Tato historka je jen jakýmsi hybridem mezi brněnským neslušným mužíčkem a všudypřítomným motivem havíře v perkytli, kterému v Kutné Hoře prostě neuniknete. To však neznamená, že nás na střeše tohoto hrdého symbolu města nečeká spousta překvapení.

Číhají tu chrliče v podobě bájných zvířat, zelení muži a zelené ženy jako symboly přírodní obnovy, nebo třeba rarach se sekerou. Toto monstrum s kočičí tváří je obzvláště zajímavé, protože jeho pravzor pochází z bujarých karnevalových slavností známých z pozdně středověkých měst. Ty byly často pod patronací bohatého cechu řezníků, a tak například v Norimberku měli podobného démona se sekerou, který bojoval s ohavnou stařenou, alegorií špatných stránek lidské osobnosti.

Na truc měšťanům

Vraťme se však ke smyšlené historce o obnaženém havíři. Kutná Hora totiž svou variaci na neslušného mužíčka opravdu má, a to hned třikrát. Ze střechy na město pohrdlivě shlíží pokroucené postavy tří bláznů.

Podle pověsti není jejich tvůrcem nikdo jiný než slavný Matěj Rejsek respektive „Matthias Raysek de Prostieyov Baccalareus Pragensis“. Tento mistr jagellonské gotiky si prý byl až příliš dobře vědom svých kvalit, což poměrně rád dával najevo. Pro místní tak obratem získal stigma „nafoukaného Pražáka“, kterému je třeba házet klacky pod nohy. Ubohý umělec tak se zdejšími kameníky zažil pravé peklo a ti zase zuřili, že jim cizák bere práci. Když tedy talentovaný muž své dílo dokončil, blaženě si odechl. Aby se kutnohorským aspoň trošku pomstil, umístil na chrám trojici komických bláznů.

Může to být pravda?

Tato pověst sice pochází až z 19. století, přesto nepostrádá několik velmi zajímavých detailů, z nichž zásadní je ona zmínka o „nafoukaném Pražákovi“. Kutná Hora totiž nebyla jako jiná města. Její start byl doslova raketový a nález drahého kovu ji vystřelil mezi přední sídla českého království. Zdejší měšťané obratem neskutečně zbohatli.

Například původně nevýznamný rod z dnes již zaniklé obce Vrchoviště postupně získal erb s bájným jednorožcem a jeho příslušníci se stali donátory umění, zadavateli staveb a Jan Smíšek dal dokonce přestavět svůj dům v přepychový šlechtický palác. Podle další pověsti s podobnými lidmi neváhali stolovat ani jagellonští králové, kteří se také o „stříbrnou hůl“ velmi rádi opírali. Město toužilo zastínit samotnou Prahu.

Žádná pohádka však netrvá věčně. Třpytivý kov došel a vývoj ustrnul. Jako věčná připomínka zůstaly na střeše postavy tří bláznů, které mají varovat každého, kdo se rozhodne spoléhat jen a pouze na peníze.

Skoro by se chtělo říct, že už když přišel na svět jako Gilbert Bourgeaud, měl předurčenu kariéru v uniformě, vojenských botách a na horké africké půdě. Jeho otec byl poddůstojníkem francouzské koloniální armády a chtěl, aby syn pokračoval v jeho šlépějích.

Už v patnácti letech se Denard koncem druhé světové války účastnil bojů s ustupujícími německými jednotkami. V září 1945 pak vstoupil do francouzského námořnictva a služba ho přes Severní moře, Indočínu a Alžír přivedla až do Maroka. Tam začal v roce 1953 působit jako člen speciální protiteroristické jednotky. Nedlouho před tím utrpěl při výbuchu popáleniny třetího stupně, a nebylo tak jisté, zda bude vůbec ještě někdy schopen aktivní služby. Denard se však obdivuhodně zotavil a nedlouho poté se již v Alžíru podílel na atentátech, únosech politiků a mučení prominentních zajatců, a to jak ve službách francouzského státu, tak pro vlastní cíle.

Jeho africká válečná „dobrodružství“ přerušil až několikaměsíční pobyt ve vězení. Jakmile se však naskytla další možnost, nechal se naverbovat. Tentokrát do Konga, které právě získalo nezávislost na Belgii a beznadějně se nořilo do krvavého konfliktu.

