Jako nejrozšířenější popsal Hughes parazitickou plíseň Ophiocordyceps unliateralis žijící na čtyřech různých druzích mravenců v oblasti Zona da Mata. Mravenec se nakazí kontaktem se sporami této plísně a během týdne se dostane do stavu jakési živé mrtvoly. Tzv. zombie plíseň, jak se jí někdy říká, nejprve změní chování svého hostitele a nakonec vede k jeho úhynu. Dále pak roste na hlavě mrtvého mravence a uvolňuje do ovzduší vražedné spory.

TIP: Smrtící květinové objetí aneb Fascinující krása květových kudlanek

Každá ze čtyř druhů plísní má jiný tvar i velikost a přizpůsobila se životu na jiném živočišném druhu. U dvou z těchto plísní se dokonce vyvinula schopnost vytvářet sekundární spory a zdvojnásobit tak svou šanci na invazi do těla hostitele. Podle entomologa Steva Shattucka existují záznamy o existenci zombie plísně i v tropické části Austrálie, její výskyt však pro zdejší mravenčí druhy nepředstavuje žádné velké riziko. Do Austrálie, stejně jako do Kolumbie, Peru, Guyany, Malajsie a na Novou Guineu se chystá i Hughesův tým, který by tu rád prozkoumal plísně žijící v tělech mravenců.

Akce je dílem floristy Lewise Millera, místního květináře, který tímto způsobem zužitkoval květiny, které zbyly po slavnostech a svatebních obřadech.

TIP: Sexy guerrillové zahradničení: Místo květináčů podprsenky

Nápad se zrodil v loňském roce během květinového festivalu u památníku Strawberry Fields, věnovaného slavnému členovi britské skupiny The Beatles Johnu Lennonovi. Miller tehdy na jeho počest vytvořil psychedelický květinový obraz složený z dvou tisíc různobarevných květů.

Zbraň v hrsti

Název: dlaňová pistole Protector
Rok uvedení: 1882

S  návrhem pistole o velikosti cibulových hodinek, jež se vejde do dlaně, přišel v roce 1882 francouzský inženýr Jacques Turbiaux: Speciální zařízení s otočným nábojovým bubnem pojalo až osm kusů munice. Nestřílelo se pomocí klasického kohoutkového mechanismu jako v případě revolverů – střelec držel hlaveň mezi prostředníkem a ukazovákem a vypálil tak, že zbraň zmáčkl v zápěstí. Miniaturní zařízení, působící na první pohled jako sen každého špiona, mělo však velmi špatný dostřel a drobná munice spíš zraňovala, než zabíjela. Po vyprázdnění zásobníku se navíc musela zbraň kvůli nabíjení úplně rozebrat.

Hodinové dobíjení

Název: pepperbox gun
Rok uvedení: 1790

Pepperbox gun neboli „pepřovka“ získala jméno podle podobnosti s mlýnkem na pepř. První zbraně tohoto typu se objevily už v  roce 1790 a jejich výrobou proslula mimo jiné firma Allen & Thurber. Jednalo se o spolehlivější, i když perkusní alternativu standardních revolverů: Pepřovky odlišoval palební mechanismus, v němž měla každá kulka vlastní hlaveň. Problém spočíval v přebíjení, které samozřejmě muselo proběhnout pro každý výstřel zvlášť. Klasické modely měly 3–6 hlavní, postupně se však objevily i pepřovky schopné vydat až 24 ran: Kvůli hmotnosti se s nimi ovšem už nedalo efektivně střílet jednou rukou, a dobíjení navíc trvalo i hodinu: V žádném případě se tak nejednalo o zbraň vhodnou do bitvy.

Indián z Francie

Název: knuckle-duster
Rok uvedení: 1860

Při putování ulicemi velkoměst či po venkovských cestách hrozilo koncem 19. století mnoho nebezpečí ze strany zlodějů či potulných band. Pro případ komplikací se tedy hodilo mít po ruce nějakou univerzální obranu – a tak se zrodily tzv. knuckle-dustery, tedy boxery vylepšené palnou zbraní. Nejoblíbenějším a zároveň nejznámějším se stal „apač“ francouzské společnosti Les Apaches: Jeho součást tvořil skládací nůž a zároveň malá pepřovka na šest nábojů. Drobné hlavně však nedokázaly vyvinout dostatečnou sílu, takže zbraň trpěla slabým dostřelem a skutečně smrticí byla pouze v kontaktním boji: Pokud munice došla, bylo možné protivníka pobodat nebo ztlouct do bezvědomí. 

