Sagittarius A* je obrovský, silně zářící a kompaktní rádiový zdroj nacházející se ve středu naší Galaxie. Stal se také domovem supermasivní černé díry s hmotností okolo tří až čtyř milionů sluncí. Skládá se ze tří částí – východní, která je zbytkem supernovy a vysílá netepelné záření, západní, produkující tepelné emise z ionizované mlhoviny, a centrálního kompaktního proměnného zdroje.

O existenci černé díry v centru naší Galaxie spekulovali už v roce 1971 Donald Lynden-Bell a Martin Rees. Už o tři roky později objevili astronomové Bruce Balick a Robert Brown obrovský, oslnivý a nepohyblivý rádiový zdroj. Šlo o první hmatatelný důkaz, že uvnitř Mléčné dráhy spí dávný gigant. 

Naštěstí pro nás i naše případné sousedy jde však o poměrně mírnou a klidnou supermasivní černou díru. Zhruba jedenkrát za pozemský den vypustí krátký záblesk rentgenového záření – zřejmě jako následek polykání kosmického prachu či drti. Když v roce 2012 zableskla 150× jasněji než obvykle, astronomové po celém světě slavili – pravděpodobně pohltila nějaký asteroid.

V době vašeho dětství cestování rozhodně nebylo nijak popularizováno a ani se nedá říct, že by této činnosti přála léta vašeho dospívání v poválečném Československu. Jak to, že jste si za své životní povolání vybral etnologii, která je s cestováním nedílně spojena?

Můj nejoblíbenější autor Antoine de Saint-Exupéry říká: „Všechno, co jsem, jsem ze svého dětství,“ a tak to bylo i v mém případě. Touha cestovat ve mně byla už od mala a snažil jsem se, abych se na něj náležitě připravil. Už ve čtyřech letech jsem se naučil číst a v osmi jsem četl poměrně odbornou geografickou literaturu, zejména meziválečné Československé cestopisy autorů Daneše a Domina.

Co vás na těch cestopisech přitahovalo? Dobrodružné cesty, neznámé krajiny? Nebo něco úplně jiného?

Mě odjakživa zajímali lidi a už v tom dětském věku jsem si byl vědom, že obyvatelé těch dalekých zemí mluví jinak než my. Proto jsem se už od zhruba osmi let učil z různých příruček cizí jazyky. Třeba se mi dostal do rukou cestopis o Novém Zélandu, v němž bylo mimo jiné uvedeno několik set základních výrazů novozélandských Maorů. Já se to naučil, což v tehdejší době působilo úplně nesmyslně, ale když jsem poprvé k Maorům opravdu přijel, byl jsem schopen tuhle slovní zásobu používat a na základních věcech se s nimi domluvit.

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster: Člověk, který má rád horkou půdu pod nohama

Neměli rodiče pocit, že se zabýváte „nesmysly“? Měli pro vaši zálibu pochopení?

Měl jsem veliké štěstí, že rodiče mě podporovali a pomáhali mi, abych se tomu svému snu mohl přiblížit. Třeba mi dali k vánocům velký geografický atlas, z něhož jsem se učil a zakresloval jsem si cesty, které bych chtěl někdy uskutečnit. Jednu z takto naplánovaných cest jsem dokonce z nostalgie v dospělosti opravdu vykonal.

Kam jste se vydal po ukončení základního vzdělání? Etnologie musela být v komunistickém Československu úplně okrajový obor …

Ten obor se otevíral jen jednou za pět let a já se v mezičase dostal na studia mezinárodního práva, kde byli připravováni lidé pro budoucí službu v zahraničí. To mi bylo blízko už díky znalosti jazyků a právnické disciplíny my nedělaly problémy, takže jsem studia dokončil a stal se doktorem práv. No a to se zrovna otvírala na Karlově univerzitě etnologie, na kterou jsem vlastně čekal. Když jsem dokončil studia, díval jsem se, co dál a je jasné, že republika tehdy žádné záplavy etnologů nepotřebovala. Takže jsem byl umístěn na tehdejší vysokou školy v Karlových Varech, kde jsem učil geografii.

K vytouženým indiánům tedy pořád dost z ruky…

To ano, ale zase jsem se v karlovarském pohraničí naučil slušně německy. Pak jsem měl velké štěstí, když se v Akademii věd v roce 1962 uvolnilo místo a vyhlásili konkurz, který jsem vyhrál. Měl jsem na starosti původní obyvatelstvo Ameriky a Oceánie, což mi během let poskytlo neocenitelné alibi při cestách do zahraničí. Zpočátku mě totiž ven vůbec nechtěli pouštět, ale já jim vždycky říkal, že když studuju indiány, tak za nimi musím i jezdit, že je to stejné, jako kdyby gynekologovi zakázali podívat se na nahou ženskou.

Za jakých okolností jste tedy úplně poprvé vyjel do zahraničí?

K úplně první cestě na západ se schylovalo, když byl povolen hromadný výjezd studentů do Francie. Jelikož jsem jako prakticky jediný mluvil francouzsky, měl jsem na zájezdu tak trochu tlumočit. Všechny formality proběhly v pořádku, ale deset minut před odjezdem vlaku z dnešního Wilsonova nádraží přišli dva pánové v civilu a řekli, že všichni můžou odjet, ale já abych si vystoupil. Dodnes nevím, co to mělo znamenat a kdo mi to zavařil. Průlom pro mne tedy nastal až při zájezdu do Rumunska, z něhož se jelo lodí a zastavovalo se i na dvou místech tehdejšího Západu. Tentokrát mi výjezd nikdo nezatrhl, a když jsem se pak, na rozdíl od tří čtvrtin osazenstva lodi, vrátil zpět, částečně jsem se zbavil toho podezření ze strany mocenských orgánů. Takže mě konečně začali pouštět ven a já si svými dalšími návraty stále víc utvrzoval jejich důvěru.

Úplně první cesta směřující do míst vašeho prvořadého zájmu, tedy za indiány, vedla tuším do Mexika, že?

Ano, už na první cestě jsem zamířil do Mexika k Mayským indiánům a jejich příbuzným, a také například ke kmeni Purepeče. Od té doby jsem tam byl dvanáctkrát a velká láska k nim mimo jiné vyústila i v moji poslední knihu, která se jmenuje 2012, což je letopočet, kdy má podle mayských astrologů nastat konec současného světa.

Dalo by se říct, že jsou Mayové vaši nejoblíbenější indiáni?

Určitě patří k mým nejoblíbenějším původním kulturám. Oni byli zdaleka nejvyspělejší, svým způsobem nejzajímavější a nezmizeli s příchodem Španělů. Ti sice zničili jejich vyspělou kulturu, ale ve Střední Americe dodnes žije několik milionů příslušníků mayských národů.

Můžete čtenářům přiblížit, jak vlastně pracuje etnolog, aby poznal o etniku maximum, jež poznat lze?

Ta příprava začíná doma a především musím vědět, co už přede mnou zjistili jiní. Snažím se přečíst úplně vše, co už o konkrétním kmeni bylo napsáno, od nejbanálnějších článků po odborné statě, a pokud možno se na dálku naučit základy tamního jazyka. Určitě devadesát procent výpravy se realizuje už před cestou samotnou.

Mluvíte o snaze naučit se základům jazyka daného kmene. Jak ale v Česku, neřkuli v někdejším Československu, získáte byť jen základní výrazy dejme tomu v purepetštině?

Učebnice například oné purepetštiny je pochopitelně asi tak dostupná a běžná, jako česko-purepetský slovník, takže tohle především v dřívějších dobách býval opravdový oříšek. Jedinou možností bylo získat překlad některých částí bible, který v mnoha případech zpracovali první misionáři. Většinou přeložili alespoň Genesis, tedy první knihu Starého zákona a modlitbu Otče náš. No a vzhledem k tomu, že tyhle texty jako hoch z katolické rodiny důvěrně znám, dokázal jsem se prostřednictvím překladů Bible naučit i základy velmi exotických jazyků.

Nedostupnost informací byla určitě jen jedním z mnoha problémů. Zatímco dnes se lze prakticky odkudkoli kamkoli dostat během tří dnů, před pár desítkami let jste na cestách strávil zřejmě mnohem více času…

V prvé řadě bylo potřeba dostat se na nějaké odbavovací letiště, což pro mne byl většinou Frankfurt. Tam jsem velice brzo zjistil, že letenky jsou různě drahé a třeba týden jsem čekal na okamžitý nástup do co nejlevnějšího letu na poslední chvíli. Ten týden čekání se mi finančně na ceně letenky bohatě vrátil. No a když jsem letěl třeba zrovna za Mayskými indiány, tak napřed do Mexiko City, kde jsem navštívil kolegy na místní univerzitě a konzultoval s nimi poslední poznatky. Teprve pak jsem s dobrými radami v hlavě a doporučeními v kapse zamířil autobusem do lokality nejbližší místu, kam jsem se potřeboval dostat. No a dál už jsem musel pěšky. To vše tedy trvalo mnohonásobně déle než dnes.

Zase jste ale měl možnost vidět mnohá místa v jejich původní podobě, což my dnes můžeme maximálně prostřednictvím černobílých fotek.

Ta změna je na mnoha místech světa až neuvěřitelná. Jako jeden příklad za všechny může sloužit Fiji, které je na mapách 19. století označeno jako Země kanibalů. Když jsem tam poprvé přijel já, tak na nedaleké Nové Guineji lidojedství ještě doznívalo. Dnes je v centru někdejší kanibalské oblasti, na severozápadě ostrova Viti Levu, velká pláž, turistické hotely a golfové hřiště. Ten skok od lidojedství k pětihvězdičkovým hotelům a ke golfu je tak závratný, že místní lidi musí zákonitě zcela proměnit.

Kanibalismus by byl téma na mnohem obsáhlejší rozhovor. Můžete ale aspoň v krátkosti říct, jak vypadal na sklonku své existence při vašich návštěvách?

Tehdy tento zvyk dožíval v těch nejizolovanějších skupinách. Já měl příležitost vidět i jakousi kanibalskou hostinu, ale poměrně nerad o tom mluvím, protože to může vyznít tak, jak bych nechtěl. Tedy v tom smyslu, že oni jsou ti primitivní lidojedští barbaři a my ti chytří, vzdělaní a dobří, co jedí jen krávy a prasata. Každopádně bych tehdejší rozšíření kanibalismu posoudil na základě nepřímého důkazu, kterým bylo rozšíření nemoci kuru. Tuto nemoc jste mohl dostat jedině po snězení lidského mozku a nikde jinde se nevyskytovala. Jelikož na Nové Guineji v městečku Goroka existovala nemocnice, kde měli pacienty léčené právě na tuto chorobu, je jasné, že šlo o lidi, kteří de facto byli prokázanými kanibaly. Lidojedství se ale zcela prokazatelně vyskytovalo před několika tisíci lety běžně i na našem území.

Myslíte, že je dnes ještě vůbec možné, aby někde byla objevena dosud nepoznaná původní kultura, nedotčená naší civilizací?

Na Nové Guineji, kterou bych ještě jednou rád navštívil, je asi 760 známých kmenů. Je tam řada izolovaných horských údolí, kde by jen velice teoreticky ještě k nějakým objevům dojít mohlo. Každopádně děkuju Bohu, že jsem třeba zrovna na Nové Guineji stihnul vidět kmeny, které dnes už v této podobě nežijí. Obdobně v Paraguayi jsem nafotil ještě černobílé snímky kmene, který mezitím zaniknul.

Měl jste třeba mezi lidojedy dojem, že mají úplně jiné vnímání světa než my?

To už je hodně filozofická otázka. Já mám ale každopádně pocit, že všichni lidi na světě jsou stejní, liší se jen úroveň jejich kultury. Takové to lidské snažení, úsilí o lepší život a vzájemná úcta a láska je podle mne společná všem lidem na celém světě. Tak taky musím k těm lidem přistupovat a hlavně k nim musím mít úctu. V žádném případě se nesmím chovat nadřazeně, protože když si odmyslím vnější znaky, jako typ oblečení a podobně, jsme si úplně rovni.

TIP: Zachycuji cestu krajinou: Rozhovor s cestovatelem a fotografem Jiřím Kolbabou

Zkusím se zeptat trochu jinak. Myslíte, že oproti lidem stále žijícím v úzkém sepětí s přírodou naše vyspělejší civilizace něco ztrácí?

Já nad naší civilizací rozhodně nechci lámat hůl. Oproti méně vyspělým kulturám ale přece jen něco ztrácíme. Přírodní národy táhly víc za jeden provaz a jejich příslušníci za sebe navzájem cítili odpovědnost, což bylo samozřejmě dáno i nebezpečnějším prostředím, v němž žijí. V Oceánii bylo třeba na řadě ostrovů v podstatě jedno, čí je to které dítě a celá vesnice se ke všem dětem chovala prakticky stejně. No a třeba pojem nemanželské dítě by pro ně byl něco zcela nepochopitelného. Ten náš absolutně vyhraněný individualismu je oproti tomu obrovský kontrast a asi těžko krok k lepšímu.

Japonská restaurace Gold Curry přišla se zajímavou výzvou – pokud dokážete během hodiny sníst 20 liber její rýže na kari (zhruba 9 kilogramů), nejen že budete mít jídlo zdarma, restaurace vám navíc vyplatí odměnu ve výši 900 $ (přibližně 20 tisíc korun).

TIP: Halloweenský MegaBurger: Kdo zvládne 8 tisíc kilokalorií ve dvoukilové baště?

Podobné výzvy jsou velmi oblíbené nejen v Japonsku a jsou často i náplní televizních show. Newyorská restaurace Brick Lane Curry House například v minulosti vypsala odměnu pro odvážlivce, kteří dokázali během 10 minut sníst čtyři kilogramy superpálivého kari, na obří porci oblíbené vietnamské polévky Pho si zase mohli pochutnat návštěvníci zahradní restaurace v San Franciscu a pro milovníky mexických tacos čekala v texaské restauraci Chacho’s Taco dvoukilogramová supervýzva.

Kromě devítikilogramové rýžové nálože má Gold Curry i „dietnější“ nabídku. Pokud dokážete během čtvrthodinky spořádat dvoukilogramovou porci, nezískáte sice finanční prémii, za jídlo ale nezaplatíte ani korunu. V opačném případě vás čeká účet v přepočtu za 400 korun.

Cestování po exotickém Vietnamu za řídítky motorky nelze srovnávat s poznávacími zájezdy v pohodlném autobuse. Ho Či Minova dálnice vedoucí z někdejšího Saigonu do Hanoje patří k nejkrásnějším, ale i nejnáročnějším motorkářským trasám. Nikoliv náhodou si ji pro jeden z dílů vybrali také pánové z populárního televizního pořadu Top Gear.

Napříč Vietnamem 

Ho Či Minova dálnice vede prakticky přes celou asijskou zemi. Směřuje z osmimilionového Ho Či Minova Města na sever, až do 1 700 km vzdálené vietnamské metropole Hanoj, přičemž další části se stále budují. Zhýčkaný český řidič přezdívající české D1 „tankodrom“ by ovšem tuto trasu jako „dálnici“ nikdy neoznačil. 

Mnohé úseky Ho Či Minovy dálnice se dosud stavějí, protisměrné pruhy nejsou – snad s výjimkou měst – nijak pevně odděleny, dopravní značení je chabé a bez GPS můžete snadno zabloudit. Zapomeňte také na čas dojezdu, který vám ukáže plánovač tras na Google Maps. Naopak je třeba počítat s průměrnou rychlostí 50 km/h, a to pouze za dobrého počasí. 

Motorka za miliony  

Pronajmout si či koupit motorku však není nikde tak snadné jako právě ve Vietnamu. Musíte se pouze rozhodnout, zda pojedete z jihu na sever, nebo naopak, a začnete tedy v Ho Či Minově Městě, nebo v Hanoji. 

Motocykl z druhé – nebo spíš „desáté“ – ruky, který zvládne urazit celou trasu, pořídíte už zhruba za 200 dolarů, tedy asi 5 000 korun. Platit přitom můžete jak v americké, tak v místní měně. Rozdíl tkví snad jen v tom, že pokud se rozhodnete pro první variantu, zaplatíte stodolarovými bankovkami, zatímco vietnamských dongů budete potřebovat několik milionů. 

Motocyklová cestovní „klasika“ se jmenuje Honda Win a její výhoda spočívá v tom, že ji dokážou opravit snad v každé vesnici. Jestliže jste ovšem vyšší postavy, budete za řídítky zmíněného stroje vypadat – v souladu se slangem motorkářů – jako „vosa na bonbonu“. Poloautomaty typu Honda Wave či Future nebo jejich ekvivalenty z dílny Yamaha se na tak dlouhou cestu příliš nehodí. A na skútr kvůli terénu raději rovnou zapomeňte – i když jsem se osobně setkal s člověkem, který na něm celou „dálnici“ projel, považuji to za čiré bláznovství. 

Dvoutisícový maraton 

Nejkratší trasa do cílové destinace měří necelých 1 700 km, málokdo však chce jet každý den prakticky bez zastavení. S narůstajícím počtem odboček se pak ujeté kilometry rychle přehoupnou přes druhou tisícovku. Osobně jsem jich absolvoval více než dva a půl tisíce, to vše za dvanáct dní, včetně čtyř dnů odpočinku ve dvou destinacích. Cílem však není zdolat cestu co nejrychleji: hlavní je dojet bez nehody a s nezapomenutelnými zážitky. 

Vyrážel jsem ze Saigonu, hned zpočátku jsem však odbočil na východ do rybářského města Phan Thiet, přestože lze jet rovnou do Da Latu položeného o 160 km severněji. Nicméně menší zajížďky rozhodně nelituji: jak kvůli kráse malebného Phan Thietu, tak kvůli osamoceným úsekům cesty lemovaným nádhernými lesy. 

Největší jeskyně 

Téměř žádný cestovatel, jenž trasu projel, nedá dopustit ani na pasáž mezi městem Khe Sanh a národním parkem Phong Nha-Ke Bang. Zmíněná přírodní památka figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO a ukrývá například největší jeskyni ve Vietnamu i na celém světě – Son Doong.  

Mezi zajímavé lokality, kam se po cestě vyplatí zavítat, patří také přímořské městečko Hoi An, asi 840 km severně od Saigonu. Někdejší obchodní centrum a významný přístav jihovýchodní Asie se díky velkému množství architektonických památek rovněž zařadil na seznam UNESCO. Mimochodem, místní se vás možná budou snažit přemluvit, abyste si u nich nechali ušít oblek či šaty: a pokud kývnete, zvládnou to přes noc, maximálně za dva dny. 

K historickým skvostům 

Odbočku si zaslouží i historické Hue ležící 1 000 km severně od Ho Či Minova Města ve středním Vietnamu. Ještě v polovině 20. století bylo sídlem poslední vietnamské dynastie Nguyen – a také jeho název se díky mnoha stavitelským skvostům vyjímá na seznamu památek světového dědictví. 

V neposlední řadě stojí samozřejmě za vidění i samotná milionová města Saigon a Hanoj. V prvním zmíněném byste neměli vynechat muzeum věnované americko-vietnamskému konfliktu, ve druhém pak nezapomenutelnou Starou čtvrť, Západní jezero či Ho Či Minovo mauzoleum. A budete-li mít dostatek času a sil, obraťte stroj k zálivu Ha Long s okouzlujícími skalními útvary, které si poté můžete vychutnat z lodi či kajaku. 

Štěrk, buvoli a útočící psi 

Mimo památky a přírodní skvosty upírá motocyklista většinu času pozornost především na silnici před sebou. Kvalita komunikací na popsané trase se značně různí a sahá od štěrkových prašných cest plných nákladních automobilů a autobusů až po zcela opuštěné úseky, kde celou hodinu řízení nepotkáte živáčka. 

K největším nepřátelům motorkáře běžně patří prach, štěrk a vlhké listí – a toho všeho si na vietnamských cestách užijete vrchovatě. Spousta farmářů navíc nechává po silnicích běhat buvoly, krávy či kozy a zvířata vás často překvapí i za nepřehlednou zatáčkou. Setkat se lze rovněž s volně pobíhajícími psy, kteří se občas rozhodnou na jezdce v sedle motorky z ničeho nic zaútočit.

Parťáka s sebou 

S trpělivostí dokážou zacloumat i řidiči zmíněných nákladních automobilů a autobusů. V obou případech vám od nich navíc hrozí obrovské nebezpečí: jedou rychle, jen tak snadno nedobrzdí a klidně vás v protisměru vytlačí ze silnice. Kromě toho se musí motocyklista dobře připravit na vrtochy počasí. Když ve Vietnamu prší, většinou nejde o žádnou přeháňku, ale o pořádný liják. Přestože vydatné spršky obvykle netrvají dlouho, mohou vás na cestě poměrně zdržet. Odměnou vám však budou pestré vzpomínky, které nevyblednou ani dlouho po konci motorkářské sezony. 

A mimochodem, ačkoliv jsem trasu projel úplně sám, určitě to nikomu nedoporučuji. Na dálnici se rozhodně vyplatí vyrazit minimálně ve dvou. 

Západočeská Aš se může jít se dvěma písmenky v názvu opravdu zahrabat. Na norských Lofotech nacházející se na jihu ostrova Moskenesøy, se rozkládá vesnička, která se jmenuje jednoduše Å.

Do češtiny se dá její název přeložit jako „horský potůček“. Městečko vzniklo v 16. století. Dnes v něm žije kolem stovky obyvatel, kteří se věnují hlavně rybolovu. Není proto velkým překvapením, že největší místní atrakcí je Muzeum sušených ryb nebo rybářský skanzen.

Velšský jazykolam

Naopak město s nejdelším názvem je poměrně známé – leží na velšském ostrově Anglesey (podomácku Ynys Môn) a je oblíbeným turistickým cílem. Ostatně příjmy z turistiky dnes kromě tradičního zemědělství tvoří hlavní část finančních příjmů zdejších obyvatel. Název městečka či spíše obce je Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch a v překladu zní zhruba „Kostel Panny Marie (Llanfair) v roklině (pwll) bílých lísek (gwyn gyll) poblíž (ger) prudkého víru (chwyrn drobwll) a kostela svatého Tysilia (llantysilio) u červené jeskyně (ogo goch)“.

Poslechněte si výslovnost velšského jazykolamu:

Zajímavou etymologii má i název ostrova na němž Llanfair PG, jak se obci zkráceně říká, leží. Pravděpodobně vznikl zkomolením staronorského jména Öngullsey, tedy „Hranatý ostrov“.

Galaxie se často sdružují do skupin. Nový výzkum ale ukazuje, že to není úplně zadarmo. Když se galaxie stane členem kupy galaxií, zažije dramatické změny.

Naznačují to počítačové simulace badatelského týmu, který vedla Gandhali Joshi z McMasterovy univerzity v kanadském Hamiltonu. Gandhalin tým zkoumal dva různé způsoby, jak se galaxie mohou dostat do kupy galaxií. Buď se galaxie připojí ke kupě galaxií jednotlivě, anebo může s desítkami galaxii vytvořit zárodek kupy.

Nováček přijde o hmotu

Počítačový model ukazuje, že když se ke kupě galaxií připojí nová galaxie, připraví ji členové této kupy až o 40 procent hmoty, kterou si následně přivlastní. V okamžiku, kdy se galaxie ocitne v kupě galaxií, začnou na ni působit nezměrné gravitační síly ostatních galaxií a připraví ji o nemalou část hvězd a kosmického plynu.

TIP: Nový rekord: Astronomové objevili doposud nejvzdálenější kupu galaxií

Výzkum probíhal ve SciNetu největším superpočítačovém centru Kanady. Takové modely jsou ale natolik komplexní, že i pro superpočítače jsou na samotné hranici jejich možností. 

Jazyk dovede rozpoznat řadu klíčových živin nebo naopak nebezpečných látek prostřednictvím chuti. Zatím ale není jasné, jakým způsobem rozpoznáváme čistou vodu. Japonští vědci nyní tuto otázku zkoumali na myších. Nechali je ochutnávat různé věci a pozorovali přitom, jak chuťové jejich buňky komunikují s mozkem.

Ochutnávání vzorků se základními chutěmi – sladkou, hořkou, slanou, kyselou a umami, přineslo očekávané výsledky. Vědci ale zjistili, že nervy zodpovědné za informaci o chuti reagují i na čistou vodu.

TIP: Proč jsou kočky tak vybíravé v jídle? Mají hodně receptorů na hořkou chuť

Vše nasvědčuje tomu, že živočichové včetně lidí mají smysl chuti pro vodu. Tento nový smysl by mohl vysvětlit, jak vlastně mohou živočichové odlišit vodu od jiných podobných kapalin. 

Čínská společnost Sungrow Power Supply nedávno ohlásila spuštění 40megawattové solární elektrárny, která se stala největší plovoucí solární farmou světa. Nachází se v provincii An-chuej na místě, kde dříve stále hornické město. Po ukončení těžby bylo město uzavřeno a zaplaveno.

Plovoucí solární farma je již připojena k síti. Vzhledem ke svému umístění nezabírá místo na souši a spotřebuje méně provozní energie než většina solárních farem, protože může používat ke chlazení vodu.

TIP: Největší solární farmu světa v Číně tvoří 4 miliony solárních panelů

Spuštění rekordně velké plovoucí solární farmy je dalším důkazem, že se Čína rychle stává zelenou supervelmocí světa. Dá se očekávat, že podobné čínské projekty budeme vídat i v budoucnosti.

I když zdaleka ne v celém starověkém světě. Peršané totiž v 6. století př. n. l. objevili kalhoty. Nosily je i barbarské kmeny jako třeba Galové. Zato Římané se kalhotám vysmáli. Vzdělané, vyspělé národy přece nebudou oblékat nějaké divné nohavice!

Horký starověk

V Římě prostě frčely tuniky – obdélné kusy látek omotané kolem těla a na rameni sepnuté zdobenou sponou. Nosily je ženy i muži. Tunika byla pohodlná a jednoduchá.

Ani v horkém Egyptě neměly kalhoty šanci na úspěch. Muži nosili jen krátké sukně nebo bederní roušky, v podstatě takové minisukně. Ty otroků byly jen čistě bílé, zato ty faraonovy zářily barvami a zdobením. Dámy oblékaly jednoduché šaty s úzkou sukní, která sahala nejčastěji do půlky lýtek. Egypťanky byly parádnice, a tak si šaty zdobily barevnými korálky. Čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím pestřejší šaty měly.

Zahalený středověk

Až raný středověk rozhodl, že ženské oblečení bude vypadat jinak než to mužské. Pánové se nasoukali do kalhot nebo punčoch. Přes ně ale stále oblékali tuniky.

A dámy své nožky na mnoho století schovaly pod dlouhé těžké sukně. Křesťanství totiž bylo na vrcholu a odhalování ženských předností se mu nelíbilo. V průběhu středověku se měnil střih dámských sukní. Ty románské v 11. století měly několik vrstev včetně spodniček a byly splývavé. Nezdůrazňovaly ženskou postavu. Gotika v dalším století sukni vepředu kousek zkrátila, takže spodnička vykoukla. A vzadu sukni naopak prodloužila do vlečky.

Krinolínová móda

Velkou módní novinku přinesla renesance v 16. století. Co se skrývalo pod vrchní látkou renesanční sukně? Několik spodniček a pod nimi těžká kovová nebo dřevěná konstrukce, která sukni podpírala - krinolína. Něco podobného dnes nosí třeba nevěsty. Krinolíny se zabydlely i v barokních šatnících a zlatou éru zažily v rokoku v 18. století.

Nadýchané rokoko

Chudák ženy! Do módy přišly krinolíny tak široké, že se dámy ani nevešly do dveří. Musely vcházet bokem. O sukni si na bocích mohly opírat i lokty, jak byla zvednutá. A jak byly krinolíny těžké! Dámy se pořádně nadřely, když se jim krinolína celý den houpala u pasu. A to nebyla jediná svízel. I taková jednoduchá věc jako sezení znamenala v rokokové sukni velký problém. Když už se ale žena posadila, mohla se kochat. Její sukni zdobily krajky, stužky i umělé květiny.

S koncem rokoka se začaly vytrácet i krinolíny. Lidé uznali, že ženy jsou v nich jako v kleci. Ještě jednou se pak vrátily do módy kolem roku 1850. To už ale byly pohyblivější.

Kulhavá sukně

Módní trendy se pak střídaly rychle. K nejzajímavějším módním výstřelkům patřila třeba „kulhavá“ sukně. Do té ženy navlékl módní diktát na začátku 20. století. Proč kulhavá? Byla tak úzká kolem kotníků, že dámy nemohly ani pořádně chodit. Jen cupitat. Jejich tvůrce Francouz Paul Poiret  byl totiž víc umělec než švadlenka. A zřejmě netušil, jak svou sukní ženám zkomplikuje život. Každopádně ženám brzy došla trpělivost a kulhavá sukně skončila v propadlišti módních dějin.

Krátíme!

První velké zkrácení sukní přišlo po první světové válce. Ženy najednou odhalily kotníky i větší část lýtek. Spodní lem se zastavil pod koleny. Dlouhé sukně se ale nosit nepřestaly. Až v roce 1955 řekla anglická švadlena Mary Quant dost. Dlouhé rovné sukně ji nudily, už když byla malá holka. Špatně se v nich utíkalo, a tak vzala do ruky nůžky a krátila a krátila. Otevřela si v Londýně butik a začala prodávat své barevné minisukně s divokými vzory. Za deset let už bylo město plné dívek v sukních sotva pod zadek. Nová móda byla na světě.

Sukně je v současnosti (téměř výhradně) dámskou výsadou. Alespoň v Evropě. V různých asijských a afrických kulturách je ale nosí i muži. Ale i na našem kontinentě se najde výjimka. Kdo by neznal Skoty a jejich kostkované sukně. Říká se jim kilty. Nedají na ně dopustit. Kdo ví, třeba o výhodách sukní přesvědčí i další pány a Evropa bude znovu plná mužů v sukních. 

Nejúspěšnějším vozidlem s výkyvnou věží se stal lehký tank AMX 13 vyvíjený původně jako vozidlo pro výsadkové využití. Byl velmi lehký a kompaktní, a přitom se po něm požadovala palebná síla srovnatelná s ostatními tanky.

Přechozí část: Výkyvné tankové věže: Revoluce v náměru a odměru

Místo na slunci

AMX 13 tyto požadavky splnil, i když za cenu velmi slabého pancéřování – v bitvě měl spoléhat na malou siluetu a vysokou mobilitu. Výkyvná věž zde našla velmi účelné využití – snížila hmotnost i nároky na počet členů osádky. AMX 13 totiž využívá automatického nabíjecího systému, který tvoří dva revolverové zásobníky v zadní části věže. Každý ovšem pojme jen šest nábojů – pokud je tank v bitvě všechny vystřílí, musí opustit bojiště, protože doplnit nové se dají jen z vnějšku.

V případě bojového nasazení se počítalo s operacemi tanků po dvojicích, přičemž se měly při doplňování střeliva střídavě krýt. Tento tank se přitom skutečně dočkal mnoha bojových střetů. Vznikl v počtu celkem 7 700 kusů, přičemž okolo 3 400 jich Francie prodala do dalších zemí. Bojovaly tak na straně Francouzů v Egyptě i Alžíru, stejně tak třeba na straně Izraele v šestidenní válce – tam se ovšem kvůli slabému pancéřování při nasazení přímo proti tankům soupeře příliš neosvědčily.

Naopak jedno z nejslavnějších nasazení zažily AMX 13 v indicko-pákistánské válce (1965), kde indická jednotka s těmito stroji dokázala zničit přibližně 100 pákistánských strojů (blíže neurčených amerických typů) při ztrátě 10 vlastních. Pomohly k tomu právě malé rozměry AMX 13, které dovolily zamaskovat palebné pozice v jinak celkem přehledném terénu. Původní verze se 75mm dělem se v 60. letech dočkala vylepšení mnohem účinnějším 90mm kanonem, který už využíval i explozivní protitankové střely HEAT.

Exportní verze se pak dodávaly i se 105mm zbraní. Vzhledem k neuvěřitelně dlouhé době výroby a požadavkům zákazníků (přes 25 zemí) se AMX 13 dočkal i mnoha dalších vylepšení, od změny odpružení podvozku po instalaci systémů pro řízení palby. Kity pro vylepšení ostatně nabízí výrobce Nexter (dříve GIAT) dodnes. AMX 13 stále využívá několik jihoamerických zemí a Indonésie.

V roli kuriozity

Výkyvné věže vyvíjela rovněž americká armáda, i zde ale brzy projekty dostaly stopku, protože prototypy nevykazovaly dostatečné výhody. Za zmínku stojí střední tank T69 s 90mm samonabíjecím dělem, který vznikl usazením oscilační věže na podvozek experimentálního modelu T42. Stejně neúspěšně skončila rovněž experimentální série tanků T54, kde výkyvná věž posloužila na variantě E1, případně pro těžký tank T57.

Oscilační věže tedy prozatím skončily jen jako výbava lehkých vozidel a nezdá se, že by se to mělo brzy změnit. Šanci pro jejich návrat tak možná představuje jen budoucnost v podobě plně robotizovaných věží v tancích, kde se celá osádka nachází uvnitř trupu, případně v kompletně bezosádkových vozidlech. V takovém případě se ale dá stěží mluvit o návratu, protože věže bez prostoru pro osádku pochopitelně poskytují konstruktérům zcela jiné možnosti.

Slepá ulička?

Z počátku nadějný a logický koncept sice zkoušelo mnoho vývojářů, nakonec se ale neuplatnil. Výkyvné věže sice netrpí žádnou zásadní chybou, další vývoj ovšem ukázal, že každý detail rozhoduje:

• Skloněné homogenní pancéřování bylo extrémně důležité pro souboje „druhoválečného“ typu s převážně klasickým střelivem. S příchodem nových typů munice vznikla potřeba vyvinout jiné typy ochrany a přednost při ochraně věže dostala kombinace s reaktivním pancířem.

• Nevýhodu výkyvné věže představuje obrovská hmota, s níž se musí manipulovat. To značně znesnadňuje použití vertikálního stabilizátoru.

• od další generace tanků se vyžadovala bojeschopnost i při chemickém či jaderném zamoření bojiště. To se u výkyvné věže zajišťuje jen velmi těžko, používaný vnější „límec“ trpí snadnou zranitelností střepinami.

• Výkon samonabíjecích kanonů, se kterými se ve výkyvných věžích automaticky počítá, nevypadal natolik uspokojivě, aby mu většina armád dala přednost. Nejde přitom jen o samotnou rychlost palby, ale také o dobu potřebnou k dobíjení zásobníků střeliva. Dalším argumentem pro zachování pozice nabíječe je jeho pomoc při sledování bojiště (tuto roli hodně zdůrazňuje především americká armáda). Samonabíjecí mechanismy rovněž neumožňují skladovat střelivo mimo vnitřek věže jako u moderních tanků, u nichž v případě zásahu munice dojde k její explozi mimo prostor osádky, která tak má větší šanci přežít. V neposlední řadě samonabíjecí systém „revolverového“ typu neumožňuje změny druhu střeliva v průběhu boje.