Laguna Verde (Zelená laguna) je slané jezero na jihozápadě bolívijské části náhorní plošiny Altiplano. Zvláštní zbarvení jezera je způsobeno vysokým obsahem minerálních látek jako jsou hořčík, uhličitan vápenatý, olovo a arsen. Barva se mění v závislosti na síle větru a jím způsobeným zvířením a promícháním sedimentů od světle tyrkysové po tmavě zelenou. Běžným jevem jsou zde ledově chladné větry, díky kterým může teplota vody klesnout až k -56 °C. Chemické složení vody ale způsobuje, že zůstává stále kapalná.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Vysoký obsah minerálních látek také znamená, že se na jezeře nevyskytují plameňáci, kteří běžně obývají břehy blízkého jezera Laguna Blanca.

Jihozápadně od jezera, na hranici mezi Bolívií a Chile se nachází neaktivní sopka Licancabur (5 868 m n. m.), jejíž tvar je téměř přesně kónický. Jižně od jezera se pak nachází další vulkán Juriques (5 704 m n. m.).

Američan Steve Sansweet platí za velkého fanouška Star Wars a vášnivého sběratele. Jeho sbírka vystavená v muzeu Rancho Obi-Wan v kalifornském Petalumě čítá na 300 tisíc figurek a dalších memorabilií s tématikou Star Wars.

V únoru se na Steva obrátil jeho dobrý přítel Philip Wise s tím, že se mu podařilo koupit vzácnou figurku Boba Fett. Podle Wise mu prodejce nabízel i další zajímavé předměty s tématikou Star Wars. Jako odborník Steve rychle pochopil, že tady něco nehraje. Následná inventura v muzeu ukázala, že figurka, kterou Wise koupil, pochází právě z Rancho Obi-Wan. Kromě figurky chyběla i zhruba stovka dalších artefaktů v celkové hodnotě okolo 200 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 4,5 milionu korun).

Následné vyšetřování ukázalo, že zlodějem je s největší pravděpodobností další známý sběratel a Sansweetův osobní přítel Carl Edward Cunningham, který si různé předměty z Rancho Obi-Wan odnášel přibližně dva roky. Cunningham se později ke krádeži přiznal a nyní ho čeká nepříjemné vysvětlování před soudem.

V dnešní době považujeme řadu potravin za neodmyslitelnou součást tradiční české kuchyně, přesto mnohé z nich ještě na počátku minulého století patřily k cizokrajným pochoutkám. 

Nedůvěryhodná exotika

Počátek pěstování banánů se datuje nejpozději od 5. tisíciletí př. n. l. a klade se do oblasti jihovýchodní Asie a Papuy-Nové Guiney. Poté se začaly pěstovat také v jiných částech jihovýchodní Asie, pronikly do Afriky a poznal je i islámský svět. Díky šíření islámu pak ovoce pronikalo na nová místa včetně Evropy. Do Nového světa se dostalo díky portugalským kolonistům v 16. století.

O skutečnosti, že banány u nás nebyly příliš rozšířenou potravinou ani za první republiky, svědčí článek v časopise Hvězda československých paní a dívek z roku 1926, který se věnuje senzaci, jakou vzbudilo jejich zlevnění v důsledku snížení cla. Prodejci se tehdy snažili nedůvěru společnosti k exotickému ovoci překonat nabízením oloupaných vzorků. Chtěli tak nezkušené zákazníky nejen přesvědčit ke koupi, ale také ukázat, jak si s ovocem poradit.

Zemská jablka Inků

Brambory nazývané u nás též zemčata, zemská jablka či erteple, se do Evropy dostaly z jihoamerické říše Inků dvěma cestami. První vedla do Španělska, kde sloužily jako dar ve vysoké politice, druhá do Irska a Anglie, kam je dopravili mořeplavci Francis Drake (asi 1540–1596) a Walter Raleigh (1554–1618).

Na přelomu 16. a 17. století se zemská jablka šířila v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byla pěstována v klášterních a učeneckých zahradách a sloužila nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé ale o nich vesměs pořád neměli potuchy.

