Na několika místech světa dřímají ohromné vulkanické oblasti, které se jednou probudí a explodují jako supervulkán. Otázkou je, kdy k tomu dojde. Jeden takový supervelkán číhá i na území Evropy. Je ukryt u Neapolského zálivu severozápadně od Vesuvu, pod vulkanicky aktivní oblastí známou jako Flegrejská pole.

Podle nové studie, která modeluje vulkanické pochody Flegrejských polí, je tento supervulkán možná mnohem blíže zničujícímu výbuchu, než jsme si zatím mysleli. Mezinárodní tým vulkanologů dospěl k závěru, že se pod Flegrejskými poli shromažďují síly a tlaky, které už mohou být na samotném okraji erupce.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Zatím to není jisté a panika rozhodně není na místě. Pokud by ale italský supervulkán skutečně vybuchl, s velkou pravděpodobností by to znamenalo smrt milionů lidí a zdevastování podstatné části Evropy a přilehlé Asie. Podle části vědců jsou právě Flegrejská pole v dnešní době nejnebezpečnější sopkou světa.

Olomoucké úmluvy měly přinést do země klid a měly urovnat královské dvojvládí. Bohužel přinesly i problémy a prvním z nich byl spor o majetek. A co hůř, šlo hlavně o majetek šlechty. Podle nové smlouvy měly být všechny hrady a statky, o které odbojní páni v roce 1467 přišli, vráceny svým původním majitelům. Jenomže restituce narazila na těžkou překážku. Noví držitelé měli ony hrady a další majetky od krále zastaveny za určitou částku zemského dluhu, a brát je bez náhrady by znamenalo vršit další nespravedlnost. Restituční spory se vlekly řadu dalších let. A tak se stalo, že: „bylo svolení k berni v takové výši a na tak širokém základu, že celá dávnověkost česká jen málo poskytovalo příkladů podobných….“

Jedna rána za druhou

V roce 1483 byla veliká drahota, a aby toho nebylo málo, po svatém Vítu vypukl v Čechách mor. V Praze zemřelo údajně přes třicet tisíc lidí. Král před epidemií utekl do Plzně, i tam sice řádila černá smrt, ale králi se vyhnula. Co se však jeho vládě nevyhnulo, byly náboženské bouře. Konšelé staroměstští, novoměstští a malostranští se tajně spojili s některými pány, nepřáteli kalicha, a chystali se vyhnat z Prahy všechny, kdo přijímali pod obojí. Vše mělo začít v tajnosti, ale jak už to bývá, soused to řekl sousedovi a ten dalšímu a bylo to venku. V Praze se schylovalo k bouři.

Věrní Čechové dali ve středu před svatým Václavem zvonit v Týnském chrámě i v jiných kostelích. Rychle se shromáždili a šli se zbraněmi ke staroměstské radnici. Pan Bohuslav Legát, čestný a odvážný měšťan, pozdvihl oštěp, který držel v rukou, a mrštil jím do prahu, až se zabodl. Když se jich purkmistr zeptal, co chtějí, ani neodpověděli a vrhli se na něho. Purkmistr sice utekl a schoval se, ale oni ho našli a spolu s konšely zajali, zavřeli ve velké síni a zakázali jim vycházet.

Ale purkmistr vyšel a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Úředník se tvářil jako mrtvý, a protože nechtěli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice. Purkmistr ale se chytil zábradlí v okně a nechtěl se pustit, dokud ho přes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený. Ne nadarmo se událostem před svatým Václavem roku 1473 říká druhá pražská defenestrace.

Krev na radnici

Příčiny krvavého masakru byly hlavně náboženské. „Konšel Publik utíkal z radnice v železných rukavicích, aby ho nemohli poranit, ale Jan Krejčí od Bílého páva ho srazil k zemi oštěpem. Vtáhli ho za nohy do radnice a on prosil: ´Nezabíjejte mě, já vám povím zajímavé věci!´ A pověděl. Přiznal se, že byl připraven seznam asi osmdesáti měšťanů, kteří měli být popraveni.

