Chuti mléka Bas de Groot propadl, po návštěvě přírodní mléčné farmy. Silná a mnohavrstvá chuť nápoje mu natolik učarovala, že se rozhodl zjistit, jak chutná mléko v dalších koutech světa.

Své cesty za chutí mléka začal v domovském Nizozemsku. V průběhu několika měsíců postupně navštívil desítky rodinných farem i velkých podniků. Dnes Bas cestuje po celém světě. Na rozdíl od svých vinařských kolegů ještě neumí podle chuti poznat, z jaké oblasti konkrétní mléko pochází. Na základě chuti a svých zkušeností ale radí farmářům, jak vyrábět kvalitnější chutnější mléko.

Kvalitní mléko je pochoutka

„Na mléku je okamžitě poznat, čím se krávy živí. Krávy krmené trávou produkují jiné mléko než ty, které dostávají například kukuřici. Některé mléko je tučnější, jiné spíše ovocnější, kukuřice zase dodává mléku plnější chuť a někdy i hořkost,“ popisuje své sommelierské zážitky Bas de Groot.

TIP: Povoláním degustátor: Práce snů, nebo tvrdá řehole

Kromě stravy ovlivňuje výslednou chuť i zpracování mléka. Pasterizace a homogenizace podle holandského degustátora negativně ovlivňují výslednou chuť. Či spíše jeho nechuť. „Mléka prodávaná v supermarketech chutnají jedno jako druhé. Jsou chuťově neutrální a zcela nevýrazná,“ postěžuje si Bas. 

„Jsem blázen do mléka, denně ho vypiju asi čtyři litry,“ říká o své posedlosti sommelier. Kromě cestování pořádá Bas de Groot ochutnávky pro veřejnost. „Snažím se lidem ukázat, že kvalitní mléko je opravdová pochoutka.“ 

Barbora Novotná, později provdaná jako Němcová, se měla údajně narodit 4. února 1820 ve Vídni teprve čtrnáctileté Janě Barboře Terezii Novotné. Ta byla zaměstnána jako služka ve vinárně své tety Barbory, kde se seznámila s panským kočím Johannem Panklem, který byl Barbořiným otcem. Nakonec ale vyšla najevo záměna jmen dvou sester a z nezletilé čtrnáctileté matky byla najednou jednadvacetiletá dívka.

Počátek nesrovnalostí

„7. srpna Léta Páně 1820 měli v České Skalici svatbu Johann Pankel z Gainfarnu u Vídně, katolík, 26 let starý, a Terezie Novotná, narozená v Kladsku, katolička, dvacet jeden rok stará, svobodná,“ říká svatební záznam. V pracovní smlouvě, která byla uzavřena mezi náchodským panským úřadem a Terezií, datované 3. července 1820 (tedy měsíc před svatbou Panklových), se o Terezce mluví už jako o Panklově ženě.

„Žena kočího Johanna Pankla zůstane nadále pod dohledem správcové v Ratibořicích jako panská pradlena. Jako roční mzda bude jí a jedné jí povolení služebné od prvního dne měsíce předepsáno: na penězích 100 zlatých, dále na pšenici, na žitě, ječmeni, soli, řepě, bramborách, tvrdém dřevě, měkkém dřevě, černém uhlí, bude prát prádlo zámeckých hostů za úhradu a že roční vyrovnání bude provedeno v penězích.“ Že by se tedy Tereza s Janem vzali už předtím a proběhla tak tajná svatba, o které ve svých dílech psala Božena Němcová?

A to není samozřejmě jediná nesrovnalost. Těch se v životě Boženy Němcové objevuje celá řada. Vše začíná už jejím narozením. Matriční záznam z fary kostela Nejsvětější Trojice ve Vídni udává datum křtu 5. února 1820. Páter Herrman Praxmarer do matričního záznamu dále uvedl bydliště matky „Alservorstadt číslo 206“, křestní jméno dítěte „Barbara“, vyznání „katolické“, pohlaví u manželských dětí „proškrtnuto“, pohlaví „ženské“, jméno otce „nevyplněno“, jméno matky „Theresia, des Georg Nowotny Tochter,“ jméno kmotry „Barbara Hauptmann, bürgerliche Gastgeberin“. Do rubriky určené pro poznámky uvedl Praxmarer jméno porodní báby „Regina Gutmann. Číslo 209, na faře“.