Jemenské intermezzo

Zkorumpovaní představitelé konžské jihovýchodní provincie Katangy se nechtěli dělit o pohádkové množství svých nerostných surovin se zbytkem země.  Navzdory mezinárodnímu společenství tak vyhlásili vlastní stát, čímž se Katanga ocitla v obležení nepřátel. Žoldnéři dostali za úkol vycvičit nedisciplinované a chabě vyzbrojené vojsko a četnictvo. Denard ale vycítil, že éra katanžské samostatnosti nepotrvá příliš dlouho a že generálmajor Joseph-Désiré Mobutu, který mezitím přebral v zemi otěže absolutní moci, utopí odbojnou provincii v krvi. Leden 1963 se ukázal jako nejvyšší čas změnit působiště.

TIP: Kongo: Chudoba navzdory bohatství

Tentokrát Denard přijal zakázku od imáma Badra, který v jemenských horách bojoval za udržení monarchie. Musel tak čelit republikánským protivníkům, stejně jako asi čtyřiceti tisícům egyptských vojáků, kteří se na jihu Arabského poloostrova vylodili s cílem nastolit pořádek. Denard k sobě povolal družinu profesionálních vojáků a přeběhlíků, kterou dal dohromady už v Kongu a jež ho později doprovázela i během dalších misí. V nehostinné poušti Rub al-Khali pak strávil téměř rok a půl výcvikem vojáků z horských kmenů.

Věhlas, moc a tučná konta

Tou dobou se na černém kontinentě psaly dějiny a především se zde dalo přijít ke slušným penězům. A tak po krátké rekonvalescenci na rodném francouzském pobřeží Denard opět vyslyšel volání Konga. Dostal k dispozici vlastní prapor o 1 200 mužích z 21 zemí světa. Ten byl určen k plnění speciálních úkolů od záchrany rukojmí přes převoz cenného nákladu a zajištění hranic až po likvidaci marxistických partyzánských skupin.

Celý svět upíral zrak na srdce Afriky. Američané, Sověti, Kubánci i Číňané – každý chtěl urvat svůj díl z nezměrného přírodního bohatství. Denard několika úspěšnými misemi získal sebevědomí a znovu si troufl na Mobutova vojska. Svedl s nimi bitvu o město Bukavu na samém východě Konga poblíž jezera Kivu. Přes nadějný začátek a vysoké ztráty, které nepříteli způsobil, musel však nakonec ustoupit před několikanásobnou přesilou. Denardovy oddíly se ještě několikrát v průběhu roku 1967 pokusily o invazi do Konga ze sousední Angoly, ale i tehdy byly odraženy.

Denard si však vybudoval pověst spolehlivého a nelítostného vojáka, a tak se lukrativní zakázky hrnuly ze všech stran. Působil jako poradce prezidenta Gabonu, přičemž ochotně zlikvidoval některé jeho politické protivníky, a cvičil biaferské bojovníky v nigerijské občanské válce. Zformoval také osobní gardu mauretánskému ministerskému předsedovi, v Libyi podnikl pokus o záchranu rodiny svrženého monarchy Idríse a na Blízkém východě pomáhal kurdskému vůdci Mustafovi Barzánímu. Souběžně s vojenskými úspěchy a narůstající slávou se také úspěšně plnila Denardova finanční konta v Lucembursku a Panamě.

Dokončení: Příběh Boba Denarda: Univerzální válečník na penzi (vychází 21. června)

Pteromechanofobie, tedy chorobný strach z letadel, je jednou z nejčastějších fobií. Pro všechny postižené nyní mají argentinští psychiatři dobrou zprávu: našli na ni lék. Stačí si nasadit brýle a hrůzu budící chvíle prožít na vlastní kůži, ale v bezpečí ordinace.

Gerardo měl takový strach z létání, že celých patnáct let raději zůstával pěkně na zemi. Překonat strach se rozhodl až pomocí virtuální reality. Povedlo se. Přiznává ale, že odhodlat se bylo velmi těžké. A to i přesto, že věděl, že ve skutečnosti do žádného letadla vlastně nastupovat nebude.

„Mě stresovalo úplně všechno. Bál jsem se jenom být na letišti. Nejhorší byl ale start a přistání letadla, pak samozřejmě turbulence. To jsem hrozně trpěl. Kdybych uslyšel jakýkoli zvuk, zkoumal bych tváře letušek a dalších cestujících, jestli se něco neděje. Teď to všechno zmizelo,“ vypráví pacient Gerardo Gari. 

