Málokterý živočich zaujal lidskou pozornost a rozjitřil naši fantazii tak, jako největší z žijících lidoopů – gorila. Ještě mnoho let po tom, co byla Evropany zjištěna přítomnost tohoto obřího primáta v pralesích západní a střední Afriky, o něm měli lidé zcela zkreslené představy. K pravdivému poznání nepřispěly ani smyšlené příběhy typu King Konga, Tarzana či Planety opic.

Záhada stará dva tisíce let

Objevování a poznávání goril je dlouhý, dodnes neukončený příběh, který začíná někdy ve starověku a pokračuje do dnešních dnů. Je pravděpodobné, že gorila je nejdéle známým lidoopem. Vycházíme z domněnky zoologa a znalce umění profesora Brentjese, který předpokládá, že na stříbrné etruské váze ze 7. století př. n. l. je zobrazen lov goril. Nejstarší písemná zpráva o těchto primátech a zároveň jejich jméno má původ kolem roku 500 př. n. l., kdy kartaginský mořeplavec admirál Hanno popsal z území dnešní Sierry Leone setkání s černými chlupatými bytostmi ženského pohlaví, kterým tlumočníci říkali gorillai.

Prvním Evropanem, jenž kdy viděl živé gorily, byl pak zřejmě Angličan Battell, který se jako zajatec portugalských kolonizátorů dostal do západní Afriky a zde se setkal se dvěma druhy lidoopů – šimpanzi a gorilami. Ve svém vyprávění, sepsaném spisovatelem Samuelem Purchasem je nazývá „pongo“.

Ještě více než dvě století však gorila nebyla známa vědeckému světu. Nebyla popsána, nebyly podány hmatatelné důkazy o její existenci. Až v roce 1847 misionáři a přírodovědci Thomas Savage a Jeffries Wyman popisují gorilu jako druh na základě lebek pocházejících z Libérie. Stále však nebyla k dispozici jediná informace o životě goril, chybělo autentické svědectví a přímé pozorování.

Lovy na obry

První přímá pozorování, popisy a dokonce i fotografie goril pořídil v roce 1861 Američan francouzského původu Paul Du Chaillu. Dalším významným mezníkem v poznání největších primátů byl objev německého důstojníka Friedricha von Beringa, který se v roce 1902 v pohoří Virunga, při vytyčování území pro Německou východní Afriku, setkal jako první Evropan s horskými gorilami. Beringem objevení lidoopi byli dlouho považováni za poddruh gorily nížinné a v jejich vědeckém pojmenování Gorilla gorilla beringei se objevilo rotmistrovo jméno.

Na počátku 20. století se západní svět začal o gorily více zajímat. Cílem tohoto zájmu však bohužel byl pouze lov pro zoologické zahrady a sbírky přírodovědných muzeí. Gorily byly vybíjeny, což nijak nezmírňoval jejich obraz v očích laické veřejnosti, která v nich viděla agresivní a nebezpečná zvířata. V mnoha oblastech se tito mírumilovní tvorové začali stávat vzácnými. Z rozsáhlých území mizeli následkem odlesňování a ztráty svého přirozeného prostředí, vlivem přímého pronásledovaní jak pro maso, tak pro pochybné trofeje v podobě lebek a preparovaných končetin.

Pravda o gorilí agresi

Po roce 1920 se začal studiu a ochraně goril věnovat americký lovec a kurátor Amerického muzea přírodních věd Carl Akeley. Zpočátku je lovil pro muzejní sbírky, později se zasadil o vznik prvního národního parku na ochranu goril poté, co přesvědčil belgického krále Alberta I. o nutnosti jejich ochrany v pohoří Virunga. Carl Akeley, který v konžských horách nalezl svoji smrt, byl prvním z řady biologů a ochranářů, kteří vynaložili velké úsilí a snahu na záchranu těchto mírumilovných obrů.

Studie Akeleye, Shallera, Fosseyové a řady dalších ukázaly pravou povahu goril – zcela vzdálenou původním představám. Gorily dnes známe z knih, či filmového zpracování příběhu Diany Foseyové, jako mírumilovné a neagresivní vegetariány. Jsou to inteligentní a citliví tvorové, kteří žijí ve skupinách o složité hierarchii s minimem konfliktů a šarvátek.

Vysoce ceněná návštěva

Studie horských goril prováděné Shallerem a Fosseyovou ukázaly, že gorily jsou schopny přivyknout blízké přítomnosti člověka a chovat se v jeho přítomnosti zcela nenuceně. Tato schopnost označovaná jako habituace je základem dnes velmi oblíbené gorilí turistiky. Tisíce lidí má možnost vidět z blízka největší lidoopy v jejich přirozeném prostředí a jsou ochotni za tuto možnost zaplatit poměrně vysoké částky. Stopování a pozorování habituovaných goril se stalo součástí turistiky v Ugandě, Rwandě a v menší míře v Kongu, tedy v oblastech s výskytem horských goril.

Většina zájemců o spatření goril se vydává do bezpečné a stabilní Ugandy, kde gorily obývají dvě oblasti vzdálené od sebe několik desítek kilometrů. V národním parku Bwindy je na přítomnost turistů habituováno osm gorilích tlup a na ugandské straně sopek Virunga se pohybují 2–3 skupiny. Denně může gorilí tlupu navštívit pouze jedna skupina turistů o maximálním počtu osmi lidí a délka kontaktu s nimi je omezena na pouhou jednu hodinu. Teoreticky může jen v Ugandě spatřit horské gorily každoročně až 30 000 lidí. Při dnešní úrovni poplatku za povolení k návštěvě se jedná o zdroj příjmů, který nejen pokryje náklady na management parku, ale zároveň je i významným příspěvkem do rozpočtu UWA, státní ochranářské instituce.