A na ulici potkali jednoho známého, německého kupce, který šel v plné zbroji. Zeptali se ho: ´S kým jsi?´ A on odpověděl: ´S vámi, milý pane.´ Uměl málo česky. Kdyby řekl, že s pány, byli by ho zabili. A tak mu nařídili, aby šel s nimi na radnici, ale než tam došli, už z něho stáhli zbroj; na prstu měl pečetní prsten a ten mu chtěli vzít, ale byl těsný a nešlo to. Jeden řekl: ´Když nejde dolů, nastav ruku, ať ti useknu prst!´ Ale on si chutě naslinil prst a zuby prsten stáhl…

I občané na Novém Městě bojovali se svými konšely, ale mnohem krutěji. Zabili písaře, který jim bránil ke vstupu do radní světnice. Ty, které našli uvnitř, pak rozsekali a vyházeli okny ven z radnice. Krve bylo v síni tolik, že by to vydalo na několik džberů. Mnozí spadli z pavlače a zemřeli na to.“ Došlo i na stínání. Jednoho konšela museli přinést ke katovi v neckách, protože si při skoku z okna polámal obě nohy. Krále Vladislava pražský převrat vyděsil a znechutil. Snažil se do pražských obcí zavést staré církevní řády a to vše bylo najednou ztraceno. 

Když je něčeho málo, tak se říká, že je toho jako šafránu. Rčení odkazuje na koření šafrán, které se připravuje z usušených blizen šafránu setého (Crocus sativus) v zemích okolo Středozemního moře, kde se nejvíce používá především jako přísada do různých pokrmů. Přidává se například do španělské paelly, francouzské bouillabaissy nebo italského rizota.

Zavlečení Napoleonskými vojsky?

Šafránů je známo více než 80 druhů a v Asii můžeme najít celou řadu druhů nejrůznějších barev a tvarů. Jedná se většinou o kriticky ohrožené a chráněné rostliny. V místě svého výskytu ovšem bývá rostlin šafránu (Crocus) často hodně pohromadě. Jedná se o jednoděložnou rostlinu z čeledi kosatcovitých, která vykvétá většinou brzy zjara, ihned poté, co roztaje sníh. Nacházíme je především v horských a podhorských oblastech a některé louky jimi bývají přímo posety.

U nás a v Alpách roste šafrán bělokvětý jarní (Crocus albiflorus vernus), který ale kvete především fialově. Původnost tohoto druhu na některých lokalitách u nás je však trochu sporná; nelze vyloučit, že na některá místa mohla být semena zavlečena třeba senem Napoleonských vojáků. Na Slovensku kvete v západní části šafrán spišský (Crocus discolor) a ve východní části Slovenska zase velmi podobný šafrán karpatský (Crocus heuffelianus).

Koření i afrodiziakum

Šafrán je zřejmě nejdražší kuchařská přísada, protože pro přípravu jednoho kila koření je zapotřebí 150 000 usušených blizen. U nás se pak jeden gram prodává za cca 200 korun. Pěstovaný šafrán setý je sterilní triploidní forma (má tři sady chromozomů), která se může rozmnožovat pouze vegetativně hlízami („cibulemi“).

Jako koření je znám již po tisíciletí. Doporučuje se používat nedrcené sušené blizny, abychom viděli případné příměsi. Ve středověku byl dokonce v Benátkách stanoven úředník – Uffizio dello zafferano – který dbal na to, aby bylo prodávané koření bez příměsí. Za „pančování“ pak byly velmi přísné tresty. Při přípravě pokrmu je dobré šafrán nejdříve namočit ve vodě a přidat až na konec. Je třeba s ním šetřit, nejen kvůli vysoké ceně, ale i proto, že po přidání většího množství by jídlo mohlo až zhořknout.

Šafrán měl ovšem kromě svého využití v kuchyni již od starověku uplatnění v parfumerii, jako barvivo a také jako lék. Například v egyptské nebo perské medicíně po něm lékaři sahali při gastrointestinálních potížích, doporučovali jej jako afrodiziakum (Kleopatra prý přidávala šafrán do koupele pro větší požitek z milování), nebo proti depresím. I dnes jsou dělány pokusy užít jej jako antidepresivum. Účinnou látkou je safranal, který uvolňuje v mozku významný neurotransmiter serotonin. Extrakt ze šafránu je součástí léku Saframyl, jenž obsahuje ještě další účinné látky. Žluté barvivo má pak na svědomí ve vodě rozpustný karotenoid crocin a hořkou chuť glykosid pikrokrocin.

Blizna z řeckých legend

Šafrány se hojně pěstují v zahrádkách a vykvétají již v únoru nebo březnu. Tyto zahradní kultivary mají ale svůj původ povětšinou na Blízkém východě a na Balkáně, kde kvetou brzy z jara, kdy je ještě v půdě vláha a díky „cibuli“ v zemi pak přečkávají horké a suché léto.