Rok sem rok tam

Skutečně závažných otázek kolem data narození Barbory Panklové je víc. Objevily se při Barunčině nástupu do školy, při příchodu na zámek ve Chvalkovicích, během dospívání, i při svatbě. Božena Němcová, jak dokazují přímé i nepřímé důkazy, byla ve skutečnosti o několik let starší, než o ní tvrdí zápis ve vídeňské matrice. Na začátku léta 1820 přijela vévodkyně Kateřina Vilemína Bedřiška Zaháňská spolu se svým manželem Karlem Rudolfem hrabětem Schulenburgem do Ratibořic. V jejich doprovodu byl i štolba Johann Pankel a Terezie Novotná s dcerou Barborou. Po jejich svatbě v České Skalici Johann Pankel dítě legitimoval a dal mu i své jméno. Od srpna 1820 se už Barbora nejmenuje Novotná, ale Panklová.

Jinde Němcová uvádí: „Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude se školou. U nás školy nebylo, a děti musely chodit na učení do města, hodinu cesty vzdáleného.“ Tedy šest a nikoli čtyři. Dětí z Ratibořic nedocházelo do školy v České Skalici mnoho. Někteří rodiče se zdráhali posílat do školy za tak obtížných podmínek svoje děti, kterým bylo šest nebo sedm let. Proč by tedy maminka Panklová posílala do školy v České Skalici čtyřletou Barunku, když tam jiní rodiče neposílali svoje sedmileté nebo osmileté děti? 

Buďto tedy Terezie Panklová věděla, že děvčátko přišlo na svět v zimě roku 1820 a dala ho předčasně do školy ve věku čtyř let a sedmi měsíců, a pan učitel – aby Barborku vůbec zapsal, posunul její narození o několik let zpátky. Anebo datum ve školní knize odpovídá skutečnosti a Barunka se opravdu narodila dřív než v roce 1820. Ve školní matrice při farní škole v České Skalici se roku 1824 u jména Barbara Pankel nachází poznámka, že už v první třídě trochu psala a slabikovala. Jako čtyřletá by musela být patrně geniální. Dále se tam píše, že započala školní docházku roku 1824 a v té době jí bylo šest let. Tomu by potom odpovídal rok narození 1818.

Ve třech případech je však zapsán jiný rok. V letech 1830 až 1833 chodila Barbora Panklová na opakovací hodiny z Chvalkovic do České Skalice, a tehdy je poznamenáno jako datum narození podle matriky rok 1817. V ročníku 1830 až 1831 jí bylo třináct, v dalším roce čtrnáct a v roce 1832 patnáct. Příjmení jí zkomolili na Bankel namísto Pankel, ale rok narození zůstal vždy stejný: 1817. Na matričním záznamu Barbory Panklové je pozoruhodné, že nikdy nebyl doplněn den ani měsíc jejího narození. Tato rubrika zůstala vždycky prázdná. Proč? Nedokázala snad Terezie Panklová tyto údaje přesně uvést? Vlastní matka a u prvorozeného dítěte?

Milující matka?

Obraz maminky Terezie je podivný. Prý ji neměla ráda, bila ji, trestala a nutila ji trestající ruku líbat. „Matka byla přísná, k nám dětem málomluvná.“ Tohle je svědectví samotné Boženy Němcové. Velmi vzácné, protože spisovatelka se o své matce zmiňovala zřídka. „Vždycky mi všecko zhurta poroučela a za všecko hned trestala, a za trest jsem ji měla vždy odprositi a poděkovat za ten trest. To bylo pro mne něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla ... Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás a já bych proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým okem podíval a řekl: Jdi, Běto, učiň tak a tak!“ 

Ty dvě se prostě neměly rády. „Barunka zůstávala vůči matce vzdorná, nic jí nesvedla po vůli a rozčilovala ji stále v kuchyni i v pokoji svou nepoddajností. Barunka jí doma jen překážela, a tak se rozhodla dát ji, když v červenci roku 1830 přestala chodit do školy, z domu.“ Proč ale? Jestliže se matka chová ke svému dítěti tak, jak se chovala Terezie k Barunce, tak se takovému vztahu neříká „mateřský,“ ale „macešský.“

Z domova

Když bylo Barunce třináct let, ukončila triviální školu v České Skalici. Bylo to roku 1830. V rodném listě, který jí nechali Panklovi vystavit v roce 1831, byl však jako rok narození uveden leto­počet 1820, podle kterého ji bylo jen deset let. Kvůli neshodám s matkou musela krátce poté odejít do Chvalkovic. Ona sama napsala: „Nebylo mi ještě zcela třináct let, přišla jsem do Chvalkovic, městyse to as hodinu cesty od domova, k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učiteli, abych se učila fortepianu a němčině.“ 

Pan obroční na chvalkovickém zámku, u kterého Barunka Panklová strávila tři léta svého života, se jmenoval Augustin Hoch. Velice oceňoval její nadání a také to, že svou inteligencí převyšovala i jeho vlastní děti. Vynikala, a dost výrazně, i nad nejstarším Vilémem, který měl být o tři roky starší než ona, a kterého tehdy otec připravoval pro vstup na techniku. Betty se opravdu nechovala jako desetileté dítě, ale jako mladá dívka. Například její zájem o praktikanta chvalkovického zámku Leopolda Weisfloga nebyl zájmem dítěte.

„Byl to pěkný blondýn, silného těla, ale v tváři žádný výraz: mladý, ještě neokřesaný hoch, dobrý, ale hloupý. Byli jsme spolu dobří přátelé, avšak když se pravilo, že je do mne zamilován, tu jsem se rozmrzela a bylo po kamarádství.“ Sedmnáctiletý praktikant by se těžko sblížil s desetiletou dívenkou. Betty ale v té době nemohlo být deset ani třináct let. Během jejího pobytu ve Chvalkovicích jí bylo šestnáct nebo sedmnáct let a stala se muži obletovanou mladou dívkou. 

Humidor, tedy speciální box na doutníky plný luxusního kuřiva, může stát i desetitisíce. Je nejenom symbolem bohatství, ale i trpělivosti. Zrod doutníku totiž trvá několik let. 

Doutník je složen ze tří druhů tabákových listů – ligero, seco a volado. Ligero jsou nejkvalitnější. Na tabákové rostlině byste je našli zcela nahoře. Jsou tak nejblíže slunci, a proto jsou chuťově i aromaticky velmi výrazné. Listy ze středu tabákové rostliny se nazývají seco – jsou světlejší a jemnější. Tyto listy zrají dva roky. Jako vnější vrstva náplně doutníku se používají listy, které byste na rostlině našli u kořene. Říká se jim volado, dobře hoří a zrají jeden rok. Z jedné tabákové rostliny se přitom sklidí asi jen šestnáct nebo sedmnáct listů za sezónu, které se dají k výrobě doutníků použít. Není však možné trhat je souběžně. Jedním z největších umění je právě odhadnout, kdy je možné ten který list utrhnout, aniž by to rostlinu zahubilo.

Sauna a sedm barev

Listy se suší nejprve volně rozprostřené na speciální látce. Další sušení probíhá v takzvané tabákové sauně, kde se snoubí síla slunečních paprsků, světla, ale také dřeva, z nějž je sauna postavena. K těm nejkvalitnějším patří sušárny z cedrového dřeva. Právě toto dřevo dodává tabáku charakteristickou vůni a vlhkost.

Po pětačtyřiceti až šedesáti dnech sušení a fermentace putuje tabák na dva až tři roky do dozrávárny. Pak je nutné vyschlé listy přebrat. Třídí se, zbavují se ztvrdlých stonků a znovu se suší. Klidně opět dva či tři roky. To už je jasné, které listy budou tvořit náplň doutníku a které se stanou jeho krycím listem. Právě podle krycího listu rozlišují doutníkáři sedm barev doutníku (a také dalších šedesát odstínů), krycí list ovlivňuje chuť. Platí pravidlo (i když ne vždy), že čím je doutník světlejší, tím je jeho chuť slabší, takže pokud začínáte, nekupujte si hned značky Maduro nebo Oscuro, tedy nejtmavší typy doutníků.

Kromě barvy je u doutníku důležitá také velikost. Ta se obvykle měří v palcích. Na papírovém prstýnku, který doutník obepíná, je uvedena nejenom jeho délka, ale i průměr. A zase platí přímá úměra – čím je doutník tlustší, tím bude jemnější. A čím je delší, tím chladnější kouř budete cítit. 

Podstatný je také tvar doutníku. Znalci je rozdělují na parejos, tedy rovné doutníky, a figurados, čili doutníky nepravidelné, obvykle rozšířené nebo vyboulené. Jejich chuť se v průběhu kouření mění. Nejmenší doutníky měří devět centimetrů a mají průměr devět milimetrů, to jsou takzvané mini doutníky. Největší doutníky typu corona či právě churchill mají i osmnáct centimetrů a dvacetimilimetrovou tloušťku.

Nešlukovat, jen převalovat

To však zdaleka není všechno. Dalším velmi podstatným kritériem pro výběr toho správného doutníku je vlhkost. Doutníky s dlouhou náplní, takzvané longfiller, jsou vlhké a ručně vyráběné. Naproti tomu strojově vyráběné doutníky s krátkou náplní sekaných tabákových listů – shortfiller – jsou suché. Vlhké doutníky nemívají odříznutou špičku, proto je nutné to před kouřením udělat. Právě na ně se používá takzvaný humidor, tedy krabice, která zajistí, že doutník bude uschován v té správné vlhkosti.

Existuje však i několik dobrých rad pro kouření samo. Kouř z doutníku se nikdy nešlukuje, vždycky se jen válí na jazyku a vychutnává se. Nikdy se také doutník nesmí típnout do popelníku, jen se nechá klidně dohořet. Doutník se kouří do dvou třetin, dále se totiž usazuje takzvaná močka.

Nejdražší? Máčené v koňaku

Po převzetí moci na Kubě Fidelem Castrem v roce 1959 se o trh s vyhlášenými kubánskými doutníky začal starat monopol Cubatabaco. Ten vyrábí dvaadvacet značek a ročně vyváží až osmdesát milionů kusů doutníků. Na Kubě se opravdu vyrábějí ty nejlepší doutníky na světě, kvalitní tabák však pochází i z Jamajky, Mexika, Brazílie, Kamerunu nebo Dominikánské republiky.

Asi nejluxusnějšími doutníky jsou ty se značkou His Majesty’s Reserve. Nejenom že jsou motané z nejkvalitnějšího tabáku starého osmnáct let, ale jsou také namáčeny do luxusního koňaku Louis XIII de Rémy Martin (běžná „sedmička“ vás vyjde i na osm tisíc dolarů)! Pokud byste ale rádi vlastnili humidor napěchovaný dvaceti těmito luxusními kousky, připravte si patnáct tisíc dolarů!

Velmi drahé doutníky vyrábí i Cohiba pod označením Behike. Není však možné je koupit jednotlivě, ale jenom ve speciálním humidoru, kde je poskládaných čtyřicet kusů doutníků. Jeden humidor stojí 18 860 dolarů, tedy necelých čtyři sta tisíc. Cohiba takové doutníky nepouští do volného prodeje, všechny si je objednávají už předem světoví manažeři a boháči. Kromě těch amerických. Už padesát let totiž ve Spojených státech platí embargo na dovoz kubánských doutníků.

Současná léčba dokáže množení viru HIV v těle zastavit, prodloužit život pacienta o desítky let a snížit riziko přenosu na další osoby. Neumí však lidské tělo zbavit zákeřného viru úplně. Některým virovým částicím se daří zabudovat svůj genetický materiál do nakažené buňky imunitního systému v latentní, tedy spící podobě. Když se pak buňka hostící spící virus setká s jiným mikrobiálním vetřelcem a pustí se s ním do boje, virus se probudí a začne se znovu množit.

Pro HIV pozitivního člověka tak může mít i banální onemocnění fatální následky. Pacient je sice takřka bez příznaků, stále však nad ním visí hrozba propuknutí nemoci AIDS. Podmínkou úplného vyléčení je tedy najít a zlikvidovat všechny nakažené buňky.

Vylákat a zničit

Ačkoli je jich jen zlomek z celkového množství buněk imunitního systému, jedná se o nesmírně náročný úkol. Virus skrytý v buňkách je totiž neviditelný nejen pro naši imunitu, ale i pro současná léčiva. Vědci proto v posledních letech pracují na metodě „vylákat a zničit“ – snaží se dostat virus ven z úkrytu a rychle jej zlikvidovat. Úspěchy metody jsou zatím nejisté. V každém případě by bylo dobré vědět, kde se vlastně virus v těle skrývá.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

A právě zde by mohla pomoci nová studie týmu francouzských lékařů vedených Monsefem Benkiranem a Jeanem Levievrem: Vědci zjistili, že zhruba polovinu nakažených buněk lze odhalit díky přítomnosti specifických bílkovin na jejich povrchu. Objev má velký význam – dosud odborníci ani netušili, že taková „značka“ vůbec existuje. Sice s její pomocí nelze nalézt všechny napadené buňky a navíc výzkum probíhal pouze na buňkách imunitního systému odebraných z krve, takže není jisté, zda budou stejně označeny i buňky z jiných částí těla, je to však jiskřička naděje, že se vědcům podaří najít další poznávací znamení a postupně tak odhalit všechny úkryty viru HIV v těle. 

Společnost World View z Arizony míří do stratosféry. Chtějí provozovat solární energií poháněné balony, které by vyletěly do výšky okolo 46 kilometrů s komerčním nákladem a zůstaly tam po celé týdny, případně i měsíce. Kromě toho firma připravuje také balonový systém Voyager, se kterým mají movití pasažéři cestovat na několikahodinné výlety až do výšek kolem 32 kilometrů.

Letos 21. června hodlá firma vypustit revoluční modul Stratollite na heliovém balonu, který bude mít na palubě slavného pasažéra. Není to odvážný zkušební pilot, ale Zinger, tedy kuřecí sendvič od KFC.

Vesmírný Zinger

Pro lidi z World View je cesta vesmírného sendviče především legrace, jde ale rovněž o zajímavou formu reklamy a pochopitelně i zdroj financí. Kdo by si nekoupil vesmírný Zinger?

TIP: Světové prvenství: Španělé vypustili vesmírnou raketu pomocí balónu

Po Zingeru by ještě letos měli následovat pasažéři, kteří chtějí vidět vesmír zblízka. Konkrétní datum startu ještě stanoveno nebylo, ale na lety systému Voyager se již prodávají lístky. Jeden přijde na 75 tisíc dolarů (tedy přibližně 1 750 000 Kč).

Běžně tvoří zvířecí druhy samci a samice. Jednomu druhu amerických axolotlů (rod Ambystoma) z příbuzenstva mloků to ale asi zapomněli říct. Tito obojživelníci totiž žijí jenom jako samice. Přesto se ale rozmnožují, podobně jako ostatní mloci. Jak to mohou zvládnout?

Zmíněné samice jsou totiž zlodějkami spermií. Páří se se samci celkem tří dalších druhů axolotlů – axolotla modroskvrnného, drobnoústého a tygrovaného. A vypůjčí si od nich spermie. Po spáření proběhnou složité genetické procesy, jejichž výsledkem jsou opět samice zlodějského druhu axolotlů.

TIP: Samci rosniček nakažení zákeřnou houbovou chorobou mají sexy hlasy

Chování těchto axolotlů možná vypadá zvláštně, ale ve skutečnosti v přírodě není až tak výjimečné. Podobně zlodějským druhem je například skokan zelený, který žije i v České republice.

Ve všech teplých mořích blednou a masově hynou korálové útesy. Odborníci se s tím snaží něco dělat - z potopených lodí, letadel či kontejnerů se snaží budovat umělé útesy a vysazovat umělé řasy.

Britští a italští vědci nyní vytvořili gumové řasy, které napodobují červené řasy, neboli ruduchy, tvořící významnou součást korálových útesů. Velkou výhodou umělých řas je, že jim nevadí kyselejší oceán ani vyšší teploty. Umístili je u již existujících útesů, které se nacházejí u pobřeží severozápadní Itálie.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Po 30 dnech se na těchto umělých řasách z netoxických materiálů objevily nárosty bakterií, které jsou prvním známkou kolonizace mořskými organismy. Pokud se umělé řasy dlouhodobě osvědčí, mohli bychom s nimi obnovovat mrtvé korálové útesy.

Rok 1917 se v Rusku nesl ve znamení revolucí. Ta první, únorová, svrhla cara a nahradila jej prozatímní vládou, která měla zemi dovést až k demokratickým volbám. Nový režim se rozhodl převzít závazky carského Ruska a pokračovat ve válce po boku dohodových mocností. Komplikovanou hospodářsko-politickou situaci v zemi však nadále umocňovala skutečnost, že většina problémů z dob monarchie přetrvala. Představitelé prozatímní vlády se navíc museli o moc dělit s tzv. sověty, samosprávnými radami vznikajícími v továrnách i vojsku.

Také situace na frontě spěla do fatální krize; morálka upadala, vojáci odmítali plnit příkazy svých důstojníků (mnohde je dokonce zlynčovali), vytvářeli si vlastní sověty, případně rovnou vyráželi vstříc vytouženému domovu. Letní Kerenského ofenziva (pojmenovaná po novém ministru války) probíhající od 1. července 1917 skončila už po čtrnácti dnech krachem. Poté přišel 18. července nepřátelský protiútok, který zatlačil Rusy hluboko do vlastního zázemí. Pozice prozatímní vlády (v průběhu roku se jich vystřídalo několik) se tak stávala stále vratší. Když ji v říjnu 1917 svrhl bolševický převrat, drtivá většina Rusů ji příliš nelitovala.

Chceme mír!

Jedním z prvních dekretů vydaných novou bolševickou vládou po vlastním uchopení moci v Rusku se stal Dekret o míru, ve kterém Vladimir Iljič Lenin vyzýval válčící strany k okamžitému uzavření míru „bez anexí a kontribucí“. Tedy bez územních nároků a finančních kompenzací. Jakkoli měl dokument spíše propagandistický charakter, byli si bolševičtí vůdci vědomi neschopnosti vlastní země pokračovat v boji proti ústředním mocnostem.

Jak situace na frontě, tak vnitřní situace v Rusku zůstávaly více než napjaté a nová vláda potřebovala čas na konsolidaci vlastních sil. Představa uzavření míru bez toho, aby se Rusko muselo vzdát některého ze svých území, však zněla v uších domácích politiků pochopitelně velmi lákavě. Již v listopadu 1917 tak Rusko uzavřelo s Německem příměří – vyjednávání o míru v Brestu Litevském mohla začít.

Jaké však bylo překvapení ruské delegace, když jí němečtí vyjednavači sdělili své „drzé“ požadavky – bývalé carské impérium přijde o Pobaltí, Polsko a Finsko. Později se objevil také požadavek demobilizace ohromné armády. Císařští vyjednavači přitom argumentovali chytrými tezemi – odstupovaná území nepatřila k etnicky ruským regionům. Nejednalo se tedy v žádném případě o anexi, ale o naplnění myšlenky na právo sebeurčení národů dle Wilsonova programu, v tomto bodě propagovaném samotným Leninem.

Hra o čas

Tváří v tvář tvrdým požadavkům se ruská delegace, v jejímž čele stanul jeden z otců revoluce Lev Davidovič Trockij (1879–1940), rozhodla změnit taktiku. V souladu s bolševickým předpokladem šíření revolučního požáru do celého světa se rozhodla rozhovory co nejvíce protahovat. Doufala přitom ve šťastný osud; předpokládaný občanský neklid měl totiž dle bolševických úvah brzy zachvátit samotné skomírající Německo, případně mělo dojít k válečné porážce ústředních mocností.

Ideálně měl „světový pokrok“ namíchat kombinaci obojího. Co z toho plynulo? Až by se ve vilémovské říši dostali k moci komunisté, byla by dohoda pro soudruhy obou stran jasnou věcí. Bolševičtí delegáti proto vznášeli četné námitky, vysvětlovali a vytáčeli se – nastal boj o čas. Ruští vojáci se na frontě zatím začali bratřit s německými bojovníky, přičemž mnozí neopomněli agitovat pro socialistickou revoluci. Je třeba dodat, že bolševická propaganda nalezla v německých jednotkách jistou odezvu, což prokázaly poválečné revoluční události v Berlíně, Mnichově a dalších německých městech.

Ostatně tento strach z komunismu, jehož kořeny můžeme hledat právě zde, později přispěl k nástupu nacistů k moci. Není proto divu, že v nervózní atmosféře došla delegaci ústředních mocností brzy trpělivost a Trockij dostal 7. ledna 1918 tvrdé ultimátum – Němci a jejich spojenci teď vyhrožovali slabé velmoci novou ofenzivou, tedy pokud rychle neučiní požadované ústupky.

Mír, nebo revoluční válka?

V otázce dalšího postupu došlo mezi bolševickými předáky k tvrdým sporům, které vyvrcholily na III. sjezdu sovětů 8. ledna 1918. Zatímco Lenin radil přijmout mír za každou cenu, Lev Trockij, podpořený většinou delegátů v čele s Nikolajem Bucharinem a Karlem Radkem, prosazoval taktiku „ani válka, ani mír“, jež měla znamenat odchod ruských vojáků z fronty pod heslem „ať si Němci dělají, co chtějí“.

Mírně naivní delegáti kalkulovali s tím, že německé velení tento postup zaskočí a unavení a znechucení vojáci nebudou ochotni postupovat do nebráněného se území. V případě, že by nastíněná strategie selhala a Němci táhli dál do vnitrozemí, navrhoval Trockij „revoluční válku“ po vzoru bojů revoluční Francie z let 1789–1802, do které by se jistě zapojily i široké masy obyvatelstva. I když Lenin považoval takový postup za holé šílenství, ostatní delegáti jej přehlasovali.

Trockij pak 16. února oznámil překvapeným vyjednavačům ústředních mocností, že Rusko vystupuje z války, a poté jednací místnost bez dalšího vysvětlování opustil. Prvotní šok ale v mžiku pominul a reakce Německa a jeho spojenců na sebe nedala dlouho čekat. Záhy došlo na ukončení příměří a německé jednotky takřka bez odporu postupovaly do nitra Rusi. Až na sporadický odpor lokálních domobranců jim přitom nestál nikdo v cestě. Naopak, leckde je dokonce obyvatelé vítali jako sílu, která konečně nastolí pořádek.

Většina Rusů však přistupovala k problému s typickou lhostejností a fatalismem. Ohrožení Petrohradu pak donutilo bolševickou vládu přesídlit do srdce země, do Moskvy. Situace se stala kritickou a ústřední výbor komunistické strany opět ovládly hádky. Lenin apeloval na přijetí podmínek míru i přesto, že ústřední mocnosti opět přitvrdily a k požadovaným územím přidaly Ukrajinu, na části jejíhož území se tou dobou již rodila samostatná republika. „Tyto podmínky je nutno podepsat. Pokud je nepodepíšete, podepíšete rozsudek smrti nad sovětskou mocí do tří týdnů.“

Leninova výmluvnost i hrozba vlastní demise pak spolu s postupem německých formací delegáty tentokrát přesvědčily.

Pokračování: Brestlitevský mír 1918 (2): Hanebná mírová smlouva

Je tráva na druhém břehu tráva zelenější a elektřina levnější? Krásu trávníku statistici z Eurostatu mezi evropskými zeměmi zatím nesrovnávají, ale výši plateb domácností za energie shromažďují každý rok. Co vyplývá z loňských dat?

Češi odebírali 12. nejdražší proud z 36 zemí

Aby jeden statistik nemluvil o koze a druhý o voze, mezinárodní ceny elektřiny se nepočítají v eurech, librách ani zlotých, ale v jednotkách standardu kupní síly (PPS, Power purchasing standard). Stírají se tak rozdíly v národních měnách. Za jedno euro vám může v Berlíně svítit žárovka třeba měsíc, v Norsku klidně půl roku. Když ale utratíte 1 PPS, mělo by světlo v kuchyni vydržet stejně dlouho, ať už osvětluje na talíři lososa nebo klobásu. Jinými slovy, za stejný počet PPS byste v každé zemi měli nakoupit stejné množství zboží a služeb.

Středně velká evropská domácnost, kde žijí 3 až 4 osoby, zaplatila ze odběr elektřiny průměrně necelých 200 PPS. Největší díru do peněženky vypálily hladové zásuvky v portugalských (298 PPS) a německých rodinách (288 PPS). V českých luzích a hájích rozváděly elektrické dráty 12. nejdražší proud ze vzorku 36 zemí. Jak ušetřit na elektřině zas tolik nemuselo trápit skandinávské národy. Laciný proud získávají hlavně díky vodním elektrárnám a geotermálním zdrojům energie.

Cena elektřiny pro střední evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Při nízké spotřebě patří česká elektřina k těm nejdražším

Jiný obrázek dostaneme, pokud navštívíme evropské jednočlenné domácnosti nebo šetřivé páry. Při menší spotřebě narůstá význam fixních měsíčních poplatků za jistič nebo distribuci. V české kotlině proto cena elektřiny v evropském srovnání raketově vystřelí vzhůru.

Pokud tedy bydlíte sami nebo s partnerem, ani se vám nedivíme, že hlídáte jako ostříži, jakou spotřebu mají vaše spotřebiče, protože odebíráte 4. nejdražší elektrickou energii v Evropě. Pokud se neplánujete za levnými energiemi odstěhovat do Osla nebo Reykjavíku, nezbývá vám, než se poohlédnout po nízkých cenách v českém energetickém rybníčku. Jestli se vám vyplatí změna dodavatele, lehce zjistíte v kalkulačce elektřiny.

Cena elektřiny pro střední evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Naopak početné české domácnosti, které odeberou ročně více než 5 MWh, nabíjejí energií své počítače, pračky či vysavače relativně levně. Mezi 36 zkoumanými zeměmi do českých zásuvek teče 14. nejlevnější proud.

Cena elektřiny pro velkou evropskou domácnost podle kupní síly (PPS/MWh)

Vědci už dlouhou dobu vědí, že cesta na Mars nese zdravotní riziko. Podle nové studie ale hrozí astronautům cestujícím k Marsu proti dosavadním odhadům asi dvojnásobné riziko onemocnění rakovinou.

Francis Cucinotta a Eliedonna Cacao z Nevadské univerzity v Las Vegas to zjistili při studiu nádorů u myší. Oba vědci dospěli k názoru, že může dojít k efektu řetězové reakce, který vystaví riziku vzniku nádoru působením galaktického kosmického záření více buněk lidského těla.

Předešlé vědecké studie se zaměřovaly hlavně na to, jak může záření přímo ovlivnit buňky a hlavně jejich DNA. Cucinotta a Cacao ale studovali nepřímý vliv záření, kdy těžce poškozené buňky ovlivňují buňky zdravé.

Kosmické záření je nebezpečné pro zdraví

Kosmické záření neobsahuje jen jádra atomů vodíku nebo helia. Jeho součástí mohou být také jádra železa, titanu i dalších těžkých prvků. Zásah takovou těžkou částicí kosmického záření může poškodit buňku vysokou úrovní ionizace. Vědci doposud předpokládali, že uškodí jenom souhrnná dávka záření.

TIP: Čeká na astronauty letící k Marsu demence kvůli kosmickému záření?

Rakovina ale není jedinou nemocí, která budoucím astronautům hrozí. Kosmické záření může ovlivnit například fungování nervového nebo oběhového systému, případně vyvolat projevy nemoci z ozáření. Vliv kosmického prostředí na astronauty je ale ještě nutné prostudovat, stejně jako třeba vyvinout technologie, které toto ohrožení v maximální možné míře omezí.