Nekašlejte na primáty

Gorilí turistika je obecně považována za základní prvek strategie ochrany goril. Denně navštěvované skupiny goril jsou pod stálou kontrolou a díky tomu jsou daleko méně zranitelné pytláky. Místní komunity si zároveň uvědomují potenciální hodnotu těchto zvířat. Ta pro ně spočívá především ve vzniku nových pracovních příležitostí spojených s provozem parku a turistikou, zvyšováním odbytu zemědělských produktů, rukodělných upomínkových předmětů a služeb.

Turistka má však na ochranu goril i určitý negativní dopad. Pomineme-li skutečnost, že přítomnost tisíců návštěvníků musí mít jistě vliv na životní prostředí goril, je hlavním problémem riziko přenosu nakažlivých chorob z návštěvníků na gorily. Tyto jsou jako naši velice blízcí příbuzní velmi vnímavé na řadu chorob, včetně chřipky a respiračních onemocnění. Pro člověka většinou banální nemoci mohou gorilám způsobit vážné zdravotní problémy. Aby se riziko přenosu nakažlivých chorob snížilo na minimum, trvají ochránci goril na určitých pravidlech, která se však ne vždy daří dodržovat.

Hlavní město goril

Většina cest do nádherné přírody Ugandy je korunována výpravou za gorilami a také naše skupina měla setkání s těmito lidoopy v programu. Uganda je díky své poloze na rozhraní východoafrických savan a západoafrických deštných lesů a díky dostatku vodních toků a jezer zemí s nejvyšší biodiverzitou. To platí nejen o bujné tropické vegetaci, ale také o motýlech, plazech, ptácích či primátech. Všechny tyto skupiny mají v nevelké Ugandě více zástupců než v okolních, byť větších, státech. Přesvědčovali jsme se o tom na každém kroku a pozorování atraktivních druhů primátů jako například šimpanzů, gueréz pláštíkových a červených, mangabejů ugandských, tří druhů kočkodanů a paviánů anubi našemu setkání s gorilami ještě předcházelo.

Výchozím bodem pro cestu za lidoopy nám bylo nevelké město Kisoro. Odtud je možné cestovat jak do národního parku Bwindy, který byl naším cílem, tak do národního parku Mgahinga, jenž je součástí vulkánů Virunga ležících na hranicích Ugandy, Rwandy a Konga.

Kisoro lze tedy s trochou nadsázky nazvat hlavním městem horských goril. Na hlavní ulici pokryté prachem z vulkanických tufů panuje, zvláště v období trhů, čilý ruch. Zde v šedesátých letech pravidelně pobývala, zotavovala se po dlouhých pobytech v horách a vyřizovala poštu Diana Fosseyová, autorka knihy Gorily v mlze. Kolekce knih a několik fotografií dodnes připomíná tuto pozoruhodnou ženu, která byla za nejasných okolností zavražděna ve svém horském táboře.

Kde se lidoopi setkávají s lidmi

Okolí Kisora lze popsat jako kopcovitou, odlesněnou a hustě osídlenou krajinu s několika jezery vulkanického původu. Cestou do národního parku Bwindy jsme po cestě připomínající tankodrom, touto zemědělskou, ale přesto malebnou krajinou projížděli a všichni jsme dlouho marně vyhlíželi původní lesní porosty. Až po dvou hodinách jízdy se pod námi za údolím otevřel pohled na sérii zalesněných hřebenů parku Bwindi Impenetrable.

Samotné jméno parku (impenetrable znamená neprostupný) naznačuje, že se jedná o horský deštný prales s velmi hustou vegetací a se stromy dorůstajícími až 40 metrů výšky. Chráněné území o rozloze 331 km² je zapsáno do seznamu Světového dědictví UNESCO pro svoji ekologickou výjimečnost, vysoké zastoupení endemitů a přírodní krásy. Bwindy je jediné místo v Africe, kde společně žijí horské gorily a šimpanzi. Byli dokonce pozorováni při společném hodování na plodech fíkovníku bez známek vzájemné agrese. Vedle těchto lidoopů žije v parku osm dalších druhů primátů, dále pralesní sloni, štětkouni, prasata pralesní, antilopy lesoni a chocholatky.

V parku Bwindi již řadu let probíhá výzkumný projekt zaměřený na oba druhy lidoopů. Díky pravidelným sčítáním, která se v rámci projektu v intervalu 4–5 let opakují, víme, že populace šimpanzů je stabilní a dosahuje asi 400 jedinců. Množství goril za poslední dvě desetiletí zvolna stoupá z 300 zvířat v roce 1997 na 320 v roce 2002, 340 v roce 2006 a asi 360 jedinců v roce 2010. Podle optimistického názoru místních rangerů by území parku mohlo uživit asi 600 zvířat. Ovšem pouze za předpokladu, že se podaří zastavit nájezdy pytláků do parku a také ilegální odlesňování a pronikání zemědělců do okrajových částí chráněného území. Na území parku se pohybuje asi 30 gorilích tlup a asi desítka osamělých samců. Už asi čtvrtina všech gorilích skupin je navyklých na přítomnost člověka a jsou využívány pro gorilí turistiku nebo jsou součástí výzkumných a ochranářských projektů.

Pralesem do „gorilí jámy“

Při dvoudenní návštěvě parku jsme získali povolení ke stopování gorilí skupiny Nkuringo, která obývá jihozápadní okraj parku. V kanceláři správy parku jsme absolvovali důležité školení, jak se v přítomnosti goril chovat. Jedná se přece jen o divoká zvířata úctyhodných rozměrů, která by člověka při jeho nevhodném chování mohla ohrozit. Především však jde o preventivní omezení bližšího kontaktu a maximálního snížení rizika přenosu lidských chorob na lidoopy.

