Představme si teoretickou situa­ci: Je neděle, pohoda panuje i na oběžné dráze, astronaut Jack Fischer na dlouhodobé misi na ISS právě hovoří prostřednictvím webkamery s manželkou. Náhle však rodinnou konverzaci přerušuje řídicí středisko z Houstonu – ke stanici se rychle blíží úlomek staré meteorologické družice, který pozemní radary bohužel odhalily příliš pozdě. Na úhybný manévr nezbývá čas, komplex se musí preventivně evakuovat.

Posádka už nestíhá uzavřít poklopy mezi jednotlivými moduly stanice a přesouvá se do připojených lodí Sojuz. Chvíle napětí a pak zvuk alarmu ve sluchátkách: Fragment prorazil stěnu ústředního modulu Unity a celá základna podléhá rychlé dekompresi, dýchatelná atmosféra kvapem uniká do vesmíru…

Ve stejné době se od ISS odpojují Sojuzy s kosmonauty a o několik hodin později přistávají na Zemi. Posádka je zachráněna, nám ovšem nad hlavami krouží mrtvý komplex, vážící stovky tun… Ano, jde pouze o hypotetický scénář, v praxi jej ovšem zcela vyloučit nelze. Vesmírné smetí dnes představuje skutečný a vážný problém.

Vesmírná skládka

Jako první zamířila do kosmu v roce 1957 sovětská družice Sputnik a včetně této mise se k letošnímu 15. květnu uskutečnilo 5 267 startů raket s nákladem. To zahrnuje spoustu vyneseného materiálu, přičemž zdaleka ne všechen se vrátil na Zemi či shořel v atmosféře.

Tzv. vesmírné smetí dělíme do dvou kategorií – na přirozené a vzniklé v důsledku lidské činnosti. Do první skupiny řadíme zejména malé meteoroidy, kroužící na oběžných dráhách okolo Slunce, jež se občas zkříží s trajektorií naší planety. Pro vesmírné mise nepředstavují statisticky významné ohrožení, přesto se NASA snaží vyhýbat výstupům astronautů ve skafandrech ze stanice v době maxim silnějších meteorických rojů, jako jsou třeba srpnové Perseidy či listopadové Leonidy.

Mnohem závažnějším problémem se stalo umělé kosmické smetí – výsledek lidské činnosti na zemské orbitě: Zahrnuje nefunkční družice, vyhořelé stupně raket, předměty odhozené či ztracené během vesmírných letů a samozřejmě spoustu fragmentů rozpadlých těles. NASA uvádí, že se v různých výškách okolo Země pohybuje na 20 tisíc předmětů větších než kopací míč, 500 tisíc objektů s větším průměrem než mince a miliony menších projektilů, které ani nelze pořádně sledovat a katalogizovat. Obvykle se přitom prostorem řítí rychlostí až 28 000 km/h, takže i kolize s obyčejným úlomkem laku může mít pro kosmickou misi fatální následky. Okna raketoplánů se nejednou vyměňovala právě kvůli poškození malou částečkou z někdejší orbitální expedice…

Kosmonauti pod palbou

Ve Spojených státech si starost o vesmírné smetí rozdělily NASA a Ministerstvo obrany, přičemž obě instituce oběžnou dráhu kolem Země pečlivě monitorují. Vojenské radary dokážou zachytit úlomek o průměru až 5 cm na nízké orbitě a o průměru kolem 1 m na geostacionární dráze. Armáda momentálně sleduje přes 21 tisíc takových fragmentů, přičemž každých osm hodin posílá do NASA report o případném ohrožení ISS a jednou denně od pondělí do pátku tak činí v případě družic. Na podobné sledovací síti pracuje v současnosti i Evropa.

V okolí Mezinárodní vesmírné stanice udržuje NASA pomyslnou bezpečnostní zónu, s rozměry 50 × 50 × 1,5 km. Stometrový komplex se pochopitelně nachází uprostřed, a pokud se objeví riziko, že by mohl oblast narušit úlomek kosmického smetí, automaticky je vyhlášen poplach.

První logický krok v takovém případě představuje úhybný manévr – většinou krátký impulz provedený buď vlastními motory základny, či pohonnými jednotkami připojené zásobovací lodi. Při současné konfiguraci stanice připadá tato úloha Rusům, kteří připraví zážeh trysek na zadním modulu Zvezda; případně manévr vykoná nákladní loď Progress, pokud právě kotví na zadním portu Zvezdy. Nachystat a provést úhybný manévr celé stanice však není zrovna snadný úkol a včetně veškeré přípravy a koordinace mezi Houstonem a Moskvou zabere přibližně 30 hodin. Výstraha před blížícím se fragmentem musí být tedy skutečně včasná.

Zatím jen čtyřikrát

Ještě relativně nedávno, v dobách, kdy k ISS létaly raketoplány, trvala příprava na úhybný manévr jen několik málo hodin. Zároveň u vesmírných letounů platilo, že pokud bylo riziko srážky s kosmickým smetím menší než 1 : 100 000, prováděl se manévr pouze v případě, že neměl negativní dopad na splnění cílů mise. Při menším riziku než 1 : 10 000 sáhla NASA k úhybnému manévru jen tehdy, pokud posádku nevystavil dalšímu nebezpečí.

I dnes může samozřejmě dojít k chybné interpretaci radarových dat, načež stanici ohrozí blízkým průletem předmět, jehož trajektorie původně vypadala bezpečně – případně je zkrátka těleso objeveno příliš pozdě na přípravu a provedení úhybného manévru. Podobná nouzová situace nastala během programu ISS zatím jen čtyřikrát, naposled v červenci 2015: Tehdy se posádka musela preventivně přemístit na palubu Sojuzu.

K popsanému opatření existují dva důvody: Jednak jsou astronauti připraveni rychle opustit ohroženou základnu a jednak je pravděpodobnost, že úlomek trefí malou dopravní loď, mnohem nižší. V každém případě se musí preventivní evakuace dokončit nejpozději deset minut před očekávaným největším přiblížením projektilu k ISS. Všechny čtyři dosud vyhlášené poplachy naštěstí skončily návratem posádky na stanici po průletu smetí v bezpečné vzdálenosti.

Malé velké nebezpečí

Moduly ISS mají na vnějším plášti nárazuvzdornou vrstvu z kevlaru a nextelu, jež by měla povrch ochránit před kolizemi s malými částicemi o průměru do 1 cm. Přesto lze stopy po srážkách s miniprojektily najít na solárních panelech, na vnějších vrstvách oken, a dokonce i na zábradlí, které astronautům pomáhá při pohybu během výstupů ve skafandrech.

Kosmonauti vyrážející na vesmírnou vycházku jsou na existenci těchto vnějších narušení upozorňováni. Ostré okraje by jim totiž mohly poškodit rukavice: Ty se proto během výstupu každou půlhodinu kontrolují a díky kameře na přilbě astronauta vidí záběry v reálném čase i řídicí středisko. Nejde přitom o zanedbatelné riziko, jak dokládá událost ze srpna 2007, kdy se musel během letu raketoplánu Endeavour vrátit do přechodové komory Richard Mastracchio – rutinní prohlídka rukavic tehdy odhalila nebezpečné poškození.

Mrtvá stanice

Vraťme se nyní k hypotetickému scénáři z úvodu. Poté co by posádka stanici v případě vážného poškození opustila, pozemní týmy by na základě telemetrických dat zhruba dva týdny vyhodnocovaly celkový stav komplexu. Rovněž by se řešilo, zda „nahoru“ poslat speciálně trénované astronauty-opraváře a pokusit se ISS zachránit, či ji prostě zlikvidovat.

Plány pro řízený zánik základny počítají s šestiměsíční „čekací dobou“, kdy by se dráha stanice snižovala přirozenou cestou třením o zbytky atmosféry. Mezitím by Rusko připravilo a vypustilo dvě bezpilotní lodě Progress, které by se následně připojily k modulu Zvezda a přečerpaly by do jeho nádrží část svého paliva. Mohutný impulz raketových motorů tří plavidel by poté ISS definitivně zbrzdil a umožnil by její zánik v atmosféře nad odlehlou oblastí jižního Pacifiku – tedy v místě, kde obvykle končí zásobovací lodě s odpadem.

Zdánlivě jednoduchý scénář má ovšem svá úskalí a NASA i Rusko na jejich odstranění usilovně pracují. Jde například o přípravu softwaru lodí Progress pro tak náročné manévry či odhad stavu řídicí elektroniky a množství paliva v nádržích stanice po více než půl roce mimo provoz. Musíme si uvědomit, že ISS nebyla projektována pro bezpilotní režim, takže i sebemenší selhání na palubě může mít bez přítomnosti astronautů dalekosáhlé následky. Podle NASA mají být příslušné operační plány pro případnou řízenou likvidaci stanice hotové letos v září.

Nevytvářet nové, likvidovat staré

Řešení problémů se smetím na orbitě lze rozdělit do dvou kategorií – „nevytvářet nové“ a „likvidovat staré“. Opatření v první oblasti se v kosmickém průmyslu zavádějí už dnes: Vesmírné agentury a provozovatelé komerčních družic například zajišťují, aby satelit před koncem aktivní služby vypustil z nádrží zbytky paliva a odpojil své baterie od elektrických obvodů. Jedná se o prevenci exploze vysloužilé družice, kterou zahřívají sluneční paprsky: Vždy je totiž snazší monitorovat jeden velký kus smetí než tisíce menších. Stejně tak se provozovatelé snaží ochránit geostacionární orbitu – stroje, jejichž mise se chýlí ke konci, zvýší oběžnou dráhu zhruba o 300 km, načež vstoupí na tzv. hřbitovní orbitu, kde neohrožují aktivní satelity.

Souběžně se odehrává snaha o vyčištění okolí Země od již existujícího smetí, přestože jde zatím o experimentální oblast. Letos v lednu se například chystal pokus s využitím japonské zásobovací lodi Kounotori 6 po jejím odletu od ISS s několika tunami odpadu. Plavidlo mělo po dosažení bezpečné vzdálenosti od stanice vysunout do prostoru asi 700 m dlouhý vodivý popruh ze slitin hliníku a nerezové oceli. Japonští vědci pak plánovali zhruba týden sledovat experiment, který měl demonstrovat odstraňování smetí z orbity bez potřeby paliva, na základě změn oběžné dráhy v důsledku interakce tohoto vodivého popruhu s magnetickým polem planety. Potíže s vysunutím zařízení sice nakonec celý pokus zmařily, přesto se jedná o zajímavý příslib do budoucna. Kounotori 6 pak podle plánu zanikla v atmosféře nad Pacifikem po impulzu vlastních motorů.

Kosmičtí popeláři

Jiný postup navrhovala studie NASA z roku 2011, podle níž by se opakovanými zásahy fragmentu na oběžné dráze pozemním laserem mohla snížit rychlost objektu, načež by zanikl v atmosféře – nebo by už alespoň nemohl poškodit operační družici. Podobnou myšlenkou se zabývalo vojenské letectvo již v 90. letech.

Projekt robotických vesmírných „popelářů“ rozvíjejí také Švýcarsko spolu s Evropskou kosmickou agenturou. Satelit, vybavený pokročilým navigačním hardwarem pro setkávání objektů na orbitě, by přiletěl k vysloužilé družici, zachytil by ji pomocí robotické paže či prostorové sítě a společně s ní by zamířil k zániku v atmosféře. Jak je zřejmé, vesmírné smetí dnes skutečně představuje reálný a vážný problém. Zmíněné plány však ukazují, že se na jeho řešení intenzivně pracuje.

Březen, duben, květen – jarní houbová sezona patří ohnivcům, kačenkám a smržům. Mnohé z nich navíc nepředstavují pouze skvělou pochoutku, nýbrž i mocný zdroj antioxidantů, které pomáhají bojovat s řadou zánětlivých onemocnění a posilují náš imunitní systém. 

Ohnivý posel jara  

Karmínové lastury vetkané do mechu – i takto poeticky může vypadat houba, na niž v českém lese narazíte už počátkem dubna. Ohnivec je první a vůbec nejvzácnější houbou jara: Objevuje se v době, kdy se okolní příroda tváří, že by nejraději ještě spala.

U nás roste na zbytcích dřevin: Jedná se hned o několik jeho druhů, mezi nimiž nechybí ohnivec zimní či šarlatový. Houbaři však mají na sbírání nápadně rudých poslů jara „stopku“ – tyto houby jsou totiž velmi vzácné. Jde sice o druhy nejedlé, zato se silnými dezinfekčními účinky, kvůli kterým je lidé využívali už před mnoha staletími. 

Zázračná hlíva

Jarní les ukrývá i populární hlívu ústřičnou. Převážně sice roste jen od konce léta do zimních měsíců, pokud je však zima příliš tuhá, objevuje se na živých či odumřelých kmenech listnatých stromů také na jaře. Kuchaři ji často používají místo masa a polévka z hlívy představuje skutečný vegetariánský evergreen. 

Houba je však nejen chutná, nýbrž i velmi zdravá: Stimuluje imunitní systém, pomáhá snižovat cholesterol, posiluje žíly a obsahuje mnoho vlákniny. Mimo jiné pak patří mezi „masožravé“ – její propletená vlákna dokážou otrávit a zabít některé hlístice, z nichž pak hlíva získává potřebný dusík. 

Zdraví schované pod listy 

Zdravotní benefity nabízí i kačenka česká, která vypadá jako zmenšenina lidského mozku a má také na zmíněný orgán pozitivní vliv. Antioxidanty v ní obsažené zpomalují stárnutí a chrání před rakovinou. Navzdory výraznému tvaru bývá ovšem houba těžko k nalezení, neboť je malá a ráda se schovává pod spadaným listím. Ještě vzácnější je pak kačenka náprstkovitá: V listnatých porostech se na jaře objevuje o něco později, je rovněž zdravá, nicméně dnes již silně ohrožená – figuruje dokonce na Červeném seznamu hub ČR. 

Hned po kačenkách začínají zejména v trávě a pod listím jasanů růst smrže, například polovolný, obecný či špičatý. Všechny zmíněné druhy podobně jako hlíva posilují imunitní systém, mají výrazné protizánětlivé a antioxidační účinky a pomáhají při prevenci rakoviny. 

Boltcovitku bezovou, známější jako ucho Jidášovo, najdete poměrně snadno. Název prý získala podle toho, že ji lidé poprvé objevili na stromě, na němž se oběsil biblický zrádce. Stejně jako hlíva může „ucho“ vyrůst i na kmeni vrby ve vaší zahradě. Před 200 lety se z něj běžně vyráběly pleťové krémy a dnes slouží k léčbě bolestí žaludku či zubů nebo ke snižování krevního tlaku.

Po deštivé noci se Thomas Bowyer šine mokrými uličkami londýnského Whitechapelu. Před jedenáctou dopoledne má jasný cíl. Jednolůžkový pokoj označený jako Miller’s Court 13. Právě tam, v ulici Dorset Street, bydlí pětadvacetiletá Mary Jane Kellyová, která už několik týdnů nezaplatila nájemné.

Spatřil jsem dílo ďábla

Mary Kellyová však na opakované klepání nereaguje. Příručí místního hokynáře vezme za kliku, ale dveře jsou zamčené. Poslední pokus. Nakoukne oknem dovnitř, aby zjistil, jestli je prostitutka s přezdívkou Ginger vůbec doma. Scénu, která se mu uvnitř pokoje zjeví, už nikdy nevymaže z paměti. „Spatřil jsem dílo ďábla. Něco takového nemohla udělat lidská ruka,“ vykoktá ze sebe o něco později Thomas Bowyer. 

Mary ležela nahá na posteli s roztaženýma nohama. Obličej měla rozřezaný k nepoznání. Nos, tváře, obočí a uši byly částečně odstraněny. Ze rtů visely cáry masa s kůží až k bradě. Krkem projel ostrý nůž, který jej prořízl na kost. Velký kus břicha a stehen byl odstraněn. V těle chyběla většina orgánů. Dělohu, ledviny a jedno ňadro našli policisté pod hlavou oběti, to druhé u její pravé ruky. Játra vrah vložil Mary mezi nohy, střeva napravo a slezinu nalevo od těla. A hlavně −  chybělo srdce, které se nikdy nenašlo. 

Deset týdnů strachu

Bylo 9. listopadu 1888 a Londýnem už více než dva měsíce obcházela panika. Mary Kellyová se zařadila jako oběť číslo pět na seznam brutálního vraha přezdívaného Jack Rozparovač. Muže, který na počátku třetího tisíciletí „vyhrál“ v anketě titul nejhoršího Brita v dějinách. 

Mary Nicholsová, Annie Chapmanová, Elizabeth Strideová a Catherine Eddowesová. Tak zní jména čtyř kněžek lásky, jejichž život vyhasl podobně jako ten Mary Kellyové. Celých deset týdnů od 31. srpna do 9. listopadu byli obyvatelé Londýna vyděšeni k smrti. Zvlášť když policie jen marně pátrala po tajemné stvůře, která pod rouškou noci sadisticky vraždila prostitutky z East Endu. A strach byl rozhodně na místě. Způsob, jakým vrah z Whitechapelu nakládal se svými oběťmi, se stal i pro ty nejotrlejší těžko stravitelným soustem. Rukopis Jacka Rozparovače se navždy vryl do duše Londýna. 

Image

Čtěte také

Vraždy podle scénáře: Proč vraždil Jack Rozparovač?

Po celých šest let stál sice ve stínu říšského protektora, ale v úloze státního sekretáře a později státního ministra pro Čechy a Moravu disponoval rozsáhlými pravomocemi. Jeho podpis se nacházel na celé řadě rozsudků smrti, po atentátu na Heydricha nakázal v rámci odvety střílet celé rodiny a je mu přičítána odpovědnost za vyhlazení Lidic. Karl Hermann Frank si za své nenávistné vystupování vůči českému obyvatelstvu vysloužil přezdívku „krvavý pes Frank“.

Z Prahy do Wiesbadenu a zpět

Když Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci a okupační správa se de facto zhroutila, nenásledoval bývalý státní ministr osud svého zbožňovaného vůdce, který spáchal sebevraždu, ale tajně uprchl z Prahy. Pod pláštíkem tmy proklouzl s rodinou v autě ještě s dalšími esesmany a gestapáky do Rokycan, kde jej ale Češi poznali a iniciovali jeho zatčení. Frank se dostal do amerického zajetí, a jelikož pouze udal, že je „generálem“ (aniž by zmínil vysokou hodnost v SS), putoval do internace ve skupině německých generálů ve Wiesbadenu.

Koncem května jeden z bývalých českých vězňů nacistického režimu upozornil na Frankův pobyt ve Wiesbadenu generála JUDr. Bohuslava Ečera, jenž působil jako čs. delegát u mezinárodní komise pro vyšetřování nacistických zločinů. Ečer posléze K. H. Franka jako vůbec první reprezentant čs. justice vyslechl:

„Dne 26. května 1945 jsem zjistil jako náčelník československé vyšetřující komise povolané generálem Eisenhowerem, že ve Wiesbadenu je ve skupině internovaných generálů také obžalovaný K. H. Frank. Požádal jsem plukovníka Mickelweita, aby mně dovolil vyslechnout Karla Hermanna Franka. Když jsem zahájil výslech obžalovaného ve Wiesbadenu, namítl mně obžalovaný, že se pokládá za politického vězně angloamerického vrchního velitelství, i odpověděl jsem tehdy takto:

Franku, vy nejste podle názoru československé vlády politickým vězněm, vy jste viněn ze sprostých zločinů páchaných na území Československé republiky a budete vydán československým soudům k souzení a potrestání. Nato výslech pokračoval a trval asi osm dní. A já si vzpomínám, že učinil při výslechu tuto poznámku: „Je pro mne, který vždycky chránil autonomii českého národa, tragické, že sedím na lavici obžalovaných před soudem tohoto českého národa.“

Po prvních výsleších následovala jednání ohledně Frankova vydání z amerického zajetí do Československa. V jeho případě se nejednalo o pouhou formalitu: od roku 1944 jeho jméno figurovalo na listině „vyšších“ válečných zločinců a jeho vydání tudíž musela schválit nejvyšší patra komise pro vyšetřování nacistických zločinů v Londýně.

