Bledule jsou vytrvalé byliny, které nepříznivé období přečkávají pomocí cibulí. Jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Pod květenstvím jsou dva listeny, které jsou volné nebo zcela srostlé a tvoří toulec. Plodem je trojpouzdrá tobolka. Jen málokdo ví, že rod bledulí se neomezuje jen na bleduli jarní. Je mnohem různorodější a v širším pojetí obsahuje asi 15 druhů rozšířených v Evropě a Středomoří. Od blízce příbuzných sněženek se liší například tím, že vnější a vnitřní okvětní lístky jsou stejné, zatímco sněženky mají vnitřní okvětní lístky nápadně menší.

TIP: Smrt krásných stromů aneb Proč umírají australské eukalypty?

V současnosti rozdělují někteří vědci tento rod na dva rody – vlastní bledule (Leucojum) a bledulky (Acis). Rod Acis byl popsán R.A. Salisburym již v roce 1807, ale kolem roku 1880 byly oba rody sloučeny. Na základě studia DNA pak byly v posledním desetiletí znovu uznány a odděleny. Vlastní bledule kvetou na jaře a na konci okvětních lístků mají žlutou či zelenavou skvrnu a ploché listy. Bledulky bývají menší, mají čistě bílé či narůžovělé květy a úzké listy, jejichž průřez má tvar písmene U. Některé bledulky kvetou na podzim a jiné na jaře.
Vědecký název Leucojum pochází z řeckého leukós = bílý. Acis byl řecký bůžek (v Haydnově opeře Pastýř), do kterého se zamilovala nereida Galathea a ze žárlivosti jej zabil kyklop Polyfémos. Galathea pak umírajícího Acise přeměnila v prameny stejnojmenné řeky pod sopkou Etnou.

Bledule jarní (Leucojum vernum)

Z cibule vyrůstají dva až čtyři zelené listy. Obloukovitě prohnutý stvol nese jeden nebo dva květy, okvětní lístky jsou stejně velké, na konci poněkud ztloustlé se žlutou či nazelenalou skvrnou. Květy jsou opylovány především včelami. Semena jsou žlutavě hnědá.

Velikost: až 30 cm
Doba květu: březen, duben 
Rozšíření: střední Evropa od jižního Polska po střední Itálii a severní Balkán, západně zasahuje až do severovýchodního Španělska
Ekologie: olšiny, vlhké suťové lesy, prameniště
Pěstování: v zahradní kultuře od 15. století
Ochrana: Ohrožený druh ČR. Chráněna je také v Maďarsku, v Polsku, na Slovensku, v Německu a na Ukrajině.

Bledule letní (Leucojum aestivum)

Z cibule vyrůstá 3–6 listů a přímý stvol, jenž nese 3–5 květů. Ty jsou uspořádány ve šroubeli na nestejně dlouhých stopkách. Květy jsou menší než u bledule letní, na konci okvětních lístků mají nazelenalou skvrnu. Semena jsou černá, lesklá.

Velikost: až 50 cm
Doba květu: květen, červen 
Rozšíření: jihovýchodní a střední Evropa, u nás vzácně pouze v dolním Podyjí a dolním Pomoraví
Ekologie: lužní lesy
Ochrana: Kriticky ohrožený druh ČR. Chráněný v Maďarsku, ve Švýcarsku, na Ukrajině a v Rusku.

Bledulka nicezská (Acis nicaeensis, syn. Leucojum nicaeense)

Z cibule vyrůstá větší počet 2-5 úzkých listů. Stvol je jednokvětý či dvoukvětý. Květy jsou miskovité čistě bílé, dolu obloukovitě skloněné s nápadnými žlutými k sobě přitisklými prašníky.

Velikost: až 15 cm
Doba květu: květen
Rozšíření: několik málo populací na hranicích Francie a Itálie
Ekologie: Středomořské křovinaté porosty
Ochrana: Evropsky chráněný druh vedený v Bernské úmluvě a v NATURA 2000.

Léčivé alkaloidy bledulí

Bledule obsahují toxické isochinolinové alkaloidy z nichž asi nejvýznamnější je lykorin a galantamine. Druhý jmenovaný je významným léčivem, využívaným již od 50. let 20. století především v bývalém Sovětském svazu. Má příznivý vliv na léčbu neurologických nemocí – například následků dětské obrny či Alzheimerovu nemoc. V poslední době také bylo zjištěno, že lykorin působí proti retrovirům, mechanismus účinku však není znám. Otravy bledulí jsou vzácné a dochází k nim při záměně za cibuli. Otrava se projevuje nevolností, zvracením, průjmem a celkovou slabostí.