První doklady o bramborách v českém prostředí existují až z období třicetileté války. Roku 1632 si na nich pochutnával například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, kterému je darovali k svátku jindřichohradečtí františkáni.

Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Změna nastala až v následujícím století, kdy pronikly do lidového prostředí. Tehdy se osvědčily především jako záchrana před hladomory a nemocemi.

V průběhu první poloviny 19. století původem americká plodina ve svém vítězném tažení pokračovala. Nepěstovali ji už jenom drobní rolníci na přilepšenou, ale i velkostatky, které ji využívaly na výrobu lihu a později také škrobu.

Z marmelády do polévky

Zelenina podobná dnešní mrkvi se začala pěstovat v Persii a Malé Asii v 10. století, avšak oblastí jejího původu je pravděpodobně dnešní Afghánistán. Původní mrkve se od těch současných odlišovaly především v barvě, byly totiž nachové a žluté. Teprve později došlo k jejich vyšlechtění v dalších barvách. Oranžové mrkve, jak je známe dnes, byly vypěstovány v 16. století v dnešním Nizozemsku.

TIP: Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

O této zelenině, někdy označované jako žlutá řepa, se v našem prostředí dozvídáme poprvé v roce 1234. V období středověku byla mrkev využívána pro svou chuť do sladkých jídel. Dělaly se z ní třeba marmelády-mazy, které se používaly do oplatek. Využití mrkve a kořenové polévkové zeleniny vůbec přinesl až konec 18. století a především století následující.

Upíři ptačí (Diphylla ecaudata) jsou jedním ze tří druhů známých vampýrů. Žijí v tropech a subtropech jižní a střední Ameriky, kde se obvykle živí krví ptáků. Známé jsou ale i útoky na psy, hospodářská zvířata a také na lidi. Na rozdíl od literárních upírů ti skuteční krev nesají, poté, co oběti naříznou kůži ostrými zoubky, ji olizují.

TIP: Krvelační upíři: Bez krve ani ránu

V posledních desetiletích se upíři rozšířili i do nových oblastí. Jednou z nich je i stará zástavba a opuštěné domy na okraji města Salvador na severovýchodě Brazílie. Oběťmi upírů se zde nejčastěji stávají starší lidé a děti. Většinou bývají pokousáni uprostřed noci na dlaních nebo na chodidlech. 

Podle brazilských úřadů si aktuální série útoků vyžádala nejméně jednu oběť. Stal se jí šestačtyřicetiletý muž nakažený vzteklinou, kterou upíři často přenášejí. Brazilští lékaři proto nyní varují občany, aby nechali očkovat svá domácí zvířata, především psy a aby během noci zavírali okna. V případě pokousání by lidé měli okamžitě ránu vymýt mýdlem a co nejrychleji vyhledat lékaře. Léčba vztekliny je v pozdějších stádiích prakticky nemožná a téměř vždy končí smrtí.

Tato série útoků upírů na lidi není pro Jižní Ameriku nic výjimečného, například roku 2010 bylo přes 500 osob pokousáno v Peru, čtyři děti pak na vzteklinu zemřely.

Athabaské ropné písky jsou rozsáhlá ložiska nekonvenční ropy, uložené ve formě dehtových živic. Tyto ropné mokřady představují co do rozlohy zhruba dvojnásobek celé České republiky.

Obsahují směs pevné a kapalné formy surové ropy, křemenného písku, jílů a vody. Obrovské naleziště činí z Kanady zemi s druhými nejvyššími ověřenými zásobami ropy (po Saúdské Arábii). Těžba a zpracování ropy ale také znamená produkci 1,8 milionu litrů toxické odpadní vody za jediný den. Ta je ukládána do obřích odkalovacích nádrží a představuje velmi nebezpečnou ekologickou zátěž.

WASP-67b a HAT-P-38b jsou plynní obři prakticky o stejné velikosti. Mají i stejnou teplotu kolem 700 stupňů Celsia. Obě planety obíhají v těsné blízkosti žlutého trpaslíka, jeden oběh jim oběma zabere 4,5 dne a jsou tedy mnohem blíže svým hvězdám než například Merkur Slunci. Obě planety by teoreticky měly být úplně stejné. Jenomže nejsou. 

Rozdílní obři

Pozorování Hubbleovým vesmírným dalekohledem ukázala, že planetu WASP-67b obklopuje mnohem silnější vrstva oblaků. Mračna jsou nejspíš dost odlišná od těch pozemských. Zřejmě jsou zásadité povahy a tvoří je sloučeniny jako sulfid sodný nebo chlorid draselný.

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

Vědci zatím netuší, proč se dvojice, na první pohled totožných planet, ve skutečnosti liší. Rozřešení této hádanky by nám ale mohlo napovědět mnohé o vzniku planet ve vesmíru.

Alergie jsou stále větším problémem dnešní doby a zatím se jich nedokážeme spolehlivě zbavit. Australští vědci ale nyní tvrdí, že mají řešení, které nás ochrání i před závažnými alergiemi na celý život.

Nový typ léčby spočívá ve vymazání „paměti“ imunitních buněk bílých krvinek T-lymfocytů. Zní to docela jednoduše, ale právě tyto buňky velmi vzdorují podobným zásahům. Australanům se to nyní povedlo - zbavili buňky jejich nutkání reagovat na alergeny a zajistili tím klid pro imunitní systém i pacienta.

TIP: Jak na alergie? Univerzální lék by mohly přinést lstivé nanočástice

Zatím jde jen o první experimenty. Výsledky výzkumu ale ukazují, že tímto způsobem možná půjde zbavit alergiky nepříjemných a někdy i život ohrožujících alergií na burské oříšky nebo třeba mořské plody.

V dohledné době už možná nebudeme muset procházet celní a pasovou kontrolou na letištích. Vše potřebné zařídí umělá inteligence, které dovede spolehlivě rozeznávat lidské tváře.

Právě takový systém kontroly cestujících na letišti testuje společnost JetBlue Airways. Ve spolupráci s Celní a pohraniční stráží USA a IT společností SITA kontrolují identitu pasažérů, procházejících odletovou branou, podle jejich fotografií.

TIP: Černé brýle nepomohou. Facebook vás pozná, i když se maskujete

Není to nijak zvlášť složité. Pasažér se postaví před kameru a počká, dokud zařízení neověří jeho identitu podle fotografie. Systém spolupracuje s databází Celní a pohraniční stráže USA, a když je vše v pořádku, tak cestující může pokračovat na palubu svého letadla vstříc dovolené.

Na svou pouť za láskou se žáby zpravidla vydávají v březnu, ale v teplých letech mohou vyrazit na cestu již v únoru. Ani v případě nadprůměrných teplot ale žabky nemají na růžích ustláno. Čeká na ně řada nebezpečí a zvláště při překonávání silnic jich pod koly aut přijde o život děsivé množství.

Nebezpečí žabích přechodů

Je třeba si uvědomit, že ropuše obecné trvá překonání sedmimetrové vozovky v průměru 31 minut, skokanu hnědému 17 minut a např. čolek obecný zdolává takovou překážku (jak zoologové změřili) dokonce 51 minut. Bezpečným řešením pro obojživelníky jsou podchody s naváděcím zařízením. Taková stavba ale musí mít vhodné parametry a být osvětlena, jinak ji obojživelníci můžou zcela ignorovat.

TIP: Galerie obojživelných šperků aneb Žabí klenoty vody i pevniny

Budování bezpečných zařízení však stále naráží na nedostatek financí a někde i lidského zájmu. Dočasným řešením jsou plastové zábrany s padacími pastmi (nejčastěji kbelíky), ale těm hrozí poškození silným větrem nebo vandaly. Kbelíky s chycenými žábami je navíc nutno často kontrolovat a vyprazdňovat. Pokud se totiž v kraji vyskytují čápi, naleznou v nádobách bohatě prostřenou hodovní tabuli. Nouzovým řešením je rovněž odchyt obojživelníků přímo na silnici.

Láska až za hrob

Jestliže žábám nestojí nic v cestě, mohou se na jediném rybníku v době páření sejít tisíce jedinců více druhů. Samci se ozývají vábením a každý druh má svůj specifický hlasový projev. „Zpěv“ samců je navíc zesilován rezonančními měchýřky v koutcích úst nebo na hrdle. Žabí láska trvá maximálně několik dní a především nocí. Páření většiny druhů se nerealizuje jako u jiných vyšších obratlovců koitem, vajíčka nejsou oplodněna uvnitř těla samice, ale (podobně jako u ryb) ve vnějším prostředí.

Samec se přichytí předníma nohama na zádech samičky, samice pod vahou samce vypuzuje vajíčka v řetízcích (např. ropucha) nebo ve shlucích (třeba rosnička) a samec na ně hned vypouští sperma. Celý proces vypuzování a oplodňování vajíček (amplexus) může trvat několik minut, ale i několik hodin. Některé žabky ovšem milostné námluvy nepřežijí. Na jednu samici se může „nabalit“ mnoho roztoužených nápadníků, takže původní pár klesne pod vodu, a protože se nemůže nadechnout, utopí se. Láska je nebezpečná zejména pro samičky skokanů hnědých – ve vášnivém objetí samčích předních končetin mohou i uhynout.

Když naprší žáby

Občas se stává, že dochází k mezidruhovému amplexu, například když si skokan splete samici svého druhu s ropuchou. U některých druhů tak mohou vzniknout dokonce hybridi – třeba ropucha obecná s ropuchou zelenou nebo kuňka obecná s kuňkou žlutobřichou.

Po skončení páření ulpívají oplozená vajíčka na vodních rostlinách, plavou na hladině nebo těsně pod ní a tvoří řetízky nebo shluky v rosolovitém obalu. Z vajíček se líhnou pulci. Pulcům nejprve narostou zadní nohy, posléze přední a na závěr metamorfózy se jim postupně zkracuje ocásek. Vývoj pulců je zpravidla ukončen v červnu a zejména po vydatném dešti se po okolí rozlézají tisíce maličkých žabiček Lidé se dříve naivně domnívali, že „napršely žáby“.

Pirátští skokani

Detailní genetické analýzy shluků oplozených vajíček skokanů hnědých prokázaly, že 84 % všech shluků je oplozeno více než jedním samcem. Mezi skokany totiž existuje „vaječné pirátství“. Samci, kteří neuspějí v boji o samici, okolkují kolem pářících se párů a kradou jim shluky vajec, které pěkně v ústraní sami oplodní.

Šance pirátů na otcovství je velká, vyvolený milenec na zádech samice stihne oplodnit jen 65–85 %; pokud se jich zmocní pirát, může se počet oplozených vajíček vjednom shluku vyšplhat nad 90 %. Ovšem i ukradená vajíčka mohou být zcizena dalšími piráty. Žabí piráty odhalil teprve nedávno španělský zoolog David R. Vieites. Měl štěstí, že si zvolil k výzkumu skokany hnědé, kteří žijí v Pyrenejích. Tito „horští“ skokani se totiž oddávají lásce ve dne, protože v noci je na ně v Pyrenejích patrně moc velká zima.

Slábnoucí kvákání

Kromě nebezpečí při překonávání komunikací při jarním exodu za láskou, žáby ohrožuje především devastace a ničení rozmnožovacích míst, protože tůní a mokřadů zoufale ubývá. Například samci ropuchy obecné dosahují pohlavní dospělosti až ve třech letech, samice ve čtyřech.

Přitom průměrná délka života ropuch je 4–9 let (maximální délka života v zajetí je dokonce 36 let). Žáby ohrožují také organofosfáty a těžké kovy, jež jsou součástí přípravků běžně používaných v zemědělství. Jen v jihomoravském regionu poklesla za posledních dvacet let početnost ropuch obecných o 50 %.