Základními pravidly v přítomnosti goril je pomalý pohyb, polohlasná komunikace, dodržování vzdálenosti od zvířat minimálně sedm metrů, v blízkosti goril setrvání ve skrčené poloze a vyhýbání se přímému pohledu do očí. V případě agresivního chování goril se doporučuje zaujmout podřízenou pozici ve dřepu se skloněnou hlavou, případně předstírat pojídání vegetace nebo napodobit pohodový hlas goril. Většinou však těchto úkonů není zapotřebí, gorily návštěvníky zpravidla ignorují. Zcela zakázáno je v přítomnosti zvířat jíst, pít a používat fotografický blesk.

Po absolvování školení se skupina vydává v doprovodu několika ozbrojených strážců a případně několika nosičů na sestup do údolí k hranici parku. Dlouho klesáme po úzkých pěšinách mezi políčky sorba, čiroku a banánů a odpovídáme na pozdravy zvědavých dětí. Nakonec jsme sestoupili na dno údolí a přebrodili bystřinu tvořící hranici parku. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se dostali do zcela jiného světa – všude hustá tropická vegetace, z větví visící mechy, liány, padlé kmeny a vlhko, tak typické pro deštný horský les. Atmosféru jsme si užívali jen krátce, jelikož hned po několika stech metrech pochodu po kluzké neznatelné pěšině nám průvodce začal ukazovat známky přítomnosti goril – polámaná a zválená vegetace, gorilí trus a vzápětí následoval pokyn: „Odložte batohy, gorily jsou před námi. Dále postupujeme jen s fotoaparáty“.

Dvě procenta mírumilovnosti?

Pocity, které člověk při setkání s gorilami v jejich přirozeném prostředí zažívá, jsou nepopsatelné. Žádné mříže, žádná skla ani elektrický ohradník. I když si jistě každý z nás mnohokrát během přípravy na cestu setkání představoval a do dnešního rána jen málokdo v klidu dospal, setkání tváří v tvář stříbrohřbetému samci – vůdci skupiny, majestátnímu klidnému a vyrovnanému obru – v nás vyvolalo pokoru a obdiv. Zvlášť silný prožitek se dostavil ve chvíli, kdy téměř dva metry vysoký a dvoumetrákový gorilí samec nedbal na zásady školení a poklidně se jal zkracovat sedmimetrovou doporučenou vzdálenost mezi námi. Poté, co si vedle nás sedl na dosah ruky, se nám zatajil dech. Z podřízené pozice ve dřepu, sedu či kleku jsme měli možnost prohlédnout si každý detail těla, každý i sebemenší pohyb, vnímat ho i ostatními smysly – cítit jeho vůni, slyšet uklidňující komunikaci s ostatními členy a taktéž činnost jeho zažívacího ústrojí…

Na naléhání našeho průvodce jsme se v pralesní vegetaci neradi pokoušeli posunovat vzad a vzdálenost mezi samcem a námi zvětšit. Za odměnu si nás přišla prohlédnout dvě gorilí mláďata, která dováděla v keřovém patře ve výši našich očí. Jejich rodiče se v klidu krmili poblíž, za stálého hlasového ujišťování, že vše je v pořádku. Naše rozechvění ještě nepominulo a rangeři nám taktně naznačili, že hodina uplynula a je tedy čas gorily opustit a nechat jim klid. Slunce mezitím vystoupalo nad naše hlavy a svým žárem potvrdilo, že se blíží poledne. Plni dojmů jsme se vydali na zpáteční výstup.

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Na rozloučenou a vzpomínku nám byl každému věnován certifikát o absolvování návštěvy u goril. Potěšil, ale i bez něj si tento úžasný den budeme hýčkat v paměti. Vždyť jsme strávili hodinu se tvory, se kterými máme společných 98 % DNA, které jsme jako lidstvo málem vyhubili, a jejich přežití, navzdory jejich inteligenci, síle a velikosti, závisí zase jen na našem jednání… Je snad mírumilovnost těchto lidoopů těmi dvěma procenty, kterými se liší od nás lidí?

Třiapadesátiletý Velšan Mike Smith je zkušeným zahradníkem. Přestože se primárně věnuje pěstování ovoce, u příležitosti národní pěstitelské show se spojil s odborníky z Nottingham Trent University, aby mu pomohli vypěstovat nejpálivější chilli papričku na světě. Jak se zdá, povedlo se…

Za hranicí poživatelnosti

Mikova chilli paprička dosahuje podle oficiálních měření pálivosti 2 480 000 SHU (Scovilleho stupnice), dosavadní rekordmankou byla v tomto směru paprička Moruga Scorpion s pálivostí 2 miliony SHU. Pro představu: opravdu pálivé jídlo má mezi 100 až 300 tisíci SHU, pepřový sprej přibližně 2 miliony SHU. 

Svou superpálivou šampionku pojmenoval Mike Smith Dračí dech a svému jménu dělá rozhodně čest. „Jíst jsem ji zatím nezkoušel. Úplně mi stačilo, když jsem si ji na pár vteřin položil na jazyk. Bylo to opravdu nepříjemné,“ popisuje účinky své pálivé pochoutky pěstitel Mike.

TIP: Někdo to rád ostré: 5 superpálivých šampionů

Podle odborníků je uvedená pálivost za hranicí poživatelnosti. U disponovaných jedinců může dokonce vyvolat anafylaktický šok. Pokud Mikův Dračí dech nenajde místo v gastronomii, může se uplatnit například v lékařství. Pálivý olej z chilli papriček se používá jako anestetikum.

Zástupci znepřátelených stran se sešli už roku 1644, ale od samého začátku bylo jasné, že vyjednávání budou zdlouhavá a těžká. Vybrána byla města Münster (kde jednali císařští vyslanci s francouzskými) a Osnabrück (kde se jednalo se Švédy). To ale neznamenalo, že by válka skončila. Zatímco se diplomaté dohadovali, vojska nadále ničila německé a české země. Každý válečný úspěch totiž znamenal posílení vyjednávacích pozic.