Před dávnými časy žila v Šumburku sklářská rodina Kittelů, která byla široko daleko známa pro své sklářské umění. Kromě toho se ale Kittlovi věnovali i ranhojičství a léčitelství. Nejvíce proslul doktor Josef Kittel, který byl v okolí pokládán za člověka s nadpřirozenými schopnostmi. Doktor Kittel byl velice učený člověk, ale přesto stále pořád studoval. Často jezdil do Prahy, aby se tam setkal s ostatními lékaři a obohatil tak své znalosti. Jeho pověst byla opravdu úctyhodná, a protože vyléčil i ty, kterým smrt klepala na dveře, začalo se po okolí říkat, že je ve spolku s ďáblem.

Brána do pekel

Jednoho dne se doktor opět vypravil do Prahy. Když vyřídil vše potřebné, zamířil k Týnskému chrámu, aby se s pokorou pomodlil. Najednou ho sevřela obrovská úzkost a pocítil silnou předtuchu, že se doma v Šumburku děje něco zlého. Zneklidněn vyběhl z chrámu, zahalil se do svého černého pláště, vznesl se do výše a zamířil k Maloskalsku. Za necelou hodinu už byl doktor doma, na nic nečekal a běžel do své pracovny.

Na stole ležela otevřená čarodějná kniha a nad ní se skláněli oba doktorovi synové. Byli tak zabráni do četby, že ani nezpozorovali hrůzu, která se chystala za okny. K stavení se slétávali černí ptáci s planoucíma očima a krvavými pařáty a tvrdými zobáky naráželi do oken. Z jejich hrdel se ozýval skuhravý zvuk: „Co poroučí pán?“

Kittel hned poznal, co se stalo. Zapomněl ve své pracovně klíče od skříně, v níž schovával čarodějné knihy. Chlapci, hnáni dětskou zvědavostí, se vloudili do pracovny, odemkli skříň a vyndali z ní tu nejtlustší knihu. Ta kniha byla branou do pekel a chlapci svým čtením vyvolali zlé duchy. Doktor si uvědomil, že na hněv není správná chvíle. Rány na okno se ozývaly čím dál tím zřetelněji a chraplavé hlasy stále dokola opakovaly: „Co poroučí pán?“ Kittel přiskočil k oknu a hned dal ptákům svůj rozkaz: „Leťte na má pole a seberte tam všechno kamení!“ Ozval se hlasitý třepot křídel a ptáci se vydali vykonat příkaz.

Maloskalští čerti

Kittl odstrčil chlapce od knihy a začal číst pozpátku každé slovo a každou větu. Věděl, že pokud to nestihne dřív, než se hejno vrátí, roztrhají je pekelní ptáci na kusy. Naštěstí Kittel dočetl včas. Ptáci se rozlétli do skal a okolních lesů a zůstala po nich jen kupa kamení. Jelikož to ale bylo pekelné dílo, zjevovali se tam prý čerti. O Štědrém dni, kdy tudy chodili lidé na půlnoční, čerti vyskakovali z hromady a po vyděšených Maloskalských házeli kameny.

I přes podivné věci, které se kolem doktora děly, jeho sláva den ode dne rostla. Věhlas Kittlových činů se rozšířil do Prahy a dalších velkých měst. Když jednoho dne onemocněl bohatý pražský měšťan, sjelo se k němu celé procesí věhlasných lékařů, ranhojičů a různých šarlatánů, ale nikdo mu nedokázal pomoci. A tu bohatému pánovi kdosi doporučil, ať si pošle do Šumburka pro lékaře s čarodějnou mocí. Poté, co Kittel obdržel zprávu, na nic nemeškal a chystal se do Prahy. Přijel ve svém prostém šatě, ale u měšťanova služebnictva pro svůj původ vzbudil jen pohoršení. Málem ho ani do domu nepustili, a aby se vůbec mohl doktor dostat ke svému pacientovi, musel se obléknout do honosného kabátce vyšívaného zlatem a stříbrem.

