Jak se vyznat ve vesmíru? Astronomové týmu Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS, podle anglického Sloan Digital Sky Survey) vyhotovili první mapu velkých struktur ve vesmíru, která kompletně vychází z polohy nejjasnějších objektů ve vesmíru, kvazarů.

Kvazary jsou s největší pravděpodobností supermasivní černé díry v nitru dávných galaxií, do nichž padá okolní hmota. Tato hmota vytváří kolem černé díry akreční disk, v němž se extrémně zahřívá. V polárních oblastech černé díry vznikají intenzivní relativistické výtrysky hmoty a výsledkem toho všeho je, že kvazary oslnivě září prakticky ve všech oblastech spektra.

Mapa sestavená z kvazarů

Protože jsou kvazary tak nesmírně zářivé, pozorujeme je ve vesmíru z ohromných vzdáleností. Podle jedné z vedoucích výzkumu, Ashley Rossové z Ohijské státní univerzity, byly kvazary právě proto ideální k sestavení mapy, která zahrnuje doposud největší oblast vesmíru.

TIP: Astronomové našli kvazar s teplotou tak vysokou, že se vymyká všem předpokladům

Aby vědci mohli tuto mapu dát dohromady, pozorovali doposud nebývalé množství kvazarů. S pomocí teleskopu SDSS (Sloan Foundation Telescope) observatoře Apache Point v Novém Mexiku přesně zaznamenali pozice ve trojrozměrném prostoru pro více než 147 tisíc kvazarů, vzdálených od nás několik miliard světelných let.

Ještě na počátku 9. století vědecké poznání v arabských zemích kvetlo. Roku 832 například chalífa al-Mamún založil v Bagdádu tzv. Dům moudrosti, centrum překladů odborných textů především z řečtiny do arabštiny a perštiny. Zmíněný panovník podporoval šíření vědy i proto, že náležel k sektě mutazilitů, podle níž bylo první povinností člověka rozumové poznání. Mutazilité nepochybovali, že je Korán Božím slovem, popírali však jeho doslovnost – a právě tím vytvářeli prostor pro vědu. 

Kacíř Aristoteles 

V 10. století vzkvétalo v arabském světě nejen lékařství, ale i astronomie a filozofie. O století později už se však v islámu začaly projevovat otevřené známky nenávisti k vědeckému poznání.

Roku 1195 byli například v Abbásovském chalífátu pro podezření z kacířství zakázáni islámští příznivci Aristotela v čele s Ibn Rušdem neboli Averroem. Když význačný lékař ar-Rází tvrdil, že filozofové přinášejí lidem větší užitek než náboženství, kolegové jej odsuzovali. Dokonce i filozof a lékař Ibn Síná neboli Avicenna (který byl sám pro své názory později pronásledován) se v komentáři k jeho dílu vyjádřil, že by se měl držet toho, čemu rozumí – což byly podle něj exkrementy. Jiní učenci čelili nátlaku, aby se místo vědě oddávali mystice. Podlehl například astronom at-Túsí, jenž vědy zanechal a věnoval se pak výlučně teologii.

Boží vůle – jediný zákon 

Snad nejlépe ukazuje přerod postoje islámu k vědě al-Ghazálí, původem perský učenec narozený roku 1058, který později působil v Bagdádu. Nejprve náležel ke krajním skeptikům, ale při rostoucí kritice poznání ze strany duchovních vyměnil dřívější názory za ortodoxní islám a mystiku. V díle Vynálezy filozofů proslul jako znalec Aristotela, jehož však odmítal; v pozdějším traktátu Nesoudržnost filozofie volal po zákazu řeckých autorů jako kacířů, protože „při vší rafinovanosti svého intelektu a originalitě úspěchů zapomněli na vážnost náboženských zákonů: popřeli platnost pozitivního obsahu náboženství“.

Al-Ghazálího útok na vědu vešel do dějin jako tzv. okazionalismus – princip, podle kterého je vše jedinečné a nemůže se řídit žádnými zákony, nýbrž pouze Boží vůlí. Do té doby hrály zázraky roli jakési odchylky od přirozeného řádu, ale al-Ghazálí existenci samotného řádu popřel. Ve stejné době začali šíitští teologové přirovnávat vědu k vínu: Posiluje prý tělo, přesto musí být zapovězena, protože svádí k nebezpečným myšlenkám.