Hrůze tváří v tvář 

Strachů a obav je ale nepočítaně, bát se můžeme prakticky čehokoli. V první desítce fobií zaujímá přední místo nejen strach z létání, ale také z výšek, z otevřených prostranství, z hmyzu a snad nejznámější je strach z malých prostor, tedy klaustrofobie. Fobií, které mají jméno, jsou ale více než tři stovky.

„Je velmi obtížné a také nákladné vystavit pacienta skutečnosti, které se bojí. Virtuální realita je proto úžasná, umožňuje nám vytvořit potřebný scénář – virtuální pavouky, výtahy nebo davy lidí pro ty, kteří se třeba bojí mluvit na veřejnosti. Sociální fobie jsou velmi časté a my jim teď dokážeme účinně čelit. Pacient se cítí v bezpečí a pomalu se strachu začíná zbavovat,“ vysvětluje argentinský psychiatr Claudio Pla. 

Psychiatr pacientovi nasadí brýle a ten ve světě virtuální, ale velmi přesvědčivé reality stráví 45 až 60 minut. I přes úspěchy, které potvrdily už i vědecké studie, však virtuální realita na úplné překonání fobie většinou nestačí.

„Virtuální realita může s léčbou hodně pomoci, ale pacient potřebuje získat i zkušenost ze skutečného světa. Podle mě je léčba virtuální realitou omezená. Jakmile si pacient na situace zprostředkované technologií zvykne, přestane terapie zabírat,“ upozorňuje psychiatr Gustavo Bustamante. 

Bezpečný trénink

Virtuální realita ale nemusí pomáhat jen v boji proti nejrůznějším fobiím – život ulehčí i lidem trpícím autismem. „Autistické dítě může v prostředí, ve kterém se cítí bezpečně, trénovat situace – jako třeba bezpečně přejít silnici a další aktivity, díky kterým se lépe začlení do společnosti. Virtuální realita toho může hodně nabídnout. Uvidíme za deset, patnáct let,“ domnívá se softwarový vývojář Fernando Tarnogol. 

Virtuální realita zkrátka přestává být doménou fanoušků počítačových her. Pomalu, ale jistě si vydobývá postavení užitečné technologie – jako s každou se s ní ale musí umět zacházet. 

1. Náš soused Mars

Několik kosmických sond již poslalo na Zemi podrobné snímky povrchu Marsu. Hubbleův dalekohled (HST) má v tomto směru jednu velkou výhodu: přestože nedokáže pořizovat detailní fotografie, zvládne najednou vytvořit celkový snímek rudé planety s dostatečně vysokým rozlišením. Můžeme tak sledovat globální změny na jejím povrchu, písečné bouře v ovzduší, tvorbu oblačnosti apod. 

Zhruba uprostřed Marsu lze rozeznat tmavší oblast Syrtis Major, kterou poprvé pozoroval dalekohledem astronom Christiaan Huygens v 17. století. Při pravém okraji spatříme oblaka vytvářející se nad vulkánem Elysium. V horní části snímku pak rozpoznáme tzv. polární čepičku.

2. Trpasličí planeta Pluto

Od roku 2006 řadíme Pluto do kategorie trpasličích planet. Vzhledem k malým rozměrům a značné vzdálenosti tělesa od Země dokáže HST jako jediný dalekohled pořídit fotografie jeho povrchu. Snímky jsou tak detailní, že na jejich základě odhalili astronomové změny, k nimž došlo na Plutu v rozmezí let 1994–2003. Fotografie ukazují „strakatý“ povrch, na kterém probíhají rozsáhlé sezónní změny, co se týká barvy a jasnosti. Objekt v poslední době výrazně zčervenal, přičemž jeho severní polokoule je světlejší, zatímco ta jižní naopak podstatně tmavší. Podstatně podrobnější obrázky už ale od té doby pořídila sonda New Horizons.