Zázračný léčitel

Pacient ležel zkroušeně na lůžku a očekával doktorovy otázky. Ten však mlčel a jen si prohlížel své nové a honosné šatstvo. „Co to má znamenat?“ otázal se neklidně nemocný. „Je snad kabát důležitější než vyléčení nemoci, která mě sužuje a trápí?“ Kittel se na něj smutně usmál: „Toho názoru jsem nebyl nikdy. Leč vyslovilo ho vaše služebnictvo. Přijel jsem ve svém poctivém pracovním šatě, odhodlán vás léčit, jak jen nejlépe dovedu. Ale vaše služebnictvo mě donutilo obléknout si tento honosný kabátec, tak čekám, jestli on za mě udělá všechnu práci...“

Měšťan pochopil, kam svou řečí lékař míří, a poručil sluhům, aby Kittelovi vrátili jeho oblečení a už nikdy mu nečinili žádné potíže. Spokojený doktor se teprve pak s vervou pustil do práce. Bohatého měšťana, nad kterým ostatní lékaři jen zmateně a bezmocně kroutili hlavou, uzdravil a jeho sláva se opět rozrostla.

Lidé v kraji prý na něj vzpomínají dodnes. A když odněkud zazní: „Tomu ani doktor Kittel nepomůže,“ ví lidé, že s pacientem je to opravdu hodně zlé. Doktor Kittel byl možná čaroděj, ale lidem pomáhal. Není důležité, jak léčil, ale to, že nakonec pacientům vracel zdraví, ve které už možná ani nedoufali. Přesto když nad Maloskalskem proletí hejno černých ptáků, zavírají místní lidé pro jistotu okna. Co kdyby si zase někdo četl v čarodějné knize. 

V Indii patří mezi úhlavní nepřátele alkohol: Muži v něm dokážou utopit celá rodinná jmění, a když jim ženy vytýkají nezodpovědné chování, opilé protějšky je často umlčí násilím. Vláda situaci řeší zákazy prodeje alkoholu nebo jeho omezením, v indickém státě Madhjapradéš se však ministr Gopal Bhargava vydal netradiční cestou: Na jedné z hromadných svateb rozdal ženám a jejich rodinám deset tisíc dřevěných pálek mogri (původně určených k praní prádla), jimiž se prý mají bránit před opileckými excesy. Při slavnostní ceremonii dokonce politik s úsměvem poznamenal, že dámy jistě vědí, na které partie ideálně mířit. 

Hlavním aktérem této události neboli tranzitu je hvězda HD 107146. Hvězdu obepíná úžasný disk kosmického materiálu, který pozorujeme prakticky přímo seshora. HD 107146 je velmi podobná Slunci a je tím pádem atraktivním cílem pro astronomy. Disk, který u této hvězdy pozorujeme, by totiž mohl být obdobou asteroidů a planetek Sluneční soustavy.

Hvězda s úžasným diskem

Hvězda HD 107146 přechází přes vzdálenou galaxii, které vědci přezdívají „Vermin Galaxy“, což lze přeložit jako „Galaktická chamraď“. Hubble objevil tento neobvyklý páreček v roce 2004 a opět jej pozoroval v roce 2011.

TIP: Soustava teleskopů ALMA pozorovala prstenec ledu v mladém systému

Galaxie se nám úplně ztratí z dohledu kolem roku 2020, ale už teď můžeme zužitkovat její záření. Jak totiž svit galaxie prochází diskem kolem hvězdy HD 107146, mírně se mění parametry jejího záření. Z těchto změn pak můžeme odvozovat vlastnosti materiálu, který tvoří disk v soustavě HD 107146.

Poslední dobou se často spekuluje o tom, kde povede první trať převratné technologie dopravy hyperloop na světě, a také kde v Evropě. Mezi kandidáty se objevilo i Slovensko, a rovněž Česká republika.

Teď už je jasno, alespoň pokud jde o zkušební trať. První trať této technologie otevírají tento týden v Nizozemí, na technice ve městě Delft. Trať je dlouhá pouhých 30 metrů a jejím účelem je testovat rozmanité technologie související s dopravou hyperloopem ve vakuu, ale za nízkých rychlostí.

TIP: Roury se valí do střední Evropy: Budeme mít jako jedni z prvních hyperloop?