Velké zavazadlo

V polovině července došlo konečně k uzavření dohody ohledně deportace do Československa a letadlo s Frankem na palubě přistálo v Praze-Ruzyni 7. srpna. Jeho přílet doprovázela rozsáhlá bezpečnostní opatření, zpravodajci měli pro Franka šifru „velké zavazadlo“. Obyvatelé Československa se o jeho návratu dozvěděli až druhého dne z novin. Ihned po příletu bývalému státnímu ministrovi zástupci čs. bezpečnostních orgánů nasadili pouta a odvezli k přípravnému vyšetřování, jež začalo prakticky okamžitě. Protože K. H. Frank nemohl absolvovat výslech v českém jazyce (ovládal jej pouze částečně), veškerá komunikace probíhala německy.

Při vyšetřování se Frank opakovaně pokoušel bagatelizovat svůj význam v okupační mašinerii a svalit vinu na své nadřízené, jmenovitě Hitlera a říšské protektory. Vedle toho se stále odvolával na fakt, že pouze plnil rozkazy. Dle dochovaných svědectví vystupoval při výsleších jako bolestín, a dokonce sepsal ponížený prosebný dopis ministru spravedlnosti, ve kterém doslova žadonil o milost: „Já, poražený, vyprošuji si velkomyslnost a velkorysost vítěze. (…) Nechci nic jiného, než abych směl někde prostě, skromně a pokorně a vzdálen vší politiky pro svoji rodinu žít a pracovat…“

Plnil jsem jen rozkazy

Ostře sledovaný proces začal v pátek 22. března 1946 na krajském trestním soudu v Praze na Pankráci. Dostavili se zahraniční žurnalisté, pro něž se průběh procesu překládal do angličtiny, ruštiny, francouzštiny a němčiny. Sluchátka obdržel kvůli překladu do němčiny i sám Frank. Mimořádnému lidovému soudu předsedal dr. Vladimír Kozák, veřejným žalobcem (prokurátorem) se stal dr. Jaromír Drábek a obhajobu K. H. Franka dostal ex offo přidělenou dr. Kamill Ressler.

Po zahájení veřejného ústního přelíčení proti K. H. Frankovi proběhla identifikace a následující tři dny prokurátor četl obžalobu, jež měla 150 stran a 204 přílohy. Frank, který měl na sobě během zahájení procesu německou vojenskou blůzu bez epolet a v rukou žmoulal čepici, se údajně v počátku ironicky usmíval. Bývalý karlovarský knihkupec čelil obžalobě z řady zločinů definovaných na základě takzvaného Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z roku 1945.

Dokončení: Proces s K. H. Frankem: Konec krvavého psa, který nechal vyhladit Lidice

Od samého začátku nikdo nepochyboval, že Frankovi hrozí horní hranice trestu, kterou představoval „za okolností zvláště přitěžujících“ těžký žalář od 20 let až na doživotí, nebo smrt. Za vinu se mu kladlo mimo jiné, že „sám nebo v součinnosti s jinými způsobil v zájmu Německa ztrátu svobody většího počtu obyvatel, těžké ublížení na těle, přičemž takto postižen byl větší počet osob. Výkonem rozsudků z nařízení nebo správního rozhodnutí nebo jinak smrt obyvatelům republiky. Dále z úmyslů poškodit republiku: jí vydal v nebezpečí války nebo ozbrojeného napadení, vyzradil přímo i nepřímo cizí moci skutečnosti, jež vláda tají v důležitém zájmu republiky“. Po přečtení obžaloby se soudce zeptal: ‚Franku, cítíte se vinen?‘ a odpověď zněla: ‚Ne, cítím se jen spoluzodpovědný za plnění rozkazů.‘“

Aby si planeta udržela atmosféru, musí být splněno více podmínek. Tou první je samozřejmě hmotnost: Čím je těleso hmotnější, tím větší existuje pravděpodobnost, že k sobě gravitačně „přiváže“ nějaký plynný obal. Druhý faktor představuje složení atmosféry: Má-li sestávat převážně z lehkých prvků – například z vodíku či helia –, musí být hmotnost planety vyšší než v případě, že má jít o těžší prvky. 

Nesmíme zapomenout ani na vliv okolního prostředí. Mladé či naopak velmi hmotné stálice s mohutným hvězdným větrem vzdušné obaly planet nezadržitelně obrušují. Například řídká atmosféra Merkuru je se slunečním větrem v rovnováze: Mnoho částic je od planety odvanuto, jiné se však dočasně zachytí v jejím okolí, tudíž se chemické složení atmosféry od složení slunečního větru příliš neliší. Vlivu hvězdného větru se planeta může „bránit“, má-li silné magnetické pole, které jeho nabité částice odklání. Odborníci se proto domnívají, že právě kvůli vyhasnutí magnetismu přišel Mars o převážnou část své atmosféry, jež byla dřív zřejmě mnohem hustší než dnes. 