Odpor vůči vědě se ovšem netýkal jen Levanty. V roce 1194 pálili náboženští učenci všechny lékařské a vědecké knihy také v Córdobě a roku 1249 zničili knihovnu a slavnou observatoř v Samarkandu ve vzdálené Střední Asii. 

Image

Čtěte také

Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit

Umělá inteligence AlphaGo, kterou vytvořili v laboratoři DeepMind společnosti Google, je k nezastavení. V těchto dnech porazila ve hře go mistra Číny, který je devatenáctiletý Ke Jie.

Podle odborníků jsme svědky příchodu nové éry umělé inteligence. AlphaGo před necelým rokem porazila korejského velmistra Lee Sedola a teď získala rovněž skalp čínského velmistra.

TIP: Milník vývoje umělé inteligence: Počítač porazil lidské mistry go

Velmistr Ke Jie prohlásil, že ho šokovaly nečekané tahy AlphaGo. Prý hraje jako Bůh hry go. Vše nasvědčuje tomu, že se AlphaGo dramaticky vyvíjí a zlepšuje. Před rokem inteligence potřebovala k vítězství tři a půl hodiny. S Ke Jiem byla hotová za méně než hodinu.

Rostliny často využívají k šíření svých semen živočichy. Obvykle se jim přichytí na tělo anebo se nechají sežrat a pak se dostanou na vhodné místo v trusu.

Šplhající kozy v jižním Maroku to ale dělají opačně. Přesněji řečeno opačným koncem. Rády šplhají po argániích trnitých, což jsou stromy, z jejichž plodů se vyrábí arganový olej, jeden z nejdražších a nejcennějších olejů vůbec.

TIP: Rostlina dokázala přelstít brouky. Její semena se tváří jako antilopí trus

Když se tyto kozy nažerou plodů argánie, tak je během trávení dáví a opět zpracovávají. Přitom semena vyplivují a rozšiřují je po okolí. Semena argánií tím dostanou příležitost vyklíčit a vyrůst jako nový strom.

Hýl mexický (Carpodacus mexicanus) má za sebou pozoruhodnou minulost. Tento ptačí druh byl původně rozšířen pouze v Mexiku a v jihozápadní části Spojených států amerických, ale lidé se postarali o jeho uvedení do východní části Severní Ameriky.

Hollywoodští drozdi

Už od roku 1918 byl v USA platný zákon, jenž zakazoval odchyt a prodej vybraných druhů zpěvných ptáků, mezi nimi i hýlů mexických. Přesto se tito ptáci ve 40. letech 20. století hojně objevovali na černých trzích v New Yorku, kde se prodávali pod „marketingovým jménem“ Hollywoodští drozdi.

Aby se prodejci vyhnuli postihu, vypustili v tušení většího policejního zátahu množství drozdů do volné přírody. Ptáci se v této oblasti uchytili a zcela se přizpůsobili novým životním podmínkám. V bezlesých oblastech dokonce vytlačili některé původní druhy.

TIP: Lstivý zloděj drongo africký pomocí varovných signálů okrádá surikaty

Není ovšem jisté, jaká je budoucnost těchto nádherně zbarvených ptáčků. Studie amerických bioložek Karen Bouwmanové a Dany Hawleyové, které sledovaly chování hýlů, totiž zjistila, že tito ptáci s oblibou hledají potravu v blízkosti jiných příslušníků svého druhu, kteří jsou nakažení nebezpečným mikrobem Mycoplasma gallisepticum.

Tato infekce ptáky oslabuje a jejich zdravým soupeřům umožňuje v daném teritoriu větší úspěšnost při shánění potravy. Z dlouhodobého hlediska je to ovšem hazard, který se hýlům nemusí vyplatit.

Polní maršál Manstein se proslavil jako schopný velitel už při tažení v Polsku, posléze se stal tvůrcem plánu přepadení Francie přes Ardeny. Na počátku operace Barbarossa stanul – ještě jako generál – v čele LVI. tankového sboru, začleněného do 4. tankové skupiny generálplukovníka Höpnera. Uskupení operovalo v rámci skupiny armád Sever.