Bomba v bombě

Název: ruční granátomet
Rok uvedení: 15. století

Ručními granátomety řešila vojska od 15. století otázku, jak dostat daleko do nepřátelských řad trhavinu a následně ji rozmetat explozí. V podstatě se jednalo o krátkou „trubku“, která silou výbuchu vymrštila ze svého nitra bombu. Problém spočíval v tom, že se munice musela zapálit „externě“: Jinými slovy, nejprve se zažehl knot bomby, poté se spěšně naládovala do granátometu a teprve pak mohl střelec zmáčknutím spouště projektil vystřelit. Pokud se však zápalná šňůra zkřížila a vzňala se sama od sebe nebo došlo k nějakým jiným „problémům s načasováním“, zdecimovala zbraň část vlastního vojska. 

Zásobník na obtíž

Název: harmoniková pistole
Rok uvedení: 1834

Harmoniková pistole byla v dobách před vznikem klasických otočných bubínků jednou z  mnoha zbraní, jimiž se výrobci pokoušeli oddálit nutnost přebíjení. Používal se posuvný plochý zásobník, který připomínal foukací harmoniku a dal také zbrani jméno. Uživatelé se však museli potýkat hned s několika problémy: V první řadě byl zásobník těžký a v krajních polohách značně komplikoval míření. Dále se mezi výstřely posouval ručně a nezřídka se stávalo, že střelec špatně zasunul komoru, takže náboj zavadil o vnitřek zbraně. Pokud měl dotyčný štěstí, přišel pouze o pistoli – v opačném případě utrpěl těžká zranění ruky. 

Nové výzkumy mozku ukázaly, že prolhané zprávy přímo ovlivňují ty oblasti mozku, které souvisejí se společenským přijetím. Jenže aktivita právě těchto „sociálních oblastí“ mozku má na rozhodování lidí větší vliv než logické argumenty. Na hodnocení věrohodnosti zpráv, které se k vám dostanou, by se měla podílet přísně analytická část mozku – prefrontální kůra.

Sociální vs. analytické myšlení

Neurovědec Matthew D. Lieberman z Kalifornské univerzity v Los Angeles však před časem objevil neurální síť v mozku, která se zabývá sociálním myšlením a která zasahuje do činnosti prefrontální kůry během procesu rozhodování. Sociální myšlení je totiž pro lidi natolik důležité, že mu v mozku patří samostatná oblast. A je velmi vlivná. 

Kvalitu informací proto často neposuzuje prefrontální kůra, ale právě sociální mozek. A ten se rozhoduje podle toho, odkud dotyčná zpráva přišla. Lidé totiž mají pevně zakódováno, aby nevybočovali z řady. Informace od lidí ze své sociální skupiny proto přijímají výrazně ochotněji a ochotněji také podle nich upravují své chování.

Sociální mozek navíc záměrně vzdoruje informacím či zprávám, které si vyhodnotí tak, že jejich přijetí by mohlo vést k sociální izolaci dotyčného. Obrana před šířením prolhaných zpráv tedy nemůže být založena na faktech. Bude nutné zapůsobit na sociální mozky.

Jeden z největších amerických producentů čerstvé zeleniny a ovoce – floridská společnost Fresh Del Monte Produce, se chystá uvést na trh zajímavou novinku. Po deseti letech testů se jim podařilo vypěstovat růžové ananasy. Růžová barva plodů je dána genetickou modifikací, díky které se podařilo potlačit vliv žlutého rostlinného pigmentu beta-karotenu ve prospěch červeného lykopenu. Lykopen se běžně vyskytuje v šípcích, červených melounech, červených grapefruitech nebo v guavě.

Firma získala povolení vládního Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a prodeji růžových ananasů tak již nic nebrání v cestě na prodejní pulty.

Trend nasvědčuje tomu, že počet ekologicky odpovědných Čechů se neustále zvyšuje. Svůj podíl na tom má stále se rozšiřující počet červených kontejnerů po České republice (aktuálně 3118 ks) a inovace, které pomáhají sběr starého elektra zefektivnit. 

Mezi nejvýznamnější vylepšení poslední verze kontejnerů patří:

• nový patentovaný vhoz;
• čidlo, které informuje o naplnění kontejneru, poškození nebo převalení;
• betonová základna, bránící převalení;
• moderní design.