3. Nejžhavější hvězda

Mlhovinu NGC 2440 známe od roku 1790 a Hubbleův teleskop ji poprvé vyfotografoval v roce 1992. V jejím centru se nachází jedna z nejžhavějších hvězd, s teplotou dosahující minimálně 200 000 °C – na fotografii se jeví jako bílá tečka uprostřed. Patří mezi tzv. bílé trpaslíky, nese označení HD 62166 a od Země ji dělí přibližně čtyři tisíce světelných let. V porovnání se Sluncem vyzařuje 1 100× více energie a má nesmírně vysokou hustotu: při hmotnosti odpovídající 0,6 hmotnosti naší hvězdy činí její průměr pouze 0,028 velikosti Slunce. Mlhovinu najdeme na jižní obloze v souhvězdí Lodní záď.

4. Nejvzdálenější supernova

Hubbleův dalekohled objevil také nejvzdálenější supernovu typu Ia: explodovala před více než deseti miliardami let, kdy se vesmír nacházel v počátečním vývojovém stadiu a ve velkém počtu vznikaly i zanikaly hvězdy.

Supernov typu Ia – těchto „majáků“, jež se využívají k určování kosmických vzdáleností – si astronomové velmi cení. Vyznačují se totiž identickou úrovní jasnosti, kterou lze využít jako pomůcku k měření rozpínání vesmíru. Ačkoliv leží nová supernova pouze o 4 % dál než dosavadní držitelka rekordu, posunula jej přibližně o 350 milionů let zpátky v čase. 

5. Obří galaktická kupa

Pomocí dalekohledu HST se podařilo „zvážit“ největší známou kupu galaxií. Dostála své španělské přezdívce El Gordo neboli Tlouštík, a je dokonce výrazně hmotnější, než jsme předpokládali. Na základě velmi přesného měření způsobu, jakým gravitace kupy galaxií deformuje snímky mnohem vzdálenějších objektů, astronomové vypočítali, že hmotnost této kupy musí odpovídat více než třem biliardám sluncí.

Pouze nepatrný zlomek její hmoty se soustředí v několika stovkách galaxií, které zahrnuje. Velkou část hmoty představuje horký plyn, jenž zaplňuje celý objem rozsáhlého seskupení. Zbytek připadá na skrytou hmotu, nepozorovatelnou formu látky, jež ve skutečnosti tvoří největší objem hmoty ve vesmíru.

6. Nejvzdálenější objekt vesmíru

Spojením sil dvou kosmických observatoří NASA, konkrétně Hubbleova a Spitzerova dalekohledu, ustanovili astronomové nový rekord – objevili totiž dosud nejvzdálenější galaxii ve vesmíru. Dočkala se označení MACS0647-JD a vidíme ji ve stavu, v němž se nacházela 420 milionů let po vzniku kosmu. Aby její světlo dosáhlo Země, muselo putovat prostorem 13,3 miliardy roků. Jedná se o velmi malý objekt, který odpovídá pouze nepatrnému zlomku velikosti Mléčné dráhy, a může tudíž představovat zárodek budoucí galaxie.

Výzkumníci britské Southamptonské univerzity mají zajímavou nabídku. Zaplatí vám slušnou sumičku 3 526 liber (asi 105 tisíc Kč), když se necháte dobrovolně nakazit černým kašlem. Samozřejmě ve jménu vědy.

Jaké jsou požadavky? Dobrovolníkům musí být 18-45 let, musí to být zdraví nekuřáci a nesmí se bát strávit s černým kašlem 17 dní na izolační jednotce.

Cílem této studie je vylepšit dosavadní vakcíny vůči této nepříjemné a velice nakažlivé chorobě dýchacích cest. Černý kašel mají na svědomí bakterie druhu Bordetella pertusis, které se snadno šíří od jednoho člověka ke druhému.

TIP: Očkování proti lidskému papilomaviru dramaticky omezuje rakovinu děložního krčku

Dospělí lidé se s černým kašlem obvykle vyrovnají, ale pro čerstvě narozené děti může být toto onemocnění smrtelné. Očkování proti černému kašli je v ČR součástí hexavakcíny a trivakcíny, nemocných ale pozvolna přibývá. Proto je nutné vakcíny upravit.

Ledovce v americkém národním parku Glacier zmizí podle předpovědi do roku 2030 a zdejší pošvatky potřebují ke svému životu nejchladnější horské bystřiny. Model naznačuje, že klimatické změny ohrožují budoucí možný výskyt těchto citlivých lokalit a tím i existenci pošvatek po roztátí ledovců a sněžných plání.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

„Nejedná se jen o nějaký podivný hmyz, který většina lidí nikdy neuvidí. Jedná se o celý ohrožený ekosystém, jenž je domovem mnoha vzácných, málo známých živočišných druhů, jejichž biologie a přežití závisí právě na velmi studené vodě,“ vysvětluje autor studie Joe Giersch. O zařazení horských pošvatek mezi ohrožené druhy proto ochránci přírody usilují již delší dobu.