Exulanti

Ne všichni byli uzavřením míru nadšeni. Největší zklamání cítili určitě čeští emigranti. Už dvacet osm let se snažili o obnovení stavovské monarchie v Čechách, bojovali ve švédských i jiných službách, působili na dvorech vládců a najednou se ocitli ve vzduchoprázdnu. Jejich naděje na návrat domů a opětovný zisk majetků byly ztraceny. „Běda, jak nešťastný je konec švédské války. Doufali jsme v osvobození ode jha antikristova tyranství, a hle, upadli jsme hlouběji do jeho osidel.“ Toto napsal nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský.

Utužení absolutismu

Vestfálským mírem české země definitivně přešly od stavovského státu k absolutistické monarchii, což bylo uzákoněno již přijetím Obnoveného zřízení zemského v druhé polovině dvacátých let. Až dosud si čeští stavové svého panovníka volili, nyní nastupovali králové z rodu Habsburků podle dědičného práva. Stavům volba příslušela jen v případě vymření Habsburků po meči i po přeslici. Omezení ale bylo víc, například stavovský sněm mohl projednávat jen věci, které mu panovník předložil.

Sněmu ale zůstal jeden důležitý mocenský nástroj, a to schvalování berní. Jenže tento nástroj stavové příliš nevyužívali. Změnilo se totiž i samotné složení stavovské obce. Ze starých panských rodů, kterých bylo před rokem 1618 asi sedmdesát, jich zbylo v zemi jen dvacet. Na jejich místo nastoupily zčásti rytířské rody povýšené do panského stavu a zčásti rody cizí, které dostaly v českých zemích inkolát (zemské domovské právo). Tato kosmopolitní šlechtická obec byla úzce spojena s vídeňským dvorem a neměla zájem na tom, pouštět se s ním do konfliktů.

Zkrvavená země

Válka dopadla krutě na všechny složky obyvatelstva, ale nejvíc jí trpěl venkov. Vesničané se nemohli spolehnout na hradby, ani se nemohli vykoupit. Soldateska je brala za zdroj obživy a snadné kořisti a podle toho se k nim chovala. České země patřily k nejvylidněnějším oblastem. Před rokem 1618 žilo v Čechách 1 700 000 obyvatel, po válce klesl tento počet na 934 000, Morava na tom nebyla o mnoho lépe. Z 800 000 obyvatel zůstalo po válce asi 500 000. Dnes se odhaduje, že bylo během války zničeno na 6 000 obcí. 

V českých zemích nezmizelo obyvatelstvo jen kvůli válečným tažením. Významnou roli zde hrála i emigrace. Kvůli víře opustilo jen Čechy na 150 000 lidí a na Moravě nebyl tento počet o mnoho nižší. Tito emigranti směřovali nejčastěji do Slezska, Saska, ale třeba i do Falce.

Města na kolenou

Třicetiletá válka znamenala zkázu i pro řadu opevněných měst. Kromě úbytku obyvatel je tížily dluhy. Během války se totiž právě města stávala dojnou krávou pro nepřátelské vojevůdce, kteří si nechávali platit tučné výpalné. Lépe se k nim ale nechovala ani jejich vlastní vojska, která požadovala značné obnosy na ubytování nebo výživu. Královská města v Čechách, s výjimkou Prahy, dlužila po válce 11 500 000 zlatých a to byla taková částka, že ji nebyla schopna splácet. Dluhy byly uhrazeny teprve padesát let po válce.

Úpadek měst ovlivnila i neutěšená situace na venkově. Venkov do měst dodával potraviny, což se v době válek podstatně omezilo. Ve městech se tak nekonaly trhy, města nenakupovala a měšťané se snažili zajistit si obživu sami obděláváním polí kolem hradeb.

Napravení škod

Evropa se vzpamatovávala z následků války poměrně dlouho. Některé oblasti Německa dosáhly předválečného počtu obyvatel až 200 let po válce. Švédský generál Banér napsal roku 1638, že „v Meklenbursku není nic jiného než písek a vzduch.“ Po celé Evropě došlo po válce k výraznému poklesu cen potravin, za nímž stála menší poptávka ve městech. Tento trend byl patrný po celou druhou polovinu 17. století. Ceny pšenice klesly o 66%, ceny masa o 33%, pivo stálo jen 20% předválečné ceny.

To všechno zhoršovalo postavení sedláků a spolu s utužujícím se nevolnictvím vedlo k selským bouřím a nepokojům. Postavení venkovského lidu se zlepšilo teprve ve druhé polovině 18. století v souvislosti s osvíceneckým absolutismem. Například zproštění od daní a robot platilo v Čechách a na Moravě ještě v osmdesátých letech 17. století. Třicetiletá válka ukončená vestfálským mírem tedy ovlivnila nejen život lidí, kteří ji prožily, ale ještě i jejich vnuky.

Na místě bývalého přístavu v Malmö, třetím největším městě Švédska, probíhá dlouholetý experiment. Jeho součástí jsou obyčejné rodiny, které chodí do práce, do školy, vaří, perou a navštěvují prarodiče na venkově. Výsledkem jsou první domy, jejichž energetický provoz jinak nezatěžuje životní prostředí. 

Energie pod kontrolou

Peder Berne s manželkou a dvěma dětmi se do jednoho takového bytového domu nastěhovali v létě a se super moderním bytem se stále sžívají. 

„Prostřednictvím jediného displeje kontroluji spotřebu energie. Mohu tak v bytě jednoduše řídit, co bude kdy a jakým způsobem energii spotřebovávat,“ ukazuje Peder Berne, který také naprosto přesně ví, na kolik jej přijde například zvýšení teploty v ložnici o jeden stupeň. 

Jeho byt toho ale umí daleko víc. Inteligentní nasvícení dávkuje světlo podle denní doby, venkovního počasí nebo pohybu v místnosti. Online přehled o spotřebě energie dokáže výdaje významně snížit. Navíc všechny spotřebované energie pocházejí z lokálních zdrojů. 

Součástí života s nulovou uhlíkovou stopou je samozřejmě i elektromobil. Nejde přitom o milionářský rozmar – rodinným autem číslo jedna je malé autíčko pro cesty po okolí. „Více či méně zvládá uspokojit potřeby celé rodiny. Většina našich cest je krátkých. Navštěvujeme babičku a dědečka v Lundu, což je hned za Malmö, a pro tyto cesty je tohle auto ideální,“ pochvaluje si jeho majitel. 

Vzorek slaví úspěchy

Ve snech developerů si obyvatelé budou moci dokonce vybrat druh energie, který zrovna chtějí využívat. „V budoucnosti bude naprosto přirozené, že majitelé nemovitostí budou mít informaci o tom, jaký druh energie právě používají. A přirozeně si člověk bude vybírat dobrou energii na úkor té špatné,“ vysvětluje developer Per Rosen. 

Bydlení v přístavu je skutečným experimentem, který má teprve ukázat, jaký způsob bude nejvýhodnější. V revolučním domě proto využívají různé byty různé primární zdroje energií – několik jich využívá dálkové vytápění, jiné bioplyn a další jsou závislé jen na tepelných čerpadlech. 

„Vytyčené cíle pro tento blok byly splněny. Myslím tím, že se tu používají ze sta procent obnovitelné energetické zdroje, které navíc vznikají tady. Pokud mluvíme o celé čtvrti, je toho ještě dost před námi. V roce 2030 ale chceme, aby celé město mělo nulovou uhlíkovou stopu,“ hovoří o své vizi předseda plánovací komise Malmö Christer Larsson. 

To zní bláznivě: celé ekologické město. Jenže pokud to má někdo zvládnout, bude to právě švédské Malmö. Přístavní čtvrť je pod drobnohledem ekologů celého světa. Za posledních patnáct let také nasbírala jedno prestižní ocenění za druhým.

V čem spočívá hlavní přínos Einsteina pro svět fyziky? 

V originalitě jeho pohledů na svět. Odstranil „absolutní prvky“ ve fyzikálních teoriích: neexistuje nějaký a priori daný absolutní čas, neexistují absolutní délky objektů, neexistuje absolutní prostoročas, ona „shůry“ daná aréna původní newtonovské fyziky. V obecné teorii relativity je geometrie prostoročasu závislá na rozložení hmoty a energie v něm obsažené. Slovy Johna Archibalda Wheelera, jednoho z velikánů americké fyziky, který učil po Einsteinovi na univerzitě v americkém Princetonu a po válce zahájil renesanci obecné relativity (teorie gravitace) v USA: „Prostoročas říká hmotě jak se pohybovat, hmota říká prostoročasu jak se zakřivovat“.

Ač jako velký realista nedokázal přijímat fyzikální interpretace („filozofii“) kvantové teorie, jeho příklady její dle něho „neúplnosti“ v popisu světa jsou dodnes velmi podnětné. A to i v navrhování experimentů, které ukazují, že jeho pohledy ovšem nebyly správné. 

Do jaké míry byly Einsteinovy poznatky nové a do jaké míry se inspiroval poznatky svých současníků? 

Mnoho efektů v jeho speciální teorii relativity jako dilatace (zpomalování) času, kontrakce (zkracování) délek a závislost hmotnosti na rychlosti bylo známo před jeho zásadním článkem o této teorii z roku 1905. Ano, mnohé vztahy ve speciální teorii relativity se vyskytovaly již v pracích Hendrika Lorentze, Henriho Poincarého a dalších, přesto byl Einsteinův přístup zcela originální. Předchozí autority předpokládaly, že existuje „absolutní prostor“ – totiž ten, v němž je v klidu tzv. „světový éter“. Ten například měl umožňovat šíření světla. Nicméně žádné experimenty ho nedokázaly prokázat. Einstein prohlásil, že žádný éter neexistuje, žádný absolutní prostor neexistuje, všechny vůči sobě se rovnoměrně pohybující inerciální soustavy jsou rovnocenné. Jako první ukázal zásadní fakt, že skutečnost, zda dvě události probíhající v různých místech proběhly současně, je třeba definovat. Přesto se běžně soudí, že k této „fyzice bez gravitace“, tedy ke speciální relativitě, by vědci brzo došli i nebýt Einsteina. 

Nicméně později vytvořená obecná teorie relativity znamenala zásadně nový pohled, dnes bychom ji snad již také měli vyvinutou, nicméně stalo by se tak až mnoho let po roce 1915, kdy ji předložil na zasedání Pruské akademie věd Einstein. Nadto po roce 1915 byly konstruovány jiné, „konkurenční“ teorie gravitace, experimenty a pozorování je však vyvrátily; obecná relativita dodnes zůstává nejlepší teorií gravitace…

Asi nejznámějším konfliktem o autorství v rámci obecné teorie relativity byl spor s německým matematikem Davidem Hilbertem. Ten Einsteina osočil, že si jeho výpočty (sdílené v korespondenci) přivlastnil…

Einstein vytvářel svou obecnou teorii relativity od roku 1907 do roku 1915, Hilbert se gravitací začal systematicky zabývat v létě 1915. V té době ovšem přejal řadu pojmů i matematiky do té doby vyvíjené Einsteinem, například tzv. „metrický tenzor“ k popisu křivého prostoročasu. Hilbert v onom létě Eisnteina pozval do Goettingen, aby mu rozvíjenou teorii gravitace vysvětlil. Nicméně závěrečný tvar rovnic pro gravitaci znám nebyl. 

Einstein odeslal své rovnice redakci 25. listopadu 1915, práce vyšla 2. prosince 1915, zatímco Hilbert 20. listopadu, korektury pak provedl 6. prosince a práce sama vyšla až v březnu 1916. Práce historiků z Institutu Maxe Plancka pro historii vědy v Berlině publikovaná v časopise Science v listopadu 1997 přesvědčivě ukázala, že původně Hilbertem navržené rovnice byly odlišné od těch po korekturách, až ty souhlasily s Einsteinovými rovnicemi. V tištěné verzi pak Hilbert explicitě píše: „Výsledné diferenciální rovnice pro gravitaci jsou, zdá se mi, v souhlase s překrásnou teorií obecné relativity vytvořené Einsteinem“.  

Hilbert byl jistě větším matematikem než Einstein, ale ve srovnání jejich fyzikální intuice a konkrétně ve sporu o prvenství ve vytvoření rovnic pole pro gravitaci nemůže být pochyb. 

Jak přijímala Einsteina odborná veřejnost ve své době? Byl mezi vědci oblíbený?

Vždy, myslím, s velkou úctou, lidé cenili i jeho smysl pro humor. Einstein uměl výstižně formulovat myšlenky nejen ve fyzice, psal básně ironizující komunismus stejně jako „hrabivý kapitalismus“. Nicméně s přibývajicími roky se stával stále více samotářem. Ve fyzice nešel dále s „hlavními proudy“ věnujícími se například fyzice vysokých energií a elementárních částic, plazmatu, kondenzovanému stavu.

Pro nás může být zajímavé, že během pobytu v Princetonu v pozdějších letech se nejvíce přátelil s jedním z největších logiků všech dob, Kurtem Gōdelem, který se narodil v roce 1906 v Brně. Zřejmě měl dobré vztahy i s J. R. Oppenheimerem, považoval za potupné, že ho po válce vyšetřovala Mc Carthyho komise. Do konce života ovšem udržoval písemný kontakt s dlouhodobými přáteli, například s Maxem Bornem.  

Proč odmítal kvantovou mechaniku, ačkoli vlastně základy kvantové fyziky položil? 

Einstein se velmi zajímal o filosofii, měl ovšem velmi blízko k realismu, kvantová mechanika pracuje s pravděpodobnostmi. Můžete určit jen pravděpodobnost, že částice se někde nachází a čím přesněji určíte její polohu, tím méně přesně můžete určit její rychlost. Einstein se svými spolupracovníky se snažil i ukázat, že je kvantová mechanika v rozporu se speciální relativitou, že se podle ní může informace šířit nadsvětelnými rychlostmi; nebo že realitu nepopisuje „úplně“. Až příliš často bývá citován Einsteinův výrok „Pan Bůh nehraje v kostky“.

Na čem pracoval po popsání obecné teorie relativity? Šlo o sjednocenou teorii polí? 

Nejenom. Například spolu s Leopoldem Infeldem a Baneshem Hoffmanem vytvořili velmi sofistikovanou teorii pohybu gravitačně se ovlivňujících částic, která je stále v jistém smyslu používána. Ale, pravda, jeho hlavní úsilí zhruba druhé půlky života bylo soustředěno na vytvoření nějaké jednotné teorie především gravitačního a elektromagnetického pole.

Velký úspěch geometrie v chápání gravitace ho inspiroval k víře, že podobně geometricky lze interpretovat elektrické a magnetické pole. Onen zmíněný metrický tenzor ve čtyřrozměrném prostoročase má 10 nezávislých složek. Kdybychom uvažovali pětirozměrný prostoročas, mohly by být „další“ složky vysvětleny jako určité potenciály vystihující elektromagnetické pole.

K čemu v rámci této práce dospěl? 

K žádné použitelné teorii, nicméně vyzkoušel řadu cest a některé dnešní  moderní teorie, například teorie strun nebo ekpyrotické kosmologické teorie mohou v některých jeho myšlenkách nacházet inspiraci. Řečeno s Otokarem Březinou i „Kámen zavržený se stává v neuvěřitelné metamorfose kamenem úhelným…“

Image

Čtěte také

Před 67 lety zemřel Albert Einstein: Muž, který nesnášel ponožky

V předchozí části článku jsme si připomněli dva Saturnovy měsíce, Epimetheus a Hyperion, které mají nepravidelný tvar a jsou pokryté krátery, a Triton, ledový měsíc Neptunu, na kterém se projevuje tzv. kryovulkanismus.

4. Iapetus, měsíc dvou tváří

Planeta: Saturn
Průměr: 1 471 km

Měsíc Iapetus o průměru 1 471 km objevil v roce 1671 Giovanni Cassini. Nový satelit přitom okamžitě upoutal pozornost: astronomové jej mohli pozorovat pouze na polovině jeho oběžné dráhy kolem Saturnu – ve zbylé části trajektorie zůstával „neviditelný“. Cassini správně usoudil, že za to mohou odlišné vlastnosti povrchu jeho dvou polokoulí: jedna je totiž černá jako uhlí a druhá naopak bílá jako čerstvý sníh. 

O několik století později – při studiu snímků ze sondy Cassini – odborníci potvrdili, že tmavý vzhled jedné hemisféry zapříčinilo bombardování drobnými tmavými částicemi z měsíce Phoebe (ten obíhá kolem Saturnu po vzdálenější dráze a opačným směrem než Iapetus). Malé bílé krátery roztroušené po tmavé části poukazují na nános prachu o tloušťce až několika metrů, jenž pokrývá původní bílý ledový povrch měsíce.

Zdálky vypadá Iapetus jako velký vlašský ořech. Po jeho obvodu se v místě rovníku táhne pohoří dosahující výšky 13 km, šířky asi 20 km a délky minimálně 1 300 km. Jedná se o nejdelší pohoří ve Sluneční soustavě a o jeho původu nemají astronomové dodnes jasno.

5. Zachycené planetky Phobos a Deimos 

Planeta: Mars
Průměr: 22,2 km; 12,4 km 

Kolem Marsu obíhají dva malé měsíce Phobos a Deimos, přičemž se s největší pravděpodobností jedná o zachycené planetky z hlavního pásu asteroidů mezi rudou planetou a Jupiterem. Větší Phobos o rozměrech 27 × 22 × 18 km se stal účastníkem mnoha kosmických srážek, což dokazují četné krátery na jeho povrchu. Při jedné kolizi vznikl též kráter Stickney o průměru 9,5 km – náraz byl tak silný, že málem skončil rozpadem měsíce.