Kuriozity žabího světa

Žába jako božstvo

Pro mexické Aztéky ztělesňovala žába jedno z nejvýznamnějších božstev – boha Tlaltecualtiho, Pána slunce zapadajícího do Země. Ve starém Egyptě byly žáby symbolem života a jeho vzniku.
Žábu měla ve znaku i řecká bohyně lásky Afrodita. Ostatně za zázračný symbol plodnosti platila žába na mnoha místech naší planety, patrně kvůli produkci velkého počtu vajíček a potomstva.
Úzkoprsý středověk však nápadný, neskrývaný a hlasitý akt páření žab považoval za hříšný. Snad právě proto prý nesmělo chybět něco z ropuchy v žádném kouzelném lektvaru evropských čarodějnic a ježibab.

Žába jako lék?

Kůže některých žab, zvláště ropuch, vylučuje jedovatou látku serotin, která působí na stahování cév. Staří Číňané přidávali ropuší jed do mnoha různých léků. Hlavně jako afrodisiakum se konzumují celé, na oleji na prach upražené žabky v mnoha asijských zemích, kupříkladu v Thajsku.

Žáby – kokety?

Žáby během přijímání potravy nápadně mrkají. Rozhodně to ale není z koketerie. Při polykání totiž dochází k zatahování velkých očních bulv, což napomáhá posunování potravy do žaludku.

Potměšilost zoologa

Rodové nebo druhové jméno zvířete odvozené od jména lidského nebo příjmení se označuje jako patronymum. Autoři popisu tak zpravidla vzdávají hold svým blízkým, kolegům nebo oblíbencům. Nemusí tomu tak ale být vždy. Carl Liné, aby znectil francouzského zoologa hraběte Buffona, po něm pojmenoval ropuchu – Bufo bufo.

Žabožrouti

Žabí stehýnka považujeme většinou za tradiční francouzskou kulinářskou specialitu. Archeologický výzkum však prokázal, že původní obyvatelé naší země konzumovali před 5 000 lety žáby doslova masově. Odhalily to archeologické vykopávky na dávných sídlištích na východ od Prahy. Vědci zde odkryli udivující „masové hroby“ stehenních kostí žab. Dosud archeologové činili podobné nálezy zejména ve Francii. Vědci však připouštějí, že kosti obojživelníků jsou velmi křehké a snadno se zničí, a je tedy možné, že žáby patřily na menu i jiných evropských národů, třebaže se žabí ostatky ve vykopávkách nenašly.

Skvělý žabí přechod

O žáby je dokonale postaráno například v brněnské městské části Žebětín, kde ochranáři postavili pod silnicemi a pod asfaltovými polními cestami šest podchodů. V sousedství podchodů jsou instalovány betonové zábrany, které obojživelníků znemožňují se „žabímu metru“ vyhnout. Vědci odhadují, že žebětínská opatření zachrání život asi pěti tisícům obojživelníků. Navíc žebětínští v zimě vždy vyloví místní rybník, aby karasi stříbřití na jaře nedecimovali žabí vajíčka.

Kam za žábami?

Žáby můžete na jaře vidět kdekoliv – u tůní, rybníků, přehrad či mokřadů. Žáby obsazují v době páření i periodické (později vysychající) tůňky. Tak například ropuchy se páří v Praze ve dvou vodních plochách v Kinského zahradě na Petříně. V každém případě však žáby zasluhují maximum lidské ohleduplnosti a důsledné ochrany.

Jaké by to bylo podívat se k Jupiteru? Video, sestavené ze snímků pořízených sondou Juno, vám právě tohle umožní.

TIP: Co viděla sonda Juno během svého příletu k Jupiteru

Juno nedávno dokončila na své protáhlé šestitýdenní eliptické dráze šestý průlet kolem Jupiteru. Jak se kosmická sonda na začátku časosběrného videa blíží k Jupiterovu jižnímu pólu, objevují se střídající se tmavé a světlé oblačné pásy. Tato mračna obsahují složité struktury včetně krouživých proudů, vírů, oválů a podlouhlých mraků, které nemají protějšky na Zemi. Když sonda prolétá pod Jupiterem, objevují se nové oblačné vzory bez dlouhých pásů, bohaté na zvláštní víry a ovály. Juno stráví na oběžné dráze zkoumáním Jupiteru ještě několik příštích let. Podle plánu má zkoumat množství atmosférické vody a pokusí se zjistit, zda má Jupiter pod oblačnou pokrývkou pevný povrch.