Vzhledem ke svým zkušenostem dostal Manstein nejobtížnější úkol ze všech polních velitelů. Jeho tanky měly okamžitě 22. června vyrazit k řece Dvině, překročit ji a na druhém břehu vytvořit předmostí. To samo o sobě nezní jako obtížný úkol. Avšak cíl byl od hranic vzdálený 300 km a cestu si Mansteinovi muži museli prorazit územím obsazeným nepřítelem. Klíčovou roli navíc hrál čas. Pokud by LVI. sbor rychle obsadil mosty přes Dvinu a předmostí udržel, mohl Wehrmacht rozvrátit sovětskou obranu a zabránit nepříteli v ústupu. Velení rozhodlo riziko těžkých ztrát podstoupit a vsadit vše na jednu kartu – eso jménem Manstein.

Nejrychlejší

Pod generálovým vedením tanky urazily dlouhou cestu za pouhé čtyři dny. Manstein využil nepřipravenosti protivníka a slabého velení generála Kuzněcova. Jeho tempo podpořila též 3. tanková skupina generálplukovníka Hotha, která zatlačila sovětskou 11. armádu na východ a otevřela Mansteinovým tankům průjezd k Pobaltí. Ráno čtvrtého dne se 8. tanková divize přihnala do Daugavpilsu, totálně zaskočila obránce a obsadila nepoškozené mosty. Svým rychlým postupem se však jednotky dostaly až 170 km před nejvíce vysunuté německé síly a neustále jim hrozilo obklíčení. Sám Manstein si rizika byl vědom:

„Není třeba zdůrazňovat, že čím dále se náš osamocený sbor odvažoval do ruského území, tím riskantnější se celý podnik stával. Bezpečnost tankových formací, operujících v týlu nepřátelské fronty, závisela na naší schopnosti udržet se ve stálém pohybu. Jakmile bychom se zastavili, okamžitě by nás ze všech stran napadly nepřítelovy zálohy.“

Díky Mansteinově odvaze a rychlosti dosáhl Wehrmacht brilantního vítězství. Generál chtěl okamžitě postupovat dále na východ, ale nadřízení byli proti. Höpner Mansteina v oblasti zadržel až do doby, než sem dorazil XLI. tankový sbor. Navíc Mansteinovy tanky v další fázi bojů nevyrazily k vysněnému Leningradu (tento úkol připadl právě XLI. sboru), ale zabředly do bojů u Ilmeňského a Seligerského jezera. V bažinaté a lesnaté oblasti prakticky neexistovaly cesty a Manstein se musel vzdát dosavadního spojence – rychlosti. Přesto dokázal i ve změněné situaci uspět.

Rád se napil a ještě raději vyrazil za děvčaty. Pak ale příšel okamžik, který urozeného bouřliváka změnil a posloal na umírněnější životní dráhu.

Šlechtické mládí

Mikuláš Dačický z Heslova se narodil roku 1555 a byl nejmladším synem Ondřeje Křivoláčka a jeho ženy Doroty Práchaňské. Své rané dětství prožil s rodiči v centru Kutné hory v takzvaném Biskupském domě, který stojí dodnes. Poté, co se jeho otec stáhl z veřejného života, se rodina přestěhovala na tvrz Lorec. Tam mladý Mikuláš pobýval až do svých čtrnácti let. Získal tam zřejmě i základní vzdělání a také se seznámil s rodinnou tradicí a kronikářskými zápisy.

Roku 1570 jej otec poslal na výchovu do benediktinského kláštera v Kladrubech. Proč zvolil právě toto místo je dodnes záhadou. Rodina patřila k luteránům, i když umírněným, Kladruby se nacházely dost daleko od rodného města Mikuláše a ani se nepodařilo zjistit nějaký osobní vztah mezi Mikulášovým otcem a opatem Wronem. Prostředí si Mikuláš ale oblíbil, protože se tam později ještě jednou vrátit a po určitou dobu tam žil. Po smrti otce v roce 1571 se stal hlavním dědicem jeho majetku, a jelikož postrádal vyšší osobní ambice, oddal se bezstarostnému a zahálčivému životu.