TIP: 

Tvarem květů jsou šafrány zaměnitelné s ocúny, které ale většinou kvetou až na podzim, kdežto květy šafránů můžete většinou vidět na jaře. Vzhledem k tomu, že některé ocúny kvetou na jaře a naopak pár druhů šafránů zase na podzim, je možné orientovat se podle tvaru listu. Ocúny mají podstatně širší listy a navíc jsou i prudce jedovaté, protože obsahují mitotický jed kolchicin. Naproti tomu šafrány mají nitkovitý tvar listů se středním bílým proužkem. Od nich pochází i řecký název šafránu – krokos, což značí vlákno nebo nit.

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Krokos byl, dle jedné legendy, milencem řeckého boha Herma, dle druhé přebral Hermovi jeho oblíbenou nymfu Smilace a Hermes jej za to usmrtil. Obě legendy se shodují na tom, že Hermes pak z krve Kroka vytvořil rozeklanou bliznu krokusů. Český název šafrán pochází, zřejmě jako většina evropských názvů, z arabského pojmenování za´fran, který znamená „býti žlutým“.

Koncept tanků s plně otočnou hlavní věží, z níž ční kanon s nastavitelnou elevací, vychází na jedné straně z dědictví po bitevních lodích. Na druhé straně jde o logický následek úspěchu prvního masově vyráběného tanku s touto koncepcí – prvoválečného Renaultu FT-17. Čas od času se ale objevily pokusy, jak takovouto konstrukci vylepšit. Tím patrně nejzajímavějším je tzv. oscilační (výkyvná) věž, kterou do konečné fáze dotáhli především francouzští konstruktéři.

Hrozba z Východu

V padesátých letech to vypadalo, že Sověti našli s jejich věžemi tvaru obrácené mísy recept na konstrukci těžkých a středních tanků, které se při vhodném krytí korby nedaly ani přímou palbou snadno zničit. Osádkám obrněnců západních armád se ale takové vnitřní prostory jevily jako extrémně stísněné a nepříliš ergonomické. Efektivní bojová činnost by těmito nedostatky trpěla. Západní vývojové týmy proto reagovaly hledáním nových materiálů pro pasivní obranu vozidel a rovněž rozpracováním konceptu výkyvné věže.

Hmotnost tanků se nedala zvyšovat do nekonečna a o slovo se navíc hlásil právě vznikající model hlavního bojového tanku – tedy velmi pohyblivého stroje, který měl přitom mít vysokou úroveň pancéřové ochrany a dostatečně silnou výzbroj na ničení všech obrněných vozidel nepřítele. Velká zbraň vyžadovala velkou věž, což znamenalo vyšší hmotnost a horší manévrovací schopnosti – cílem konstruktérů výkyvné věže se tedy stalo celou věž zmenšit a učinit odolnější, přitom ale zachovat prostor pro osádku, která by tak mohla pracovat s plným výkonem.

Šetření místem i pancířem

Výkyvná věž se na rozdíl od běžné skládá ze dvou částí, navzájem spojených kloubem. Velmi nízká spodní část připojená do tradičního prstence zajišťuje rotaci v úhlu 360°. Po stranách je ovšem protažena do výše a tvoří tak základ pro lože kloubového spoje. Horní část má menší průměr než spodní, do níž bývá vložena, což umožňuje její vertikální naklápění ve zmíněném kloubu.

Kanon se lafetací liší od klasické konstrukce – zůstává stabilně spojený s horní částí věže bez možnosti nezávislé změny náměru a při jeho zaměřování se naklápí celá pancéřová skořepina. Spojení může být dokonce pevné a celá horní část tak při výstřelu funguje jako setrvačná hmotnost proti zákluzu děla. V takovém případě musí dojít k patřičnému vyřešení spojů s dolní částí a výkon hlavní zbraně nemůže být příliš velký. Pevně dané umístění kanonu vůči pancíři znamená, že vnitřek věže nemusí obsahovat prostor pro pohyb závěru ve vertikálním směru, a to umožňuje umístit zbraň téměř do jedné linie s horní plochou věže.

Dané řešení přináší následující výhody: pokud tank dokáže za nějakou terénní překážkou skrýt svou spodní část, vystavuje nepříteli jen silně pancéřovanou a navíc těžko zasažitelnou horní část věže, přičemž si zachovává plnou schopnost palby. Vzhledem k umístění zbraně na horní hraně mají navíc takovéto tanky skvělé předpoklady pro dostatečný rozsah negativní elevace, a tedy schopnost útočit se skrytou korbou přes terénní nerovnosti s větším sklonem.