Pro úspěšné splnění mise je velmi přínosné znát přesnou polohu protivníků i vlastních vojáků. Jen tak se lze vyhnout zbytečným ztrátám. Vojákům US Army v tom teď bude pomáhat nový displej se systémem taktické rozšířené reality TAR (z anglického Tactical Augmented Reality).

TIP: Vize pěšáka budoucnosti: Jak bude v roce 2025 vypadat britský voják?

Displej TAR má rozměry 2,5 × 2,5 cm, je upevněný na helmě a zasahuje do zorného pole vojáka. Posílá mu mapy a informace o poloze cílů i kolegů, jejichž souřadnice odečítá ze systému GPS.

Skalní skupina Tre Cime di Lavaredo (doslova Tři věže Lavaredské) patří k nejoblíbenějším výletním cílům Dolomit. Nahrává tomu jak krásná krajina, tak hustá síť chat v těsném sousedství stejně jako několik okružních chodníků i zajištěných cest, nabízejících různorodé výhledy na tyto skalní obry. Na pár červencových dní se pro nás tato oblast stala fotografickým rájem.

Honba za světlem

Auto s námahou stoupá poslední metry po silnici, točící se v nekonečných zákrutách před parkovištěm u chaty (Riffugio) Auronzo. Noční cesta z České republiky se trochu protáhla, takže do cíle přijíždíme kolem třetí hodiny ranní. Venku ještě panuje tma, a tak pod jasnou oblohou obrysy okolních velikánů spíše jen tušíme. Konečně vrnění motoru utichá a my zavíráme oči. Odpočinek ale netrvá dlouho – přijeli jsme přeci právě kvůli okamžikům, kdy si první paprsky slunce razí cestu k zemskému povrchu.

TIP: Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

„Venku svítá, podívejte“, zazní po slabé hodince. Opravdu, z nebe již zmizely hvězdy a hory se pomalu zhmotňují. Jasná obloha slibuje dobré podmínky, takže okamžitě vylézáme z auta a horečně prohrabujeme kufr. Ve více jak dvou tisících metrech nad mořem je před úsvitem „lehce“ chladněji než u nás; v duchu si říkám, že sandálky a kraťasy nebyly pro horské ráno nejlepší volbou. Rozednívá se ale neuvěřitelně rychle, takže drobnosti jako oblečení a chlad musí jít stranou – hlavní je vybalit stativ, filtry, foťák a už se každý rozbíháme najít to své místo.

Drobné naschvály přírody

Po chvíli si vyhlížím ideální místo: v popředí fialově kvetoucí rostliny, v pozadí hora, do níž se opřou první ranní paprsky. „Už aby tady byly“, modlím se mezi jednotlivými dřepy ve snaze alespoň trochu se zahřát. Ale co to, mrak na východní straně obzoru, jediný na celé obloze, potvrzuje platnost Murphyho zákonů. Ladislav Kamarád, fenomenální český fotograf-krajinář, má pro něj speciální, stěží publikovatelné pojmenování „mrak k--vič“. Tento nebeský útvar se totiž vyznačuje tím, že ráno trůní na východě, aby se po jinak jasné obloze přesunul k večeru na západ a učinil tak ranní vstávání i večerní čekání na to nejlepší světlo zbytečným. Naštěstí se aspoň trochu fotografický bůh smiloval, a tak si posléze můžeme navzájem sdělit dojmy z prvních dolomitských vyhlídek.

Jen co trochu rozmrzneme, vycházíme na první část okruhu okolo tří věží. Červená značka vede po úbočí skalisek, míjí kapličku s výhledem do údolí (Vallone di) Lavaredo, chatu Lavaredo a stoupá do sedla (Forcella), které se jmenuje nečekaně také Lavaredo. Časným budíčkem jsme se vyhnuli obvyklým davům, korzujícím po této pohodlné cestě – holt fotografové mají denní režim trochu obrácený. Celý den je prakticky jen hledáním místa na večer a přemýšlením, odkud bude nejlepší výhled, jak půjde slunce, co bude nasvícené a co ve stínu…

Pozůstatky války a deštivé běsnění

Kousek za sedlem (2 454 m n. m.) se konečně otvírá typický pohled na Tre Cime. Skalní zuby, které do první světové války tvořily hranici mezi Rakouskem a Itálií, měří 2 999 (Cime Grande), 2 973 (Cime Ovest) a 2 857 (Cime Piccola) metrů. Poválečné uspořádání přiřklo celé území Itálii, avšak zůstaly zde početné německé menšiny i jména (po německy tedy Drei Zinnen). Slavné via ferraty, zajištěné cesty, umožňující i nehorolezcům vystoupat na některé z vrcholků, mají (jako ostatně spousta jiných věcí) svůj původ ve válečném běsnění, které se nevyhnulo ani zdejším horám. Tunely a žebříky usnadňovaly vojákům pohyb v těžkém terénu, dnes slouží bohulibějším účelům.

Pomalu se loudáme k chatě A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte), která je bohužel obsazená. Zbytku dne využíváme ke slezení pár ferrátek a vyhlížení místa k večernímu focení, ale počasí má na věc jiný názor. Od západu se ženou mraky a k autu dobíháme s prvními kapkami deště, které spolu s blesky protkávají oblohu. Vzhledem k obsazené chatě pod Tre Cime a vysokým cenám zbývajících dvou chat se ukládáme opět v autě a celou noc se v polospánku těšíme na ráno.

Okénka v mracích

Ve čtyři hodiny ráno obloha zase bledne, včerejší deštivé mraky jsou pryč. Se stativem vybíhám do sedla; rudé světlo vycházejícího slunce, klouzající po věžích Tre Cime, mě pohání k nečekaným výkonům. Taktak stíhám udělat pár panoramat, než malý mráček – kde jinde než na východě – zakrývá slunce.

Rozpačité podmínky panují i na vrcholu Monte Paterna (2 744 m n. m.), na který lezeme klasickou ferratou, ozvláštněnou zbytky sněhu. Chvílemi je kóta a kříž zahalena v mracích, ty se ale občas protrhnou a dírami probleskne hladina jezera Lago dei Piani, střecha chaty i samotné Tre Cime. Večer zase přichází bouřka, tu už ale sledujeme z chaty; výhled na Tre Cime přímo z postele je luxusní.

Pro ty, kdo také hledají

Třetí den ráno zvoní poslední budíček v nekřesťanskou hodinu a pohled na nebe je neradostný – zataženo, jen na východní straně (kupodivu) je zatím úzký proužek bez mraků, který slibuje aspoň malou naději. V šeru společné noclehárny, kde mimo nás ještě všichni spí, rychle balím stativ, foťák a ve svitu čelovky vyrážím na předem vyhlédnuté místo – plochý vrcholek Gran Sasso, zvedající se kousek nad chatou. Brzy začíná mrholit, ale spásný světlý pruh lemující obzor je stále na svém místě. Konečně se slunce dostává nad vrcholky skal a začíná neuvěřitelné divadlo a téměř fotografická extáze. Díky mrholení jsou paprsky slunce doslova vidět – nasvěcují panorama hor ostře kontrastující s jinak tmavým nebem. Za Tre Cime se dokonce dělá duha a v údolí hluboko pod nimi chladný vzduch vaří mlhu. Za pár okamžiků ale slunce mizí za mraky a kouzlo končí. Na pokoj se vracím už za obyčejného, šedivého a podmračeného dne. Osazenstvo chaty, vstávající ve chvíli, kdy my jdeme dospávat brzký budíček, vůbec netuší, o co přišlo.

O pár desítek hodin později už doma nedočkavě přetahuji snímky z karty do počítače a s radostí si můžu říct „ano, je to tam“. I Tre Cime ještě jsou tam a nějakou chvíli se ještě budou tyčit k obloze, než je pomalá eroze zarovná. Proto neváhejte a zkuste si tam taky najít ten svůj kousek čarujícího nebe.

Neztraťte se v Dolomitech

Doprava

Cesta autem trvá z České republiky zhruba 8–10 hodin – záleží na zvolené trase a hustotě provozu. Obvykle se jezdí přes Vídeň, Graz a Villach (pokud jste z Moravy) nebo Regensburg, Mnichov a Innsbruck (pokud jedete z Čech) směrem na horské středisko Cortina d´Ampezzo. Z Misuriny, ležící u stejnojmenného jezera, už stoupá silnice až k chatě Auronzo. Platí se mýtné (20 eur) a sklon dosahuje na některých místech až 16 %.

Ubytování

V okolí Tre Cime je spousta horských chat: Rifugio Auronzo na konci silnice a Rifugio A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte) patří italskému alpinistickému klubu, takže zde uplatníte ubytovací slevu na kartičku Alpenverein. Rifugio Lavaredo je soukromá chata a ceny tu jsou o poznání vyšší. O víkendech a v sezóně je dobré ubytování zamluvit, návštěvníků je tady obvykle spousta.

Výlety

V oblasti je několik klasických turistických cest, to hlavní jsou ale v Dolomitech zajištěné cesty – via ferraty. K jejich zdolání budete potřebovat patřičné vybavení, tedy sedák, prsní úvazek a jistící set, hodí se i rukavice a přilba.

Kvalitní běžecké boty, kompresní ponožky, oblečení z rychleschnoucích funkčních materiálů a energetické nápoje – to je dnes nepostradatelná výbava moderních vytrvalostních běžců. Když se na konci dubna postavila na start ultramaratonského závodu v mexickém Puebla dvaadvacetiletá pasačka ovcí María Lorena Ramírez, nic z toho na sobě neměla.

Na padesátikilometrovou trať se María vydala v dlouhé sukni, bavlněném tričku a sandálech vyrobených z recyklovaných pneumatik. Kolem krku si uvázala šátek a do ruky vzala láhev obyčejné vody. Přesto závod vyhrála a získala odměnu ve výši 6 000 pesos (zhruba 7 700 korun).

Ti, co chodí dobře

Pasačka María nemá za sebou žádnou běžeckou průpravu, nepočítáme-li každodenní péči o stádo. Denně prý María se svými ovečkami ujde 10 až 15 kilometrů. Letošní vítězný závod ale nebyl její první zkušeností s vytrvalostními závody. V loňském roce María zvládla dvojnásobnou trať v legendárním závodě Ultra Caballo Blanco a doběhla zde druhá.

TIP: Devítiletá holčička absolvovala zničující závod amerických mariňáků

Tajemství zdatné běžkyně ukrývá její původ. María je příslušnicí indiánského kmene Tarahumarů, kteří jsou považováni za nejlepší terénní běžce na dlouhé tratě na světě. Horští indiáni Tarahumara žijí v pohoří Sierra Madre Occidental. Sami si říkají Rarámuri, volně přeloženo jako „běžící lidé“, „bosí běžci“, „rychlé nohy“ nebo „ti, co chodí dobře“.

Neuvěřitelná tělesná a duševní kondice Tarahumarů je dlouhodobě předmětem zájmu mnoha badatelů. Odborníci se přiklánějí k názoru, že hlavní podíl na jejich výjimečné kondici má život ve vysokohorském prostředí, zdravá strava a obecně zdravý životní styl. Výskyt nemocí se u Tarahumarů blíží nule téměř v každé kategorii, včetně cukrovky, cévních onemocnění či karcinomu.

Ve všech historických epochách se ženy bránily nechtěnému otěhotnění. Potraty byly jistou náhražkou za neexistující či nefunkční kontracepci, často posledním a zoufalým východiskem z nouze. Významný mezník ve vnímání interrupce představovalo období oficiálního přijetí křesťanství, které s sebou neslo závazné etické normy, mimo jiné odsuzující umělé vyhnání plodu. Potraty byly již ve středověku označovány za „nejhorší zločin ze všech zločinů“.

Hovoří zákon

Vyvoláním potratu riskovala žena vždy život. Buď mohla podlehnout následkům neodborného zákroku, nebo ruce kata. Tresty se pohybovaly od zahrabání zaživa a probití srdce kůlem po milosrdnější stětí mečem.

Propadnutí hrdlem za tento čin uvádí například Koldínova městská práva z roku 1579. Překvapivě se zde z hlediska sankcí nedělá rozdíl mezi pokusem o vyhnání plodu, úspěšným potratem a infanticidou, tedy vraždou novorozence: „Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání, aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví. Táž, kteréž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.“ 

Trest a odpuštění

Stejně jako nebyl jednotný názor na oduševnění plodu, nebylo jednotné ani uplatňování zákonných norem postihujících potrat. Bylo běžné, že se na jednom panství trestalo i za nedostatečně prokázanou infanticidu nebo za pouhý pokus o potrat zahrabáním zaživa a probitím klínem. Jinde byla vrchnost mírnější, o čemž svědčí zápis z roku 1599 ze smolné knihy města Rokycan: 

„Káča cikánka, sauce ptána, poněvadž těhotná byla a koření sobě vařila a již že se plodu žádného v ní nenachází, kam by to ze sebe poděla? Oznámila, že se jí v tom křivda činí a v svém panenství i poctivosti zůstává. [...]. A koření, to že sobě pro zuby světlé nosila [...]. A když posláno bylo pro bábu, ohledali jí. An z ní mléko teklo, zase jí předkládáno, a vždy pravila, že neví, kde by se jí to vzalo, že se Pána Boha dokládá.“ Verdikt zněl přes zjevnou vinu poměrně mírně: „Jest metlami z města vymrskána a na věčnost od města vypovědína.“

Co na to autority?

Na rozdíl od středověku připouštěla novověká legislativa polehčující okolnosti. Ty vyplývaly z neúčinnosti prostředku, který měl potrat vyvolat, z absence zlého úmyslu nebo z nevědomosti provinilé. V takovém případě byla nešťastnice podrobena pouze tělesnému trestu a pokání.

Svoji roli hrál i stupeň zralosti plodu. Jestliže šlo o plod, který ještě „neměl duši“ jednalo se taktéž o polehčující okolnost. Ačkoliv jednotný úzus neexistoval, většina teologů a lékařů se shodovala, že k „oduševnění plodu“ dochází mezi třicátým pátým a čtyřicátým pátým dnem od početí. Za méně závažné se považovalo také usmrcení deformovaného plodu.

Před inkviziční soud byli předvedeni dva muži, na něž bylo uvaleno obvinění z čarodějnictví a kanibalismu. Na celém případu by nebylo zas až tolik neobvyklého, čarodějníci byli po celé Evropě potíráni už několik set let. Zvláštní příchuť však aféře dodávaly vlastní výpovědi obžalovaných: vše se prý dělo ve stavu, kdy se proměňovali ve vlky.

Místo činu: Besançon