Konec osmdesátých let minulého století přinesl do Československa bouřlivé změny. Dotkly se politiky, ekonomiky, ale i běžného života. Zvlášť radikální posun v pozitivním směru nastal v mezinárodní bezpečnostní situaci, když pád pomyslné železné opony ukončil bipolaritu tehdejšího světa a mohlo se zdát, že lidstvo nakročí do 21. století v relativně bezkonfliktním prostředí. Zmíněné změny zasáhly pochopitelně také naše ozbrojené síly. Tehdejší Federální shromáždění ČSSR schválilo v rychlém sledu celou řadu zákonů, díky nimž mohla už v březnu 1990 vzniknout Československá armáda, třetí téhož jména v historii. A rozhodně nešlo jen o zdánlivě kosmetickou změnu názvu, ze kterého vypadl přívlastek lidová, kterým se honosila v předchozích dobách.

Nové vedení státu se snažilo dostat přetvářející se ozbrojené síly pod občanskou kontrolu podle vzoru západních zemí. Především proto, že se stále obávalo možného pokusu některých končících politiků či konzervativních generálů o násilné znovuuchopení moci. To i přesto, že vojsko během událostí roku 1989 naštěstí nedostalo pokyn k zásahu proti vlastním občanům, na rozdíl od demonstrací připomínajících první výročí okupace „spojenci“ o dvacet let dříve. Tyto skutečnosti vedly k rychlé celkové depolitizaci armády, v jejímž čele se tak po desítkách let ocitl civilní ministr Luboš Dobrovský.

Nezbytná dieta

Existence bipolárního světa vedla nedlouho po druhé světové válce k mohutnému růstu většiny evropských ozbrojených sil, který se nevyhnul ani ČSLA. I z ní vyrostl kolos, nikoli však na hliněných nohách, jak bývá někdy nepříliš seriózně uváděno. Mohutné bojové síly soustředěné vzhledem k politické orientaci naší země před rokem 1989 převážně u hranic s tehdejší Německou spolkovou republikou a Rakouskem tvořily Západní vojenský okruh s jeho dvěma pozemními a jednou leteckou armádou.

Naproti tomu méně jak 15 % sil, jež navíc měly povětšinou podpůrný charakter, připadalo na bývalý Východní vojenský okruh. K důležitým úkolům nového vedení proto patřil také proces redislokace, který měl rozmístit vojenské kapacity vznikající ČSA relativně rovnoměrně na území celého našeho státu. Dřívější Československá lidová armáda ke konci své existence disponovala celkem 15 vševojskovými, jednou dělostřeleckou, dvěma leteckými a dvěma protivzdušnými divizemi, k nimž musíme připočíst ještě řadu samostatných svazků i útvarů.

To celkově obnášelo 210 000 vojáků, 4 500 tanků, téměř 5 000 obrněných transportérů a více jak pětistovku bojových letounů i vrtulníků operujících ze 16 stálých letišť. Kromě toho ČSLA zaměstnávala přímo nebo nepřímo dalších 70 000 civilních pracovníků. Při tak vysokých počtech osob a techniky asi nikoho neudiví, že ozbrojené síly spolkly šest procent hrubého domácího produktu, tehdy označovaného termínem národní důchod.

Kromě výrazného uklidnění bezpečnostní situace a s ním spjaté snahy o konvenční odzbrojování v Evropě představovala právě obří ekonomická zátěž další pádný argument pro rychlé zeštíhlení armády. Část personálu odešla v rámci provedených personálních prověrek, jiní opouštěli ČSLA proto, že s novým režimem prostě nesouhlasili. Především však, k pochopitelné radosti většiny mladých mužů, kteří coby branci tvořili tři čtvrtiny stavu armády, k potřebné „dietě“ přispělo zkrácení vojenské základní služby ze dvou let na 18 měsíců. Navíc v té době někteří odvedenci po- prvé nedorazili k branám kasáren vůbec, neboť využili nově zavedeného institutu takzvané civilní služby.