Provozovatelem trati je společnost Hardt Global Mobility založená odborníky techniky v Delftu, která zvítězila v soutěži zájemců o zprovoznění technologie hyperloopu. V roce 2021 by chtěli spojit hyperloopem Amsterdam s Paříží a vozit mezi těmito městy pasažéry rychlostí 1 220 km/h.

Jednatřicetiletý muž si zaplaval v Mexickém zálivu a stálo ho to život. Jeho nové tetování se stalo vstupní branou pro vzácnou, ale velmi nebezpečnou masožroutskou infekci bakterie, která žije v mořské vodě.

Muž si nechal tetovat pravé lýtko. Pak neuposlechl obecně známých doporučení lékařů, aby se lidé po tetování pár týdnů nekoupali. Zaplaval si ve vlnách pouhých pět dní po tetování a bylo to pro něj naposledy.

Nejprve to začalo horečkou, zimnicí a zarudnutím kůže kolem tetování. Pak kůže pacienta zfialověla a objevily se děsivé veliké puchýře. Lékaři pojali podezření na bakterie druhu Vibrio vulnificus, které žijí v teplých příbřežních vodách oceánu a jsou příbuzné původci cholery.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Podezření se potvrdilo a pacienta se rozvinula otrava krve a septický šok, který znamenal ohrožení života. Muž ho přežil, pár týdnů se jeho stav zlepšoval, ale pak se najednou dramaticky zhoršil. Nakonec zemřel kvůli komplikacím s játry, selhání ledvin a poškození kůže na ranách způsobených bakteriemi.

Hloubková expozice ukazuje, že slavný pás hvězd v Orionu obklopují temné mlhoviny i rozsáhlé hvězdokupy, ponořené do rozsáhlých proudů plynu ve velkém komplexu Orionova molekulárního mračna. Vlevo jsou k vidění tři nejjasnější hvězdy Orionova pásu: Alnitak, Alnilam, Mintaka.

TIP: Superúlovek: Nejhlubší pohled do srdce mlhoviny v Orionu

Těsně pod nejnižší hvězdou ze tří hvězd pásu, pod Alnitakem, se nachází mlhovina Plamen, která uprostřed filamentů tmavě hnědého prachu září excitovaným vodíkem.

Vpravo od Alnitaku se nachází mlhovina Koňská hlava – tmavý zářez hustého prachu, který je možná nejlépe rozpoznatelným tvarem mlhoviny na obloze. Toto tmavé molekulární mračno vzdálené zhruba 1 500 světelných let od Země je vidět především díky záři blízké hmotné hvězdy Sigma Orionis.

Po odletu raketoplánu Discovery od zárodku Mezinárodní vesmírné stanice vypustili astronauti z nákladového prostoru studentskou družici Starshine. Šlo o kouli s průměrem 48 cm, pokrytou 878 malými zrcadly. Satelit pak vydržel na orbitě několik měsíců, během nichž se na 25 tisíc středoškolských studentů z celého světa zúčastnilo jeho pozorování na obloze v době soumraku či úsvitu: Počítali parametry oběžné dráhy pokusné družice a z její degradace určovali hustotu zemské atmosféry v příslušných výškách nad povrchem planety.

Co se týče samotné mise raketoplánu Discovery, jednalo se o jeho první let ke vznikající ISS, s označením STS-96. Stroj odstartoval 27. května 1999 a v kokpitu sedělo sedm astronautů: velitel Kent Rominger, pilot Rick Husband (v roce 2003 zahynul jako velitel Columbie) a letoví specialisté Ellen Ochoaová, Tamara Jerniganová, Daniel Barry, Julie Payetteová z Kanady (která pak vypustila do vesmíru Starshine) a Valerij Tokarev z Ruska.

K modulu Unity na ISS se raketoplán připojil dva dny po startu a práce mohla začít. Údržba a rozšiřování nové stanice probíhaly venku i uvnitř, astronauti ve skafandrech nainstalovali na její vnější plášť ruský manipulátor Strela (obdobu kanadské robotické paže na americké části) a vybavení pro usnadnění budoucích výstupů, zábradlí a držadla pro uchycení nohou, to vše o celkové hmotnosti přes 300 kg. Posádka strávila na stanici 79,5 hodiny a 6. června pak bezpečně přistála v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě.