Do pití vám může někdo něco nasypat z různých důvodů: pro pobavení, ze zlomyslnosti, ve vážnějších případech za účelem fyzického napadení, sexuálního útoku, znásilnění nebo okradení oběti. Přestože policejní statistiky ukazují, že skutečné omámení je relativně málo časté, jde nepochybně o reálnou hrozbu. Angličtina má pro přidávání psychoaktivních látek do pití dokonce speciální výraz - drink spiking.

Chytré brčko Smart Straws

S problémem drink spikingu se rozhodly čelit tři studentky z Miami. Dívky proto vyvinuly jednoduchou pomůcku, která má potenciální oběti varovat před možným útokem.

Jejich vynález se jmenuje Smart Straws a je to vlastně brčko. Když se takovým brčkem pije nápoj, který obsahuje jednu z dvou nejběžnějších omamných látek přidávaných do pití, brčko změní barvu. O novinku je zejména mezi studenty velký zájem.

TIP: Velké změny: V USA se z extáze stává výborný lék na duševní poruchy

Nová brčka odhalí gama-hydroxymáselnou kyselinu, neboli gama-hydroxybutyrát (GHB), takzvanou tekutou extázi, a pak také ketamin. Mladé vědkyně by v budoucnu rády rozšířily detekční schopnosti Smart Straws i na další látky, především na známý rohypnol. 

V jantaru, který pochází ze severní Barmy nebo též Myanmaru se skvěle zachovala fosilie ptáčete. Mládě uvízlo v pryskyřici dávného stromu asi před 98 miliony let.

Ptáče v jantaru náleží do skupiny enantiornitidů, což řecky znamená protiptáci. Byla to velká skupina ptáků, kteří žili ve druhohorách po celé období křídy a vymřeli společně s velkými dinosaury na konci křídy, před 65 miliony let. Často měli ještě zubaté zobáky a drápy na křídlech, jejich fosilie se ale obvykle nacházejí velice neúplné.

TIP: Někteří druhohorní dinosauři byli opeření. Mohli ale létat?

Vědci jsou z ptáčete v jantaru nadšeni, protože je to nejvíce kompletní fosilie této vyhynulé skupiny ptáků, jakou jsme kdy objevili. V jantaru ještě nejspíš najdeme spoustu zajímavých věcí.

Tabulová hora Roraima, která leží na hranici tří jihoamerických států Venezuely, Brazílie a Guyany, je neobyčejný geologický útvar. Náhorní plošina má plochu 31 kilometrů čtverečních a zdvihá se 400 metrů nad okolní terén. Strmé útesy po všech stranách činí vrchol, který v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 2 810 metrů, téměř nepřístupným. Hora měla od pradávna velký symbolický význam pro místní obyvatele. Roraima, což v místním jazyce volně přeloženo znamená „zelenomodrý obr“, je středobodem mnoha zdejších mýtů a legend. Například mezi indiány kmene Pemon se traduje, že je vrcholem obrovského stromu, který v dávných dobách rodil veškeré ovoce a hlízovitou zeleninu světa. Když byl strom podetnut jedním z dávných indiánů, s obrovským rachotem se zřítil k zemi a spustil mohutné záplavy.

TIP: Odvrácená strana hor aneb Jak se fotí himálajští velikáni

Na náhorní plošině Roraima se nacházejí nejvyšší body Guyany a brazilského státu Roraima. (Venezuela i Brazílie mají v jiných částech států vyšší vrcholy.) Tato oblast je součástí Národního parku Canaima, jehož tabulové hory jsou považovány za jedny z nejstarších geologických formací na Zemi. Odborníci jejich vznik datují do doby před zhruba dvěma miliardami let. Vzhledem k prokazatelnému stáří a špatné dostupnosti vrcholové části není divu, že nejmohutnější hora inspirovala počátkem 20. století anglického spisovatele Arthura Conana Doyla k napsání legendární knihy Ztracený svět, která právě na vrchol Roraimy umisťuje zachovalý „park“ s dinosaury. Je pravda, že náhorní plošina je životním místem pro mnohé unikátní organismy, ale dinosauři mezi ně rozhodně nepatří. Na určitých místech se nacházejí endemické rostliny, ale samotný vrchol je prakticky holý.

Dne 19. září 1939 se po tuhých bojích odehrál triumfální vjezd Adolfa Hitlera do Gdańsku. Führer přijel v otevřeném mercedesu ze svého hlavního stanu, který se nacházel v hotelu Casino v obci Sopoty. Rozezněly se všechny zvony a vůdce v severopolské metropoli vítaly zástupy místních Němců. Centrální ulice, tzv. Dlouhá ulice byla vyzdobena vlajkami se svastikou a Hitlera vítal velký transparent s nápisem "Danzig grüst seinen Führer" (Gdańsk zdraví svého vůdce).

Na některých ulicích byly dokonce položeny na zem květiny jako koberce. Tento den se stal svátkem, byly dokonce zavřeny obchody, úřady i školy. Na tomto snímku Hitler projíždí Dlouhou ulicí. 

Nejznámější verzí, která přesně vylíčila průběh atentátu i následný hon na jeho vykonavatele, je bezpochyby film Atentát z roku 1964 režiséra Jiřího Sequense. Tuto věrnou filmovou rekonstrukci pražských událostí z května 1942 pak doplnila díla poněkud kuriózní.

Svébytné americké zpracování

Ještě do konce roku 1942 se za oceánem začaly paralelně natáčet hned dva snímky. Scénář k noir thrilleru Hangmen also die, který měl premiéru v Hollywoodu 15. dubna 1943, připravil známý dramatik Bertold Brecht. Samotný atentát ve filmu zobrazen není, víme jen, že jeho pachatelem je mužný odbojář s knírkem, který se po zbytek filmu musí skrývat v ulicích Prahy.

Heydrich v jedné z prvních scén dostane hysterický záchvat hněvu a prohlašuje, že odbojný národ pokoří. Poté dramaticky odchází ze sálu. Tolik ve zkratce k účinkování říšského protektora. Zbytek filmu pak líčí německý teror na obyvatelstvu. Snímku vévodí podmanivá atmosféra a hudba, s reáliemi si však režisér hlavu příliš nelámal.

Podobně je na tom film Hitler´s madman, který se v kinosálech objevil 10. června 1943. Heydrich je zde zobrazen jako sexistický psychopat, kterého baví hanobit české kulturní památky. Rozčílí se, když během mše ve vesnickém kostele vyzve místní muže, aby se přihlásili ke službě na ruskou frontu, a nikdo nezvedne ruku. Obzvláště pitoreskní je scéna, v níž si vyčistí boty s posvátným církevním rouchem a pak jej pohodí na zastřeleného kněze. Atentát v tomto snímku se udál na lesní cestě uprostřed hvozdů poblíž Lidic (!) a spáchal ho naštvaný venkovský učitel za pomoci skupinky partyzánů, kteří oděni v roztodivných kožešinách a čapkách připomínali více pastevce z bosenských hor, než české vlastence.

Další filmová zpracování

Kromě zmíněného československého Atentátu sevíce skutečnosti přiblížil i televizní film Attentat – Heydrich in Prag, natočený v roce 1967. Krátké scény popisující atentát se objevily ve Vávrově eposu Sokolovo (1974), v aktuálním hitu Lidice (2011) či ve snímku Hitler´s SS – Portrait in Evil (1985). V tomto jinak vydařeném příběhu dvou bratrů, kteří se dali do služeb nacistického režimu, se setkáme s dalším podivným ztvárněním Heydrichovy smrti.

Jeho černá limuzína projíždí po zelených stráních, v dáli se skví velmi kulisově působící panorama Hradčan a malostranských střech, když odkudsi přiskočí dva lesní partyzáni se samopaly. Jako naschvál se jim oběma ve stejnou chvíli zasekne spoušť. Nezbývá tedy než na vůz hodit granát, který na místě zabije Heydricha i jeho řidiče. Úspěšní atentátníci se otočí a prchají po silnici zpět do lesů. Jako akční vložka zajímavé, netřeba však připomínat, že historicky zcela mimo.

Stále víc lidí měří svoje běžecké výkony či tělesné funkce pomocí různých aplikací, ale Tim Cannon, softwarový vývojář a podnikatel z Pittsburghu, zmíněný trend posunul na novou úroveň. Nadšený příznivec „biohackingu“, hnutí směřujícího ke splynutí lidí a strojů, si nechal na podzim roku 2013 do předloktí vpravit čip. Zařízení měřilo jeho tělesnou teplotu a následně posílalo zjištěné údaje na jeho chytrý telefon. „Věcička“ o velikosti kreditní karty s názvem Circadia se nabíjela bezdrátově indukcí a komunikovala se svým nositelem pomocí optických signálů – přes LED diody implantované pod kůží. 

Po pár měsících si Cannon nechal čip vyoperovat, a dnes má všitou jeho novější variantu schopnou měřit například i krevní tlak či pulz. Uvedeným implantátem však sedmatřicetiletý nadšenec s kyborgizací rozhodně nekončí. Coby spolumajitel a také „pokusný králík“ pittsburského start-upu Grindhouse Wetware v sobě nosí ještě jeden čip, jenž komunikuje pomocí rádiových vln a je spojený s magnetickými senzory v prstech. Cannon tak může uzamknout telefon nebo i kancelář pouhým dotykem, což nikdo jiný nedokáže, i kdyby znal jeho přístupový kód.  

První mezi kyborgy 

Podobný experiment podstoupil už v roce 1998 Kevin Warwick, profesor na univerzitě v britském Readingu považovaný za prvního kyborga. Díky podkožnímu implantátu pouhou svou přítomností otevíral dveře, rozsvěcoval světlo v bytě a zapínal počítač. O čtyři roky později si dokonce nechal zavést elektrodu do mozku a naučil se myšlenkou vyslanou přes internet hýbat robotickou rukou na druhé straně Atlantiku i „cítit“ vjemy z jejích senzorů.

Ke vpravení implantátu do předloktí přemluvil rovněž svoji ženu, od níž pak přes web přijímal bez ohledu na vzdálenost neurčité signály, údajně odpovídající její náladě. Šlo o první čistě elektronickou komunikaci mezi lidskými mozky, podle Warwicka dokonce o elektronickou telepatii.

Dnes chodí po světě přibližně tři stovky lidí s „vylepšeným tělem“. U mnoha z nich se nejedná o vědecký experiment, ale spíš o zcela integrovanou protézu, která s tělesnou schránkou zároveň komunikuje.

Lidský netopýr

Například sedmatřicetiletý Rich Lee – obchodník z malého města v Utahu, který pomalu ztrácí zrak – si nechal v roce 2013 implantovat do ucha kousek nad ušní boltce magnety ve tvaru pilulky. Když si nyní připne kolem krku tenkou cívku jako řetízek a připojí přehrávač, přenesou magnety díky indukci do jeho vnitřního ucha vibrace odpovídající zvukovým vlnám narážejícím na bubínek. Rich si zkrátka v hlavě pustí hudbu, kterou jiní neslyší – prý v kvalitě, jež odpovídá levným sluchátkům. Jeho cílem však není laciná zábava: V budoucnu plánuje propojit „vestavěná sluchátka“ s echolokačním zařízením, které pomocí zvukových vln udává vzdálenost předmětů v okolí. Až Lee zcela oslepne, bude „vidět ušima“, podobně jako netopýr.

Kde končí lidství

Představují popsané technologie cestu do budoucnosti? Kladnou odpověď podporuje především zájem vojenských odborníků. Pod patronací americké vládní agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), která zaštiťuje vývoj inovativních zbraní a techniky, se už léta uskutečňuje několik programů zaměřených na bionická vylepšení. Přesněji řečeno, vědci experimentují s převodem nervových impulzů v mozku do řeči jedniček a nul.

TIP: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Jedno takové zařízení si vyzkoušela i sedmapadesátiletá Jan Scheuermannová. Kompletně ochrnutá žena dokázala pouhou silou myšlenek hýbat robotickou rukou (a bez asistence si dopřát pořádnou porci čokolády), ale také tímto způsobem pilotovala stíhačku F-35: samozřejmě pouze na simulátoru, přesto velmi zdatně – navzdory tomu, že letadlo nikdy v životě neřídila.

Uplatnění těchto prvních myšlenkových rozhraní mezi člověkem a strojem směřuje za rámec medicíny, od nahrazování ztracených tělesných funkcí k rozšiřování lidských schopností. Člověk vždy používal nástroje, jimiž násobil svoji fyzickou sílu a vzdoroval nepřízni prostředí. Tzv. antropotechnologie však proměňuje samotnou lidskou bytost a narušuje hranice mezi přirozeným a umělým světem. Čip Tima Cannona či magnetický sluch Riche Leeho tak představují první kroky na cestě, kterou předjímá koncept tzv. transhumanismu. Základní idea zní, že se člověk bude „vylepšovat“ tak dlouho, až nakonec překoná lidství, jak jej známe dnes. 

Přichází postčlověk?  

Tvor, kterého transhumanisté nazývají „postčlověkem“ (anglicky „posthuman“), se podle nich stane jen dalším logickým krokem v evoluci našeho druhu. Technologický pokrok nám dává čím dál větší možnosti, které bude nejspíš společnost zpočátku omezovat – podobně, jako jsme dnes skeptičtí vůči transgenním rostlinám (tedy takovým, do nichž byly metodami genetického inženýrství vpraveny geny jiných organismů). I v tomto případě však výhody nakonec převáží nad počátečními obavami, bionické technologie se prosadí a lidé a stroje splynou v jedno. 

Představme si, jak může takový postčlověk vypadat: Žije v podstatě neomezeně dlouho, má nad svým tělem i duševními stavy naprostou kontrolu, zažívá vjemy, které zatím ani neznáme, a pyšní se nepředstavitelnou inteligencí. Připojením k síti navíc jeho vědomí naprosto přesahuje duševní rozhled dnešního člověka. Pokud v postlidském světě vůbec zbudou jedinci „starého typu“, budou pro geneticky optimalizované nadlidi prošpikované implantáty představovat nanejvýš sympatická zvířátka. Neveselá představa? 

Nicméně, posthumánní společnost složená z kyborgů přispěje podle Donny Harawayové, profesorky na University of California v San Diegu, ke spravedlivějšímu a tolerantnějšímu světu. Pro zmíněnou bioložku a feministku je kyborg bytostí stojící nejen někde mezi umělým a přirozeným člověkem, ale i mezi mužským a ženským protipólem. Nový obyvatel planety podle ní překoná genderové napětí i tradiční modely rodiny a společnosti. 

Nesmrtelnost, s. r. o. 

Výše vykreslená budoucnost nedá spát ani Rayi Kurzweilovi: Slavný futurista se jí ovšem neděsí – naopak o ni usiluje. Zakladatel desítky úspěšných firem je držitelem hned několika patentů na poli softwaru i elektroniky, v kanceláři má 18 čestných doktorátů z prestižních amerických univerzit a dnes patří k hlavním vizionářům firmy Google, kteří jí udávají směr. 

Kurzweil věří, že již v roce 2024 umožní biotechnologie opravu a optimalizaci lidského genomu. Brzy začnou k ideálnímu fungování lidského těla napomáhat flotily nanobotů (robotů o velikosti nanometrů, tedy 10−9 m) v naší krvi. Okolo roku 2045 prý zvládneme zcela zastavit či zvrátit proces stárnutí. To bude Kurzweilovi 97 let: Aby se své nesmrtelnosti dožil, konzumuje údajně dvě stovky tablet s vitaminy a minerály denně.

Ray Kurzweil proslul nejen jako autor populárně-vědeckých knih na pomezí vědy a sci-fi, ale také coby propagátor pojmu „singularita“. Označuje se tak okamžik, kdy otěže převezme umělá inteligence a my již nedokážeme žádným způsobem předvídat budoucí světový vývoj, protože se ocitne zcela mimo pole naší představivosti. 

Všechno o všech 

Ne každý však sdílí optimismus. Mladý vědec, který odmítá zveřejnit své jméno a vystupuje pouze pod pseudonymem Adam, pracuje na vývoji umělé inteligence na jisté londýnské univerzitě. Současné směřování v něm ovšem vyvolává obavy a nastupující bionický svět vidí v černých barvách. Před třemi roky proto založil kampaň Stop The Cyborgs neboli „zastavte kyborgy“. Učinil tak v reakci na představení Google Glass – malého počítače ve formě brýlí s kamerou a displejem, přes který nositel vidí tzv. rozšířenou realitu (například teplotu vzduchu či šipku navigace zobrazené v jeho zorném poli). 

Adamovi vadí, že by Google mohl data nasbíraná při používání brýlí zpracovávat a komerčně využívat. Zdaleka však nejde pouze o brýle: Problémem jsou podle něj všudypřítomné kamery, levné špionážní vybavení a drony, které si může pořídit úplně každý – a především pak tzv. internet věcí. Zmíněný pojem zahrnuje různorodá zařízení, od chytrých telefonů až po obyčejné lednice, jež jsou spolu v neustálém online kontaktu a vysílají data nejen o vlastním provozu, nýbrž také o okolí. Adamovou noční můrou je, že si o nás jednou bude moct veškeré informace zobrazit prakticky kdokoliv, kdo nás potká na ulici. Do světa rozšířené reality totiž jistě vstoupí i sociální sítě, jimž poté bude ještě obtížnější se vyhnout.

Kyborgové a ti ostatní 

Zřejmě ani nebude nutné, aby si lidé nechali bionická rozhraní implantovat, protože jim to někdo nařídí. Kdo totiž nebude chtít jít s dobou, bude čelit čím dál většímu sociálnímu i ekonomickému tlaku. Takový „zpátečník“ například těžko udrží krok s vylepšenou konkurencí na trhu práce – což prohloubí už dnes existující propast mezi těmi, kdo technologickými trendy žijí, a lidmi, kteří z digitálního světa těžit nedokážou. Pokud si budou moct nejmodernější technologická vylepšení dovolit pouze movití, zamrzne společnost v jakémsi novodobém kastovním systému. Názorně takovou dystopii zobrazuje například filmové drama Gattaca z roku 1997, jehož hlavní hrdina v podání Ethana Hawkea žije plnohodnotným životem jen proto, že svoji genetickou méněcennost skrývá pomocí podvodů. 

Průměrný člověk tak zřejmě bude společenským tlakem nucen podstupovat stále další vylepšení, jež ho však nakonec dostanou na hranici jeho finančních možností. Bionické díly budou mít nepochybně výrobcem omezenou životnost, podobně jako dnešní spotřební elektronika. Bude levnější model elektronické čočky lidského oka například zobrazovat nevyžádanou reklamu? Přinese kyborgizace namísto širších možností spíš závislost na technice, kterou nemá jedinec ve své moci? Povede digitální propojení všeho a všech k vysoce komercializované společnosti s totální kontrolou? 

Za život bez úprav 

Už dnes naše politické a společenské systémy pokulhávají za překotným technologickým vývojem, a to nás skutečné výzvy nepochybně teprve čekají. Lze například očekávat, že s rozšířením bioniky přijde i amatérský vývoj stavějící na sdílení komponentů či softwaru. Budoucnost kyborgů ve stylu „do-it-yourself“ neboli „udělej si sám“, běžících na open-source programech (tedy takových, které mají veřejný zdrojový kód a do jejichž vylepšování se může pustit kdokoliv), si ostatně představují i Kurzweil nebo Harawayová. 

Transhumanisté považují svobodnou možnost technicky se upravit přímo za podmínku hladkého přechodu k „nadčlověčenství“. Zákazy podle nich rozšíření nových technologií stejně nezabrání – jen vytvoří podmínky pro bujení černého trhu. Naopak brzké přijetí a začlenění inovací do společenského života představuje podle transhumanistů klíč k tomu, aby se bionická spása stala snadno dostupnou a skutečně zůstala pouze volbou, nikoliv nutností. 

Cvičné tryskové letouny Hawk od BAE Systems se poprvé objevily v roce 1976. Od té doby vzlétlo přes tisíc těchto strojů v 18 zemích světa. V těchto dnech absolvovala v britském Wartonu první let nová verze tohoto letounu nazvaná Advanced Hawk.

Dvoumístný cvičný stroj s novým designem kokpitu a křídel by se měl stát klíčovým prvkem výcviku pilotů nové generace, kteří budou létat s bojovými letouny jako je F-35 Lightning II.

Advanced Hawk je britsko-indickým projektem, na němž se podílejí společnosti BAE Systems a Hindustan Aeronautics Limited. Výrobci jich plánují postavit 300 během příštího desetiletí.

TIP: Cvičný proudový stíhací letoun Boeing T-X má za sebou první let

Kokpit letounu Advanced Hawk velmi připomíná stíhačku páté generace. Trénující piloti mohou v letounu zažít nadzvukový let a také kompletní simulaci senzorů, zbraní, radarů i obranných systémů v reálném čase, případně v předem naprogramovaných scénářích.

Pokud splníte zdravotní kritéria popsaná v předchozím článku, budete připuštěni k samotnému výběrovému řízení. Trvá dva až tři týdny a zahrnuje sportovní, psychologické a  technické testy i motivační pohovory. Zájemce obdrží během prvních dvou dnů základní informace o jednotce a je začleněn do systému.

Spánkový deficit

Další týden stráví v náborovém středisku, kde projde prvním kolem hodnocení. Sportovní test začíná třemi kompletními přítahy na hrazdě – s tím, že ve výchozí poloze má rekrut zcela volné paže. Po tomto rozehřátí se můžete těšit na zátěžovou vytrvalostní zkoušku Luc Léger, která prověří vaši aerobní výkonnost. Poběžíte po čtyřsetmetrové dráze, kdy každých 20 m minete snímač rychlosti. Hodnotí se výdrž, schopnost dodržovat rytmus běhu i zrychlovat o 0,5 km/h každou další minutu. V dalších týdnech vypracováváte technické testy na počítači.

Nadřízení si ale zároveň prověří vaši vnitřní sílu, přičemž nad některými metodami zůstává doslova rozum stát. Budoucí legionář kupříkladu dostane rozkaz sedět několik hodin naproti zdi a přitom se nehnout ani o milimetr. Posléze ho službu konající voják propustí, avšak venku narazí na dalšího instruktora, který mu rozkáže posbírat ze země nedopalky pinzetou anebo oddělit tmavé kamínky z hromádky světlých. Pokud rekrut daný úkol splní, měl by zažádat o další a tak demonstrovat svoji psychickou odolnost.

Nefrancouzští rekruti následně putují k 4. zahraničnímu pluku v Castelnaudary, přezdívanému jako „Castel“. Tam absolvují 15- až 16týdenní výcvik. První čtyři týdny se nesou ve znamení budování soudržnosti mezi nováčky a vštípení základních hodnot jednotky. Jako nováčka vás přidělí do jedné ze tří výcvikových rot (každá má čtyři čety po 40 až 50 mužích). Pokud jste již pochytili základní vojenské povely, máte z půlky vyhráno, neboť zdejší instruktoři velí výhradně francouzsky či slangem legie.

Ve výhodě budou i „vojnou nepolíbení“ rekruti, kteří se nemusí přecvičovat na novou terminologii. Nováček si během této části výcviku osvojí až 550 francouzských výrazů, neboť v  každé četě najde přibližně polovinu mužů, pro které je francouzština mateřskou řečí. Tito mluvčí jsou poté přiděleni do dvojice k jazykově nevybaveným rekrutům. V Castelu si zvednete také svou fyzičku i psychickou odolnost, a to zejména častými nočními pochody provázenými spánkovým deficitem.

Dřina a odříkání

Druhý měsíc se denním chlebem budoucích legionářů stávají opět patroly s plnou polní a nedostatkem odpočinku. Každý adept by se už měl začít chovat (i vypadat) jako „hotový“ legionář a plně ovládat francouzské povely. Instruktoři pak učí zelenáče typickým pochodovým písním legie, čímž se rekruti nejen zdokonalují v cizí řeči, ale také začínají vnímat těsné sepětí s jednotkou.

Líbivé melodie pak doprovázejí nováčky při pochodu, běhu i čekání ve frontě na oběd. Každý budoucí profesionál se dále povinně seznamuje s  taktikou boje v horském terénu (ve třetím měsíci výcviku). Dávejte si přitom velký pozor na prohřešky – i za drobná pochybení vás nadřízení mohou potrestat třeba osmikilometrovým přespolním během s plnou polní. Závěrečné testy prokážou, zda skutečně patříte do řad elitní jednotky. Musíte totiž uběhnout 8 km s plnou výstrojí za 45 minut a poté „nalehko“ dalších 2,8 km do 12 minut.

Nadřízeným dále předvedete výtečnou znalost armádních povelů, struktur legie či bezchybné ovládání zbraně: Po rozborce a sborce útočné pušky FAMAS následuje střelba na cíl zvaná „cent cartouches“, která se provádí s rovnou stovkou nábojů (odtud onen název). Pak už je na řadě plavání i potápění (minimálně 12 m na jeden nádech) či zákeřná opičí dráha. Závěrečnou tečku za zkouškou představuje třídenní pochod v horském terénu o délce 150 až 160 km. Dost možná jej zakončíte s krvavými chodidly, avšak kdo tohle vydrží, může se těšit na slavnostní nástup v pečlivě nažehlené uniformě, spojený s prvním nasazením bílých čepic „képi blanc“ na hlavy novopečených legionářů.

Kariérní postup

Každý muž začíná řádnou službu u legie coby řadový voják ve stavu jednoho z jedenácti pluků, a to bez ohledu na předchozí zkušenosti a  praxi. Všichni nováčci se zpočátku dále cvičí v obecných bojových dovednostech a  až po dvou letech si mohou vybrat specializaci (například odstřelovače, řidiče či střelce tanku, výsadkáře, ženisty, kulometčíka, obsluhy protitankového raketometu nebo řidiče obrněného vozu).

TIP: Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani

Pokud si zvolí odbornost nebojového charakteru, čeká je práce v oblasti
administrativy (sekretář, účetní, IT specialista a  podobně), radiokomunikace, dopravy (řidič a instruktor) anebo údržby (mechanik, instalatér, elektrikář či zbrojíř). Nechybí ani poněkud nečekané specializace jako hudebník, fotograf či skladník.

Statistiky říkají, že každý čtvrtý zelenáč se časem stane poddůstojníkem, desátý pak důstojníkem. Dodejme, že většinu informací důležitých pro vstup do Francouzské cizinecké legie i službu v ní najdete na webu www.legion-recrute.com, který má dokonce českou mutaci. Hodně štěstí!

V předchozí části článku řešili konstruktéři problém: jak dostat do Voschodu tři kosmonauty, když byl dimenzován jen pro dva?

Nafukovací komora

Ani úpravy lodi pro další plánovanou misi, tedy výstup do volného prostoru, nebyly jednoduché – třeba proto, že se veškerá elektronika dimenzovala na chlazení vzduchem. Kdyby pak kosmonaut ve skafandru otevřel průlez, vzduch by se vypustil a plavidlo by se brzy přehřálo. Jenže kam a jak do stísněné lodi vměstnat přechodovou komoru? Řešení se nakonec našlo v podobě vnější nafukovací komory Volga, která sestávala ze 40 sekcí tvořících tři samostatně nafukované okruhy. Ve složeném stavu měřila na výšku 0,74 m, zcela rozložená pak 2,5 m a s lodí ji pojila obruč o průměru 1,2 m. Komora se měla po použití odstřelit, obruč by však zůstala na plavidle i při průletu atmosférou. Celkem vzniklo pět exemplářů.

Společně s vývojem Volgy se připravoval skafandr Berkut, který disponoval zásobou vzduchu na 45 minut, ale zároveň nabízel možnost nouzového připojení na nádrže se vzduchem u zmíněné komory. Oba kosmonauti měli prakticky totožné skafandry, přičemž velitel zůstával na palubě lodi a pilot ji opouštěl. Teoreticky tak mohl přijít velitel v případě potřeby svému kolegovi na pomoc, prakticky to však bylo téměř vyloučeno a potenciální potíže při výstupu by nejspíš skončily tragédií.

Nejdůležitější osobou celé mise se stal Alexej Leonov, který se na výstup do otevřeného prostoru připravoval velmi pečlivě: naběhal 500 km, na kole najezdil dvojnásobek, na lyžích absolvoval 300 km a stovky hodin strávil v tělocvičně. Post velitele však zůstával dlouho ve hře. Původně navržený Jevgenij Chrunov se přesunul jako nesmírně kvalitní kandidát do záložní posádky, aby měl Leonov odpovídajícího náhradníka. Pak ustanovili velitelem Pavla Beljajeva, přestože se ještě několik týdnů před startem objevovaly různé politické tlaky, aby byl nahrazen. Nejvíce protežovaným kandidátem na zmíněnou pozici se stal pilot a válečný veterán Georgij Beregovoj. Nakonec ovšem letěla dvojice Beljajev–Leonov.

Dramatický let „dvojky“

Když v září 1964 zavítal na Bajkonur Chruščov, slíbil mu Koroljov výstup kosmonauta na listopad. Program se však opět dostal do skluzu, takže nakonec teprve 22. února 1965 startoval bezpilotní Kosmos 57. Komora se úspěšně nafoukla, vstupní průlez se automaticky otevřel a uzavřel, komora se znovu natlakovala. Jenže při třetím oběhu Země se nešťastnou náhodou zapnul autodestrukční systém a loď se rozletěla na tisíce kousků. Bohužel se tak nepodařilo otestovat odstřelení komory a průlet atmosférou se spojovací obručí. Proto zmíněnou obruč narychlo dostala zpravodajská družice Kosmos 59 startující 7. března, aby bylo možné provést zkoušku ještě před letem kosmonautů. S pilotovaným startem se tudíž muselo počkat na návrat tohoto vojenského satelitu.

Nakonec Voschod 2 vyrazil do kosmu 18. března 1965. Leonov řešil při výstupu celou řadu nečekaných problémů a musel opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod bezpečnou hranici, aby se dostal zpět do přechodové komory. Drama pak pokračovalo: loď netěsnila, ovšem z palubních zásob bylo možné do atmosféry doplňovat jen kyslík. Ten postupně saturoval atmosféru až na 45 %, což představovalo značné nebezpečí – sebemenší jiskra, výboj statické elektřiny nebo podobný impuls by vyvolaly explozivní hoření. Selhával také orientační systém, takže kosmonauti museli použít manuální. Nestihli to ovšem včas a přistání se muselo odložit, načež přelétli vymezenou oblast téměř o 400 km. Nakonec se přistávací sekce neoddělila od servisního modulu – pyrotechnika nedokázala přetnout kabeláž a „zastoupilo“ ji až žhavé plazma při kontaktu s atmosférou.

Záchranáři zpočátku hledali loď s posádkou marně. Rádio Moskva hrálo nejprve veselé písně, ale později přešlo na smutnější melodie. Zasvěcení pozorovatelé tušili, že se tak připravuje půda pro špatné zprávy. Po čtyřech hodinách se sice kosmonauty podařilo objevit, jenže se nacházeli v nepřístupném zasněženém terénu, takže se k nim záchranáři nemohli dostat. Posádka proto strávila noc na palubě. Ani druhý den nebyla evakuace možná, nakonec je však přece jen mohl Koroljov v Moskvě přivítat slovy: „Před námi je nyní Měsíc! Pusťme se do jeho dobytí!“ Hlavní konstruktér netušil, že Voschod 2 byl posledním sovětským pilotovaným letem, který sledoval. V lednu následujícího roku zemřel po banální operaci.

Nepřehlédněte: Historický výstup Alexeje Leonova do vesmíru

Mise, které se neuskutečnily

Možnosti programu Voschod se teoreticky vyčerpaly, Sojuz však čekaly odklady a Amerika spouštěla program Gemini. A tak Sověti znovu řešili, co by ještě mohli dokázat. Chystali především dlouhodobou misi: hlavní úkol přitom zněl, že musí trvat déle než čtrnáct dní, které slibovaly Spojené státy. Řešilo se, zda poletí jeden kosmonaut, což by bylo jednodušší, nebo dva, což by bylo při srovnání s USA zajímavější. Plány se různě měnily: Na stole se například znovu objevily starty tříčlenných posádek, přičemž přítomnost civilistů ve vesmíru udělala na Západě obrovský dojem a Sověti to dobře věděli. Na pořadu dne byly i opakované výstupy do otevřeného prostoru při jednom letu, mise čistě ženské posádky, výstup ženy kosmonautky nebo pokusy s umělou gravitací. V takovém případě by loď zůstala spojena pomocí až kilometrového lana s posledním stupněm nosné rakety a obě tělesa by rotovala.

Nakonec padlo rozhodnutí realizovat dlouhodobý let dvou kosmonautů. Dvaadvacátého února 1966 proto odstartoval zkušební Kosmos 110, na jehož palubě strávili celé tři týdny psi Vetěrok a Ugljok. Vše se zdařilo a cesta k pilotované výpravě se zdála volná. Uskutečnit ji měla dvojice Boris Volynov a Grigorij Šonin. V květnu 1966 dorazili na Bajkonur, kde už na ně čekal Voschod 3. Start měl proběhnout mezi 22. a 28. květnem, jenže se vyskytly technické problémy s nosnou raketou a kosmonauti dostali dovolenou – nejprve do července, pak do listopadu… V té době už ovšem začal létat Sojuz, takže se mise zrušila úplně a Voschod 3 místo na oběžnou dráhu putoval do muzea.

Úkol splněn, nic víc

Přestože se program nesmazatelně zapsal do historie, jednoznačně představoval slepou vývojovou uličku. Zmíněná technika neměla budoucnost, o čemž svědčí jen dva pilotované lety, navíc každý se zcela odlišnou náplní. Voschod měl Sovětskému svazu zajistit další prvenství v dobývání vesmíru – a tento úkol splnil. 

Národní přírodní rezervace Tajba je mrtvým ramenem řeky Bodrog (součást CHKO Latorica), která se nachází v blízkosti obce Streda nad Bodrogom ve Východoslovenské rovině. Rezervace o rozloze 27,36 hektarů představuje vzácný pozůstatek mokřadních společenstev v různých vývojových stádiích a je významným stanovištěm pro mnoho druhů herpetofauny. Žijí zde například užovky stromové a obojkové, ještěrky obecné a zelené, skokani skřehotaví, blatnice skvrnité, ropuchy zelené, rosničky zelené a kuňky obecné. Vedle nich je zde možné pozorovat nejrůznější vodní a brodivé ptactvo. Prioritou číslo jedna této lokality je však vyhynutím ohrožená želva bahenní (Emys orbicularis).

Vznik „želví“ rezervace

Na Slovensku jsou dnes kromě Tajby želvy hlášeny i z jižních oblastí od povodí Dunaje, okolí Piešťan, na Záhorské nížině a v okolí Komárna. Ojedinělé nálezy pak pocházejí i z dalších částí Východoslovenské roviny. Původ těchto izolovaných populací je však kvůli nejrůznějším amatérsky vedeným introdukčním pokusům nejasný.

TIP: Africká plazí apokalypsa aneb Po stopách želv s blankytně modrýma očima

Bezesporu nejvíc je želva bahenní spojována s NPR Tajba. Vzestupný trend početnosti želv na této lokalitě si v minulosti vynutil uvažovat o ochraně území jako takového. Její histrorie však nebyla vždy růžová, jak výstižně popisuje pan Radoslav Rigler v článku „Korytnačka bahenná (Emys orbicularis), jej chov a výskyt na východnom Slovensku“. Zřízení rezervace Tajba navrhl Dr. Štolman a dne 25. května 1966 byla tato „Štátna prírodná rezervácia“ schválena. Těžba mrtvého ramene, vápnění, sběr rákosí či výstavba odchovny pro polodivoký chov kachen, či bažantů, to vše ale mělo negativní vliv na populaci želv, kvůli níž byla rezervace primárně založena.

Strastiplná pouť mladých želv

Želvy se za posledních více než čtyřicet let po vyhlášení rezervace musely vypořádat s lecčím. Přečkaly i olejovou havárii, když splašky z ní odtekly odpadovým kanálem přímo do jižní části rezervace. Populace se tehdy naštěstí nacházela hlavně v těch místech, které nebyly oleji přímo zasaženy. Nejvážnějším problémem je však dlouhodobě pokles vodní hadiny na Tajbě, který od upravování koryta řeky Bodrog trvá dodnes. Tento jev sebou nese hned dva zásadní problémy – jednak se želvy nemohou dostat na místa, kde dříve kladly vejce a i když se tam některé samice propracují, mají vylíhnutá mláďata ztížené podmínky dostat se zpět k vodě, která je od místa líhnutí momentálně vzdálená asi půl kilometru. Na tomto úseku navíc určitě neujdou pozornosti predátorů.

K tomu každým rokem hladina klesá, a pokud se nevymyslí a finančně nezajistí plán, jak dostat vodu zpět do Tajby, může lokalita a s ní nejspíše i želvy zaniknout úplně. Abychom však nebyli výhradně negativističtí, je potřeba zmínit, že v posledních letech bylo odpozorováno, že želvy se nevyskytují jen na Tajbě, ale také v okolních kanálech. Bylo v nich nalezeno množství jedinců, kteří pravděpodobně přirozenou cestou migrují na další vhodná stanoviště.

Na úvod zklamání

S Tajbou jsem měl poprvé možnost seznámit se jednoho příjemného jarního dne. Ihned jsem se začal rozhlížet po vysněných „korytnačkách močiarnych“, ale jak mne hned zpočátku zchladil můj průvodce Peťo Haváš, často se mu při návštěvě lokality stává, že zde nevidí ani jednu želvu. Nicméně mne vede k jednomu místu, kde snad i v mdlém a většinou za mraky schovaném slunci zahlédl krunýř. A opravdu! Na vyschlém, položeném rákosí se vyhřívá dospělý samec želvy bahenní. Takže hned napoprvé docela úspěch.

Petr a já se později připojujeme k ostatním lidem ze skupiny, kteří se pomalu vrhli na hlavní náplň dne – vyhrabávání snůšek želv a zhodnocení jejich stavu po zimě. Kamarád Stano Danko zrovna zarazil lopatku do země a opatrným rozhrabáváním půdy začal hledat vajíčka. Želví hnízda se zde nacházejí na dostatečně prosluněných místech, která v kombinaci s vlhkou písčitou půdou poskytují snůšce optimální podmínky pro vývoj. Na tomto území je označených 5–6 hnízd.

Předpokládá se, že v rámci celé Tajby by se jejich počet měl pohybovat okolo 30 až 40. První vyhrabaná snůška však byla pro všechny spíše zklamáním. Z deseti vajec byly jen 4 vylíhnuté, 3 neoplozené a zbytek byla vyvinutá, ale uhynulá embrya. I to je však výsledek, který je třeba brát v potaz.

Odložené líhnutí

Propracováváme se k další snůšce a brzy je jasné, že tentokrát nás čeká lepší výsledek. Vytahujeme nejen vyklubané zbytky skořápek, ale dokonce živé malé želvy. Nevěřím vlastním očím. Embryonální hibernace je sice u tohoto druhu známa, ale vidět tento jev doopravdy je úplně jiný zážitek.

Je potřeba si uvědomit, že malé želvy byly v zemi prakticky celý rok! Po páření, které u tohoto druhu probíhá na lokalitách střední Evropy od května do června, samice v červenci naklade snůšku, která může obsahovat dvě, šestnáct nebo až dvacet kusů. Za nepříznivého, deštivého, či celkově chladného a krátkého léta však nedojde k úplnému embryonálnímu vývoji, jenž vyvrcholí podzimním líhnutím, ale jeho pozastavení. Želvy si tak vyvinuly zajímavou strategii, kdy jsou schopné ve vajíčku a v půdě přečkat celý podzim a zimu a teprve až s jarním oteplením dokončí embryonální vývin. Následně se v květnu nebo i dříve líhnou. To se již děje v době, kdy dospělé želvy pracují na další generaci.

Cesta tam a zase zpátky

Rozmnožovací strategie želv bahenních jsou i z jiných důvodů dost zajímavé. Samci se při námluvách přichytí samici končetinami o karapax (horní část krunýře, spodní strana krunýře samců – plastron – je k tomu speciálně přizpůsobena vklenutím) a v této poloze mohou zůstat až dva týdny. Přitom se samice stále pohybuje a to jak ve dne, tak i v noci.

Nakladená vejce jsou oválná s pevnou vápenitou skořápkou a samice je svépomocí klade do předem vyhrabaného důlku nejčastěji do měkkého písčitého substrátu, který je rovněž významný pro úspěch rozmnožování.

Samotné kladení však musí být z želvího pohledu pěkná dřina. Samice absolvuje značnou vzdálenost k místům vhodným pro nakladení, tekutinou z análních vaků zvlhčuje místo na kladení, vyhrabe jamku, v intervalu 1–3 minuty naklade vejce, zahrabe jamku a vrací se zpět do vody. Vylíhnutá mláďata pak tuto trasu absolvují také, ale jen směrem k vodě.

Počítání v jiném světě

Za normálních okolností trvá vývoj vajec 80 až 140 dní a mláďata se líhnou již v září, nebo říjnu. Nepříznivé zimní období přečkají zahrabána v bahně a žijí pouze ze zásob, které jim poskytl žloutkový vak. Pokud se vylíhnout nestihnou, sázejí na výše zmiňovanou embryonální hibernaci. Tehdy se však vylíhnutí dočká méně zárodků než v případě pozdější nebo mírnější zimy, jak jsem se mohl sám přesvědčit. Během odpoledne, jež jsme Tajbě věnovali, jsme ve výsledku vyhrabali několik desítek malých želviček, které tak k naší radosti poslouží pro další populační posilnění zdejší populace, i když zdaleka ne všechny se dožijí reprodukčního věku.

Člověk si na Tajbě připadá jako v jiném světě. Mokřady, bujný porost, množství skřehotajících zelených skokanů a směs zvuků tvořená nejrůznějším hmyzem a ptactvem, opravdový želví svět, možná poslední, který v jeho původní podobě můžeme ve střední Evropě pozorovat. Doufejme, že to bude možné ještě hodně dlouho.

Chtěl bych poděkovat Ing. P. Havašovi, MVDr. S. Dankovi, P. Šimanovi a MVDr. A. Burešové za perfektní exkurzi po NPR Tajba. Nemalý dík patří také MVDr. M. Gálovi, který celou tuto exkurzi za želvami navrhl a uskutečnil.

Lovec v brnění

Želva bahenní (Emys orbicularis) je nádherný plaz posetý množstvím drobných žlutých skvrn, teček a paprsků položených na tmavém, až černém podkladě. Jde o druh ohrožený vyhynutím a to zejména v oblastech střední Evropy, kde jednotlivé lokality tvoří fragmentované populace s často nízkou hustotou jedinců. Na mnoha lokalitách (např. v Rakousku) se drží již jen díky záchranným programům nebo jsou její původní populace zcela vymizelé (např. ČR). V jižnějších částech areálu je však relativně běžným obyvatelem sladkých (někdy i brakických) stojatých, či slabě tekoucích vod.

Želvy bahenní s oblibou vyhledávají zarostlé okraje řek a jezer, slepá ramena, mokřady a kanály, kde jim dané prostředí zabezpečuje jak potravu, tak potřebnou ochranu. Na březích těchto míst se často sluní v hojnějších počtech, ve vodě pak aktivně loví potravu, kterou tvoří hlavně různí bezobratlí, ale i obratlovci, jako poraněné ryby nebo žáby.