tělesy, musejí být starší útvary překryty novějšími, nikoliv naopak. Na základě mnoha důkazů v celé Sluneční soustavě víme, že přibližně před čtyřmi miliardami let proběhlo tzv. velké pozdní bombardování, při němž vznikla například měsíční moře. Krátery v mořích tedy musejí být mladší. Roli hraje také kosmické zvětrávání, v jehož důsledku horniny tmavnou. Světlé krátery – například Tycho či Koperník – tudíž zřejmě vznikly před pouhými stovkami milionů let. Další metodou je tzv. počítání kráterů (uvnitř útvaru, jehož věk určujeme): Víc kráterů znamená, že je objekt, na nějž tělesa dopadala, starší.

Mumie známe už velmi dlouho, ale vědci z nich teprve nedávno vytáhli kompletní jadernou DNA. A výsledky jejich výzkumu původu dávných Egypťanů překvapily.

Badatelé analyzovali DNA celkem 151 mumifikovaných pozůstaků lidí, kteří byli pohřbeni ve středním Egyptě u řeky Nilu mezi lety 1400 př n. l. a 400 našeho letopočtu. Díky nejnovějším metodám čtení DNA a zpracování sekvencí získali kompletní DNA od tří různých lidí a mitochondriální DNA od 90 lidí.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Přečtená DNA prozradila, že dávní Egypťané byli blízce příbuzní Evropanům z doby neolitu a ještě blíže lidem, kteř tehdy žili na území dnešního Turecka a Libanonu. A naopak byli mnohem méně příbuzní dnešním Egypťanům, které k řece Nilu přivály bouřlivé dějiny Středomoří. Na DNA současných obyvatel Egypta se podepsaly hlavně miliony otroků, kteří sem dorazili ze subsaharské Afriky.

Mobilní telefon dnes dokáže analyzovat sperma nebo s ním můžete posílat polibky. A nově bude umět i vařit kávu. Nejde o vtip a není prvního dubna.

S nápadem spojit mobil s přenosným kávovarem přišla italská firma Smart Company Srls. Pod značkou Mokase hodlá firma uvést na trh obal na mobilní telefony Apple, Hauwei, Samsung a LG, který dokáže během deseti sekund z vložené kapsle vykouzlit šálek espressa.

V okamžiku, kdy dostanete chuť na kávu, stačí pomocí mobilní aplikace ohřát kávu z kapsle a nalít ji do šálku. Obal Mokase lze pořídit za 50 $ (570 Kč) a za stejnou cenu pořídíte i 50 kapslí s kávou.

PDS 100 ze souhvězdí Orionu je hvězda dost podobná Slunci. Od Země ji dělí asi 1 000 světelných let. Její teplota je přibližně stejná jako u naší centrální hvězdy a je jenom o něco málo větší. Provází ji ale velká záhada.

Odborníci už před pár lety zjistili, že každé dva a půl roku tuhle hvězdu něco zakryje. Jsou to vskutku extrémní zatmění, která trvají dva až tři týdny a hvězda při nich ztmavne na pouhých 30 % své obvyklé záře.

Stín plynného obra s prstenci

Astrofyzik Hugh Osborn z anglické Univerzity ve Warwicku a jeho spolupracovníci analyzovali data o záři hvězdy sesbíraná během 15 let pozorování. Nakonec dospěli k závěru, že hvězdu musí zatmívat doposud neobjevená planeta, která ji obíhá. A nebude to žádný střízlík. Nejspíše jde o plynného obra, jehož hmotnost odpovídá až 50 Jupiterům. Planety ještě ke všemu zřejmě obklopují monumentální prstence.

TIP: Jak se zformovaly prstence kolem planet?

Již poměrně brzy vyjde najevo, zda jsou úvahy Osbornova týmu správné. Další zatmění nebo spíše zakrytí hvězdy PDS 100 by totiž mělo nastat letos v září. Hvězda je naštěstí poměrně jasná, takže se na jejím výzkumu mohou podílet i amatérští astronomové se svými přístroji. Podle všeho se na to celá řada z nich chystá. V září bychom měli vědět více.

Pekingská střední škola má opravdu prazvláštní fotbalové hřiště. Takřka uprostřed hrací plochy se tyčí vzrostlý strom. Úsměvný projekt má ovšem své opodstatnění – škola Jü-cchaj stojí uprostřed historických budov a na jediné volné ploše, kde bylo možné zbudovat hřiště rostl vzácný stoletý jilm.

TIP: Hranatý atletický ovál? V Číně je možné všechno

Projektanti se proto obrátili na místní úřady s žádostí na přestěhování jilmu na jiné místo. Stanovisko odboru péče o veřejnou zeleň bylo ale nesmlouvavé – strom je národní památkou a stěhovat se nebude. Hřiště tak vzniklo kolem něj. Hřiště tak dnes slouží jen jako tréninková plocha a soutěžní utkání se hrají na jiném místě.

Místní jsou na kuriózní doplněk svého fotbalového hřiště patřičně hrdí a pochvalují si možnost posedět ve stínu vzrostlého listnáče i během namáhavého tréninku.

Centrům velkých měst se říká „městské tepelné ostrovy“. A není to kvůli výtečnému opalování a pohodovým plážím. Vnitřní části měst se totiž ohřívají mnohem rychleji, než jejich méně zastavěné a obydlené okolí.

Britští vědci v nové studii předpovídají, že do konce století, tedy kolem roku 2100, se 25 procent pozemských měst ohřeje o 7 °C průměrné teploty. Není to vlastně nic divného. Centra měst ohřívá vedle slunce hlavně dopravní provoz a průmysl.

TIP: Stoupající hladina moří a USA: V ohrožení jsou miliony Američanů

Města jsou plná skla, betonu a asfaltu, což jim za vedra příliš neprospívá. Rostoucí teplotu pocítí také peněženky jejich obyvatel - odborníci odhadují, že náklady pro boj s rostoucí teplotou budou proti okolní krajině přibližně dvojnásobné.

V posledních letech se objevuje stále více zvířecích kyborgů. Vědci už vylepšili elektronikou šváby, sarančata a dokonce i želvy. Pod jménem DragonflEye ne nyní vydávají do světa i kyborgové vážek.

Říše zvířat je pro inženýry velikou inspirací. Zároveň je ale velmi obtížné napodobit komplikované smysl sarančat anebo třeba rychlost a manévrovací schopnosti vážek. Vědci proto zkoušejí připojit živočichy na elektroniku, abychom mohli využít jejich schopností pro vlastní prospěch.

TIP: DragonflEye: Hybridní vážkové drony na dálkové ovládání

Vážky DragonflEye dostaly miniaturní batůžky s elektronikou. Toto zařízení vědci propojili s nervovými buňkami v mozku vážky, do kterých pak mohli posílat světelné signály a s nimi vážce zadávat povely. S takovým ovládáním lidští piloti řídí vážku jako živý dron.

V literatuře se obvykle dočteme pouze to, že na sovětskou metropoli udeřila skupina armád Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka. Mnohem obtížnější však je zjistit, který německý důstojník se vlastně dokázal Moskvě v roce 1941 nejvíce přiblížit. Tento husarský kousek se podařil relativně málo známému generálporučíkovi tankových vojsk Rudolfu Veielovi, který stál v čele 2. tankové divize (operující jako součást 4. armády).

Nejblíže Moskvě

Jeho tanky postupovaly k Moskvě ze severovýchodu a 24. listopadu 1941 dosáhly obce Krasnaja Poljana, vzdálené pouhých 20 km od metropole. Jednotka byla tak blízko, že její důstojníci dokázali polními dalekohledy rozeznat některé větší budovy ve městě. Němci do Poljany umístili baterii těžkého dělostřelectva, které mělo začít Moskvu ostřelovat. Veielovi však nebylo dopřáno se ze svého úspěchu dlouho radovat. Už 25. listopadu podnikla Rudá armáda, posílená i o místní dělníky, úspěšný protiútok a nepřítele z městečka vyhnala.

Veiel, který před operací Barbarossa velel 2. tankové divizi už v Polsku, Francii, Jugoslávii a Řecku, pokračoval v kariéře schopného tankového velitele i po porážce Wehrmachtu u Moskvy. V roce 1942 byl jmenován velitelem XLVIII. tankového sboru a později působil v čele V. vojenského okruhu ve Stuttgartu. Roku 1944 byl zbaven svých funkcí pro podezření z účasti na spiknutí proti Hitlerovi.