„Modernizace červených kontejnerů je pro nás důležitá především proto, abychom byli schopni co nejlépe zajistit bezpečnost a efektivnost svozů,“ vysvětluje Martina Martínková z neziskové společnosti ASEKOL a dodává „Tyto inovované kontejnery plně nahradí staré modely, které se již nevyrábí. Na jejich výrobě se podílela také chráněná dílna Gerlich Odry, která nám v minulém roce dodala přes 200 ks nových kontejnerů.“

Červené kontejnery ASEKOL slouží k vyhození drobného elektrozařízení do velikosti 40 × 50 cm, které nejčastěji končívá v běžném směsném odpadu. Staré spotřebiče v sobě mají nebezpečné látky jako například rtuť, olovo nebo kadmium. Ty se na klasické skládce uvolňují do půdy, vody a ovzduší, čímž poškozují životní prostředí. Spotřebiče vhozené do červených kontejnerů naproti tomu putují do recyklační linky, kde se pomocí různých separací získávají původní suroviny a materiály ke znovuvyužití. Zpětný odběr spotřebičů tak životnímu prostředí pomáhá hned dvakrát – chrání před únikem nebezpečných látek a zároveň recykluje již použité materiály.

Více informací na www.cervenekontejnery.cz.

Americká kosmická agentura NASA posunula začátek ambiciózní mise ke kovové planetce 16 Psyche. Tato změna bude mít zásadní vliv na průběh celé mise.

Původně se k asteroidu mělo letět v roce 2023. NASA ale vyrazí už v roce 2022. Díky příznivé souhře oběžných drah ale tím pádem mise dosáhne svého cíle o celé 4 roky dříve. To znamená, že se dříve dočkáme objevů, a že celá mise bude stát méně peněz.

Změna načasování letu si vyžádá i změny dráhy, s nimiž souvisejí úpravy designu kosmické sondy. Teď totiž poletí ve větší vzdálenosti od Slunce, takže ji bude stačit méně ochrany proti slunečnímu záření. Zároveň bude ale potřebovat více solárních panelů.

Kovový asteroid

Planetka 16 Psyche o průměru přes 200 kilometrů je unikátní. Na rozdíl od většiny asteroidů v okolí tvoří hmotu Psyche téměř výlučně železo a nikl, což zhruba odpovídá jádru Země. Pokud se někomu podaří Psyche vytěžit, tak by jenom za železo při současných cenách teoreticky utržil deset tisíc tisíců bilionů, čili deset na patnáctou dolarů. V reálné situaci by se trh samozřejmě zhroutil kvůli ohromnému nadbytku.

TIP: Nová mise na obzoru: NASA chce vypravit misi k železné planetce Psyche

16 Psyche ale nezajímá jen těžaře. Kvůli jeho zvláštnímu složení ho astronomové podezřívají, že jde o jádro planety, která z nějakého důvodu nakonec nevznikla. Proto se vědci nesmírně těší na průzkum 16 Psyche a jsou nadšeni, že se dočkají o mnoho dříve.

Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by měl Josef Drásal vyrůst v živoucího obra. Jeho rodiče, bratři a sestra, totiž byli normálního vzrůstu. Nicméně už jako školák udivoval velikou silou. Když ho třeba otec poslal do mlýna, naložil si na záda víc obilí, než unesl kdokoliv jiný.

Silák a jedlík

Na studia neměl malý Josef zrovna talent. Školu opustil ve 12 letech, aniž by se naučil dobře číst a psát. Snad ho k odchodu vedlo i to, že mu otec dva roky předtím uhořel při požáru a rodina nežila v nejlepších podmínkách. Začal pracovat jako pacholek na chromečských a bludovských statcích hrabat Žerotínů. Z té doby pochází spousta historek o jeho zdatnosti, ale také obrovské nenasytnosti. Když byl poslán, aby s voly přepravil balvan, odvlekl jej raději vlastníma rukama. Každou rvačku v hospodě rychle srovnal tak, že rváče jednoduše popadl pod paže a vynesl je z hostince. Proto se údajně v okolí ujalo varování: „Přijde Drásal!“

Velký nenasyta

Zdálo se, že ho snad není možné nakrmit. Jedl vždycky přinejmenším dvě porce, při pálení kořalky z brambor do sebe cpal horké erteple plnými hrstmi, jindy snědl naráz devět řízků a neudržel se při pohledu na brambory pro prasata. Za svou stále rostoucí výšku se styděl a chodíval úmyslně nahrbený.

Tak pacholek Drásal prožil svoje mládí. Pak do jeho života zasáhla náhoda. Majiteli jakéhosi potulného panoptika zemřel obr a doslechl se právě o něm. Jejich spolupráce ale trvala jen pár týdnů, protože se rozhádali.

Dobrosrdečný piják

Byl to ovšem pouze počátek Drásalova téměř dvacetiletého putování po různých koutech Evropy. Nejdéle spolupracoval s eskamotérem Janochem. Drásal, obvykle oděný v malebném hanáckém kroji, vystupoval jako nevídaná atrakce až v Turecku a Anglii, ve Francii účinkoval před samotným císařem Napoleonem III.

Na cestách si Drásal nashromáždil malé jmění, ze kterého si pořídil dům v Holešově. Začalo se mu proto říkat „holešovický Josef“. Měl dobrosrdečnou povahu a velmi rád zpíval, ale jeho nešvarem byla záliba v kořalce. Nikdy se neoženil, jelikož se ho všechny dívky bály. Když ho holešovický okresní komisař představil jakési herečce, která ve městě hrála s divadelní společností, nebohá žena se ho vyděsila, jakmile se zvedl ze židle a s křikem utekla pryč.

Zájem o něj měla jen služka Marie Pečenová z Fryštáku, jež byla sama nadprůměrného vzrůstu. Ke sňatku ovšem nedošlo, protože krátce před Vánocemi roku 1886 Drásal zemřel na souchotiny. O obrovu kostru mělo zájem například Britské muzeum, ale nakonec byl podle svého přání za velké účasti lidu řádně pohřben. 

Z vlastních zkušeností víme, že představa pouště coby věčně vyprahlého místa se někdy velmi liší od skutečnosti. Již několikrát se nám při cestě napříč pouští stalo, že se najednou odněkud přihnaly mraky a na dlouhou dobu bylo po slunci. Někdy vydatně pršelo třeba celý den, v parku Grand Staircase-Escalante nám dokonce napadl sníh. Sněhová přeháňka je celkem běžná také v arizonské Sonorské poušti. Zdejší časté přízemní mrazíky dávají zabrat veškeré vegetaci. Proto jsou také citlivé semenáčky kaktusů saguáro životaschopné jen na chráněných místech – mezi jinou odolnější vegetací, pod keříky a podobně.

Poušť bez slunce

Jednou jsme měli po téměř celou naši cestu severoamerickým kontinentem tak často zataženo, že jsme úplně změnili plán a vydali jsme se na jih Arizony – do kaktusové sonorské pouště. Plánovali jsme dlouhé túry napříč saguárovým „lesem“ a těšili jsme se, že konečně jen tak polehku vyrazíme do terénu a budeme nasávat vytoužené teplo.

Ani tady se ale na nás slunce neusmálo. Modré nebe zahalily temně šedé těžké mraky a ještě než jsme vyrazili mezi kaktusy, začalo pršet. Zklamaně jsme hleděli do pošmourné, mírně zvlněné krajiny, ze které jako svíce vyčnívala vysoká saguára. Rozpršelo se pořádně a z výšlapu mezi kaktusové velikány nebylo nic. Nezbylo než čekat, až se nebe vyřádí. Mraky se roztrhly teprve druhý den.

Zelený nádech

Za nějakou dobu přece jen pršet přestává, i když je stále pošmourno. Venku je poměrně chladno a my koukáme do promáčené pouště. Větvičky keříků zdobí lesklé třpytivé kapky vody, a co chvíli se nějaká „utrhne“. Všímáme si, že je vegetace jaksi zelenější a svěžejší, než byla předchozího dne. Kaktusy jsou nasáklé vodou, až skoro praskají. Změna je patrná i na kmenech saguár – nahoře jsou sice ještě scvrklé a zvrásněné do varhan, ale u kořene se nafukují vodou.

Na druhý den se mraky konečně trhají a krajinu plnou vláhy opět zalije spalující slunce. Přes kamenitou zem rychle přeběhne velká chlupatá tarantule a nad hlavou nám se zvukem obrovského čmeláka přelétá kovově lesklý barevný kolibřík.

Chyceni bouří

Když jste v terénu a přijde skutečná bouřka, najednou cítíte nesmírnou sílu přírody. Jsme právě někde uprostřed parku Escalante a počasí se nám zase jednou začíná kazit. Raději se tedy vracíme zpátky k autu, nasedáme a pokračujeme dál po hrbolaté cestě.

Netrvá dlouho a barvy nebe se mění jako duhová kulička. Modrá, fialová, šedivá a nakonec černá se nám klenou vysoko nad hlavou. Kotouč pouštního slunce se snaží prodrat z mraků ven, ale moc se mu to nedaří. Bouřku slyšíme čím dál blíž a najednou je to tady – z nebe cedí jako z konve a blesk stíhá blesk. Všímáme si, že tady uprostřed nekonečných dálek, rozlehlých plání, kopců a mohutných skal duní hromy jaksi jinak. Tmavě šedé bouřkové nebe pohltí pozvolna a zcela nenápadně černočerná tma. Po několika kilometrech zůstáváme nakonec stát. Z poloviny zavrtaní do spacáku přihlížíme přes zarosená okna bouřkovému běsnění. Udeřilo docela blízko. A pak druhý blesk a další. Bouře se po čase vzdaluje a s kapkami bubnujícími do kapoty auta se nám usíná docela dobře.

Koberec pestrých květů

Jeden rok, kdy jsme byli na americkém jihozápadě, pršelo tak vydatně, že rozkvetlo dokonce i vyprahlé Údolí smrti. Tentokrát sem přijíždíme bohužel až po odkvětu a zem zase praská suchem. Sem tam je vidět stvol uvadlého žlutého květu. Trvalejší připomínkou dřívějších prudkých dešťů jsou cesty, jež jsou dosud uzavřené. Dozvídáme se, že se celým údolím prohnala ohromná „blesková povodeň“, která strhla celé kusy silnic, vyhloubila neprůjezdná koryta a spolu s hromadou naplavenin odnesla i několik aut.

Pokračujeme v naší cestě dál na východ. S údivem sledujeme, jak se najednou poušť, kterou jsme vídávali většinou prašnou, vyprahlou a šedivou, pokryla záplavou pestrých květů – bílých, žlutých, růžových, oranžových, červených i fialových. Kvetou i kaktusy těch nejrůznějších druhů. Na severovýchodě Utahu, mezi pustinami a ostrůvky zelené trávy, vidíme stádo divokých mustangů s několika hříbaty. Jejich kopyta se topí v záplavě křehkých bílých květů. V bezpečném odstupu nás okukují tři přežvykující vidlorozi, velmi rychlé americké antilopy. Jinde si zase vyhrabává myška pilně svou díru nebo přeběhne zajíc s velkýma ušima. Poušť rozkvetla jindy utajenými zárodky života.

Poušť porostlá lišejníkem

Při cestě napříč Chile jsme měli možnost poznat i Atacamu, nejsušší poušť na světě. Prašná a pustá oblast leží mezi Tichým oceánem a vysokými Andami. V prostoru mezi sopečnými kužely a mořem najdete rozmanité typy krajiny. Rozlehlá vyschlá jezera, tyrkysově modré laguny, písečné duny i vodní toky lemující zelené oázy. Je až neuvěřitelné, že místo s nejnižším množstvím srážek na světě přímo pulsuje životem. Laguny s oblibou vyhledávají hejna růžových plameňáků, na vysoko položených mokřinách se pasou lamy a kupy kamení jsou rejdištěm bojácných činčil. I na těch nejpustších místech je možné vidět pouštní lišky.

Na západní straně se Atacama setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání poušť před slunečním žárem camanchaca – mlha přinášející život. V přímořském národním parku Pan de Azucar najdete skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže. Ze zvířat nejčastěji mořské vydry, lachtany, delfíny, z ptáků pak tučňáky Humboldtovy, pelikány, racky a různé druhy kormoránů. Pobřežní poušť se pyšní více než dvaceti druhy kaktusů a sukulentů. Nejvýraznějšími jsou vzrostlé ramenaté kaktusy Eulichnie. Na souši pozorujeme opět legrační pouštní lišky a z dálky po nás pokukuje lama huanaco.

Jak se čím dál víc přibližujeme k pobřeží, přibývají kaktusy Eulichnie, které jsou porostlé cáry lišejníku. Kombinace kaktusu a lišejníku je pro nás velmi nezvyklá a zvláštní. Kousek od strmého břehu je napnuta obrovská síť, kterou správa parku Conaf chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jaké velké množství vláhy den co den přichází od moře – proto se tady daří i vodomilnému lišejníku.

Pobřeží koster žije

Když už jsme zabloudili do jižní Ameriky, přeskočme oceán a podívejme se ještě na skok do Afriky. Namibie je v podstatě jednou ohromnou pouští. V její jižní části se rozkládá Namibijská poušť proslulá svými červenými dunami, směrem na sever se pak táhne pouštní území nevalné pověsti – Pobřeží koster.