Další výhodu pevného umístění představuje možnost využít relativně jednoduchého a přitom rychlého systému automatického nabíjení. Závěr děla se vždy nachází ve stejné poloze vůči všem zařízením ve věži, a tak není potřeba vracet elevaci děla do neutrální polohy. Automatické či poloautomatické nabíjecí zařízení tak jen jednoduše posune další náboj za závěr a vsune jej dovnitř, nemusí řešit nic dalšího.

Francouzská cesta 50. let

Vývoji vlastní konstrukce výkyvné věže se věnovaly armády a továrny na obou stranách oceánu. Z počátku navíc vůbec nebylo jasné, pro jakou kategorii tanků se takováto věž nejlépe hodí. Vývojáři se proto soustředili především na těžší stroje, protože se předpokládalo, že právě ty se v případném konfliktu postaví sovětským strojům řady IS, případně T-54/55. Jako typický příklad může sloužit vývoj francouzského stroje AMX 50.

Ten měl původně patřit mezi střední tanky, stále se zvyšující požadavky na pancéřování i hlavní zbraň nakonec vedly k tanku s hmotností přes 55 tun. Požadavek na osazení výkyvné věže přitom plynul právě z nároků na snížení hmotnosti. První verze přišla s 90mm kanonem, který ale rychle nahradila 100mm ráže. Zároveň měly vzniknout „podpůrné“ tanky osazené kvůli pancéřování potenciálních soupeřů 120mm dělem.

Konstruktéři původně uvažovali o osvědčené klasické věži, nakonec se ale odvážili sestrojit věž výkyvnou i s takto výkonným dělem. Přesto projekt v polovině 50. let skončil, vysoká hmotnost značně limitovala jeho mobilitu a celý vývoj se navíc neúnosně prodražoval. Jako konkurenční projekt vznikal i stroj Char SOMUA SM, který měl taktéž dostat výkyvnou věž, skončil ale ze stejných důvodů jako AMX 50.

Pokračování: Francouzský AMX-13: Nejúspěšnější tank s výkyvnou věží

Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že AMX nezvládne nabídnout v této kategorii lehčí stroj, se do vývoje pustili i v továrně Lorraine, kde umístili výkyvnou věž se 100mm kanonem na podvozek samohybného děla, zajímavého mimo jiné použitím pneumatik a pásů. I tento projekt ale rychle skončil. Stranou nezůstala ani továrna Batignolles-Châtillon s projektem 25tunového Char 25T. Představila dokonce dva funkční prototypy s 90mm dělem a maximální rychlostí okolo 65 km/h, ale ani pro tento stroj se nenašlo uplatnění.

Něco takového vědci nečekali. Podivný planetě podobný objekt s označením OTS44 je rozhodně zaskočil. Tým astronomů, který vedla Amelia Bayo z chilské Univerzity ve Valparaísu, objevil protoplanetární prachový disk, který je velice podobný diskům kolem mladých planet a hnědých trpaslíků. Modely vzniku hvězd a planet ale nic takového nepředpokládají. Kolem osamělých planet by takové disky vznikat neměly.

Disk kolem osamělé planety

Astronomové mohli díky detailním pozorováním radioteleskopů soustavy ALMA odhadnout, kolik je v disku OTS44 hmoty, a kolik jí je v samotném objektu. Ukázalo se, že poměr mezi hmotou objektu a disku je opět velmi podobný jako u mladých hvězd a hnědých trpaslíků.

TIP: Nejdetailnější pohled na prachový disk kolem stárnoucí hvězdy

Výsledky výzkumu také potvrzují, že objekt OTS44 stále roste a shromažďuje hmotu z disku, stejně jako hvězdy a trpaslíci. Vše nasvědčuje tomu, že tato planeta vznikla zhroucením mračna kosmického prachu a plynu, i když to vlastně podle současný modelů nejde. Očividně se o těchto objektech ještě máme co učit.

Již téměř rok se v těsné blízkosti největší planety Sluneční soustavy pohybuje sonda Juno. Nedávno úspěšně absolvovala svůj již pátý z celkem 36 plánovaných okruhů kolem Jupitera. Podařilo se jí pořídit množství úchvatných snímků planety a shromáždit velké množství zajímavých vědeckých dat.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Díky týmu 91 amatérských astronomů se nyní můžeme podívat, jaká podívaná se sondě naskytla během jejího loňského příletu. Animace složená z více než tisícovky samostatných snímků zachycuje rotaci oblačných pásů planety i kultovní Velkou rudou skvrnu.