Do neznáma

V červnu 1991 se podařilo úspěšně završit odsun přibližně 75 tisíc sovětských vojáků i s jejich technikou, kteří u nás po změně režimu vytvářeli potenciální hrozbu. Jen o pár dní později navíc došlo k definitivnímu ukončení činnosti v tu dobu již vlastně nefungující Varšavské smlouvy. To ještě posílilo jistou bezstarostnost v oblasti bezpečnosti. Zdálo se, jako by nepřátelé úplně vymizeli. Není bez zajímavosti, že se v té době začaly ve společnosti dokonce ozývat hlasy požadující do budoucna pro naši zemi úplnou neutralitu.

Paradoxně právě v této uvolněné atmosféře, která nastala po letech nepřetržitého řinčení zbraní na obou stranách železné opony, vyrazila Československá armáda do boje. Respektive její protichemický prapor, který svým dílem přispěl k vítězství koaličních vojsk v první válce v Perském zálivu (srpen 1990–únor 1991). Na jedné straně jeho působení potvrdilo vysokou úroveň našich specialistů, na druhou stranu ukázalo řadu slabin, z nichž některé bohužel přetrvávají dodnes, a to nejen v zahraničních misích.

Šlo o nepružnost velení na nejvyšší úrovni a skřípající logistiku, nebo o neschopnost využít získané poznatky přímo z bojiště, a dokonce zcela nepochopitelné propouštění ostřílených veteránů do civilu. Všeobecné snahy o snížení vojenského potenciálu České a Slovenské Federativní Republiky měly také další původně nechtěný následek. Utlumení zbrojního průmyslu totiž postihlo mnohem víc východní část státu.

Pokračování: Armáda České republiky (2): Od masového vojska k efektivnímu

Dosud pouze bublající magma zdánlivých i skutečných národnostních křivd, které se začalo projevovat počátkem roku 1990, tehdy akcelerovaly zřejmě právě i existenční dopady na obyvatelstvo. Vše vyústilo až v rozdělení státu. Stále se ještě transformující, byť již o čtvrtinu menší ČSA, tak dala na přelomu let 1992–1993 vzniknout dvěma nástupnickým subjektům. Klíč k rozdělení techniky dosud společných ozbrojených sil vycházel z poměru počtu obyvatel Česka a Slovenska, tedy 2:1.

Tato zvláštní situace skutečně nemá v historii kosmonautiky obdoby. Nejedná se přitom o žádný „rozstřel“, z něhož vzejde vítěz: Američtí astronauti mají jistotu, že se v každé ze tří aktuálně vyvíjených pilotovaných lodí proletí víckrát v rámci běžného operačního provozu.

Abychom byli přesní: Loď Orion má sloužit pro mise za nízkou oběžnou dráhu Země, tedy k Měsíci, planetkám a jednoho dne třeba i k Marsu. CST-100 Starliner firmy Boeing je komerční plavidlo určené k zajišťování „taxislužby“ na Mezinárodní vesmírnou stanici počínaje rokem 2018. Pilotovaná verze lodi Dragon společnosti SpaceX má potom totéž poslání. A ačkoliv obě posledně jmenovaná plavidla představují přímé konkurenty, jejich vývoj by se měl dotáhnout do konce (pokud se nevyskytnou nečekané problémy), přičemž se u každého z nich garantuje několik regulérních letů.

Jak ovšem k tak neobvyklé situaci došlo? NASA usoudila, že doba pokročila a že je načase zaměřit se na skutečný průzkum. Ten vyžaduje plnohodnotnou loď s několikanásobně zálohovanými systémy, využívající to nejlepší, co je k dispozici. Jenže podobné plavidlo je pro rutinní lety na ISS drahé, proto se americká agentura rozhodla dát příležitost soukromému sektoru, neboť na tomto poli postačí jen jednodušší loď. Zapojené firmy pak nabídly vývoj několika různých zařízení a vítězně z konkurzu vyšel stroj CST-100. A jelikož byl dostatečně levný, podpořila NASA ještě vývoj druhého pilotovaného plavidla, Dragonu.

Více než 30 let strávil Adrian Reeman úpravami svého panelákového bytu v Southamptonu. Původně fádní dvoupokojový byt dokázal během let přetvořit v honosné bydlení ve stylu Versailleského zámku. Většinu výzdoby si tento 67letý bývalý námořní kuchař vyrobil vlastnoručně – včetně vyřezávaného nábytku, obložení stěn a stropů.

Vše prý začalo velmi nenápadně – v roce 1986 začal s prvními úpravami interiéru, a protože se mu dařilo a práce ho bavila, pokračoval v dalších vylepšeních. „V té době jsem rozhodně neplánoval nic velkého,“ říká o svém životním díle Adrian.

Zámek postavený z odřezků 

„Návštěvy se vždycky trochu diví, říkají ale, že to vypadá skvěle. Myslím, že můj byt je opravdu zámek, malý, ale zámek,“ dodává s úsměvem zručný kutil. I přes napohled honosnou výbavu nepovažuje investici za nijak přehnanou. „Myslím, že to celé stálo pár set liber, většinu věcí jsem si vyrobil z toho, co bylo zrovna k dispozici – hlavně z odřezků a odpadu. Koupit jsem musel jen pár drobností.“

Ani po třech desítkách let úprav ale nepovažuje Adrian svůj zámek za dokončený a nyní se chystá na přestavbu toalety. „Chtěl bych, aby vypadala jako mramorový trůn. Není tam sice moc místa, neznamená to ale, že by nemohla vypadat lépe,“ prozrazuje kutil své příští plány.

Velkolepá přestavba má přesto jeden háček. Vzhledem k tomu, že jde o městský byt, musel by jej v případě stěhování uvést do původního stavu. „Obávám se, že je to zhola nemožné. Asi nám už nezbývá, než abychom zde s manželkou zůstali až do smrti,“ uzavírá Adrian.

„Spartán, kterému chybí smysl pro požitky“, to byl Edvard Beneš pohledem Milana Rastislava Štefánika a do značné míry i dalších současníků. Avšak období Benešových gymnaziálních studií (v letech 1900 až 1904), kdy propadl kopané a dokonce se stal členem SK Slavia C, svědčí o opaku. Fotbal v té době patřil mezi studentům přísně zapovězené sporty, a tudíž bylo nutné, aby Beneš svou zálibu tajil. Z tohoto důvodu „oblékal“ spolu s červenobílým dresem pseudonymy Spolný, Bělský, Berger, Novotný, König nebo Šícha.

Student rebelant

Benešovi se svou účast ve fotbalových utkáních dařilo tajit do doby, než mu byla v jednom zápase přeražena holenní kost. Když se probral z mdlob, v nichž byl přivezen do nemocnice, jeho jedinou starostí bylo, zdali tým zvítězil. Skutečné starosti ale teprve měly přijít.

Do té doby vzorný student se začal obávat ztráty svých žákovských výsad, o které by mohl přijít, kdyby se zjistilo, kde k úrazu přišel. Neodvážil se tedy do školy a skrýval se šest neděl v nemocnici. Aby však nezůstal pozadu za třídou a udržel s ní tempo, opatřil si knihy a učil se.

Ztraceného studenta profesoři ale nakonec s pomocí policie nalezli. Když se znovu objevil ve škole, dostal „zákonné mravy“ a ztratil své výsady. Od toho okamžiku musel Beneš až do maturity platit školné, jehož byl jako vzorný žák ušetřen, a kvůli absenci ve výuce skládal doplňovací zkoušky ze všech předmětů za pololetí.

V této souvislosti vznikla historka, kterou zaznamenal Benešův spolužák Karel Amerling. Když Beneš při návratu z nemocnice zahlédl svého třídního profesora Hrdličku, rychle naskočil do nejbližší tramvaje a ujel – od svých spolužáků totiž věděl, že se na něj profesor chystá, aby mu vyčinil. Profesora Benešovo počínání rozohnilo, příštího dne mu ve třídě ostře vyčítal a při té příležitosti pronesl chmurnou předpověď: „Vy hulváte, nechte studování, z vás nikdy nic kloudného nebude.“ Beneš se prý jeho výtkám jen srdečně zasmál.

Věrný Slávista

Za vyučenou Beneš nedostal, neboť nejenže jeho bratr Vojta za něj vše vyplatil, ale vrátil ho i zpět na hřiště. Mladý Edvard si tak na gymnáziu vytvořil pověst studenta rebelanta a po šesti měsících se opět ocitl na zeleném trávníku. Přestože vstupem na univerzitu roku 1904 skončil Benešův fotbalový život, zůstal přispívajícím členem klubu SK Slavia Praha až do své smrti v roce 1948.