Své jméno si „zasloužilo“ nejen velkým množství lodních vraků připomínajících skelety, ale také sluncem vysušenými ostatky utonulých či v poušti zahynulých námořníků. A přece i tady pobřežní mlha dodává vláhu rozmanitým rostlinám a živočichům. Tak třeba rostlina Welwitschia mirabilis, žijící fosilie, přežívá skučně jen díky mlze. Dál směrem do vnitrozemí není nic než holá poušť.

Uprostřed bouřky

V jihoafrické poušti Richtersveld, kde je ohromné množství nejrůznějších sukulentů, zažíváme nesnesitelné vedro. Ani vítr neosvěžuje, ale pálí. Jenže během několika málo hodin obloha zešedne a na zem padají první kapky. Přes nebe se klene krásná duha.

Jedeme dál a blížíme se do pouště Kalahari. Jsme tady v únoru, v období dešťů a po celé dny je v dálce vidět bouřku. Kalahari kvete. Keře a stromy jsou zelené, zem je porostlá svěží trávou, na níž se pasou stáda antilop a pakoňů, v dálce je vidět buvoly. Místy je zem zaplavená žlutými květy. Jindy suchá krajina, s nízkými, suchou trávou porostlými červenými dunami, vypadá teď mnohem veseleji. Ještě několikrát se objeví na obzoru duha a navečer se nebe barví těmi nejpestřejšími odstíny.

TIP: Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu aneb Ostrov dračích stromů

Jednoho večera se při cestě napříč červenou Kalahari ocitáme v prudkém dešti, uprostřed tří bouřek. Jedna přichází od bílých dun, druhá od hor a třetí od západu. Blesk stíhá blesk, hromy nám duní přímo nad hlavou. V křoví se mihne vylekaná antilopa. Najednou udeří asi tři sta metrů od nás. Blesk projíždí zemí, zem zapraská, auto sebou zatřese. Musím přiznat, že z téhle africké bouřky máme dost nahnáno. Letní bouřka odchází až po několika hodinách. Na druhý den se nebe tváří, jakoby se nic nedělo. Kolem květů poletují velcí motýli a mezi stébly cvrlikají červenočerní snovači. A pak že je poušť vyprahlá na troud.

Mezi nejúspěšnější letouny Luftwaffe se bezesporu řadí dvoumotorový Junkers Ju 88. Celkem vzniklo kolem 15 000 strojů Ju 88 všech verzí včetně zhruba 9 125 strojů v bombardovacím provedení.

Univerzální Schnellbomber

Ju 88 se po překonání dětských obtíží stal nejen výborným bombardérem, ale také skutečně velmi úspěšným univerzálním strojem užívaným jednotkami Luftwaffe v široké paletě rolí až do konce války. Typ byl původně koncipován jako takzvaný „rychlý bombardér“ (Schnellbomber) určený k horizontálním náletům, který měl útokům protivníkových stíhaček unikat především rychlostí.

Prototyp Ju 88 V1 vzlétl v prosinci 1936. Po dokončení prvních kusů byly specifikace upraveny a konstrukce dosti významně změněna (osádka zvětšena ze tří na čtyři muže soustředěné v nové prostornější kabině). Došlo také k zesílení obranné výzbroje, a především byl letoun upraven ke střemhlavým útokům.

Sériové Ju 88A-1, které začaly k jednotkám přicházet na podzim 1939, byly opatřeny aerodynamickými brzdami pod křídlem a podobně jako jednoúčelové Ju 87 zařízením, které pilotovi pomáhalo při vybírání střemhlavého letu.

Postupně přicházely zdokonalené verze a nejrozšířenější variantou se stal Ju 88A-4, zprvu opět vybavený také k provádění střemhlavých útoků. Pozdější sériové bombardovací verze již v roli střemhlavých bombardérů nepůsobily a byly dodávány bez aerodynamických brzd. Ju 88 překonával ostatní střední bombardéry Luftwaffe (Do 17 i He 111) na začátku konfliktu kombinací vysokých výkonů a slušné pumové nosnosti.

Jak válka pokračovala k trpkému konci pro třetí říši, stával se postupně hlavním bombardovacím typem Luftwaffe. Vedle bombardovacích variant (Ju 88A a Ju 88S) byl letoun stavěn také v průzkumných (Ju 88D, H, T), těžkých a nočních stíhacích (Ju 88C, G, R) a bitevních protitankových verzích (Ju 88P).