Phobos obíhá pouhých 6 000 km nad povrchem Marsu, přičemž žádný jiný satelit ve Sluneční soustavě nekrouží kolem mateřské planety tak blízko. Za jeden den zvládne téměř tři oběhy a vzhledem k tzv. vázané rotaci obrací k rodnému tělesu vždy tutéž polokouli. V důsledku působení slapových sil se však satelit pohybuje po stále nižší dráze – po spirále smrti. Astronomové odhadují, že se zhruba za třicet milionů let dostane k planetě tak blízko, že spadne na její povrch, načež vytvoří obří kráter. Druhá možnost zní, že Mars svůj měsíc roztrhá vlastní gravitací na drobné úlomky, které se pak zformují do pozorovatelného prstence.

6. Mimas: teplotní změny na povrchu

Planeta: Saturn
Průměr: 396 km

Mimas je jedním z mnoha malých ledových měsíců Saturnu. V průměru měří pouhých 396 km a při detailním pohledu spatříme na jeho povrchu 130km kráter. Následek impaktu je skutečně obrovský a astronomy překvapilo, že se po dávné srážce satelit nerozpadl. Okraje jícnu ční 5 km nad okolní terén, zatímco části dna se nacházejí v hloubce až 10 km. Centrální vrcholek uprostřed kráteru měří 6 km. Těleso objevil v roce 1789 William Herschel.

Sonda Cassini získala pomocí infračerveného spektrometru při průletu kolem měsíce zajímavá data. Místo očekávaných postupných změn teploty se polokoule, která je právě přivrácena ke Slunci, dělí na teplejší a chladnější část. Mezi nimi pak prochází ostrá hranice ve tvaru písmene „V“. Teplejší oblast dosahuje průměrné teploty 92 K (−181 °C), zatímco na chladnější části se podařilo naměřit asi 77 K (−196 °C). V oblasti s nižší teplotou má zřejmě povrchový materiál větší součinitel tepelné vodivosti, takže sluneční energie proniká více do hloubky, místo aby zahřívala svrchní vrstvy. Příčiny zmíněného jevu však zatím zůstávají záhadou.

Podobnou anomálii detekovali odborníci i na měsíci Tethys o průměru 1 066 km, který je z 62 satelitů Saturnu třetí nejbližší, zatímco Mimas zaujímá na pomyslném žebříčku vzdáleností dokonce první místo.

Pokračování příště

Britská policie už asi nebude potřebovat Sherlocka Holmese. Zkoušejí teď umělou inteligenci, která by mohla významně pomoct detektivům při vyšetřování.

Jde o systém VALCRI, který je schopný velmi rychle analyzovat ohromné množství dat, který by mohla souviset s vyšetřovaným případem. VALCRI prostuduje miliony policejních záznamů, výslechů, fotografií, videí a dalších údajů a hledá v nich něco užitečného.

TIP: Nizozemským policistům pomáhá při vyšetřování rozšířená realita

Hlavním úkolem umělé inteligence VALCRI je vymýšlet realistické hypotézy o tom, jak, kdy a proč byl zločin spáchán, a hlavně o tom, kdo by mohl být jeho pachatelem. Umělou inteligenci ovládá policejní analytit na dvou velkých dotykových displejích.

Situace v srbském Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Vše se ale změnilo 29. září, když partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami zaútočily a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán.

I když se během podzimu 1941 na území dnešního Srbska událo více takovýchto případů, např. v Bělehradě, Šabaci či Kraljevu, kragujevacký masakr patřil k tomu nejhoršímu, co Srby během války potkalo, a tak se stal symbolem srbského neštěstí. Roli hrálo jak samotné provedení masakru, tak i to, že mezi jeho oběti patřili ve větší míře i děti.

Vzpomínka na masakr

Kromě toho měla nešťastná událost značný ohlas jak v Srbsku, tak i ve světě a její památka je připomínána dodnes: pravidelně se konají vzpomínkové akce i mše za zemřelé.

Válečné události v Kragujevaci nezůstaly nepovšimnuty ani v našich zeměpisných šířkách. Tragický osud žáků a jejich učitelů inspiroval Františka Halase k napsání básně a Petra Křičku k poémě Světlý oblak. V roce 1953 oficiálně vznikl vzpomínkový park Kragujevački oktobar (známý také jako Park Šumarice). V roce 1976 bylo za tímž účelem otevřeno muzeum.

Každý rok se právě na těchto místech konají vzpomínkové akce, jejichž součástí je i tzv. velká školní hodina, během které je přesně 45 minut věnováno památce zemřelých žáků a učitelů. 21. říjen se pak stal pro Kragujevac během války významný ještě jednou, ale to již v pozitivním smyslu. Toho dne bylo roku 1944 bylo město osvobozeno.

Boj o čísla

Dodnes není ukončeno historické bádání, které by dalo jasnou odpověď na otázku, kolik lidí se stalo obětí masakru. V literatuře se po druhé světové válce objevovaly různé verze, ale všeobecně uznávaným číslem bylo 7 000 zastřelených, ovšem bez relevantních důkazů podložených kvalitním výzkumem. Toto číslo se poprvé objevilo v bohoslužebné knize Starého kostela v Kragujevaci, do níž tento údaj zapsal místní představený.

Četnické prameny většinou uvádějí počet mezi 4 000 až 12 000 a nejčastěji se hovoří o 6 000 obětí, i když mělo být podle německých nařízení zastřeleno 2 300 lidí.

Lze spekulovat i o tom, jestli se museli nakonec započítat i dva němečtí vojáci, které smrtelně zasáhly zbloudilé kulky během pokusu části zadržených o útěk. Tím by se číslo vyšplhalo až na 2 500 osob. Podle posledních výzkumů pod vedením historika Staniši Brkiće se zatím došlo k číslu 2 796 popravených, z toho 2 381 přímo v Kragujevaci.

Smutnou stránkou celé poválečné hry s čísly je fakt, že právě historik Staniša Brkić byl za svůj výzkum v 90. letech v některých srbských médiích i částí srbské veřejnosti napadán. Dovolil si totiž narušit jeden z historických mýtů hovořících právě o 7 000 zastřelených, který se jako dogma udržoval po celé období komunismu v Jugoslávii.

Image

Čtěte také

Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Je známo, že hvězdy vznikají gravitačním kolapsem obřích mlhovin – molekulových oblaků. Také je známo, že se stálice z těchto oblaků rodí vždy ve více exemplářích, nikoliv osamoceně. Popsaným způsobem se formují tzv. otevřené hvězdokupy. 

Tyto systémy jsou však dlouhodobě nestabilní, tudíž se v důsledku vzájemných gravitačních interakcí brzy – za několik desítek až stovek milionů let – rozplynou do prostoru. Jako doklad slouží spektroskopické analýzy, jež ukazují, že otevřené hvězdokupy obsahují opravdu mladé hvězdy. 

Slunce však vesmírem krouží osaměle. Kde se tedy nacházejí jeho sourozenci, s nimiž se zrodilo ze zárodečné mlhoviny? Za 4,5 miliardy let od svého vzniku se rozutekli do dálky a pátrání po nich je obtížné. Vědci se zaměřují na dvě podmínky, jež musejí „příbuzní“ naší hvězdy splnit: Jednak musejí mít stejné chemické složení jako Slunce, neboť pocházejí z téže mlhoviny, a dále se jejich dráhy musely v minulosti protínat. Ovšem rozpoznat, zda stálice splnila druhou podmínku, je obzvlášť obtížné – vzhledem ke složitým změnám trajektorií hvězd v důsledku jejich těsných průletů. Sourozenci by také měli být podobně staří. 

Navzdory všem popsaným komplikacím oznámili vědci v roce 2014 objev pravděpodobného sourozence Slunce: Stálice s označením HD 162826 se nachází ve vzdálenosti 110 světelných let v souhvězdí Herkula a jedná se o hvězdu spektrální třídy F8, tedy asi o 15 % hmotnější než Slunce. S jistotou víme, že kolem ní neobíhá žádná planeta velikosti Jupitera, nicméně oběžnice zemského typu vyloučit nelze. V katalozích pak nalezneme dalších třicet kandidátů na sluneční sourozence. 

Jan Lucemburský byl synem římského krále Jindřicha VII., kterého přední čeští šlechtici oslovili s nabídkou trůnu pro urozeného syna. Delegace následně dohodla sňatek mladičkého aristokrata s Eliškou Přemyslovnou a společná korunovace se odehrála 7. února 1311.

Přechozí část: Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Jan Lucemburský nebyl Čechem, a nikdy se jím ani nestal. Pocházel z rodu lucemburských hrabat, vychovali jej u dvora francouzského krále Filipa IV. Sličného, jeho rodným jazykem byla francouzština a jeho zájmy kopírovaly otcovy šlépěje: Dbal tedy víc o politiku evropskou než českou. K tomu ostatně přispěla i skutečnost, že nedokázal vyjít s českými pány a vládu v zemi jim raději přenechal. Podobně se brzy vyhrotil jeho vztah s Eliškou. 

Jan pocit sounáležitosti s českými zeměmi nikdy nenalezl, přesto se mu diplomatickým umem podařilo rozšířit a upevnit jejich hranice. S jistou mírou nadsázky lze říct, že tento muž velkého světa nebyl Čechem, nýbrž Evropanem.

Největší Čech

Zmíněným titulem byl v celonárodní anketě v roce 2005 poctěn Karel IV., římský císař a český král z rodu Lucemburků. Jenže… Historický seriál Die Deutschen německé televizní stanice ZDF ho zařadil mezi dvacet největších Němců. Jak tedy správně nahlížet na „Otce vlasti“?

Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a do sedmi let vyrůstal v Čechách: ovšem nikoliv u dvora, nýbrž v internaci na Lokti a Křivoklátu. Poté se z rozkazu otce přesunul k francouzskému dvoru, kde jej vychovávali jako prince. Naučil se tam francouzsky, latinsky, německy a italsky, zatímco češtinu zapomněl a po návratu do Čech si ji musel znovu osvojit. Jak sám napsal ve svém životopise Vita Caroli: „Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech.“ 

Privilegovaná země

Na rozdíl od svého otce pociťoval Karel IV. k českým zemím a přemyslovskému odkazu silnou vazbu. Velmi si vážil své matky Elišky a po návratu do Čech vedly jeho první kroky do kláštera na Zbraslavi, kde stála přemyslovská hrobka a kde byl i její hrob. Podobně jeho první činy směřovaly k nápravě existujícího stavu. Roku 1346 Karla korunovali římským králem, v následujícím roce králem českým a na jaře 1355 si přijel do Říma i pro korunu císařskou. Byl nejmocnějším panovníkem Evropy, přesto jeho vztah k Čechám přetrval.

Pokračování: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Z českého království učinil Karel jádro rodových držav Lucemburků a základní kámen Římské říše. Ustanovením jeho Zlaté buly se stal český panovník prvním mezi kurfiřty (voliteli římského krále) a české království dosáhlo privilegované pozice – nutno poznamenat, že oprávněně, neboť představovalo nejstabilnější útvar říše. Kurfiřtům se rovněž dostalo doporučení, aby se učili česky a italsky. Karel inicioval vznik mnoha významných staveb či institucí a z Prahy, coby sídelního města císaře a krále, vybudoval výstavnou evropskou metropoli. V pohřební řeči byl potom zcela po právu nazván Otcem vlasti. Uvedený titul máme však doložen již u knížete Soběslava I. a pro Karla ho v latinské podobě použil profesor pařížské Sorbonny.