Neobvyklé přátelství se začalo rodit před 10 lety. Abdullah Sholeh tehdy navštěvoval v indonéském Malangu školu, která dostala darem tříměsíční mládě tygřice bengálské. Z Abdullaha se přes noc stala „tygří chůva“ a svou roli si náramně užíval. Se svým pruhovaným kočičím svěřencem trávil takřka veškerý svůj čas. Krmil jej, hrál si s ním a společně spali v jedné místnosti.

Dnes, po více než 10 letech je z Mulan Jamillah, jak zní jméno tygřice, dospělá, přibližně 180 kilogramů vážící, šelma, která denně spořádá 6 kilogramů masa. Na svého lidského přítele ale nezapomíná ani po tolika letech. Abdullah se svou tygřicí vyráží na procházky džunglí a užívají si vzájemné společnosti jako za mlada.

„Mulan Jamillah je jako kočka – má své instinkty a ráda si hraje,“ říká o své přítelkyni Abdullah. Jak dokazují četné šrámy na jeho tváři a krku, jde o poněkud drsnější hrátky. „Za ta léta jsem si už na nějakou tu jizvu zvykl, občas se i zlehka zakousne, ale není to nic hrozného,“ dodává „tygří chůva“ Abdullah. A co má jeho tygřice nejraději? Podle Abdullaha si kromě masa nejraději pochutnává na vařených nudlích.

Ruská modelka a módní bloggerka Anna Moskvicheva se rozhodla originálním způsobem upozornit na katastrofální stav silnic ve svém rodném Saratově. Namísto stížností a protestů vyrazila s profesionálním fotografem na místo, které spíše než městskou komunikaci připomíná tankodrom. Její originální protest splnil svůj účel – fotografie ruské krasavice plující na hladině louže na růžovém nafukovacím plameňákovi nechyběly snad v žádné zpravodajské relaci v Rusku.

Kníže byl odstraněn, ale k dokonání převratu ještě zbývalo mnohé vykonat. Kristiánova legenda barvitě líčí bezprostřední vývoj událostí: „Ale též vrahové svatého mučedníka ani po smrti nechtějíce šetřiti toho, jehož k smrti pronásledovali, divoce se ženou na hrad pražský a všecky přátele jeho, kteří jsouce dobří k dobrému, jak věříme, přilnuli, rozličnou a ukrutnou smrtí zahubili a dítky jejich za živa v hloubi řeky Vltavy utopili (…) jejich počtu ani jmen pro množství jejich neznáme.“

Ano, Václav nepředstavoval zdaleka jedinou oběť převratu. Boleslavova pádná ruka logicky dopadla i na Václavovi věrné a všechny, kteří tvořili překážku při nelegitimním převzetí moci.

Závod s časem

Boleslavovi šlo o čas. Měl-li být převrat úspěšný, musel využít okamžiku překvapení a co nejrychleji ovládnout přemyslovské centrum, tedy pražské hradiště. S tím šla tehdy ruku v ruce fyzická likvidace. Praha však zřejmě nebyla prvním místem masakru. Boleslavova družina se nejprve musela ihned zbavit těch družiníků, kteří s Václavem přijeli do Boleslavi. S krytými zády se pak kvapem vydali ku Praze.

Jakmile pak Boleslav opanoval Prahu, přišly na řadu další opěrné body Václavovy strany. Jedním z těchto míst bylo velmi pravděpodobně i staré přemyslovské sídlo na Budči, k němuž měl Václav úzký vztah. Pravděpodobně teprve poté, co se zbavil všech svých odpůrců, kteří by mohli proti němu povstat, usedl Boleslav na knížecí stolec. 

Země ve válce

Když Boleslav se svojí družinou odstranil z cesty všechny překážky, mohl se stát konečně vládcem Čechů. Nyní si již nikdo nedovolil proti němu pozvednout hlas, natož pak meč. Navíc byl jediným myslitelným adeptem knížecího stolce. Poté, co uspořádal záležitosti v srdci knížectví, rozhodl se podřídit své autoritě i vzdálenější vazaly zabitého knížete.

Od saského kronikáře Widukinda se k roku 936 dozvídáme, že český kníže Boleslav napadl jakéhosi sousedního vládce, který byl vazalem východofranckého krále. Tímto aktem se rozhořela čtrnáctiletá válka mezi Boleslavovými Čechami a Východofranckou říší Oty I., syna Jindřicha I. Ptáčníka.

Ve sporu s králem

V pražském knížectví došlo ke změně, a tak se napadený subregulus obrátil s žádostí o ochranu a s tím spojeným slibem věrnosti k saskému dvoru. Nový král Ota I. měl ale svých starostí dost, na intervenci po vzoru otce nebyl prostor. Proto vyslal alespoň dva vojenské sbory, které měly učinit průzkum bojem. Pro královské to nedopadlo dobře.

TIP: Cesta k velikosti: Boleslav I. vytvořil z českého státu středoevropskou velmoc

Boleslav hned v počátcích své vlády disponoval natolik silným vojskem a bojovými zkušenostmi, že nepřítele porazil. Je zřejmé, že pokud měl Boleslav dobrou armádu, musela to být armáda Václavova, která však Boleslava jako velitele dobře znala. Skutečnost, že se nový kníže rozhodl neodvádět do Saska tribut, znamenala, že mu zbývalo víc peněz na zbrojení a mohl české vojsko posílit o nové bojovníky.

Stradivariho les červených smrků najdete v italském národním parku Paneveggio v trentinském údolí Val di Fiemme. Smrky tu uvidíte na každém kroku. Jednoduše nabudete dojmu, že kvalitní dřevo vhodné pro výrobu nástrojů roste všude. Tak jednoduché to ale není. Hodně záleží na kvalitě lesa a také na klimatických podmínkách.

Složitá dřevověda

„Dřevo z této strany masivu není stejné jako z druhé strany. Tady je severní svah a stromy tu rostou ve svém vlastním klimatu. Koncem 17. století tu vrcholila malá doba ledová. Dřevo je díky ní pravidelné a pružné, výborně rezonuje a šíří zvuk i do velkých místností. Proto jsou nástroje z něj tak jedinečné,“ vysvětluje lesník Andrea Felicetti. 

Ale ani z tohoto lesa není každý strom ideální. Pozná se to teprve, když se pokácí. Z lesa putuje dřevo do místních, dobře větraných skladů. Za dva roky bude jeho vlhkost pod dvanácti procenty a odolá tak téměř všemu. I dnes je přes veškeré technologie těžké Stradivariho umění napodobit. Dřevo se třeba po pokácení plavilo několik dní po řece a horská voda ho dokonale pročistila. I tato strategie se dnes prověřuje: „My teď v rámci testování na půl roku dřevo ponoříme a pak teprve necháme proschnout. První výsledky jsou více než povzbudivé. Naši teorii ale ještě musí potvrdit univerzitní vědci,“ říká Andrea Felicetti. 

Dřevo z nenápadného skladu na kraji Stradivariho lesa putuje do celého světa, aby z něj vznikly ty nejlepší housle, kytary i violoncella. Každé z uskladněných polen má cenu zhruba tisíc korun, takže dřeva je tady za miliony. Hodně záleží na tom, kdo s ním bude pracovat. 

Jeden nástroj za dva měsíce

Dokonalé nástroje ale vznikají i v samotném údolí Val di Fiemme. Ve své malé dílně mezi bytovkami to dokazuje Cecilia Piazzi, která se houslařkou učila na přelomu tisíciletí právě v Cremoně. Teď už má sedm let svoji vlastní dílnu. 

„Dodnes jsem udělala asi osmdesát houslí. Trvalo to necelých sedm let. Záleží na objednávkách. Jedny housle ale trvá vyrobit zhruba dva měsíce. Výroba začíná u zpracování samotného dřeva a končí nalakováním a smontováním,“ ukazuje svou práci Cecilia.

Dnes již úspěšná houslařka pracuje hlavně pro věhlasné prodejce nástrojů. Čím dál více jí ale přibývají také zakázky od samotných hudebníků, kteří kouzlo jejích prací postupně objevují. Housle jsou dokonalým řemeslným výrobkem. Rozhoduje každý milimetr i stupeň Celsia při tvarování dřeva. 

Za jeden nástroj si Cecilia účtuje zhruba sto padesát tisíc korun. To je hodně. Ve světě hudebních nástrojů se ale tato částka ani zdaleka neblíží cenovému stropu. Že byste se někdy dostali k originálním stradivárkám, je utopií. Těch, na které se dá hrát, je jen pár stovek a stojí desítky milionů korun.