Z prostopášníka spisovatelem

Tradičně je líčen jak bouřlivák, pijan a sukničkář a je pravdou, že figuroval v řadě dobových afér. Jeho chování se ale v ničem zásadně nelišilo od většiny příslušníků jeho generace. Přece však najdeme v jeho případě jeden významný exces – po sporu v opilosti zabil jistého Felixe Novohradského z Kolovrat a za tento čin mu hrozil nejtěžší trest. Tomu se nakonec vyhnul, ale stálo ho to velkou část majetku a také společenské reputace.

Snad to byl právě tento vypjatý okamžik jeho života, kdy u něj došlo k jakémusi vystřízlivění. Nebylo sice okamžité, ale je patrné, že Mikuláš přehodnotil svůj pohled na život. Začal se více zajímat o dění kolem sebe, roku 1590 se oženil s Alžbětou, dcerou zlatníka, čímž poněkud vylepšil své finanční i společenské postavení. Jejich manželství bylo poklidné, avšak bezdětné. V tuto dobu také zřejmě přinesla své plody silná tradice a Mikuláš se začal zajímat o rodinnou kroniku.

Od Turka ke knihám

Posledním jeho velkým dobrodružstvím měla být účast na tažení proti Turkům v roce 1594. Jeho oddíl však nakonec ani neopustil hranice země a tato zkušenost jej jen utvrdila v zášti vůči autoritám a v nezájmu o veřejné posty. Od té doby se věnoval správě rodinného majetku a literární činnosti. Roku 1610 zemřela jeho žena a o tři roky později byl obnoven jeho proces pro zabití Felixe Novohradského. Urovnání tohoto sporu ho stálo zbytek majetku a svůj život dožíval v  nuzných podmínkách. Zemřel roku 1626. 

Čistě technicky zvládali chirurgové v první polovině devatenáctého století totéž, co dovedou specialisté z operačních sálů dnes: například odoperovat slepé střevo, odstranit nádor nebo amputovat končetinu. Ovšem s jedním podstatným rozdílem: Až do října roku 1846 neexistovala žádná anestezie. Lokální nebo celkové umrtvení mohl operatér pacientům simulovat pouze podáním koňské dávky whisky či rumu. Pokud na ni měli.

Jinými slovy: Pacient skutečně dokázal ocenit co nejkratší trvání chirurgického zákroku. Každá vteřina rozhodovala o tom, jestli operace neskončí úmrtím v důsledku vykrvácení nebo šoku z ukrutné bolesti. 

Krvavé řemeslo

Londýnská City tehdy byla světovou metropolí, kterou proudily informace z celého světa. Naproti tomu vše, co se absolvent medicíny Robert Liston naučil ve Skotsku, byla jen suchá teorie. Prázdné memorování latinských anatomických spisků, občas zpestřené školní pitvou oběšence, se po jeho příchodu do hlavního města střetlo se skutečnými případy lidí, kterým měl jako studovaný profesionál pomáhat.

Realitou lékařské péče a úrovně operativních zákroků byl Liston současně zděšen i fascinován. Chirurgie tehdy byla po čertech špinavé řemeslo – a šikovných doktorů jako šafránu. V průměru čtyři z deseti pacientů operovaných ve špitále St. Bartholomew's zemřeli na sále jednoduše proto, že doktor v ten správný okamžik nevěděl, kam říznout.

Nejrychlejší skalpel

Liston měl díky otci zajištěno „teplé“ místo přednášejícího na lékařské katedře v Edinburghu, ale hodil jej za hlavu. Měl znalosti i šikovné ruce, a tak se rozhodl stát chirurgem. Těžko říct, zda nejlepším, ale rozhodně byl tím nejrychlejším. V roce 1830 si s podporou University College hospital založil vlastní praxi a na štít své oficíny si vetkl: „Nejrychlejší skalpel ve West endu.“

Dnes by takové heslo asi neuspělo, ale v časech operací bez umrtvení to byla zatraceně dobrá reklama. Rychlost minimalizuje traumatický prožitek pacienta, který se jinak klidně může během zákroku vytrhnout ze sevření asistentů a s otevřenou břišní dutinou úprkem vyrazit do ulic.

Chirurg, nebo řezník?

Z dnešního pohledu byla celá Listonova práce hrozná řezničina. Jenže na sále mu umíral v průměru jen každý desátý pacient, což byl zatím nejlepší londýnský výsledek. O těch, kteří zemřeli na sepsi či ztrátu krve na pooperačním, se už nehovořilo. Úspěch stoupl proslavenému chirurgovi do hlavy a jeho chování začalo být stále arogantnější a sebejistější. „Pánové, stopněte mi to!“ volal na kolegy, aby mu změřili čas zákroku.

„Bleskový chirurg“ překonával své osobní rekordy. Prst amputoval za patnáct vteřin. Jen si to zkuste: naříznout kůži a projet skalpelem až ke kosti, roztáhnout maso do stran, nasadit ostré kleště a hladkým lupnutím odštípnout článek v kloubu. Ruku v rameni udolal za 28 vteřin – a to musel ještě upilovat pažní kost. Ne vždy mu však byla rychlost ku prospěchu.

Svou první rekordní amputaci nohy na úrovni stehna Liston sice zvládl za dvě a půl minuty, bohužel však v „zápalu“ práce přetaženým řezem pacientovi odstranil i varlata. Jenže to už chirurgovu reputaci nezkazilo – pořád platila jeho okřídlená slova: „V určitých případech je rychlost operace klíčem k přežití pacienta.“

Učitel a vynálezce

V roce 1835 se Liston stal vůbec prvním profesorem klinické chirurgie na londýnské University College Hospital a od té doby strašil mladé studenty medicíny nejen ve snech: Se svou holou hlavou a výškou 186 cm chirurg připomínal supa nad mršinou. Na efektu mu přidávaly vojenské rajtky, krví potřísněný plášť a kdesi pod ním na operačním stole sténající pacient. Když si potřeboval uvolnit ruce, klidně si strčil potřísněný skalpel do pusy.

Na druhé straně si studenti uvědomovali, že před sebou mají mimořádně schopného člověka: „První záblesk skalpelu na lidské kůži byl při amputaci končetiny prakticky ihned následován zvukem pilky na kosti nebo cvakáním kleští,“ popisovali ve svých pamětech. 

Ze dvou Listonových odborných publikací – Základy chirurgie a Úvod do praktické chirurgie – citují spisky o válečné medicíně dodnes. Liston byl také autorem prvních „stahováků“ a „rozvěráků“ – nástrojů, které s drobnou obměnou designu využívá i současná chirurgie. Jen se jim už neříká Listonův bulldog jako ve čtyřicátých letech předminulého století v Londýně.

Z jeho hlavy rovněž pocházejí svorky zabraňující krvácení či první zdokumentované medicínské použití dlahy po operaci otevřené zlomeniny nohy. Světlo těchto nesporných úspěchů však bledne ve srovnání s nejvyhlášenějším hrůzným případem doktora Listona… 

Skóre? Tři křížky

Neblaze proslulou operaci s 300% úmrtností si slavný chirurg za rámeček skutečně dát nemohl. Pacientovi s akutní otravou krve Liston amputoval nohu, přičemž při řezu zasáhl dlaň svého asistenta a připravil ho o několik prstů. V nastalém zmatku a křiku pak skalpelem omylem probodl přihlížejícího diváka.

Bilance? Amputace provedená za dvě a půl minuty byla dobrým výkonem, pacient však operaci nepřežil. Stejně tak asistent zemřel o několik dní později na gangrénu. Za třetí „zářez“ je odpovědný zmíněný náhodný přihlížející, který zemřel v důsledku šoku na infarkt. Robert Liston si však zachoval tvář i po takovém fiasku.

Soumrak legendy

Liston dotáhl řemeslnou „rychlou“ chirurgii na vrchol – a současně se stal svědkem jejího zániku. Jako vůbec první chirurg na evropském kontinentu totiž provedl operaci s celkovým umrtvením, pomocí éteru. První takovou anestezii na světě uskutečnil 16. října 1846 americký doktor William T. G. Morton v nemocnici v Massachusetts. „Horkou novinku“ pak o dva měsíce později otestoval sám Liston.

Byla v tom i trocha melancholie: Muž s nejrychlejší čepelí na světě už po tisící vstoupil do arény univerzitního operačního sálu a jako vždy byl svým asistentem představen (on i připravený zákrok) přihlížejícímu publiku. Jenže místo obligátní hlášky o měření času Liston řekl: „Dnes budeme zkoušet jednu yankeeskou novinku, která lidi dočasně zbavuje smyslů.“

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Pacient se nadechl z éterové dózy a upadl do bezvědomí. Když o chvíli později procitl, zeptal se: „Kdy operace začne?“ Jeho noha však již byla čistě amputována. Publikum nevycházelo z údivu. A vlastně ani Robert Liston. 

Jeho doba skončila. S dostupným umrtvením operovaných pacientů na sále už nebylo třeba těch „nejrychlejších“ chirurgů, ale spíše jejich citlivějších a šikovnějších kolegů. 

Dopoledne proběhne Pražský cyklomaraton o celkové délce 42 km, kterého se mohou zúčastnit cyklonadšenci, ale i závodníci na koloběžkách či odrážedlech. Odpoledne si přijdou na své fanoušci kvadriatlonu – závodu dvojic ve čtyřech disciplínách: plávání, střelba, kánoe a kolo. Cílem je především zábava, a bavit se budou rozhodně i nesportovci. Po celý den je připraven doprovodný program s osobnostmi z oblasti sportu, hudby či cestování. Pro návštěvníky je připraven koncert nevidomého zpěváka Martina Svátka, na který naváže Ondřej Ruml se svou show. 

Ve speciálním stánku ASEKOL se lidé dozvědí více o správném třídění elektrospotřebičů. Pro děti bude připraven skákací hrad, společně s rodiči mohou vyzkoušet hod vysloužilým elektrem nebo nahlédnout do útrob červeného kontejneru díky transparentní stěně.

Kromě zábavných aktivit čekají na návštěvníky i soutěže a losování o atraktivní ceny. A bude se zde i pomáhat. Stačí přinést drobné vysloužilé elektrozařízení do velikosti 40 × 50 cm – například mobilní telefony, elektrické kartáčky na zuby, nefunkční holicí a depilační strojky, případně staré elektronické hračky – a vyhodit je ve Žlutých lázních do červeného kontejneru. Z každého kilogramu poputuje koruna na konto projektu Koruna za kilo. 

„Již třetím rokem spolupracujeme s Národní radou osob se zdravotním postižením v čele s panem Václavem Krásou. Ten osobně návštěvníkům blíže představí projekt Koruna za kilo, díky kterému bylo již rozděleno přes dva miliony Kč. Výtěžek je věnován na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, na rekvalifikační kurzy a na projekt EUROKLÍČ – zpřístupnění sociálního zázemí pro hendikepované po celé republice, především na veřejných místech,“ vysvětluje Martina Martínková, mluvčí neziskové společnosti ASEKOL.

Vše o červených kontejnerech je přehledně uvedeno na www.cervenekontejnery.cz. Více o akci Pražské léto naleznete na www.cestazasnem.cz/prazske-leto.

Jakmile přijde řeč na genetiku inteligence, pro mnohé lidi jde o kontroverzní téma. Obávají se výroby dětí na zakázku se supervysokým IQ. Tak daleko ještě vědci nejsou, ve výzkumu genetických faktorů souvisejících s inteligencí ale postupují zdatně vpřed.

TIP: Přeceňované IQ? Jak se měří inteligence

V nové studii vědci prozkoumali geny více než 78 tisíc lidí a identifikovali celkem 52 genů, které významnou měrou ovlivňují lidskou inteligenci. Tyto geny se většinou podílejí na regulaci vývoje buněk nervové soustavy.

O 12 z těchto genů již odborníci věděli, 40 genů je pro vědu nových. Na vývoji a fungování lidské inteligence se ve skutečnosti nepochybně podílejí celé tisícovky genů, přesto nás ale tento výzkum posouvá zase o něco dál v našem chápání inteligence.